Kristova sláva v listu Židům (shrnutí)

Kristova sláva v listu Židům (shrnutí)

Po posledním kázání jsem mohl náš cyklus kázání na List Židům uzavřít, ale cítil jsem potřebu udělat jakési stručné opakování, abych zdůraznil to úžasné téma Listu Židům: slávu Ježíše Krista. Ale jakmile jsem na to pomyslel, začal jsem si připadat jako malíř z mateřské školky, který by se pokoušel o repliku Rembrandtova mistrovského díla. Jak bych mohl učinit zadost tak vznešenému tématu, jakým je sláva Ježíše Krista? To daleko přesahuje moje schopnosti! Kdybych měl Spurgeonovu výřečnost, možná bych dokázal odvést lepší práci. Vždycky když kážu, tak mám pocit, že to je nad moje možnosti, ale dneska si připadám ještě desetkrát nedostatečnější než obvykle. Takže se mohu jen svěřit do Pánových rukou a prosit ho, aby sám oslavil své jméno. Rád bych celý list shrnul se zvláštním zřetelem na to, co učí o osobě a díle našeho slavného Spasitele.

V životě není nic důležitějšího, než biblicky a osobně poznat Ježíše Krista a to, co pro nás vykonal na kříži. Apoštol Pavel to vyjádřil takto: „A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic, abych získal Krista…“ (Fp 3,8–9). Nechte plavat postavení, pověst, pozemský majetek, pohodlí tohoto života a všechno ostatní, ale poznejte Ježíše Krista! Ježíš Kristus je všechno! Když budete mít Krista a přijdete o všechno ostatní, pořád budete mít všechno, co potřebujete v čase i na věčnosti. Kdybyste získali celý svět, ale Krista ne, nemáte nic! Autor Listu Židům psal skupině židovských věřících v Krista, kterým bezprostředně hrozilo pronásledování. Někteří se odvraceli od Krista zpátky k judaismu. Autor věděl, že to jediné, díky čemu budou jeho čtenáři schopni stát pevně třeba i tváří v tvář smrti, je správná představa Ježíše Krista v celé jeho slávě a pochopení, jak Ježíš naplňuje všechno, k čemu Starý zákon ukazoval. Když se nepřestanou soustředit na slávu Kristovy osoby a jeho kněžství, dá jim to sílu odolat vírou sebehoršímu pronásledování. Téma celého Listu Židům můžeme shrnout takto:

Pohled na Kristovu slávu v jeho osobě a kněžství nám dává sílu, abychom vírou obstáli ve zkouškách.

Puritán John Owen napsal: „Boží sláva zahrnuje jak svaté vlastnosti jeho povahy, tak úradky jeho vůle, a světlo poznání těchto věcí je nám dáno pouze před tváří či v osobě Ježíše Krista.“ (The Glory of Christ [Moody Press], ed. Wilbur Smith, s. 55.) (Přečtěte si to ještě jednou, abyste pochytili, co přesně říká.) Ježíš Kristus přišel, aby nám zjevil Boží svatou povahu a úradky jeho vůle. V Židům 10,7 cituje autor Žalm 40,8 jako Ježíšova slova: „Proto jsem řekl: Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli, jak je o mně v tvé knize psáno.“

Aby Ježíš zjevil Boží naprostou svatost, spravedlnost a hněv, s nimiž Bůh trestá každý hřích, ale také jeho nekonečné milosrdenství a lásku, s nimiž Bůh připravil oběť, kterou jeho spravedlnost vyžaduje, obětoval na kříži místo nás sám sebe. Aby jeho oběť nezůstala omezena na něj samého, musel být Bohem. Aby se týkala nás, musel být člověkem. Proto autor Listu Židům začíná tím, že nám ukazuje osobu Ježíše Krista jako Boha a člověka.

1. Měli bychom soustavně prosit Boha, aby nám neustále zjevoval vznešenou osobu Ježíše Krista (Žd 1–4).

Autor nedělá okolky a jde přímo k věci. Ukazuje nám, že:

A. Ježíš Kristus je Boží konečné a vrcholné zjevení (1,1–3).

„Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky. On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem. Když dokonal očištění od hříchů, usedl po pravici Božího majestátu na výsostech…“ Těmto nádherným veršům jsem věnoval dvě kázání, ale klidně bychom si v nich mohli lebedit třeba po sedm kázání! Připomínám vám výrok Jana Kalvína, který jsem citoval, když jsme se těmito verši zabývali. Kalvín zdůrazňuje, že autor nesledoval teologický, ale praktický cíl. „Ve skutečnosti usiloval upevnit naši víru, abychom se mohli dozvědět, že Bůh se nám nedává poznat jinak než v Kristu: pokud jde totiž o Boží podstatu, její jas je tak nesmírný, že náš zrak oslepuje, nezáří-li na nás v Kristu.“ (J. Kalvín: Calvin’s Commentaries [Baker reprint], komentář k Židům 1:3, s. 35-36.) Autor zde o Ježíši říká sedm věcí:

(1) Ježíš je dědic všeho.

(2) Ježíš je Stvořitel všeho [věků].

(3) Ježíš je záře Otcovy slávy.

(4) Ježíš je dokonalé vyjádření Otcovy podstaty.

(5) Ježíš všechno nese svým mocným slovem.

(6) Ježíš nás očistil od našich hříchů.

(7) Ježíš usedl po pravici majestátu na výsostech.

Zde se jimi nemohu zabývat do podrobností. (Viz mé kázání „Synovo prvenství“ na verše Židům 1,2b–3 ze 23. listopadu 2003) Řeknu jen, že nedokážu pochopit, jak někdo může číst tyto verše, o těch bezprostředně následujících ani nemluvě, a nedojít k závěru, že Ježíš Kristus je, řečeno slovy Nikajského kréda, „pravý Bůh z pravého Boha“. Autor pak ukazuje, že:

B. Ježíš svou slávou převyšuje anděly (1,4–14).

V rozporu s tím, jak anděly představuje mnoho dnešních televizních pořadů, Bible učí, že jsou to skutečně vznešené bytosti. Daniel líčí anděla, který se mu ukázal: „Tělo měl jako chrysolit, tvář jako blesk, oči jako hořící pochodně, paže a nohy jako lesknoucí se bronz a zvuk jeho slov byl jako hrozný hluk“ (Da 10,6). Svou reakci popisuje takto: „… nezůstala ve mně síla. Velebnost mé tváře se změnila a byla zcela porušena; nezachoval jsem si sílu“ (Da 10,8). Dalo mu to tak zabrat, že upadl do hlubokých mrákot. Když ho anděl přivedl k vědomí, zůstal rozklepaný Daniel stát na všech čtyřech (Da 10,9–10). A to byl jenom anděl! Tady ale autor ukazuje, že Boží Syn je o tolik vyšší než andělé, že: „A když chce uvést Prvorozeného do světa, praví opět: ‚Ať se mu pokloní všichni andělé Boží!‘“ (1,6). Pro případ, že by nám to uniklo, staví anděly, kteří jsou Božími služebníky jako plápolající oheň (1,7), do kontrastu se Synem: „O Synovi však: ‚Tvůj trůn, Bože, je na věky věků a žezlo práva je žezlem tvého království…‘“ (1,8).

Jako kdyby to nestačilo, pokračuje v 1,10–12 tím, že cituje Žalm 102,26–28, přičemž na Ježíše vztahuje něco, co je ve Starém zákoně jasně řečeno o Bohu: „A dále: ‚Ty, Pane, jsi na počátku založil zemi, i nebesa jsou dílem tvých rukou. Ona pominou, ty však zůstáváš; nebesa zvetšejí jako oděv, svineš je jako plášť a jako šat se změní, ty však jsi stále týž a tvá léta nikdy neustanou.‘“ A dorazí to otázkou: „Kterému z andělů kdy řekl: ‚Usedni po mé pravici, dokud ti nedám nepřátele za podnož tvého trůnu!‘“ (1,13). Sedět po Boží pravici by pro kteroukoli stvořenou bytost byla příliš velká pocta. Tato výsada náleží výhradně věčnému Božímu Synu! Je však důležité, abychom chápali nejen Ježíšovo božství, ale také jeho dokonalé lidství. Proto autor (po praktickém napomenutí ve 2,1–4) pokračuje:

C. Ježíš není jen plně Bohem, ale je také plně člověkem (2,5–18).

Zde autor otevírá téma, které do popředí listu zřetelně vystoupí později, a sice to, že Ježíš přišel na tento svět, aby trpěl a zemřel za naše hříchy. Ježíšova smrt nebyla nešťastná náhoda. Nebyl to nečekaný zvrat osudu, který Bohu udělal čáru přes rozpočet. Naopak, Ježíšova smrt naplnila Boží záměr zachránit nás z ničivé moci hříchu. Autor vyslovuje šokující výrok: „Bylo přirozené, že Bůh, pro něhož je vše a skrze něhož je vše, přivedl mnoho synů k slávě, když skrze utrpení učinil dokonalým původce jejich spásy“ (2,10). Slovy „pro něhož je vše a skrze něhož je vše“ autor vyjadřuje, že Bůh je první a konečnou příčinou všeho, co je, včetně plánu naší spásy prostřednictvím smrti jeho Syna. A ukazuje také, že Bůh své stvoření aktivně řídí v tom smyslu, že „všechno působí rozhodnutím své vůle“ (Ef 1,11). Takže se – prosím pěkně! – slušelo (KMS, NBK, KR), aby za nás Ježíš zemřel, protože to Bohu v souladu s jeho věčným plánem přináší slávu.

Slušelo se to, protože se v tom projevují Boží dokonalé atributy: svatost, spravedlnost, moc, moudrost, láska a milost. Bylo záhodno, aby Ježíš zemřel, protože ho to potvrzuje jako dokonalého člověka a jako vůdce či původce naší záchrany. Ježíš svou smrtí zvítězil nad satanem a nad mocí smrti (2,14). Nyní je naším milosrdným a věrným veleknězem (2,17), který „může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky“ (2,18). Člověk by řekl, že když autor Ježíše představil jako někoho, kdo je plně Bohem, kdo stojí nad anděly a kdo je plně člověkem, který přinesl sám sebe jako oběť za naše hříchy, mělo by to stačit. Autor ale psal židům, pro které byl největším člověkem, který kdy žil, Mojžíš. Proto dále ukazuje, že:

D. Ježíš svou slávou převyšuje Mojžíše (Žd 3).

Téma celého listu lze shrnout třemi slovy: Uvažujte o Ježíši (3,1). „Uvažovat“ znamená přemýšlet o něčem na základě důkladného a trpělivého zkoumání. Náš problém často spočívá v tom, že si neuděláme čas, abychom uvažovali o Ježíši, tak jak nám ho zjevuje Boží slovo. Mojžíš odešel na horu, kde s Bohem strávil sám čtyřicet dnů. Když sestoupil dolů, zářila jeho tvář Boží slávou, kterou tam spatřil. Ale Ježíš k nám sestoupil až z nebe, od samotné Boží přítomnosti, aby nám Boha zjevil. Ježíš pronesl zarážející slova: „Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo neví, kdo je Syn, než Otec, ani kdo je Otec, než Syn a ten, komu by to Syn chtěl zjevit“ (Lk 10,22). To je ale mimořádné tvrzení! Chcete-li poznat živého Boha, musíte požádat Syna, aby vám ho ukázal, protože ani Otce, ani Syna nemůžete poznat jinak než prostřednictvím Božího zjevení.

Když Petr vyjádřil své přesvědčení ohledně Ježíšovy totožnosti: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého,“ Ježíš mu odpověděl: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích“ (Mt 16,16–17). Takové věci by nemohl tvrdit nikdo, kdo by byl pouze člověkem! Po vzkříšení Ježíš učedníkům připomněl: „To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi a říkal vám, že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v zákoně Mojžíšově, v Prorocích a Žalmech“ (Lk 24,44). To jsou všechny tři části hebrejské Bible. Celé Písmo tedy ukazuje k Ježíši, kterého Bůh podle svého svrchovaného plánu poslal, aby ho zjevil lidem a vykonal jeho vůli. Jako takový je Ježíš větší než Mojžíš a všichni proroci dohromady! Ale co se starozákonními sliby o zaslíbené zemi a o sobotním odpočinku? Autor ukazuje, že:

E. Ježíš zajistil věčné odpočinutí, které Jozue zajistit nemohl (Žd 4).

Jak jsme viděli, Židům 4 nemluví o prožívání vnitřního pokoje či odpočinku uprostřed zkoušek. Autorovi se spíš obává, že by jeho čtenáři mohli být, podobně jako mnozí z Izraelců na poušti, ve spojení s Božím lidem, a přesto se následkem nevíry minout Božím spasením. Ukazuje, že Bůh svému lidu spasení vždy nabízel prostřednictvím obrazu odpočinku. Jenom Kristus je schopen poskytnout našim duším skutečné odpočinutí, ve kterém si odpočineme od svých skutků a zcela se spolehneme na to, co vykonal on. Ježíš slíbil: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout“ (Mt 11,28).

Podobně autor listu uzavírá kapitolu Židům 4 vysvětlením, že Ježíš je naším veleknězem, který má soucit s našimi slabostmi. Zve nás: „Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas“ (4,16).

V prvních čtyřech kapitolách tedy autor vyvyšuje vznešenou postavu Ježíše Krista. Když čtete Boží slovo, proste Boha, aby vaší duši více a více zjevoval Krista.

2. Měli bychom soustavně prosit Boha, aby nám neustále zjevoval vznešené kněžství Ježíše Krista (Žd 5,1–10,18).

List Židům je jediná biblická kniha, která nám Ježíše Krista představuje jako našeho velekněze. Současným čtenářům může tato dosti rozsáhlá část listu připadat poněkud nudná a od věci. Pokud ale chcete porozumět významu tohoto ústředního tématu Listu Židům (totiž Kristova kněžství), musíte prosit Boha o jasnější pochopení jeho absolutní svatosti a majestátu. Žádný žid by si netroufl vstoupit do velesvatyně a přiblížit se k oltáři, kde se zjevovala Boží sláva. Proste ho také, aby vám dal hlouběji poznat, jak hříšní jste sami o sobě, bez Krista. Díky tomu si budete více vážit toho, co pro vás Ježíš vykonal na kříži, když jako velekněz vstoupil do velesvatyně ne s krví kozlů a býků, ale se svou vlastní (9,11–14).

Hlubší pochopení Boží svatosti, naší vlastní hříšnosti a dostatečnosti Kristovy oběti je jedním z nejpraktičtějších učení Písma, protože pokořuje naši pýchu. Pýcha je u kořene každého konfliktu ve vztazích a také prakticky každého hříchu, na který si vzpomenete. Proste tedy Boha, aby vašemu srdci zjevil Ježíše Krista ve slávě jeho kněžství. Můžeme si zde všimnout jen dvou nejvýznamnějších témat této části listu:

A. Ježíš svým velekněžstvím převyšuje Árona a jeho velekněžství (Žd 5–7).

V 5,1–10 autor listu ukazuje, že Ježíš je veleknězem, jakého potřebuje každý hříšník. Od verše 5,11 až do konce Židům 6 čtenáře vyzývá, aby „směřovali k dospělosti“ (6,1). Po příkrém varování v 6,4–8 je utěšuje ujištěním, že je ohledně nich přesvědčen „o lepších věcech“ (KMS, NBK), takových, které patří ke spáse (6,9). Poukazuje na Ježíše jako kotvu pro naše duše, toho, který jako náš velekněz navěky podle řádu Melchisedechova pronikl za oponu před námi (6,19–20). Kapitola Židům 7 vysvětluje, proč je Ježíš jakožto kněz podle řádu Melchisedechova nadřazen Áronovským kněžím. Jeho prostřednictvím můžeme přijít do Boží blízkosti a přijmout ujištění o našem spasení.

B. Ježíš svým velekněžstvím převyšuje starou smlouvu (Žd 8,1–10,18).

Tuto podstatnou pasáž mohu pouze stručně shrnout:

(1) Ježíš přináší lepší zaslíbení než stará smlouva (8,1–13).

(2) Ježíš přináší lepší chrám než stará smlouva (9,1–14).

(3) Ježíš přináší lepší oběť než stará smlouva (9,15–10,18).

Závěrečná část listu ukazuje, jak bychom měli tyto velké pravdy o slávě Kristovy osoby a o jeho kněžství uplatňovat v praktickém životě:

3. Pohled na Kristovu slávu v jeho osobě a kněžství nám dává sílu, abychom vírou obstáli ve zkouškách (Žd 10,19–13,25).

Na příkré varování v závěru Židům 10 navazuje kapitola 11, která nám ukazuje příklady těch, kteří dokázali obstát proto, že vírou hleděli k tomu, co jim Bůh v Kristu slíbil, ale čeho jsme se dočkali až my. Autor nás vyzývá, abychom se podvolovali Boží výchově, která směřuje k tomu, abychom se podíleli na jeho svatosti (12,1–13). Kapitolu 12 uzavírá tím, že staví do kontrastu Boží zjevení na Sínaji a slávu království na Sijónu, které dostáváme, když přicházíme k Ježíši a k Nové smlouvě v jeho krvi. Musíme tudíž vytrvat vírou, i kdyby to mělo znamenat utrpení a potupu, protože vyhlížíme nebeské město, které má teprve přijít (13,14).

Závěr

Poselství Listu Židům je tedy toto: způsob, jak vírou obstát v sebetěžších zkouškách, spočívá v tom, že musíme vidět Kristovu slávu – slávu jeho nevyrovnatelné osoby a jeho slávu jakožto našeho velekněze. Rád bych vám na závěr přehrál krátký záznam z kázání pastora Lockwooda. Osobně ho neznám, ale jak uslyšíte, tenhle pán tedy umí kázat Krista! (Přikládám přepis nahrávky, ale abyste to patřičně ocenili, museli byste ho slyšet.) Takže tady je pastor Lockwood:

Bible říká, že můj král je králem v sedmerém smyslu: Je králem Židů jako národního celku. Je králem Izraele jako státního útvaru. Je králem spravedlnosti. Je králem věků. Je králem nebes. Je králem slávy. Je Králem králů – a Pánem pánů. To je můj král. A tak si říkám, jestlipak ho znáte?

David řekl, že nebesa vypravují o Boží slávě a na obloze je vidět práci jeho rukou. Můj král je svrchovaný král. Žádnou mírou nelze vyznačit rozsah jeho bezmezné lásky. Žádný dalekohled, žádný teleskop nedohlédne na pobřeží jeho neselhávajících zdrojů. Žádná překážka mu nemůže zabránit, aby vylil svá požehnání. Jeho síla je trvalá. Jeho upřímnost je dokonalá. Jeho spolehlivost je věčná. Jeho milost je nesmrtelná. Jeho moc je královská. Jeho milosrdenství je nestranné. Jestlipak ho znáte?

Je tím největším, co kdy bylo spatřeno na obzoru tohoto světa. Je Synem Božím. Je Spasitelem hříšníků. Je středobodem civilizace. Ve společnosti sobě podobných stojí sám. Je vznešený a jedinečný. Je nesrovnatelný. Je bezpříkladný. Je tou nejvyšší myšlenkou veškeré literatury. Je tou nejvýznačnější postavou veškeré filosofie. Je nejzásadnějším problémem vyšší kritiky. Je nejzákladnějším učením pravdivé teologie. Je jádrem, nezbytnou podmínkou duchovního náboženství. Je zázračným znamením doby. Je tím nejvyšším stupněm každého dobra, jehož jménem se ho rozhodnete nazývat. Je tím jediným, kdo splňuje všechny požadavky pro to, aby byl beze zbytku dostatečným Spasitelem. Říkám si, jestlipak ho tady dneska všichni znáte?

Dává sílu těm, kdo jsou slabí. Je k dispozici těm, kdo jsou ve zkouškách a v pokušení. Je utěšitelem i zachráncem. Je posilou i oporou. Je ochráncem i průvodcem. Uzdravuje nemocné. Očišťuje malomocné. Odpouští hříšníkům. Promíjí dlužníkům. Vysvobozuje zajatce. Hájí bezbranné. Žehná dětem. Slouží nešťastníkům. Ctí starce. Odměňuje pracovité. A blahoslaví tiché. Tak si říkám, jestli ho znáte?

Ano, můj král. Můj král je klíčem. Je klíčem k poznání. Je studnicí moudrosti. Je branou vysvobození. Je stezkou pokoje. Je silnicí spravedlnosti. Je dálnicí svatosti. Je autostrádou slávy. Znáte ho?

Ano. Jeho úřady jsou mnohočetné. Jeho sliby jsou nezrušitelné. Jeho život je neporovnatelný. Jeho dobrota je bezmezná. Jeho milosrdenství je věčné. Jeho láska je neměnná. Jeho slovo je dostatečné. Jeho milost je víc než dostatečná. Jeho vláda je spravedlivá, jeho jho je lehké a jeho břemeno netíží. Přál bych si, abych vám ho dokázal popsat, to bych si tedy přál, jenže on je nepopsatelný. No ano, Bože dobrý, on je nepopsatelný, ano, je nepopsatelný. Je nepostižitelný. Je nepřemožitelný. Je neodolatelný. Ano. Nedokážete před ním uzavřít mysl. Nedokážete mu vytrhnout ruce. Nedokážete ho přežít a nedokážete žít bez něj. Ano, farizeové ho nedokázali poslouchat, ale sami přišli na to, že ho nedokážou zastavit. Pilát na něm nedokázal objevit žádnou vinu. Svědkové se nedokázali shodnout na svědectví proti němu. Herodes ho nedokázal zabít. Smrt si s ním nedokázala poradit. A hrob ho nedokázal udržet. Ano! Tohle je můj král! Tohle je můj král! A tobě náleží království a moc a sláva na věky věků všech věků – jak dlouho to jen je – a ještě dalších věků a věků a když skončíte se všemi těmi věky věkoucími, tak: Amen.

Otázky k diskuzi

1. Co ještě, kromě modlitby a Božího slova, nám může pomoci získat zřetelnější a správnější představu Kristovy slávy? Viz Jan 14,21.

2. Může být spasen člověk, který popírá ať už Kristovo lidství nebo jeho božství? Srovnej 1J 2,22–23; 4,15; 5,20; 2J 7 a 9.

3. Jaký praktický význam má pro každého člověka učení o Kristově kněžství?

4. Někdo se vás zeptá: „Jak mohu získat silnější víru?“ Jak byste odpověděli na základě poselství Listu Židům?

Přidat komentář