Boží výchova (Gn 43,1–44,34)

Před námi jsou dvě kapitoly nabité obsahem. Je to velmi dramatický příběh, který je plný napětí i zvratů a je završen náhlým rozuzlením. Samotné vyvrcholení příběhu, kdy se Josef dává poznat svým bratrům, uvidíme až příště v kapitole 45. Nyní se Josef, který byl nazván Safenat Paneach, Zachránce světa a stal se zachráncem Egypta, stává zachráncem své vlastní rodiny, těch, kteří ho před lety krutě zradili a prodali do Egypta. Ovšem předtím prověřuje jejich charakter a podrobuje své bratry zkouškám. Podobně jako v minulosti jeho bratři prodali Josefa do otroctví a později to Josef viděl jako Boží dílo ve svém životě, tak nyní Josef jedná se svými bratry a my můžeme vidět, že ve skutečnosti je to láskyplná, byť přísná Boží výchova, která se týká nejen Josefových bratrů, ale i jejich otce, Jákoba.

I. Hlad prověřuje charakter (Gn 43,1–14)

První verš 43. kapitoly nám znovu připomíná, co se děje:

• Hlad těžce doléhal na zemi dále. (Gn 43,1)

Nás to nepřekvapuje, protože víme, že se to dělo podle toho, jak to Josef vyložil faraonovi. Po sedmi bohatých letech začalo sedm let hladových. Ale Josefova rodina v Kenaánu to nevěděla. Už na konci 41. kapitoly jsme viděli, jak na ně tvrdě dolehl hlad. Následně se vypravili do Egypta, kde u Josefa nakoupili obilí. Nevěděli, že před sebou mají svého bratra, ale jejich bratr je poznal, zajal Šimeóna a řekl jim, že se nesmí vrátit jinak než se svým nejmladším bratrem – Benjamínem. Hlad prověřuje charaktery lidí. Krize a těžkosti z lidí nedělají lepší lidi, jak se někdy domníváme – pouze ukazují na to, co v člověku skutečně je a vynášejí to na povrch.

Jákobova starostlivost

Když hlad tvrdě doléhal na Jákobovu rodinu a zásoby se pomalu tenčily, tak možná Jákobovi synové s obavami hleděli na svého otce a přemýšleli, co budou dělat. Otec odmítl pustit s nimi Benjamína a zdá se, že neměli příliš mnoho zásob, které si z Egypta přivezli. Vždyť hned po svém příchodu z Egypta přemýšleli o tom, že se musí vrátit. Ale Jákob to odmítl. Nyní přichází sám Jákob s tím, že je nutné nakoupit další zásoby. Osud rodiny mu nebyl lhostejný. Viděl potřebu a jistě velmi těžce zápasil s tím, že se bude muset vzdát také Benjamína. Ale to byla Boží škola. Bůh jednal s Jákobem. Jákob byl tak trochu zaslepený svým synem Josefem, o něhož „přišel“. Žil v minulosti. Živil v sobě zármutek nad Josefem. Jeho svět zůstal někde daleko před dvaceti lety. Chránil Benjamína, ale za celou dobu nepadlo ani slovo o Šimeónovi. Pomyslel na něj někdo kromě jeho osiřelé rodiny?

Jákob potřeboval, aby mu Bůh sebral to, co se pro něj stalo modlou! Vidíme, že to nebylo jednoduché, byl to zápas, ale Bůh má své prostředky, jimiž nás vždy dovádí ke svému cíli, ke spasení a k posvěcení.

Jákobova ochota nechat se přesvědčit

Přesto vidíme také to, že Jákob se nechává ochotně přesvědčit. Svoji roli tady sehrává Juda. Velmi moudře mluví se svým otcem. V šestém verši vidíme, nakolik je Jákob zaslepený – vyčítá svým synům, že vůči němu jednali bezohledně, ale všimněte si, jak jedná on sám? Svým vyzdvihováním Josefa a později Benjamína vytvořil mezi svými dětmi dvě kategorie – byli zde ti „top“ a potom ti ostatní! A jedná tak s nimi stále. Sám je vůči svým synům bezohledný. Juda se snaží s otcem mluvit smířlivě. Apeluje na něj jako na vůdce, který má zodpovědnost za celou rodinu. Snaží se odhlédnout od otcova sobectví, které se projevovalo v jeho vztahu k Benjamínovi – ukazuje na celou rodinu:

• Tak zůstaneme naživu a nezemřeme – ani my ani ty ani naši maličcí. (Gn 43,8)

V Jákobových slovech můžeme vidět určité smíření se situací. Už nevolá jako předtím – Benjamín s vámi nikam nepůjde! Je jasné, že si uvědomoval, že buď půjde Benjamín s bratry a možná se vrátí i s Šimeónem (nebo možná také ne), nebo všichni – včetně jeho milovaného Benjamína – zemřou hlady. Smrt hladem je strašlivou smrtí:

• Lépe jsou na tom skolení mečem nežli skolení hladem. (Pl 4,9)

Ve v. 11 Jákob říká: „Když to tak musí být, učiňte toto…“ Jákob se odevzdává do Božích rukou. Nelpí tvrdohlavě na tom, co prohlásil před časem, ale moudře se nechává přesvědčit.

• Ze zpupnosti vzniká jen hádka, kdežto u těch, kdo si dají poradit, je moudrost. (Př 13,10)

Není chybou změnit své názory nebo postoje, pokud pro to existují správné důvody nebo pokud zjistíme, že jsme se mýlili. Ctností je věrnost, nikoliv tvrdohlavost nebo neústupnost. Jenom Bůh může dělat a dělá rozhodnutí, která jsou neměnná.

Jákobova prozíravost a spravedlnost

Jákob dává svým synům dary pro Josefa (aniž ví, že jsou pro Josefa). Měli s sebou vzít mastix, med, ladanum, masti, pistácie a mandle. Jednalo se o věci, které se z Kenaánu vyvážely do okolních zemí. Je to zajímavé, že ačkoliv byl hladomor, tak tady byly vzácnosti, kterých nebyl nedostatek. Ale tak to je, že se nedá dlouho žít o medu, oříškách a koření, zatímco o chlebu se dá žít dlouho. Jákobovi synové měli přinést dar Josefovi. Byli obviněni z toho, že jsou vyzvědači. Nyní měli prokázat, že mluvili pravdu. Přesto je Jákob vede k tomu, aby přinesli také dar, jímž by uklidnili hněv mocného správce Egypta. Neměli si vynucovat spravedlnost, na níž měli právo, ale měli jednat pokorně, v poddanosti a s úctou. Bratři měli vzít dvojnásobnou částku stříbra – hlad trval dlouho a Jákob možná předpokládal, že cena za obilí bude vyšší. A kromě toho Jákob přikazuje svým synům, aby vzali zpátky peníze, které našli ve svých pytlích s obilím. Říká přitom moudrá slova: Snad to byl omyl. Prokazuje tady svou spravedlnost, poctivost. Poctivost znamená nejenom vrátit to, co jsme získali neoprávněně vlastním přičiněním, ale také vrátit také to, co získáme omylem nebo chybou jiných.

Jákobova zbožnost

Jákob se opírá o všemohoucího Boha.

• Sám Bůh všemohoucí ať vás obdaří před tváří toho muže slitováním. (Gn 43,14)

El Šaddaj – Bůh silný, Bůh všemohoucí – Bůh Abrahamův (Gn 17,1), Bůh, v jehož jménu žehnal Izák Jákobovi při odchodu k Lábanovi (Gn 28,3), Bůh, který se zjevil Jákobovi (Gn 35,11) – Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův. To byla Jákobova síla. Odtud čerpal posilu ve chvíli, která pro něj byla z lidského hlediska naprosto zoufalá:

• Teď zůstanu úplně bez dětí! (Gn 43,14)

To je stará a osvědčená metoda: chceme-li najít milost u lidí, musíme ji hledat nejprve u Boha. Tuto lekci si musíme zapamatovat. Bůh má ve svých rukou srdce všech lidí a obrací je podle své vůle, jak se líbí Jemu samotnému.

Jákobova pokora

Závěr čtrnáctého verše nám ukazuje také na Jákobovu pokoru. Když už se mám se všemi rozloučit, musím to udělat, poddat se Bohu a vydat se Boží vůli. Je to ukázka moudrosti, kterou Jákob měl. Mohlo by se zdát, že v dané situaci to byla ‚z nouze ctnost‘, ale myslím, že Jákob ve svém životě vícekrát prokázal, že je oddaný Bohu a vydává mu svůj život. Moudrost od Boha se dokáže smířit i s těžkými věcmi a okolnostmi – i s takovými, které se nám ani trochu nezamlouvají. Pokud není jiné východisko, pokud nás Bůh nevede jinou cestou, neotvírá nám jinou možnost, tak je naší povinností podřídit se pod mocnou ruku Boží a využít třeba i nepříznivé okolnosti co nejlepším způsobem a především tak, aby to oslavilo našeho Boha.

Jákob tedy propouští své syny a posílá je do Egypta pro obilí.

II. Hostina s Egypťanem (Gn 43,15–34)

Sotva Josef uviděl bratry, tak poručil svému správci, aby je uvedl do jeho domu, že s nimi bude obědvat. Ačkoliv spatřil s bratry Benjamína, tak neopustil svou práci, své místo, své povinnosti, ale počkal, až bude mít volno, aby mohl strávit s bratry čas.

Strach

Minule jsme viděli, že svědomí bratrů bylo v Egyptě probuzeno. Nyní se jejich svědomí opět ozývá:

• Ale ti muži se báli, že byli uvedeni do domu Josefova, a říkali si: „To jsme předvedeni kvůli tomu stříbru, které nám bylo posledně vráceno do žoků. Teď se na nás vyřítí, přepadnou nás a zajmou nás i s našimi osly jako otroky.“ (Gn 43,18)

Tam, kde není čisté svědomí, tam jsou lidé náchylní k tomu, aby viděli události kolem sebe černěji než je to nutné. Bratři hned myslí na nejhorší. Hned se snaží dohodnout se se správcem Josefova domu a vysvětlují mu, že minule neodešli bez zaplacení, ale že přinesli všechno stříbro zpátky. Je to skoro komická situace. A podívejte se, jak jim odpovídá Josefův správce:

• Ale on řekl: „Upokojte se, nic se nebojte. Bůh váš a Bůh vašeho otce vám dal do žoků ten skrytý poklad. Vaše stříbro jsem přece přijal.“ A vyvedl k nim Šimeóna. (Gn 43,23)

Vypadá to, že Egypťan, který pracoval pro Josefa – a dost možná byl otrokem – znal Hospodina lépe než Josefovi bratři. Snaží se nasměrovat jejich myšlení správným směrem – mají vzdávat Bohu chválu. Nebojte se a vzdejte chválu Bohu – to jsou slova, která dobře známe z evangelií. Tady je máme hned v první knize Starého zákona. Od počátku vede Bůh lidi k tomu, aby hledali pokoj u něj a v něm. Správce také vyvedl z vazby Šimeóna – to muselo být skutečně nádherné setkání. Po dlouhém odloučení se vidí se svými bratry a bratři vidí Šimeóna živého. Určitě to povzbudilo jejich srdce i jejich víru. Také se doslechli, že mají stolovat s mužem, kterého se bál celý Egypt.

Bázeň

Po strachu přichází bázeň. Bázeň je trochu jiná forma strachu. Charles Spurgeon říká, že strach neznovuzrozeného srdce odvádí člověka od Boha, zatímco bázeň vede znovuzrozeného člověka k Bohu.

• Jeden jako druhý trnuli úžasem. (Gn 43,33)

Je tady slovo, které se nenachází příliš často v Písmu:

• Sloupy nebes se chvějí a trnou, když [Bůh] okřikne vody; (Job 26,11)

Když Izajáš popisuje den Hospodinův, tak mimo jiné říká:

• Budou plni hrůzy, zachvátí je bolesti a křeče, jako rodička se budou svíjet. Strnule bude zírat jeden na druhého, ve tváři plamenem vzplanou. (Iz 13,8)

Když bratři byli u Josefa, tak trnuli hrůzou. Ve v. 26 se naplňují Josefovy sny – bratři, včetně Benjamína se mu klaní až k zemi. Obdarovali ho a padají před ním na kolena a klaní se (v. 28). Josef je znovu vede k Bohu, když žehná Benjamínovi.

• Bůh ti buď milostiv, můj synu! (Gn 43,29)

Ti muži možná chtěli získat přízeň mocného muže, ale mocný muž je učí, že je třeba získat milost u Boha. Jenom milost u Boha zjednává přízeň u lidí. I když byl Josef pánem celé země, tak jeho přízeň by neznamenala vůbec nic, pokud by se nad Benjamínem neslitoval Bůh. Moji milí, nesnažme se získat si náklonnost lidí, ale usilujme především o to, abychom získali a potom žili v Hospodinově přízni a v jeho milosti. To je cesta, která otevírá dveře také u lidí. Nejenom tento příběh je toho dokladem:

• Vždyť království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého. Kdo takto slouží Kristu, je milý Bohu a lidé si ho váží. (Ř 14,17–18)

Josef vede svoje bratry k Bohu. Podívejte se, jak daleko museli cestovat bratři, aby slyšeli tolik svědectví o Bohu. Nyní sedí seřazeni podle věku, stolují s nejmocnějším mužem celé země, který je štědře obdarovává ze svého stolu a nejvíc ze všech – pětkrát víc než ostatní – Benjamína. Mimochodem – uvědomte si, proč přišli – protože umírali hlady. Nyní jsou na hostině a dostávají pochoutky ze stolu svého hostitele. Jejich mozek musel pracovat na plné obrátky.

III. Hosté nebo zloději? (Gn 44,1–17)

Ovšem po veliké a krásné hostině přichází velmi rychlý odchod. Za svítání byli bratři vyvedeni i s nákladem a měli se vydat na cestu domů. To muselo ještě víc zvětšit jejich zmatek o tom, co se to děje. Napřed velká hostina a potom velmi rychlé rozloučení. Ovšem bratři netušili to, co vidíme my – Josef připravil poslední zkoušku, která měla prověřit, jak se staví k Benjamínovi. Prodají Benjamína stejně, jako to udělali Josefovi? Všimněte si – Josef se zachoval nesmírně štědře ke svým bratrům – dal jim tolik, co mohli unést, dal jim stříbro, které přinesli, choval se k nim laskavě. Ale vedle toho také připravoval zkoušku, která měla prověřit jejich charakter.

Právě tak jedná Bůh se svými milovanými dětmi – zaplavuje nás hojností svého požehnání a uprostřed tohoto požehnání k nám přichází se zkouškou, která má prověřit naši víru a protříbit náš charakter. Proto nám Písmo připomíná, abychom se z toho radovali, když přicházejí zkoušky (Jk 1,2).

Zkouška, kterou připravil Josef, byla velmi tvrdá zkouška. Skoro nemilosrdná. Skutečně přitiskla bratry do prachu země, velmi je pokořila. A to je něco, co se máme naučit z Božích zkoušek také my – pokořit se před Bohem i před lidmi. Podívejme se na několik věcí v našem textu:

Obvinění

Byli obviněni (a my víme, že neprávem) z celé řady věcí: z nevděčnosti, z krádeže, ze zlého a hloupého jednání, za dobré se odvděčili zlým – vzali pohár, který má pán v oblibě, což znamená, že se na to hned přijde. Chovají se jako hloupí darebáci.

Obhajoba

Bratři se brání svou poctivostí – vždyť jsme přinesli zpátky i peníze, které jsme našli ve svých pytlích. Jsme poctiví, proč bychom dělali něco tak hloupého a zlého. Vydávají se také všanc nejvyššímu trestu – u koho se pohár najde, ten zemře a my ostatní se staneme otroky. Byli nevinní!

Odhalení

Pohár se našel u Benjamína. Josef ho poctil nejvíc z bratrů. Byla by to největší nespravedlnost, kdyby to udělal právě on. Ale je tady nepřehlédnutelný důkaz – pohár v Benjamínově pytli. Bratři se neodvažují zpochybnit Josefovu spravedlnost, a tak hledají Josefovo milosrdenství.

Pokoření se

Bratři přijímají rozsudek jako z Boží ruky:

• Juda odvětil: „Co můžeme svému pánu říci? Jak to omluvíme? Čím se ospravedlníme? Sám Bůh stíhá tvé otroky za jejich provinění. Teď jsme otroky svého pána, my i ten, u něhož se kalich našel.“ (Gn 44,16)

Tady je další ohromná lekce, kterou se musíme trpělivě učit. Oni skutečně byli v této věci nevinní. Ale obecně nebyli bez viny.

• Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. (1J 1,8)

Tady můžeme vidět, že mají skutečně bázeň před Bohem, že opravdu poznali Boha a pochopili také to, jak na tom jsou ve světle Boží svatosti. Ačkoliv nespáchali tento konkrétní hřích, tak vědí, že nejsou bez hříchu a vyznávají to: „Sám Bůh stíhá tvé otroky za jejich provinění.“ To jsou významná slova. Toto je skutečná pokora. Nijak se neobhajují. Nesnaží se to hodit jeden na druhého nebo na někoho jiného, ale vyznávají, že Bůh je spravedlivě stíhá. Vždycky mi to připomene starou jednotu bratrskou, církev, která vznikla na našem území o půl století dříve, než vystoupil Martin Luther. Byla to církev, která žila v ilegalitě a byla pronásledovaná. V roce 1508 byla jejich shromáždění královským výnosem zakázána, jejich spisy měly být spáleny a jejich kazatelé zavřeni. Byli obviněni z falešného učení. A víte, co udělali? Řekli – musíme činit pokání, protože na nás přišel Boží hněv kvůli naší vlažnosti, kvůli naší tvrdosti a kvůli naší pýše. Toto pronásledování trvalo v různé intenzitě do roku 1514, tedy šest let, a mnozí při něm přišli o život. Ale tito věrní křesťané se radovali, protože si připomínali slovo Písma:

• Jestliže s ním vytrváme, budeme s ním i vládnout. (2Tm 2,12)

• V tom je totiž milost, když někdo pro svědomí odpovědné Bohu snáší bolest a trpí nevinně. (1Pt 2,19)

IV. Hluboká proměna (Gn 44,18–34)

Ve druhé polovině 44. kapitoly můžeme do hloubky spatřit, jaká proměna se udála s bratry a především s jedním z nich – s Judou.

Judova prosba

Juda tady velmi pokorně, ale také velmi odvážně mluví s Josefem – ty jsi jako sám farao (v. 18). Znovu opakuje celý příběh a potom jde k jádru věci – mluví o svém otci a mluví o tom, že to byl on, kdo se zaručil za Benjamína. Vysvětluje Josefovi, že jeho otec umře žalem, pokud spatří, že se vracejí bez svého nejmladšího bratra. A také říká – to bude naše vina. To je velmi důležitá poznámka. Když poslali otci zkrvavenou košili Josefa se slovy – pozorně si to prohlédni, tak ho pak přišli pokrytecky utěšovat, ačkoliv to byli právě oni, kdo prodali svého bratra – tehdy to byla skutečně jejich vina, že se Josef nevrátil k otci. Nyní by to tak nebylo. Přesto Juda říká – my bychom uvalili žal na šediny svého otce.

Juda zdůrazňuje poslušnost, s jakou přivedli svého nejmladšího bratra – vždyť to bylo na přání (rozkaz) Josefa. Bez Benjamína by nemohli znovu nakoupit obilí v Egyptě – navíc se tak měla prokázat jejich poctivost a to, že nejsou zvědové. Josef trval na tom, že Benjamín musí přijít a nyní – potom, co ho tolik poctil – se má stát jejich bratr otrokem? Bratři už to jednou zažili a už by to nechtěli opakovat. A tak se podívejte do textu, co Juda dělá:

• Proto dovol, aby tvůj otrok zůstal u svého pána v otroctví namísto tohoto chlapce, a chlapec ať smí se svými bratry odejít. (Gn 44,33)

Juda prosí Josefa, aby se mohl stát jeho otrokem místo Benjamína. Tady vidíme ovoce pravého pokání, proměněný život, proměněnou mysl i srdce. Tady je člověk, je ochotný položit život za svého bratra.

Předobraz Ježíše Krista

Tak jako se Juda zaručil za Benjamína, který byl v jeho očích pravděpodobně zlodějem, tak se Ježíš stal ručitelem nové smlouvy – zaručil se za ty, kteří dříve byli smilníci, modláři, cizoložníci, homosexuálové, zloději, chamtivci, opilci, utrhači, lupiči (1K 6,9–10). Pán se stal ručitelem nové smlouvy (Žd 7,22), která je uzavřena s námi – a právě takoví jsme kdysi byli. Juda se tady stává předobrazem toho, který z něj vzejde – Pána Ježíše Krista. Z Judy vzešel Král králů a Pán pánů, o němž je psáno:

• Ačkoli byl ve způsobu Božím, nelpěl na tom, že je roven Bohu, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob otroka a stal se podobným lidem. A když se ukázal v podobě člověka, ponížil se, stal se poslušným až k smrti, a to smrti na kříži. (Fp 2,6–8 ČSP)

Pán Ježíš se stal otrokem pro nás a kvůli nám. Byl naprosto spravedlivý, a přesto na sebe vzal trest za nespravedlnost nás všech. Izajáš o něm říká, že šel jako beránek, neotevřel ústa, nereptal a nehájil se. Přijal všechno od Otce, zůstal naprosto závislý na Otci a v důvěře šel na kříž. Přijal kříž a přijal ho dobrovolně a ochotně, i když to byl ten nejstrašnější způsob jeho ponížení. Na svatého Božího syna byly vloženy hříchy a on za ně zaplatil svou smrtí.

Bratrská láska

Od Judy se také můžeme učit o bratrské lásce. Bratrská láska je ochotná dát život za svého bratra. A pamatujme na kontext – nešlo tady o spravedlnost. V očích Judy byl jeho bratr pravděpodobně zlodějem – jak jinak by si měl vysvětlit přítomnost Josefova kalichu v Benjamínově pytli. Přesto nabízí svůj život za jeho.

• Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. (Ř 5,7–8)

Kristova láska je to, co křesťany motivuje, co nás vede. Vždyť nás má ve své moci Jeho láska. Jan k tomu říká:

• Podle toho jsme poznali, co je láska, že on za nás položil život. A tak i my jsme povinni položit život za své bratry. (1J 3,16)

• Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. (J 15,13)

Někdy musíme sami se sebou velmi bojovat, protože když se v církvi rozhlédneme kolem sebe, tak vidíme hříšníky. A je to tak – skutečně jsme hříšníci. Nejsme dokonalí a nejsme sami ze sebe spravedliví. Každý den má Bůh proč vzplanout hněvem, když se podívá na naše životy. Přesto po nás Bůh chce, abychom změnili své smýšlení – a to je v řečtině slovo, které se překládá jako pokání – a dívali se na své bratry a sestry v církvi jako na ty, kdo byli očištěni převzácnou krví Kristovou. Potom budeme ochotní za ně položit i život.

Josefovým bratrům trvala tato proměna dlouhých dvacet jedna let. Ten poslední rok hrál klíčovou roli. Už dříve jsme viděli detaily ze života Judy – jeden syn mu zemřel, druhý syn mu zemřel – Bůh je zabil pro jejich hřích. Žena, které slíbil třetího syna a nedal jí ho, nakonec lstí dosáhla toho, že měla syny s Judou. To nebylo nic lehkého ani příjemného. To byly těžké věci, které přetavily Judův charakter. A to nás vede k samotnému závěru.

V. Boží dílo

Dobrý Bůh jedná. On nás vychovává. K čemu nás vychovává – Boží slovo je v tom naprosto jasné – vychovává nás k podílu na své svatosti. Bůh chce, abychom byli svatí, jako on je svatý. A není to jenom ‚zbožné přání‘ někoho, kdo nemá moc to zajistit, ale je to nepohnutelná Boží vůle, která se také v našich životech uskuteční.

• Dal nám poznat tajemství svého záměru, svého milostivého rozhodnutí, jímž si předsevzal, že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu. On je ten, v němž se nám od Boha, jenž všechno působí rozhodnutím své vůle, dostalo podílu na předem daném poslání, abychom my, kteří jsme na Krista upnuli svou naději, stali se chválou jeho slávy. (Ef 1,9–12)

Bůh nás volá k tomu:

1. abychom mu vydali své životy,

2. abychom se poddali pod jeho ruku,

3. abychom žili životem pokání – takového, které přináší ovoce, a

4. abychom žili v lásce mezi sebou. Tak naplníme zákon Kristův.

Amen.