Kristus, hlava církve

Kristus byl dán jako hlava církvi, ale není to ledajaká hlava – je to hlava nade vším. Je to svrchovaný vládce celého vesmíru. Ustanovení Krista hlavou zdůrazňuje jeho sílu, jeho schopnost vždycky prosadit svou vůli a jednat podle toho, jak on sám chce. Kristus není ten, kdo by se nechal vláčet okolnostmi, nebo byl omezován nějakou mocí. Není nic, co by bylo vyňato z jeho vlády. Jeho vláda je ta nejlepší vláda jakou si jen člověk může přát.

Kdo je Bohu dražší, vzácnější než Kristus? Koho Bůh miluje víc než Krista? Není nikdo takový. O tom nejvzácnějším Božím je zde napsáno, že ho Bůh dal církvi. To ukazuje, jak se Bůh dívá na církev! Církev má svou hlavu, a tou je Kristus. Mimo něj žádná jiná hlava církve není – ani na nebi ani na zemi. Toto je důvod, proč reformátoři nazývali papeže antikristem a římskou církev nevěstkou. Pokud se kdokoliv považuje nebo dokonce prohlašuje za hlavu církve, nejedná se o nic jiného než o sprosté rouhání.

Kristu je dána vláda nad církví. On je tou konečnou autoritou církve. Nejsou to katechismy ani vyznání víry, nejsou to koncily ani žádní lidé nebo cokoliv podobného. Je to Kristus sám. V církvi máme ustanovovat starší a diákony, ale hlavou je Kristus! Jemu patří církev. Nepatří lidem, nepatří vedoucím v církvi, a rozhodně nepatří světu. Je Kristova. Jak Pán vládne ve své církvi?

Jediným, naprosto dostatečným, plně autoritativním, konečným a zjevným prostředkem jeho vlády v církvi je Boží slovo. Kristus vládne ve své církvi skrze Písmo a církev se podřizuje Kristu tím, že poslouchá jeho slovo, Bibli. To je měřítko a norma, kterou musí církev zachovávat a podle které se musí řídit.

Jakmile církev začne opouštět Boží slovo, opouští hlavu a to znamená, že přestává být Kristovou církví. Boží slovo musí být v centru, protože to ukazuje, že v centru je Ježíš Kristus. Jak se pozná poslušnost Kristu? Zachováváním jeho slova (J 14,23–24). A to se týká jak jednotlivců, tak také církve. Boží slovo musí být tím nejdůležitějším, jak v našem osobním životě, tak také v životě naší církve. Církev stojí a padá s věrností a podřízeností Písmu.

První církev zůstávala v učení apoštolském (Sk 2,42), tedy v tom, co my máme zapsané jako učení Nového zákona. Židé v Beroji každý den zkoumali Písma a ověřovali si, zda je to tak, jak to káže Pavel (Sk 17,11). V Efezu Pavel učil Boží slovo každý den během polední pauzy v přednáškové síni filozofa Tyranna. „A tak mocí Páně rostlo a rozmáhalo se jeho Slovo (Sk 19,20). Koloským křesťanům Duch svatý přikazuje, aby v nich v plnosti přebývalo Boží slovo (Ko 3,16). Timotea Pavel nabádal k tomu, aby se (než Pavel přijde) ujal „předčítání, kázání, vyučování“ (1Tm 4,13). A když znovu píše Timoteovi na konci svého života, zavazuje ho před Bohem a Ježíšem Kristem:

• Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování. (2Tm 4,2)

Jan napsal mládencům, že jsou silní, protože v nich zůstává Boží slovo (1J 2,14). Petr říká křesťanům, že mají toužit po Slově právě tak, jako novorozenci touží po mateřském mléku (1Pt 2,2) a Jakub, nevlastní bratr Pána, připomíná rozptýleným věřícím, že mají v tichosti přijímat zaseté Slovo, které má moc spasit jejich duše (Jk 1,21). Jakubův bratr Juda napsal:

• Ale vy, milovaní, pamatujte na to, co předpověděli apoštolové Pána našeho Ježíše Krista. (Ju 17)

Pamatujte na slova apoštolů a připomínejte si je. Držte se Božího slova. To je souvislé svědectví nejenom Nového, ale také celého Starého zákona. To je vyznání i život Kristovy církve. To je projev Kristovy vlády jak ve vašem osobním životě, tak v životě vašeho sboru. To znamená, že Kristus je hlavou – ne nějaký člověk, ne ministr zdravotnictví nebo světská vláda, ale samotný Ježíš Kristus, Pán a Ženich církve.

Kéž vás, milí čtenáři, i toto číslo časopisu Soli Deo Gloria vede do hloubky Božího slova, k větší lásce k Pánu Ježíši Kristu, k moudrosti, pokoji a radosti z Ducha svatého.