Elijáš a Jan Žižka z Trocnova

Tam dva stáli, obstarožní, podle všeho vojáci. Podávají si pravých rukou, a přátelsky se usmívají. 

„Vítej, bratře. Ty jsi asi starý voják. Já jsem prorok Elijáš.“

„Bratře, ty jsi Elijáš? Já jsem se psal Jan Žižka z Kalicha, a pocházím z Trocnova. Ty jsi arci o mně neslýchal, ale já jsem často myslil na tebe. Tvá Jezábel byla zlá, ale naše, světská církev, byla ještě horší. A co jsem já pobil jejích proroků!“

„Tak tys také do nich mlátil? – A zdalis co vyřídil?“

„Slovo Boží mělo volnost. Sám však jsem jen málo stavěl, a mnoho bořil.“

„I já jsem byl světu více metlou. Zasloužil si ji, – ale je lépe volat k pokání. A seděl-lis kdy také pod jalovcem, mrzutý a bez naděje?“

„I já jsem míval o své lidi mnoho strachu. Ale když jsem si, už co dítě, mečem hrával, rozprašuje vymyšlené nepřátele, říkávala mi má matka: ‚I kdyby se na tebe sesypali, hleď vzhůru k Pánu Bohu, a řež je, jak já řežu srpem klasy.‘ Však viz, to ona tamhle stojí, a kyne nám na pozdrav rukou.“

I šli k ní, a pěli píseň Beránkovu: „Požehnání, čest a sláva, i síla, na věky věků. Amen i amen.“ 

Z Broučkovy pozůstalosti