Kdy opustit církev?
Tento článek byl původně publikován v Tabletalku, časopisu Ligonier Ministries pro studium Bible. Více informací naleznete na TabletalkMagazine.co.uk nebo si jej můžete vyzkoušet na tři měsíce zdarma na TryTabletalk.co.uk.
Mnoho křesťanů prožívá úzkost, když se sami sebe ptají: „Kdy mám opustit svou církev?“ Je to důležitá otázka, která zahrnuje mnoho faktorů. Jednoduše řečeno, neexistuje jednoduchá a vyčerpávající odpověď. Doufám však, že se mi v tomto článku podaří nastínit některé z úvah nad touto otázkou.
Pro tuto diskusi je užitečné definovat, co znamená „opustit“ církev. Jedním z předpokladů tohoto článku je, že členství v církvi je biblické a pro křesťany nezbytné. Na tomto místě není prostor pro argumentaci o nezbytnosti členství v církvi, ale stačí říci, že pokud se k církvi nepřipojíte, nemůžete ji ve skutečnosti opustit.
Za předpokladu správné biblické církevní politiky tedy existují pouze tři způsoby, jak může křesťan opustit církev: smrt, exkomunikace a převod členství. Tento článek se nebude zabývat smrtí ani exkomunikací. Pod pojmem „vystoupení z církve“ mám na mysli přenesení členství do jiné církve. Kdy je vhodné tak učinit?
Znaky pravé církve
Nejstručnější odpověď zní: pokud jste se neodstěhovali tak daleko, že je prakticky nemožné, abyste pokračovali ve svém členství, neměli byste opouštět pravou církev. Vždy existují upřesňující podmínky, výjimky a okolnosti, které brání tomu, aby tato odpověď byla jednoduchá a vyčerpávající. Základní zásada však zůstává v platnosti; obvykle byste neměli opouštět pravou církev. Pokud však vaše místní církev selhává v základních znacích pravé církve, měli byste o odchodu uvažovat.
Článek 29 Belgického vyznání nám pomáhá rozpoznat oprávněné důvody pro opuštění církve tím, že uvádí znaky pravé církve: „Známky, podle kterých se pozná pravá Církev, jsou tyto: To, že se v ní káže čisté učení evangelia; to, že v čistotě a ryzosti vysluhuje svátosti tak, jak je Kristus ustanovil; to, že trestá hřích vykonáváním církevní kázně.“
Pravá církev se vyznačuje čistým učením, čistým udílením svátostí a církevní kázní. Ty poskytují křesťanům tři základní body pro posouzení, zda mají zůstat, nebo odejít.
Nikdo není dokonalý
Musíme uznat, že na této straně věčnosti neexistuje církev, která by byla zcela prostá všech chyb, protože neexistuje společenství křesťanů, které by nebylo zasaženo hříchem. Westminsterské vyznání víry nám připomíná: „I nejčistší církve světa podléhají smíšením [pravdy a bludu] a omylům.“
Rozhodnutí opustit církev by nemělo být založeno na tom, zda je církev dokonalá, protože dokonalé církve neexistují. Ačkoli nemůžeme církve stavět na úroveň dokonalosti, je legitimní připustit, že církve občas upadají do chyb, které zasahují základní prvky fungování církve.
Konfesní standardy
Církev by měla učit a kázat v souladu se svou konfesní normou, ať už jde o Westminsterské vyznání, Tři formy jednoty, Londýnské baptistické vyznání z roku 1689 nebo jiné konfesní prohlášení, které je z hlediska historické zkušenosti věrné Písmu.
Nedostatek věroučných standardů znemožňuje určit, zda církev zůstává věrná svým teologickým přesvědčením. Téměř každý křesťanský heretik odpovídá na kritiku slovy: „Učím jen to, co skutečně říká Bible!“ Solidní a prověřené vyznání je věrným standardem, podle kterého lze posuzovat učení církve. Je tato konkrétní církev věrná tomu, co učí jako pravdu? Pokud církev přestane kázat čistou doktrínu, je čas ji opustit.
Aby bylo jasno, neočekáváme od církevního učení a kázání dokonalost. Kazatel, který občas něco špatně vyjádří nebo udělá chybu ve svém učení, potřebuje být svou církví povzbuzován, ne opuštěn. Neopouštějte církev proto, že váš kazatel není dokonalý. Ale kazatel nebo starší, který neustále odporuje standardům vlastního vyznání, představuje vážný problém.
Vaší první reakcí by mělo být pokorné oslovení starších a poté denominačních struktur odpovědných za kontrolu. Pokud tito vedoucí nejsou schopni poskytnout uspokojivou odpověď, pak je možná na čase odejít. Podobný standard by měl být uplatňován i v souvislosti se správným udělováním svátostí.
Nezměnili jste se vy?
Možná se nezměnila církev, ale vaše teologické přesvědčení. Měli byste se zamyslet, zda je tato změna natolik významná, že způsobuje neustálé třenice ve vašem společenství. Pokud je poměrně nevýznamná, pak prostě přehlédněte tento rozdíl.
Pokud se však jedná o významnou změnu, měli byste se sejít se svými staršími a pokorně jim o své změně povědět. K tomuto setkání byste měli přistupovat s plným přesvědčením, že vaše nové názory jsou mylné. Měli byste se podřizovat svým autoritám v Pánu.
Pokud však i nadále zůstáváte přesvědčen o správnosti svého nového názoru na základě Písma, měli byste zdvořile požádat o přechod do věrné církve, která je v souladu s vašimi názory. A měli byste otevřeně uznat, že vaše předchozí církev věrně učila to, co slíbila učit. Odchod za těchto okolností není důvodem ke znevažování vaší předchozí církve.
Když problémem jste vy
Možná není problém s vyučováním Slovu, udělováním svátostí nebo uplatňováním kázně v církvi. Možná máte prostě pocit, že z církve nic nemáte, a dole v ulici je velmi poutavý a dynamický nový sbor. Možná si říkáte, že by to moji rodinu přimělo k většímu zapojení do církve.
Pokud je to vaše situace, musíte si uvědomit, že problém možná není v církvi, ale ve vás. Možná k církvi přistupujete jako zákazník a ne jako ten, kdo uctívá Boha. Pokud máte pocit, že vaše „potřeby“ nejsou v pravé církvi uspokojovány, je dost možné, že se zabýváte uspokojováním nesprávných „potřeb“.
Přidat komentář