Mohu si být jistý, že jsem křesťan?

Biblické učení o jistotě milosti a spasení je životně důležité pro zdravý křesťanský život. Ustanovení, která věřící dostávají v Kristu, jsou proměňující. „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!“ (2K 5,17). Tříbení a uskutečňování vašeho nového života v Kristu vám výrazně pomůže to, nakolik jste si jisti, že máte zachraňující vztah s Ježíšem.

Hledání jistoty

Jistotou myslíme Bohem danou jistotu, že jste ve spásném vztahu s Ježíšem Kristem. To, jak se vám bude dařit v křesťanském životě, bude do značné míry záviset na tom, nakolik jste si jisti, že jste spaseni. Síla a kvalita vaší jistoty závisí na tom, jak dobře je vaše jistota podložená.

Bible poskytuje mnoho poučení o tomto velmi praktickém a důležitém tématu. Celá jedna kniha v Novém zákoně byla napsána s výslovným cílem pomoci věřícím dospět k pevné jistotě o jejich spásném vztahu k Bohu skrze Ježíše Krista.

1. Janův 5,13 říká: „Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život.“ „Toto“ odkazuje na celý dopis, který napsal. Jan říká, že tento malý list napsal věřícím proto, aby jim pomohl získat jistotu. Vzhledem k tomu, že Bůh tomuto účelu věnoval celou knihu v Bibli, je logické, že každý věřící by se měl snažit porozumět této jistotě a také skutečnou jistotu spasení získat.

Takové hledání není bez problémů, zejména kvůli dvěma duchovním skutečnostem. Za prvé, nevěřící člověk může vyznávat víru v Krista a zapojit se do mnoha duchovních aktivit, a přitom zůstat neobrácený. Ježíš před tímto stavem varuje v těch nejostřejších slovech, která kdy pronesl. „Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. Mnozí mi řeknou v onen den: ‚Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?‘ A tehdy já prohlásím: ‚Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.‘“ 

Tito lidé jsou náboženští pokrytci. Vyznávají Krista, ale nemají ho. Jejich víra není skutečná. Nespočívá v samotném Ježíši. Přestože jsou horliví a pilní ve svých náboženských aktivitách, Ježíš varuje, že uslyší, jak je zavrhuje, protože je „nikdy“ neznal. Navzdory svému náboženskému vyznání se nadále oddávají „nepravosti“, což naznačuje, že nikdy nezískali zachraňující poznání Krista.

Nejenže nevěřící může v mnoha ohledech vypadat jako věřící, ale také skutečný věřící může v mnoha ohledech vypadat jako nevěřící. To představuje druhou výzvu pro pochopení a dosažení biblické jistoty. Po mnoho měsíců, kdy David cizoložil s Batšebou, nechal zabít jejího manžela Urijáše a pak žil v zatvrzelosti v domnění, že svůj hřích úspěšně zvládl, vypadal jako člověk, jehož vztah s Hospodinem je v nejlepším pořádku. Přesto, jak později ukázalo jeho pokání (2S 12,1–15; Ž 51), tomu tak bylo.

Totéž lze říci o Petrovi, který v noci, kdy byl Ježíš zatčen, zapřel, že Ježíše vůbec zná. Když se spolu s Barnabášem nechali v Antiochii zastrašit muži, kteří přišli z Jeruzaléma, upadli do pokrytectví; „nešli za pravdou evangelia“ (Ga 2,14). Tím, že podlehli etnickým předsudkům, se chovali jako nevěřící.

Pavlův popis vlastního vnitřního boje v Římanům 7,13–25 také naznačuje, jak obtížné může být pro věřícího dojít k pevné jistotě spasení. „Nedělám, co chci, ale dělám to, co nenávidím... Nedělám dobro, které chci, ale zlo, které nechci, dělám stále“ (Ř 7,15.19). Vnitřní boj s hříchem, který v jeho životě jako věřícího zůstal, způsobil, že sám sebe hodnotí jako „ubohého člověka“ (Ř 7,24). Realita přetrvávajícího hříchu, pokud není správně pochopena, může bránit správnému pochopení jistoty. (Pozn. red.: Naprosto souhlasíme s myšlenkou, že přetrvávající hřích v životě křesťana může vést k pochybnostem, ale máme za to, že uvedený text, Římanům 7,14nn, se netýká křesťana, ale člověka, který chce dojít spasení skrze zákon – mluví o neschopnosti zákona proměnit srdce.)

Navzdory těmto výzvám Bible učí, že jistota je nejen možná, ale že je pro zdraví křesťana životně důležitá. Každý věřící o ni musí usilovat. Poté, co Petr napomíná své čtenáře, aby pěstovali křesťanské ctnosti, píše: „Proto se, bratří, tím více snažte upevňovat své povolání a vyvolení. Budete-li to činit, nikdy neklopýtnete“ (2Pt 1,10).

Tři způsoby, jimiž nás Bůh ujišťuje

Jak tedy funguje ujištění? Bible učí o třech způsobech, jak Bůh poskytuje věřícím jistotu. Tyto způsoby na sebe vzájemně působí a splétají se dohromady podobně jako vlákna trojité šňůry. Společně mohou věřícímu poskytnout plnou jistotu.

Zaslíbení obsažená v evangeliu

Prvním prostředkem, jímž Bůh ujišťuje věřící, jsou zaslíbení spasení, která Bůh dává v Písmu. Protože tato zaslíbení doprovázejí samu podstatu evangelia, když se evangeliu skutečně věří, je třeba přijmout i to, co slibují. Například v Janově evangeliu 3,36 se říká: „Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává.“ Všichni, kdo věří v Krista, skutečně mají věčný život. Evangelium to slibuje, a i když je možné, že tomuto slibu někdy těžko věříme (vzhledem k naší hříšnosti, nedůslednosti a vědomí, že si svou přirozeností Boží hněv vlastně zasloužíme), přesto je pravdivý. V tomto smyslu je jistota podstatnou součástí zachraňující víry.

Jak však moudře poznamenává Druhé londýnské baptistické vyznání víry, „neomylná jistota není natolik spojena s podstatou víry, že by byla automatickou a nevyhnutelnou zkušeností.“ Klíčové slovo v této větě je slovo „natolik“. Jinými slovy, je možné, aby opravdový věřící zápasil s otázkou jistoty, přestože evangelium zaručuje věčný život těm, kteří mu uvěří.

Svědectví Duchem proměněného života

Jak již bylo zmíněno, právě proto napsal apoštol Jan první ze svých novozákonních listů. V něm nám předkládá druhý způsob, jakým Bůh věřícím poskytuje jistotu spasení. Pozorné čtení tohoto listu může pomoci těm, kteří věří, ale mají problém získat jistotu, že mají věčný život. Proto je 1. list Janův zásadní knihou pro ty, kdo hledají jistotu spasení.

Jan ve svém krátkém dopise uvádí řadu testů, které může člověk podstoupit, aby se prověřil a zjistil, jak napomíná apoštol Pavel, zda je skutečně ve víře (2K 13,5). Jan se zaměřuje na charakter a chování, které zachraňující víra vytváří v životě věřícího. Kde je duchovní ovoce, tam jsou i duchovní kořeny.

Apoštol to dělá tak, že píše několik vět „jestliže – tedy“. Například v 1,6 uvádí: „Říkáme-li, že s ním máme společenství, a přitom chodíme ve tmě, lžeme a nečiníme pravdu.“ Zde se dozvídáme, že pokud někdo tvrdí, že má společenství s Kristem, ale jeho život svědčí o duchovní a morální temnotě, pak je jeho vyznání falešné. To znamená, že nemá důvod doufat, že je křesťanem.

Podobně: „Podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání. Kdo říká: ‚Poznal jsem ho‘, a jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravdy. Kdo však zachovává jeho slovo, vpravdě v něm láska Boží dosáhla svého cíle. Podle toho poznáváme, že v něm jsme. Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít tak, jak žil on“ (1J 2,3–6). Jan opět učí, že vyznání víry bez zaměření života na poslušnost Božím přikázáním svědčí o duchovním klamu. Naopak, když se aktivně snažíme následovat Krista – „žít tak, jak žil on“ –, pak „poznáváme, že v něm jsme“.

Vnitřní svědectví Ducha

Vedle zaslíbení obsažených v evangeliu a poučení o změně charakteru a chování Písmo učí, že je to také vnitřní svědectví Ducha svatého, které věřící vede k jistotě spasení. Pavel píše: „Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti“ (Ř 8,16). To naznačuje, že v konečném důsledku je to přímá, osobní služba Ducha, který v nich přebývá, která věřící ujišťuje o jejich místě v Boží rodině.

Duch dává jistotu. Protože to tak je, musí být dobře smýšlející pastýři a další poradci velmi opatrní, aby si nepřivlastnili roli Ducha v příslušné snaze pomoci křesťanům, kteří se potýkají s problémy, dojít k plné jistotě. Můžeme a měli bychom jim pomoci pochopit podstatu zaslíbení evangelia a ukázat, jak se vztahují na všechny, kdo mají víru – bez ohledu na to, jak malá nebo slabá může být –, která je založena na osobě a díle Krista. Musíme je také povzbuzovat, aby pochopili, že – jak učil Luther – ospravedlňuje pouze víra. Ale víra, která ospravedlňuje, nikdy nezůstává sama. Vždy vede k charakteru a jednání, které jsou oddané zbožnosti.

Vedle tohoto úsilí bychom měli každého křesťana povzbuzovat, aby v důvěrné modlitbě prosil Pána o milost, se kterou by se v neochvějné víře chopil zaslíbení obsažených v evangeliu. Taková důvěra je možná a chvályhodná. Ačkoli není neobvyklé, že jistota věřícího je v různých obdobích života silnější nebo slabší, snahou každého křesťana by mělo být, aby jeho jistota rostla, aniž by upadal do domýšlivosti.

Všechny tři způsoby jsou životně důležité

Je velmi důležité, aby člověk do svého uvažování a sebehodnocení zahrnul všechny tři způsoby biblického učení o jistotě. Pokud se budeme věnovat pouze jednomu z těchto tří směrů bez dalších dvou, skončí to duchovní katastrofou. Spoléhat se na svědectví Ducha bez známek svatosti a zaslíbení evangelia znamená zabřednout do subjektivismu, který je náchylný k bludům. Spoléhat se na zaslíbení bez svědectví Ducha a bez známek milosti znamená upadnout do lehkovážnosti, která vede k bezzákonnosti. A spoléhat se pouze na znamení svatosti znamená upadnout do zákonictví.

Integrací a aplikací těchto tří oblastí poučení o jistotě můžeme s užitkem usilovat o plnou a rostoucí jistotu, že jsme v dobrém vztahu s Bohem. To je zodpovědnost každého křesťana a je to také naše výsada.

Founders