Církev a stát (2): Chybný pohled – Zwingli, Kalvín, puritáni

• Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest. (Ř 13,1–7)

Viděli jsme, že existují dvě hlavní myšlenky týkající se vztahu mezi církví a státem. První, kterou jsme se zabývali v minulé studii, považuje tyto instituce za jeden celek. Druhá, kterou se musíme zabývat nyní, tvrdí, že jsou v podstatě odlišné a rozdílné. Na podporu tohoto názoru se uvádějí čtyři hlavní důvody.

Začněme tím, že církev a stát se zásadně liší svým původem, způsobem, jakým vznikly. Stát pochází samozřejmě od Boha jako univerzálního svrchovaného vládce vesmíru. Věříme, že svět byl stvořen Bohem, že mu patří a že je vládcem celého vesmíru. A v této funkci Bůh uvedl stát v život, jak nám připomíná list Římanům 13: „Není moci, leč od Boha.“ Stát nemá nic společného přímo se spásou, ale je něčím obecnějším, širším. Naproti tomu církev, jak jasně vidíme v Novém zákoně, vznikla jako přímý důsledek prostřednictví neboli zachraňujícího díla Pána Ježíše Krista. To je tradiční způsob, jak se na tuto záležitost pohlíží. Často se také setkáte s tím, že to lidé vyjadřují následovně: Stát patří do přirozeného uspořádání, z tohoto hlediska je součástí Božího jednání s celým tímto světem, zatímco v případě církve se dostáváme do oblasti milosti.

To vyvolávalo mezi reformovanými a protestantskými učiteli spory. Jsou tací, kteří tvrdí, že by se nemělo rozlišovat mezi přirozeným řádem a milostí, že to není skutečně přesný způsob, jak se na tuto záležitost dívat, a nahradili by ji dvěma děleními milosti – zachraňující milostí, což je zvláštní a specifická milost, a všeobecnou milostí neboli tím, čemu říkají „obecná milost“. Takže neřeknete, že církev patří do oblasti milosti a stát do oblasti přirozeného řádu, ale že církev patří do oblasti „zvláštní milosti“ a stát do oblasti „obecné milosti“.

S tímto učením bychom se měli seznámit, protože obsahuje mnoho důležitých důrazů. Skutečně říká, že Bůh jedná s každým skrze milost v Ježíši Kristu – nejen s věřícím, ale i s nevěřícím – a činí tak prostřednictvím působení Ducha svatého. Duch svatý samozřejmě jedná s věřícími přímo a bezprostředně, a to zcela zvláštním způsobem: Duch svatý je usvědčuje z hříchu, dává jim dar víry, způsobuje jejich znovuzrození a křtí je do Kristova těla. To vše je nám známo, týká se to našeho vykoupení a spásy. Učíme však také, že Duch jedná i s ostatními lidmi tak, že na ně působí obecnějším způsobem, dává jim určité dary a schopnosti.

Jinými slovy, toto učení chce říci, že neexistuje nic, co by bylo „přirozené“ ve smyslu, že by vzniklo z přírody mimo Boha. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu; byl dokonalý a také celé stvoření bylo dokonalé. Člověk však zhřešil a nyní existuje nový vztah mezi Bohem a člověkem. Zde dochází k rozdělení – na ty, kteří jsou přivedeni ke spáse, a na ty, kteří k ní přivedeni nejsou. Druhá skupina však není zcela opuštěna, ale Bůh s ní jedná prostřednictvím obecné milosti.

Když člověk zhřešil, Bůh neopustil svět a celé lidstvo. Již jsme viděli, že Bůh například uvedl v život autority, aby omezovaly zlo, aby omezovaly hřích a jeho projevy. To je, jak se říká, součástí obecné milosti; je to milostivé jednání Boha s ohledem na jeho konečný záměr. Tito lidé nejsou spaseni, ale jsou zdrženliví a jsou pod vlivem Ducha.

Myslím, že vhodnější je to vyjádřit takto: Je lépe mluvit nikoliv o protikladu mezi milostí a přirozeností, tedy o milosti zvláštní a milosti obecné, tedy o tom, že Bůh se stará i o neobrácené lidi. Má s nimi mnoho co do činění, ne však ve smyslu spásy, ale z hlediska zákona a řádu, míru a vlády a podobných záležitostí. Možná si myslíte, že jde o akademickou záležitost, ale myslím, že čím více o tom budete přemýšlet, tím více uvidíte, že je důležité, abychom světu připomínali, zejména v dnešní podobě, že neexistuje nic, co by se vymykalo Boží vládě. I když to muži a ženy mohou popírat, přesto jsou pod vlivem Božího Ducha. Takzvaný humanistický svět si neuvědomuje, že většina toho, za čím si stojí a co dělá, je ve skutečnosti výsledkem působení Božího Ducha na něj. Navzdory jim samotným se to děje.

Prvním bodem je tedy to, že církev a stát se liší svým původem. Existuje zvláštní milost a obecná milost.

Za druhé, vidíme zřetelný rozdíl mezi církví a státem, když je posuzujeme z hlediska hlavního cíle, pro který byly zřízeny. Církev vznikla pro duchovní účely. Byla ustanovena proto, aby hlásala slovo nespaseným, aby evangelizovala. Ale nejen to; byla ustanovena pro blaho věřících, pro Boží děti. Účelem církve je poskytovat Božímu lidu společenství, dávat poučení o spravedlnosti, vykládat Písmo, nabízet pomoc a podporu a vysluhovat svátosti.

Hlavní funkce státu je naproti tomu širší, jak jsme viděli z těchto sedmi veršů, o nichž uvažujeme. Stát se stará o zachování míru a vnějšího pořádku. Nezabývá se duchovními záležitostmi.

Třetí rozdíl mezi nimi – a ten je důležitý vzhledem k tomu, o čem zde mluvíme – spočívá v tom, že se navzájem liší mocí, která jim byla svěřena Bohem. Vezměme si nejprve církev: moc, která jí byla svěřena, je mocí milosti; nemá žádnou donucovací moc. To ovšem církev neříkala vždy. Ukázal jsem vám, že římskokatolická církev učí a věří v pravý opak. A stejného omylu se dopouštěly i jiné údy církve. Chtěl bych však podotknout, že při prostém čtení Nového zákona by nám mělo být jasné a jednoznačné, že moc církve je mocí přesvědčení, mocí milosti.

Snad nejlépe to vystihnu citátem z Martina Luthera, který, jak se mi zdá, měl v této věci naprosto jasno. S odkazem na římskou církev říká: „Rozsudkem smrti vyřeší všechny spory.“ Připouštěl, že mohou nastat případy, kdy v zájmu klidu bude třeba vykázat nepohodlné osoby ze země, ale byl proti fyzickému trestu za kacířství. Toto jsou jeho slova:

Kacířství nelze nikdy omezit silou, je třeba ho uchopit jiným způsobem. Tento druh boje nelze vyřešit mečem. Zbraň, kterou je zde třeba použít, je Boží slovo. Pokud nerozhodne ono, rozhodnutí neovlivní světská síla, i kdyby měla celý svět zalít krví. Kacířství je věcí duše, žádná ocel ho nemůže uhasit, žádná voda ho nemůže utopit. Zničit ho může jedině Boží slovo.

To je velmi jasné vyjádření skutečnosti, že moc církve je mocí milosti. Tyto verše v Římanům 13 nám však připomínají, že moc, která je svěřena státu, je v podstatě donucovací – „neboť ne nadarmo nosí meč“. Konečnou hranicí je, jak jsme viděli, trest smrti, ale po celou dobu je to moc donucovací. Opět zde tedy vidíme zřejmý rozdíl mezi státem a církví.

A konečně, za čtvrté, existuje velmi jasný rozdíl mezi způsoby, jakými jsou tyto dvě funkce vykonávány. V případě církve jsou na různých místech Nového zákona uvedeny seznamy: „A jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, další za evangelisty a další za pastýře a učitele“ (Ef 4,11); „A Bůh ustanovil v církvi jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele…“ (1K 12,28). To jsou služebníci církve. 

Ale když přicházíme k otázce státu, nacházíme něco úplně jiného. Zde máte vrchnost – nejvyšší vrchnost, krále, královnu nebo císaře, nebo kohokoli jiného. Je to úplně jiný řád, kdy různí hodnostáři a funkcionáři pracují pod jednou nejvyšší autoritou, a i tento řád je v Bibli, jak ve Starém, tak v Novém zákoně, naprosto jasně vyjádřen.

Existují tedy čtyři velmi reálné důvody, proč říci, že církev a stát nejsou jedno, ale že se liší ve své podstatě. Toto je pravda, která byla znovuobjevena, znovu uchopena, v době protestantské reformace. Jak jsme viděli, ztratila se v době Konstantinově a bylo dáno protestantským reformátorům, aby si tento zásadní a podstatný rozdíl uvědomili a do jisté míry ho obnovili.

Ještě jednou se zde v této souvislosti zmíním o historii. Teď mě napadlo, že se někteří z vás možná diví, proč věnuji tolik času tomuto historickému přehledu. Občas se setkávám s lidmi, kteří se považují za ultraduchovní a kteří si myslí, že tuto ultraduchovnost prokazují tím, že říkají: „Neměli byste se zabývat historií. Proč nejdete rovnou do Písma a nevykládáte ho? Nezajímá mě, co lidé říkali v minulosti.“ Tito lidé si myslí, že křesťanský duchovní, který připomíná dávnou historii, ve skutečnosti není příliš duchovní a stává se vlastně téměř světským.

Na takovou kritiku mohu říci jen to, že zastávat takový názor je naprostá arogance. Jakým právem se domníváme, že pouze náš výklad Písma je správný? Je to arogantní z tohoto důvodu: v průběhu staletí byli v církvi pozoruhodní, duchovně smýšlející a Bohem povolaní muži a ženy. Máme snad ignorovat vše, co si mysleli, říkali a dělali?

Ne, když stojíme před tak závažnými otázkami, jako jsou tyto, a víme, že ti, kdo tu byli před námi, se potýkali se stejnými otázkami a že v minulosti tyto problémy často vedly ke krveprolití, strašnému pronásledování a válce, pak by nás nepochybně jen samotná pokora měla přimět k tomu, abychom se snažili studovat to, co se stalo, a využít jakoukoli pomoc, kterou můžeme získat.

Stejně arogantní postoj lze pozorovat u lidí, kteří neuznávají používání komentářů. Říkají: „Mám v sobě Ducha svatého a tady je Slovo, takže to všechno zvládnu.“ Znám lidi, kteří v této věci zašli dokonce až do krajnosti. Vzpomínám si na jednoho chudáka, který jednou říkal věci, které byly dost hloupé, ale když ho někdo upozornil, že odporuje učení apoštola Pavla, jeho odpověď zněla, že je mu jedno, co Pavel říká, že Duch v něm mu říká, co má říkat.

Vidíte pošetilost takových argumentů? Měli bychom děkovat Bohu za veškerou pomoc a podporu, které se nám dostane. Tato záležitost, kterou se nyní zabýváme, má v současné době zvláštní význam vzhledem k určitým tendencím, které jsou ve světě patrné. Nemám na mysli jen stav, který v tuto chvíli panuje v Číně, ale i postavení křesťanů v jiných zemích, například v Africe. Je naší povinností na tyto lidi myslet, pomáhat jim, jak můžeme, a modlit se za ně. Někteří z nich občas přijíždějí do této země a dávají si tu práci, aby se některých z nás na tyto bolestné záležitosti zeptali.

K tomu všemu však přistupuje trend návratu k Římu, a jak jistě víme, tato církev, pokud má autoritu a moc, ji vždy uplatňuje. Může se stát, že někteří lidé budou muset čelit takovým pozicím, jakým museli ve své době a ve své generaci čelit protestantští reformátoři a po nich puritáni a skotští kovenanteři a další. Ať se vám to tedy líbí, nebo ne, možná se vás tato otázka bude dotýkat, a proto se jí musíme zabývat.

Určitě bychom se měli poučit z historie; pokud to nedokážeme, jsme odsouzeni k opakování stejných chyb. Víme, že tito muži a ženy se ve své generaci snažili, stejně jako my dnes, čelit těmto otázkám poctivě a biblicky. Přesto si ve světle učení Písma můžeme troufnout tvrdit, že mnozí z nich v některých bodech chybovali. Máme tu výhodu, že se můžeme ohlédnout zpět a vidět protikladné názory a jejich vzájemné působení, a je na místě, abychom této příležitosti plně využili. Nyní vás tedy čeká trochu více historie. To není omluva, to je apologie neboli obhajoba!

Když se budeme zabývat názorem, který zdůrazňuje zásadní rozdíl mezi církví a státem, vezmeme muže, kterými se zabýváme – nebo alespoň hnutí, která nás zvláště zajímají – v chronologickém pořadí. Nejprve to byl Luther, poté Ulrich Zwingli, jedna z vůdčích osobností v této věci, a jako třetí Kalvín. Zwingli zemřel v roce 1531, zatímco Kalvín vydal své Instituce a stal se známým až v roce 1536, přičemž Zwingli měl na Kalvínovo myšlení značný vliv. Musíme si tedy říci jen něco málo o Zwinglim a Kalvínovi, pak se podívat na puritány v této zemi a pak na presbyteriány, z nichž vzešla část puritánů. Nakonec se dostáváme k separatistům, kteří jako první udali směr myšlence svobodné církve: nejen nonkonformisté, ale svobodná církev, která zpřetrhala spojení se státem. To jsou naše hlavní skupiny.

Opět je můžeme rozdělit na dvě části. Všichni kromě separatistů věřili v úzké spojení, ba dokonce ve svazek mezi církví a státem. Musíme si to ujasnit: rozlišovali mezi církví a státem, na rozdíl od názoru, který zastávala anglikánská církev a římskokatolická církev, ale i když toto rozlišení dělali, věřili ve spojenectví mezi nimi. Separatisté však tvrdili, že tyto instituce jsou nejen odlišné, ale měly by být oddělené, odtud také pochází jejich název.

Podívejme se tedy na první skupinu. V první řadě to byl Zwingli, pozoruhodný muž. Nechci se u něj zdržovat, jen řeknu, že jeho myšlenkou byla teokracie - tedy vláda Boha v celém životě, včetně státu. Zwingli kladl důraz především na učení o Bohu. Věřil, že církev a stát k sobě patří stejně přirozeně jako tělo a duše v člověku. Čím je duše pro člověka a pro jeho tělo, tím je podle něj církev pro stát.

Tím, že Zwingli uznal, že církev a stát jsou odlišné, se rozešel s římskokatolickým názorem a odsoudil ho. Přestože zdůrazňoval rozdílnost, obhajoval spojení obou. Na jedné straně tvrdil, že světská moc, stát, má dohlížet na kázeň církve, a na druhé straně tvrdil, že Bible má být zákoníkem vlády, státu, takže v jistém smyslu církev říká státu, jaké zákony má vydávat. Učil, že platnost občanského práva závisí na jeho souladu s Písmem, a šel tak daleko, že tvrdil, že pokud vláda země přestane být skutečně křesťanská nebo tomu bude neodpovídat, pak by mělo dojít k revoluci a měla by být svržena. Věřil, že za tyto věci je třeba bojovat, a v roce 1531 skutečně sám zemřel v bitvě s mečem v ruce – což byla velká tragédie.

Zwingli byl průkopníkem tohoto učení, ale podobné myšlenky měli i anabaptisté, s nimiž po určitou dobu spolupracoval. Anabaptisté však byli stále extrémnější. Když prohlásili, že vůbec neuznávají stát, a chtěli nastolit teokracii, Zwingli se s nimi rozešel a velmi vůči nim zahořkl.

Jak jsem již řekl, Zwingliho učení mělo velký vliv na myšlení dalšího muže, v mnoha ohledech největšího génia ze všech, Jana Kalvína. Nyní je velmi zajímavé si všimnout, že Kalvín, ačkoli nám má co říci o církvi a státu, nikdy ve skutečnosti nezformuloval žádné systematické učení o státu. Zmiňuje se o něm, ale své názory na povahu státu, a tedy na vztah mezi církví a státem, podrobně nerozpracovává. Tím ho však nekritizuji. Když se podíváte na život toho muže, když se zamyslíte nad vším, co dělal, nad všemi jeho výklady knih Písma a nad radami, o které ho neustále žádali a které po něm chtěli nejen z městského státu Ženeva, k němuž patřil, ale i z mnoha jiných zemí, včetně Británie, když to všechno uvážíte, je ohromující, co všechno dokázal.

Jak jsem již řekl, všechna čest těmto mužům! Byli povoláni k jednomu velkému dílu a neměli čas vše do detailu propracovat. A tak se stalo, že nám Kalvín neposkytl jasné, jednoznačné učení, pokud jde o celou tuto otázku vztahu mezi církví a státem.

Kalvín věřil, že církev a stát se od sebe liší a že obojí je zcela určitě ustanoveno Bohem, a tvrdil, že jejich sféry jsou v zásadě odlišné, ale že přesto musí spolupracovat. Jinými slovy, ačkoli tvrdil, že se od sebe liší a jsou rozdílné, pro praktické účely je považoval za jeden celek. Dovolte mi to vysvětlit: Ženeva, ačkoli byla městem, byla také státem. V té době existovaly ve Švýcarsku městské státy. Jedním z nich byl Curych, kde žil Zwingli, dalším Bern a tak dále. Aby se člověk mohl stát občanem Ženevy, musel bezpodmínečně vyznat víru v Krista. Pokud jste tak neučinili, nemohli jste se stát občanem. Výsledkem samozřejmě bylo, že i když se tu a tam někdo vzbouřil, vyznání víry v Ženevě učinil prakticky každý. Ženeva tak byla takříkajíc církví, do které patřili všichni občané.

V Ženevě byl tedy vztah mezi církví a státem poněkud zmatený. Kalvín ostatně musel po většinu svého života s touto otázkou bojovat. V jednu chvíli ho stát skutečně ze Ženevy vyhnal, ale pak ho zase povolal zpět. Občas se státu podřizoval – vlastně učil, že povinností každého člověka je absolutně se podřídit svrchovanosti státu, i když přitom dělal určité výjimky.

Nemohu se tím vším zabývat, i když je to lákavé. Zahrnuje to celou otázku křtu dětí, jak ji viděl Kalvín. Uvádím ji však jen jako doklad toho, že ačkoli Kalvín rozlišoval mezi církví a státem, v praxi měl tendenci je ztotožňovat.

Kalvín však řekl víc než to: stát musí kromě povinnosti chránit mír a pořádek dohlížet na to, aby se udržovalo správné učení a bohoslužba. Řekl také, že hříchy proti první desce Mojžíšova zákona [první čtyři přikázání z Desatera] by měl stát trestat. Můžete si to sami ověřit ve čtvrté knize Kalvínových Institucí, kde se o tom pojednává zcela jasně a zřetelně. Kalvín dodával, že stát zase musí přizpůsobit své zákony Božímu zákonu, a říkal, že církev má být soudcem ve státních záležitostech týkajících se náboženství a morálky.

Kalvín zastával názor, že církev může diktovat státu ve věcech náboženství a morálky a může požadovat, aby stát pomáhal křesťanskému světu, v případě potřeby i za použití síly, což je zásada, kterou vyjádřil i Zwingli. Jeden historik k tomu velmi správně poznamenal: „Tak se do protestantismu zadními vrátky opět vrátila překonaná římskokatolická praxe využívat stát k uskutečňování církevních ideálů.“

Viděli jsme, že podle římskokatolického učení má církev využívat stát k šíření svého učení a uskutečňování svých ideálů. Nyní se Kalvín k tomuto postoji skutečně vrátil. Když tedy protestoval proti Římu, když stanovil a zdůraznil rozdíl mezi církví a státem, v praxi se vrátil ke starému římskokatolickému postoji a tvrdil, že církev může využívat stát k uskutečnění svých vlastních cílů. A to se stalo v případě Serveta, který byl za své bludné učení státem odsouzen k smrti.

To je tedy ve své podstatě učení Jana Kalvína v této věci a je nanejvýš důležité, abychom to měli na paměti, protože měl takový vliv nejen na Anglii, ale ještě více na Skotsko, na Nizozemí, především na Holandsko, a nakonec na presbyteriánství na celém světě.

Ukážu vám, co mám na mysli. Známé Vyznání víry, kterým se řídí holandská reformovaná církev a její různé odnože v dnešním Holandsku a ve Spojených státech, je založeno na Belgickém vyznání z roku 1561, což je opravdu skvělé a nádherné vyznání víry.

V článku třicet šest se však píše o vrchnosti:

Věříme, že náš milostivý Bůh kvůli padlosti lidstva ustanovil krále, knížata a další vládce a občanské autority, protože chce, aby svět byl spravován podle konkrétních zákonů a zásad, aby tak byla omezována prostopášnost a zhýralost lidí, aby se mezi nimi vše dělo mravně, slušně a podle spravedlivého řádu. Právě proto dal autoritám meč, aby trestaly ty, kdo konají zlo, a chránily ty, kdo konají dobro. Jejich úřadem je nejen dohlížet na blaho občanského státu, ale také chránit vykonávání svaté služby církve, odstraňovat a ničit veškeré modlářství a falešné uctívání a náboženství antikrista, aby se tak mohlo svobodně rozšiřovat Boží Slovo, aby se mohlo dále šířit království Ježíše Krista, aby byly všechny protikřesťanské síly potlačovány, aby bylo všude kázáno Slovo evangelia, a aby tak byl Bůh všemi lidmi ctěn a uctíván a aby mu všichni lidé sloužili, tak jak on sám přikazuje ve svém Slově.

Protože vládci byli takto povoláni, aby přispívali k rozvoji společnosti, která těší Boha, je jejich úkolem, aby v plném podřízení Božímu zákonu odstraňovali vše, co by bránilo kázání evangelia a jakémukoliv aspektu svatého uctívání. Toto své poslání musí naplňovat bez toho, že by si sebemenším způsobem nárokovali absolutní autoritu, ale jedině způsobem, který jim byl pro správu jim svěřené oblasti ustanoven. Je svatou povinností každého, bez ohledu na jeho stav, situaci, pozici či úřad, aby se podřizoval autoritám, platil jim daně a ctil a uznával je, a podřizoval se jim ve všech věcech, které neodporují Božímu Slovu, přimlouval se za ně v modlitbách, aby se Bůh uvolil jim vládnout a vést je na všech jejich cestách, abychom mohli vést tichý a pokojný život ve vší zbožnosti a důstojnosti. Proto odmítáme bludy anabaptistů a dalších buřičů a vůbec všech, kdo odmítají autority a vlády a chtějí podvracet spravedlnost, zavádět společné vlastnictví majetku a narušovat dobrý řád, který Bůh mezi lidmi ustanovil.

Belgické vyznání víry, čl. 36

Belgické vyznání vychází z učení Jana Kalvína.

Co se týče prvních puritánů v Británii, je třeba si uvědomit, že všichni patřili k anglikánské církvi. Byli to duchovní, ale byli to také puritáni a měli námitky proti neúplné reformaci anglikánské církve, pokud jde o nošení ornátu a různých rouch, o svátosti a tak dále. Ale pokud jde o vztah církve a státu, obecně jednoduše přejali učení, které bylo v anglikánské církvi v módě. A proto jejich názory spadají do okruhu, o němž jsme mluvili v minulém studiu.

Kolem roku 1570 však došlo v řadách puritánů k rozkolu. Muž jménem Thomas Cartwright, který byl profesorem teologie v Cambridgi, začal vyučovat presbyteriánské myšlenky, což vedlo k oddělení jedné skupiny puritánů od ostatních, kteří zastávali anglikánský, erastiánský názor.

Názor presbyteriánů na celou tuto otázku není předmětem sporu, protože je zcela jasně stanoven ve Westminsterském vyznání víry. V kapitole 23 je článek „O světských autoritách“ a je velmi podobný tomu v Belgickém vyznání víry:

Bůh, nejvyšší Pán a Král celého světa, ustanovil světské autority, aby jemu podřízeny stály nad lidmi k jeho vlastní slávě a ku prospěchu všem. K tomu je také vyzbrojil mocí meče, aby chránily a povzbuzovaly dobré a trestaly činitele zla.

Druhý odstavec říká:

Křesťané mohou právoplatně přijmout a vykonávat úřad světské autority, jsou-li k tomu povoláni. Při jeho výkonu mají především zachovávat zbožnost, spravedlnost, právo a mír v souladu s dobrými zákony každého společenství. Za tímto účelem mohou nyní, pod Novou smlouvou, ve spravedlivém a nezbytném případě právoplatně vést válku.

Ovšem ve třetím odstavci je v tomto ohledu něco, co je pro nás zajímavé:

Světští služebníci si nemohou osobovat vysluhování Slova a svátostí nebo moc klíčů království nebeského, nebo jakkoliv, ani tím nejmenším způsobem, zasahovat do záležitostí víry. Mají však moc a povinnost zajistit, aby v církvi byla zachovávána jednota a mír, aby pravda Boží byla zachovávána čistá a celá, aby všechna rouhání a kacířství byla potlačována, aby všechna porušení či zneužití v uctívání a kázni byla předcházena či reformována, aby všechna Boží ustanovení byla řádně upevňována, prováděna a dodržována. Aby těmto úkolům mohla lépe dostát, má světská autorita moc svolávat církevní sněmy, být na nich přítomná a zajistit, aby cokoliv na nich bude dojednáno, bylo v souladu s Boží myslí.

Westminsterské vyznání víry, čl. 23

V to věřili presbyteriáni a v to by měli věřit i ti, kdo se hlásí k Westminsterskému vyznání víry. To bylo sepsáno v letech 1643 až 1647 a vidíte, jaká moc je v něm dána vrchnosti: může svolávat synody a účastnit se jich, i když sama nemusí nutně být křesťanskou. Vyznání ve čtvrtém odstavci říká:

Nevíra nebo odlišné náboženské přesvědčení neruší spravedlivou a zákonnou moc autorit, ani nevyvazuje lidi z náležité poslušnosti vůči nim. Z těchto povinností nejsou vyjmuti ani představitelé církve. Papež nad nimi na jejich vlastním území nemá vůbec žádnou moc ani jurisdikci, tak jako je nemá ani nad žádnými z jejich lidí.

Opět chci být k presbyteriánskému postoji zcela spravedlivý. Toto stanovisko formulovali v letech 1643-7 a bylo, jak jinak, rozvinutím učení Jana Kalvína a učení, které od něj převzal a do Skotska zavedl John Knox, který strávil léta v Ženevě.

Po Johnu Knoxovi však následoval velmi významný muž jménem Andrew Melville, a přestože Melville obecně zastával tyto myšlenky, musím vám přečíst jeden jeho velmi podivuhodný výrok. Měl neustálé potíže se skotským králem Jakubem VI, který se stal anglickým králem Jakubem I., a při jedné příležitosti se spolu sešli, aby tyto záležitosti prodiskutovali. Melville poukazoval na to, že si král přisvojuje příliš velkou moc a příliš zasahuje do církve, a takto se obrátil na Jeho Veličenstvo skotského krále Jakuba VI:

Sire, vždy budeme pokorně ctít Vaše Veličenstvo na veřejnosti, ale protože máme tuto příležitost být s Vaším Veličenstvem v soukromí a protože jste vystaven krajnímu nebezpečí jak ohledně svého života, tak i koruny, a spolu s tím je na pokraji zkázy i země a Boží církev, protože Vám neřekli pravdu a nedali Vám věrnou radu, musíme splnit svou povinnost, jinak budeme zrádci Krista i Vás. Takže, sire, jak jsem vám již mnohokrát řekl, ve Skotsku jsou dva králové a dvě království; je tu král Jakub, hlava tohoto království, a je tu Ježíš Kristus, král církve, jehož poddaným je král Jakub VI. a v jehož království není král Jakub VI. králem, ani pánem, ani hlavou, nýbrž údem.

Sire, ti, které Kristus povolal a přikázal jim, aby bděli nad jeho církví, mají od něho moc a autoritu spravovat jeho duchovní království společně i jednotlivě. Církev by žádný křesťanský král ani kníže neměl ovládat a zbavovat se jí, ale měl by ji posilovat a pomáhat jí; jinak není věrným Kristovým poddaným a údem jeho církve.... Sire, když jste byl v plenkách, Ježíš Kristus svobodně vládl v této zemi navzdory všem svým nepřátelům: Jeho úředníci a služebníci se scházeli a shromažďovali kvůli správě a blahu jeho církve, která byla vždy pro vaše blaho, obranu a zachování, když ti samí nepřátelé usilovali o vaše zničení a vyhlazení.

A tento prvek byl vždy přítomen. Problémem všech těchto mužů byl opět problém, který jsem vám naznačil v naší poslední studii - byla to celá otázka autority. Zdá se mi, že to je bod, v němž křesťané vždycky zabloudili. Při hledání nějaké hmatatelné autority měli vždy tendenci přisuzovat státu příliš velkou moc, což se jasně ukázalo v Belgickém vyznání a ve Westminsterském vyznání víry. Zároveň však máte k dispozici úžasný rozhled a protest člověka, jako byl Andrew Melville. Samozřejmě, že se to zpravidla lišilo od jednotlivce k jednotlivci, ale všechna čest Andrewovi Melvillovi, který dokázal oslovit skotského krále Jakuba VI. tímto úžasným způsobem. A John Knox udělal něco velmi podobného mnohokrát s matkou tohoto krále, Marií, královnou skotskou.

Možná bude dobré zakončit tuto studii právě tímto hrdinským prohlášením Andrewa Melvilla. Budeme pokračovat v úvahách o tom, jak se s touto záležitostí vypořádali američtí kolonisté, otcové poutníci a jejich potomci; a chci vám také říci, jak svobodné církve skutečně vznikly. Věřím, že to zvládnu v krátkém souhrnu, a pak vám mohu ukázat, jak tady došlo k modifikacím tohoto názoru a jak jsme dospěli k současnému stanovisku. Ve světle toho všeho se pak můžeme opět věnovat učení Písma.

D. Martyn Lloyd-Jones, Romans, Exposition of Chapter 13 – Life in Two Kingdoms, The Banner of Truth Trust, 2019

Křesťan a stát (1): Všeobecné aplikace

Křesťan a stát (2): Křesťanský aktivismus

Křesťan a stát (3): Pacifismus

Církev a stát (1): Chybný pohled – Stát a církev jsou jedno

Církev a stát (2): Chybný pohled – Zwingli, Kalvín, puritáni

Církev a stát (3): Cesta k oddělení: Američtí puritáni a independenti