Dílo Boží dobroty (Tt 3,5a)

• On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování. (Tt 3,5)

Bůh nás zachránil ze svého slitování. Jeho dobrota a láska se projevily v jeho slitování. Bůh je milosrdný a na díle spasení to můžeme vidět naprosto dokonale. Člověk je vzbouřenec proti Bohu, je Bohu odporný, je neschopný jakéhokoliv dobrého činu (Tt 1,16), žije v nepřátelství proti Bohu i proti lidem, i proti své vlastní duši. Kdyby se Bůh rozhodl, že nezachrání žádného vzbouřence, bylo by to naprosto spravedlivé. Kdyby se Bůh rozhodl, že úplně všechny tyto vzpurníky a svévolníky do jednoho vyhladí z povrchu země, bylo by to správné rozhodnutí a byl by to projev Boží dobroty, protože co může být lepšího, než odstranit zlo. Přesto se Bůh rozhodl – a to je projev jeho slitování, že nespočetné zástupy těchto hříšníků z každého kmene, jazyka a národa zachrání a bude celou věčnost přebývat uprostřed nich. To je milosrdenství! V tom je také nesmírná sláva, moji milí.

Pavel znovu používá kontrast, aby nám ukázal Boží velikost a na ní také naší vlastní ubohost a zoufalství přirozeného člověka bez Krista. Na jedné straně stojí naše skutky a na druhé straně Boží slitování. Bůh nás nezachránil kvůli našim skutkům. Naše skutky, které jsou zde popsané, nejsou příčinou naší záchrany. Tou příčinou je Boží rozhodnutí smilovat se nad těmi, nad nimiž se Bůh smilovat chce. Dokonce se tady mluví o skutcích naší spravedlnosti, čemuž bychom mohli rozumět i tak, že tady mluví o skutcích, které křesťané dělají po svém obrácení. Nebo bychom tím mohli rozumět skutky, které jsme před svým obrácením považovali za spravedlivé. Ale i ta nejdokonalejší lidská spravedlnost je skrz naskrz prosycená naším hříchem. Proto Písmo tak jasně prohlašuje:

• Vždyť ze skutků zákona ‚nebude nikdo ospravedlněn‘. (Ga 2,16)

Žádná lidská snaha nemůže dovést hříšníka k ospravedlnění. I kdyby se člověk snažil sebevíc, jeho přirozenost je hříšná a to přidává ke každému jeho úsilí pachuť sebeospravedlnění, podtext vyvýšení sebe sama, touhu být jako Bůh, rozhodovat o dobrém a zlém. Člověk by chtěl dosáhnout spravedlnosti svými skutky a jeho představa je obvykle asi taková, že Bůh bude poměřovat to, co člověk udělal dobrého a co udělal špatného. Na jedné hromádce budou ty dobré věci – jako že se rozdělil o čokoládu nebo něco podobného a na druhé hromádce ty špatné – že se často nerozdělil o čokoládu a taky pár těch horších věcí, které nemá smysl ani jmenovat. A ještě na té hromádce těch dobrých věcí by mělo také být, že nikoho nezabil, neukradl miliony, jako jiní, a vůbec žil docela slušně. Ale to je úplně hloupá představa, která vychází ze srdce zatemnělého hříchem a z pokřivené mysli. Je to představa, která má své kořeny ve skutečnosti, že člověk chce být jako Bůh a chce sám rozhodovat o tom, co je dobré nebo špatné. Já mám nějakou představu o spravedlnosti, která na prvním místě vyhovuje především mně, a Bůh bude muset jednat podle této mé představy. Takové smýšlení je úplně stejné smýšlení, jako bylo smýšlení Adama a Evy v zahradě Edenu. Je to smýšlení zvrácených vzbouřenců, kteří si myslí, že si něco mohou zasloužit.

Copak nějaký dobrý skutek může nějak vyvážit cokoliv špatného, co jsme udělali? Když projedete autem na červenou, můžete to spravit tím, že příště pojedete na zelenou? Ne! Vždycky máte jezdit na zelenou. Se spasením je to podobné – nikdy nemůže být založené na dobrých skutcích. Žádná lidská spravedlnost není dostatečná na to, aby mohla uspokojit požadavky absolutně svatého Boha. Je to jako kdybyste chtěli přeskočit deset metrů vysokou zeď – možná, že kdybyste dřeli celý život, že by se vám to mohlo podařit. Problém je, že Božím požadavkem je absolutní spravedlnost, tedy nekonečně vysoká zeď. Takový požadavek může naplnit jenom ten, kdo disponuje dokonalou spravedlností – a to je jenom Bůh sám. To je důvod, proč Kristus nemůže být nikým jiným, než samotným nekonečným Bohem. Proto se musel Bůh stát člověkem, aby byla uspokojena Boží spravedlnost a aby byla přinesena odpovídající – tedy nekonečná – cena za naši vzpouru proti svatému Bohu. Bůh se nad námi slitoval a jako oběť za hřích poslal svého Syna. To je projev Boží lásky a Božího milosrdenství. Petr napsal:

• Vždyť i Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. Byl usmrcen v těle, ale obživen Duchem. (1Pt 3,18)

Spravedlivý zaplatil za nespravedlivé. Zaplatil svým vlastním životem. Na kříži Golgoty zemřel, a tak usmířil Boží hněv, ale třetího dne vstal z mrtvých a žije. To je váš spasitel, křesťané! Pojďte ke Kristu, protože v něm nacházíme všechnu Boží dobrotu i všechno Boží slitování. V něm se Bůh slitoval nad ubohými pyšnými hříšníky a ze svého milosrdenství je zachránil.

Boží slovo v našem textu zdůrazňuje kontrast mezi námi a Bohem. Mezi naší snahou a Božím milosrdenstvím, mezi naší zkažeností a Boží dobrotou, mezi naším jednáním a Božím jednáním. Originální text tak trochu vypichuje skutky, které „my“ jsme konali a milosrdenství, které je „jeho“, Boží. Vidíme, že si nejenom nezasloužíme spasení, ale nemáme na něj ani žádný nárok a nemůžeme pro něj vůbec nic udělat. Bůh udělal všechno. Bůh se slitoval, Bůh poslal svého Syna, Bůh vybral dokonalého beránka před stvořením světa, Bůh zachraňuje! Spasení je od Boha.

• Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává. (Ř 9.16)

• Z jeho rozhodnutí jsme se znovu zrodili slovem pravdy, abychom byli jakoby první sklizní jeho stvoření. (Jk 1,18)

• Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. (Ř 8,28)

• Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším. (Ef 1,5–6)

Křesťané, oslavujte Boha za jeho milost, za jeho dobrotu, za jeho slitování, za jeho svrchované rozhodnutí zjevit svou milost i svou dobrotu a lásku zatvrzelým hříšníkům, duchovním mrtvolám, vzbouřencům a Božím nepřátelům. Kdykoliv přemýšlíme nad dílem spasení – a neměl by uplynout den, kdy bychom o tom nepřemýšleli – naše srdce by měla přetékat vděčností a chválou. Podívejte se na to, o jakém Bohu tady mluvíme. Podívejte se na jeho nádherné dílo spasení. Zamyslete se nad jeho slitováním, se kterým se k nám sklonil. Padněte v úžasu na kolena a vdávejte chválu tomuto Bohu.

A pokud vaše srdce nejsou naplněna vděčností, je to dost možná proto, že vám Bůh ještě neukázal svou dobrotu a lásku, že Ježíšova láska ještě nenaplnila váš život. Pokud je vaše srdce chladné a nevděčné, nečekejte na nic a proste Boha, aby se nad vámi slitoval. Ano, je to jeho rozhodnutí, a záleží jenom na něm, nad kým slituje, ale současně každého člověka volá k tomu, aby ho hledal, aby v něj věřil, aby litoval svých hříchů a spoléhal se jenom na Boží milost. Boží slovo nás zve:

• Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. (Mt 7,7–8)

Bůh, který nám říká, že se slituje, nad kým on sám chce, nás zároveň volá k tomu, abychom ho hledali, abychom ho prosili, abychom neodbytně tloukli, protože se nám chce dát nalézt, chce nás obdarovat, chce nám otevřít a v Kristu nám také otevírá dokořán přístup do věčného království. Proto vás i teď volám k tomu, abyste neváhali, nečekali, neodkládali to na později, ale volali k Bohu, tloukli, dokud vám neotevře a prosili ho tak dlouho, dokud neodpoví a nezjeví vám svou zachraňující milost.