Ještě tento rok (Lk 13,8)

Kázání č. 1415A, Nový rok 1879

Krátké kázání k novému roku, které na lůžku diktoval nemocný Ch. H. Spurgeon.

Na prahu nového roku a na začátku dalšího svazku kázání vroucně toužíme říci slovo napomenutí, ale místo toho je v tuto chvíli kazatel vězněm a musí mluvit ze svého polštáře místo z ka­zatelny. Nedopusťte, aby těch pár slov, které dokážu dát dohromady, k vám od nemocného muže přišlo s ochablou mocí, protože puška zraněného vojáka vystřeluje kulku stejnou silou, jako puška zdravého. Naší touhou je promlouvat živé slovo – nebo žádné! Kéž ten, který nám dává sílu se posadit a schopnost třaslavým hlasem skládat tyto věty, oblékne tato slova svým Duchem, aby to byla slova podle jeho vlastní mysli.

Vinař se přimlouval za fíkový strom, který nenesl ovoce a prosil, aby byl ponechán ještě tento rok – čímž měl na mysli rok, který bude následovat od chvíle, kdy prosil. Stromy a rostliny, které nesou plody, mají svůj přirozený životní cyklus – zjevně se přiblížil konec roku, kdy byl čas sklízet fíky a začínal se nový rok, kdy vinař okopával a hnojil svou vinici. Lidé jsou jako takové neplodné stromy – jejich ovoce se neobjevuje pravidelně, a je nutné jim vyměřit nějaký konkrétní čas. Zdá se, že pro duchovní sklizeň nebo vinobraní není stanoveno žádné období, a pokud je, snopy a hrozny se neobjevují v pravý čas. Proto musíme říct jeden druhému: „Toto bude začátek nového roku.“ Ať je to tedy tak. Poblahopřejme si navzájem na úsvitu tohoto „nového roku“ a jednomyslně se modleme za to, abychom do něj vstoupili, žili v něm a dožili se jeho konce s požehnáním Pána, jemuž patří všechny roky.

I. Začátek nového roku nás nutí, abychom se ohlédli zpět

Udělejme to s rozvahou a poctivě. „Ještě tento rok“ – to znamená, že tady byly roky předchozí. Vinař si nevšiml neplodnosti tohoto stromu až nyní, a ani majitel vinice nepřišel poprvé s tím, že tento fíkovník je neplodný. Bůh, který nám dává „ještě tento rok“, nám už dal i ty předchozí. Jeho shovívavá milost není nová! Jeho trpělivost už se prokázala na mnoha našich pádech.

Nejprve přišla naše léta mládí, kdy je Bohu příjemné i nepatrné ovoce. Jak jsme je strávili? Šla všechna naše síla jen do divokých výhonků a planých větví? Pokud to tak bylo, potom skutečně musíme oplakávat promarněnou svěžest, promrhaný život, veliké množství hříchů.

Nic­méně ten, který se na nás dívá a viděl i to, jak marníme zlaté měsíce mládí, ponechává nás „ještě tento rok“. Vstupme tedy do tohoto roku se svatou horlivostí, aby se to, na co nám ještě zbyly síly a horlivost, neubíralo stejně mar­nými cestami, jako to předchozí. V patách za léty mladistvými přišla léta mla­dého věku mužného, kdy jsme si začali budovat domov a stali jsme se stromem zasazeným na určitém místě. Zde už by mělo být dobré ovoce. Přinesli jsme nějaké? Přinesli jsme Pánu koš letního ovoce? Obětovali jsme mu prvotiny své síly? Je-li to tak, můžeme vzdávat chválu milosti, která nás spasila tak brzy. Ale není-li to tak, minulost nás peskuje a se zdviženým prstem nás varuje, abychom „tento rok“ nenechali uplynout stejně, jako roky předchozí.

Kdo promarnil mládí a rozbřesk mužného věku, bude mít jistě své pošetilosti už dost. V uplynulých letech si dosyta užil skutků těla. Byla by to nesmírná ničemnost, zadupat také „tento rok“ do bahna otroctví hříchu. Mnozí z nás jsou v rozpuku života a let, která jsme dosud  prožili, není mnoho. Budeme i nadále vyznávat, že naše léta sežraly kobylky a červi? Došli jsme už do poloviny cesty, a pořád nevíme, kam jdeme? Jsme stále pošetilí i ve čtyřiceti? Podle svého věku se blížíme polovině století, a rozvážnost je stále ještě daleko? Jak smutné je, veliký Bože, že i lidé ještě starší jsou dosud bez rozumu!  

V šedesáti stále nespasený? V sedmdesáti neznovuzrozený? Neprobuzený osmdesátník? Duchem neobnovený devadesátiletý? Jaké překvapení pro všechny a vždycky! Snad tato slova proniknou ke sluchu takových lidí a zaslechnou je tak, jak je nikdy neslyšeli. Setrvávat v hříchu vede k zatvrzelosti srdce, a když duše dlouho spala v lhostejnosti, je těžké ji probudit ze smrtelného spánku. Zvuk oněch slov „ještě tento rok“ připomíná některým z nás roky veliké milosti, zálibně jiskřivé a zářící. Položili jsme ty roky Pánu k nohám? Podobají se stříbrným zvonkům koní (Zach 14,20) s nápisem „Svatý Hospodinu“?

Jestli ne, jak jednou vysvětlíme, že ačkoliv „tento rok“ zvučí radostným milosrdenstvím, my jsme ho přesto strávili na cestách lhostejnosti? Stejná slova připomínají některým z nás léta krutého utrpení, kdy jsme byli doslova okopáváni a hnojeni. Jak tato léta pominula? Bůh pro nás udělal veliké věci, pečlivě a štědře nás zaopatřil vším potřebným, přehojně a se vší moudrostí se o nás staral. Přinesli jsme užitek, který odpovídá vynaložené péči? Povstali jsme z lože trpělivější a laskavější, odpojeni od světa a připojeni ke Kristu? Přinášíme hrozny, abychom odměnili vinaře? Neodmítejme tyto zkoumavé otázky, neboť se může stát, že další rok bude rokem zajetí, dalším obdobím přetavování a tříbení. Kéž Pán dá, aby z nás přicházející soužení odstranilo ještě více plev než ta předchozí, a ponechalo pšenici čistší a lepší.

Nový rok nám také připomíná, že tu byly příležitosti k tomu, abychom byli užiteční – některé jsme využili, jiné promarnili. Rovněž nám připomíná nesplněná předsevzetí, která vykvetla jen proto, aby zas uvadla. Bude i „tento rok“ jako ten předchozí? Neměli bychom se spolehnout na milost, která vyrůstá z milosti již získané? Neměli bychom hledat sílu k tomu, abychom své ubohé a slabé sliby dovedli do velkých činů? Když se díváme zpátky a naříkáme nad pošetilostmi, jimiž bychom už „tento rok“ nechtěli být poutáni, skláníme se před odpouštějící milostí, zachovávající prozřetelností, nespoutanou štědrostí i Boží láskou a doufáme, že na nich budeme mít podíl i „tento rok“.

II. Boží milosrdenství přidává ještě jeden rok

Kdyby mohl kazatel přemýšlet svobodně, mohl by svůj text rozvést ještě mnoha směry, ale protože je slabý, musí se nechat vést dál k druhé úvaze – text zmiňuje milosrdenství. Byl to projev velké dobroty, že strom, který kazil zem, zde mohl zůstat ještě další rok. Na takto prodloužený život bychom vždy měli nahlížet jako na milosrdný dar. Musíme rozumět tomu, že „ještě tento rok“, je darem Boží milosti. Bylo by špatné mluvit o něm tak, jako by nám nezáleželo na životě, jako bychom svůj nynější život považovali za zlý nebo že je nám dán za trest. To, že jsme zde „ještě tento rok“, je výsledkem přímluv lásky a je to kvůli záměru lásky.

Člověk bez Boha by měl myslet na to, že Pán ho chce ve své trpělivosti dovést ke spasení a že by se měl nechat táhnout těmito provázky lásky, kterými ho přitahuje. Kéž by Duch svatý dal rouhači, rušiteli dne odpočinku a zjevnému zpustlíkovi pocítit, jaký je to div, že k jejich životu byl přidán „ještě tento rok“! Je jim to dopřáno proto, aby dál proklínali svého Stvořitele, rouhali se mu a bouřili se proti němu? To by mělo být jediné ovoce trpělivého milosrdenství? Neměl by se liknavý člověk, který od sebe svým zdržováním a prázdnými sliby odstrkoval nebeského posla, divit, že je mu dovoleno vidět „ještě tento rok“? Jak je to možné, že ho Pán přes všechnu jeho nerozhodnost a navzdory jeho váhání stále ještě snáší a udržuje při životě? Měl by tento další rok milosti vypadat stejně?

Bude se stále dokola opakovat tentýž příběh prchavých dojmů, ukvapených předsevzetí a rychlého odpadnutí? Umlčené svědomí, tyranie žádostí, potlačované city … měl by tím být naplněn také další rok? Chraň nás Pán, aby někdo z nás váhal a otálel „ještě tento rok“. Nekonečné milosrdenství zadržuje sekeru spravedlnosti. Chceš ho urážet opakováním stále stejných hříchů, které vedou k tomu, že se nad tebou pozvedá meč hněvu? Co by mohlo více skličovat srdce plné dobroty než tvá nerozhodnost? Nebyl právě proto Pánův prorok netrpělivý a nevolal: „Jak dlouho budete poskakovat na obě strany?“ Kéž nás Bůh sám tlačí k rozhodnutí a vyžaduje od nás neodkladnou odpověď!

Nerozhodná duše, jak dlouho se budeš zmítat mezi nebem a peklem? Jak dlouho budeš dělat, jako kdyby bylo těžké rozhodnout se mezi otroctví satanovým a svobodou láskyplného domova velkého Otce? Budeš „ještě tento rok“ závodit ve vzdoru proti spravedlnosti a zaměňovat hojné milosrdenství za souhlas s pokračující vzpourou? Chceš „ještě tento rok“ využívat Boží lásku k tomu, abys mohl dál žít v hříchu? Ach, nejednej tak nízce, v tak zřejmém kontrastu ke každému ušlechtilému citu, tak ničivě vůči tomu, co je ve tvém nejlepším zájmu! Věřící bude zachován mimo nebe „ještě tento rok“ z lásky, nikoliv v hněvu. Protože jsou zde lidé, pro jejichž záchranu je nezbytné podržet věřícího v těle, aby těmto lidem mohl pomoci na jejich cestě do nebe, a další vedl k nohám Vykupitele Božím slovem.

Nebe ještě není pro mnoho svatých připraveno, protože jejich nejbližší tam ještě nepřišli a jejich duchovní děti se ještě neshromáždily ve slávě v takovém počtu, aby byl správný čas je v nebi přivítat. Musí počkat „ještě tento rok“, aby jejich odpočinutí bylo ještě slavnější a aby jim snopy, které s sebou přinesou, přidaly ještě více radosti. Nepochybně můžeme – kvůli duším, pro potěšení z oslavy Pána, pro rozmnožení klenotů na naší koruně – počkat zde „ještě tento rok“. Toto je rozsáhlé pole, ale nemůžeme se tu zdržovat, protože nemáme dostatek prostoru a síly máme ještě méně.

III. Boží milost má své hranice

Naše poslední slabá výpověď nám připomíná, že výraz „ještě tento rok“ obsahuje omezení. Vinař nežádal déle než jeden rok. Jestliže nepomůže okopání a pohnojení, už nebude žádat dále a strom bude vyťat. I když se sám Ježíš přimlouvá, prosba o slitování má své hranice a svůj čas. Nebudeme navěky ponecháni sami sobě a nebudeme napořád kazit zemi. Pokud nebudeme činit pokání, zahyneme! Pokud nám nepomůže rýč, padneme pod sekerou! Každému z nás jednoho dne začne jeho poslední rok! Proto se každý z nás musí ptát – není to právě tento?

Má-li být poslední pro kazatele, měl by si opásat bedra, aby mohl zvěstovat Pánovo poselství celou svou duší a volat lidi k tomu, aby se smířili s Bohem. Drahý příteli, bude „tento rok“ tvůj poslední? Jsi připravený spatřit, jak se zvedá opona věčnosti? Jsi připravený slyšet křik o půlnoci a vstoupit na svatební hostinu? Soud a všechno, co bude následovat je dědictvím pro každého člověka – blahoslavení jsou ti, kdo skrze víru v Ježíše mohou čelit Božímu soudu bez hrůzyplných myšlenek. I kdybychom patřili mezi nejstarší lidi, musíme nakonec odejít – musí přijít konec a musíme slyšet hlas: „Toto praví Pán: ‚Tento rok zemřeš.‘“

Tolik lidí nás už předešlo a každou hodinu odcházejí další, takže žádný člověk nepotřebuje, aby mu to někdo dále připomínal. Ale protože člověk tolik usiluje o to, aby zapomněl na svou smrtelnost, ztrácí tím vlastně svou blaženou naději, protože mu tyto věci moc často nepřijdou na mysl. Smrtelný člověče, vzpamatuj se! Připrav se na setkání se svým Bohem, protože se s ním jistojistě setkáš. Hledej Spasitele, ano, hledej ho dřív, než se slunce skloní k odpočinku.

Ještě jednou, „ještě tento rok“, a může to být také už jenom „tento rok“, je kříž vztyčen jako maják tomuto světu – jediné světlo, k němuž žádné oko nevzhlédne bez užitku. Kéž by miliony pohlédli tímto směrem a měli život! Pán Ježíš brzy přijde podruhé a potom pronikavý jas jeho trůnu nahradí mírnou záři jeho kříže. Zjeví se soudce, ne vykupitel. Nyní zachraňuje, ale potom bude ničit. Kéž nyní zaslechneme jeho hlas. Přidal nám další den – usilujme tedy o to, abychom dobře využili čas milosti. Hleďme ještě dnes uvěřit v Ježíše! Vždyť by to mohlo být naše poslední dnes.

Toto je přání muže, který teď unaveně padá zpátky do peřin. Vyslyšte ho pro záchranu svých duší a žijte! Amen.