Sola Fide – Jedině vírou (Ef 2,8-9)

Pokoj vám a milost, milí svatí. Nacházíme se v textu Božího slova, který bychom mohli označit jako samotné srdce evangelia. Je to Magna charta spasení. Minule jsme zde viděli velikou reformační doktrínu – Sola gratia – jedině milostí. Dnes se k tomuto učení ještě vrátíme, ale budeme také pokračovat dál v našem textu a dotkneme se dalšího velikého, zásadního křesťanského učení, a to je Sola fide – jedině vírou. 

Máme dnes před sebou jeden z nejdůležitějších textů v Písmu vůbec a musíme se do hloubky zabývat osmým a devátým veršem Efezským 2. Je to naprostý základ celého křesťanství, a kdybychom zde udělali nějakou chybu, tak se nám celá stavba zhroutí. Mluvíme o věčnosti, mluvíme o životě a smrti – o věčné blaženosti v Boží blízkosti nebo o věčném zatracení v temnotě, kde je pláč a skřípění zubů. Nejsme na místě, kde bychom si mohli dovolit chybovat. Potřebujeme důkladně porozumět tomu, jak jsme spaseni. Náš text nakonec není o ničem jiném a pro nás to znamená, že se musíme vrátit k tomu, že jsme spaseni jenom z milosti a na tomto základě stavět dál.

Úvod – spaseni milostí

Náš text ve verši osm doslova říká: Jste tedy spaseni touto milostí skrze víru. V řečtině je slovo milost se členem, což nutně nemusí znamenat nic, ale v tomto případě určitý člen funguje jako odkaz, jako zpřesnění abstraktního slova milost. Milost má samozřejmě svůj velmi jasný význam a my jsme ho minule vymezili třemi pojmy – nezasloužená, svrchovaná a účinná. Právě taková je Boží milost, která nás zachraňuje. Ale osmý verš jde ještě o krůček dál, a v tom se liší od úplně stejné věty z pátého verše. Osmý verš zdůrazňuje naprosto konkrétní Boží milost. Odkazuje na milost, která se zjevila zcela určitým způsobem a tak nám přinesla spasení. Navazuje tu na verš 7:

• …aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v jeho dobrotě k nám v Kristu Ježíši. (Ef 2,7)

V Kristu Ježíši nám Bůh prokazuje nesmírné bohatství své milosti. Apoštol Jan to zformuloval podobně, když srovnával zákon a milost – poslouchejte:

• Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. (J 1,17)

Ježíš Kristus je ztělesněním Boží milosti. V Něm se stala milost – v Něm jsme dostali milost, v Něm byla zjevena všechna Boží milost k hříšníkům. Proto také Jan neváhá a říká:

• Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává. (J 3,36)

To je význam našeho textu – milostí jste spaseni. Ježíšem Kristem jste spaseni. Milost je tím, co nás zachraňuje. Tato milost byla ztělesněna v Ježíši Kristu, a proto mluvíme o tom, že On je náš Spasitel. On je náš Vykupitel, protože svou krví zaplatil za hříchy svého lidu, On je obětí smíření, protože na sebe vzal Boží hněv těch, kdo v Něho věří a tím nám zprostředkoval přístup k Bohu a k nesmírnému bohatství Jeho milosti, takže je jediným Prostředníkem, který nám přináší spasení.

Tou milostí jste spaseni! To je o díle našeho Pána Ježíše Krista. Je to o Jeho slávě, kterou měl jako Boží Syn, stejné podstaty s Bohem Otcem, a kterou odložil, aby se stal jedním z lidí. Je to o Jeho narození z panny Marie, o Jeho ukřižování, smrti, vzkříšení a oslavení, kdy znovu přijal od Otce slávu, kterou měl od věčnosti a ještě jí rozhojnil tímto dílem spasení. Milost, o které mluvíme, odkazuje na evangelium slávy našeho Pána Ježíše Krista (2K 4,4).

Právě tato milost je popsaná v Efezským 2,1-7. Pavel tam popisuje, kde jsme byli předtím, než jsme uvěřili a co s námi Bůh udělal. Byli jsme hříšníci, duchovně mrtví, sloužili jsme ďáblu, světu a svým vlastním žádostem – žádostem těla i mysli, čímž jsme si vysloužili označení „synové (a dcery – ženy na tom nejsou o nic lépe než muži!) neposlušnosti“. Je tady popsaný náš úděl – jako takoví jsme byli dětmi hněvu – míněno Božího hněvu. To je přirozený úděl každého znovuzrozeného člověka – rodíme se jako hříšníci a vzbouřenci, nad nimiž plane Boží hněv. Člověk není žádné miloučké stvoření, na které by Bůh zálibně hleděl a přemýšlel, jak by mu mohl pomoci, aby ho dostal z té šlamastyky, do které se člověk vinou Adama dostal – nic takového! V hloubi lidské přirozenosti je stejná neposlušnost, stejná vzoura a stejný vzdor, jako byl v Adamovi. Proto je psáno, že nás Boží Syn, Ježíš, kterého Bůh vzkřísil z mrtvých:

• …vysvobozuje od přicházejícího hněvu. (1Te 1,10)

Efezským 2,4-7 přesně popisuje, jak se to děje. Tím, kdo zde jedná, je Bůh, proto je celý tento proces, toto jednání, kterým je popsaná naše záchrana a vysvobození, nazváno milostí. Četli jsme o důvodu – z veliké lásky, jíž si nás zamiloval (v. 4), mluvili jsme o způsobu – spolu s Kristem nás probudil k životu, vzkřísil nás a posadil na nebesa (v. 5-6) a viděli jsme také smysl toho všeho:

• …aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v jeho dobrotě k nám v Kristu Ježíši. (Ef 2,7)

Tou milostí jste tedy spaseni! Pavel už ta slova řekl v pátém verši, ale neváhá je opakovat a přidává k nim ještě něco: skrze víru! A tím se dostáváme k prvnímu bodu našeho dnešního textu:

I. Nutnost a jedinečnost víry

Jenom víra je způsobem, kterým můžeme získat spasení. V názvu tohoto kázání je jedno z hesel reformace – Jedině vírou (Sola fide). Reformační heslo klade důraz ještě na něco trochu jiného než náš text – je o tom, že jsme ospravedlněni jenom skrze víru, bez skutků zákona. Je to článek učení, který se týká ospravedlnění. My ale můžeme použít tato slova také v širším slova smyslu a mluvit o celém spasení. Musíme být přitom být trochu opatrní, abychom nezaměnili příčinu a důsledek – znovuzrození, které je příčinou a víru, která je důsledkem, nebo abychom nezaměnili způsob spasení a prostředek spasení – milost, která je příčinou i způsobem spasení a víru, která je prostředkem spasení a darem Boží milosti. Když tyto věci pečlivě rozlišíme, dokonale nám vynikne nádhera našeho textu a rozzáří se nádhera té skutečnosti, že spasení k nám přichází jenom a jedině skrze víru a nijak jinak. Bez víry není žádné spasení. Boží slovo je v tomto směru velmi jasné:

• Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají. (Žd 11,6)

Pavel se Silasem byli zázračně – skrze zemětřesení a otevření jejich pout – vysvobozeni Bohem ze žaláře ve Filipech. Žalářník si myslel, že všichni vězňové utekli a chtěl si sám vzít život, aby o něj nepřišel potupně jako ten, kdo si nechal všechny vězně utéct. Ale Pavel ho zastavil. Nevíme, co se žalářníkovi honilo hlavou. Předtím slyšel Pavla se Silasem, jak zpěvem oslavují Boha, věděl, proč byli uvězněni – vyhnali věšteckého ducha z otrokyně, která mnoho dní chodila za Pavlem a ostatními a stále volala:

• Toto jsou služebníci nejvyššího Boha. Zvěstují vám cestu ke spáse. (Sk 16,17)

Nyní se tento žalářník, uprostřed noci, po zemětřesení, na hraně života a smrti, obrací na Pavla a Silase a klade jim otázku:

• ‚Bohové a páni, co mám dělat, abych byl zachráněn?‘ Oni mu řekli: ‚Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i všichni, kdo jsou v tvém domě.‘ (Sk 16,30-31)

Věř v Pána Ježíše Krista! „Není pod nebem jiného jména zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni“ (Sk 4,12). Bez víry není spasení možné. Nikdy to nebylo jinak. Všimněte si, co kázal náš Pán od začátku své služby – Marek říká, že přišel do Galileje a kázal Boží evangelium a to znělo:

• Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu. (Mk 1,15)

Milostí jste spaseni skrze víru. A musíme si ujasnit, že nikdy nebyl zachráněn žádný člověk jiným způsobem než z milosti skrze víru. Říkám to proto, že se dnes můžete setkat s názorem, že v době Starého zákona Bůh dal lidem jako cestu spasení zákon a poslušnost zákona. A skutečně by to tak mohlo z některých míst Písma vypadat:

• Jestliže budeš opravdově poslouchat Hospodina, svého Boha, a bedlivě dodržovat všechny jeho příkazy, které ti dnes udílím, vyvýší tě Hospodin, tvůj Bůh, nad všechny pronárody země. A spočinou na tobě všechna tato požehnání, když budeš poslouchat Hospodina, svého Boha… Jestliže však nebudeš Hospodina, svého Boha, poslouchat a nebudeš bedlivě dodržovat všechny jeho příkazy a nařízení, která ti dnes udílím, dopadnou na tebe všechna tato zlořečení… (Dt 28,1-2.15)

Tak by to skutečně mohlo vypadat. Ale i Starý zákon nám připomíná stejné pravdy, které se týkají spasení, jaké nacházíme v Novém zákoně:

• …spravedlivý z víry své živ bude. (Ab 2,4)

To je fráze, která se hned třikrát opakuje v Novém zákoně (Ř 1,17; Ga 3,11; Jk 2,24) a vždy s odkazem na Starý zákon. V listu Galatským, ve třetí kapitole apoštol vykládá slova Písma z Genesis 15,6: „Uvěřil Abraham Hospodinu a bylo mu to počítáno za spravedlnost.“ A potom říká:

• Pochopte tedy, že syny Abrahamovými jsou lidé víry. … Je jasné, že nikdo není před Bohem ospravedlněn na základě zákona, neboť čteme: ‚Spravedlivý bude živ z víry.‘ (Ga 3,7.11)

Mohli bychom jít od Abrahama ještě dál až k Adamovi do Genesis 3. Bůh po pádu nedal Adamovi zákon, jehož dodržováním by byl Adam zachráněn, ale dal mu zaslíbení o narození vysvoboditele z ženy, kterému měl Adam a jeho potomci uvěřit, spolehnout se na Boží zaslíbení a žít své životy ve světle tohoto zaslíbení, a tedy ve víře v něj. A nejinak to bylo s potomky Adama – Ábel věřil, Henoch věřil, Noé věřil… Spasení bylo vždycky z milosti a vždycky skrze víru. A to je výzva pro každého z nás, abychom prozkoumali svá srdce, zda skutečně věříme Božím slibům, zda věříme, že Bůh poslal svého Syna, aby hledal a spasil, co zahynulo, aby zachránil hříšníky, jako jsme my. Když diákon a evangelista Filip nastoupil do vozu dvořana etiopské královny a vysvětloval mu evangelium, tento dvořan se ho zeptal:

• „Co brání, abych byl pokřtěn?" Filip mu řekl: „Jestliže věříš celým svým srdcem, nic tomu nebrání.“ On mu odpověděl: „Věřím, že Ježíš Kristus je Syn Boží.“ (Sk 8,36-37)

A apoštol Jan udává jako hlavní důvod, proč napsal evangelium:

• …abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu. (J 20,31)

To je přesně to, oč tu dnes jde – a nejenom dnes, ale stále. Věříte v Krista?

• Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (J 3,16)

Víra je naprosto nezbytná a bez ní se spasení neobejde. Ale abychom porozuměli tomu, co říká náš text, musíme se posunout ještě o kousek dále:

II. Původ a charakter víry

Máme před sebou text, který je až průhledně jasný. V dnešní době ale existuje mnoho filozofií a názorů lidí, kteří se snaží tento text vysvětlit nějak jinak, než tak, jak ho máme před sebou. Proto jsem vám dal do osnov doslovný překlad tohoto textu a je to také důvod, proč se tím musíme zabývat do větší hloubky. Nejprve si tedy musíme položit otázku, která se týká našeho textu:

A. Co je darem?

Ekumenický překlad, který používáme, v tom má docela jasno:

• Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar. (Ef 2,8-9)

Když se ale podíváte do svých osnov, všimnete si, že doslovný překlad našeho textu tak úplně jednoznačný není:

• Tou milostí tedy jste zachráněni skrze víru a toto není z vás, je to Boží dar. (Ef 2,8-9)

Záměrně jsem použil slovo ‚zachráněni‘ místo ‚spaseni‘, protože podstatné jméno, které souvisí se slovesem zachránit je záchrana, a to je ženského rodu. Od slovesa spasit je to spasení, a to je středního rodu. Proč je to tak důležité? Odpověď je jednoduchá a souvisí se slovíčkem ‚toto‘, které odkazuje na Boží dar. „Toto není z vás, je to Boží dar.“ Co je to ‚toto‘? Co je tedy tím darem? Co není z nás? ‚Toto‘ je ukazovací zájmeno – na co ale v našem textu ukazuje? Je to zájmeno ve středním rodě – mělo by tedy ukazovat na něco, co je v předchozím textu ve středním rodě. Ale nic takového zde není. Milost, záchrana i víra jsou ženského rodu a v řečtině je to skoro stejné. Co s tím?

Někteří mluví o tom, že to máme vztáhnout především k víře, jiní říkají, že k milosti nebo ke spasení, další pak věnují čas tomu, aby popřeli, že se to vztahuje k víře. Gramaticky by zde v řečtině bylo několik možností, z nichž všechny jsou ale trochu zvláštní a nepřirozené, a vždy se jedná o gramatické výjimky. Jediný smysluplný a přirozený výklad je takový, že se zájmeno „toto“ ukazuje na celou předchozí větu, tedy k „milostí jste tedy spaseni skrze víru“. To všechno je Božím darem a nic z toho není z nás ani z našich skutků.

Takže můžeme dát za pravdu překladatelům Ekumenické Bible, když přeložili tento text slovy: „spasení není z nás, je to Boží dar“, ale zároveň musíme rozumět tomu, že se to vztahuje ke každému aspektu celé předchozí věty. Spasení z milosti je Božím darem – o tom jsme mluvili minule. Milost je vždycky darem. Milost, kterou dostáváme, nemůže nikdy pocházet z nás. Celé spasení je Božím darem a víra je toho součástí. Nejde jen o milost, jde také o víru, skrze kterou milost přijímáme – také tato víra je Božím darem. Abychom se o tom ujistili, můžeme se podívat ještě na několik dalších míst v Písmu:

• Neboť vám je z milosti dáno netoliko v Krista věřit, ale pro něho i trpět. (Fp 1,29)

Víra i utrpení jsou darem Boží milosti. Víra ke spasení, utrpení k posvěcení. Milostí jsme spaseni skrze víru, milostí jsme posvěcováni skrze utrpení.

• Milovaní … pokládám za nutné napomenout vás, abyste zápasili o víru, jednou provždy odevzdanou Božímu lidu. (Ju 3)

Víra byla jednou provždy předaná, svěřená, odevzdaná – vyvoleným!

• Šimon Petr, otrok a apoštol Ježíše Krista, těm, kdo dostali stejně vzácnou víru jako my spravedlností našeho Boha a Zachránce Ježíše Krista. (2Pt 1,1 ČSP)

Petr psal křesťanům a všimněte si, jak je označuje – jako ty, kdo dostali víru (E – dosáhli víry). Proto Pavel napsal Tesalonickým (2Te 3,2), že ne všichni věří – a mluví tam o lidech z církve! Jinými slovy ne všichni, kdo se vydávají za křesťany, jsou křesťany, protože nemají tuto Bohem darovanou víru, bez které – jak jsme si před chvílí ukázali – nemůže být nikdo spasen.

• …upřeně hledíce k původci a dokonavateli víry Ježíši. (Žd 12,2 ČSP)

Jsou lidé, kteří tvrdošíjně trvají na tom, že víra není Božím darem – mluví o tom, že člověk musí uplatnit svou svobodnou vůli a uvěřit v evangelium. Co říká tento text? Ježíš je původce víry. On je ten, od koho víra pochází! Ježíš je také dokonavatel víry, tedy je tím, kdo dovede naší víru až do konce.

To všechno ukazuje jedním jediným směrem k tomu, co je v našem textu:

B. Dar není z nás

Apoštol jasně prohlašuje, že nic v celém spasení – tedy ani milost ani víra – není z nás, je to Boží dar. A hned vysvětluje také důvod, proč to tak musí být: „…aby se nikdo nechlubil!“

Skutečně to nemůže být jinak, protože potom bychom na své straně měli něco, čím bychom se prokázat, na co bychom mohli ukázat a vyvýšit to, jako svou chloubu. Ale ani milost, ani víra ničím takovým být nemohou.

Někdy lidé říkají, že jsme spaseni z milosti vírou. A často to znamená, že tady je milost na Boží straně a víra na straně člověka. Bůh udělal svou část – dal milost (poslal svého Syna), a na člověku nyní tedy je, aby také odvedl svůj díl – tedy uvěřil. Ale to není nic z toho, co vidíme v našem textu. Tam je napsáno, že jsme spaseni milostí skrze víru. A my nesmíme ty dvě věci zaměnit. Ono to ve skutečnosti ani zaměnit nejde, pokud čteme dál, protože následující text říká, že to není z nás, ale je to Boží dar. Když toto říkám, tak musím zdůraznit dvě věci:

1. Bůh vyžaduje víru ode všech, ale dává jí jen některým. Když toto řeknu, už slyším některé námitky: Není to nespravedlivé? Copak může Bůh chtít po člověku něco, čeho člověk není schopen?

To jsou naprosto pochopitelné námitky. Náš moudrý a laskavý Bůh s nimi počítal a dal nám jasné odpovědi ve svém Slově. Už jsme dnes mluvili o tom, co je spravedlivé pro každého člověka – v Efezským 2,3 jsme četli, že každý člověk je svou přirozeností dítětem hněvu. To je jediná spravedlnost, kterou si každý člověk skutečně zaslouží – Boží hněv a Boží odsouzení. A pokud se Bůh s někým rozhodne naložit jinak, je to jenom dílo Boží milosti. V tomto smyslu je milost vždycky nespravedlivá. A ohledně toho, zda může Bůh chtít po člověku něco, čeho člověk není schopen – copak jsme dnes nečetli Dt 28? Nežádá po nás Bůh, abychom zachovávali Jeho přikázání? Kdo je toho schopen? Nikdo! Nežádá po nás Kristus, abychom milovali Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a ze vší své síly? Jste toho schopni? Nikdo z nás toho není schopen! A to mluvím ke křesťanům, kteří jsou zapečetěni Duchem svatým. Ale víte co? I kdybychom toho byli schopni, tak naše stará přirozenost je vůči Bohu natolik nepřátelská, že bychom stejně nechtěli.

2. Bohem darovaná víra je nástrojem, který používáme. Bůh dává svým vyvoleným víru, ale nevěří za nás. My musíme věřit. A to, že věříme, je důkazem, že jsme skutečně obdrželi víru. Funguje to velmi jednoduše. Apoštol Pavel kázal pohanům i Židům evangelium o odpuštění hříchů, volal je k pokání a k víře, a když to ti lidé slyšeli:

• …radovali se a velebili slovo Páně; ti pak, kteří byli vyvoleni k věčnému životu, uvěřili. (Sk 13,48)

Bůh používá své Slovo a volání k víře a k pokání k tomu, aby nám daroval víru a pokání. Proto je také napsáno, že člověk nemůže uvěřit bez slyšení Božího slova, bez toho, že by se setkal s evangeliem. A Kristovo evangelium lze vyjádřit jenom slovy – nelze ho namalovat barvami, nedá se zahrát na hudební nástroje ani zatancovat nějakým tanečkem. Musí se kázat a kázanému věřit!

Když potom věříme, používáme tuto Bohem darovanou víru jako nástroj. Bůh to neudělá – my musíme. Ale platí také to, že tam, kde Bůh dává víru, nelze nevěřit. Možná je vaše víra malá, maličká jako zrníčko hořčice, nebo je slabá a nalomená jako třtina, možná jenom doutná jako uhasínající knot, ale pokud je to pravá víra, nebude dolomena ani uhašena, ale můžete si být jisti, že ten:

• …který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Ježíše Krista. (Fp 1,6)

Viděli jsme, že víra je bezpodmínečně nutná ke spasení a ukázali jsme si na původ víry i její charakter – totiž že skutečná víra je Boží darem. Před námi je poslední bod dnešního kázání – musíme udělat ještě jeden krok a vysvětlit si:

III. Předmět a cíl víry (definice spasitelné víry)

Tohle je bod, který je neméně kontroverzní jako ty předchozí. Díky mnoha falešným učitelům – především z hnutí víry, ale také díky těm, kdo popírají autoritu a pravdivost Písma – je porozumění tomu, co je to víra úplně zatemněné a zamlžené. Mnozí křesťané zaměňují víru za nějaký pocit nebo náladu, jiní staví víru na roveň rozumovému přesvědčení. To všechno se míjí s tím, co o víře tvrdí Boží slovo, které víru definuje takto – víra znamená:

• …spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. (Žd 11,1)

V této jednoduché definici jsou tři věci, které dohromady vysvětlují, co je to spasitelná víra. Je to trojnožka, kde nemůže chybět ani jedna noha.

A. Předmět víry – poznání Krista

Je zde to, v co doufáme, ačkoliv to nevidíme. Je to něco, o čem víme, co tedy musíme znát – jinak bychom nevěděli, že to je. Jinými slovy můžeme říct, že nelze věřit v Krista, když jste o Kristu nikdy neslyšeli. A zde jdou dvě věci ruku v ruce – Aby vaše víra byla pravá, musíte slyšet pravdu o Kristu, musíte poznat pravého Krista. Toto je „rozumová část“ víry. Ale bez ní to nejde. Co by se stalo, kdybych tady na papírek nakreslil tisícikorunu, pěkně jí vybarvil a vy jste mi uvěřili, že je to pravá tisícikoruna a šli s ní zaplatit? Podíleli byste se na falšování peněz. Nijak byste nezbohatli, ale zaplatili byste za svou důvěřivost.

Stejné je to s Kristem. Dnes najdete mnoho představ o Kristu: Od pražského Jezulátka, přes chlapíka v džínách, který vedle vás sedí na lavičce, až po toho, kdo netouží po ničem jiném, než splnit každé vaše přání. Ale to není obraz Pána, Vládce a Spasitele, kterého zjevuje Písmo. A víra v takového falešného Krista nikoho nezachrání. Jenom pravý předmět víry povede k pravé víře. Jsme spaseni skrze víru a to znamená, že poznáváme pravdu o Kristu. Ale samotné poznání nestačí. K poznané pravdě přistupuje ještě jistota – jsme si jisti tím, co nevidíme, mluvíme tedy o:

B. Jistota víry – přesvědčení o Kristu

Nikdo z nás neviděl Krista, přesto v něj věříme. Petr říká:

• Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte. (1Pt 1,8)

Tyto dvě části dohromady – poznání a přesvědčení, tvoří společně – řekli bychom – něco jako „obecnou víru“. Tato víra může být i vírou v Boha. Aby byla pravá, musí být pravdivá. Aby byla pravá, musí být také jistá. Musíme být přesvědčeni o tom, co jsme poznali. Ale stále ještě to není spasitelná víra.

Je to víra, jakou mají i démoni. Ďábel zná Krista lépe, než kdokoliv z nás, jak jsme tady. Je cele přesvědčený o tom, kým Kristus je. Ale jeho víra, je mrtvá víra – takto ji popisuje apoštol Jakub. Takovou víru mají neobrácení lidé, kteří „věří v Boha“. Takovou víru měli Židé v době Pána Ježíše Krista. Přesto je to základ víry a tato „obecná“ víra v Boha a v Krista je nutná. Přesto ještě neznamená, že takový člověk je spasený.

V Matoušovi 7,21-23 jsou lidé, kteří přicházejí ke Kristu a říkají mu: „Pane, Pane.“ Přesto Pán říká, že tito lidé nejsou spaseni. Poznali pravdu o Kristu, dokonce nabyli jasného přesvědčení o Kristu, ale jedna věc jim chyběla. A to je třetí aspekt, který nás dovádí ke skutečné spasitelné víře – a tím je:

C. Spolehnutí se víry – důvěra v Krista

Můžu vědět o nějakých věcech – mohu vědět o Kristu, mohu být o Něm přesvědčen. Mohu si být jistý tím, že Kristus žil, zemřel, vstal z mrtvých a žije. Ale pokud se na to nespolehnu a nepřijmu to za své, tak to není skutečná víra.

Teprve v této troj-celistvosti můžeme mluvit o spasitelné víře. Teprve v této celistvosti je víra, která je darem od Boha. Ti lidé z Matouše 7 přišli ke Kristu, kterého znali a poznali. Přišli k Němu a nazývali ho Pánem, a bylo to jejich přesvědčení. Ale nikdy se ve svém životě nespolehli na to, že Pánem skutečně je – a proto mu nabízeli své vlastní skutky a zásluhy, když říkali:

• …což jsme ve tvém jménu … neučinili mnoho mocných činů? (Mt 7,22)

 Nikdy se nespolehli na Pánova slova, nesložili svou důvěru jenom v Něj samotného a v Jeho dílo na kříži Golgoty.

• Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: ‚Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět?‘ (Mt 16,24-26)

Na co ve svém životě spoléháte? Na čem stavíte svůj život? Stavíte ho na svých zásluhách před Bohem? Moji milí, i kdybyste se udřeli k smrti, tak si před Bohem žádné zásluhy nemůžete vysloužit. Spoléháte na svůj dobrý život? Na to, že se nedopouštíte žádných zjevných velkých hříchů, ale že se modlíte, čtete Písmo, chodíte do shromáždění a na biblické hodiny, finančně podporujete svůj sbor? Nebo se snad spoléháte na svou víru? Byla by to taková víra ve víru – ale nenechte se zmýlit, protože nic z toho vás nemůže zachránit před přicházejícím Božím hněvem. To jediné, co nás může zachránit je Boží milost, zjevená v díle Pána Ježíše Krista, kterou přijímáme skrze víru.

Věříte, že Kristova oběť na kříži je dostatečnou obětí za vaše hříchy? Spoléháte se cele na Jeho slova, že je dokonáno? Že k Jeho oběti už nelze přidat ani ‚ň‘? Spoléháte se cele na to, že vaše víra vychází cele z Krista a jenom jím samotným bude také dovedená až do konce? Pokud je to tak, potom jste požehnaní a mohu vás ujistit a ubezpečit, že Pán je věrný, a kdo v Něho věří, nebude zahanben. Nezáleží na tom, jak velká je jeho víra, ale na tom, kde má svůj původ a na čem staví.

• Nedejte se strhnout všelijakými cizími naukami. Je dobré spolehnout se na milost… (Žd 13,9)

Amen.