18. února

I pohlédl jsem na všechno, co bylo mýma rukama vykonáno, na své klopotné pachtění, a hle, všechno je pomíjivost a honba za větrem; a žádný užitek z toho pod sluncem není. (Kaz 2,11)

Všechno dílo vlastních rukou naplnilo Šalomouna radostí. Přesto, když se ve své moudrosti nad tím vším zamyslel poněkud hlouběji, uviděl velmi jasně, že veškeré jeho pachtění je jenom pomíjivost. Týká se tohoto světa a odtud si člověk nic nevezme. Není to neužitečné, protože Bůh dal člověku práci, aby z ní měl obživu, ale není to věčné. Proto z toho není žádný skutečný, tedy věčný užitek. Ten může přijít jenom tehdy, když je dílo naplněno vírou v Pána Ježíše Krista, je motivované láskou k němu a jeho cílem je věčná naděje, která je v Kristu. Potom člověk staví stavbu, která svými důsledky skutečně přesahuje až na věčnost. Není to stavba fyzická, ale duchovní a není stavěná ke chvále člověka, ale k oslavě samotného Boha.