Za jaký druh probuzení bychom se měli modlit: 4 charakteristiky

Nedávno jsem si do telefonu nainstaloval aplikaci, která mě dvakrát denně vybízí k modlitbě za obnovu na místní, státní a federální úrovni. Je to skvělý zvyk, i když to vede jen ke krátkým, ne zrovna okázalým modlitbám, které si šeptám pod nosem, zatímco se každé ráno a večer věnuji svým jiným povinnostem.

Ale tento nový zvyk mě vede k otázce: co je to probuzení? Kdyby nám Bůh dal probuzení, jak bychom to poznali?

Charles Spurgeon kdysi poznamenal, že slovo „‚probudit (oživit)‘ pochází z latiny a lze jej interpretovat takto – znovu ožít, znovu získat život, který téměř vypršel; znovu roznítit jiskru života, která téměř uhasla“ (Sword and Trowel, 1865). Martin Lloyd-Jones poznamenal: „Probuzení není rozhodnutí církve něco udělat a pak to udělat. Je to něco, co se děje církvi, něco, co se církvi přihodí“ („What Is Revival?“).

V tomto krátkém článku se nebudu pokoušet o vyčerpávající definici probuzení. Spíše budu vycházet z definice probuzení jako něčeho, co svrchovaně uděluje Bůh, kdy lidé jako celek přijímají vylití „ducha milosti a prosby o milosrdenství“ (Za 12,10) – společný zážitek nového pokání a víry.[1] To se stalo v Ninive po Jonášově kázání a v Jeruzalémě po Petrovi kázání o Letnicích. (Často se diskutuje o tom, zda lze oživení chápat pouze v kontextu již z velké části obnoveného společenství, nebo zda se může vztahovat i na nevěřící, kteří nikdy nebyli duchovně „živí“. Nebudu se touto otázkou zabývat, ale budu vycházet z širšího významu slova „probuzení“, které se vztahuje na stav národa nebo lidu jako celku a zahrnuje obě definice.)

Oba zákony Písma jsou plné příkladů oživení v různé míře. Jeden takový příklad, který se objevuje na počátku vlády judského krále Chizkijáše a je zaznamenán ve 2. knize Paralipomenon 29, je z hlediska našeho tématu poučný.

Příprava scény

Historie Izraele je známá svými velkými vzestupy a pády. Přesto král Achaz před exilem uvrhl národy Judy do modlářství, které bylo i v kontextu Starého zákona mimořádně znepokojivé. „Dokonce vyrobil kovové sochy pro Baaly, přinášel oběti v údolí Hinnom a spaloval své syny jako oběti, podle ohavností národů, které Hospodin vyhnal před izraelským lidem“ (2. Paralipomenon 28:2-3 ESV).

Na scénu vstupuje Achazův syn Chizkijáš. Autor 2. knihy Královské komentuje reformy tohoto krále takto:

„Činil to, co je správné v Hospodinových očích, zcela jak to činil jeho otec David. Odstranil posvátná návrší, rozbil posvátné sloupy, skácel posvátný kůl, na kusy roztloukl bronzového hada, kterého udělal Mojžíš a jemuž až do oněch dnů Izraelci pálili kadidlo; nazvali jej Nechuštán. Doufal v Hospodina, Boha Izraele. Po něm už nebyl mezi všemi judskými králi žádný jemu podobný, ani mezi těmi, kteří byli před ním. Přimkl se k Hospodinu, neodstoupil od něho, dbal na jeho přikázání, jak je Hospodin vydal Mojžíšovi. A Hospodin byl s ním. Ve všem, co podnikl, měl úspěch. Vzbouřil se i proti králi asyrskému a nesloužil mu.“ (2Kr 18,3–7)

Zatímco autor 2. knihy Královské se pohybuje ve vysokých sférách, 2. kniha Letopisů 29 doplňuje podrobnosti týkající se Chizkijášových reforem alespoň ve čtyřech významných ohledech. Ačkoli probuzení v naší době bude vypadat jinak než biblický popis v paradigmatu staré smlouvy, tento příběh nám poskytuje čtyři rysy, které charakterizují druh probuzení, za který bychom se měli zoufale modlit.

1. Politická obnova (2Pa 29,1–11)

Probuzení nezávisí na politických úspěších. Síla křesťanské víry spočívá v její schopnosti vzkvétat i pod vládou bezbožných civilních autorit. I když hrozí pronásledování, křesťan může stále „žít tiše… a na nikom nezávisle“ (1Te 4,11–12). Je nám přikázáno „podřizovat se... každému lidskému zřízení“ (1Pt 2,13) a „ctít císaře“ (v. 17; srov. Ř 13,1–7). Tyto pokyny, pokud nejsou v rozporu s Božími přikázáními, platí obecně bez ohledu na ideologii současného režimu.

Navíc představa, že církev a stát by měly zůstat oddělenými a odlišnými institucemi, je nejen biblická, ale vychází ze samotného teokratického systému Starého zákona. Jen o tři kapitoly dříve byl Chizkijášův pradědeček, král Uziáš, rychle potrestán Hospodinem za své vměšování se do kněžské sféry (2Pa 26,16–21).

Je pravda, že politika je odvozena od kultury. Evangelium mění politickou sféru pouze tím, že ovlivňuje kulturu, a kultura se mění pouze výměnou kultu nevěry za kult pravého křesťanského uctívání.

Ve svém zoufalství však často rychle opomíjíme roli, kterou může spravedlivé vedení hrát v duchovním životě národa. Zvyklí na status quo obecného, sekularizovaného, nízkokalorického „křesťanského“ občanského náboženství, přijímáme všechny výše uvedené pravdy a politice se zcela vyhýbáme. Mnozí z nás se domnívají, že neexistují žádní političtí mesiášové, a proto přenecháváme náš politický systém vše tolerující vládnoucí třídě.

Bůh postavil krále Chizkijáše do pozice, z níž mohl ovlivňovat politiku shora dolů, aby položil reformní základy pro skutečné probuzení zdola. Bůh samozřejmě není nikdy povinen jednat tímto způsobem a často tak ani nečiní. My však máme svobodu modlit se jak za nezbytné probuzení zdola, tak za vůdce, jejichž práce může v Boží prozřetelnosti tomuto probuzení předcházet.

„Když spravedliví vládnou, lid se raduje“ (Přísloví 29:2 KJV). Měli bychom se skutečně modlit za vládce, jejichž srdce patří Pánu, a křesťané mohou kandidovat do úřadu a stát se odpovědí na takové modlitby. To, že Chizkijáš se ve svém vlivném postavení stal nástrojem probuzení, je jasným připomenutím toho, že politika má opravdu své místo – ne nejvyšší, ale opravdové.

Bez toho, že by opakoval chybu Uzijáše, využil Chizkijáš svého vlivu k tomu, aby se zabýval také náboženskou sférou a pokáral náboženské představitele:

Řekl jim: „Slyšte mě, lévijci! Teď se posvěťte, posvěťte i dům Hospodina, Boha svých otců, a vyneste ze svatyně, co je nečisté. Naši otcové se zpronevěřili, činili to, co je zlé v očích Hospodina, našeho Boha, a opustili ho, odvrátili svou tvář od Hospodinova příbytku, obrátili se k němu zády. … Proto Judu a Jeruzalém postihlo Hospodinovo rozlícení a učinil je obrazem hrůzy a předmětem úděsu a pošklebků, jak to vidíte na vlastní oči. … Teď však mám v úmyslu uzavřít smlouvu s Hospodinem, Bohem Izraele, aby od nás odvrátil svůj planoucí hněv. 11  Moji synové, nebuďte teď liknaví, vždyť vás Hospodin vyvolil, abyste stáli v jeho službách, byli jeho sluhy a pálili mu kadidlo.“ (2Pa 29,5–6.8.10–11)

Jaký je přínos zbožného vůdce? Mimo jiné může nabádat své bližní v okruhu církve, aby se vzpamatovali – vrátili se k Pánu, věnovali se svým pastoračním povinnostem a pomohli národu odvrátit hněv.

2. Společné zasvěcení (v. 12–19)

Levité a kněží uposlechli Chizkijášovo napomenutí a očistili sebe, své příbuzné, chrám a všechny jeho nástroje (verše 12–19). I to je pro nás poučné – i když nemáme žádný pozemský chrám ani kněžství.

Pán byl tehdy, jako vždy, horlivý, aby jeho pastýři pásli jeho lid a nekrmili sami sebe (viz Ezechiel 34). Aby mohlo dojít k probuzení, musela reforma začít u Božích služebníků. Odtud se rozšířila do celého společenství, které vytáhlo, když bylo vše hotovo, a zničilo modly, pohanské oltáře a posvátná návrší (2Pa 31,1).

Aby mohl být Bohem použit, měl by se služebník očistit od „těch falešných nauk“ … aby byl „nástrojem vznešeným, posvěceným, užitečným pro hospodáře, připraveným ke každému dobrému dílu“ (2Tm 2,21). Biblické probuzení nám často uniká, protože naši vlastní církevní vedoucí nejdou příkladem v pokání a odstraňování toho, co je Bohu odporné.

3. Závislost na smíření (v. 20–24)

Vyprávění pak nabírá krvavý ráz. Sedm býků, sedm beranů, sedm jehňat a sedm kozlů je zabito, aby se vykonalo smíření za národ (vv. 21, 24). Stalo se tak obvyklým kněžským položením rukou na obětní zvířata (v. 23; srov. Lv 1,4), což symbolizovalo obřadní přenesení hříchů lidu na zvířata.

Na rukou lidí byla krev. Mzdou hříchu je smrt (Ř 6,23). Urazit tak velkého Boha, jako je náš, znamená volat po vlastní krvi. Duše, která hřeší, zemře (Ez 18,20). Probuzení bylo nutné, protože vina byla hluboká.

Samozřejmě, že tyto oběti byly předobrazy a stíny, „neboť krev býků a kozlů není s to hříchy odstranit“ (Žd 10,4). Ale ukazovaly na nekonečně větší, drahocennější a účinnější krev prostředníka, který měl přijít – Pána Krista. On je nejvyšší velekněz (Žd 4,14), jehož krev slouží k ospravedlnění hříšníků (12,24). Jeho obětí jsou ti, kteří jsou zasvěceni, jednou provždy zdokonaleni (10,14).

Tento kritický bod nesmíme přehlédnout. Naše modlitby za probuzení vyžadují oběť. Kulturní obnova nemůže nastat pouhou „morální většinou“ obecně náboženských lidí, kterým chybí evangelium zástupného usmíření Božího Syna. „Duch milosti a proseb o milosrdenství“ nám nebude dán, pokud se nebudeme dívat na toho, který byl proboden (Za 12,10). 

Skutečné probuzení nastane pouze tehdy, když ti, kdo jsou vinni hříchem, prosí o milost na základě jednou provždy zajištěného smíření v Ježíši Kristu. Kulturní reforma nepřinese žádný užitek, pokud se ti, jejichž srdce byla probuzena, nebudou držet Kristova kříže.

4. Radostná píseň (v. 25–30)

Stále více evangelikálů začíná oživovat praxi nářku. Říká se nám, že veřejné truchlení v bohoslužbě je ztracené umění. To je samozřejmě pravda a často je nepopiratelnou skutečností, že konzervativní reformované bohoslužby se vyznačují emocionální chladností. Stejně jako většina stereotypů, i klišé o „zmrazených vyvolených“ vyvolává úsměvy, protože zní pravdivě. Řešením – jak se nám dnes často říká – je naříkat.

V dnešní době máme velký důvod k pokání a nářku.

Ale nářek není nikdy konečným cílem. Skutečné probuzení přináší pokání, jehož není třeba litovat (2K 7,10). Je to zármutek nad hříchem, který se nezmění v rozmrzelost.

Jakmile kněží dokončili obětní obřady, Chizkijáš ustanovil oddíl lévijců, aby se věnovali výhradně zpěvu (2Pa 29,25). K tomu se přidal hudební doprovod a zapojilo se celé shromáždění. „Celé shromáždění se klanělo, zněl zpěv a hlaholily trubky. To všechno trvalo, dokud neskončila zápalná oběť“ (v. 28). Nešlo o nářek. „Chválili ho plni radosti, padli na kolena a klaněli se“ (v. 30).

Možná se nacházíme v současné situaci proto, že jsme „nesloužili Hospodinu, svému Bohu, s radostí a vděčným srdcem“ (Dt 28,47; srov. Ž 100,1). Mrzutá, nevlídná zbožnost je chabou náhražkou probuzení. Sevřené rty, rozčilování se nad úpadkem kultury a zaměření se na vlastní spoluvinu nejsou jen chabou náhražkou pokání, ale blednou ve srovnání se smíchem, jásotem a hodováním, které charakterizují probuzení způsobené Duchem. (Viz Skutky 2,46: „Po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem.“)

Nářek prostě není znakem nové smlouvy tak, jako byl znakem staré smlouvy. V nové smlouvě nyní známe jméno našeho Vykupitele v osobě Krista. Být neustále zdrcen a truchlit jako věřící nové smlouvy žijící po Kalvárii znamená nalévat staré víno do nových měchů (viz Mt 9,14-17).

Radost v uctívání je navíc důkazem Božího zapojení do celého procesu probuzení: „Chizkijáš se vším lidem se radoval z toho, co Bůh lidu připravil, neboť vše se sběhlo nečekaně“ (v. 36). Podobné téma se objevuje i po judském exilu. Poté, co si vyslechli čtení Zákona, si Židé uvědomili svou žalostnou neposlušnost. Kněz Ezdráš je však poučil: „Dnešní den je svatý Hospodinu, vašemu Bohu. Netruchlete a neplačte. … Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte dárky těm, kdo nemají nic připraveno. Dnešní den je zajisté svatý našemu Pánu. Netrapte se! Radost z Hospodina bude vaší záštitou."“ (Neh 8,9b–10). Bůh je oživil a přivedl zpět do země. To byl důvod, proč lidé slavili a netrápili se dále. Když Bůh dá probuzení, měli bychom ho přijmout s radostí. Následuje díkůvzdání. Ale pokud se spoléháme na tělo a přijímáme kyselou, matnou napodobeninu probuzení, nemáme komu děkovat kromě sebe samých – a naše mrzutá nálada bude odhalovat naši sebespravedlnost.

Spojené státy nejsou Izrael a církev dnes funguje na základě nové a lepší smlouvy než ta Mojžíšova. Chizkijášovy reformy nám však dávají obraz obnovy, o kterou bychom měli usilovat, na které bychom měli pracovat a za kterou bychom se měli modlit. Prosme Pána o takové probuzení, které přinese politickou obnovu, společné zasvěcení službě Pánu, volání po Kristově smírné krvi a radostné, uctívající zpěvy – protože pokud nevíme, jakou obnovu potřebujeme, nemůžeme se s vírou modlit za probuzení.

https://founders.org/articles/the-kind-of-revival-we-should-pray-for-4-traits/

[1] 1.    ESV, NASB, KJV a další anglické překlady také používají výraz „oživení/oživující“ pro hebrejské מִֽחְיָ֥ה v Ezdráši 9:8, 9 v kontextu návratu Židů do země. Tento termín se tedy vztahuje nejen na duchovní obnovení, ale také na doprovodné geopolitické obnovení, které smluvní lid zažil podle podmínek Deuteronomia 30:1-10.