Veliké výsady, veliký Bůh, veliká zodpovědnost (Žd 12,25-29)

Veliké výsady, veliký Bůh, veliká zodpovědnost (Žd 12,25-29)

Díky epidemii nerozvážných soudních pří se dnes můžeme bavit spoustou uhozených varování na nejrůznějších výrobcích. Nápis na vysoušeči vlasů dává tuto moudrou radu: „Nepoužívejte během spánku.“ Skládací kočárek varuje: „Pozor: Před uvedením do složeného stavu vyjměte dítě.“ Balík polen do krbu hlásá: „Pozor: Nebezpečí ohně!“ Krabička se zákuskem upozorňuje: „Po zahřátí bude výrobek mimořádně horký.“ Na visačce od saní stojí: „Varování: Za určitých sněhových podmínek mohou saně dosáhnout vysokých rychlostí.“ Mívali jsme skládací protisluneční clonu na přední okno našeho rodinného auta, aby se vnitřek během parkování zbytečně nepřehříval. Bylo na něm toto prozíravé doporučení: „Nepojíždějte s clonou na okně.“ Za tyto špetky humoru, které okořeňují náš všední život, můžeme poděkovat advokátům žádostivým soudních procesů. Stinnou stránkou těchto legračních varování je ovšem to, že si kvůli nim někdy nevšímáme varování opodstatněných. A některých varování si můžeme nevšímat jen na vlastní nebezpečí!

Za všech varování na světě to nejvíce platí o Božím varování před věčným odsouzením, které hrozí těm, kdo odmítají evangelium. Autor Listu Židům se obával, že někteří z jeho čtenářů, kteří se hlásí k víře v Krista, jsou v nebezpečí, že vzhledem k hrozícímu pronásledování Krista opustí a vrátí se ke svým starým židovským obyčejům, které pro ně byly bezpečnější. A proto opět a naposledy vynáší varování, jímž na ně naléhá, aby ve svém vyznání víry v Krista vytrvali. Vlastně tu opakuje to, co už řekl v Židům 2,1-3: „Proto se tím více musíme držet toho, co jsme slyšeli, abychom nebyli strženi proudem. Jestliže už slovo zákona, které vyslovili andělé, bylo pevné a každý přestupek i každá neposlušnost došla spravedlivé odplaty, jak bychom mohli uniknout my, pohrdneme-li tak slavným spasením?“ Podobně argumentoval v 10,28-29: „Už ten, kdo pohrdne zákonem Mojžíšovým, nedojde slitování a propadá smrti na základě svědectví dvou nebo tří svědků. Pomyslete, oč hroznějšího trestu si zaslouží ten, kdo zneuctí Božího Syna a za nic nemá krev smlouvy, jíž byl posvěcen, a tak se vysmívá Duchu milosti.“ Jsou to argumenty od menšího k většímu; a na stejném principu funguje i náš dnešní text. Pokud na sebe svou neposlušností přivolali Boží soud ti, kdo podléhali staré smlouvě, té nižší, o co přísněji budeme souzeni my, nedbáme-li o to, co nám Bůh poskytl v Kristu? Pokud Boží přítomnost budila hrůzu, už když se na Sínaji projevila zemětřesením, o co strašnější to bude, až Bůh otřese celým stvořením? My však „dostáváme neotřesitelné království“ a „náš Bůh je oheň stravující“, takže jedinou patřičnou reakcí je vytrvalá a věrná služba Bohu v bázni před ním a v úctě k němu. Protože máme veliké výsady a velikého Boha, musíme mu sloužit s poslušností, vděčností a úctou v srdci. Máme veliké výsady, máme velikého Boha, a tudíž máme velikou zodpovědnost.

1. Bůh nám dal veliké výsady.

V celém listu autor opakovaně ukazuje nadřazenost Ježíše Krista a Nové smlouvy nad Mojžíšem a starou smlouvou. Když máte něco kvalitnějšího, proč byste se toho měli vzdávat a vracet se k něčemu méně kvalitnímu? Naše výsady zde můžeme shrnout pod dva nadpisy:

A. Bůh k nám mluví z nebe v Ježíšově krvi.

„Varujte se tedy odmítnout toho, kdo k vám mluví. Jestliže neunikli trestu ti, kdo odmítli tlumočníka Božích příkazů na zemi, tím spíše neunikneme my, odvrátíme-li se od toho, který mluví z nebe“ (12,25). Abych nejprve vyjasnil jednu výkladovou otázku, někteří tvrdí, že je zde řeč o dvou hovořících osobách: jednak o Mojžíšovi, který hovořil k Izraeli na zemi, jednak o Bohu, který k nám dnes hovoří z nebe. Jelikož ale verš 12,26 svědčí o tom, že hlas, který tehdy otřásl zemí, je týž hlas, který mluví dnes, pravděpodobně je jediným hovořícím v obou případech Bůh. V kontrastu tedy nestojí Mojžíšův hlas proti Božímu hlasu, ale spíš to, že tehdy na Sínaji hovořil Bůh na zemi, proti tomu, že dnes hovoří z nebe.

Autor zahajuje List Židům slovy: „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu…“ (1,1-2). Boží Syn je vrcholným a konečným způsobem, jímž k nám Bůh mluví. Konkrétně k nám ale Bůh mluví v krvi svého Syna, která „volá naléhavěji než krev Ábelova“ (12,24).

Když Židé na Sínaji slyšeli hřmění Božího hlasu, zmocnila se jich taková hrůza, že „prosili, aby k nim už nemluvil“ (12,19). Totéž sloveso („prosili“) používá autor listu i ve verši 12,25 („odmítnout“, „odmítli“). Žádost Židů na Sínaji vnímá jako podobenství zatvrzelosti jejich srdcí vůči Bohu, z níž pramenil jejich nevděk a neposlušnost na poušti. (Philip Hughes: A Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], s. 556.) Prosili, aby už nemuseli poslouchat Boží hlas, a podívejte se, jak to s nimi dopadlo. Nyní ale Bůh mluví způsobem, který stojí ještě výše: ve svém Synu, a to dokonce v krvi svého Syna. „Varujte se tedy odmítnout toho, kdo k vám mluví“ teď! Sloveso přeložené „odmítli“ se vyskytuje také v podobenství o nedoceněném pozvání na hostinu u Lukáše 14,18-19. Hostitel všechno důkladně připravil a rozeslal posly, aby hosty pozvali k večeři, ale ti se vrátili jen s chabými výmluvami: „Koupil jsem pole a musím se jít na ně podívat. Prosím tě, přijmi mou omluvu.“ „Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, přijmi mou omluvu!“

Když nám Bůh v evangeliu nabízí, že nám odpustí všechny hříchy a dá nám věčný život, pokud jeho nabídku přijmeme, je to to největší pozvání na světě! Co většího by mohl udělat než to, že poslal svého vlastního Syna, aby prolil svou nevinnou krev a zaplatil tak za každého hříšníka, který v něj uvěří? Jelikož je evangelium ta největší výsada, jakou si můžeme představit, je odmítnout evangelium ten největší hřích, jaký si můžeme představit! My, kdo jsme přijali Boží dar evangelia, bychom jej měli pokládat za své nejcennější vlastnictví, které je vysoko nade vším, co může nabídnout tento svět!

B. Bůh nám dává neotřesitelné království.

Téma Božího království nehraje v Listu Židům jednu z hlavních rolí. Autor se ho dotkl ve verši 1,8, když citoval Žalm 45:6: „O Synovi však [říká]: ‚Tvůj trůn, Bože, je na věky věků a žezlo práva je žezlem tvého království…‘“ I když ale není použito přímo slovo „království“, je tato myšlenka nepřímo přítomna tam, kde se list zabývá „horou Siónem a městem Boha živého, nebeským Jeruzalémem“ (12,22). V souvislosti s tímto královstvím je třeba si všimnout několika věcí. Především jsme je už obdrželi, a přece má ve své plnosti teprve přijít. Řecké sloveso přeložené „dostáváme“ má tvar příčestí přítomného, což naznačuje, že procházíme procesem přijímání tohoto království. Už nyní stojíme „před horou Siónem a městem Boha živého, nebeským Jeruzalémem“, ale v jiném smyslu jsme do tohoto města v jeho konečné podobě ještě nevstoupili. To nás čeká, až přijde Král podruhé. To, že toto království „dostáváme“, znamená, že nepracujeme, abychom si je zasloužili. Je to dar, který Bůh zdarma dává všem, kdo věří.

Ve verši 12,28 popisuje autor listu toto království jako „neotřesitelné“. To znamená, že přečká všechna pozemská království. Protože je to Boží království, přetrvá „na věky věků“ (1,8). Každé pozemské království, které kdy povstalo, bylo nakonec smeteno dalšími, mocnějšími královstvími. Dějiny světa jsou dějinami vzestupů a pádů pozemských království. Muži jako Alexandr Veliký zasvětili své životy budování takovýchto království, jen aby se po jejich smrti opět rozpadla. Jediné království, které přetrvá, je Boží království. Z jeho milosti máme výsadu být poddanými tohoto království. I kdybychom padli za oběť pronásledování, Boží věčné království je neotřesitelné a my jsme díky víře v Krista jeho dědici. Bůh nám tedy dal veliké výsady. Jak jsme viděli minule, na tyto veliké výsady, jejich dědici v Kristu jsme, bychom neměli zapomínat, abych se jich tak jako Ezau nevzdali za misku guláše, kterou nabízí svět. Náš text má ale druhou hlavní myšlenku:

2. Bůh je veliký Bůh.

Bůh, který k nám mluví v evangeliích, je týž Bůh, který mluvil k Izraeli na Sínaji. Boží velikost vyvstává v našem textu ve dvou tématech:

A. Bůh je veliký, protože jeho hlas otřese nebem i zemí.

Když Bůh mluvil na Sínaji, země se mohutně třásla (Ex 19,18). Autor Listu Židům odkazuje na tuto událost (12,26), pak se ale odvolává na proroctví z Agea 2,6: „‚Ještě jednou otřesu‘ nejen ‚zemí‘, nýbrž i ‚nebem‘.“ Někteří tvrdí, že se to týká výhradně duchovních událostí souvisejících s Kristovým prvním příchodem, kdy bylo otřeseno židovské náboženství s jeho vnějškovými rituály a bylo ustaveno duchovní království církve. Kristův první příchod sice může být počátečním naplněním tohoto proroctví, já však souhlasím s těmi, kteří toto proroctví chápou tak, že jeho konečné naplnění spojují s Kristovým druhým příchodem, kdy budou otřesena všechna království tohoto světa a upadnou do zapomnění.

Když Jan popsal své vidění velkého zemětřesení (Zj 11,13), pokračuje slovy: „Vlády nad světem se ujal náš Pán a jeho Mesiáš; a bude kralovat na věky věků“ (Zj 11,15). Obraz toho, že Bůh otřese zemí a nebem, v Bibli často popisuje konečný soud v den Páně. V Izajáši 13,13 Hospodin říká: „Otřesu totiž nebesy a země se pohne ze svého místa prchlivostí Hospodina zástupů v den jeho planoucího hněvu.“

Izajáš 24,18-21 prorokuje: „Kdo uteče před hlučícím postrachem, padne do propasti, a kdo vyleze z propasti, do pasti se lapí, otevřou se nebeské propusti shora a budou se třást základy země. Země se rozlomí, země se rozkymácí, země se rozpadne. Země se rozvrávorá, bude jak opilec, bude se zmítat jako budka. Dolehne na ni její nevěrnost, i padne a už nepovstane. V onen den Hospodin ztrestá nebeský zástup na výšině i pozemské krále na zemi.“

Ve Zjevení 6,12-17 stojí: „A hle, když rozlomil šestou pečeť, nastalo veliké zemětřesení, slunce zčernalo jako smuteční šat, měsíc úplně zkrvavěl a nebeské hvězdy začaly padat na zem, jako když fík zmítaný vichrem shazuje své pozdní plody, nebesa zmizela, jako když se zavře kniha a žádná hora a žádný ostrov nezůstaly na svém místě. Králové země i velmoži a vojevůdci, boháči a mocní – jak otrok, tak svobodný, všichni prchali do hor, aby se ukryli v jeskyních a skalách, a volali k horám a skalám: ‚Padněte na nás a skryjte nás před tváří toho, který sedí na trůnu, a před hněvem Beránkovým!‘ Neboť přišel veliký den jeho hněvu; kdo bude moci obstát?“

Zjevení 16,17-19 líčí závěrečné strašlivé zemětřesení: Sedmý anděl vylil svou nádobu do ovzduší a z chrámu od trůnu zazněl mocný hlas: „Stalo se!“ A rozpoutaly se blesky, hřmění a burácení, a nastalo hrozné zemětřesení, jaké nebylo, co je člověk na zemi; tak silné bylo to zemětřesení. A to veliké město se roztrhlo na tři části a města národů se zřítila. Bůh se rozpomenul na veliký Babylón a dal mu pít z poháru vína svého trestajícího hněvu.

V Matoušovi 24,7-8 Ježíš předpovídá o čase bezprostředně před jeho druhým příchodem: „Povstane národ proti národu a království proti království, bude hlad a zemětřesení na mnoha místech. Ale to vše bude teprve začátek bolestí.“

Takže když mohutné zemětřesení na pobřeží Sumatry vyvolá vlnu tsunami, která zabije sto padesát tisíc lidí podél celého pobřeží jižní Asie, my, kteří jsme byli ušetřeni, bychom to měli považovat za porodní bolesti přicházejících událostí. Když na ženu přijdou porodní bolesti, pozná podle nich, že se blíží vrcholný okamžik jejího těhotenství. Připrav se, děťátko tu bude brzy! Podobně říkají porodní bolesti ničivých zemětřesení obyvatelům tohoto světa: „Připravte se, ona veliká událost tu bude co nevidět! Jednoho nepříliš vzdáleného dne Bůh promluví a země i nebe se budou třást, jak se ještě nikdy netřásly.“ Nezůstane nic než království, které náleží Bohu a jeho Kristu. Ohlídejte si, abyste byli poddanými Krále vesmíru předtím, než vysloví toto strašlivé slovo soudu!

B. Bůh je veliký, protože je oheň stravující.

Verš 12,29 se odvolává na Deuteronomium 4,24. Ve verši 4,23 Mojžíš Izraelce varuje, že si na sebe mají dávat pozor, aby nezapomněli na Boží smlouvu a nepropadli modloslužbě, „neboť Hospodin, tvůj Bůh,“ dodává pak, „je oheň sžírající, Bůh žárlivě milující.“ Stejně jako zemětřesení i oheň často zobrazuje Boží mocný soud. Mohu uvést jen pár případů. Prorok Izajáš píše: „Hříšníci na Sijónu dostali strach, rouhačů se zmocnilo úzkostné chvění: Kdo z nás může pobývat u sžírajícího ohně? Kdo z nás může pobývat u věčného žáru?“ (Iz 33,14). A o těch, kteří se Bohu zpronevěřili, říká: „Jejich červ neumírá, jejich oheň neuhasne…“ (Iz 66,24). Ježíš tento verš citoval, když popisoval peklo (Mk 9,48). Podobně píše prorok Sofonjáš: „Jejich stříbro ani zlato je nedokáže v den Hospodinovy prchlivosti vysvobodit; ohněm jeho rozhorlení bude pozřena celá země. Ano, učiní náhlý konec všem obyvatelům země!“ (Sof 1,18). V Sofonjášovi 3,8 říká Hospodin: „… shromáždím království a vyleji na ně svůj hrozný hněv, všechen svůj planoucí hněv. Ohněm mého rozhorlení bude pozřena celá země.“ Jan Křtitel říká o Ježíši: „Lopata je v jeho ruce, aby pročistil svůj mlat a pšenici shromáždil do své sýpky; ale plevy spálí ohněm neuhasitelným“ (Lk 3,17). Někteří se snaží před důsledky těchto veršů uniknout tvrzením, že Bůh Starého zákona je  Bohem soudu, zatímco Bůh Nového zákona je Bohem milosrdenství. Jenže to je jeden a tentýž Bůh! Autor Listu Židům říká, že ten Bůh, kterého nazývá „oheň stravující“, je „náš Bůh“. Bůh Sinaje je týž Bůh jako Bůh Sijónu. Petr nám říká, že Bůh „má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání“ (2Pt 3,9). Čtěte ale dál! V následujícím verši pokračuje: „Den Páně přijde, jako přichází zloděj. Tehdy nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud“ (2Pt 3,10). Tato slova jsou milosrdným varováním pro nevěřící (Žd 12,25), ale pro nás, kteří věříme, znamenají slib (Žd 12,26), protože uvádějí na scénu „nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost“ (2Pt 3,13). Bůh nám tedy dal veliké výsady. Náš Bůh je mocný Bůh, jehož hlas otřásá zemí i nebem a jehož oheň stráví všechny odpůrce. Z toho plyne, že:

3. Máme velikou zodpovědnost: dbát na to, abychom Bohu sloužili s poslušností, vděčností a úctou v srdci.

Naše zodpovědnost, o které je zde řeč, se týká čtyř oblastí:

A. Musíme dbát na to, abychom neodmítli toho, který hovoří.

„Hleďte“ (12,25 KMS, NBK) znamená: „Pozor! Opatrně!“ Stejným způsobem se autor ke čtenářům obrací už ve verši 3,12 (KMS): „Hleďte, bratři, aby snad v někom z vás nebylo zlé a nevěrné srdce, takže by odpadl od živého Boha…“ Znamená to: „Dávejte si pozor, protože v opačném případě můžete upadnout do stejných hříchů, kterým podlehli Izraelci na poušti.“ Dbáte na svůj duchovní život? Jste ve střehu vůči duchovním nebezpečím, která by mohla rozptýlit vaši oddanost Bohu? Žijete s vědomím nadcházejícího soudu? Stejným řeckým slovem Ježíš vyjádřil své varování: „Dávejte pozor, bděte a modlete se, neboť nevíte, kdy je ten určený čas [soudu]“ (Mk 13,33). Potom varuje, že možná přijde nečekaně a zastihne nás ve spánku. Pak uzavírá: „Co vám říkám, říkám všem: Bděte!“ (Mk 13,37).

B. Musíme Bohu sloužit s poslušností v srdci.

„Neodmítněte toho, kdo k vám mluví.“ Autor listu naráží na neposlušnost Izraele na poušti. Izraelci čelili určitým obtížím, ale místo aby děkovali Bohu, že je vysvobodil z egyptského otroctví, reptali a vyhrožovali, že se do Egypta vrátí. Měli podstoupit jakékoli zkoušky s radostí a důvěrou, že Bůh, který je vysvobodil, se o ně nyní postará. Adresátům Listu Židům hrozilo pronásledování. Svěří se do rukou věrného Boha, který je vysvobodil ze zajetí hříchu, nebo budou reptat a vrátí se k judaismu? S jakým postojem přijímáte, když Bůh do vašeho života sesílá zkoušky? Reptáte a vracíte se do světa? Nebo mu dál poslušně sloužíte s vědomím, že mu na vás záleží?

C. Musíme Bohu sloužit s vděčností v srdci.

„Buďme vděčni“. V KJV je tento obrat přeložen doslovně: „mějmež milost“. To by i mohl být jeho význam v tom smyslu, že se nemáme vzdávat Boží milosti v Kristu výměnou za zákonictví staré smlouvy. Je to však idiom, který znamená „být vděčný“ (Lk 17,9; 1Tm 1,12; 2Tm 1,3). Mezi oběma myšlenkami je určitá spojitost. Pokud jsme prožili Boží milost, měli bychom být vděční. Naše služba Bohu není nikdy snahou „oplatit mu“ jeho milost, což není možné. Je to spíš projev srdce překypujícího vděčností „za jeho nevystižitelný dar“ (2K 9,15).

D. Musíme Bohu sloužit s úctou v srdci.

„Služme Bohu tak, jak se jemu líbí, s bázní a úctou.“ F. F. Bruce poznamenává: „Úcta a bázeň před jeho svatostí nejsou neslučitelné s vděčnou důvěrou a láskou v reakci na jeho milosrdenství.“ (F. F. Bruce: Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], s. 385.) Bůh je náš milující Otec, který nás zve do své blízkosti (Žd 4,16), ale je také „oheň stravující“ (12,29). V naší době křesťané nejspíš většinou chybují v tom směru, že se k Bohu chovají příliš kamarádsky a nenuceně, ne ve směru nadměrné bázně a úcty. Tyto pravdy by měly být v našich životech v rovnováze. Sloveso, které je zde přeloženo jako „sloužit“, znamená „sloužit uctíváním“. Vždy označuje službu Bohu. Příslušné podstatné jméno používá Pavel v Římanům 12,1, když nás vybízí, abychom „pro Boží milosrdenství“ přinášeli sami sebe „jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba“. Jde to, abychom Bohu z úcty pramenící z toho, kým je, odevzdali každou stránku svého života. Je motivem všeho, co pro Boha děláte, úcta k němu? Měla by být!

Závěr

Všechno visí na tom, jestli víme, kdo Bůh je a co pro nás ze své milosti vykonal v Kristu. Dal nám veliké výsady: hovoří k nám z nebe v Ježíšově krvi a dává nám neotřesitelné království.

Je to veliký Bůh: jeho hlas otřese zemí i nebem a on sám je oheň stravující. Proto máme velikou zodpovědnost: měli bychom dbát na to, abychom mu sloužili s poslušností, vděčností a úctou v srdci

Otázky k diskuzi

1. Jak můžeme zůstat patřičně soustředění na Boha a jeho království, když jsme tak zasypáváni světem?

2. Jak poznáme, jestli chápeme Boží laskavost a přísnost v patřičné rovnováze?

3. Nakolik bychom měli zdůrazňovat Boží soud (oproti jeho lásce), když svědčíme druhým?

4. Vzhledem k tomu, že věřícím nehrozí konečný soud, je bázeň před Bohem oprávněným motivem k tomu, abychom se vyhýbali hříchu? Jak tu lze uplatnit verše Matouš 5,27-30?