Díkůvzdání

Díkůvzdání

Díkůvzdání patří neodmyslitelně k modlitbě. Je to vlastně oslava Boha za to kým je a za to, co pro nás dělá. Když za Pánem Ježíšem přišli učedníci, aby je naučil modlit se, tak část této modlitby zněla:

  • …neboť tvé je království i moc i sláva na věky. (Mt 6,13 ČSP)

To nejsou slova, která se máme modlit – můžeme, ale nemáme je mechanicky opakovat, to rozhodně Pán nezamýšlel. Spíš nám ukazoval, že součástí každé modlitby má být vyvyšování Boha a Jeho oslava. A právě těmito slovy můžeme shrnout oněch dvanáct veršů z Ef 1,3-14 – je to vyvyšování a oslava Boha, chvála za Jeho veliké dílo a díkůvzdání za to, kdo Bůh je a jaký je. Alois Adlof ve výkladu Modlitby Páně říká:

Dítko Boží má vždy příčinu chváliti Boha. Kdo nemá příčiny chváliti ho, nepoznal ještě Boha, ba ani o něm nikdy nepřemýšlel.

Podívejme se tedy nejprve na to, co je základem uctívání:

Chvála Bohu za to, kým Bůh je

Základem díkůvzdání je vyjádření vděčnosti za to, kým je Bůh sám. To je něco, co běžně nalezneme v Žalmech:

  • Hospodine, Bože zástupů, kdo je jako ty? Jsi nepřemožitelný, Hospodine, a tvá věrnost tě provází všudy. (Ž 89,9)

  • Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, jenž tak vysoko trůní? (Ž 113,5)

Musíme porozumět tomu, že toto je skutečný základ díkůvzdání, vděčnosti, chvály. Tady začíná pravé uctívání – takové uctívání, které Bůh hledá, uctívání v Duchu a v pravdě (J 4,24). Je třeba, abychom se učili rozlišovat mezi tím, co uctívání – a s ním spojená chvála a dobrořečení – je a co není. Je to opravdu důležité, protože i modlitba může být mrtvá, prázdná, dokonce Bohu odporná – a to přes to, že bude obsahovat hezká a dokonce pravdivá slova.

  • Odvrací-li se někdo od slyšení Zákona, i jeho modlitba je ohavností. (Př 28,9)

Je mnoho lidí, kteří děkují Bohu za to, co Bůh dělá – i to patří k díkůvzdání, ale není to základem skutečného uctívání. Lidé děkují za to, že měli hezký den, nebo že jim neujel autobus nebo za nejrůznější drobnosti, jimiž nás Bůh zahrnuje v našem životě. Je správné děkovat Bohu i za maličkosti, jimiž nás ve své dobrotě zahrnuje. Ale tyto drobnosti samy o sobě ještě nejsou známkou toho, že naše srdce bylo proměněno Duchem svatým a to znamená, že taková chvála nemusí být skutečným uctíváním. Bůh se totiž tímto způsobem stará o celé své stvoření:

  • [Chválu vzdejte] tomu, který zvířatům potravu dává, i krkavčím mláďatům, když křičí. (Ž 147,9)

I krkavčí mládě může vzdávat chválu za to, že ho Bůh sytí, ale jenom znovuzrozené Boží dítě může vzdávat chválu Bohu za to, kým Bůh doopravdy je, protože jenom Duchem proměněné srdce ví, že nikdo není jako Bůh. Dobrým příkladem pro nás může být starozákonní Daniel, který:

  • Když se dověděl, že byl podepsán přípis [o zákazu modlitby ke komukoliv jinému než k panovníkovi], vešel do svého domu, kde měl v horní pokoji otevřená okna směrem k Jeruzalému. Třikrát za den klekal na kolena, modlil se a vzdával čest svému Bohu, jako to činíval dříve. (Dn 6,11)

Vzdával čest svému Bohu. Dobře znal svého Boha a chválil Ho za to, kým je. Daniel byl kvůli tomu vhozen do jámy s hladovými lvy, ale Bůh ho vysvobodil a král vzdal chválu Bohu, kterého Daniel stále uctíval:

  • Vydávám rozkaz, aby se v celé mé královské říši všichni třásli před Danielovým Bohem a obávali se ho, neboť on je Bůh živý a zůstává navěky, jeho království nebude zničeno a jeho vladařská moc bude až do konce. Vysvobozuje a vytrhuje, činí znamení a divy na nebi i na zemi. On vysvobodil Daniela ze lvích spárů. (Dn 6,27-28)

Tento rozkaz krále Darjaveše nás vede ke druhé věci, která se týká uctívání – když rozumíme tomu, kdo Bůh skutečně je, tak Mu vzdáváme chválu:

Chvála Bohu za to, co dělá

Moji milí, je skutečně velmi důležité, abychom rozuměli této posloupnosti – potřebujeme vědět, kdo je Bůh, abychom ho mohli v pravdě chválit za to, co dělá. Všechna náboženství světa se obracejí ke svým bohům, kteří bohové nejsou, ale jsou to němé a hluché modly, a děkují jim za nejrůznější věci, které se odehrají v jejich životech – za věci významnější i méně významné. Všechna náboženství děkují svým bohům za to, co pro ně tito bohové dělají. A pokud nerozpoznáváme, komu vzdáváme chválu, jsme na tom stejně jako tito pohané a klidně se nám může stát, že budeme uctívat falešné modly místo Boha živého a pravého.

Toto je mimochodem jeden z důvodů, proč se nechceme účastnit ekumenických modlitebních setkání – protože tam budou lidé, kteří se budou obracet k falešnému Ježíši a nikoliv k Bohu, který se nám dává poznat ve svém Slově. Jak bychom mohli říci své ‚Amen‘ k takovým modlitbám? Vždyť bychom spojovali Krista s Beliálem! Proto potřebujeme nejprve vědět, koho uctíváme a potom můžeme děkovat za to, co Bůh dělá. Právě tak začíná chvála v Efezským 1:

  • Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů. (Ef 1,3)

Víme-li, koho uctíváme, potom se můžeme soustředit na to, abychom mu vzdávali chválu za to, co v našem životě dělá. A podle vzoru modlitby, kterou máme před sebou, bychom měli začínat těmi nejdůležitějšími věcmi. Všimněte si, za co děkuje Pavel: Na prvním místě je to vyvolení, dále je to předurčení, adopce, posvěcení, je to vykoupení skrze Kristovu krev, je to odpuštění hříchů, jsou to dary milosti, jimiž nás Bůh ve své dobrotě zahrnul, je to poznání Božích tajemství, je to zapečetění Duchem svatým, je to víra v evangelium. Toto jsou věci, za které bychom měli vzdávat Bohu chválu bez přestání.

Jedním z důvodů, proč to takto neděláme příliš často, je, že přistupujeme k modlitbě nesprávným způsobem. Máme pocit, že modlitba musí být spontánní a musí být tady a teď, bez přerušování, bez přemýšlení, bez zápasu a bez úsilí. Kdyby nás to mělo stát nějaké úsilí, už bychom měli pocit, že to není správná modlitba. Ale to je obrovská mýlka. V zahradě Getsemane:

  • Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se ještě usilovněji; jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve. (Lk 22,44)

Když apoštol Pavel psal efezským tuto modlitbu, byla velmi promyšlená modlitba. Jsem přesvědčen o tom, že strávil hodně času přemýšlením o tom, jaká slova zvolit a co přesně vyjádřit. Podobně i my máme přemýšlet o Bohu a chválit ho. Můžeme použít Písmo a tak čteme – zvlášť některé pasáže, např. Ef 2, Ko 1, Ř 8 – můžeme se u každého verše zastavit a vzdávat Bohu chválu za všechno, co pro nás udělal a dělá. Ještě jednou Alois Adlof:

Mnozí lidé nedají si žádné práce, aby přemýšleli o tom, co pro ně Bůh udělal. Ovšem takoví nemohou chváliti ho, ani vyvyšovati říkajíce: tvé jest království, tvá jest moc, tvá jest sláva na věky. Nemohou připomínati Hospodina ani slavných skutků jeho, nezakusivše jich na srdci svém.

Když jsme přemoženi velikostí Boží slávy a hloubkou díla Pána Ježíše Krista, naše srdce skutečně samo přetéká chválou a dobrořečením. Velebíme Boha a jeho Syna, děkujeme za spasení a všechno, co s ním souvisí a radujeme se z něj.

Přidat komentář