Zamyšlení

Zrak mi slábne, vyhlížím tvou spásu, výrok tvé spravedlnosti. (Ž 119,123)

Od neustálého vyhlížení mi slábne zrak … Toužím po tobě, Bože, chci vidět tvojí slávu, zakoušet tvou přítomnost, zachytit vanutí tvého Ducha, proto neustále vyhlížím. Nechci propásnout ten okamžik, kdy se ve své milosti a moci objevíš, kdy budeš procházet kolem, kdy budeš klepat na dveře mého srdce. Vyhlížím tvou spásu, dychtím po ní. Bože, zachraň svého služebníka. Nechci, a ani nemohu volat k někomu jinému – ty jsi můj Bůh, od tebe mi vzejde spása. Hospodin je spasitel svého lidu, Bůh odpovídá, když k němu Boží děti volají. Bůh se slitovává a navštěvuje, posílá vysvobození i vykoupení. Poslal svého Syna, abychom skrze něj a v něm poznali Boha samotného. Proto mu patří naše věčná chvála. 

Zasaď se za svého služebníka k jeho dobru, aby mě opovážlivci neutlačovali. (Ž 119,122)

Všechno, co Bůh dělá, pro dobro těch, kdo ho milují. Když se zasazuje za své služebníky, je to pro jejich dobro, když ponechává své služebníky v rukou opovážlivců, je to pro jejich dobro. Pánovi služebníci získávají korunu slávy, když Bůh dovolí svévolníkům, aby je utlačovali, pronásledovali nebo dokonce připravili o život. Je to Boží milost pro Božího služebníka a je to projev Boží dobroty vůči opovážlivcům, kterým Bůh skrze to ukazuje, že on sám je soudcem všech věcí a že soud začíná od Božího domu. Je to varování pro bezbožné a výzva, aby činili pokání a věřili v Pána Ježíše Krista, který jediný je může zachránit před přicházejícím soudem. 

Zasaď se za svého služebníka k jeho dobru, aby mě opovážlivci neutlačovali. (Ž 119,122)

Zde máme každodenní volání křesťanské duše, která je cele závislá na Bohu. Zasaď se, Bože, zasáhni, jednej, zastaň se, ochraňuj, ujmi se pře, Panovníku. Každý den potřebujeme zastání od Boha. Každý den potřebujeme ochranu před ďáblem a jeho pomocníky, před zlými lidmi i před sebou samými se všemi našimi slabostmi, pády a hříchy. Každý den se tak snadno vzdalujeme od Boha a proto musíme stále znovu volat: Zastaň se svého služebníku, smiluj se nade mnou, Bože, pro své velké milosrdenství, které jsi nám prokázal ve svém milovaném Synu, který přišel, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a postavil neposkvrněné před tvář tvé slávy. Kvůli němu samotnému se mě zastaň a oslav se na mém životě. 

Vykonávám soud a spravedlnost, neponechej mě těm, kdo mě utlačují. (Ž 119,121)

Neponechej mě … To jsou slova volajícího, který se neustále ohlíží za sebe, který je pronásledován a utlačován. Ale Bůh ho neponechá. Bůh se svých dětí nikdy nevzdá ani se jich nikdy nezřekne. Kde začal dobré dílo, tam ho dovede až do konce (Fp 1,6). Bůh je věrný. To jenom my jsme malověrní a nedůvěřiví. A zvláště v těch těžkých chvílích, kdy zakoušíme útlak nebo pronásledování, je pro nás obtížné spolehnout se na Boží dobrotu a lásku. Ale copak nás něco může oddělit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši a která byla skrze Ducha svatého vylita do našich srdcí? Vždyť za nás dal svého vlastního Syna! Jak by nám spolu s ním nedaroval všechno (Ř 8,32)?

Vykonávám soud a spravedlnost, neponechej mě těm, kdo mě utlačují. (Ž 119,121)

Kdokoliv vykonává soud a spravedlnost, bude se potýkat s řadou nepřátel. A nemusí to nutně být ani křesťan. Ale Boží dítě má být zakořeněné ve spravedlnosti a má soudit spravedlivým soudem, má se starat o pravdu a právo. A to vždycky povede k nevoli. A leckdy dokonce k útlaku. Bůh však nikdy nedovolí utlačovatelům jít dál, než on sám chce, aby šli. Mohou trýznit druhé jen do té míry, do jaké jim je k tomu dána moc shůry. Proto také nevoláme k lidem o vysvobození, ale k Bohu. Víme, že jsme v jeho rukou, že jsme v dobrých rukou, a i když se svévolníci vzmáhají, Bůh je vždycky naše útočiště a pomoc velmi osvědčená. 

Vykonávám soud a spravedlnost, neponechej mě těm, kdo mě utlačují. (Ž 119,121)

Bůh vyzývá svůj lid, aby jednal podle spravedlnosti, pravdy a práva. Je to výsada, kterou Bůh svým dětem dává. Každé Boží dítě poznalo pravdu, když poznalo toho, který je zdrojem veškeré Pravdy, Pána Ježíše Krista. Každé Bož dítě zná a zakouší spravedlnost, protože ta je zjevená v evangeliu, které zachraňuje (Ř 1,16). Proto může každý křesťan vyhlašovat spravedlivý soud – a nejenom, že může, nýbrž také musí. Nejde to jinak. Kde je bezpráví a nespravedlnost, tam není pravda ani láska, tam není evangelium ani spasení, tam není možné hledat Pána Ježíše Krista, tam není nový život. Ale každé nové stvoření narozené z Ducha svatého vykonává soud a spravedlnost podle práva a pravdy.

Strachem před tebou se chvěje mé tělo, bojím se tvých soudů. (Ž 119,120)

Boží soudy vzbuzují bázeň. Když Bůh přichází se svými soudy, lidé se třesou. A nejenom lidé – třesou se i nebeské mocnosti, třese se i celá země. Je dobré bát se Božích soudů, je správné bát se Boha, ale to nejlepší je, hledat zachránce, který má moc vysvobodit nás z přicházejícího Božího hněvu. Nikdo jiný nemůže být takovým zachráncem, kromě samotného Božího syna. Jenom on mohl nést břemeno našich hříchů jako náš zástupce, jenom jeho oběť je dostatečná na to, aby utišila Boží hněv a přinesla dobré zadostiučinění za urážku Božímu majestátu, kterou naše hříchy způsobily. Bůh je svatý a jeho soudy jsou spravedlivé. Kéž nám Bůh otevírá oči, abychom viděli jeho ruku ve svých životech i v tom, co se děje kolem nás. 

Strachem před tebou se chvěje mé tělo, bojím se tvých soudů. (Ž 119,120)

Bůh je strašlivý ve své velikosti. Jeho hlas nutí laně k porodu a sloupává z lesních stromů kůru (Ž 29,9). Jeho spravedlnost je naprosto dokonalá a dokonale neúprosná – nikdo a nic nemůže uniknout. Jeho svatost je ostřejší než tisíc laserových paprsků a neobstojí před ní ani sebemenší poskvrnění. Ve své moci Bůh otřásá nebem i zemí, aby zůstalo jenom to, co je neotřesitelné. Jeho sláva je taková, že si i ty nejsvatější andělské bytosti, které jsou před jeho tváří, zakrývají tváře a volají: „Svatý, svatý, svatý!“ Každé tělo se chvěje, když se Bůh jen zdálky přiblíží. Ale v Kristu Ježíši jsme byli přeneseni ze tmy do jeho podivuhodného světla a můžeme směle vcházet do Boží přítomnosti.

Všechny svévolníky v zemi odklízíš jak strusku, proto jsem si zamiloval tvá svědectví. (Ž 119,119)

Žalmista ukazuje, že má dobrý důvod, proč miluje Pánova přikázání a svědectví – jsou spravedlivá a správná. Vedou ke spravedlnosti a přinášejí pokoj, protože odstraní svévolníky z Boží přítomnosti jako strusku. Nezůstane nic zlého, zůstane jenom pravda a pokoj. To je srdce, které je cele zaměřeno na Pána, na jeho svatost, spravedlnost na jeho lásku k pravdě a dobrotu. A i když víme,  že taková slova mluví na prvním místě o nás, protože i my jsme byli Boží nepřátelé, rozumíme také tomu, že Bůh se nad námi smiloval a v Kristu nám daroval svou milost, takže se můžeme na svět dívat jeho očima, skrze jeho spravedlnost, svatost a slávu. Kéž Bůh zjevuje své světlo skrze nás. 

Všechny svévolníky v zemi odklízíš jak strusku, proto jsem si zamiloval tvá svědectví. (Ž 119,119)

Bůh je svatý a naprosto spravedlivý. Kdybychom jen trochu více promýšleli Boží spravedlnost, byli bychom rychle naplněni bázní. Už nyní nechává Bůh dopadat své soudy na všechny, kdo se vzpírají pravdě – vydává je jejich vlastním touhám a žádostem jejich srdcí.  Ale blíží se den, a už klepe na dveře, kdy Bůh zahladí všechny svévolníky, každého, kdo není z milosti a skrze víru skryt v Pánu Ježíši Kristu. Budou odváti jako tráva, odklizeni jako struska. Nezbyde po nich vůbec nic – dokonce i vzpomínka na ně ztrouchniví a nezbyde z ní nic. Jedinou možností, jak tomuto soudu uniknout, je činit pokání, tedy litovat své vzpoury proti Bohu a spolehnout se na dokonané dílo Pána Ježíše Krista.

Zhrdáš všemi, kdo zbloudili od tvých nařízení, protože záludně klamou. (Ž 119,118)

Bůh vidí hluboko do lidského nitra. Nepotřebuje, aby mu někdo něco říkal o druhém člověku, protože zná všechny myšlenky i motivy srdce. A přece Bůh jedná – vyváří si nějaký postoj – nikoliv na základě toho, co vidí v srdci člověka, ale na základě toho, jaké jsou lidské činy. Vidí, jak se kdo staví k jeho přikázáním. Vidí, že lidé záludně klamou – tak nazývá neposlušnost svým přikázáním. Když někdo odmítá podřídit se pod mocnou ruku Boží, poslechnou t výzvu evangelia a činit pokání a věřit v Ježíše, není to „jenom poblouzení“, ale je to záludný klam, vzpoura proti tomu, který bude soudit živé i mrtvé podle měřítka svatého evangelia Pána Ježíše Krista.

Zhrdáš všemi, kdo zbloudili od tvých nařízení, protože záludně klamou. (Ž 119,118)

Bůh zavrhuje všechny zbloudilé … Ale copak my sami jsme nebyli jiní? I my jsme bloudili, byli jsme daleko od Boha a neposlouchali jsme jeho přikázání. Ale ve svém velikém milosrdenství nás ze své milosti zachránil skrze víru v Pána Ježíše Krista. Vložil do nás svého Ducha a dal nám nové srdce, které už nebloudí, ale jde po cestě následování Krista a poslušnosti jeho přikázáním. Bůh volá každého k pokání a k víře a také je dává každému, kdo přijdou k Pánu Ježíši. Ale kdo ho odmítají, urážejí samotného Boha, vzdorují mu a bloudí dál navzdory Božímu laskavému volání. Pro takové už není žádné slitování, ale jenom temnota, kde je pláč a skřípění zubů.

Buď mi oporou a budu spasen, stále budu hledět na tvá nařízení. (Ž 119,117)

Bůh zachraňuje! Bez něj je každá lidská námaha marná, a podobá se snaze barona Prášila, který údajně vytáhl sám sebe za vlasy z bažiny i s koněm, na němž seděl. Člověk nemůže zachránit sám sebe. Potřebuje pevnou oporu, kterou mu může být jenom Bůh, jehož poznává skrze Slovo, které nám Bůh dal. Proto chce spasená duše stále hledět na jeho nařízení, proto nachází zalíbení v jeho zákoně. Když se Bůh stane oporou hříšníka, a ten je zachráněn z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista, stanou se Pánova nařízení radostí, protože v každém z nich se zjevuje sám Pán Ježíš Kristus a každé z nich je zdrojem milosti, pokoje a života. 

Buď mi oporou a budu spasen, stále budu hledět na tvá nařízení. (Ž 119,117)

Máme tady další prosbu o pomoc, další volání k Bohu, hledání opory. Nevěřící lidé někdy mluví o tom, že Bůh je pro křesťany takovou berličkou, bez které se v životě neobejdou. Je to přesně tak. Nevěřící lidé pouze nevidí, jaká je skutečná realita – že v tom duchovním slova smyslu jsme jako lidé bez nohou, takže se bez berličky prostě neobejdeme. Zoufale nutně potřebujeme oporu, protože bez ní nejsme schopni udělat ani jeden krok. Potřebujeme oporu, protože bez ní nemůžeme dojít ke spasení. Pokud nás Bůh nepodepře, pokud nás on sám nepozvedne, pokud nás nepřitáhne k sobě, nebudeme zachráněni. Sami sebe nikdy nespasíme. Potřebujeme prostředníka, který to dokáže – a takový je jenom jediný: Pán Ježíš Kristus.

• … do srdce … (Jr 31,33)

Jeremjáš znamená vyvrcholení izraelského proroctví. Žádný ze  starozákonních proroků se více nepřiblížil budoucí nové smlouvě, než tento Jeremjáš, muž nitra. Náboženství je pro něj především věcí srdce. Jeho podstata tkví v osobním spojení s Bohem, jeho předpokladem je pokoj s Bohem a projevem tohoto náboženství srdce je skutečná zbožnost nitra.

To je i sláva nové smlouvy. Nejde zde o zevní slavnosti, ani zevní lesk. Zákon nemá být již psán na kamenné desky, ale na lidská srdce. Zřízení nové smlouvy je umožněno Boží odpouštějící láskou. Bůh není především soudcem, ale Pánem, který přinesl dostiučinění.

• Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novu smlouvu. Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem, je výrok Hospodinův. Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: „Poznávejte Hospodina!“ Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat. (Jr 31,31–34)

Podpírej mě, jak jsi řekl, a budu žít, v mých nadějích mě nezahanbuj. (Ž 119,116)

Naděje, které si dělají lidé, obvykle selžou, zhroutí se jako domeček z karet a kdo se na ně spoléhal, je zahanben a zdeptán. Ale naděje, kterou dává Bůh je jistá a pevná. Je jako kotva, která je umístěná v nebesích, se kterou jsme pevně spojeni. Tou kotvou je Pán Ježíš Kristus, který před námi vstoupil do nebeské svatyně a usedl po pravici Boží. Jsme s ním pevně spojeni poutem lásky, od níž nás nemůže nic oddělit (Ř 8,35–39). Boží vůlí je, aby Boží syn neztratil ani jednoho z těch, které mu Otec dal a aby je vzkřísil v poslední den (J 6,39). Proto se můžeme radovat a s důvěrou vyznávat, že kdo v něho věří, nebude zahanben.

Podpírej mě, jak jsi řekl, a budu žít, v mých nadějích mě nezahanbuj. (Ž 119,116)

Tak jako mnohokrát i nyní žalmista pozvedá svůj hlas a prosí Boha pomoc. A milosrdný Bůh pomoc dává, neotálí, ale jedná v tom nejlepším čase. S Bohem se budeme v tomto žalmu ještě potkávat. Nyní se můžeme uspokojit tím, že Bůh je plný milosti a slitování a zoufalé volání svého lidu o pomoc, nenechá bez odpovědi. Bůh se vždycky postará o své děti – ať již tím, že jim dá sílu nést to, v čem se nacházejí, nebo tím, že jim ukáže východisko a cestu, kterou se mají vydat. A každou situaci, kdy k němu musíme volat, používá k naší výchově a ke své slávě. Kéž je naší trpělivou a pokornou odpovědí: „Ne jak já chci, ale jak ty chceš, Otče.“ 

Pryč ode mne, zlovolníci! Budu zachovávat přikázání svého Boha. (Ž 119,115)

Zlovolníci jsou ti, kteří žádné Boží přikázání nezachovávají, kteří se nechtějí podřizovat Bohu a ani ho nechtějí poslouchat. Takoví musí pryč z přítomnosti svatých. Nejen jejich příklad, ale i jejich přítomnost jsou nežádoucí! Žádoucí je protiklad k nim – tedy poslušnost a zachovávání Pánových přikázání. Konec konců, jedno z Pánových nařízení je, aby Boží děti byly svaté, tedy oddělené od hříchu, aby neměly společenství s bezbožníky, ale oddělily se od nich. Není možné být s nimi a současně se držet Božího slova – to je poskakování na obě strany, které je nejenom neposlušností, ale dokonce přímo výsměchem živému Bohu, který si ve svém Synu připravil lid, který je horlivý v dobrých skutcích. 

Pryč ode mne, zlovolníci! Budu zachovávat přikázání svého Boha. (Ž 119,115)

Hle, jaká výzva! To zní skoro jako bojový pokřik křesťana. Ruku v ruce s ním ale musí znít také druhá výzva: „Rychle spěchejte ke Kristu, zlovolníci!“ Jenom on má moc proměnit vaše srdce stejně, jako proměnil to mé. A těm, kdo mu nyní patří, přikazuje, aby se chránili před poskvrnou světa, tedy mimo jiné také před všemi zlovolníky. Ale není to výzva k pasivnímu útěku a schovávání se před zlými lidmi (i když před některými je třeba se schovat nebo se jim zdálky vyhnout), ale je vykázání svévolníků ze společenství svatých. Zbožný člověk nesedává s posměvači, ani nestojí na cestě hříšných, ale oblíbil si Hospodinův zákon a přemýšlí o něm ve dne i v noci (Ž 1,1–2).

Tys má skrýš a štít můj, čekám na tvé slovo. (Ž 119,114)

Jakub nás vybízí k tomu, abychom v tichosti přijali zaseté slovo, které má moc spasit naše duše (Jk 1,21). To je slovo od Pána, to je to slovo, na které žalmista čeká, slovo, které zapadne dovnitř, do nitra srdce, kde ho přijmeme ve víře. Je to slovo ujištění, které pomáhá ukrýt se v Pánu, mít v něm svou skrýš a z něj svůj štít. Je to jeho slovo, živé slovo, slovo pravdy, které nás spojuje se samotnou Pravdou, s Pánem Ježíšem Kristem, a které Duch svatý probouzí a jemuž dává růst. Spolu s ním roste i naše víra, naše spolehnutí se na Boha, na jeho dobrotu, na jeho ochranu, na jeho lásku, o níž nás nemůže nikdo a nic oddělit. 

Tys má skrýš a štít můj, čekám na tvé slovo. (Ž 119,114)

Jenom Bůh sám, který se nám dal pozvat v Pánu Ježíši Kristu, může být naším štítem a naší skrýší. Když je těžko, že člověk už nemůže, stačí jen slabým hláskem volat k Pánu Ježíši, obrátit se pro pomoc k němu. Někdy už nestačí ty prostředky potěšení a povzbuzení, která nám nabízí, ale musíme přímo k němu. On přemohl hřích i smrt, on ví, jakou chuť má pokušení a jak se s ním vypořádat, na svém těle zakusil Boží hněv za nás, místo nás a pro nás, proto nyní může být naším účinným štítem. Stačí se k němu jenom schovat. On vyřeší všechno ostatní – vyrovná se s nepřáteli, zahojí rány, posílí víru, rozhorlí lásku, upevní v naději. 

Nenávidím obojetné lidi, miluji tvůj Zákon. (Ž 119,113)

Kdo miluje dobro, nenávidí zlo v každé jeho podobě – ať už v podobě hříchu nebo zla takového, když dopadne na hlavu člověka, nebo i v podobě hříšných lidí. Mít kvůli lásce k dobrému v nenávisti hříšné lidi, znamená dávat přednost dobru, před zlem. Ale touto láskou a s ní spojeným nebezpečím, nelze začínat.  Začít musí Bůh sám – svou mocí a svým Slovem, které bude pracovat v našich srdcích. A čím více budeme poznávat jeho lásku k nám, tím více budeme milovat jeho samotného a s ním také jeho Slovo, jeho zákon (Kristův zákon, zákon lásky) a také jeho lid. Kéž se nad námi Pán smiluje a otevře naše srdce i naše ústa, abychom mohli spolu se žalmistou vyznat, že milujeme jeho zákon. 

Nenávidím obojetné lidi, miluji tvůj Zákon. (Ž 119,113)

Jak snadno a rychle odsoudíme nenávist jako něco, co rozhodně nepatří do křesťanského života. Ale podívejte se na tento text! Nenávidět zlo je dobré a správné. Kdo však jsou obojetní lidé? Mohou to být ti, kdo pochybují, kteří jsou podobni mořským vlnám, jak říká Jakub (Jk 1,6–8). Mohou to být ti, jejichž mysl je rozdvojená nebo také jejich srdce, jak říkají další překlady. To nejsou jenom pochybovači, ale také pokrytci nebo dokonce lidé, kteří myslí na zlo. Jejich myšlenky, které vyrůstají ze zlého srdce, jsou pokřivené a falešné. Proplétají se myslí jako kořeny borovice posazené na skále a proměňují lidský život v pochybnou trosku napájenou hříchem. Pane, obnov naše srdce a očisti nás ode všeho zlého!

V srdci jsem se rozhodl plnit tvá nařízení navěky a do důsledků. (Ž 119,112)

Může člověk ve svém srdci udělat rozhodnutí, které sahá až do věčnosti? Není pýcha a prázdná chlouba? Může se soudný člověk rozhodnout, že bude plnit Boží slovo do důsledků? Takové rozhodnutí je možné jenom tam, kde je nové srdce, znovuzrozené, proměněné Duchem svatým. To je srdce, které rozumí, miluje a poslouchá. Takovému srdci jsou blízká slova Agustina, která adresoval Bohu: „Dej, co žádáš, a potom žádej, co chceš.“ Když nás Bůh zmocní svým Duchem, potom neexistuje nemožný úkol a naše rozhodnutí jednat k Boží slávě a plnit jeho Slovo do důsledků je cele dílem Boží milosti. Vždyť je to Bůh, který v nás působí, že chceme i činíme, co se mu líbí (Fp 2,13).

V srdci jsem se rozhodl plnit tvá nařízení navěky a do důsledků. (Ž 119,112)

Srdce rozhoduje. Srdce uchovává, srdce rozvažuje. Na prvním místě máme střežit a chránit své srdce, protože z něj vychází život (Př 4,23). Srdcem věříme ke spravedlnosti a ústy vyznáváme ke spasení (Ř 10,10). Jestliže chceme něco zrealizovat, musíme se rozhodnout ve svém srdci, že budeme jednat. Boží dítě dostalo nové srdce, které schopné a ochotné poslouchat Hospodinovo slovo, jednat podle něj, milovat Boha a sloužit mu. Je to čisté srdce, které naplněné Boží láskou, která je do něj vylitá skrze Ducha svatého. Tato láska je cílem našeho vyučování (1Tm 1,5). Kázané Boží slovo zasahuje srdce, obnovuje ho a povzbuzuje, aby neopouštělo první lásku, ale bylo rozhodnuté v ní vytrvat.

Tvá svědectví budou mým dědictvím věčně, z nich se veselí mé srdce. (Ž 119,111)

Dědictví může být jak požehnáním, tak také břemenem. Věčné dědictví, které je od Pána, Pánova svědectví, jsou požehnáním a budou jím po celou věčnost. Srdce křesťana se z nich bude bez přestání radovat. Pánovo dílo spásy, Pánovy skutky, Boží prozřetelnost v tomto světě, která nás krok za krokem přibližuje k věčnosti, to všechno je zdrojem naší radosti, z toho se veselí srdce Božích dětí. Kéž bychom byli ještě víc naplněni vděčností a chválou, když přemýšlíme o velikých (i malých) Božích činech. Kéž bychom si ještě více těchto činů, zvláště těch „malých“ všímali a přemýšleli o nich! To by teprve bylo slávy a radosti. 

Tvá svědectví budou mým dědictvím věčně, z nich se veselí mé srdce. (Ž 119,111)

Hospodinova svědectví! To jsou všechny věci, které kdy Bůh udělal, z nichž o většině víme jenom díky tomu, že nám je Bůh nechal zapsat do svého Slova. Jsou to nejenom veliké Boží skutky, z nichž největší je evangelium, ukřižování, smrt a vzkříšení Pána Ježíše Krista, ale jsou to také všechna slova a poznatky o Bohu samotném, která v Písmu nacházíme. Všechno, co odhaluje Pánův charakter, jeho touhy i jeho hněv – to jsou jeho svědectví, která nám navěky daroval, abychom je vlastnili, aby byla naším svědectvím, abychom se jich drželi, abychom ho skrze ně poznávali, abychom ho milovali, sloužili mu a poslouchali ho. Jeho svědectví jsou slova života, proto musíme jít k němu, abychom je obdrželi jako své věčné dědictví. 

Svévolníci osidlo mi nastražili, avšak od tvých ustanovení jsem nepobloudil. (Ž 119,110)

Ať se děje, co se děje, dokonce i když je v sázce můj život, budu se držet tvých přikázání. Hospodinova přikázání jsou světlem pro oči i pro nohy, osvěcují mysl a dávají moudrost. Pánovo slovo je slovem života, je potravou pro duši i povzbuzením pro srdce. Držet se Pánova slova a nebloudit od jeho přikázání je jedinou cestou ke spokojenosti – i kdyby kolem nás padaly trakaře, Pánovo slovo mi pomáhá zůstávat v pevném vztahu s ním, svědčí mi o něm, ukazuje na něj, zvěstuje ho a vypravuje o něm. Co víc bych si mohl přát ve chvíli, kdy můj život visí na vlásku a naděje na vysvobození není velká. Tehdy jen pohled upřený na Pána skrze jeho Slovo.

Svévolníci osidlo mi nastražili, avšak od tvých ustanovení jsem nepobloudil. (Ž 119,110)

Svévolníci jsou tady mimo jiné proto, aby svatým ztrpčovali život, aby byli osinou v jejich boku, aby byli zkouškou pro Hospodinovy věrné a pomáhaly růst Božím dětem. Jejich pasti a osidla nikdy nejsou příjemná, ale díky Božímu slovu získáváme moudrost, jak se jim vyhnout a sílu, jak je překonat. Bůh nás posiluje svým Slovem, skrze svá přikázání a mocí svého Ducha tyto své příkazy v nás uvádí v život. I kdyby se svévolníci snažili sebevíc, i kdyby nastražili ty nejlepší pasti, nemohou Boží dítě oddělit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši. Bůh se svých dětí nikdy nezřekne ani nevzdá. Pán Ježíš nikdy neselže v tom, aby vyvolené Boží dovedl až do vítězného oslavení.

Ustavičně dávám v sázku život, nezapomínám však na tvůj Zákon. (Ž 119,109)

Ať už se do centra naší pozornosti tlačí cokoliv, ba dokonce náš vlastní život, Pánovo Slovo musí být tím, co bude mít vždycky přednost. Jeho zákon, tedy jeho Slovo, nemá hrát nikdy druhořadou roli, ale musí být vždy na prvním místě. A nejenom proto, že nám říká, co a jak máme dělat, ale především proto, že je svědectvím o Bohu samotném, o Pánu Ježíši Kristu a o jeho díle. V tomto světě je jediným zdrojem pravdy, je neomylným Slovem, které pravdivě zjevuje, kdo je Bůh a kdo je Boží syn. Písmo je skutečnou kotvou v našem životě – jeho se můžeme a máme držet, jeho se nesmíme pustit, jeho musíme poslouchat. Je to jediné objektivní měřítko pravdy v tomto světě.