Zralí křesťané se rozcházejí
Je smutné, když vidíme, jak se dva křesťané rozcházejí. Víme, že by se to nemělo stávat, protože jsme jedno v Pánu Ježíši. A přirozeně se ptáme, čí je to vina a na čí straně bychom měli stát? Je však možné, že vina není na žádné straně. Podívejme se do Skutků 15,36–41, kde čteme o takové události, která nás při prvním čtení možná šokuje.
Dva velcí křesťanští vůdci, průkopníci zakládání církví, kteří spolu po léta úzce spolupracovali, se pohádali. Došlo mezi nimi k ostré roztržce (verš 39) a rozešli se. Když to čteme, instinktivně se ptáme, kdo měl pravdu? Kdo z nich, Barnabáš nebo Pavel, v této situaci zhřešil a způsobil tento rozkol?
Zdá se však rozumné dospět k závěru, že ani jeden z těchto dobrých mužů si nezaslouží výčitky. Nemáme důvod se stavět na něčí stranu. Nechceme tím tvrdit, že se chovali bezchybně; v zápalu boje se pravděpodobně dopustili hříchu oba. Spíše chceme říci, že Barnabáš i Pavel měli ve svých rozhodnutích a argumentech pravdu. Jejich smutný rozkol byl způsoben rozdílným názorem na to, co dělat s Janem Markem, a oba měli oprávněné argumenty.
Pavel chtěl znovu navštívit církve, které on a Barnabáš založili během své nedávné první misijní cesty. Správně usoudil, že Jan Marek, který se minule vrátil v Pamfýlii (13,13), by pro to nebyl vhodný. Podle jeho názoru bylo správné ho nebrat s sebou, protože riziko, že by Marek opět vycouval a poškodil tak práci, bylo příliš velké.
Na druhé straně Barnabáš, který byl povzbuzovatelem, viděl v svém mladším bratranci Janovi Markovi velký potenciál, a to i přes jeho dřívější neúspěch. Také on chtěl znovu navštívit církve, které založili (protože později odešel na Kypr, kde oba zahájili svou první misijní cestu, zatímco Pavel odešel do Galácie). Chtěl však z tohoto muže vychovat vůdce, jehož potenciál v něm zatím viděl jen v zárodku.
Ačkoli jeho rodinný vztah může být interpretován jako zaujatost, lze jej velkoryseji vnímat jako Barnabášovo hlubší poznání charakteru Jana Marka. Vzal ho tedy na Kypr, svůj rodný ostrov, který byl pro výchovu Jana Marka příznivějším prostředím. Pozdější události potvrzují Barnabášovo prozíravé jednání vůči Janovi Markovi a naznačují, že mladý muž skutečně naplno rozvinul svůj potenciál jako křesťanský vůdce (Ko 4,10; Fm 23) a že on i Barnabáš se pravděpodobně smířili s Pavlem.
Oba muži měli platné argumenty, že?
Jedním z klíčových ponaučení, které si z toho můžeme vzít, je, že zralí křesťané mohou mít silně odlišné názory, aniž by jeden z nich byl „na vině“. Tím nechci tvrdit, že se Pavel a Barnabáš chovali správně. Silná slova, která Lukáš používá ve verši 39, naznačují, že oba muži použili slova, kterých později pravděpodobně litovali. Ale ani jeden z nich se nechoval tak špatně, aby měl být vyloučen ze společenství ostatních, že?
Oba pokračovali ve službě Pánu. Kdyby se tedy Barnabáš po této události objevil v našem sboru a my bychom věděli, že se pohádal s Pavlem, měli bychom mu dovolit, aby se k nám připojil? Ano. Slovní výpadky, ztráta sebeovládání a zranění, rozzlobené pocity nejsou nic, na co bychom měli uplatňovat církevní kázeň, že? Láska přikrývá množství hříchů. Nemůžeme trvat na lítosti a pokání za všechny hříchy, které jsme proti sobě spáchali. V našich manželstvích a rodinných vztazích opakovaně říkáme a děláme věci, kterých litujeme. Většina z nich musí být odpuštěna a zapomenuta, aniž bychom očekávali veřejné pokání. A tak by to mělo být i v našich církevních rodinách.
Často se říká, že většina rozporů mezi věřícími a v církvích nevzniká kvůli herezím nebo kvůli závažným hříchům (které jsou legitimními důvody pro církevní kázeň a přerušení společenství), ale kvůli osobnostním konfliktům. To je pravda. Je však také pravda, že v tomto padlém světě někdy dochází k takovým rozporům, aniž bychom mohli někomu přičítat vinu.
Stejně jako v případě Pavla a Barnabáše mohou legitimní názorové rozdíly vést k rozkolům. Proto může být správné usilovat o společenství s oběma stranami a snažit se o jejich smíření. Není třeba se stavět na žádnou stranu. Vzhledem k pozdějším poznámkám Pavla se zdá pravděpodobné, že se Pavel a Barnabáš smířili a odpustili si navzájem křivdy, které si v zápalu boje způsobili.
Skutečnost, že rozdělení nemusí nutně vyplývat z hereze nebo hříchu, je pro nás také varováním, že? Může k němu dojít i v důsledku oprávněných rozdílů v názorech, jako je tomu v tomto případě. Obě strany mohou mít pravdu, i když zaujímají odlišné postoje. Existují špatná rozhodnutí, ale často existuje více než jedno správné rozhodnutí. Když tedy dojde k rozdílným názorům a vzplanou emoce, musíme být na pozoru. Právě v takových chvílích bychom měli být ochotni naslouchat a zvažovat, zdržet se prosazování svého názoru a dávat si velký pozor, aby se v nás neprobudil hněv.
Někdy lze dosáhnout kompromisu, tj. dohodnout se na legitimním třetím a zprostředkujícím stanovisku. Někdy může odklon od tématu a čas na rozmyšlenou a modlitbu umožnit oběma stranám upravit svá stanoviska. Někdy (jako zde ve Skutcích) může být nutné realizovat oba názory. Často se správně poznamenává, že Pán ve své moudré prozřetelnosti přehlasoval neshodu Pavla a Barnabáše a vytvořil dvě misijní skupiny místo jedné. Je také pravda, že by bylo lepší, kdyby Pavel a Barnabáš přátelsky přijali své rozdílné názory a rozešli se bez toho, aby se rozhádali.
Přidat komentář