Postavení Kristova služebníka (Tt 2,15)

Postavení Kristova služebníka (Tt 2,15)

Před námi je čtvrtý příkaz patnáctého verše, příkaz, který není určený přímo Titovi, ale Božímu lidu na Krétě, jemuž byl tento list skrze Tita adresován.

  • Tak mluv, napomínej a přesvědčuj se vším důrazem. Nikdo ať tebou nepohrdá. (Tt 2,15)

Musíme si všimnout, že na jedné straně jsou tato slova určena také Titovi. Pavel mu říká, aby nebyl tím, kým budou druzí lidé pohrdat, koho budou snižovat a nebudou si ho vážit. Co pro to může člověk udělat? Není přece v jeho moci změnit pohled nebo přístup druhých lidí k sobě. To rozhodně není. Ale je v jeho moci postavit se na autoritu Božího slova nejenom svými slovy, ale celým svým životem. Je v moci člověka žít životem, který bude vydávat dobré svědectví. A to je něco, co přinese hojné ovoce. Když lidé vidí věrnost Kristova služebníka, nemají důvod jím pohrdat. Ale když vidí pochybný charakter, když vidí špatné nakládání s Božím slovem, když vidí manipulaci nebo autoritářství, které je založené na nějakých pozicích nebo na vzdělání či společenském nebo církevním postavení, potom to snadno vede ke snižování takového člověka. Tím rozhodně nechci říci, že by snižování druhého nebo pohrdání člověkem bylo něco, co by měl křesťan dělat. Ne! Ale jsou důvody, které jsem zmínil a kvůli kterým je někdy velmi těžké vážit si druhého člověka. A pokud chceme být dobrými služebníky Ježíše Krista, měli bychom usilovat o to, abychom byli lidmi, kteří mluví i jednají tak, že se za to nikdy nemusí stydět. Slovy druhé kapitoly Titovi – abychom ve všem dělali čest učení našeho Spasitele Boha. To je, co můžeme udělat jako Kristovi služebníci. Chci vás povzbudit, milí svatí, abyste žili ke slávě Krista, abyste žili ctnostně a hledali to, co se líbí Bohu, aby Boží slovo nebylo zneváženo. Služte Kristu ve spravedlnosti, radosti a pokoji z Ducha svatého. O takové službě Písmo říká:

  • Kdo takto slouží Kristu, je milý Bohu a lidé si ho váží. (Ř 14,18)

Ale když se vrátíme k našemu textu, na druhé straně je to výzva pro církev. Je to příkaz pro křesťany, aby si vážili těch, kdo jim slouží. Nikdo ať tebou nepohrdá. Na Krétě bylo mnoho těch, kdo se nepodřizovali, kdo vedli prázdné řeči, kdo se dohadovali o zákoně a o rodokmenech, kdo měli sektářské sklony, byli zde učitelé, kteří se zabývali židovskými bájemi a nikoliv Božím slovem a zdravým učením. Takoví lidé se mohli dívat spatra na Tita, který zůstal na Krétě, aby dal do pořádku, co ještě zbývalo, ustanovil starší podle Pavlova příkazu, zavřel ústa falešným učitelům, kteří kázali obřízku, vedl starší muže, starší ženy, mladší ženy i mladší muže k tomu, aby narovnali svoje životy podle Písma a ke slávě Ježíše Krista. Titus měl kázat evangelium, tu jednoduchou zprávu o spasení z milosti skrze víru v Ježíše Krista. Je to prostá zpráva a je snadné pohrdnout člověkem, který káže Kristův kříž. Ale Duch svatý tady přikazuje křesťanům, aby nepohrdali takovými lidmi, aby nezlehčovali ani neznevažovali ty, kdo je vedou. Když Pavel psal církvi do Tesaloniky, napsal křesťanům o jejich vedoucích:

  • Žádáme vás, bratří, abyste uznávali ty, kteří mezi vámi pracují, jsou vašimi představenými v Kristu a napomínají vás. Velmi si jich važte a milujte je pro jejich dílo. (1Tm 5,12-13)

Totéž Pavel píše křesťanům na Krétu. V danou chvíli se to týkalo jenom Tita, ale v okamžiku, kdy ustanovil starší v jednotlivých církvích, týkalo se to i jich. Církev si musí vážit svých starších. To se bude projevovat v mnoha rovinách. Na jedné straně si potřebujeme připomínat, že žádný starší není nadčlověk, že když byl ustanoven jako pastýř Božího lidu, neznamená to, že by byl něčím více než ostatní. Stále je jenom ovečkou Kristovou. Boží slovo nezná rozdělení na duchovní a laiky. To je tragický výmysl lidí, který vede k naprosto pokřivenému, doslova k převrácenému pohledu na Kristovu církev. Starší nejsou někým důležitějším. V určitém smyslu je to spíš opačně. Starším sice byla svěřena větší zodpovědnost, ale to znamená, že jim bylo svěřeno více služby, více práce. Pán Ježíš říká, že kdo chce být prvním, musí se stát otrokem všech. To je práce starších. Ale starší je také tím, kdo vyučuje Boží lid, střeží Boží lid, sytí stádo a stará se o něj. A to znamená, že Boží lid se musí starat o své starší. Pavel napsal:

  • Starším, kteří svou službu konají dobře, ať se dostane dvojnásobné odměny, zvláště těm, kteří nesou břemeno kázání a vyučování. Neboť Písmo praví: ‚Nedáš náhubek dobytčeti, když mlátí obilí‘, a jinde: ‚Dělník si zaslouží svou mzdu‘. (1Tm 5,17-18)

Moji milí, máte starší, kteří konají svou službu dobře? Vím, že máte a i my máme z jejich služby veliký užitek. Musíte tedy přemýšlet, jak se jako sbor můžete postarat o své starší, co pro ně můžete udělat, jak jim projevit svůj zájem, svou péči, svou úctu. Možná v tuto chvíli nemáte jako sbor takové prostředky, abyste mohli podporovat Aleše nebo Daniela, aby nemuseli vydělávat na obživu sebe a své rodiny, ale máte se modlit a přemýšlet nad tím, jak byste to mohli udělat. Možná se můžete jako sbor postarat o dobrou literaturu pro ně, nebo o potřebné věci k tomu, aby mohli lépe a účinněji sloužit Kristově církvi. To je způsob, jak má fungovat vzájemný vztah mezi církví a jejími staršími. Nesmí to být pohrdání nebo znevažování, ale má to být láska, která se stará, která se zajímá, která hledá, jak může sloužit a pomoci.

Ale v tom našem textu můžeme jít ještě o jeden krok dál. Náš text říká, že nikdo nemá pohrdat služebníkem, který mluví Boží slovo. Znovu v tom nejširším slova smyslu to bude platit pro všechny křesťany. Náš postoj k bratrům a sestrám v církvi nesmí být veden pýchou, která vede k pohrdání, nemůže být motivován sobectvím, které myslí jen na sebe a na to, co a jak já můžu v církvi získat, ale musí být motivován a řízen láskou, která vede k tomu, že pokládáme druhého za přednějšího než sebe (Fp 2,3).

  • Každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. (Fp 2,4)

Nikdo ať nikým nepohrdá, ale milujte jedni druhé, budujte se v lásce a služte jedni druhým. Boží slovo nás vybízí, abychom nesli břemena jedni druhých, abychom si prokazovali navzájem úctu a podřizovali se jeden druhému. To je Kristova církev. To je místo, kde si vážíme jeden druhého, protože jsme bratři a sestry v Kristu, protože nás spojuje láska ke Kristu, protože mluvíme Slovo Boží, povzbuzujeme se ke svatému životu a napomínáme se navzájem. Sloužíme si Slovem i skutky a tak se budujeme navzájem. Sloužíme si tak, aby Kristus byl mezi námi, v nás i skrze nás oslaven a vyvýšen, aby měl radost z našich životů i z našeho společenství.

Moji milí, nechtějte být jako církev na Krétě. Věřím, že nikdo z nás nechce. Věřím, že toužíme oslavit Pána Ježíše Krista a dělat čest jeho jménu a jeho učení. Každý křesťan chce být dobrým svědkem evangelia o Boží milosti, která přináší spásu a vychovává nás ke zbožnosti. Abychom takovými křesťany skutečně byli, musíme svou sílu hledat u Pána, v jeho veliké moci, musíme stále znovu upírat svůj zrak ke Kristu, vzhůru, kde sedí po pravici Boží. Odtud také přijde pro svou církev. To je naše naděje. To je důvod, proč chceme už nyní žít svatě a ke slávě jeho jména.

  • A Bůh pokoje, který pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše, nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků! Amen. (Žd 13,20-21)

Přidat komentář