Zamyšlení

Raduj se, jinochu, ze svého mládí, užívej pohody ve svém jinošství a jdi si cestami svého srdce, za vidinou svých očí. (Kaz 11,9)

Máme tady vážně míněnou radu nebo spíš varování? Šalomoun nemá problém s tím, aby doporučil člověku užívat si věcí tohoto světa. Vždyť Bůh stvořil tento svět pro člověka a nemá se zavrhovat nic, co přijímá s díkůvzdáním (1Tm 4,4). Jistě to není pobídka pro mladíka k hříšnému jednání, ale spíše k tomu, aby v bázni před Bohem, svatým a čistým způsobem, užíval všechno, co mu Bůh dává – je to požehnání a radost. A mladík má dostatek síly na to, aby mohl jít cestami svého srdce a za vidinou svých očí, aby užíval pohody a radoval se ze svého mládí. A o to víc, pokud nachází život v Pánu Ježíši Kristu – potom proudy živé vody poplynou z jeho nitra (J 7,38)!

I když se člověk dožije mnoha let, ať se z nich raduje ze všech, ale na dny temnoty ať pamatuje, že jich bude mnoho. Cokoli přijde, je pomíjivost. (Kaz 11,8)

Pamatuj, člověče, na pomíjivost svého života, a na to, že tvé dny budou obsahovat i ty temné. Někdo by mohl být v pokušení závidět předpotopním generacím délku jejich života – ale i jejich život byl naplněn temnými dny, bolestí, zármutkem a nejrůznějším soužením. V souvislosti se stovkami let, jichž se dožívali, to asi nebylo něco úplně radostného. Raduj se z požehnání, kterým tě Bůh zahrnuje, ale pamatuj, že se všechno nakonec obrátí v prach a nezapomínej, že i tvůj život míří neodvratně ke svému konci. Proto naplno využij každý den milosti, který ti Bůh dopřává, raduj, je-li dobrý, buď statečný a silný, je-li temný – a věz, že těch temných nebude málo. Kéž ti v nich svítí Kristovo světlo. 

I když se člověk dožije mnoha let, ať se z nich raduje ze všech, ale na dny temnoty ať pamatuje, že jich bude mnoho. Cokoli přijde, je pomíjivost. (Kaz 11,8)

Raduje se, člověče, z každého dne, který ti Bůh dává. Raduj se z každého roku, který můžeš prožít v tomto světě – je to dílo Boží milosti a je to jeho požehnání, kterým zahrnuje lidské syny. A i když každý rok znamená, že blížíme k setkání se svým Stvořitelem, máme se z každého roku radovat. Hleď, abys nežil marně, zbytečně a nesmyslně, abys nebyl jako neužitečný strom, který nepřináší žádné ovoce a hodí se jenom k tomu, aby byl vyťat a spálen. Kdo je zasazen v Hospodinově domě, ponese plody ještě v šedinách (Ž 92,14–15), a nejenom že se bude sám radovat z každého dne, ale bude také radostí a povzbuzením pro druhé. 

Sladké je světlo a vidět slunce je milé očím. (Kaz 11,7)

To platí jak o přirozeném světle, které je nesmírně příjemné, užitečné a prospěšné, protože díky němu vidíme všechno, co je, díky němu můžeme dělat všechno, co děláme. Platí to také o světle v přeneseném slova smyslu, tedy o všem dobrém, co v tomto světě máme a zakoušíme a platí to především o tom duchovním světle, které k nám přišlo v Pánu Ježíši Kristu. On je světlo, které přišlo do temnoty světa. Díky němu vidíme, díky němu máme skutečný život, díky němu jsme poznali pravdu, která je světlem našeho života, on nám dal světlo svého Slova, které osvěcuje naši cestu. Díky němu jsme se  i my, kteří v něj věříme, stali světlem světa a přinášíme jeho samotného do temnoty světa. 

Rozsévej své símě zrána, nedopřej svým rukám klidu do večera, neboť nevíš, zda se zdaří to či ono, či zda obojí je stejně dobré. (Kaz 11,6)

Aneb co můžeš udělat hned, neodkládej na zítřek. Jednej rychle a horlivě ve všem dobrém. Rozsévej spravedlnost (Oz 10,12). Začni s tím co nejdřív, protože nevíš, co z toho všeho se zdaří a co dobrého z čeho vzejde. Můžeme dělat jenom to, co máme před očima, čeho jsme schopní a co je v našem dosahu – proto bychom to neměli odkládat. Jsme zcela závislí na Bohu a jeho moci. Musíme se spolehnout na to, že on bude řídit naše kroky, že on ví, i když my nevíme, že on se postará a doplní naše dílo k dokonalosti (Ko 2,10). On ví, on se stará, on žehná, on naplňuje – on je ten, který v nás působí, že chceme i konáme, co se mu líbí (Fp 2,13).

Jako nevíš, jaká je cesta větru, jak v životě těhotné vznikají kosti, tak neznáš dílo Boha, který to všechno koná. (Kaz 11,5)

Skryté věci patří Hospodinu, ale zjevné dal lidem (Dt 29,28). A i ty zjevné dělá Bůh svou tajuplnou mocí, takže člověk je často schopen zaznamenat jenom výsledek. Cesty větru nebo cesty podvodních proudů, cesta orla po nebi nebo cesta hada po skále, jak vznikají v lůně matky kosti dítěte, nebo jaká je cesta muže při dívce (Př 30,18–19). Výsledky jsou zjevné, ale jak věci fungují, je v mnohém zahaleno tajemstvím. Ale víme, že to všechno koná Bůh, stvořitel i udržovatel všeho stvořeného. On zná dokonale celé stvoření, ale jeho stvoření – a nade všechno člověk, ho zná jen málo nebo vůbec. Proto se nám dal poznat ve svém Synu, který se stal jedním z nás, abychom my, kteří jsme v něj uvěřili, mohli být jednou podobni jemu.

Kdo příliš dá na vítr, nebude sít, kdo hledí na mraky, nebude sklízet. (Kaz 11,4)

Kdo příliš dbá na to, aby nepromeškal tu nejlepší příležitost, může snadno dostáhnout toho, že nebude mít žádnou příležitost. Kdo čeká, až nebude foukat vítr, který by mohl odvát rozhazovaná zrna při osévání, možná nikdy nezaseje. Kdo se obává, že mraky přinesou déšť, který zničí sklizeň, možná nikdy nezačne sklízet. Přílišná opatrnost a nerozhodnost ochromuje a brání nám jít dál – a to jak v praktickém životě, tak v životě víry. Boží slovo nás znovu a znovu povzbuzuje k tomu, abychom byli rozhodní a udatní, abychom ve víře směle vykročili a následovali Pána Ježíše Krista a šířili jeho evangelium. Máme vykročit jistým krokem, aby to, co je chromé, nezchromlo docela, ale uzdravilo se (Žd 12,13).

Jestliže mraky se naplní, spustí se na zemi déšť; jestliže strom padne k jihu či na sever, zůstane na místě, kam padl. (Kaz 11,3)

Kazatel znovu ukazuje, že věci v tomto světě mají svou příčinu – je tu příčina a je tu její důsledek. Naplněné mraky pouští déšť a kam strom padne, tam zůstane ležet. Když nás Bůh naplní svou milostí, budeme ji rozsévat – proudy živé poplynou z našeho nitra a nebudeme se starat o to, na jakou půdu tato dobrá zpráva plyne. Bůh je ten, kdo dává vzrůst. Na Bohu také záleží, zda padneme tam či onam. Je to dílo Boží milosti, zda bude člověk zachráněn nebo zavržen, ale jakmile bude jednou z Božího dopuštění podťat a padne, zůstane ležet na místě, které mu bylo určeno. Proto musí člověk činit pokání, dokud je čas, a volat k Bohu a prosit ho o milost a slitování. 

Rozdej svůj díl mezi sedm, ba i osm, nevíš, co zlého se na zemi stane. (Kaz 11,2)

Bůh napravuje! On narovnává to, co je pokřivené, on rozlévá svou milost. Bůh nás volá k tomu, abychom žili moudře v tomto věku, abychom se vší rozumností využili všechno, co nám Bůh dal k požehnání lidí kolem sebe. Bůh nás nevolá k tomu, abychom měli společný majetek s druhými, ale abychom využili ten svůj způsobem, která přinese Bohu chválu. A sem patří i to, že si pomíjivým majetkem učiníme přátele na věky věků, že ho použijeme tak, aby druzí pochopili, že naše naděje není v majetku samotném, ale je v Bohu, který dárcem všech věcí, který dává i bere, který se o svou církev stará, ale současně své děti vychovává, aby byly jako on sám.

Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš. (Kaz 11,1)

Voda plyne a všechno odnáší neznámo kam. Život plyne podobně jako voda, ale Bůh má ve své prozřetelnosti všechno pod kontrolou – jak vodu v řece, tak toky životů jednotlivých lidí. Proto můžeme pouštět svůj chléb po vodě, proto můžeme rozsévat a činit dobro všem kolem nás – víme, že Bůh je ten, kdo nad tím bdí a dá naší setbě vzrůst. Možná to nebudeme my, kdo budeme ze zasetého sklízet, přesto se jednoho dne puštěným chlebem setkáme. Je to povzbuzení, potěšení a Boží milost, když je to v tomto životě, bude to nevýslovná radost, až to uvidíme v onen den, kdy se postavíme do světla Pánovy slávy, které všechno prosvítí a odhalí všechny detaily včetně setby, tedy chleba, pouštěného po vodě. 

Králi nezlořeč ani v mysli, boháčovi nezlořeč ani v pokojíku, kde uléháš, neboť nebeské ptactvo roznese ten hlas, okřídlenec vyzradí každé slovo. (Kaz 10,20)

Boží slovo nás tady varuje před zlořečením, před zradou, před tím, že někdo jedná za zády toho, kdo má v rukou moc. A poselství je jasné – dotyčný se to dozví. Je tady použitá nadsázka, která mluví o nebeském ptactvu, které vycvrliká všechno, co je možné se dozvědět. Ve skutečnosti jsou to obvykle lidská ústa, která řeknou … Někdy nedopatřením, co nemají, jindy zcela záměrně, co se má dít. Bůh ve své prozřetelnosti používá obojí. Pro svaté však platí to, co je na začátku našeho textu: „Nezlořeč ani v mysli!“ Jako křesťané máme soudit spravedlivým soudem (J 7,24), máme rozsuzovat a rozpoznat zlého a svévolného vladaře od toho, kdo jedná (byť i nevědomě) k Boží slávě. A máme mluvit pravdu v lásce.

Peníze vyřeší všechno. (Kaz 10,19)

Co přesně tím chtěl Šalomoun říci? Chtěl říci, že peníze mají takovou moc, že skutečně vyřeší všechno? To jistě ne, protože víme, že některé věci si za peníze nelze pořídit – Nový zákon mluví o Boží moci, která není za peníze (Sk 8,20), nebyli jsme vykoupeni stříbrem ani zlatem, ale převzácnou krví Kristovou (1Pt 1,18–19). Ale nejen duchovní věci, ale jsou i věci v tomto světě, které se nedají koupit za peníze, jako je upřímná láska, oddanost nebo skutečné přátelství. Kromě toho víme, že láska k penězům je kořenem všeho zla (1Tm 6,10). Peníze tedy nevyřeší úplně všechno. Jsou jenom nástrojem – a v tomto světě jsou nástrojem velmi mocným, a to jak k dobrému, tak i ke zlému. 

K obveselení se strojí pokrm a radost životu dává víno. (Kaz 10,19)

Radost je součástí marného lidského života. Navzdory tomu, že všechno je marnost, Bůh dal člověku celou řadu radostí, v nichž člověk může – a má! – nacházet potěšení. A i když se jedná o věci tohoto světa, tedy věci časné a pomíjivé, jako je jídlo a pití, máme se z nich v tomto světě radovat a nemusíme se bát si jich užívat. Jde jenom o to, abychom rozuměli, že jsou to věci časné, pomíjivé a náš život na nich nezávisí, ani naše radost není spojená na prvním místě s těmito věcmi. Radujeme se z dárce, který tyto věci dává. Radujeme se z věčnosti, která se před námi otevírá, z dobroty a lásky našeho Spasitele a z jeho přítomnosti a lásky, kterou nás zahrnuje. 

Pro lenošení sesouvá se krov, pro nečinnost rukou zatéká do domu. (Kaz 10,18)

Lenost je druh hlouposti, která přináší rychlou zkázu těm, kdo se jí oddají. Zde zmíněné lenošení je dvojité a může znamenat lenost (obou) rukou nebo (obou) nohou, nebo lenost těla i mysli, případně lenost knížat i neurozených. Ať je to jak chce, je vždy zničující – uvolňuje trámy, způsobuje nepříjemné vlhko, nechává zarůst cestu a rozpadnout plot. Fyzická i duchovní lenost vede k rozkladu, a je semeništěm dalších hříchů jako jsou lživé výmluvy („na ulicích je lev“ – Př 26,13), nespolehlivost (Př 10,26), pýcha (Př 26,16), a končí smrtí (Př 21,25). Ale Pán Ježíš „se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid horlivý v dobrých skutcích“ (Tt 2,14).

Blaze tobě, země, je-li tvůj král vznešeného rodu a tvá knížata jídají v náležitý čas pro posilnění, a ne pro opilství. (Kaz 10,17)

Běda zemi, kde je králem pošetilec, blaze zemi, kde je králem ten, který rozumí tomu, co je to být vznešeného rodu, co to znamená spravovat to, co mu bylo svěřeno. Lidé vznešeného rodu obvykle chápou, že tady nejsou jenom pro současnou chvíli, pro daný okamžik, ale jsou jenom nástrojem mezi těmi, kteří zde byli a těmi, kdo přijdou po nás. Rozumí tomu, že vše, co jim bylo svěřeno, jenom spravují a chtějí předat to svěřené další generaci v lepším stavu, než v jakém to přijali oni. Totéž platí o knížatech, které jedí pro posilnění, nikoliv pro opilství. Rozumí tomu, že jsou jenom správci, a po správcích se žádá, aby byli věrní, aby dobře spravovali to, co jim bylo svěřeno. Blaze zemi, kde její elity vědí, jak se věci mají.

Běda tobě, země, je-li tvým králem chlapec a tvá knížata hodují z jitra! (Kaz 10,16)

Když Šalomoun mluví o chlapci, nemluví ani tak o věku, jako spíš o pošetilosti mládí. Vždyť sán nastoupil na trůn jako mladíček a někteří z jeho zbožných následovníků ho v tom následovali, jako např. Jóaš, Azarjáš nebo Jóšijáš. Muž v nejlepším věku a dokonce i starý muž se může chovat jako chlapec – nezodpovědně, nerozvážně, pošetile, nezrale. A je-li obklopen lidmi, kteří místo zájmu o zemi mají na srdci zájem o své břichu, své potěšení a pohodlí, potom skutečně platí ona varovná a zoufalá slova: Běda tobě, země! Ale přijde den, kdy mocní i bezmocní stanou před Všemocným a budou mu vydávat počet ze svého života a ze všeho, co každému svěřil. A je to jenom Kristus, který vysvobozuje od přicházejícího Božího hněvu.

Hlupáci se unavují pachtěním, nevědí ani, kudy jít do města. (Kaz 10,15)

Jak práce tak mluvení hlupáků jsou únavné nejenom pro lidi kolem nich, ale i pro ně samotné. Hlupák se sice vypíná a považuje se za moudrého, ale zůstává za ním jenom marnost, není nijak užitečný sobě ani jiným. Hlupák ani neví, kudy jít do města – vede tam široká cesta, která bývá snadno k nalezení, ale hloupý člověk ji nemůže najít. Chtěl by dělat složité věci, učit druhé vznešeným věcem, ale nezná ani ty jednoduchá. Unavuje se a vyčerpává hledáním složitostí, místo aby se zaměřil na to, co je prosté. Bloud nezná cestu do nebeského města a ani ji nehledá – myslí si, že Bůh tu není a že si vystačí sám. A tak bude kvůli své bezbožnosti odsouzen. 

Co nastane, člověk neví, a kdo mu oznámí, co bude po něm? (Kaz 10,14)

Člověk je jenom stvoření, je všemi možnými způsoby omezená bytost. Navzdory tomu si myslí, že ví víc než Bůh, že může Bohu radit a že někdy by vymyslel věci lépe než Bůh. To je lidská pýcha, která byla počátkem lidského pádu a stále se nás pevně drží – dokonce i tehdy, když uvěříme v Pána Ježíše Krista. V tomto smyslu je člověk ubohé stvoření, které nemá nikoho, kdo by mu oznámil, co bude po něm, protože kromě Boha nikdo nic takového nemůže vědět. Jenom Bůh ví, protože Bůh je Pánem veškerého dění, on je ten, kdo působí úplně všechno rozhodnutím své vůle (Ef 1,11). Bohu nikdo nemůže radit, ale všichni se od něj mohou – a mají – učit. 

Pomatenec má plno řečí. (Kaz 10,14)

Pomatenec je mluvka. Pusa se mu nezastaví. Co na tom, že plácá spoustu nesmyslů. Je tak trochu podobný falešným učitelům, před nimiž Pavel varuje Timotea, kteří chtějí být učiteli, ale dali se na prázdné řeči a nechápou ani svá vlastní slova (1Tm 1,6–7). Mnohomluvnost nezůstává bez přestoupení (Př 10,19). Bůh nám dal dvě uši a jenom jeden jazyk – obojím mnoho chybujeme. Ušima pasivně, když posloucháme, co bychom poslouchat neměli, ale jazykem aktivně, když říkáme, co bychom říkat neměli, a tak se často stavíme do pozice pomatence, který má mnoho řečí, ale není schopen vyslechnout, nechce naslouchat, nechce přemýšlet o tom, co ten druhý vlastně říká – je naprosto spokojený s tím, co říká on sám. 

Sotvaže promluví, prozradí pomatenost, a když domluví, zlou ztřeštěnost. (Kaz 10,13)

Sotva hlupák promluví, je jasné, že je to pošetilec. Pouze když mlčí, může být pokládán za moudrého (Př 17,28), ale jeho ústa ho nakonec stejně prozradí. Stačí, když je otevře jen na malou chvilku, a hned se ukáže pomatenost – myšlenky skáčou jedna za druhou, nemá to hlavu ani patu, důležité je, že prostě mluví. Kolik takových pošetilců stojí týden co týden za kazatelnou v Božím domě, v církvi, a Boží lid – místo aby je okamžitě umlčel – jim naslouchá. A když tito lidé domluví, projevuje se zlá ztřeštěnost, hrozné nesmysly – stačí se jenom zamyslet nad jejich slovy. Nestojí v pravdě, nemilují pravdu, nejde jim o pravdu a neznají pravdu, jejich slova nevedou k pravdě, ke Kristu a do Božího slova, ale k člověku a jeho dílu.

Slova z úst moudrému příjemně plynou, kdežto hlupáka vlastní rty pohlcují. (Kaz 10,12)

Moudrý je ten, kdo je naplněný Duchem svatým, takže z jeho úst vycházejí slova, která budují a přinášejí druhým milost. A nezáleží na tom, zda jde o milost ke spasení nebo milost ve smyslu jakéhokoliv jiného požehnání. Jeho slova jsou příjemná, laskavá, milá, protože právě taková je Boží moudrost, kterou dostáváme shůry. Ale svévolník se chytá do pasti svých úst – jeho ústa ho pohlcují, mluví hlavně sám o sobě a neví, kdy přestat. Na nikom nenechá nit suchou a o každém bude tvrdit, že to je hlupák. Kéž by takový člověk spěchal ke Kristu a zadarmo od něj přijal moudrost, jejímž středem a vtělením je Ježíš Kristus sám.

Uštkne-li had, dříve než byl zaříkán, zaklínač pranic neprospěje. (Kaz 10,11)

Kdo přichází se svou radou nebo pomocí pozdě, i kdyby to byl mistr jazyka (i kdyby byl „mistrem jazyka“, což je doslovný význam „zaklínače“), bude k ničemu a nepoužitelný. Moudrost Boží nás učí předcházet „uštknutí“ a nespoléhat se na ostrý jazyk. Je to naopak mírný, měkký jazyk, který láme kosti a trpělivost, která přemluví vůdce (Př 25,15). Moudrost nebude bojovat s hadem, ale bude ho snažit uspat a tak ho zneškodnit, udělá všechno pro to, aby se vyhnula hadímu jedu, tedy pomluvám nebo hořkosti, které sestupují hluboko do nitra člověka a ochromují ho jako hadí uštknutí. Hlavu toho dávného hada, jedovaté svůdce, ďábla už rozdrtil Pán Ježíš Kristus na kříži Golgoty – zde je naše bezpečné místo, on je náš ochránce.

Ztupí-li se sekera a nenaostří-li se znovu, je nutno víc napnout síly. Užitečná a prospěšná je moudrost. (Kaz 10,10)

V Novém zákoně píše apoštol Pavel svému pomocníkovi a synovi ve víře, Timoteovi, že „cvičení těla je užitečné pro málo věcí, ale zbožnost je užitečná pro všechno“ (1Tm 4,8). Je to obdoba slov Šalomounových, který místo o zbožnosti mluví o moudrosti. Moudrost, tedy praktická aplikace pravdy do života člověka, je skutečně prospěšná a užitečná. Každý z nás ji potřebuje a měl by o ni usilovat a prosit (Jk 1,5). Bez moudrosti nemůže člověk v tomto světě obstát. Ovšem opravdová moudrost začíná u bázně před Hospodinem a vede ke spasení, které získáváme z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. On je vrcholem veškeré moudrosti a v něm jsou skryté všechny její poklady.

Ztupí-li se sekera a nenaostří-li se znovu, je nutno víc napnout síly. (Kaz 10,10)

Každý musí dbát na to, aby byl jeho nástroj připravený k práci. V knize Přísloví Šalomoun zaznamenal, že „kůň je strojen pro den boje, ale vítězství je u Hospodina“ (Př 21,31). Kde člověk připravený není, bude nepochybně potřeba mnohem více síly. Pokud je nástroj připravený a je takový, jaký má být, funguje správně a je užitečný k Boží slávě. V tomto smyslu je každý křesťan nástrojem v Boží ruce a potřebuje dbát na to, aby byl správně naostřený, správně připravený a nastrojený, protože jenom tak může Bohu přinášet přesně ten užitek, k němuž ho Bůh stvořil. Bez tohoto naostření a nastrojení se neobejdeme. Nebudeme-li se starat o to, abychom „nastrojili koně“, budeme muset vynaložit mnohem větší úsilí k tomu, abychom dosáhli cíle.

Kdo láme kámen, přichází k úrazu, kdo štípe dříví, je při tom ohrožen. (Kaz 10,9)

Další příčina a důsledek, tentokrát však mohou být z tak trochu jiného soudku. I když ten, kdo láme kámen, může být také tím, kdo posouvá hraniční kámen a ten, kdo štípe dříví, může být člověkem, který chce přiložit na oheň sváru. V každém případě Šalomoun varuje před nepromyšlenými kroky a vede k moudrosti a opatrnosti. Každá lidská aktivita má svá rizika a člověk by je měl znát, přemýšlet o nich a udělat maximum pro to, aby tato rizika omezil. Nikoliv však podle hesla lenochů, že „kdo nic nedělá, nic nezkazí“, ale podle moudrosti, která je od Boha a která nás učí, že „chytrý vidí nebezpečí a skryje se, prostoduší jdou dál a doplatí na to“ (Př 27,12). 

Kdo kope jámu, spadne do ní, toho, kdo strhává zeď, uštkne had. (Kaz 10,8)

Příčina a důsledek – nic nového pod sluncem. Odtud je české přísloví „kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“. Co člověk rozsévá, to bude sklízet. Boží slovo je v tom naprosto jasné. Zde se jedná o aktivity, které mají někoho poškodit, ale nakonec vedou ke škodě toho, kdo je páchá. To je Boží spravedlnost. A i když se tato spravedlnost nezjeví v tomto světě, což se nejednou děje, bude zjevená v onen den, kdy Pán Ježíš přijde znovu a postaví všechny lidské činy před soud – bude soudit nebe i zemi. Otřese nebem i zemí a všechno bude odhaleno, všechno vyjde najevo – nejenom každý skutek, ale taký každý motiv, myšlenka, pohnutka, pocit i chtění. A to všechno bude naprosto spravedlivě odsouzeno. 

Viděl jsem otroky na ořích, kdežto knížata jak otroky chodit pěšky. (Kaz 10,7)

Šalomoun viděl převrácený řád tohoto světa. Jak snadno a rychle se domníváme, že žijeme v době, která je nejhorší ze všech. Je tak jednoduché mít pocit, že hůř už být nemůže. Ale svět leží ve zlém, jak říká Písmo, a vždycky může být ještě hůř. Bůh nám mnohdy „jenom“ ukazuje, kolik zla v člověku (v nás) je. Tentýž Šalomoun napsal, že otroku nepřísluší vláda nad knížaty (Př 19,10), přesto je zjevné, že právě to se mnohokrát v tomto světě děje. Lidem vládnou ti, kteří jsou zvyklí jenom poslouchat příkazy, ale nejsou schopní ani ochotní rozhodovat a brát na sebe zodpovědnost za své rozhodnutí. Je to zlo, které se pod sluncem děje a my musíme být schopní tomuto zlu porozumět a vyvarovat se ho. 

Na vysoké místo se dosadí pomatenec, kdežto schopní zůstávají sedět dole. (Kaz 10,6)

Tohle je skutečné zlo, které se děje nejen u mocnáře, ale na všech úrovních autority – místo schopného se na nějaké místo dosadí pomatenec. Často to není ani tak omyl mocnáře, jako je to spíš ochrana těch, kteří ho dosazují, protože jsou sami pomatenci a kdokoliv schopný by nakonec ohrožoval je samotné. To je zlo, které se děje pod sluncem a které až příliš často není nazváno zlem. Mnohdy není ani rozpoznáno, natož aby bylo pojmenováno. S takovou společností to ale musí nutně jít z kopce, protože není ani schopná rozlišit dobré od špatného. Chybí tu zdravý rozlišování a obyčejný selský rozum. Kéž by nám Bůh dal, abychom v bázni před ním jednali správně a spravedlivě. 

Zlo, jež jsem pod sluncem vídal, je omyl, k němuž dochází u mocnáře… (Kaz 10,5)

Největší mocnář své doby, král Šalomoun, píše o zlu, k němuž dochází u mocnáře. Lidé tak rádi vzhlížejí k těm, kteří jsou mocní, bohatí, známí nebo slavní – a často mají pocit, že takoví lidé by měli udávat kurz, takoví lidé se nemohou mýlit, takoví lidé to přece s ostatními myslí dobře, nebo ne? Nikdo není spravedlivý, nikdo není dobrý – není ani jeden. Jenom Bůh je neskonale dobrý a naprosto spravedlivý. U Boha nedojde k žádnému omylu, jakého se snadno dopouští ten, kdo má v rukou moc, u Boha se nenadějeme zla, které z takového omylu prýští. V moci postavení lidé jsou stejní hříšníci, jako všichni ostatní, a jejich postavení se pro ně stává pokušením i zkouškou. Proto nedoufáme v člověka, ale v samotného Boha.

… mírnost může zabránit velikým hříchům. (Kaz 10,4)

To neplatí jenom v případě vladařovy nevole, ale pořád! Pavel povzbuzoval křesťany slovy: „Vaše mírnost ať je známa všem lidem“ (Fp 4,5). Křesťané mají být proslaveni svou mírností, svou povahou Božích beránků, kteří jdou pokorně i tehdy, když jsou vedeni na popravu. To neznamená, že by měl křesťan nechat na sobě štípat dříví – nemáme být ani naivní ani hloupí, abychom se nechali zneužívat. Ale máme být mírní. To je dílo Ducha Kristova, který v nás přebývá. To je charakter Pána Ježíše Krista, do jehož podoby dorůstáme. Jeho hlas nebylo slyšet na ulici, nedolomil nalomenou třtinu ani neuhasil doutnající knot, přesto dovedl právo k vítězství (Mt 12,20). Kéž se mu v tom všem stále více podobáme.