Vymezené povolání

• Věrohodné je to slovo: Kdo chce být starším… (1Tm 3,1)

Studijní překlad říká: „Usiluje-li někdo…“ Zaměřme svou pozornost na to slůvko „kdo“ nebo „někdo“. Musíme si uvědomit, že toto „někdo“ neznamená „kdokoliv“. Boží slovo vymezuje velmi přesně, kdo je tento „někdo“. Těch vymezení je daleko více a my se budeme mnoha z nich zabývat v následujících verších. Ale už v prvním verši jsou nějaká vymezení, k nimž se za chvíli dostaneme – starším církve může být jenom ten, kdo to chce dělat a kdo po tom touží. To není místo pro ty, na které to zbylo, nebo pro ty, kteří se dostatečně nebránili, jak to často dneska bývá – „potřebujeme mít starší, tak to dáme někomu, kdo bude nejméně vzdorovat“. Vedení církve je vymezené povolání. A s tímto vymezením jsme se setkali už v předchozích verších. Proto jsme na začátku četli delší oddíl a začali jsme veršem:

• Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést. (1Tm 2,12)

Nechci se vracet k tomu textu, ale chci jen připomenout, že Bůh ve svém slově vymezuje, kdo může a kdo nemůže být vedoucím v církvi. Je to jeho církev, ne naše. Jsou to jeho pravidla, ne naše, je to jeho vymezení, ne naše. Přesto dnes můžete vidět mnoho žen, které jsou pastorkami, farářkami, biskupkami nebo starššš...enami… Lidé z Božího domu udělali doupě lupičů. Dům Boží, jímž je církev živého Boha, sloup a opora pravdy (1Tm 3,15), změnili podle obrazu svého – uloupili ho a udělali z něj doupě lupičů. Jak může být církev sloupem a oporou pravdy, když jsou ženy ustanovovány do vedení církve, ačkoliv Boží slovo, slovo pravdy zapovídá ženám v církvi vést? 

Bůh sám vymezil, kdo je ten, kdo touží po krásném úkolu. To není lidský výmysl, ale učení Božího slova. To není něco, co by bylo namířeno proti ženám – viděli jsme dobře, že muž a žena jsou si rovni. Ale tato rovnost neznamená stejnost. Nakonec, když půjdeme dál – jak do prvního verše, tak do dalších, uvidíme, že zdaleka ne všichni muži mohou vést církev. Tím neříkám, že vedoucí v církvi jsou něco zvláštního, něco víc – nic takového. Je to spíš obráceně – pro vedoucí v církvi má Písmo výrazy, které se nám obvykle moc nelíbí – slova jako například otrok:

• Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. (Mt 20,26–27)

• Proto ať nás všichni pokládají za služebníky Kristovy a správce Božích tajemství. (1K 4,1)

Doslova je tam sluha Kristův. Slovo, které je z námořnické terminologie a původně znamenalo podveslař – kdo sedí v podřízené pozici a dře jako kůň. Jsou další slova jako je správce, nebo dělník (2Tm 2,15), který správně rozděluje slovo pravdy. 1Te 5,12 mluví o vedoucích jako o těch, kdo se usilovně namáhají svou prací mezi křesťany. Nebo slovo pastýř – raději dneska používáme mnohem vznešenější slovo pastor, nebo od něj vzniklé farář, ale pastýř? A Petr mluví o podpastýřích – to je skoro něco jako pasáček, pasák… – „to snad raději nebudeme používat, to není vznešené, hezké a důstojné.“ Ale přesně to je způsob, jak Písmo, jak Bůh sám mluví o vedoucích ve své církvi! A víte co? Podívejte se na Krista:

• Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli. (2K 8,9)

• Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. (Fp 2,6–9)

Starší v církvi jsou podpastýři Kristovi. To není o nějakých postech, pozicích, úřadech, poctách, o autoritě nebo o důležitosti – ale je to o službě. A Boží slovo velmi jasně vymezuje, kdo má a kdo nemá sloužit jako starší církve. Budeme-li to ignorovat, budeme se jenom vzdalovat od toho, co je nejdůležitější – a to je evangelium Kristovo, které je Boží mocí ke spasení i posvěcení člověka.

Viděli jsme tedy, že povolání vést církev je vážné, ukázali jsme si, že je vymezené a nyní pojďme ještě dál – k první charakteristice těch, kdo jsou povoláni k tomu, aby vedli Kristovu církev.