Pověření Kristova služebníka (Tt 2,15)

Pověření Kristova služebníka (Tt 2,15)

  • Tak mluv, napomínej a přesvědčuj se vším důrazem. (Tt 2,15)

Viděli jsme, co má být obsahem služby Kristova služebníka i Kristovy církve jako celku – není to nic jiného než kázání Krista z Božího slova, vykládání Písma s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naší víru od počátku až do konce. Křesťané mají mluvit, hlásat evangelium o Ježíši Kristu, který zaplatil svým životem za hříchy svého lidu a svou obětí posvětil svou nevěstu, církev, a toto evangelium má být kázáno s praktickými aplikacemi do životů křesťanů tak, aby rostli v posvěcení, v Kristově lásce, v bázni před Bohem a v radosti z Ducha svatého. A náš text nás vede ještě o krok dál, protože ukazuje na pověření, které má každý Kristův služebník.

Pavel napsal Titovi, a skrze tento dopis také všem sborům na Krétě a díky rozhodnutí Ducha svatého také všem církvím ve všech dobách a na všech místech, že Kristův služebník má mluvit, napomínat i přesvědčovat se vším důrazem. Slovo, které je v originále, bychom mohli asi nejlépe přeložit „se vší autoritou“. Myslím, že „se vším důrazem“ není špatný překlad, ale trošku víc tam vyniká ten důraz na člověka – jako kdyby to zdůraznění bylo v tom, jak budu nějakou věc prezentovat. Když budu mluvit hodně hlasitě, důrazně, jasně, dramaticky a autoritativně, potom to bude to správně. A můžete se setkat s názorem, že takto by měl ten, kdo káže, kázat Boží slovo. Ale to není přesně ten důraz, o kterém se na tomto místě mluví. Ona nakonec ani ta autorita nemusí nutně ukazovat na zdroj – a o ten zde jde.

Nejde o fyzické, tělesné zdůraznění, tedy použití slov a komunikačních prostředků. Ty mohou být skutečně různé a budou souviset s obdarováním jednotlivých lidí. Když kázal apoštol Pavel v Troadě, Eutychos usnul a vypadl z okna. Když jednou kázal George Whitefield v prvním patře jedné budovy, shromáždilo se tolik lidí, že se celé shromáždění propadlo do přízemí – nikomu se nic nestalo a Whitefield pokračoval ve svém kázání. Ale jak Whitefield, tak Pavel kázali se vším důrazem, protože byli pevně zakotveni v Božím slově. A přesně to byl ten důvod, proč kázali se vší autoritou. Nebyla to jejich autorita, nebyla to jejich výmluvnost, ale bylo to Boží slovo, na které se cele spolehli a kterému bezvýhradně věřili. To je ten důraz, to je ta autorita.

Pokud kazatel nevěří, že Bible je Boží slovo, nikdy nemůže kázat se vším důrazem, se vší autoritou. Resp. vždycky bude kázat jenom s vlastní autoritou a s vlastním důrazem. Jenom Boží slovo mi může dát a také dává autoritu kázat pravdu, domlouvat, přemlouvat, napomínat, povzbuzovat, vybízet, burcovat, těšit, usvědčovat – a jenom tehdy, když budu používat samotné Boží slovo, Duch svatý bude pracovat v životech lidí. Mluvit se vším důrazem znamená mluvit slovo Boží. Ale jak jsem řekl před chvílí – jestliže mluvíme, musíme také jednat. Jestliže voláme ostatní lidi – ať již v církvi nebo mimo církev k tomu, aby své životy podřídili Božímu slovu, potom musíme i my sami podřizovat své životy Božímu slovu. Proto Pavel napsal svému milovanému synovi ve víře:

  • Dávej pozor na své jednání i na své učení. Buď v tom vytrvalý. Tak posloužíš ke spasení nejen sobě, ale i svým posluchačům. (1Tm 4,16)

Jednání a učení jde ruku v ruce. Jednání je potvrzením učení. Proto čteme o tom, že aby mohl být nějaký bratr ustanoven jako starší sboru, nestačí, že bude výmluvný, že bude umět dobře mluvit. Nic takového! Musí být schopný učit, což by měl být schopen každý muž, který má manželku a rodinu, jinak by nemohl vést svou rodinu. Ale to, co Písmo zdůrazňuje, a co je naprosto zásadní pro službu starších sboru, je charakter, tedy to, jaký ten bratr je, když ho nikdo nevidí, nebo jinými slovy, jak se zdravé učení promítá do jeho jednání v skrytosti, což se obvykle ukazuje také navenek.

Když jsem zmínil starší, kteří slouží v místní církvi a kteří nesou zodpovědnost za vyučování ve sboru, jak se pozná, že se sami podřizují Božímu slovu? Podřízenost starších Božímu slovu můžeme vidět na prvním místě v jejich přístupu ke Slovu. Nepřidávají k němu to, co v něm není, ani z něj neubírají to, co v něm je. Vezmou text Božího slova a vykládají ho. Jdou postupně Božím slovem – to je základ jejich podřízenosti. Když starší postupně vykládá Boží slovo, nemá na výběr, co bude nebo nebude říkat. Musí se držet textu. Nemůže si říct, že ten oddíl, který je teď před ním, se mu nehodí, nebo se mu nelíbí, nebo je příliš těžký a pracný a tak ho raději přeskočí. Tím by jen ukázal, že sám není ochotný se podřizovat Božímu slovu. Věrnost služebníků, kteří vykládají Boží slovo, se na prvním pozná podle toho, že jdou podle Božího slova. To je první známka jejich poslušnosti a podřízenosti Písmu. A to je také první doklad autority, kterou jim Boží slovo dává.

Když kážu Boží slovo, jsem tlumočníkem toho, co říká Bůh. Jsem hlasatelem, hlásnou troubou, skrze kterou Bůh odhaluje a aktualizuje slovo Písma. Jsem jenom nástrojem, kanálem, který Bůh používá, aby promlouval ke svému lidu. Nemám žádné právo jakkoliv měnit jeho Slovo. Ale mám povinnost kázat jeho Slovo se vší jeho autoritou, protože to je jeho Slovo a nikoliv moje slovo. Jenom předávám to, co Bůh sám říká ve svém Slově, v Písmu. Pokud se to někomu nelíbí, musí to řešit s autorem té zprávy, tedy s Bohem a nikoliv se mnou. Já jen musím věrně předat to, co Bůh nechal zapsat. To je práce a pověření Kristova služebníka.

A znovu – v tom nejširším slova smyslu je to pověření každého Kristova služebníka. Nejsme sami sobě svými svědky, ale jsme svědky Ježíše Krista:

  • Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země. (Sk 1,8)

Křesťané, nejste svědky sami sobě. Svým životem nemáte ukazovat na sebe, ale na Krista. Jste jeho svědky. Jste svědectvím o jeho moci, o jeho kříži. A máte jeho pověření, jeho autoritu, mluvit slovo Boží se vším důrazem. Není to vaše slovo, proto se nemusíte stydět a dělat si starosti – je to jeho Slovo a on je zodpovědný za práci tohoto Slova. Jeho slovo se nikdy nevrátí s prázdnou, ale vždycky vykoná to, k čemu je Pán poslal (Iz 55,11). Pro jedny je Boží slovo mocí ke spasení a ti budou dychtivě naslouchat a nakonec (možná ne hned a ne zcela zjevně) budou chtít slyšet víc. Pro druhé je toto slovo, evangelium vůní ke smrti, kamenem úrazu a skálou pádu a oni se o to slovo roztříští. Jejich zatvrzelá srdce se zatvrdí ještě více a nebudou chtít slyšet nic o Králi králů a Pánu pánů. Možná se s vámi budou ochotni bavit o náboženství nebo obecně o Bohu, ale jakmile dojde na evangelium, na Ježíše Krista, který je naším evangeliem, jejich zájem i pozornost se odvrátí jinam. Ale co na tom! Naším úkolem není získávat pozornost lidí. Naším úkolem je být věrní ve zvěstování evangelia, věrní v mluvení Božího slova.

Přidat komentář