Za koho se pokládáš? (J 1,19–28)

• Toto je svědectví Janovo, když k němu Židé z Jeruzaléma poslali kněze a levity, aby se ho otázali: „Kdo jsi?“ Nic nepopřel a otevřeně vyznal: „Já nejsem Mesiáš.“ Znovu se ho zeptali: „Jak to tedy je? Jsi Eliáš?“ Řekl: „Nejsem.“ „Jsi ten Prorok?“ Odpověděl: „Ne.“ Řekli mu tedy: „Kdo jsi? Ať můžeme přinést odpověď těm, kdo nás poslali. Za koho se sám pokládáš?“ Řekl: „Jsem hlas volajícího na poušti: Urovnejte cestu Páně – jak řekl prorok Izaiáš.“ Ti vyslaní byli z řad farizeů. Otázali se ho: „Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš ani Eliáš ani ten Prorok?“ Jan jim odpověděl: „Já křtím vodou. Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte – ten, který přichází za mnou; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u jeho obuvi.“ To se stalo v Betanii, na druhém břehu Jordánu, kde Jan křtil. (J 1,19–28)

Tento text evangelia ukazuje dobrotu svatého Jana a nenávist kněží, čímž učí věrné křesťany, aby následovali svatého Jana v dobrotě a neupadli do nenávisti kněží. Janova dobrota se ukazovala na tom, jak vyznával pravdu a na jeho pokoře. Vyznal pravdu, když jim řekl, čím není a nezapřel, čím je. Pokoru ukázal, když řekl: „Jsem hlas volajícího na poušti!“ Zloba kněží, ať již těch, kteří byli posláni nebo těch, kteří poslali, se ukazuje na tom, že jim byl odporný život svatého Jana, když mu říkali: „Proč tedy křtíš?“ A náš Spasitel říká v 11. kapitole svatého Matouše, v. 18: „Přišel Jan, nejedl [tj. maso], nepil [totiž víno] – a říkají: ‚Je posedlý [má v sobě ďábla]. Dále se jejich nenávist ukazuje v tom, že se nespokojí s dobrou odpovědí Janovou, ale naléhají na něho: „Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš ani Eliáš ani ten Prorok?“ Ó, kolik této nenávisti mají nynější kněží, když jiné, kteří žijí podle pravdy, nazývají posedlými, nebo když někoho nazývají heretiky a bludaři a tak je prohlašují za posedlé. Toto svým věrným prorokoval Spasitel v 10. kapitole svatého Matouše, v. 25: „Když hospodáře nazvali Belzebulem, čím spíše jeho čeleď!“ A stejně jako oni tehdy bránili Janovi křtít, když mu říkali: „Proč tedy křtíš?“, též ti nynější brání kázat i křtít a sloužit svátostí těm, kteří jdou v pravdě za Bohem. Sami nekážou přímou pravdu, aby lidé opustili své hříchy, a jiným v tom brání. Tehdejší kněží nekázali Boží zákon a bránili Kristu a zacpávali mu ústa, jak to dosvědčuje sv. Lukáš, a proklínali ty, kteří v něho věřili, jak o tom svědčí sv. Jan. Totéž dělají kněží dnes, když posílají své posly z Říma i z Prahy a vydávají buly, aby zastavili kázání v kaplích a pálili knihy. Takto se to stalo za arcibiskupa kněze Zbyňka (Zajíce) a nyní se to děje ve zmatcích pražského arcibiskupství. Naneštěstí neposlouchají, že Bůh v tomto textu říká: „Urovnejte cestu Páně!“ Jan urovnával, sám žil ctnostně a jiným svým kázáním ukazoval cestu ke spasení, napomínal je kvůli jejich hříchům a učil, jak by měli žít. Proto také říkal: „Jsem hlas volajícího na poušti: Urovnejte cestu Páně!“

Musíme si také všimnout, že svatý Jan pokorně vyznává svou pomíjivost, když říká: „Jsem hlas volajícího na poušti“, což znamená: „Já volám za toho, kdo volá na poušti.“ A tak rozuměj tomu, že svatý Jan je Božím hlasatelem, káže na poušti a volá lidi k pokání, jak čteme u Lukáše ve 3. kapitole v. 2: „Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání.“ A toto volání působí Bůh, který volá k pokání. Bůh volá člověka skrze celé stvoření, jak říká sv. Augustin: „Nebe, země i všechno, co je na nebi i na zemi, mi všude říká, abych tě, Boží, miloval, a nepřestávají to dosvědčovat lidem, aby neměli výmluvu, že nemilovali Boha.“ Dále Bůh volá na poušti tohoto světa, že každý člověk je pomíjivý, proto řekl Izajášovi ve 40. kapitole v. 6: „‚Volej!‘ I otázal se: ‚Co mám volat?‘ ‚Všechno tvorstvo je tráva a všechna jeho spolehlivost jak polní kvítí.‘“ To poznamenal Šalomoun, když byl zklamán pomíjivostí: „pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí“ (Kaz 1,3), což znamená, že člověk, který opustí Boha a přilne k čemukoliv jinému v tomto světě, nenalezne nic, než pomíjivost, protože se ve všech věcech nakonec zklame. Proto člověk potřebuje především sloužit Bohu, a věci, které mu Bůh dal, používat jenom ke chvále Boha a ke svému spasení. A tak si nejprve musí klást otázky: Kdo je? Jaký Je? Kde je? Kde bude? Kdo je? Tedy že je člověk stvořený Bohem a vykoupený jeho krví. A jaký je? Že je kvůli svým hříchům ubohý a ve svých skutcích nedostatečný. A kde je? Že žije v bídném světě, který je skutečnou pouští plnou jedovatých hadů, tj. kněží a jiných zlých utrhačů, jimž svatý Jan i Kristus řekli, že jsou plemeno zmijí. A kde bude? Běda, jestli se dostane do věčného ohně!

Nepochybně, kdyby člověk často uvažoval o sobě a poznal sebe, mohl by poznat i Boha a mnoho dalšího ke svému užitku. Proto mudrci psali nad veřejné školy toto: „Poznej sám sebe!“, aby ten, kdo chce poznat moudrost, začal nejdřív u sebe, protože kdo pravdivě nezná sám sebe, jak by mohl poznat něco jiného? Svatý Jan poznal, kdo je a pokorně vyznal, že je „hlas volajícího na poušti“. A poznal a vyhlásil slávu Spasitele: „Já křtím vodou“, čímž ukazoval, že Pán bude křtít jako Jan. „Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte“, pravý Bůh a pravý člověk, kterého nemůžete znát, protože jste hříšní a neznáte proroctví. „Ten, který přichází za mnou“ – přichází křtít, kázat a učit. A jako byl ve svém lidství počat po mně, tak se také po mě narodil. Ale je učiněn větším, než jsem já, nikoliv však pro své Božství, ani pro své lidství, ale pro svou slávu, která přesahuje jak mne, tak každého člověka.

Pamatuj, že Kristus ve svém Božství není stvořen ani učiněn, a že i když byl jako člověk učiněn až po Janovi, ve své slávě je učiněn prvním ze všech. A tuto jeho slávu vyznává Jan slovy: „Jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u jeho obuvi.“ Je to, jako kdyby řekl: „Není to divné, že ten, který má větší slávu než já, kterého znám a který se narodil až po mně, a přitom neznám plně tajemství jeho narození?“ Tak to říká sv. Řehoř. A tak se tím řemínkem, kterým se přivazuje obuv k noze, rozumí spojení Kristova lidství s Božstvím. Neboť je to podobenství o tom, jak na sebe Boží syn vzal lidství – nejprve tu byla noha a nohou zůstane, ale když na sebe vezme obuv, skryje se v té obuvi. Právě tak Bůh v osobě Syna Božího na sebe vzal lidské tělo, takže Božství zůstalo skryté tělesným očím člověka. A Jan není hoden rozvázat toto tajemné spojení Boha a člověka, jak to pokorně vyznává ve slovech: „Nejsem hoden ani rozvázat řemínek u jeho obuvi.“

Z té řeči bratři černí mniši dovozují proti bratrům bosým mnichům, že Kristus chodil v obuvi právě tak, jako oni a říkají, že Jan by nemluvil o jeho obuvi, kdyby ji Kristus neměl. A bosí mniši proti nim zase říkají, že Kristus chodil bos jako oni, protože jinak by mu nemohla hříšná žena při hostině omývat nohy svými slzami. Ale tento spor nepřináší ani jedněm ani druhým nic dobrého, jen ukazuje, že obojí zůstávají ve svých hříších, protože nechtějí následovat chudého Krista bez touhy po bohatství. A protože mají tak velkou touhu po bohatství, ani jedni se neobuli do Kristovy obuvi. Ale Kristus, který se pro nás stal chudým, neměl ve své mysli žádnou obuv žádostí po věcech tohoto světa, takže mohl chodit v tomto světě někdy v obuvi a někdy bos.

A já se to neodvažuji řešit, kdy chodil v obuvi a kdy chodil bez ní. Mně úplně stačí, že se kvůli mně hříšnému rozhodl chodit po tomto světě.