Monumentální oslava Božího slova – Žalm 119

Následující zamyšlené psaná během roku 2025 jsou všechna z nejdelšího žalmu v Bibli, ze žalmu 119. Vzhledem k tomu, že tento žalm má jenom 176 veršů (a k zamyšlení na celý rok, je jich potřeba 365), jsou každému verši věnována minimálně dvě a v některých případech dokonce tři krátká zamyšlení. 

Verše v Žalmu 119 jsou většinou postavené tak, že je lze rozdělit na dvě části, kde často jedna zdůrazňuje druhou, nebo ji nějak rozvíjí, případně ji zrcadlí. Snažil jsem se této skutečnosti nějak využít a kromě toho také najít způsob, jak můžeme z Žalmu 119  dojít k Pánu Ježíši Kristu. 

Leden

1. ledna

Blaze těm … (Ž 119,1)

Blahoslavení, šťastní, blažení … To platí už o každém, kdo se dostane ke slovům žalmu 119. Je blahoslavený, protože Bůh ho dovedl až do svého Slova. Ještě není zachráněný, protože spasení je z Boží milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. Ale takový člověk už je blahoslavený, protože Bůh ho už přivedl ke zdroji poznání, kde svému Slovu, do Bible. Písma dávají moudrost ke spasení, protože pravdivě ukazují na Pána Ježíše, vedou k němu, svědčí o něm. O něco dále v tomto žalmu čteme, že to hlavní v Božím slově je pravda (v. 160). Jenom pravda může člověka osvobodit od hříchu, jenom pravda může dát nový život a tato pravda se stala tělem a přebývala mezi námi. I proto jsme blahoslavení!

2. ledna 

Blaze těm, kdo vedou bezúhonný život … (Ž 119,1)

Kdo by před Bohem mohl vést bezúhonný život? Pouze ten, kdo našel milost u Boha, komu Bůh daroval nové srdce naplněné vírou, láskou a nadějí. Člověk, který vede bezúhonný život, je blahoslavený. Je však možné vést skutečně bezúhonný život? Neprovinit se proti Bohu ani proti bližnímu, a to nejenom skutkem, ale ani slovem, pohledem, postojem, myšlenkou nebo motivem? Jenom jeden jediný člověk je schopen žít takový život – a to je Pán Ježíš Kristus. On nám ukázal, jak má vypadat dokonalé lidství. A abychom my mohli žít takovým životem, musíme zemřít sami sobě a nechat jeho, aby žil svůj život v nás, zmenšovat se, aby on mohl růst. Teprve potom můžeme být a také doopravdy jsme blahoslavení.

3. ledna

Blaze těm … kdo žijí tak, jak učí Hospodinův zákon. (Ž 119,1)

Pohleďte, jak požehnáni jsou ti, kdo chodí s Bohem. Nikdo jiný není schopen vést bezúhonný život než ten, kdo se cele upnul k naději, která nám byla zjevená skrze Pána Ježíše Krista. Jenom Pán Ježíš je tím zákonem, který nám vzešel ze Siónu, z místa dokonalé slávy, jenom Ježíš nám byl dán za smlouvu, skrze niž jsme obnoveni, vykoupeni, očištěni. Jeho Duch nám vepsal Boží lásku do našich srdcí, den za dnem nás posiluje a obnovuje, takže můžeme žít tak, jak učí Hospodinův zákon. Protože on si nás zamiloval a vylil svou lásku do našich srdcí, i my milujeme jeho, a právě tak jak si nás on sám zamiloval, i my prokazujeme jeho lásku jeho dětem i ostatním bližním.

4. ledna

Blaze těm, kdo zachovávají jeho svědectví … (Ž 119,2)

Po blahoslavenství prvního verše hned následuje další blahoslavenství? Jak je Bůh dobrý ke svému lidu! Týká se všech, kteří zachovávají Pánova svědectví. Co jsou Hospodinova svědectví? Je to celé Boží slovo od Genesis po Zjevení. To celé je svědectví o Bohu, přičemž evangelium Kristovo v něm má své výsadní místo, protože je to „Boží svědectví, které vydal o svém Synu“ (1J 5,9). Blaze každému, kdo toto svědectví přijímá, kdo se tohoto svědectví drží, kdo na něm staví a kdo ho zachovává. Takový člověk je skutečně požehnaný. Takový člověk se narodil z Ducha svatého a doslal pravomoc být Božím dítětem, skrze Kristovu oběť má dokořán otevřený přístup k Bohu a nachází potěšení v něm samotném i v zachovávání jeho svědectví. 

5. ledna

Blaze těm … kdo se na jeho vůli dotazují celým srdcem. (Ž 119,2)

Dotazovat se celým srdcem na Boží vůli neznamená nic jiného, než hledat z celého srdce Pána samotného. Když najdeme jeho, poznáme jeho vůli. Jeho vůle není od něj nějak oddělená nebo na něm nezávislá. Možná to tak trochu bylo v době, kdy žalmista psal tento text, protože tady by zákon, který byl dán skrze Mojžíše a zákon sděloval lidem Boží vůli – mohli ji poznat, aniž by poznali Boha samotného. Ale milost a pravda se staly skrze Ježíše Krista (J 1,17) – Bůh se dal poznat ve svém Synu. Kdo vidí jej, vidí Boha. Kdo jej poznává, poznává Boží vůli. Tak prosté to je. Stačí „jen“ poznávat Pána Ježíše Krista skrze víru a budeme blahoslavení, protože budeme poznávat Boží vůli v celé její plnosti.

6. ledna

Ti podlosti nepáchají … (Ž 119,3)

Blahoslavení jsou ti, kdo zachovávají Pánova svědectví a dotazují se na jeho vůli. Takoví lidé nepáchají podlosti. To neznamená, že by byli zbaveni svého hříchu – hřích v nás stále přebývá a bude až do chvíle, kdy odložíme svá smrtelná těla nebo budeme proměněni při Kristově druhém příchodu. Křesťan je zbaven moci hříchu, ale není vysvobozen z jeho přítomnosti – to je teprve před námi. Ale blahoslavený člověk se nedopouští podlostí, nechce jednat zle, nechce hřešit proti svému Bohu ani proti bližnímu. Byl očištěn krví Pána Ježíše Krista a chce zůstat čistý, jako je čistý jeho Pán. Hledá ve svém životě všechno, co je opakem podlosti, tedy věci pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, hodné lásky, úcty a chvály (Fp 4,8). 

7. ledna

Ti podlosti nepáchají, jeho cestami se berou. (Ž 119,3)

Kdo je blahoslavený v Božích očích, nemůže se dopouštět podlostí, ale touží po tom, aby chodil po Pánových cestách. Zná tu úzkou cestu a drží se na ní v usilovné snaze následovat Pána Ježíše Krista. Bůh sám je na tuto cestu postavil a drží je na ní. Je to jeho cesta, která je přímá, která není komplikovaná, takže ani ten nejhloupější na ní zbloudí (Iz 35,8). Není to cesta rozsáhlého poznání, ale je to cesta prosté víry, jednoduché, dětské, která vyvěrá ze srdce obnoveného Božím duchem. Celým srdcem se dotazuje na Boží vůli, nechce zarmucovat Boha chozením po svých vlastních cestách, ani pácháním nějakých podlostí. To jsou požehané a blahoslavené děti Boží.

8. ledna

Ty jsi vydal svá ustanovení … (Ž 119,4)

Od blahoslavenství člověka ke chvále Boha. Bůh blahoslaví člověka, jemuž dal nové srdce, takže vede bezúhonný život, žije podle učení Božího slova, zachovává Pánova svědectví a dotazuje se na Boží vůli celým srdcem. Nyní člověk chválí svého Boha, který vydal svá ustanovení. Jsou to Boží ustanovení, proto se jimi chce Duchem naplněné srdce zabývat. Je to Boží slovo, proto ho chce znovuzrozený člověk slyšet, číst a jednat podle něj. Je to Boží řeč, v níž není lži, protože Bůh nemůže lhát, proto o ní chce pravdou obnovovaná mysl přemýšlet. Jsou to ustanovení od milované osoby, v nichž vyjadřuje svou lásku k nám, proto za ně vzdáváme Bohu chválu a radujeme se z nich.

9. ledna

Ty jsi vydal svá ustanovení, aby se přesně dodržovala. (Ž 119,4)

Žalmista vysvětluje, proč Bůh vydal svá ustanovení – důvod je prostý a souvisí se slovem „ustanovení“ – mají se přesně dodržovat. Samozřejmě má na mysli ustanovení zákona, ustanovení Staré smlouvy, kterou Bůh uzavřel s Izraelem skrze Mojžíše na hoře Sinaj. A to není něco, čím by byli vázáni účastníci Nové smlouvy. Přesto ani ta není bez ustanovení, a i ta mají být přesně dodržována. Nikoliv proto, že by jejich dodržování přinášelo život, neboť naším životem je Kristus, nikoliv zachovávání skutků zákona. Přesto chceme stejně jako žalmista zachovávat jeho Slovo, protože nám dal nové srdce, které miluje Boha i bližního, což je naplnění zákona. Z lásky k Pánu a ve víře v něj toužíme zachovat jeho Slovo a žít k jeho slávě.

10. ledna

Kéž jsou moje cesty pevně zaměřeny k dodržování tvých nařízení. (Ž 119,5)

Po chvále Bohu přichází vyznání hříchu. Co jiného totiž může stát za slovy „kéž jsou moje cesty pevně zaměřeny …“? Je to touha žalmistova srdce, je to jeho vroucí přání – chce, aby celý jeho život byl zaměřen na Boha a na poznávání jeho vůle. Což současně ukazuje, že to tak v jeho životě není, nebo že to přinejmenším není dokonalé. Stále musí zápasit, stále musí volat k Bohu, aby on sám napřímil jeho cesty. A Bůh vyslyšel toto volání žalmisty a dal nám svého Syna, který je pro nás „cestou, pravdou i životem“. Kdo se na něj spolehne, vchází na úzkou cestu následování Ježíše, na cestu, ze které mu Ježíš nedovolí sejít, na cestu, která je přímá, prostá a jednoduchá. 

11. ledna

Kéž jsou moje cesty pevně zaměřeny k dodržování tvých nařízení. (Ž 119,5)

Jaká je to výsada a milost, když může člověk pevně zaměřit své cesty. Člověk je přirovnán k páře nad hrncem, která se na okamžik ukáže a zase zmizí (Jk 4,14) a přesně takové jsou také všechny jeho cesty – jsou křivolaké, motají se sem a tam a jediný cíl, k němuž vedou, je věčná zkáza v ohnivém jezeře. Jak moc potřebujeme poznat pravou cestu, která nás dovede životu! Tím životem i tou cestou není nikdo jiný sám Pán Ježíš Kristus. On je přímou a jednoduchou cestou, on je cestou, z níž ani pošetilci nezbloudí (Iz 35,8). Pouze on má moc přitáhnout člověka velmi pevně k sobě, přitáhnout ho na cestu a zachovat ho na ní. Jemu patří chvála.

12. ledna

Nebudu zahanben tehdy, budu-li brát zřetel na všechna tvá přikázání. (Ž 119,6)

Kdo v něho věří, nebude zahanben (Ř 10,11). Bůh sám žehná svému lidu a staví se za něj. A Boží lid hledí na Hospodinova přikázání. Každý, kdo miluje Boha, chce žít podle jeho Slovo. Jeho slovo je živé a svaté, takže každý, kdo se na něj zaměří, bude poznávat jeho Autora a bude vzdávat chválu našemu Spasiteli, Pánu Ježíši Kristu. Bůh žehná svým svatým a jedná s nimi jako se svým Synem, kterého dal jako oběť smíření za jejich hříchy. Proto se můžeme chlubit Ježíšem Kristem, jeho spravedlností, pravdou i milostí, které ze své lásky ke svému lidu, na nás vylévá. On je naším požehnáním i naší chloubou, takže nechceme znát nikoho jiného, než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.

13. ledna

Nebudu zahanben tehdy, budu-li brát zřetel na všechna tvá přikázání. (Ž 119,6)

Co si má člověk stavět před oči? Na co by se měl ve svém životě zaměřit? K čemu upnout svou pozornost? Žalmista má v těchto otázkách jasno – bude brát zřetel na Hospodinova přikázání! Nechce vynechat ani jedno z nich. Vlastně nemůže vynechat ani jedno z nich, protože vynechání jednoho znamená porušení všech. Překročení jediného bodu zákona znamená překročení všech. To je prokletí zákona. Nelze žít podle zákona – to přináší jenom přestoupení a ruku v ruce s ním jde smrt. Abychom mohli žít, potřebujeme milost, která byla zjevena v Pánu Ježíši Kristu a kterou přijímáme jenom skrze víru, nikoliv skrze konání skutků zákona. A milost znamená spolehnout se na Kristovu spravedlnost, nikoliv na svou vlastní.

14. ledna

Z přímého srdce ti vzdávám chválu, že se smím učit tvým spravedlivým soudům. (Ž 119,7)

Blaze člověku, který má přímé srdce. Ale skutečně můžeme o někom takovém mluvit? Copak není srdce tou nejvíce převrácenou věcí pod sluncem a je nevyléčitelné (Jr 17,9)? Ano, je to přesně tak! Proto může Písmo říci, že není nikdo, kdo by hledal Boha, není ani jeden, kdo by se chtěl od něj učit, kdo by byl spravedlivý nebo rozumný (Ř 3,10nn). Náš největší zrádce je vždycky s námi, nosíme si ho s sebou. A proto je blahoslavený každý, kdo dostává nové srdce skrze nové narození z Ducha svatého. Blaze každému, kdo má nové srdce, kdo má přímého ducha, takže může Boha bez ustání chválit z přímého srdce. To je požehnání nové smlouvy a dokonaného díla Pána Ježíše Krista na kříži Golgoty.

15. ledna

Z přímého srdce ti vzdávám chválu, že se smím učit tvým spravedlivým soudům. (Ž 119,7)

Abychom mohli chválit Boha, musíme znát jeho spravedlnost a poznávat jeho spravedlivé soudy. Když vidíme velikost a dokonalost jeho spravedlnosti, nemůžeme ho nechválit. Bůh nezametl naše hříchy pod koberec, ale naprosto spravedlivě je odsoudil na svém milovaném Synu, Pánu Ježíši Kristu – „toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti“ (2K 5,21). Proto je Kristus naší spravedlností. Nemáme jinou spravedlnost, než je ta jeho, než je on sám. Proto se upínáme k jeho kříži, proto se učíme o jeho spravedlivých soudech, proto chceme znát toho jediného, který soudí spravedlivě. To napřimuje naše srdce a vede nás to k vděčnosti a ke chvále našemu Bohu. 

16. ledna

Chci tvá nařízení dodržovat, jen mě nikdy neopouštěj! (Ž 119,8)

Je úžasné vidět, jak se radostná chvála přetavuje v pevné odhodlání – chci tvá nařízení dodržovat. To je dílo Boží moci ve znovuzrozeném člověku. Z vděčnosti za to, že se smí učit Božím spravedlivým soudům (v. 7), vyrůstá závazek – je to závazek lásky k Pánu Ježíši Kristu motivovaný jeho láskou k vykoupenému člověku a naplňovaný láskou vykoupeného člověka. Všechna jeho nařízení jsou v nové smlouvě shrnuta do jediného přikázání: „Abyste se navzájem milovali, jako jsem já miloval vás“ (J 13,34). To je skutečný důkaz nového narození, to je viditelné ovoce Ducha svatého, to je zjevný doklad přítomnosti Ducha svatého v životě takového člověka. Není to jen „chci tvá nařízení dodržovat“, ale je to „láska skrze víru konající“ (Ga 5,6).

17. ledna

Chci tvá nařízení dodržovat, jen mě nikdy neopouštěj! (Ž 119,8)

To vypadá jako zoufalá prosba žalmisty, který sice touží dodržovat Hospodinovo slovo, ale současně nemá jistotu a pokoj v tom, zda Bůh bude s ním. Chce jednat podle Slova, a touží po tom, aby Bůh byl s ním. Jaký kontrast s účastníkem nové smlouvy, která zaslibuje, že Bůh své dítě nikdy neopustí a nikdy se ho nezřekne (Žd 13,5)! Dnes můžeme mít skutečnou jistotu, že tam, kde Bůh začal své dobré dílo, dovede ho až do úplného konce (Fp 1,6). Jan napsal svůj dopis Božím dětem proto, aby věděly, že mají život věčný (1J 5,13). Součástí nové smlouvy je nová jistota, která nebyla daná účastníkům smlouvy staré – jistota Boží blízkosti, jistota Božího požehnání, jistota Božího pokoje a spolehnutí se na dokonané dílo Pána Ježíše Krista.

18. ledna

Jak si mladík udrží svou stezku čistou? Musí se vždy držet tvého slova. (Ž 119,9)

Začíná druhé osmiverší tohoto žalmu. Každý verš zde začíná druhým písmenem hebrejské abecedy, hebr. „bét“, stejně jako každý verš v předchozím osmiverší začíná v hebrejštině písmenem prvním („álef“). Na rozdíl od předchozích velkých prohlášení a blahoslavenství, zde máme otázku, kterou si klade mladý čtenář tohoto žalmu. Je to otázka mladého srdce, které touží po Boží blízkosti, které miluje Boha a chce být s ním. Jak může takové srdce zůstat čisté? Jak mohou cesty člověka zůstat ve světle a neponořit se do temnoty? Odpověď je jednoduchá – musí se držet Pánova slova. Což není nic jiného, než dílo Boží milosti, která zjevila v Pánu Ježíši Kristu, která nejenom zachraňuje, ale také posvěcuje a zachovává (Tt 2,11–14).

19. ledna

Jak si mladík udrží svou stezku čistou? Musí se vždy držet tvého slova. (Ž 119,9)

Máme tady otázku, která se týká mladíka a jeho stezky. Proč právě mladíka? Copak někdo ve středním věku nebo dokonce nějaký stařík nemá problém zachovat svou stezku čistou? Skutečně je to problém člověka každého věku i obou pohlaví. Ale v případě mladíka je to o to vážnější, že je teprve na začátku své cesty, takže je jednak mnohem náchylnější ke svodu a dále také si svým jednáním utváří nějaký návyk. Pokud si zachová svou cestu čistou, bude tu velká naděje, nikoliv jistota, že se od ní neodchýlí, ani když zestárne (Př 22,6). A tak je dobré konfrontovat touto otázkou mladíky a je nezbytné tuto otázku klást sám sobě bez ohledu na věk. Pouze Kristova krev očišťuje od každé nepravosti a jeho Slovo nás vede přímou cestou.

20. ledna

Jak si mladík udrží svou stezku čistou? Musí se vždy držet tvého slova. (Ž 119,9)

Jak si kdokoliv může udržet svou stezku čistou? Odpověď je jednoduchá – musí se vždy držet Božího slova. Bez Božího slova to prostě nejde a nepůjde. Boží slovo je světlem, které osvěcuje naši stezku. Nesvítí nijak daleko, obvykle osvěcuje jenom ten další krok, který je potřeba udělat, ale pro náš život víry je to naprosto dostatečné. To jediné, co je třeba udělat, je, držet se tohoto Slova. Mít ho ve svém srdci, mít ho na svých rukou a na svém čele, stavět si ho před oči a vyznávat ho svými ústy, nevzdalovat se od něj. Jak se můžeme držet? Jenom vírou v něj, vírou v to, že to je Slovo samotného Boha, které je pravdivé a pravé, které nás nikdy nesvede a povede nás vždycky dobře. 

21. ledna

Dotazuji se na tvoji vůli celým srdcem, nedej, abych zbloudil od tvých přikázání. (Ž 119,10)

Když se člověk (bez ohledu na věk) drží Pánova Slova, nutně ho to povede k tomu, aby se dotazoval na jeho vůli. Ve svém Slově nám Bůh svou vůli zjevuje – je tam všechno, co potřebujeme ke zbožnému životu, Boží slovo má moc připravit nás ke každému dobrému činu (2Tm 2,17). Tradice může být dobrá, ale může být i špatná a zavádějící, pocity (které mnozí vydávají za vedení Duchem svatým) mohou člověka snadno svést, protože lidské srdce je „nejúskočnější ze všeho“ (Jr 17,9), ale Boží slovo je vdechnuté Božím Duchem a to hlavní v něm, je pravda (119,160). Kdo hledá Boží vůli v jeho Slově, může si být jistý, že nezbloudí od Pánových přikázání.

22. ledna

Dotazuji se na tvoji vůli celým srdcem, nedej, abych zbloudil od tvých přikázání. (Ž 119,10)

Když se člověk začne dotazovat na Boží vůli, začne se také obávat toho, aby nesešel z Boží cesty. Je to přirozené. Dokud jsme chodili po svých cestách a neměli jsme touhu znát Boha a jeho vůli, nijak nám nevadilo, že jsme přestupovali Boží přikázání. Ale když jsme dostali nové srdce, když do nás Bůh vložil svého Ducha, dal nám nejenom touhu, ale také moc naplňovat jeho vůli. Dal nám lásku k němu samotnému a v této lásce a z ní chceme poslouchat jeho Slovo, naplňovat jeho přikázání, které dal svým učedníkům – abychom se navzájem milovali, jako on miloval nás (J 13,34). To je nové přikázání a žádný opravdový křesťan od něj nechce zbloudit. Vždyť láska je naplněním zákona (Ř 13,10).

23. ledna

Tvou řeč uchovávám v srdci, nechci proti tobě hřešit. (Ž 119,11)

Lidské srdce je jako klenotnice, jako komora, která se plní vzácnými věcmi. Odhodlané zaměření na hledání Boží vůle vede k sycení se Božím slovem a uchováváním ho ve svém srdci. Slovo je tím pokladem, který byl vložen do hliněných nádob, Slovo zapsané i Slovo vtělené. To je Pánova řeč, kterou chce Boží dítě naplnit svůj život, protože to vede chvále Boha a k radosti jeho svatých. Pánovo Slovo proměňuje život člověk z vnitřku navenek. Netlačí z venku, ale působí svou mocí, posvěcuje a odděluje, očišťuje mysl i srdce. Vede k poznání Boha a dává moudrost ke spasení skrze Pána Ježíše Krista a jeho dokonané dílo. Vede ústa k vyznání: „Nechci proti tobě hřešit.“

24. ledna

Tvou řeč uchovávám v srdci, nechci proti tobě hřešit. (Ž 119,11)

Pán Ježíš Kristus ustanovil pro své učedníky Památku (tzv. Večeři Páně), kterou si mají učedníci připomínat jeho dílo, kdykoliv se sejdou – jeho tělo, které se vydalo za nás a jeho krev, která tekla na odpuštění hříchu a jíž byla zpečetěna nová smlouva. Nová smlouva znamená nové srdce, v němž přebývá Duch svatý – toto srdce je od Boha a nechce proti Bohu hřešit, má moc (díky Duchu svatému) nehřešit. Proto je křesťan nové stvoření, které uchovává Pánovo Slovo ve svém nitru, dotazuje se na Boží vůli a nechce se proviňovat ani proti lásce k Bohu ani proti lásce k bližnímu – to je nové přikázání, které dal Ježíš svým učedníkům, aby se podle něj poznalo, že jsou Kristovi. 

25. ledna

Požehnán buď, Hospodine, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. (Ž 119,12)

Náš Bůh je požehnaný Bůh. Když vyhlašujeme tato slova, nežehnáme Bohu v tom smyslu, že bychom mu něco přidávali, jak to u požehnání obvykle bývá, ale oslavujeme ho tím, že zvěstujeme, jaký ve skutečnosti je. On je požehnaný – je požehnaný sám v sobě, je plný blaženosti, pokoje, radosti, milosti, milosrdenství, dobroty a lásky. To všechno se přelévá z jedné osoby Boží trojice na druhou a díky bohatství, jímž Bůh překypuje, se to vylévá také ven „z Boha“ na nás, na jeho stvoření. Jsme Hospodinovi požehnaní. Díky oběti Pána Ježíše Krista máme přístup této plnosti a z jeho dobroty se dokonce naše vlastní životy stávají studnicí, z níž tryskají vody života.

26. ledna

Požehnán buď, Hospodine, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. (Ž 119,12)

Vyučuje mě, Pane! Jak prostá a jednoduchá modlitba. Jak mocná a účinná modlitba. Bůh svému lidu dal nové srdce, které je vyučené poznáním pravdy o něm. Nyní v tomto poznání musí růst. A nemůže růst bez toho, že by se v tom Bůh sám nějak angažoval. Bůh musí stále více otevírat oči, srdce i mysl křesťana, aby ho nové stvoření mohlo poznávat v pravdě a ve stále větší slávě. Proto můžeme také říci, že to je naprosto nezbytná modlitba křesťanského života. Uč mě, Pane, to, co nařizuješ. To jsou slova Augustina, který řekl: „Dej, co žádáš – a žádej, co chceš.“ To je princip křesťanského života – Bůh nám dává to, co po nás požaduje. Bez něj jsme odsouzeni jenom k úporné a marné snaze napodobit to, co je skutečně živé.

27. ledna

Mé rty budou vypravovat o všech soudech tvých úst. (Ž 119,13)

„Čím srdce přetéká, to ústa mluví“ (Mt 12,34). I když Pán Ježíš používá tato slova k popisu zlého mluvení, které vychází z nitra zkaženého člověka, platí ta slova i opačně, jak je zjevné z Lukáše 6,45. Když je srdce naplněno bázní před Hospodinem, bude vypravovat o svém Bohu, z něhož se raduje a jehož uctívá. Jedná se o radostné vyhlašování dobré zprávy, evangelia, které je nejenom zprávou o Boží milosti a záchraně hříšníků, ale také poselstvím o Božím soudu. To je požehnaná práce rtů člověka, který byl Kristovou obětí vysvobozen z hříchu, ze smrti i z věčného odsouzení. Proto nemůže nevypravovat. Proto se raduje a s bázní a třesením uvádí ve skutek své spasení. 

28. ledna

Mé rty budou vypravovat o všech soudech tvých úst. (Ž 119,13)

Žalmista chce vypravovat o všech soudech Božích úst, tedy o soudech, které Bůh vyřkl. To neznamená nic jiného, než soudy, které nacházíme zapsané v Božím slově. Mohou to být soudy, které už dopadly na tento svět, jako např. potopa, kterou byla očištěna země, nebo oheň z nebe, kterým byla spálena města Sodoma a Gomora. Je požehnáním nejenom vyhlašovat, ale i slyšet o těchto soudech, protože nás vedou k bázni před Bohem. A podobně máme vyhlašovat také zamýšlené Boží soudy, které se týkají bezbožných a nevěrných. I v nich se Bůh oslavuje a skrze ně ukazuje na zoufalý stav člověka a jedinou cestu, která může vyvést hříšníka z hříchu i smrti, a to je dokonané dílo Pána Ježíše Krista na kříži.

29. ledna

Veselím se z cesty tvých svědectví více než ze všeho jmění. (Ž 119,14)

Žalmista se přemýšlí o Božích skutcích, sleduje jejich cestu, vidí Boží soudy – jak ty v Písmu, tak ty kolem sebe a raduje se, protože to všechno je velikým svědectvím o živém Bohu. „Bloud si v srdci říká: ‚Bůh tu není‘“ (Ž 14,1), jeho srdce je zatvrzelé jeho duchovní zrak zaslepený, takže není schopen vidět a radovat se z Hospodinových svědectví. Ale nové stvoření vidí a raduje se. Znovuzrozené srdce z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista se může radovat z každého lístku na stromě, z každého stébla trávy, z každé drobnosti v celém stvoření, z každého Božího díla, a to jak fyzického tak i duchovního, protože to všechno dosvědčuje přítomnost, velikost i trvalé působení našeho Boha.

30. ledna

Veselím se z cesty tvých svědectví více než ze všeho jmění. (Ž 119,14)

Poznání Boha a jeho cest přináší člověku větší uspokojení než všechno jeho jmění. I když žalmista dává tyto dvě věci do kontrastu, ve skutečnosti se jedná o věci nesrovnatelné. Tento svět je nejistý a i kdyby měl člověk sebevíce bohatství, může o něj velmi rychle přijít. A co hůř – bohatství může ještě rychleji přijít o svého majitele, jako je to v podobenství o boháčovi, který chtěl postavit větší stodoly pro svou úrodu. „Bůh mu řekl: ‚Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?‘“ (Lk 12,20). Ale o radost z díla spasení skrze Pána Ježíše Krista a pokoj ze spočinutí v něm, nás nemůže připravit nikdo ani v tomto světě, ani v tom budoucím. 

31. ledna

O tvých ustanoveních přemýšlím, na zřeteli mám tvé stezky. (Ž 119,15)

Radost (v. 14), která není zakotvená v hlubokém rozjímání, zůstane jenom na povrchu. Jako prach na cestě ji spláchne i ten nejjemnější deštík těžkostí. Hluboká radost z Hospodinových svědectví může být jenom tak, kde jsou promýšlena jeho ustanovení. Rozjímání nad Božím slovem je tím nejužitečnějším zaměstnáním naší mysli a je prospěšné celému našemu životu. Kdo má v něčem zalíbení, bude se k tomu ve své mysli neustále vracet. „Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce“ (Mt 6,21), tím se bude zaobírat tvá mysl, k tomu bude směřovat tvá vůle a z toho se bude radovat tvá duše. Přemýšlení o Božích ustanoveních nikdy nebylo příliš v kurzu, tím méně v dnešní uspěchané době, přesto je to ten nejlepší způsob, jak můžeme poznávat Pána Ježíše Krista. 

Únor

1. února

O tvých ustanoveních přemýšlím, na zřeteli mám tvé stezky. (Ž 119,15)

Protože přemýšlím o tvých ustanoveních, mohu mít neustále na zřeteli tvé stezky. Mysl je naplněná rozjímáním nad Božím slovem a tím je proměňovaná, takže poznává, „co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé“ (Ř 12,2). To je způsob, jak se zaměřuje na Boží cesty a současně právě takto Boží slovo osvěcuje každý další krok takového křesťana. Boží stezky se netýkají jenom doktrín, učení, ale celého života člověka, jeho chození s Bohem, jeho rozlišování a jeho reakce na to, co se aktuálně děje kolem něj. Znamená to, že vidí Boží ruku a Boží jednání ve svém životě, ve své rodině, v církvi i ve společnosti, do které ho Bůh zasadil. To je cesta světla a soli, cesta následování Pána Ježíše Krista.

2. února

Nařízení tvá jsou pro mne potěšením, nezapomínám na tvé slovo. (Ž 119,16)

Žalmista si libuje v Hospodinových nařízeních, jsou pro něj potěšením. Zatímco i nevěřící srdce může souhlasit s Hospodinovým zákonem (že je dobré nevraždit, nekrást, necizoložit, ctít rodiče atd.), pouze pro nové srdce mohou být Pánova nařízení potěšením. Ve Staré smlouvě to byla nařízení Mojžíšova zákona, v Nové smlouvě je to Pánovo přikázání, abychom se navzájem milovali, jako on miloval nás (J 13,34). I když to někdy není snadné, je to pro znovuzrozené srdce vždycky potěšením, když může milovat bratry a sestry v Kristu, když se jim může vydat, jako se Pán Ježíš vydal nám a za nás, jako oběť smíření, která je Bohu milá a příjemná, jako Otec dal Syna, aby byl naším vykupitelem.

3. února

Nařízení tvá jsou pro mne potěšením, nezapomínám na tvé slovo. (Ž 119,16)

Odmítnutí Pánova slova je vždycky vzpourou proti Bohu. Nezáleží na tom, zda se jedná o cílené a vědomé odmítnutí nebo nevědomé přestoupení – výsledek je vždycky stejný a mluví o tom, že je tady vzbouřenec, který se protiví Bohu a jeho Slovu. Ale potěšení a radost je  v následování Slova a v jednání podle něj. Kdo se ho drží, je požehnaný Hospodinův, kdo se na něj spolehne, toho Bůh přijme a zachrání. Člověk může vědomě pouze ignorovat, ale nemůže ze své vůle a ze své síly zapomenout. Může věci vydat Bohu, ale není totéž, jako zapomenout. Zapomenout znamená dát pryč a nikdy si nepřipomenout, jako kdyby nikdy nic podobného nebylo. Nezapomínej na Boží slovo a dojdeš Božího požehnání a potěšení ve svém životě. 

4. února

Zastávej se svého služebníka a budu žít, chci se držet tvého slova. (Ž 119,17)

Jak často se ozývá zoufalé volání Božího dítěte: „Zastávej se svého služebníka!“ Podívejte se, kolik jen potřebujeme milosti! Potřebujeme jí mnoho, ne málo. Někdy jsou velké naše problémy a vyžadují hojnost milosti, jindy jsou velká naše pokušení a neobejdou se bez hojné Boží milosti, bez Božího slitování, bez toho, že by se nás Bůh zastal. Ale Bůh je nesmírně štědrý ve své překypující dobrotě. Ve své lásce a v ochotě zastat se nás, nám daroval to nejvzácnější, co měl – svého jediného Syna, kterého poslal jako oběť smíření za naše hříchy. Jak by nám spolu s ním nedaroval všechno? (Ř 8,32). Nezjedná právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají? Máme jeho ujištění, že se nás zastane (Lk 18,7–8).

5. února

Zastávej se svého služebníka a budu žít, chci se držet tvého slova. (Ž 119,17)

Bůh se zastává svých služebníků, aby měli život. Nemusí to vždy nutně znamenat zachování fyzického života. Někdy to tak je, jako v případě Daniela ve lví jámě nebo jeho přátel v rozpálené peci – Bůh zavřel tlamy lvům a ochránil ty mládence, aby jim plameny neublížily. Zastal se však spravedlivého Ábela? Ano, zastal, a to navzdory tomu, že dovolil, aby ho jeho bratr Kain zavraždil. Ale zastal se ho tím, že jeho víru zachoval až do konce, stejně jako mnoho jiných Božích svědků, mužů i žen, kteří byli pro svou víru pronásledováni, trpěli kvůli ní nebo dokonce zemřeli. Bůh je nenechal padnout ve víře, ale zastal se jich, takže se nyní mohou plni života radovat v jeho blízkosti. 

6. února

Zastávej se svého služebníka a budu žít, chci se držet tvého slova. (Ž 119,17)

Žalmista velmi zajímavě spojuje dvě věci: „zastávej se“ a „chci se držet“. To je skutečně zvláštní spojení. V jistém slova smyslu sahá až do Nového zákona, do nové smlouvy, k tomu, že Bůh v nás působí, že chceme i činíme, co se mu líbí (Fp 2,13). Když se Bůh zastává a dává život, dává nové srdce, vede také k novému vztahu k Božímu slovu – dává touhu i sílu jednat podle něj. Už to není úporná zákonická snaha dodržet každou literu zákona, ale je moc, která vyplývá z nového narození – moc činit Boží vůli a zůstávat v jeho Slově, poslouchat nové přikázání, abychom se navzájem milovali, jako on miloval nás a věřit jménu Pána Ježíše Krista. 

7. února

Otevři mi oči, ať mám na zřeteli divy ze Zákona tvého. (Ž 119,18)

Bůh musí člověku otevřít oči, aby člověk prohlédl a mohl začít „vidět“ duchovní věci duchovním zrakem. Dokud to Bůh neudělá, je člověk slepý a mrtvý vůči Bohu. A ať už jsme k Bohu volali na začátku našeho křesťanského života nikoliv (a každý to má jinak, protože „Duch vane, jak chce“), Bůh nám ze své milosti dal oči, abychom viděli. Bez jeho zásahu bychom nikdy neuvěřili a nebyli zachráněni. Proto také, mimo jiné, mluvíme o spasení z milosti. Ale z milosti je celý křesťanský život, proto i po svém znovuzrození skrze víru v Pána Ježíše Krista musíme volat spolu s žalmistou, aby nám Bůh otevřel oči, a my jsme viděli, vnímali, rozuměli a z jeho milosti věřili. 

8. února

Otevři mi oči, ať mám na zřeteli divy ze Zákona tvého. (Ž 119,18)

Když nám Bůh neotevře oči, jsme duchovně slepí a vidíme jenom tělesně. Nejsme schopni vidět divy z Božího zákona, z Pánova Slova, nejsme schopni vidět slávu na výsostech, ani hlubiny Boží lásky zjevené v Božím synu a jeho díle. Ruku v ruce s otevřením očí jde také proměna života a mysli – mysl krok za krokem stále více přibližuje k tomu, aby se zaměřila, nebo měla na zřeteli divy z Božího zákona. Divy, které byly v mnoha ohledech skryté do prvního příchodu Pána Ježíše Krista, do jeho vtělení, a do dokonání jeho díla našeho spasení. Nyní jsou odhalené všem, kdo vidí a každé Boží dítě je chce mít neustále na zřeteli. Chvála Bohu za jeho milost!

9. února

Jsem na zemi jenom hostem, neukrývej přede mnou svá přikázání. (Ž 119,19)

Před sebou máme vyznání hluboké hříšnosti a oddělenosti od Boha. Jsem na zemi jenom hostem … můj čas odplyne jak voda řeky, jako vánek, který se přežene a je pryč. Jakub na to navazuje tím, že jsme jako pára, která se na okamžik ukáže a hned zmizí (Jk 4,14). Kdo takto vidí sám sebe, pochopil, jak je Bůh velký, jak nesrovnatelně malí jsme my, lidé, před ním a ve srovnání s ním. A přece tento nekonečný Pán a vládce neváhal a poslal svého milovaného Syna, aby se stal jedním z nás, aby na lidském těle odsoudil hřích a svou krví očistil naše hříchy, abychom mohli skrze víru v něj přistupovat k živému Bohu a mít život v jeho jménu. 

10. února

Jsem na zemi jenom hostem, neukrývej přede mnou svá přikázání. (Ž 119,19)

Jenom Bůh je věčný. My jsme stvořeni pro krátký okamžik našeho přebývání na této zemi. Jsem za vás vděčný Bohu, protože Bůh s vámi jedná a dává vám nejenom množství síly, ale také odvahu a moudrost, jednat v tomto svět k jeho slávě. Bůh je věrný – jedná podle své milosti v nás a skrze nás. Chce z nás učinit nádobu chvály bez ohledu na to, jakou nádobou skutečně v tomto světě jsme. Bůh se dává poznat svým služebníkům v tomto světě včetně toho, jaká je jeho vůle. Chce, abychom viděli bez zábran a jasně. Neukrývá před námi svou vůli, svá přikázání, ale naopak je odhaluje. To je sláva nové smlouvy, kterou zpečetil krví Kristovou.

11. února

V duši se stravuji touhou po tvých soudech v každé době. (Ž 119,20)

Lidská duše, nebo jinak také vnitřní člověk, je tím, co hýbe vnějším člověkem. Neobnovený vnitřní člověk se stravuje touhou po hříchu. Jeho hlavním cílem je vlastní „já“. Je z podstaty svého tělesného narození modlářem a vzbouřencem proti Bohu, je Bohu nepřátelský a nechce ho znát natož ho poslouchat. Ale když Duch svatý obnoví nitro, dá nové srdce a Bůh do nás vloží svého Ducha, zapečetí nás jím, abychom byli už navždy jeho, objeví se úplně nové touhy. To je nové narození, nový život, nové stvoření – staré pominulo a je tu nové. Ne že by se staré touhy už neobjevovaly, ale už byla zlomena jejich moc a den za dnem se blíží okamžik, kdy budeme vyvázáni i jejich přítomnosti.

12. února

V duši se stravuji touhou po tvých soudech v každé době. (Ž 119,20)

Nové stvoření má nové srdce a spolu s ním také nové touhy – vlastně všechno je nové, protože to staré pominulo. Boží dítě bylo přeneseno ze tmy do království Božího syna, z temnoty do podivuhodného světla, z bažiny hříchu a poskvrnění do slávy svatosti a čistoty. Už netouží vrhat se do víru nepravosti společně se světem, ale stravuje se touhou po Božích soudech. Chce vidět Boha v jeho velikosti a moci, v jeho slavných a mocných skutcích. Boží soudy jsou potěšením Božího dítěte, raduje se z nich, protože v nich poznává ruku svého milovaného Spasitele a Pána. V žádném okamžiku svého života už nechce být bez Boží přítomnosti, bez jeho lásky, spravedlnosti, pravdy, nebo bez jeho laskavého milosrdenství. 

13. února

Oboříš se na opovážlivce, na proklatce, kteří pobloudili od tvých přikázání. (Ž 119,21)

Není radno zahrávat si s živým a svatým Bohem. Bůh je věrný a naprosto spravedlivý. Žádného opovážlivce neponechá bez trestu. Je věrný ve své lásce ke svým milovaným, a je úplně stejně věrný ve svém hněvu vůči všem, kteří se proti němu staví. Ze své milosti z nás, kteří jsme byli opovážliví a vzbouření proti němu, učinil své děti. Jak by se nesmiloval nad dalšími, kteří ještě zůstávají ve své vzpouře? Vždyť jeho slitování se nad námi klene jako obloha a jeho milosrdenství je plná země. Proto ve vší důvěře v jeho dobrotu voláme: „Pane, zachraň!“ „Smiluj se a vztáhni svou ruku ke spasení těch, kteří se vzbouřili proti tobě a vzdorují ti.“ 

14. února

Oboříš se na opovážlivce, na proklatce, kteří pobloudili od tvých přikázání. (Ž 119,21)

Všichni, kteří zbloudili od Božích přikázání, se dostali pod prokletí. To je kletba Mojžíšovy smlouvy – stačí přestoupit jedno přikázání a dochází k přestoupení všech, protože byla porušena smlouva (viz Jk 2,10). Jaká sláva a blaženost spočívá na těch, kteří se stali účastníky lepší smlouvy, nové smlouvy, Kristovy smlouvy. Ti už nejsou pod zákonem Mojžíšovým, ale ani nejsou bez zákona – jejich zákonem je Kristus. Doslova vsazeni do zákona Kristova. Jsou nové stvoření, jsou v Kristu a nic je nemůže oddělit lásky Boží, která je v Kristu Ježíši. Jsou mimo jakékoliv prokletí, protože všechny jejich hříchy – minulé, přítomné i budoucí – omyla Kristova prolitá krev. Takže i když zbloudí, Bůh je věrný a spravedlivý a jakmile vyznají svou opovážlivost, očišťuje je od každé nevěrnosti. 

15. února

Sejmi ze mne potupu a pohrdání, neboť tvá svědectví zachovávám. (Ž 119,22)

Pro křesťana není obtížné být potupen a pohrdán – a to nejenom od světa, ale dokonce i od svých vlastních, bratrů a sester. Pomluvy, podsouvání myšlenek a názorů nebo jen obyčejná závist – to všechno a mnoho dalších věcí, které vycházejí z padlé lidské přirozenosti, snadno a rychle vedou k pohrdnutí bratrem nebo sestrou a dokonce i k jejich hanění. Bůh to ví a dopouští takové věci do životů svých dětí, aby je pokořoval a učil spoléhat pouze na jeho milost, na jeho slitování, na jeho hodnocení, na jeho lásku. Jednoho dne Bůh srovná všechno bezpráví a nespravedlnost, sejme potupu z těch, kdo byli neprávem haněni a místo pohrdání zahrne své milované jasem své slávy a ti, kdo tupili, budou sami potupeni.. 

16. února

Sejmi ze mne potupu a pohrdání, neboť tvá svědectví zachovávám. (Ž 119,22)

Žalmista se dovolává Boží spravedlnosti. Zachovává Hospodinova svědectví, chodí po jeho stezkách, raduje se z Božích soudů i z jeho přikázání. Jeho svědomí je před Bohem čisté. Přesto je lidmi štván a tupen jako člověk vzpurný a rouhač. Nebojuje však s lidmi, ale utíká se k Bohu, který jediný ospravedlňuje, který snižuje pyšné a pokorným dává milost. Bůh je spravedlivý soudce. Kdo se k němu utíká, dojde – dříve nebo později – spravedlnosti a práva. Bůh se zastává všech, kdo jsou utlačování, kdo se nemohou domoci vlastní spravedlnosti a práva. Ujímá se vdovy i sirotka a staví se proti aroganci a útlaku mocných, ať již jsou to lidé ze světa nebo lidé z církve. „Bohu se nikdo nebude posmívat“ (Ga 6,7).

17. února

I když vládci zasednou a umluví se na mě, tvůj služebník bude přemýšlet o tvých nařízeních, (Ž 119,23)

I když přijdou těžké chvíle – a takové chvíle rozhodně přijdou, a dost možná, že v lidském životě nejednou, žalmista chce přemýšlet o Božích nařízeních. Jak vysvobozující je, když uprostřed víru zkoušek a všemožných nesnází, tváří v tvář nepřátelství a pomluvám, může Boží dítě zaměřit svou pozornost na Pána Ježíše Krista. Potom se mnohem snadněji dá porozumět slovům Jakuba, abychom se z toho vždycky radovali, když na nás přicházejí zkoušky (Jk 1,2). Zkoušky nás vrhají přímo do Pánovy náruče. I když zasednou vládcové nebo lidé, kteří mají v rukou moc a budou se domlouvat na tom, jak zničit Boží lid, mohou být naplňováni pokojem, protože jejich nebeský Otec je s nimi – nikdy je neopustí a nikdy se jich nevzdá.

18. února

I když vládci zasednou a umluví se na mě, tvůj služebník bude přemýšlet o tvých nařízeních, (Ž 119,23)

Hle, jaké odhodlání, jaké rozhodnutí, jaký závazek. Boží slovo bude neustále v centru pozornosti – ať se děje, co se děje. I když přijdou těžkosti ze strany okolí a dokonce vládci se budou umlouvat na Božího služebníka, jeho mysl nebude zatížena starostmi o tento život nebo zkoumáním toho, jak vyváznout z intrik, ale bude naplněna zájmem o Boží slovo, touhou znát Boží přikázání a nařízení. Takových věcí je člověk schopen jenom tehdy, pokud je nově narozený z Ducha svatého, pokud je v Kristu a má nové srdce, které je od Boha. Potom už jeho život není o něm samotném, ale je o Pánu Ježíši, není o pozemských věcech, ale o těch nebeských, není o tomto světě, ale o Božím království. 

19. února

… tvá svědectví budou nadále mým potěšením, jsou to moji rádci. (Ž 119,24)

Jen v Bohu se může ztišit lidská duše, jenom od něj může přijít skutečná blaženost.  Srdce Božího dítěte je usazené v Bohu, takže se může radovat (a nemůže jinak) z Božích svědectví a přikázání. Z Boží milosti to tak je navzdory všem možným těžkostem, komplikovaným okolnostem, i když se spolu smlouvají vládcové země nebo zlé jazyky tupí Boží dítě – stále je zde radost, která plyne z toho, co Bůh dělal a dělá. V tomto smyslu sahají Boží svědectví od věčnosti minulé do věčnosti budoucí, od toho, co Bůh činil před stvořením světa (vyvolení a celý plán Boží prozřetelnosti) až po to, co Bůh učiní ve věčnosti budoucí, kdy bude v plnosti přebývat uprostřed svého lidu a setře mu každou slzu z očí. 

20. února

… tvá svědectví budou nadále mým potěšením, jsou to moji rádci. (Ž 119,24)

Člověk bez Boha není člověk rozumný, ale člověk bezradný, a Písmo dokonce říká, že to je člověk hloupý, bloud (Ž 14,1). Abychom se mohli orientovat v tomto světě, potřebujeme Boha, který tento svět stvořil a určil, jak má fungovat. Proto jsou jeho svědectvím potěšením pro každé Boží dítě, protože skrze ně přichází k porozumění nejenom tomu, jak věci fungují, ale také kdo je jejich tvůrcem. Boží svědectví svědčí především o Bohu – tak to řekl Ježíš Židům, kteří zkoumali Písma a mysleli si, že v nich mají věčný život: „Písma svědčí o mně“ (J 5,39). Proto přináší Boží slovo křesťanovi tolik potěšení, neboť v něm nachází toho, kterého tolik miluje, svého vykupitele a Pána Ježíše Krista. Proto chce mít Bibli za svého rádce.

21. února

Do prachu je přitisknuta moje duše, zachovej mi život podle svého slova. (Ž 119,25)

Prach se vrací prachu. Nejenom na konci fyzického života, kdy tělo, původně z prachu stvořené, se do něj zase vrací, ale také během něj, kdy jsme pokořováni na nejvyšší možnou úroveň, doslova až k smrti. Duše se tiskne do prachu země, protože je tlačena tíhou hříchu nebo tíhou okolností, pronásledování, tlakem nepřátel. Sklání se tak před svým Stvořitelem a volá k němu: „Pane, smiluj se! Pane, zachraň!“ Ve svém čase a podle své vůle Bůh odpovídá a mocí své milosti pozvedá duši z prachu, když jí dává poznat svého milovaného Syna, který dal sám sebe jako oběť smíření za naše hříchy. Tehdy je duše povznesena do nebeských výšin, kde Kristus sedí po pravici Boha Otce všemohoucího. 

22. února

Do prachu je přitisknuta moje duše, zachovej mi život podle svého slova. (Ž 119,25)

KMá duše ulpěla v prachu a nemůže se zvednout. Je zavalená prachem, zabořená do bahna tohoto světa, patří smrti stejně jako tělo, které z prachu povstalo a do prachu se vrátí. Proto volá k Bohu pro obživení. Zachovej mi život! Má duše přilnula k prachu a nemůže se od něj odtrhnout – Bože, zachraň! Bože, oživ! Bože, smiluj se! To je úpěnlivé volání zoufale zdrcené duše. Jediné východisko je v Ježíši Kristu, který sám je životem (J 14,6), původcem života (Sk 3,15). Jenom jeho život může pozvednout duši přitištěnou do prachu, jen skrze víru může dojít k novému narození, pouze touto milostí může být člověk obnoven, obživen a zachován pro věčnost. Jedinému Bohu takto vzejde sláva.

23. února

Do prachu je přitisknuta moje duše, zachovej mi život podle svého slova. (Ž 119,25)

Bože, ty jsi stvořil člověka z prachu země a vdechl jsi mu život. Zachovej nyní tento život podle svého Slova. Žalmista se dovolává Božího slova, možná i dalších slibů pro ty, kteří žijí bezúhonně před svým Bohem, tedy ve víře v něj a jeho Mesiáše. Skrze víru v Pána Ježíše Krista jsme byli zproštěni svých hříchů, protože Pán je vzal na sebe a vynesl je na golgotský kříž, kde za ně zaplatil svou vlastní smrtí. Stal se smírnou obětí za naše hříchy, utišil Boží hněv, který byl namířený proti nim, takže nyní můžeme i my skrze víru v něj chodit před svým Bohem v bezúhonnosti srdce. A kdykoliv je naše duše přitištěná do prachu, můžeme se dovolávat Božích slibů.

24. února

Vyprávěl jsem o svých cestách, tys mi odpověděl, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. (Ž 119,26)

Bůh slyší, Bůh vyslýchá. Bůh dobře ví o naší situaci a nikdy nás nepouští ze zřetele. Není mu ale lhostejné, co děláme a co říkáme. Někdy dokonce neodpovídá přímo na naše modlitby, ale jedná na základě našeho vyznání a svědectví, když vyprávíme o svých cestách s ním. Nemusí se nutně jednat o výšiny života s Bohem, ale mohou to být naše pády, které vedou k vyznání naší bídy, našeho hříchu a následně k Božímu milosrdenství, v němž se Bůh nad námi slitovává. Poslal svého Syna, aby nás očistil ode všeho hříchu a aby byl věrný, kdykoliv se k němu obracíme – ať už s vyznáním svých hříchů, nebo v našich prosbách. Můžeme s radostí vyprávět o naší cestě s Bohem.

25. února

Vyprávěl jsem o svých cestách, tys mi odpověděl, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. (Ž 119,26)

S jak jednoduchým procesem se tady setkáváme! Vyprávěl jsem o svých cestách, o svém životě s tebou, Bože, a ty jsi mi odpověděl, požehnal jsi mým slovům a dal jsi mi zakusit ještě více z tvé milosti a přítomnosti. Proto k tobě volám a chci vědět víc o tobě samotném i o tvém díle, o tvých přikázáních a o všem, co nařizuješ. Když Bůh dá člověku nové srdce, je tady úplně nová touha, která už se nechce zabývat hříchem a světskými věcmi, ale chce přemýšlet o všem, co „pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu“ (Fp 4,8). To je dílo Boží milosti v životě člověka.

26. února

Dej mi porozumět cestě svých ustanovení, chci přemýšlet o tvých divuplných činech. (Ž 119,27)

Následování Pána Ježíše Krista není otázkou pocitů, dojmů nebo nějakých mysticky neuchopitelných věcí – žalmista říká: „Dej mi porozumět … chci přemýšlet.“ Bůh nás stvořil jako rozumné bytosti, což je jedna z věcí, v nichž jsme stvořeni K Božímu obrazu. Naše mysl je padla, ale když se narodíme z Ducha svatého, začínám se proměňovat obnovou své mysli (Ř 12,2). Teprve potom můžeme začít rozumět duchovním věcem. Mnohé z nich sice přijímáme jenom skrze víru, protože jsou tak hluboké, že jim nelze porozumět, přesto o nich můžeme přemýšlet a žasnout nade všemi cestami Božích ustanovení. Bůh dal svá ustanovení, abychom podle nich žili, a když nad nimi přemýšlíme, vidíme, jak velkého Boha máme a jak slavný je náš Vykupitel.

27. února

Dej mi porozumět cestě svých ustanovení, chci přemýšlet o tvých divuplných činech. (Ž 119,27)

Když člověk začíná rozumět cestě Božích ustanovení, což je možné jenom díky novému narození z Ducha svatého, vidí, jak veliká je Bůh, jak divuplné jsou jeho činy. Pomalu se přibližuje k Božímu smýšlení a chápání tohoto světa. Bez Ducha Božího to nejde a není to možné ani bez znovuzrození. Bez toho zůstává jenom tělesná mysl, která chápe všechno tělesně a nerozumí duchovním věcem v tom Božím slova smyslu. Taková mysl za duchovní vydává opravdu kde co, ale pravé rozlišení nemá. Nemůže žasnout nad Božími divuplnými činy, protože jim nerozumí a nerozumí tomu, že jsou od Boha. Kéž skutečně pochopíme, kdo je Bůh a co je od něj, kéž rosteme v tom, co je duchovní v tom pravém slova smyslu, a co není.

28. února

Moje duše se rozplývá žalem, pozvedni mě podle svého slova. (Ž 119,28)

Také žalmista byl jenom člověkem. I on procházel nejrůznějšími těžkostmi a došlo i na chvíle, kdy se jeho rozplývala žalem. Také takové chvíle nechává Bůh dopadnout do životů svých dětí. Není to proto, že by je nemiloval, ale často je to proto, aby jim mohl svou lásku ještě více ukázat, aby jejich duše ještě více přilnula k Bohu samotnému a hledala svou útěchu u něj, v jeho osobě, v Božích činech a v jeho Slově. Můžeme si být jisti, že Bůh s námi nejedná metodou „pokus – omyl“, ale vždycky dobře ví, co dělá, takže „všechno napomáhá dobrému těm, kdo milují Boha“ (Ř 8,28). Vždyť neušetřil svého vlastního Syna, ale vydal ho za nás! Jak by nám tedy spolu s ním nedaroval všechno?

29. února

Moje duše se rozplývá žalem, pozvedni mě podle svého slova. (Ž 119,28)

Pozvedni mě, Hospodine! To je volání zoufalé duše, která se rozplývá žalem. Současně je to ale také volání víry, protože se dovolává jeho Slova, jeho slibů. Bůh pozvedá všechny ubohé a ponížení, zkroušené a zarmoucené, kteří k němu volají a prosí ho pomoc, prosí ho o vysvobození a o útěchu. Každé Boží dítě má k dispozici tu nejlepší útěchu, protože Pán Ježíš nám dal jiného Utěšitele, Ducha svatého, který v nás přebývá a učinil si z nás svůj chrám. Utišuje náš žal i naši bolest, otevírá nám oči, abychom viděli Pána Ježíše Krista, který sám bojoval s ponížením, bolestí i zármutkem a nakonec za nás zaplatil a vykoupil nás, abychom mohli být Božími dětmi. Má duše, drž se pevně jeho Slova.

Březen

1. března

Odvrať ode mne cesty klamu, podle svého Zákona se nade mnou smiluj. (Ž 119,29)

Život hříchu je život lži – od začátku až do konce. Je to lež o Bohu, lež o sobě (i sobě), lež o druhých (a druhým), lež o světě (a světu). Ale poznání pravdy vysvobozuje z moci klamu. Nové narození z Ducha pravdy staví nohy Božího dítěte na cestu pravdy, doslova do toho, který sám sebe nazývá Pravdou. Přesto je naše inklinace ke klamu stále velká a proto musíme volat k Bohu, aby nás vysvobodil, aby od nás odvrátil cestu lži. A nejenom z našeho vlastního života, ale i z našeho okolí. Křesťan nechce, aby na něm ulpěla ani kapka falše, pokrytectví, bludu, pošetilosti nebo modlářství. Vysvobození je ovšem jenom u Pána. „Obrať nás, Hospodine, k sobě a my se navrátíme“ (Pl 5,21).

2. března

Odvrať ode mne cesty klamu, podle svého Zákona se nade mnou smiluj. (Ž 119,29)

„Pane, smiluj se nade mnou!“ To by měla být asi jedna z nejčastějších proseb křesťanů. Ano, Pán se smiloval, stal se člověkem a na lidském těle zaplatil za hříchy svého lidu, je dokonáno a každému, kdo uvěřil ve vzkříšeného Ježíše Krista a vyznal ho svými ústy jako Pána, byly jeho hříchy odpuštěné, byl očištěn Kristovou krví a je Božím dítětem. Přesto stále znovu tak snadno zabloudíme, odbočíme na cestu klamu nebo zatouláme a ztratíme. Myslím, že není den, kdy bychom nepotřebovali volat k Bohu a prosit ho o smilování. Smiluj se nade mnou podle svého Zákona, podle své spravedlnosti. Petr, který se zahleděl do vln, když šel po vodě, a začal tonout, volal: „Pane, zachraň mě!“ Stejně voláme i my. A on zachraňuje. 

3. března

Zvolil jsem si cestu věrnosti, stavím si před oči tvé soudy. (Ž 119,30)

Každý člověk se dříve nebo později dostane ve svém životě na rozcestí – na jedné straně se někdy více a někdy méně zřetelně rýsuje úzká cesta, která vede k životu skrze víru v Pána Ježíše Krista, zatímco na druhé straně je široká cesta, která vede do záhuby. Na jedné straně je cesta pravdy, na druhé straně je cesta lži, na jedné straně je poddání se Bohu a jeho Slovu a na druhé straně je vzpoura proti němu. A i když může být zpočátku ta úzká cesta skutečně nezřetelná, pokud se po ní člověk rozhodně jít, nakonec se vyjasní a dovede ho až do náruče Pána Ježíše Krista, dovede ho k pokoji ve smíření s Bohem a k radosti z odpuštění hříchů. Kterou cestu zvolíš, čtenáři?

4. března

Zvolil jsem si cestu věrnosti, stavím si před oči tvé soudy. (Ž 119,30)

Žalmista se rozhodl jít po cestě věrnosti, protože viděl Boží soudy a stavěl si je před oči. Přesně tohle se potřebujeme naučit – stavět si před oči Boží soudy – ať už ty, které vidíme přímo před sebou, tedy jak Bůh aktuálně jedná nebo ty, o nichž píše ve svém Slově. Ukazuje nám to, jak velký a mocný je náš Pán, jak svaté a spravedlivé je jeho jednání a učíme se z toho bázni před ním. Musíme k němu volat, aby nás učil vidět jeho soudy, vidět jeho ruku v událostech kolem nás, vidět jeho soudy v Božím slově a radovat se z nich. To je motivace pro každého z nás, abychom zůstali věrní a drželi se pevně úzké cesty následování Pána Ježíše Krista. 

5. března

Přimkl jsem se k tvým svědectvím, nedej, Hospodine, abych byl zahanben! (Ž 119,31)

To je krásné a požehnané svědectví! Žalmista se přimkl k Hospodinovým svědectvím. Doslova k nim přilnul, přilepil se na ně – ale ne jako na něco cizorodého, ale přivlastnil si je a ztotožnil se s nimi, přijal je za své a nyní na nich bude stavět. Drží se jich a nic ho od nich nemůže oddělit. A přilnul k Pánovým svědectvím – tedy k tomu všem, co říká a dělá v tomto světě, co je zapsané v Božím slově i k tomu, na čem zjevně spočívá jeho ruka. Bůh dosvědčuje sám sebe jak svým Slovem, tak také svými skutky – těmi minulými zapsanými v Písmu, tak těmi přítomnými, které vidíme. A především dosvědčil sám sebe ve svém Synu, kterého vydal za naše hříchy. 

6. března

Přimkl jsem se k tvým svědectvím, nedej, Hospodine, abych byl zahanben! (Ž 119,31)

Mohlo by se zdát, že žalmista se tady dovolává svých zásluh – tedy že se přimkl k Božím svědectvím – a chce na nich postavit Boží přízeň – aby nebyl zahanben. Ale myslím si, že se spíš jedná o volání po Boží milosti, prosbu o Boží slitování. „Nedej, Bože, aby byl zahanben“ – rozhodl jsem se svěřit se tobě, vložit se do tvých rukou, proto jednej se svým služebníkem ke své slávě. „Kdo v něho věří, nebude zahanben“ (Ř 10,11). To je dílo Boží milosti, to je Bůh, který zachraňuje a působí v životech svých dětí, že se přimknou k jeho svědectvím, a následně své děti obhajuje, takže žádné z nich nebude zahanbeno. Bůh je věrný a my se mu můžeme cele odevzdat.

7. března

Poběžím cestou tvých přikázání, dal jsi mému srdci volnost. (Ž 119,32)

Pro srdce zasažené Boží láskou a proměněné Boží milostí jsou Boží přikázání radostí. A i když žalmista mluví o příkazech staré smlouvy, jeho srdce bylo obnovené mocí smlouvy nové, která byla zpečetěna Kristovou krví. On sám by to tak jistě nemohl říci, ale když se na to díváme z perspektivy kříže, není jiné vysvětlení. Kristova láska zasáhla jeho srdce a dala mu nový život a spolu s ním i pomyslná křídla, takže letí, aby udělal všechno, co vidí na očích toho, který ho vykoupil. Poznal cestu spasení – z milosti skrze víru – a nyní chce běžet touto cestou lásky a vylévat Boží požehnání na všechno kolem sebe. „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo“, řekl Pán Ježíš (J 14,23).

8. března

Poběžím cestou tvých přikázání, dal jsi mému srdci volnost. (Ž 119,32)

Evangelium vysvobozuje! I když můžeme říct, že autor tohoto Žalmu ještě neviděl evangelium v takové plnosti, v jaké ho známe dnes, nebyl zachráněn jinak než my – z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. V jeho případě to bylo skrze Krista zaslíbeného. Ale o nic méně mocného. Tento Kristus se ze své milosti dával poznat i v době Starého zákona a jeho pravda činila lidi svobodné stejně, jako je tomu dnes. I žalmista byl vysvobozen z otroctví hříchu a smrti stejně jako z otroctví zákona. Proto mluví o tom, že Bůh dal jeho srdci volnost, takže může běžet cestou jeho přikázání. Byl zachráněn skrze stín Krista, který viděl v zákoně, který mu byl dán a toužil k postavě, která ten stín vrhala, k Pánu Ježíši Kristu.

9. března

Ukaž mi cestu svých nařízení, Hospodine, důsledně ji budu zachovávat. (Ž 119,33)

Každá duše, která byla z Boží milosti zachráněná, okamžitě volá: „Ukaž mi cestu!“ Chce jít za Pánem a Pán se jí dává poznat – on sám je ta cesta, pravda i život (J 14,6). „Ukaž mi cestu“ znamená, dej mi poznat sám sebe, ukaž mi, jak mám s tebou chodit v tomto světě, jak můžu žit v pokoji a v radosti z Ducha svatého. Kéž se Bůh nad námi smiluje a den za dnem nám ukazuje cestu, po níž ho máme následovat. Je to cesta kříže, cesta zapření sebe sama, cesta zemření sobě a žití pro něj. Je to cesta, která nás stojí celý náš život. Ale současně je to cesta, která – jako jediná – znamená skutečný a naplněný život. 

10. března

Ukaž mi cestu svých nařízení, Hospodine, důsledně ji budu zachovávat. (Ž 119,33)

Kdokoliv byl kdy Bohem z jeho milosti zachráněn, stal se novým stvořením jenom na základě vykupujícího díla Pána Ježíše Krista na kříži Golgoty. Bylo a je to z milosti a skrze víru, která se dívala buď dopředu na zaslíbení Krista, nebo zpět na zjevení Krista a jeho dokonané dílo. Vykoupené srdce je nové srdce, masité, které je obnovené Bohem a má schopnost zachovávat Boží přikázání. To je jediný důvod, proč se může žalmista ptát na cestu Božích nařízení. Tady je srdce, které je vyučené Bohem (Jr 31,34), které bylo očištěné Kristovou krví a nyní chce chodit po Pánových cestách. Chce je poznávat, proto volá: „Pane, nauč mě znát tvou vůli, nauč mě cestě zbožnosti, abych po ní mohl chodit ke tvé slávě.“

11. března

Ukaž mi cestu svých nařízení, Hospodine, důsledně ji budu zachovávat. (Ž 119,33)

Pohleďte na malé, ale velmi silné slovíčko – „důsledně“. Opravdu žalmista ví, o čem mluví? Chce skutečně důsledně zachovávat všechna Boží nařízení, která nachází v zákoně Mojžíšově? Je jisté, že nemůže mít na mysli nic jiného. Přesto nemůžeme jeho slovům rozumět jinak, než že z moci Ducha svatého touží po tom, co je vrcholem a cílem celého zákona – a tím je samotný Pán Ježíš Kristus. Jinak by nemohl mluvit o důsledném zachovávání Pánových nařízení. Vždyť nikdo není schopen je plnit, natož důsledně! Jenom ten, který je dal, je schopen podle nich žít – a pouze tehdy, když on žije v nás (Ga 2,20), můžeme důsledně plnit jeho zákon a milovat ho z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí (Lk 10,27).

12. března

Dej mi rozum a budu tvůj Zákon zachovávat, budu se ho držet celým srdcem. (Ž 119,34)

Člověk bez Boha je člověkem bez rozumu (Ž 14,1). Proto by každý člověk měl volat k Bohu, aby mu dal rozum. A kdo přišel k Bohu z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista, dosáhl toho požehnání, že se dostal k plnosti Boží moudrosti, která je v Kristu. Díky němu ti, kteří v něm jsou, mají rozum a jsou schopni rozpoznat pravdu od lži a prosit Boha o moudrost. Kéž se nad námi Bůh slituje a nenechá nás napospas hlouposti! Je to tak snadné stát se ignorantem, být lhostejný k tomu, co se kolem nás děje (Př 1,32). Bez rozumu člověk nemůže zachovávat Kristův zákon, protože neví nic o lásce, kterou Bůh miluje své děti a není schopen takto milovat své bližní. 

13. března

Dej mi rozum a budu tvůj Zákon zachovávat, budu se ho držet celým srdcem. (Ž 119,34)

Člověk bez rozumu je jako kůň či mezek (Ž 32,9) – potřebuje uzdu, aby bylo možné ho udržet u sebe. Proto musíme volat k Bohu, aby nám dal rozum, aby nás obdaroval svou moudrostí, která je čistá a mírumilovná (Jk 3,17). Jen s Boží moudrostí se Boží dítě může pevně držet Krista, který je jeho zákonem, žít podle jeho příkladu, milovat, jako miloval on, zachovávat jeho Slovo, držet se ho celým srdcem. Toho rozumu ani nemusí být tolik – důležité je, že je od Boha. S takovým darem je možné růst – je to maličké semínko víry, která skrápěná rosou Ducha svatého vyroste v nádherný strom a přináší hojné duchovní ovoce. 

14. března

Veď mě po cestě svých přikázání, oblíbil jsem si ji. (Ž 119,35)

Ukaž mi cestu (v. 33), dej mi rozum (v. 34) a veď mě po cestě (v. 35) – to je volání po Bohu samotném, to je vyjádření touhy znát ho a chodit s ním. Takto nějak nepochybně chodil Henoch s Bohem a nebylo ho, protože Bůh si ho vzal (Gn 5,24). Je to vytrvalé volání k Bohu a hledání jeho samotného – i v době Starého zákona to bylo hledání Pána Ježíše Krista, i když ještě nezjeveného a zastřeného. O to víc je to nyní – už byl zjeven, už se stal tělem, které přebývalo mezi námi, už dokonal své dílo na kříži Golgoty a slavně vstal z mrtvých. Není nic většího lepšího, co by mohl křesťan poznat, zakusit, kudy by mohl jít!

15. března

Veď mě po cestě svých přikázání, oblíbil jsem si ji. (Ž 119,35)

Tvoje cesta je ta nejlepší, po které mohu jít. Je tak dobrá, že jsem si jí oblíbil, zamiloval jsem se do ní. O čem tady žalmista mluví? Nepochybně mluví o zákoně, který Bůh dal Izraeli skrze Mojžíše, o jeho přikázáních, obětech, řádech atd., v nichž nachází zalíbení. Ovšem jeho srdce bude naprosto jistě u plnosti tohoto stínu, u Pána Ježíše Krista, protože jinak by nemohl říci, že si tu cestu zamiloval. Mojžíšův zákon vždycky vedl jenom k odsouzení, ale Kristův zákon, poznání Pána samotného, vede vždycky k životu, k radosti, pokoji, k požehnání. On je tou cestou, do které se zamiluje každé srdce, které ho pozná, které se s ním setká, které se mu otevře a naslouchá mu. Kterou cestu sis oblíbil ty, čtenáři?

16. března

Ke svým svědectvím nakloň mé srdce, nikoli k zištnosti. (Ž 119,36)

Lidské srdce je tím nejpřevrácenějším, co pod sluncem může být (Jr 17,9). Netouží příliš po tom, aby bylo nakloněné k Pánovým svědectvím – tedy pokud by toho nějak nemohlo využít pro sebe. Naše srdce nás vzdaluje od Boha. Svým kamenným chladem, svou lhostejností, svou vzpourou proti Bohu, staví mezi námi a jím silnou zeď. Proto potřebujeme srdce nové – ne kamenné, ale masité, které by chtělo poslouchat Hospodinovy řády a radovalo by se z jeho svědectví. Takové srdce můžeme získat jenom novým narozením z Ducha svatého. A abychom k němu dospěli, musíme věřit v Pána Ježíše Krista, spolehnout se na něj a vložit všechnu svou naději do jeho rukou, nebo lépe na jeho kříž, který vykupuje. 

17. března

Ke svým svědectvím nakloň mé srdce, nikoli k zištnosti. (Ž 119,36)

Bohem proměněné srdce nezůstane obvykle samo – začne k sobě přitahovat množství hříšníků, stejně jako Pán Bůh, a vede k touze po Božích věcech. Pokud je lidské srdce ponechané sobě samotnému, tíhne ke každému hříchu, který se jen mihne kolem. Ale Pán Ježíš svou mocí toto srdce promění, objeví se nové touhy. Jednou z nich je láska k Božímu slovu a důvěra tomuto slova. To je něco, co Bůh vkládá do člověka při jeho znovuzrození, protože jinak by člověk neměl na čem stavět a o co se opírat. Ale když Bůh nakloní lidské srdce k jeho svědectvím, všechno je najednou jinak. Barvy vystoupí z všeobecné šedi, obloha i tvář se rozzáří a nové stvoření se zaraduje.

18. března

Odvracej mé oči, ať nehledí na šalebnost, na své cestě mi zachovej život. (Ž 119,37)

Oko je světlem těla člověka (Lk 11,34). Proto má zůstat oko čisté, tedy jinými slovy, je důležité, na co se díváme a na co se nedíváme. Náš pohled hraje významnou roli v našem duchovním životě. Podobně nás Pán Ježíš varuje, abychom dávali pozor na to, co slyšíme (Mk 4,24). Naše uši, oči i ústa se podílejí na našem duchovním růstu. Proto máme volat spolu se žalmistou, aby Pán odvracel naše oči od šalebnosti, od špatných a pokroucených věcí. Proto máme být jako Jób, který se svýma očima uzavřel smlouvu, takže nepohlédl na nic, co by ho vedlo k pokušení nebo dokonce k hříchu (Jb 31,1). Pane Ježíši, pročišťuj můj zrak a odvracej mé oči ode všeho zlého.

19. března

Odvracej mé oči, ať nehledí na šalebnost, na své cestě mi zachovej život. (Ž 119,37)

Bůh zachraňuje. Bůh sám mění život Božího dítěte. Bůh přitahuje hříšného člověka k sobě, Otec přivádí k Synovi a Syn dává poznat Otce, Duch svatý působí nové narození i nový život. Bůh působí všechno v životě křesťana, jak jeho chtění, tak jeho činění. Proto může nové stvoření s vírou volat k Bohu, aby odvracel jeho oči od šalebnosti a aby mu zachoval život na cestě, kterou ho vede. Jsme přece jeho dílem, a jsme stvořeni k tomu, abychom chodili ve skutcích, které nám připravil (Ef 2,10). Proto se o něm můžeme opírat s jistotou, že bude všechno v našich životech, všechno na cestě, kterou nás vede, působit k našemu dobru a ke své slávě. 

20. března

Splň své slovo svému služebníku, jenž žije v tvé bázni. (Ž 119,38)

Jak je to požehnané dovolávat se naplnění Božích slibů! Bůh je věrný a spolehlivý, je pravdomluvný a nemůže lhát – on vždycky splní své slovo. A je potěšený, když k němu ve víře přicházíme a připomínáme mu jeho zaslíbení, když je ukládáme do svého srdce a stavíme na něm, když se v něm upevňujeme. Žalmista volal po splnění slibu – dost možná zaslíbeného Spasitele, který bude zástupnou obětí za jeho hříchy. Na rozdíl od něj my máme tu milost, že jsme ho poznali, že jsme se setkali s „beránkem Božím, který snímá hříchy světa“ a dovoláváme se toho, aby tam, kde začal své dobré dílo, tedy v nás, ho dovedl až do slavného a vítězného konce.

21. března

Splň své slovo svému služebníku, jenž žije v tvé bázni. (Ž 119,38)

Komu jinému by Bůh měl splnit své slovo, své sliby, než těm, kteří žijí v bázni před ním, kteří chodí po jeho cestách a kteří ho poslouchají. Slovo poslušnost ani slovo bázeň nepatří k těm nejoblíbenějším slovům v křesťanském slovníku, přesto jsou to slova, která poměrně hojně najdeme v Písmu, a nejednou jsou spojená s velkými Božími zaslíbeními. Kdo např. poslouchá Pánovo slovo, u toho si Pán udělá příbytek spolu se svým Otcem a s Duchem svatým (J 14,23). To je ohromné zaslíbení Boží přítomnosti, které je spojené s poslušností. A poslušnost jde ruku v ruce s bázní, protože bázeň před Hospodinem znamená nenávidět zlo (Př 8,13), tedy jednat podle Pánova slova, nikoliv proti němu. „Splň své slovo svému služebníkovi!“

22. března

Odvrať ode mne potupu, které se lekám, tvé soudy jsou dobrotivé. (Ž 119,39)

Jaké potupy se žalmista leká? To není těžké poznat – je to potupa, která souvisí s hříchem a s cenou za hřích. Zjevně nechce být nalezen jako ten, kdo žije ve vzpouře proti Bohu. Je to potupa, která ukazuje, jak ubohý je člověk – je jenom vzbouřenec proti Bohu, je tím, kdo vzdoruje, kdo chce sám řídit svůj život, aniž by byl schopen byť jen o píď prodloužit svůj život. Jak hřích, tak jeho důsledky, tupí člověka, ponižují ho, protože mu ukazují, jak špatně na tom je ve svém vztahu s Bohem. Každé znovuzrozené srdce se leká takové potupy, protože bylo Pánem Ježíšem Kristem očištěné a obnovené, bylo přinesené do světla, ale hřích znamená temnotu, špínu a nečistotu.

23. března

Odvrať ode mne potupu, které se lekám, tvé soudy jsou dobrotivé. (Ž 119,39)

Bůh je dobrý. Nikdo není dobrý, jenom on. Proto jsou i jeho soudy dobré, dokonce i ty nejvážnější a i ten poslední, jímž budou hříšníci odsouzeni do hořícího jezera. I to bude dobrý soud, protože odstraní zlo. Kromě toho Bůh své soudy oznamuje ve svém Slově – jsou tam zapsané jak soudy minulé, tak ty přítomné a i ty budoucí. To je znovu zjevení Boží dobroty. Díky těmto soudům od nás Bůh odvrací potupu, která spočívá ve věčném zahynutí. Jeho zjevené soudy jsou pro nás varováním i povzbuzením a vedou nás k tomu, který nás zachraňuje před přicházejícím Božím hněvem – k Pánu Ježíši Kristu. Až přijde podruhé, přijde k záchraně svého lidu a k soudu nad těmi, kdo ho odmítli.

24. března

Po tvých ustanoveních tak toužím, svou spravedlností mi zachovej život. (Ž 119,40)

V sedmém verši žalmista děkuje Bohu, že se smí učit jeho řádům a potom, co je poznal, co se s nimi seznámil, co je přijal nejenom do své mysli, ale do svého srdce, vyznává, že po nich touží. Tady je zjevně srdce, které je obnovené Boží milostí a mocí, znovuzrozené srdce. Jenom takové srdce může toužit po Božích ustanovením – je to srdce, které miluje Boha a proto miluje také celé jeho Slovo. Chce se sytit jeho Slovem, jednat podle něj, řídit se jeho přikázáními a skrze všechna ustanovení Boží poznávat svého Spasitele a Pána. On, Ježíš Kristus, je hlavním tématem celého Písma, a proto po něm křesťané tolik touží a chtějí ho znát.

25. března

Po tvých ustanoveních tak toužím, svou spravedlností mi zachovej život. (Ž 119,40)

Bůh nám ve své milosti zachoval své Slovo Staré smlouvy v hebrejštině, která na tomto místě umožňuje dva různé způsoby čtení. „Obživ mě ve své spravedlnosti“ (ČSP, Pavlík) – to je první možnost. Toužím po tvých ustanoveních, protože vím, že mi přinášejí život. Proto mě Bože obživ svou mocí a ve své spravedlnosti. Potřebuji tvůj zásah, tvou moc, tvou spravedlnost, tvé jednání ve svém životě, abych byl živ. Druhá možnost je v našem textu – svou spravedlností mi uchovej život. Ta první možnost se vztahuje k počátku, kde potřebuji Boha, bez něhož nemám život. A ta druhá se vztahuje k završení, kde konci – zachovej mi život. Nikdo jiný kromě tebe to nemůže udělat. Jenom evangelium je Boží mocí ke spasení pro každého, kdo věří.

26. března

Kéž na mě sestoupí tvé milosrdenství, Hospodine, i tvá spása, jak jsi řekl … (Ž 119,41)

Milosrdenství, spása, život – to vždycky sestupuje od Pána, nikdy to nevychází z nás samotných. V přirozeném člověku dříme smrt, odsouzení, tvrdost, temnotě – to je naše nitro, které se při každé vhodné příležitosti dere na povrch. Proto potřebujeme vzhlížet vzhůru, kde Pán Ježíš sedí po pravici Boží a hledat to, co je nad námi, aby na nás neustále sestupovalo všechno požehnání duchovních věcí, které máme v Kristu. Proto voláme k Pánu, aby naklonil nebesa a sestoupil, aby přišel, aby nás naplňoval svým Duchem, a my jsme byli proměňováni od slávy k slávě. Zatímco vnější člověk den za dnem hyne, ten vnitřní se krok za krokem obnovuje do plného lidství podle Pánovy plnosti. 

27. března

Kéž na mě sestoupí tvé milosrdenství, Hospodine, i tvá spása, jak jsi řekl … (Ž 119,41)

Bůh je naprosto svrchovaný ve své moci – on sám rozhoduje o spasení, o tom, komu dá svou milost a na koho nechá sestoupit své milosrdenství. Spása je od Hospodina! Ale to neznamená, že bychom k němu neměli volat a prosit ho o slitování. Vždyť on řekl, že kdokoliv k němu přijde, toho nevyžene ven (J 6,37). Každý může přijít. A všechny vybízí k tomu, aby prosili, hledali a tloukli – a současně také zaslibuje, že kdo prosí, dostává, kdo hledá, nalézá a kdo tluče, tomu bude otevřeno (Mt 7,7–8). Proto, milý čtenáři, připoj svůj hlas k žalmistovi a pros Boha, aby i na tebe sestoupilo jeho milosrdenství a jeho spása. On je věrný, on odpoví!

28. března

Kéž na mě sestoupí tvé milosrdenství, Hospodine, i tvá spása, jak jsi řekl … (Ž 119,41)

Sami od sebe nejsme schopni zajistit, aby v nás bylo nějaké milosrdenství, natož pak spása. Musíme volat k Bohu, aby na nás tyto věci sestoupily shůry, z jeho slávy, z jeho dobroty. Jenom když se on sám nad námi slituje a sestoupí k nám, budeme proměněni jeho milostí a budeme zachráněni. Přesto nejsme ponecháni v nějaké nejistotě ohledně spasení nebo milosrdenství – Bůh zaslíbil, že když budeme volat, on bude odpovídat. Proto se můžeme spolu s žalmistou opřít o jeho slovo, o jeho zaslíbení a připomínat Bohu, že to má udělat podle toho, jak on sám řekl, že to má být podle jeho Slova. Jeho Slovo je pravda a on sám je věrný a spolehlivý, nemůže lhát ani zapřít sám sebe. Bude jednat, jak řekl.

29. března

… a já dám odpověď tomu, kdo mě tupí, neboť doufám ve tvé slovo. (Ž 119,42)

Boží slovo je slovem moudrosti. Boží slovo je slovem pravdy. Boží slovo je samo o sobě zjevením a přináší zjevení, odhaluje, svítí, dává porozumění. Kdo uchovává Boží slovo ve svém srdci a rozjímá o něm ve dne v noci, bude vědět, jakou má dát odpověď – a nezáleží na tom, zda se jedná o odpověď svévolníkovi, který tupí spravedlivého, nebo člověku zoufalému, který neví kudy kam. Boží slovo dává vhled, rozumnost, přehled i moudrost. Boží slovo je živé a ostré. Nikoho nenechá nedotčeným, ale vždycky vykoná své dílo – kdo ho odmítá, rozbije se o skálu, kterou je Kristus, protože vzdoruje jeho Slovu, kdo v něj doufá, nasytí svou duši a nezůstane v poznání Pána Ježíše Krista nečinný a bez ovoce (2Pt 1,8).

30. března

… a já dám odpověď tomu, kdo mě tupí, neboť doufám ve tvé slovo. (Ž 119,42)

Doufám ve tvé slovo! Tvé slovo mi dává moudrost, tvé slovo mě posiluje, napomíná i povzbuzuje, tvé slovo mi dává naději i sílu, takže se mohu směle postavit proti tomu, kdo mě tupí. Tvé slovo je slovo pravdy. Tvým slovem jsem posvěcován, tvým slovem jsem usvědčován, tvé slovo mě buduje a vychovává. Spoléhám na tvé slovo, protože je věrné – je to tvé slovo, takže se v něm zrcadlí tvůj charakter, tvoje věrnost a spolehlivost. Žádné jiné slovo v tomto světě není jako tvé slovo. Kéž přebývá v mém srdci, kéž proměňuje mou mysl, formuje mé myšlenky i postoje a vede všechny mé činy. Tvoje slovo je chlebem, kterým se chci neustále sytit. Ke komu bychom, Pane, šli, vždyť ty máš slova život.

31. března

Nikdy nezbavuj má ústa slova pravdy, neboť čekám na tvůj soud. (Ž 119,43)

Jak moc a jednoduše jsou naše ústa náchylná ke lži. A jak těžce se musíme držet pravdy. Lež se stejně jako každý jiný hřích, člověka tak snadno přichytí, ale o pravdu je třeba bojovat, snažit se jí získat a uchovat ji ve svém srdci. Stát v pravdě znamená jednat podle Pánova slova navzdory všem překážkám. Abych mohl stát v pravdě, aby z mých ústa vycházela slova pravdy, potřebuji Boží slitování a jeho milost. Bez Boží milosti nebudou žádná ústa naplněná pravdou, ale každá ústa budou vynášet na povrch to, co naplňuje srdce – a to je hřích, tedy lež a klam, temnota a zlo. Jsme-li však osvobozeni slovem pravdy, potom je srdce proměněné a ústa překypují oslavou našeho Boha.

Duben

1. dubna

Nikdy nezbavuj má ústa slova pravdy, neboť čekám na tvůj soud. (Ž 119,43)

Kéž se, Pane, moje ústa nezaleknou svévolníků, kteří se srocují proti tobě, kéž jsou vždy naplněná pravdou, spravedlností a právem. Vlož své Slovo do mých úst, abych mohl zvěstovat pravdu. Naplň odvahou mé srdce, aby můj jazyk směle vyhlašoval tvé soudy. Boží soudy jsou spravedlivé a nutné. Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu (Ř 1,18). Panovníku Hospodine, čekám na tvé Slovo a vyhlížím tvůj soud. Jednej k svojí slávě, zastávej se svého lidu v této době, kdy se svévolníci pozdvihují, protřib svůj lid, aby spravedliví zářili jako hvězdy v tomto pokolení pokřiveném a zvráceném. Jenom tobě patří všechna naše chvála.

2. dubna

Tvého Zákona se budu držet ustavičně, navěky a navždy. (Ž 119,44)

Zákon je od Pána, je to jeho zákon. Celý zákon – a nakonec je to také jakýkoliv zákon, navzdory tomu, že není zákon jako zákon – je od Pána, z jeho veliké milosti a moci. Ale jiný je zákon Mojžíšův a jiný je zákon Ježíšův, což nás učí Písmo rozlišovat. Ten první vede náboženskému úsilí a potom ke smrti, zatímco ten druhý je branou k životu. Ten první je neunesitelným jhem, zatímco ten druhým skutečným radostným požehnáním. Je jasné, že žalmista nemohl z podstaty věci mluvit o Kristově zákoně a chce se držet toho, co Bůh zjevil v zákoně Mojžíšově, stejně tak je ovšem jasné, že v tomto svém úsilí hledá to, čemu ještě nerozumí a co mu v dané chvíli nebylo zjeveno – zákon Kristův.

3. dubna

Tvého Zákona se budu držet ustavičně, navěky a navždy. (Ž 119,44)

Není nic lepšího než se držet Pánova zákona. David neměl nic jiného, než zákon Mojžíšův, přesto i v něm mohl vidět světlo Kristovy slávy, i v něm se zrcadlily věci budoucí a v něm samotném byl obsažený zákon Kristův. Zatímco zákon Mojžíšův přináší smrt, protože říká, že když toto budeš dělat, budeš mít život, zákon Kristův zpečetěný jeho krví říká: Toto děláš a můžeš dělat, protože máš život, protože já jsem změnil tvé srdce, tvou přirozenost. Proto se ho chci držet ustavičně, navěky a navždy. Nikdy nechci (a ani nemohu) opustit Kristův zákon, který je zákonem Ducha a vede k životu. Není nic lepšího než spolehnout se na něj, spolehnout se na Krista a na jeho kříž, protože tam je život, tam je vítězství.

4. dubna

Volně budu chodit, na tvá ustanovení se dotazuji. (Ž 119,45)

Skutečná svoboda, volnost, je jenom v Kristu. Jenom když nás Syn osvobodí, budeme skutečně svobodní a budeme chodit volně. Žalmista se díval dopředu do budoucnosti a zakoušel tuto svobodu, kterou Bůh dává každému, kdo se spolehne na jeho Slovo, na jeho sliby, na dílo jeho Syna, které pro žalmistu bylo ještě zahalené. Přesto se mohl radovat, protože uvěřil Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost. Opustil širokou cestu, která vede do záhuby a vydal se po úzké cestě za Božím synem. Tato cesta svatosti je cestou opravdové svobody a plné radosti. „Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho“ (Ga 5,1).

5. dubna

Volně budu chodit, na tvá ustanovení se dotazuji. (Ž 119,45)

Těm, kdo se dotazují na Boží vůli, Bůh urovnává cestu. Nikoliv však v tom smyslu, že by z úzké cesty dělal širokou – úzká zůstane vždy úzkou, ale když se člověk ptá na Pánova ustanovení, když má srdce nastavené pro to, aby je plnil, aby podle nich žil, aby se na ně spoléhal, Bůh mu otevírá dveře a pomáhá mu jít po úzké cestě. Pravda Pánova slova a samotná vtělená pravda, Ježíš Kristus, snímá z každého Božího dítěte břemeno viny i hříchu jako takového. Jsme vysvobozeni z pout otročení hříchu, z cesty ke smrti, z okovů zákona a z plahočení v tomto světě a námahy, kterou jsme vkládali do skutků, kterými jsme se chtěli zalíbit Bohu. Nyní jsme svobodní, proto můžeme chodit volně.

6. dubna

O tvých svědectvích před králi budu mluvit a nebudu zahanben. (Ž 119,46)

Boží svědectví jsou velkolepá, nádherná a mocná. Není místo na tomto světě, kde by nemohla nebo dokonce neměla znít Boží svědectví k Boží slávě. Dostali jsme příkaz, abychom zvěstovali evangelium všemu stvoření, abychom šli až na sám konec země a činili učedníky ze všech národů. Ale není to naše zásluha, že někdo uvěří nebo že někdo bude růst v milosti a v poznání Pána – je to moc jeho Slova, moc evangelia, které proměňuje lidské životy, které přináší naději, radost i pokoj. Jeho Slovo obsahuje plnost svědectví o něm a je naprosto pravdivé. Proto se na něj můžeme spolehnout, proto nemusíme vymýšlet žádné speciality, ale stačí prostě vzít Boží slovo, otevřít ho a kázat. Nikdy se nevrátí s prázdnou!

7. dubna

O tvých svědectvích před králi budu mluvit a nebudu zahanben. (Ž 119,46)

Kdokoliv vyhlašuje Pánova svědectví nebo o nich jenom mluví, nebude nikdy zahanben. Zahanben bude ten, kdo zapře svého Pána před lidmi, protože toho Pán zapře před anděly nebeskými. Ale i kdyby člověk mluvil před králi nebo před jinými mocnými tohoto světa, nebude zahanben. Boží věrnost se projevuje v tom, že věrně hájí své Slovo i své děti. To neznamená, že jeho Slovo bude vždy přijato, ale znamená to, že se vždy – dokonce i uprostřed pronásledování a těžkostí – ujme svého dítěte, které věrně vyhlašuje Pánovo slovo a bude ho svým Duchem povzbuzovat a svou mocí podepírat. A i když my jsme nevěrní, on zůstává věrný a nikdy se svých dětí nevzdá ani nezřekne. S o to větší smělostí můžeme mluvit o jeho svědectvích.

8. dubna

Tvá přikázání jsou pro mne potěšením, já jsem si je zamiloval. (Ž 119,47)

Žalmista nepochybně píše o přikázáních Mojžíšova zákona, která se pro něj stala potěšením. Je to vůbec možné? Ano, je. S novým srdcem zcela jistě viděl, kam vedou, a i když neviděl samotný cíl zřetelně, jako ho můžeme vidět my, přece jenom mohl mít představu o Spasiteli, který je naplněním těchto přikázání Všechna přikázání a všechny obřady zákona byly jenom stínem, který směřoval jediným směrem – k postavě, která ten stín vrhala, a tou je Pán Ježíš Kristus. Proto mohla být tato přikázání žalmistovi potěšením. Jenom Ježíš může totiž přinést opravdovou radost srdci, jenom v něm samotném je možné najít dokonalé potěšení, vždyť v něm máme všechno a on se nám stal vším. 

9. dubna

Tvá přikázání jsou pro mne potěšením, já jsem si je zamiloval. (Ž 119,47)

Navzdory tomu, že žalmista žil pod jhem staré smlouvy, které nebylo možné unést (Sk 15,10), jeho srdce bylo skrze víru v zaslíbeného Spasitele proměněno a v duchovním slova smyslu vloženo pod smlouvu novou. To je smlouva poslušnosti Bohu, která je darovaná Bohem, potěšení z Božích přikázání, které dává Bůh a lásky k Bohu a jeho Slovu, ke všem jeho nařízením i příkazům. Křesťan miluje Boha i jeho Slovo. Chce svůj život naplňovat Kristovým slovem, aby v něm přebývalo v celé jeho plnosti – potom začne přetékat i srdce a ústa chválí Boha a děkují za jeho milost a dobrotu, radují se z jeho lásky a štědrosti a ruce i nohy jsou rychlé k plnění Pánova slova. 

10. dubna

Dlaně vztahuji k tvým přikázáním, já jsem si je zamiloval, chci přemýšlet o tvých nařízeních. (Ž 119,48)

Žalmista pozvedá své dlaně vzhůru – to je obraz naplněný významem. Je to vyjádření chvály a radosti, je to vyjádření lásky, která nemůže zůstat skryta v srdci, ale uvádí do pohybu celé tělo a vztahuje se k milovanému objektu. Kam jinam by mohla tato láska v případě žalmisty směřovat, než k Božím přikázáním – vždyť jsou jeho potěšením, protože si je zamiloval. Láska ke Slovu hýbe celým člověkem – od toho, že vztáhne ruce po Písmu a otevře ho, až po to, že není jenom posluchačem, ale také podle Slova jedná. Chce se chopit Božího slova, pevně se ho držet, nepustit se, zakořenit do něj, nechat ho proniknout skrz naskrz celým životem. Hospodine, oslav svého služebníka, který se věrně drží tvých přikázání.

11. dubna

Dlaně vztahuji k tvým přikázáním, já jsem si je zamiloval, chci přemýšlet o tvých nařízeních. (Ž 119,48)

Láska se nedotýká jenom srdce, ale zcela  přirozeně zasahuje také mysl. Kde je láska, skutečná Kristova láska, která se vždycky raduje z pravdy, tam nebude chybět ani přemýšlení. Láska se vylévá na objekt, který miluje a nejenom, že ho chce uchopit, chce o něm také rozjímat, naplnit svou mysl, poznat co nejvíc – v tomto případě o Božích nařízeních, která neukazují nikam jinam, než k samotnému Kristu. Proto znovuzrozené srdce namáčí mysl do Božího slova a proměnit smýšlení Božího dítěte, aby už nebylo tělesné a světské, ale duchovní a nebeské. Kéž se naše mysl povznese k nebesům, když přemýšlíme o Pánových nařízeních, když rozjímáme nad Kristovým zákonem, kéž nás vede k nohám našeho Spasitele a do jeho náruče.

12. dubna

Pamatuj na slovo dané svému služebníku, jímž jsi ve mně očekávání vzbudil. (Ž 119,49)

Pamatuj, Pane! Proč připomínat vševědoucímu to, co přece zjevně ví? Je to proto, že on se zajímá, je zainteresován, chce vidět, zda na něj spoléháme. On je věrný a plný milosti a slitování. On rozumí a připomíná si – a stejně tak můžeme my připomínat jemu. Bůh je rád, když mu připomínáme jeho Slovo, jeho zaslíbení. Znamená to, že o jeho zaslíbeních víme, že na ně my sami pamatujeme, že jim věříme a spoléháme se na ně. Nejsou to pro nás prázdná slova, ale je to něco, čemu skutečně věříme a o co se opíráme. Proto voláme k Bohu: „Bože, pamatuj, na nás, rozpomeň se na své služebníky, nezapomínej na své děti, které se k tobě s důvěrou obracejí.“ A Bůh odpovídá!

13. dubna

Pamatuj na slovo dané svému služebníku, jímž jsi ve mně očekávání vzbudil. (Ž 119,49)

Bůh dává své Slovo svým služebníkům. Bůh nám dal své Slovo, Bibli, jako celek, a dal ho všem svým dětem. Každé Boží dítě může otevřít Písmo a kdykoliv to udělá, otevírá neomylné a bezchybné Boží slovo – Bůh mluví. Ale kromě toho jedná Bůh s každým svým dítětem individuálně a každému dává na srdce něco jiného, každého vede trochu jinak svým Slovem. Ne v tom slova smyslu, že by jeden text měl různé významy pro různé lidi – má vždy jeden význam. Ale tak, že každému svému služebníkovi pokládá na srdce něco jiného ze svého Slova a chce, abychom se na toto Slovo, které nám on sám dává, cele spolehli. Přesně to Bůh udělal, když jsme uvěřili a totéž dělá průběžně v životě každého křesťana. Proto voláme: Pamatuj!

14. dubna

Pamatuj na slovo dané svému služebníku, jímž jsi ve mně očekávání vzbudil. (Ž 119,49)

Boží slovo je věrné a pravdivé, dává naději Božím služebníkům. Boží slovo probouzí lidské srdce, vlévá do něj život, který pramení ze samotného Krista. Je světlem na cestě Božího dítěte, osvěcuje jeho stezku. Boží slovo je duchovním chlebem, který posiluje, je živou vodou, která občerstvuje. Kdokoliv se spolehne na Pánovo slovo, nebude nikdy zklamán. Bůh plní své sliby, Bůh je pravdomluvný a nemůže lhát, cokoliv slíbil, to také dodrží. Proto se na něj můžeme obracet s důvěrou, připomínat mu jeho Slovo, jeho sliby, dovolávat se jich, trvat na nich. On na své Slovo pamatuje, nikdy ho nezapomene ani nenechá vrátit se k němu s prázdnou. Jeho Slovo vždy vykoná to, k čemu ho Bůh poslal. 

15. dubna

Je mi útěchou v mém pokoření, že tvá řeč mi zachová život. (Ž 119,50)

Boží slovo je slovem života. Jím jsme znovuzrozeni k novému životu, jím jsme také zachováváni. Když jsme tísněni, pronásledováni nebo pokořování, je to právě Boží slovo, které nám přináší útěchu a posiluje nás. Žalmista byl pokořen (a nezáleží na důvodu, proč se to stalo), ale Pánovo slovo ho potěšilo. Věděl, kde má hledat svou útěchu a šel rovnou k jejímu zdroji. Věděl, komu uvěřil. Věděl, jak se dostat do jeho blízkosti –  jeho Slovo tuto blízkost zprostředkovává. Kolikrát jen potřebujeme útěchu, ale nejdeme tam, kde bychom ji nepochybně našli. Místo toho, abychom na své rány přiložili balzám Písma, hledáme útěchu všude možně. Pojďme se tedy zhluboka napít z této studnice Jákobovy a ozdobit nádhernou čelenkou z klenotnice Davidovy.

16. dubna

Je mi útěchou v mém pokoření, že tvá řeč mi zachová život. (Ž 119,50)

Bůh sám ve své milosti a moci život dává i udržuje. K zachování toho duchovního života používá své Slovo. Je jasné, že Písmo není bohem, ale Bůh je Slovem, které se stalo tělem. Na samotném počátku Bůh promluvil a stalo se – Bůh jednal skrze své Slovo. A úplně stejně jedná i nyní – všechno udržuje svým Slovem. Otec promlouvá a Syn je vyhlašován – je to věčné kázání, které se děje v Bohu samotném. To je mandát pro naše kázání jeho Slova. To je dostatečný důvod, proč se máme sytit jím samotným skrze jeho Slovo, skrze Písmo, které nám dal. Bůh má slova věčného života a tato slova se rozhodl zaznamenat v Bibli. Proto je Božím dětem tak vzácná, proto jí chtějí naplnit celý svůj život. 

17. dubna

Opovážlivci se mi velice posmívají, já se od tvého Zákona neuchýlím. (Ž 119,51)

„Bloud si v srdci říká, že Bůh tu není“ (Ž 14,1). Také proto má pocit, že ho nikdy nic nedostihne, že se může vypínat a vyvyšovat ve své pýše a bezbožnosti. Stal se opovážlivcem, který se vysmívá Bohu a jeho lidu – lidé jako on jsou rouhači a reptalové a často dokonce pronásledovatelé církve a jednotlivých křesťanů. Ale Bůh zachraňuje a proměňuje. My všichni jsme byli na jedné lodi s takovými lidmi, ale Bůh se nad námi smiloval a zjevil nám evangelium o svém Synu, který se stal zástupnou  obětí za naše hříchy. Dal svůj život, abychom my mohli žít své životy pro něj, abychom už nebyli opovážlivci, kteří vzdorují Bohu, ale abychom byli přijati jako milované Boží děti.

18. dubna

Opovážlivci se mi velice posmívají, já se od tvého Zákona neuchýlím. (Ž 119,51)

I kdyby byl posměch opovážlivců sebevětší, i kdyby haněli a rouhali se, neuchýlím se od Hospodinova zákona. Pouze jeden jediný člověk v celé historii se mohl v plnosti postavit za tato slova – Pán Ježíš Kristus. Prošel ohromným utrpením, výsměchem a odsouzením, když visel na kříži, posmívali se mu a pokoušeli ho, aby sestoupil z kříže. Ale on šel jako beránek na porážku – šel, aby naplnil úkol, kvůli kterému přišel, aby na lidském těle odsoudil hřích a aby spravedlnost požadovaná zákonem, byla naplněna na nás, kteří věříme. Ani my ho nechceme nikdy zapřít, proto se s radostí vrháme do jeho Slova, aby z něj čerpali povzbuzení i naději, abychom se drželi jeho slova, které je pro všechny, kdo věří, slovem života. 

19. dubna

Připomínám si tvé dávné soudy, Hospodine, v tom útěchu najdu. (Ž 119,52)

Jsme natolik poškozeni hříchem, že nejsme schopni trvale v sobě uchovat Boží jednání, Boží slovo, Boží soudy. Proto si musíme to vše stále znovu a znovu připomínat. Proto nám Bůh dal své Slovo – abychom z poučení, které nám dává, čerpali naději (Ř 15,4). Bůh je dobrý. Ví o všech našich slabostech, ví i o tom, že si potřebujeme neustále připomínat jeho dávné soudy, abychom viděli jeho velikost, abychom se učili žít v bázni před ním, abychom ho v těchto soudech poznávali a milovali ho. Tím největším Božím soudem bylo vylití Božího hněvu na Božího Syna na golgotském kříži – vzal naše hříchy na sebe a stal se smírnou obětí za naše hříchy, abychom ve víře v něj měli věčný život.

20. dubna

Připomínám si tvé dávné soudy, Hospodine, v tom útěchu najdu. (Ž 119,52)

Kde jinde bychom mohli najít útěchu než v Boží spravedlnosti. Proto se obracíme do jeho Slova, proto zkoumáme jeho soudy a připomínáme si je. Jeho soudy nám ukazují jeho velikost a svatost, jeho svrchovanou vládu a spravedlnost, ale také jeho milosrdenství, které jde ruku v ruce s jeho soudy. Zraňuje i obvazuje, soudí i zachraňuje. Uprostřed všech svých soudů je plný milosti a slitování, jímá ho lítost nad každým hříšníkem, který činí pokání a obrací se k němu s prosbou o smilování. Takovou prosbu Bůh nikdy nenechá nevyslyšenou, ale jako dobrý pastýř spěchá, aby zatoulanou ovečku přinesl zpět do ovčince. Neváhal poslat svého jediného Syna, aby na jeho zástupné oběti prokázal svou lásku k nám.

21. dubna

Sežehuje mě zuřivost svévolníků, těch, kdo opustili tvůj Zákon. (Ž 119,53)

„Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde“, říká české rčení. Zdá se, že v našem textu říká žalmista jinými slovy totéž. A někdy jde tato hůl až do úplné zuřivosti, která sežehuje. Bezbožníci si občas neberou servítky a jejich hněv plane jako oheň. Křesťan by se takovým věcem neměl divit, protože každý, „kdo chce žít zbožně v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování“ (2Tm 3,12). Cesta následování Pána Ježíše Krista je úzká, a i když je přímá a jednoduchá, nebývá vždy snadná, ale narazíme na ní na řadu překážek a protivenství. Ale Bůh sám nám v moci Ducha svatého sílu, překonat každé protivenství a obstát v každé zkoušce a tak oslavit svého Boha a Božího syna, Pána Ježíše Krista.

22. dubna

Sežehuje mě zuřivost svévolníků, těch, kdo opustili tvůj Zákon. (Ž 119,53)

Jiné české rčení říká „poturčenec horší Turka“. Ti, kdo opustili Hospodinův zákon, jsou mnohdy většími bezbožníky, než všichni ostatní. Je to právě jejich hněv, který se obrací proti spravedlivému se zničující silou. Hle, kolik je těch, kteří se odvrátili od Božího slova, aby se stali nepřáteli Kristovy církve. Potřebujeme věrnost a vytrvalost, abychom obstáli v ohni jejich zuřivosti, potřebujeme Boží moudrost, abychom byli schopni dát dobrou odpověď všem zlovolníkům. Kéž nás Pán zachová ve své milosti a vede nás do hloubky svého Slova, kéž naplní naše životy poznáním pravdy Božího slova a Pán Ježíš ať nám září jako klenot, kterým budeme poměřovat všechno, co máme a co známe.

23. dubna

Nařízení tvá si zpívám jako žalmy v domě, kde jsem jenom hostem. (Ž 119,54)

Boží slovo přebývá hluboko v mém srdci, proto když srdce přetéká, Pánovo slovo se vylévá ven, jako proud živé vody. Boží slovo je pravé a nepochybné, a jednou z jeho hlavních vlastností je, že je naprosto pravdivé. Jeho slovo má moc měnit lidské životy – David ho používá jako meč, jímž také ve skutečnosti je. Mění život toho, v němž přebývá, ale i život každého, kdo ho slyší a přijímá. Pánova nařízení a přikázání nejsou břemenem pro toho, kdo se zamiloval do svatého Boha a touží žít v jeho blízkosti. Takový má od Boha moc Ducha svatého žít k Boží slávě a jednat podle Pánova slova. Jako zrno zasazené do dobré země, nezůstane bez ovoce, ale bude přinášet hojnou úrodu.

24. dubna

Nařízení tvá si zpívám jako žalmy v domě, kde jsem jenom hostem. (Ž 119,54)

Protože nelze sedět na dvou židlích, je to v podstatě velmi jednoduché – buď člověk slouží Bohu, nebo sobě. Nezáleží ani na tom, o jaké formě správy církve mluvíme. Kdo stojí v čele církve, raduje se z Božích nařízení a uchovává je ve svém srdci. Boží slovo je pokrmem, který s radostí uchováváme ve svém srdci, ve svém nitru, které nám pomáhá radovat se z Boha a zaměřovat své životy na něj. Jsme tady na zemi jen hosty, jsme poutníci, kteří tu nemají svůj trvalý domov. Bůh nás tu ze své milosti a moci ponechal, abychom byli svědectvím o jeho lásce, dobrotě, milosti a svatosti.  Dal svého Syna, abychom ve víře v něj měli věčný život a zakoušeli odpuštění svých hříchů.

25. dubna

V noci si připomínám tvé jméno, Hospodine, tvého Zákona se držím. (Ž 119,55)

Pokojné usínání i pokojné spaní je velké požehnání od Hospodina. Ale někdy se spánek vzdaluje a to nejlepší, co může člověk udělat, je připomínat si Boží jméno. Jeho jméno je podivuhodné a označuje celou jeho osobu v trojjediné plnosti. Rozjímat nad Pánovým jménem znamená, připomínat si jeho charakter, jeho velikost, slávu i moc, jeho veliké skutky, které vykonal pro naše spasení, které aktuálně koná pro naše posvěcení a které ještě vykoná pro naše oslavení. Zbožný muž rozjímá nad Hospodinovým zákonem ve dne i v noci (Ž 1,2). To znamená, že má Boží slovo ve svém srdci a může v něm listovat bez použití fyzické knihy. Kéž jsme i my lidmi Slova, takže z nás bude Boží slovo vytékat při každé vhodné příležitosti.

26. dubna

V noci si připomínám tvé jméno, Hospodine, tvého Zákona se držím. (Ž 119,55)

Není nic bezpečnějšího, než se pevně držet Hospodinova zákona. Žalmista tady má samozřejmě na mysli ten Mojžíšův, který jediný v dané chvíli měl – a toho se chtěl, jakkoliv nedokonale, držet, plnit z něj, co jen bylo možné v jeho silách. A přitom mít pohled upřený k dokonalému zákonu, jímž je Kristův zákon, tedy pro žalmistu ke Kristu samotnému, který byl zahalen a nebyl zjeven, nicméně v duchovním slova smyslu se dával poznat všem, které vyvolil ke spasení. A pro Boží dítě dnes není nic lepšího, než zůstávat v Kristově zákoně, zachovávat ho a těšit se užitků, které tento zákon přináší znovuzrozenému srdci, pomalu se obnovující mysli a žasnout nad zjevením Pána Ježíše, které k nám takto přichází.

27. dubna

Mně připadl tento úkol, ustanovení tvá zachovávat. (Ž 119,56)

Jedním z největších problémů naší současné civilizace je prázdnota, bezúčelnost a nesmyslnost. Souvisí to s bezbožností společnosti a s jejím náboženským východiskem, jímž je naturalismus, tedy evoluce. Člověk podle tohoto názoru není nic víc než hmota, která se vzmohla na nějaké vědomí a přemohla jinou hmotu s menším vědomím. Není divu, že v tom lidé nemohou najít nějaký vyšší smysl a zakoušejí prázdnotu. Odmítli Boha a nesou důsledky tohoto hříchu, této vzpoury. Ale Boží slovo mluví úplně jinak – Bůh dal člověku úkol, člověk má smysl, byl stvořen za nějakým účelem – a tím je oslavovat Boha a věčně se radovat v jeho přítomnosti. To je úkol, který Bůh člověku dal při stvoření a lidská duše nespočine v pokoji, dokud nezakotví v Pánu Ježíši Kristu. 

28. dubna

Mně připadl tento úkol, ustanovení tvá zachovávat. (Ž 119,56)

Komu připadl takový úkol – zachovávat Hospodinova přikázání? Je to příkaz pro každého člověka, protože každý je stvořen Bohem a každého Bůh bude volat k zodpovědnosti za jeho život podle míry plnosti Kristova lidství. A Pán Ježíš se nikdy neodchýlil od dokonalé lásky k Bohu a dokonalé lásky k člověku. Tak naplnil všechna přikázání. K témuž jsme voláni i my všichni. Jak toho můžeme dosáhnout, když nejsme schopni žít ani podle svých vlastních pravidel, natož podle těch Božích? Musíme být skryti v Kristu skrze víru v něj. Žádná jiná cesta není. Jenom nové narození, které přináší nové srdce, které nejenom že chce, ale také je schopné naplnit úkol, k němuž ho Bůh povolal – zachovávat jeho přikázání.

29. dubna

Pravím, Hospodine, tys můj úděl, držím se tvých slov. (Ž 119,57)

Jak by mohl hříšník mluvit k Hospodinu, kdyby Hospodin nejprve nepromluvil k němu? Jak by mohl člověk znát Boha, kdyby se mu Bůh nedal nejprve poznat. Lidské srdce je od narození v temnotě hříchu, je zatvrzelé proti Bohu a nechce ho znát. Jenom když Bůh promluví, když se Pán slituje a otevře člověku oči, může člověk začít promlouvat k Bohu. Bůh se dává poznat skrze své stvoření, které vypravuje o jeho slávě, skrze své Slovo, které vypravuje o jeho Synu a nakonec Bůh promluvil právě ve svém Synu, v němž dal svému stvoření poznat sám sebe ve vší plnosti. Proto můžeme volat k Bohu a prosit ho milost, proto se k němu můžeme obracet a on bude na naše volání odpovídat. 

30. dubna

Pravím, Hospodine, tys můj úděl, držím se tvých slov. (Ž 119,57)

Hospodine, tys můj úděl – není nad krásnější a lahodnější slova, která si může křesťan neustále opakovat. Bůh je můj úděl. Blahoslavený je každý, kdo toto může vyznat. Žalmista zakoušel toto požehnání jenom zdálky, v mlhavých obrysech – a přesto z něj mohl těšit natolik, že to překonalo veškerou radost a potěšení tohoto světa. Křesťané dnes mohou zakoušet plnost tohoto požehnání, protože Pán byl zjeven v těle – Bůh přebýval mezi námi a my nyní dobře víme, kdo to je, jaký je a co všechno v něm máme. Tedy, že v něm máme úplně všechno a bez něj nemáme vůbec nic. Kristus je nám vším. Je naším údělem, je cílem, k němuž směřujeme, je plností všeho, co jsme a co máme, je naší radostí a blažeností.

Květen

1. května

Pravím, Hospodine, tys můj úděl, držím se tvých slov. (Ž 119,57)

Držím se tvých slov! To je můj úděl. Ať se děje v mém životě cokoliv, budu si stavět před oči tebe samotného Bože a budu se radovat z tvého Slova. Když do života křesťana přicházejí zkoušky, je velmi jednoduché zapomenout na Pána a upřít svůj zrak na vír toho, co všechno se děje. Ale je to pohled upřený k tělesným věcem, zaměřený do víru tlaků, ale bez opravdové víry, která jediná přináší svobodu a pokoj. Pán nás volá k tomu, abychom pozvedli svůj zrak vzhůru, k nebeským věcem a pamatovali na to, že on sám je naším údělem, že on sám se nám stal vším, že mimo něj nemáme žádné požehnání nebeských věcí. 

2. května

O shovívavost tě prosím celým srdcem, smiluj se nade mnou, jak jsi řekl. (Ž 119,58)

Pánova shovívavost … Co může být krásnějšího nad ni? Když obyvatelé Ninive roztrhli svůj šat a činili pokání, Boží shovívavost se projevila v plné míře. Nikdo, kdo by k Pánu volal v opravdovosti svého srdce, nebude odmítnut – protože Pán je shovívavý a nejvýš milosrdný. Jímá ho lítost nad každým zlem. Nechce, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni činili pokání a došli k poznání jeho samotného, jeho lásky, milosti, svatosti i spravedlnosti, která byla v tomto posledním čase zjevená v osobě a díle Pána Ježíše Krista. Proto je Pán tak pohotový v rozdělování milosti. Proto se můžeme jeho shovívavosti dovolávat, spolehnout se na ni a následně ji od něj také přijmout. 

3. května

O shovívavost tě prosím celým srdcem, smiluj se nade mnou, jak jsi řekl. (Ž 119,58)

Naše ústa by měla bez přestání chválit Boha, který je plný milosti a slitování. Písmo nás ujišťuje, že skrze víru v Pána Ježíše Krista jsme se stali Božími dětmi a všechny naše hříchy nám byly odpuštěné. Současně nám říká, že kdo tvrdí, že je bez hříchu, klame sám sebe (1J 1,8). Ale když vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. Proto bez ustání voláme: „Pane, smiluj se nade mnou!“ Žalmista byl stejně jako my ujištěn, že Bůh se smiluje – protože to řekl. Bůh se nám dává poznat jako ten, kdo se vždycky smiluje. Není hřích, na který by nestačila Kristova krev, není propast, kde by Boží ruka byla krátká na spasení. 

4. května

Uvažuji o svých cestách, k tvým svědectvím obracím své nohy. (Ž 119,59)

Hospodinovy cesty se od těch našich liší, jako se odlišuje nebe a země. Přesto nám něco z nich dává Pán poznat ve svém Slově a my můžeme spolu s žalmistou uvažovat nad Božími cestami. Bůh nám ve své milosti zjevil dost na to, abychom mohli sledovat jeho kroky, jeho dění v tomto světě, stvoření světa i všechna díla jeho prozřetelnosti, abychom mohli vidět jeho svaté soudy, jimiž stíhá zemi v našem čase. To všechno je projevem Boží dobroty a jeho ochoty dát se nám poznat, umožnit nám, poznávat jeho samotného, jeho velikost a slávu, jeho dílo, vtělení jeho Syna stejně jako naplnění jeho úkolu, naše vykoupení. Chvála buď Bohu za jeho Slovo, v němž nám dává poznat své stezky. 

5. května

Uvažuji o svých cestách, k tvým svědectvím obracím své nohy. (Ž 119,59)

Jak požehnaný je muž, který nad Hospodinovým slovem rozjímá ve dne i v noci (Ž 1,2). Ale míra zakoušené blaženosti se může posunout ještě mnohem dál, pokud necháme Boží slovo sestoupit z naší mysli do srdce, které bude tímto slovem proměněné a následně do rukou a do nohou. Pán Ježíš říká svým učedníkům, že jsou blahoslavení, když ty věci, které vědí, také činí (J 13,17). To je hlasování nohama. To je zachovávání Pánova slova. Kéž se nad námi Pán slituje a dá nám nejenom uši učedníků, abychom slyšeli jeho slovo, ale také jejich nohy, abychom v každém čase obraceli svoje kroky k Pánovým svědectvím a poznávali ho na svých cestách.

6. května

Pospíchám a neotálím tvé příkazy dodržovat. (Ž 119,60)

Boží dítě zakouší z Boží milosti pokoj, který naplňuje a utišuje srdce. Už není, kam se hnát, už není, kam spěchat. Prorok Izajáš dokonce píše, že „kdo věří, nemusí spěchat“ (Iz 28,16). V tomto případě se jedná o hříšný spěch, který honí člověka a pohání jeho neklidné srdce od aktivity k aktivitě. Žalmista v našem textu mluvím spěchu lásky a o horlivosti, která žene člověka dopředu. Už spočívá v Kristu, už je naplněn pokojem, ale touží po svém milovaném Pánu, horlivě dychtí po jeho Slovu i po něm samotném, proto neotálí, ale spěchá plnit Pánovu vůli. Spolu s apoštolem běží vstříc nebeskému povolání, které je v Kristu Ježíši, natahuje krok v závodě o nebeskou cenu.

7. května

Pospíchám a neotálím tvé příkazy dodržovat. (Ž 119,60)

To je srdce zapálené horlivostí pro Boží slovo. Je to jasné nastavení mysli i vůle, touhy a odhodlání dodržovat Pánovy příkazy. A to nejenom tehdy, když se tak nějak připletou do cesty, ale cíleně, vědomě, soustředěně – pospíchá a neotálí! Využije každou příležitost, pronásleduje Pánovy příkazy, aby je mohl dodržovat. To není něco, co by člověk mohl zvládnout z vlastních sil – dokonce je to lidské přirozenosti dost proti srsti. Takové srdce, které neotálí s láskou k Pánovým přikázáním, je srdce proměněné milostí Kristovou, srdce zachráněné pouhou milostí z pouhé víry v samotného Pána Ježíše Krista. Bůh ho proměnil a ze srdce kamenného učinil masité, do něhož vepsal svůj zákon, svou lásku, a nyní v něm on sám působí, že takové srdce chce i koná. 

8. května

Ovinují mě provazy svévolníků, nezapomínám však na tvůj Zákon. (Ž 119,61)

Jak často, jak snadno a jak rychle nás ovinují provazy svévolníků! Je to až neuvěřitelné, jak snadné to v tomto světě může být. Není to však něco, čemu bychom se měli divit – vždyť svět leží ve zlém a my nejsme ze světa a ani naše občanství není pozemské, ale nebeské. A ačkoliv jsme byli v duchovním slova smyslu přeneseni ze tmy do Pánova podivuhodného světla, v tom fyzickém smyslu jsme byli postaveni doprostřed bitevní vřavy tohoto světa. Byli jsme vyrváni ze spárů ďábla, hříchu i smrti, čímž jsme však stali terčem ďábla a jeho pohůnků. Proto oblékáme štít víry a připomínáme si Pánova slova, jeho zaslíbení o jeho lásce a k nám a o tom, že nás nikdy neopustí a nikdy se nás nezřekne. 

9. května

Ovinují mě provazy svévolníků, nezapomínám však na tvůj Zákon. (Ž 119,61)

I když se svévolníci stahují kolem, i když je křesťan pod palbou světa a ďábla, nezapomíná na Hospodinův zákon, na jeho Slovo, nezapomíná na toho, který se mu stal zákonem, je jeho spravedlností, moudrostí i posvěcením, na Pána Ježíše Krista. Žalmista neměl nic jiného než stín, k němuž upínal svou naději a který ho vedl do neznámé budoucnosti. My dnes máme plnost tohoto stínu, známe postavu, která ten stín vrhá, Pána Ježíše Krista, proto se už nemusíme zabývat detaily stínu, ale můžeme se vrhnout do náruče samotného Pána. V něm máme všechno, co potřebujeme ke zbožnému životu, v něm je naše útočiště, on je naší pomocí, silou i radostí. On je naším zákonem!

10. května

Vstávám o půlnoci, abych ti vzdal chválu za tvé spravedlivé soudy. (Ž 119,62)

Boží dítě by mělo být skrz naskrz prosycené chválou Bohu a vděčností. Nejenom v nějakou určitou denní dobu, ale neustále, v každém čase a za všech okolností. Je to příkaz, který Bůh dal svým dětem, ale je to také důsledek Božího díla v nás a pro nás. Vždycky máme důvod Pána chválit bez ohledu na to, v jaké situaci se nacházíme. Vždycky je čas projevovat svou vděčnosti za spasení a nový život, který máme v Kristu Ježíši. Někdo bude dokonce vstávat uprostřed stejně jako žalmista, aby mohl vzdávat Bohu chválu. Ale i když Boží dítě věnuje čas odpočinku cele spánku, v jeho srdci dřímá chvála, která si vždycky najde cestu ven. 

11. května

Vstávám o půlnoci, abych ti vzdal chválu za tvé spravedlivé soudy. (Ž 119,62)

Žalmista vzdává chválu za Boží spravedlivé soudy. Bůh soudí a jeho hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu (Ř 1,18). Když Boží dítě vidí tyto Boží soudy, vzdává Bohu chválu – dokonce je ochotné vstávat o půlnoci, aby vzdalo Bohu chválu za jeho spravedlivé soudy. Mezi tyto soudy patří také evangelium o Boží milosti, o spasení v Ježíši Kristu. Evangelium soudí a odděluje ty, kdo věří v Ježíše Krista od těch, kdo nevěří, kdo žijí ve vzpouře proti Bohu a tak jsou již odsouzeni, protože neuvěřili v Pána Ježíše Krista. Za to patří Bohu chvála. A čím více rozumíme evangelium, v němž se zjevuje Boží spravedlnost, tím více Boha chválíme za jeho spravedlivé soudy.

12. května

Jsem druhem všech, kteří se tě bojí a tvých ustanovení se drží. (Ž 119,63)

Bůh vysvobozuje jednotlivce z jeho hříchu, ale povolává každého jednoho ke společenství. Každý křesťan je „druhem“ všech, kteří se bojí Boha. V Božím království nebude nikdo sám. Spasení je kolektivní záležitostí, protože jsme zachráněni jako tělo Kristovo. Žádný vykoupený se neobejde bez společenství. Jsme zachraňováni jako jednotlivé údy, které se navzájem podepírají a slouží si, které se neobejdou jeden bez druhého. Jsme údy jeho – Kristova – těla a každý z nás má jiné poznání Pána, který ho zachránil. Potřebujeme jeden druhého, abychom mohli doopravdy poznat toho, který nás zachránil, toho, jehož se bojíme, jehož společně uctíváme. Tato nádhera a plnost se projevuje v místní církvi, kde se spojujeme s druhými, abychom společně uctívali našeho Spasitele.

13. května

Jsem druhem všech, kteří se tě bojí a tvých ustanovení se drží. (Ž 119,63)

Na tomto světě je jenom jedna skupina lidí, kteří se bojí Boha a poslouchají jeho ustanovení – a to je Kristova církev. To jsou lidé, kterým Bůh sám dal místo srdce kamenného srdce masité a učinil, že chtějí i dělají, co se mu líbí. Ve Starém zákoně ještě sice nemůžeme mluvit to Pánově církvi, ale podstata vykoupených je stejná – jenom Kristus ještě nebyl zjeven a skutečný Boží lid nebyl shromážděn. Ale i tehdy Bůh ve své milosti zachraňoval skrze víru v zaslíbeného Krista, takže zde byli lidé, kteří se báli Boha a drželi se jeho ustanovení. Právě z jejich společenství se radoval žalmista a jejich blízkost vyhledáváme i my v dnešní době. 

14. května

Tvého milosrdenství je, Hospodine, plná země, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. (Ž 119,64)

Hospodine, nejenom, že se tvoje milosrdenství nad námi klene jako obloha, ale ty jím také naplňuješ celou zemi. Kamkoliv pohlédneme, můžeme se setkat s projevy tvého milosrdenství, s tvojí dobrotou a láskou. Každé srdce, které bylo obnoveno skrze víru v Pána Ježíše Krista, je schopné vidět Boží ruku všude kolem sebe. Kříž Pána Ježíše otevírá duchovně slepým oči, aby viděli, duchovně hluchým uši, aby slyšeli a poslouchali, lidem s kamenným srdcem dává srdce masité, aby se vyučovali všemu, co Bůh nařizuje a aby svým životem oslavovali Boha. Duch svatý obnovuje mysl Božích dětí, aby rozuměli, že celá země je plná Hospodinova milosrdenství a radovali z tohoto Božího požehnání.

15. května

Tvého milosrdenství je, Hospodine, plná země, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. (Ž 119,64)

Jak mocné slovo! Jak hluboký verš! Celá země je plná Hospodinova milosrdenství. Jestliže Bůh zaplavuje celou zemi deštěm svého milosrdenství, potřebuji jím být zaplaven i já sám. Jen Boží milosrdenství nám dává schopnost slyšet, rozumět a především jednat podle všeho, co Pán nařizuje. Jenom jeho láska má moc proměnit naše srdce a místo srdce kamenného dát srdce masité. Ale aby to tak mohlo být, musel tady být kříž, musel přijít Spasitel v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle byl odsouzen hřích, aby byla zaplacena mzda, kterou si hřích žádá – smrt. Takto nám otevřel cestu k Božímu milosrdenství, abychom se skrze víru mohli cele spolehnout na jeho oběť a dojít věčného života. 

16. května

Prokázal jsi dobro svému služebníku podle svého slova, Hospodine. (Ž 119,65)

Prokázal jsi dobro, Pane, a nejenom jednou … Prokazuješ ho neustále, den za dnem a hodinu za hodinou. Pane, ty jediný jsi dobrý. Tvoje dobrota je vidět v celém stvoření, jak se staráš o své dílo, jak dokonale a krásně jsi ho stvořil, s jakou něhou o něj pečuješ. Tvoje dobrota je zjevná ve zjevení, které nám dáváš skrze stvoření i skrze své Slovo, Bibli a především skrze svého Syna, Pána Ježíše Krista. V něm jsi nám zjevil všechnu svou dobrotu, když jsi ho ustanovil, aby byl naším zástupcem a smírnou obětí za naše hříchy. V něm jsi nám dal všechno požehnání nebeských věcí, v něm nás vedeš od slávy k slávě, v něm máme pevné útočiště, v něm je náš pokoj, radost, spravedlnost i svatost.

17. května

Prokázal jsi dobro svému služebníku podle svého slova, Hospodine. (Ž 119,65)

„Všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí“ (Ř 8,28) – kdo milují Boha, jsou Boží služebníci a Bůh jim podle svého Slova prokazuje dobro. Nikdy se nemusejí strachovat, že by jim Bůh chtěl způsobit nějaké zlo – on je povolal a udělal to proto, že si je před stvořením světa zamiloval. A i když je nejednou staví do situací, které jsou svízelné a obtížné, jeho cílem je vždycky prokázat jenom dobro – jak svým služebníkům tak také skrze ně. Každé Boží dítě se může spolehnout na dobrotu svého nebeského Otce – on neváhal poslat svého milovaného Syna, aby byl smírnou obětí za naše hříchy, abychom byli spaseni a mohli s ním strávit věčnost. Prokazuje svým služebníkům dobro!

18. května

Nauč mě okoušet a znát, co je dobré, já tvým přikázáním věřím. (Ž 119,66)

Kéž by tato slova nenapsal David, ale volali je Adam s Evou před tím, než k nim přišel ďábel se svou záludnou lstí: „Budete jako Bůh znát dobré i zlé“ (Gn 3,5). David věřil Božím přikázáním a jednal podle nich. Své srdce upnul k zachovávání Božího slova. Nechtěl znát dobré podle toho, jak se to zdálo jemu, jak to bylo libé jeho očím, jak to lákalo jeho chutě a smysly, ale prosil Boha, aby ho on sám naučil znát, co je dobré. Jenom Bůh je dobrý! Přesto si každý z nás, navzdory tomu, že jsme padlá a hříšná stvoření, myslí, že ví, co je dobré. Jenom v poddanosti Bohu můžeme poznat a nakonec i zakusit, co je doopravdy dobré.

19. května

Nauč mě okoušet a znát, co je dobré, já tvým přikázáním věřím. (Ž 119,66)

Jak silná jsou zde slova … „Nauč mě okoušet … já věřím!“ Kéž bychom se všichni, kteří jsme poznali Pána Ježíše Krista, naučili okoušet, co je dobré. Abychom mohli okoušet, potřebujeme znát, ale samotné znát nestačí, potřebujeme také okoušet. Ale abychom mohli znát, musíme také věřit – věřit jeho přikázáním, což neznamená nic jiného, než podle nich také jednat. To je skutečná víra, to je opravdové poznání a z toho vyplývá také okoušení toho, co je dobré, nebo toho, který jediný je dobrý. Když se Duch svatý dotkne srdce člověka a vyleje do něj svou lásku, člověk zahoří chválou a vděčností a Kristus – to skutečné dobro – mu zazáří jako slunce. V jeho světle je každé jiné dobro jenom čadícím oharkem. 

20. května

Dokud jsem se nepokořil, bloudíval jsem, nyní dodržuji, co jsi řekl. (Ž 119,67)

Lidské srdce je neklidné a nepokojné, je zmatené a bloudí, nenajde klidu, dokud nespočine v Bohu. Dokud se nepokoří před Pánem, dokud nevyzná, že Ježíš je Pán, dokud nevloží všechnu svou naději na Krista ukřižovaného a vzkříšeného z mrtvých, bude jen bloudit a zmítat se po cestách zla a strasti. Ale Ježíš je světlo světa, on je ta cesta, pravda i život. Kdo k němu přijde, toho nevyžene ven. Ale nejde k němu přijít s vlastní cestou, s vlastní pravdou, s vlastním světlem. Jen v pokoření se pod jeho mocnou ruku je spasení, život i pravda. Jenom on má moc dát člověku nové srdce, které s radostí zachovává jeho slovo a podřizuje se mu.

21. května

Dokud jsem se nepokořil, bloudíval jsem, nyní dodržuji, co jsi řekl. (Ž 119,67)

Hle, jak požehnané „nyní“ se nachází v našem textu! „Nyní dodržuji, co jsi řekl!“ Je to vůbec možné? Může někdo zachovat všechna slova Božího zákona? – je jeden, který všechna slova zákona zachoval a tak zákon naplnil: Pán Ježíš Kristus. Boží syn přišel, aby naplnil zákon, aby učinil zadost všem požadavkům zákona, a to jak těm pozitivním, ve smyslu milování Hospodina celým srdcem a milování bližního svého, tak těm negativním, ve smyslu všech prokletí zákona, která na sebe vzal. Díky jeho díle, díky jeho kříži a skrze víru v něj se člověk může stát novým stvořením, které má nové srdce, jež plní všechna slova Hospodinova zákona, protože Pán sám v něm působí, že chce i činí, co se Bohu líbí. 

22. května

Jsi dobrý a prokazuješ dobro, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. (Ž 119,68)

Pán Ježíš velmi jasně prohlásil, že jenom Bůh je dobrý (Mt 17,19). Kéž bychom skutečně porozuměli této hluboké pravdě a chopili se toho, čeho se snadno chopil David – že Bůh prokazuje dobro. Samozřejmě, že k projevům dobroty patří také odstranění zla, tedy Boží soud, ale žádné Boží dítě na soud nepřijde a každý, kdo miluje Boha, je povzbuzován tím, že mu všechno v jeho životě napomáhá k dobrému. Ne vždy se nám to tak může jevit, ale vždycky je to pravda. Pro své vyvolené má Bůh jenom požehnání, navzdory tomu, že všechny jeho projevy a důsledky se v tomto životě nutně dozvědět nemusíme. Ale všechno poslouží k tomu, abychom v tomto životě, chodili s Bohem a rostli do podoby Pána Ježíše Krista.

23. května

Jsi dobrý a prokazuješ dobro, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. (Ž 119,68)

Všechno dobro pochází od Boha, včetně všech nařízení, která po lidech požaduje. Každé jeho nařízení je dobré a svaté. Proto může Pavel s takovou jistotou a razancí napsat, že zákon je svatý a přikázání svaté, spravedlivé a dobré (Ř 7,12). Přesto je toto dobro příčinou lidské smrti, protože odhaluje hřích a umocňuje ho. Jenom milost zachraňuje. I milost je to, co Bůh vyučuje ve svém Slově a především skrze svého Syna. Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se staly skrze Ježíše (J 1,17). A my nepotřebujeme nic jiného a nic menšího, než aby Bůh vyučil naše srdce o milosti, které se zjevila v jeho Synu – to je milost, která zachraňuje hříšníky, která je vychovává a posvěcuje. 

24. května

Opovážlivci mě mrzce pošpinili, já však zachovávám ustanovení tvá celým srdcem. (Ž 119,69)

Jak v době žalmistově tak i v té naší je pro opovážlivce snadné pošpinit někoho druhého.  Ústa jsou jako pramen, který vydává vodu – a podle Jakuba nemá být tato voda hořká i sladká zároveň. I křesťan se snadno může stát opovážlivcem, který bez rozpaků špiní druhé a nenechá na nikom nit suchou. Nesmí však zapomínat, že se blíží den, kdy bude vydávat počet z každého planého slova, které vyšlo z jeho úst (Mt 12,36). Náš Pán žehnal, mluvil pravdu v lásce, vzdával chválu Bohu, svými ústy přinášel povzbuzení i napomenutí v pravý čas. Kéž bychom i my věděli a kdy a jak ke komu promluvit, kéž by naše srdce přetékalo vděčností a naše rty neustále vyznávaly Pánovo jméno!

25. května

Opovážlivci mě mrzce pošpinili, já však zachovávám ustanovení tvá celým srdcem. (Ž 119,69)

Opovážlivci nikdy nepošpiňují jen tak zlehka, aby se neřeklo, ale vždycky mrzce, ohavně, jejich pomluvy jdou do hloubky a překračují všechny možné hranice (proto se jedná o opovážlivce). Ale Bůh zná své věrné – on dobře ví, jak zachovávají jeho ustanovení, dokonce zná jejich srdce, zná jejich motivy, pohnutky, ví o každém záchvěvu, který se v srdci Božích dětí objeví. Bůh slyší každé slovo, které vyjde z jejich úst, ví o každém skutku rukou – ať už vědomém nebo nevědomém, ví o každém pokusu něco udělat. Bůh prostě ví všechno. A Boží dítě nemusí nic skrývat, protože je skryté v Kristu, má svůj úkryt u Nejvyššího, takže se nemusí trápit tím, jak ho opovážlivci pošpiňují. 

26. května

Bezcitné je jejich tučné srdce, mně však je tvůj Zákon potěšením. (Ž 119,70)

Řeč je stále o opovážlivcích, kteří mrzce pošpiňují svaté. Jejich tučné srdce je bezcitné, nemají soucit ani slitování. Nemají ani rozum ani bázeň před Bohem. V Žalmu 22 je Boží slovo popisuje jako líté šelmy, jako krutá a divoká zvířata. Právě takto působí hřích na nitro člověka – zatvrzuje ho a otupuje, činí ho víc a víc bezcitným a nerozumným. Pavel mluví o tom, že jejich „zcestná mysl se ocitla ve tmě“ (Ř 1,21). Není zde žádný vývoj k lepšímu, jak se nám snaží namluvit bezbožní evolucionisté, ale trvalý úpadek k horšímu. Jenom růst do podoby Pána Ježíše Krista může přinést pozitivní změnu lidského srdce a z bezcitného člověka udělat člověka vnímavého a milujícího.

27. května

Bezcitné je jejich tučné srdce, mně však je tvůj Zákon potěšením. (Ž 119,70)

Žalmista dává do protikladu bezcitné srdce a potěšení z Hospodinova zákona. A je to přesně tak – kde chybí láska k Pánu, která se projevuje láskou k jeho Slovu, tam bude tvrdost, bezcitnost, hloupost, tupost a arogance. Ale když Duch Boží začne proměňovat lidské srdce a naplňovat ho láskou k Bohu, bude zde také láska k Božímu slovu a potěšení z něj, a také láska k Božímu lidu. A vedle lásky se objeví také milosrdenství, soucit a hluboká vnímavost spolu s pokojem, radostí, trpělivostí, laskavostí, dobrotou, věrností, tichostí a sebeovládáním – to je ovoce Ducha svatého, který přebývá v Božích dětech. To on je vede do Písma a dosvědčuje jim z Písem Pána Ježíše Krista, takže se radují z Božího slova.

28. května

Byl jsem pokořen a bylo mi to k dobru, naučil jsem se tvým nařízením. (Ž 119,71)

Nepřestáváme žasnout nad tím, co všechno je k našemu dobru – většinou tedy až poté, kdy věci proběhnou. Přesto jsme zaskočeni a překvapeni tím, že právě toto pokoření nám opravdu posloužilo k takovému dobru, o jakém jsme vůbec netušili, že bychom k němu mohli někdy dojít. Bůh je dobrý a stále nás zahrnuje svým požehnáním, i když nám to někdy jako požehnání nepřipadá. Nakonec však musíme vyznat, že máme radost z toho, že do nás Bůh vtloukl nebo vešlehal něco málo z poznání sebe samého skrze pokoření, do kterého nás uvedl a jímž nás nechal projít. To je ta chvíle, kdy se nám otevírají oči, a my dobrořečíme Bohu a chválíme jeho milost, která nás zachovala v našem pokoření a pozdvihla k poznání Boží slávy.

29. května

Byl jsem pokořen a bylo mi to k dobru, naučil jsem se tvým nařízením. (Ž 119,71)

Stále znovu vidíme, jak moc se můžeme radovat z Hospodinova pokořování, z jeho láskyplné výchovy. Jeho něžná ruka nás učí dobru, které se skrývá v tom, že se Boží dítě učí znát Hospodinova přikázání. Nejde však o nějakou intelektuální znalost, ve smyslu vědět o Pánu a jeho příkazech, ale o hlubokou niterní znalost toho, který ustanovuje svá přikázání i přikázání samotných a jejich radostné poslušnosti. Pouze srdce obnovené Duchem svatým a očištěné vírou v Kristovu prolitou krev pak může volat, že všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí (Ř 8,28). Pouze život víry zaměřený na Pána Ježíše Krista může nacházet skutečné uspokojení z plnění Pánových nařízení. 

30. května

Zákon tvých úst je mi dražší než tisíce hřiven zlata nebo stříbra. (Ž 119,72)

Zákon jednoduše znamená spravedlnost. Je tady spravedlnost Pánových úst, slova, která vychází z Božích úst. Jsou to Pánova slova, je to jeho spravedlnost, jeho právo, jeho pravda. Pravdomluvný Bůh promluvil a jeho slovo nemůže být nijak pokřivené ani pokroucené – je to čistá pravda, je to slovo, v němž nemůže být faleš ani lest – musí to být slovo pravdy. Když Bůh promlouvá k člověku, musí to být jasné slovo, které nemůže znamenat jednou to a podruhé ono, které nemůže mít pro někoho jeden význam a pro jiného jiný – zákon jeho úst je naprosto jednoznačný a jasný. Bůh svým slovem nikoho nesvede na scestí ani nikoho neoklame. Přesto je třeba k pochopení srdce, očištěné Kristovou krví a rozum osvěcovaný Duchem svatým.

31. května

Zákon tvých úst je mi dražší než tisíce hřiven zlata nebo stříbra. (Ž 119,72)

Kéž by nám Boží slovo bylo stejně vzácné jako žalmistovi! Kéž bychom vyznávali jako Petr: „Ke komu bychom, Pane, šli. Ty máš slova věčného života“ (J 6,68). Kéž by Pánovo slovo přebývalo v našich životech v celé své plnosti! Tisíce hřiven stříbra nebo zlata je ohromné bohatství – přesto by žalmista nebyl ochoten vyměnit ho za slovo z Pánových úst. Lásku k Bohu můžeme směle přirovnat k lásce k jeho slovu. Kde není to první, tam nebude ani to druhé a kde není to druhé, jen těžko budeme hledat to první. Jak drahé je Boží slovo pro tebe, čtenáři? Je Bible knihou tvého srdce, tvého života? Nebo je to zaprášený svazek ve tvé knihovně?

Červen

1. června

Ruce tvé mě učinily pevným, dej mi rozum, ať se naučím tvým přikázáním. (Ž 119,73)

Hospodinova ruka není krátká na spasení, pozvedá se k vysvobození, Hospodinova ruka se pozvedá k soudu i k odplatě. Jeho ruka, je rukou Stvořitele, o jehož díle vypravuje obloha, do jeho rukou se klademe a nakonec do nich odevzdáváme svého ducha, stejně jako to v lidském těle učinil i náš Pán. Jeho ruce nás také činí pevnými. Pán Ježíš drží své milované ve své ruce, takže je z nich nic nemůže vytrhnout, a ujišťuje nás, že nás nic nemůže vytrhnout ani z Otcovy ruky. A potom to vše završuje prohlášením, že on a Otec jsou jedno (J 10,27–30). Jenom díky tomu, že právě on nás drží ve své ruce, můžeme pevně stát a vytrvat.

2. června

Ruce tvé mě učinily pevným, dej mi rozum, ať se naučím tvým přikázáním. (Ž 119,73)

Bez rozumu se neobejdeme. Bůh nás zachraňuje ze své milosti, ale neobchází náš rozum. Potřebujeme slyšet a rozumět. Není to nic složitého, přesto je to něco naprosto zásadního. Je tady zpráva, která je vyhlašována, evangelium, které k nám přichází a které je mocí Boží ke spasení pro každého, kdo věří. Na něj se musíme spolehnout, abychom byli zachráněni. To je víra, která však začíná u porozumění. Bez porozumění nemůžeme být zachráněni, bez porozumění nemůžeme ani růst v poznání milosti, lásky a velikosti našeho Pána Ježíše Krista. Bůh zasahuje naši mysl i naše srdce – mocí svého Ducha vtiskává a vpisuje svůj zákon do mysli i srdce člověka, aby byl vyučen o Bohu a měl víru, která zachraňuje. Dej mi rozum, Bože!

3. června

Ruce tvé mě učinily pevným, dej mi rozum, ať se naučím tvým přikázáním. (Ž 119,73)

Bůh sám tvaruje svůj lid nejenom jako celek, ale také každého jednotlivce. Když člověka přitáhne k sobě, dá mu rozum, dá mu duchovní porozumění Božím věcem a začíná ho učit svým přikázáním. Od okamžiku znovuzrození je Boží dítě učedníkem Ježíše Krista, který je cílem našeho křesťanského růstu. Boží láska, která byla vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán, nás motivuje k tomu, abychom stále znovu volali k Bohu, aby nám dal rozum, aby nás zahrnul svou moudrostí, aby nás učil svým přikázáním, protože ho milujeme a chceme ho následovat. Křesťan touží po Bohu, po jeho přítomnosti, po jeho doteku, po poznání Boha a po životě podle jeho Slova. 

4. června

Ti, kdo se tě bojí, spatří mě a budou se radovat, neboť čekám na tvé slovo. (Ž 119,74)

Kdyby se Bůh zaměřil na naše nepravosti, nikdo by nemohl obstát. Ale u něho je odpuštění, tak vzbuzuje bázeň (Ž 130,3–4). A bázeň před Hospodinem je počátkem moudrosti. Ti, kdo se bojí Boha, kdo jsou přemoženi úctou před ním, hrůzou z něho a láskou k němu, ti se radují, když vidí spravedlivé, když se setkají s tím, kdo čeká na jeho slovo. Ale žalmista vyhlížel na prvním místě Toho spravedlivého, Mesiáše, který bude čistý a neposkvrněný, a jako beránek Boží na sebe vezme hříchy svého lidu. Z toho se budou věčně radovat všichni, kteří se postavili na cestu moudrosti, kteří okusili bázeň před Pánem, kteří spatřili nádheru svého Spasitele. 

5. června

Ti, kdo se tě bojí, spatří mě a budou se radovat, neboť čekám na tvé slovo. (Ž 119,74)

Čekám na tvé slovo … Co asi stálo za těmito slovy v případě autora tohoto žalmu? Zjevně chtěl plnit Boží vůli, chtěl chodit po Pánových cestách, chtěl se radovat z Pánovy přítomnosti. Čekal … Trpělivě, tiše, ve víře, s láskou k Pánu i jeho slovu. Věděl, že nemusí spěchat, že Pán přijde včas, že pošle své slovo v pravou chvíli. Jediné, co musí udělat ten, kdo věří, je počkat na správný čas. Víra a čekání patří k sobě – jsou jako dvojčata, která chodí všude spolu. Milý čtenáři, čekáš na Pánovo slovo? Hledáš jeho vůli? Žiješ ve víře a z víry v něj? Upři svůj duchovní pohled k Pánu Ježíši Kristu, čekej na něj a on sám bude jednat.

6. června

Hospodine, vím, že tvé soudy jsou spravedlivé, pokořils mě pravdou. (Ž 119,75)

Boží dítě poznalo pravdu, která ho osvobodila – bez toho žádný člověk nemůže být Božím dítětem. Musí poznat Ježíše Krista, který je tou osvobozující pravdou. S poznáním Pána pak přichází také další poznání, především poznání sebe samého, vlastní hříšnosti, bídy a ztracenosti. Ruku v ruce s poznáním Boží svatosti to následně vede k poznání Božích soudů, které jsou naprosto spravedlivé. Tato spravedlnost znamená, že všichni si zaslouží odsouzení, protože nikdo není spravedlivý, nikdo nedosahuje na požadavky Boží spravedlnosti. Proto musel Ježíš nést trest za naši nespravedlnost jako náš zástupce, abychom mohli být zachráněni pouhou vírou. To je dar Boží milosti – Bůh se prokázal jako naprosto spravedlivý ve svém soudu a dokonale milosrdný v našem spasení.

7. června

Hospodine, vím, že tvé soudy jsou spravedlivé, pokořils mě pravdou. (Ž 119,75)

Pán Ježíš Kristus je ta pravda, která je cestou k životu (J 14,6) a stejně tak je pravdou, která osvobozuje (J 8,32). Ale právě tak je také pravdou, která pokořuje, protože nám ukazuje, jak moc se mýlíme. Z poznání pravdy o nás samých je zjevné, jak moc sami sebe přeceňujeme, z poznání pravdy o Bohu vychází najevo, jak nízce o Bohu smýšlíme. Pravda jde ruku v ruce se spravedlností a spravedlnost odhaluje zuřivost Božího hněvu i laskavost Božího milosrdenství. Boží spravedlivé soudy nás pokořují, protože vidíme, že si nezasloužíme žádné slitování, žádnou milost, žádné odpuštění. A přece nás Bůh v Kristu smířil sám se sebou a všechny naše hříchy nám odpustil pro přebohatou milost!

8. června

Kéž se projeví tvé milosrdenství a potěší mě, jak jsi svému služebníku řekl. (Ž 119,76)

Kéž se projeví Pánovo milosrdenství! To musí být naše každodenní volání. Kéž se projevuje do každého dne. Kéž se Bůh smiluje nad svými služebníky a jedná s námi uprostřed našich všedních dní ve svém milosrdenství, abychom byli zahrnováni jeho dobrotou, láskou a požehnáním navzdory všemu, v čem se zrovna nacházíme. Plnost jeho milosrdenství se nám už zjevila na kříži Pána Ježíše Krista, kdyby byly naše hříchy na jeho těle vystaveny Božímu hněvu, a my jsme spolu s ním zemřeli, abychom ve víře v něm měli věčný život. To je zjevení milosti, která zachraňuje a jeho milosrdenství o nás každý den pečuje a zachovává nás pro věčnost a pro jeho slávu.

9. června

Kéž se projeví tvé milosrdenství a potěší mě, jak jsi svému služebníku řekl. (Ž 119,76)

Kéž je tady Boží milosrdenství právě pro mě. Bůh je plný milosrdenství a slitování, ale co na tom, kdyby se to netýkalo mne? Já ho potřebuji zakoušet a poznávat. Toužím po něm a volám  k Bohu, aby mě nepomíjel ve svém jednání na této zemi. Bůh je věrný a ve své radosti se dává poznat těm, kdo se ho bojí, nevyhýbá se jim. Jeho dobrota se projevuje v jejich každodenním životě, kdy se stará nejen o všechno potřebné k životu v tomto světě, ale především je zahrnuje všemi duchovními věcmi a požehnáními, které potřebují. Tam, kde se lidé přibližují Bohu, Bůh se přibližuje k nim a blízkost je naplňuje radostí a potěšením. 

10. června

Kéž mě zahrne tvé slitování a budu žít, tvůj Zákon je pro mne potěšením. (Ž 119,77)

Další žalmistova prosba mluví o Božím slitování a o životě, který vyplývá z Boží milosti. Kde bychom byli, kdyby se nad námi Bůh neslitoval? Neměli bychom žádný život, ale byli bychom stále pod prokletím zákona, pod mocí hříchu, ve službě ďábla, ve svobodě od spravedlnosti. Ale Bůh se nad námi slitoval a poslal svého Syna, aby byl naším vykupitelem. V Kristu a pro jeho prolitou krev odpustil hříchy každému, kdo v něj věří a každému takovému dal život věčný. Bůh se slitoval, proto žijeme. Není tu jiný důvod než jeho slitování. A není tu jiná příčina, než je oběť Božího Syna, Pána Ježíše Krista. Kéž nám nesejde z očí a žijeme své životy s pohledem upřeným na Ježíše. 

11. června

Kéž mě zahrne tvé slitování a budu žít, tvůj Zákon je pro mne potěšením. (Ž 119,77)

Autor Žalmu 119 nacházel své skutečné potěšení v Mojžíšově zákoně se všemi jho obřady, oběťmi, řády i kněžstvím. Pro účastníka nové smlouvy jsou všechny tyto věci jenom stínem a nemá důvod, aby se zabýval stínem, když zde má plnost těla, které ten stín vrhá, samotného Pána Ježíše Krista. Kristus sám se stal jeho zákonem, proto nachází všechno své potěšení jenom v něm samotném. Ale i celé Písmo mu může být potěšením a radostí, protože celé Písmo svědčí o Kristu. Bůh se nad ním smiloval a ze své milosti mu dal život skrze víru v Pána Ježíše Krista. On je nyní jeho zákonem, stal se křesťanovým požehnáním, jeho plností, radostí, pokojem, moudrostí, spravedlností i posvěcením. Stal se mu vším, aby křesťan mohl být vším pro Krista. 

12. června

Opovážlivce ať stihne hanba za to, že mi křivdí, já o tvých ustanoveních přemýšlím. (Ž 119,78)

Opovážlivec je člověk, který se nestydí. V jiných překladech je nazván domýšlivcem nebo pyšným člověkem. Je to bezohledný a zlý člověk, který bez skrupulí křivdí druhým. Je to lhář a jeho obvinění vycházejí jenom z jeho pýchy a povyšování se. To zaslepuje oči a bere to člověku schopnost rozlišovat mezi pravdou a lží, spravedlností a nepravostí, právem a bezprávím – proto takový člověk jedná opovážlivě. Proto se také žalmista modlí, aby Bůh takového opovážlivce zahanbil. Bůh se staví proti pyšným (Jk 4,6). Kdo křivdí druhému, nachází svého protivníka nejenom v člověku, kterému ubližuje, ale přímo v samotném Bohu, který se staví na stranu utlačovaných, zastává se bezmocných, posiluje slabé a sám se stává jejich silou. 

13. června

Opovážlivce ať stihne hanba za to, že mi křivdí, já o tvých ustanoveních přemýšlím. (Ž 119,78)

Opovážlivce stihne hanba, jeho pýcha bude sražena do prachu, jeho nespravedlivé soudy a pomluvy se vrátí zpátky na jeho hlavu. Ale spravedlivý rozjímá nad Božím slovem, přemýšlí o Božích ustanoveních a o Bohu samotném, což ho naplňuje bázní před Pánem. A i když není na světě ani jednoho člověka, který by se nikdy neprovinil tím, že by druhému ukřivdil, Boží dítě rozpoznává takový hřích, a když se ho dopustí, činí pokání a hledá nápravu. Kde křivda proběhla v soukromí, i náprava probíhá v soukromí, kde se křivda udála veřejně, náprava musí proběhnout veřejně. Kde přes zjevné křivdy náprava neprobíhá, tam chybí bázeň před Hospodinem a dost možná zde není Boží dítě, ale opovážlivec, kterého stihne hanba.

14. června

Navrátí se ke mně ti, kdo se tě bojí, ti, kdo tvá svědectví znají. (Ž 119,79)

Co se stalo? Byl žalmista opuštěn? Zdá se, že se od něj vzdálili všichni, kteří měli bázeň před Hospodinem. Jak je to možné? Kolikrát může dojít nejrůznějšímu nepochopení, neshodě, dokonce ke sváru nebo k rozchodu (viz Pavel a Barnabáš ve Sk 15,36–41). Jsme jenom omezení hříšní lidé, kteří dělají chyby, a jsme cele závislí na Boží milosti. Žalmistova slova ukazují dopředu, ke kříži, kde byla naplněna na Pánu Ježíši Kristu – všichni ho opustili, rozutekli se, jak bylo psáno. Ale ti, kdo se báli Boha, se k němu zase vrátili. I když byli na začátku shromážděni za zavřenými dveřmi kvůli strachu ze Židů, nakonec – po seslání Ducha svatého – neohroženě vystoupili a kázali Krista a přiznávali se k Ježíši i před těmi, kteří jim to zakazovali.

15. června

Navrátí se ke mně ti, kdo se tě bojí, ti, kdo tvá svědectví znají. (Ž 119,79)

Všichni, kteří doopravdy znají Pánova svědectví, jsou lidmi, kteří se Pána bojí. Jinými slovy jsou to Boží děti. Mají bázeň před Bohem a současně Boha milují. To se nevylučuje, ale jde to ruku v ruce. Bůh mění srdce a jeho láska je plná jeho bázně. On je Otec, který miluje – a my milujeme jeho – ale současně je také Otec, který vychovává – a my jsme dětmi, které snášejí Pánovu výchovu, která nikdy není příjemná, ale dost často, ne-li vždycky, se zdá krušná. Nicméně toto je důvod, proč víme, že nás miluje a že jsme jeho děti – protože nás vychovává. Kdyby nás nekáznil, neměli bychom podíl na jeho svatosti, nestáli bychom mu za to, aby se námi zaobíral. Ale když to dělá, je to důkazem toho, že si nás zamiloval. 

16. června

Kéž je mé srdce bezúhonné podle tvých nařízení, ať nejsem zahanben. (Ž 119,80)

Kéž by toto bylo touhou úplně každého srdce, kterého se Bůh dotkl, o které třeba jen zavadil svým pohledem. Je tady popsáno mnohem víc, než je klidné opření se, o slovo pravdy. Ten stavební úřad hraje svou roli, ať už je člověk kdekoliv (a táhne za sebou sbor), měly by to být všechny, které Bůh, který je pravda, ustanovil, že budou knihou? Je tady bezúhonnost. To je vlastnost, která vládne všem ostatním vlastnostem. Být bezúhonný, znamená nebýt si vědom ničeho, co by mohlo poskvrnit popis, co s sebou přinášelo nějaké pochybnosti, ohledně daného člověka. Bezúhonnost Pána Ježíše Krista se projevilo v jeho otázce, z jakého hříchu ho chtějí obvinit – nebyl žádný, u něhož by to bylo možné.

17. června

Kéž je mé srdce bezúhonné podle tvých nařízení, ať nejsem zahanben. (Ž 119,80)

Kéž nejsem zahanben ani před lidmi ani před tebou! Dobrá zpráva evangelia přináší tuto milost, protože „kdo v něho věří, nebude zahanben“ (Ř 10,11). Spolehnutí se na Boha, na jeho Slovo, na pravdu evangelia, přináší spasení. Spoléhání na Pána vede ke spravedlnosti z milosti skrze víru, a to nikdy nemůže nikoho zahanbit. Kristova spravedlnost, kterou obléká každý, kdo v něho věří, umlčuje každá ústa a nikdo kvůli ní nemůže být zahanben před lidmi – jeho spravedlnost je čistá a svatá a vede k pokoji a radosti z Ducha svatého. „Kdo takto slouží Kristu, je milý Bohu a lidé si ho váží“ (Ř 14,18). Evangelium je požehnáním a milostí, která vede k jednání podle Pánových nařízení.

18. června

Moje duše chřadne touhou po tvé spáse, čekám na tvé slovo. (Ž 119,81)

Bůh do nás vložil touhu po věčnosti, touhu po životě, protože člověk byl stvořen k věčnému životu. Adamův pád zpřetrhal pouta s životem i s věčností. Člověku zůstal jenom tělesný život, který je jenom vzdáleným ohlasem toho skutečného, plného života a je ohraničen z jedné strany nebytím a z druhé strany smrtí, přičemž duchovní smrtí je celý tento život doprovázen. Proto Pavel může napsat o křesťanech, že byli mrtví v hříších a přestoupeních, v nichž žili. V Ježíši Kristu přišel do světa život, který je světlem lidí. Duše už nemusí chřadnout, stačí, když přijdou ke Kristu a ve víře v něj přijmou život. Jejich duše rozkvete, jejich touha po spasení bude uspokojena a přijde den, kdy dojde svého dokonalého naplnění.

19. června

Moje duše chřadne touhou po tvé spáse, čekám na tvé slovo. (Ž 119,81)

Víra je ze slyšení a slyšení skrze slovo Kristovo. Bez Pánova slova není spasení. On musí promluvit, aby „se stalo“, aby došlo k novému stvoření, aby srdce bylo vyučeno od Boha a poznalo milost, která se zjevila v Pánu Ježíši Kristu. Žalmista ještě neznal zjevení této milosti, přesto byl zachráněný toutéž milostí, stejnou vírou, stejným Kristem, i když se musel spolehnout jenom na stín, jímž celý Starý zákon byl a který ukazoval na postavu, která ten stín vrhala – na Krista. Můžeme jen žasnout nad tím, jak je Bůh milosrdný a shovívavý, když umožnil spasení skrze jeho Slovo – ať už zaslíbené nebo vtělené. Kéž bychom i my čekali na jeho Slovo, v tichosti ho přijali do svých srdcí a byli zachráněni.

20. června

Zrak mi slábne, vyhlížím tvé slovo, kdy už mě potěšíš? (Ž 119,82)

„Dlouhým čekáním zemdlívá srdce“ (Př 13,12) – a nejenom srdce, ale celé tělo chřadne. Zvlášť pokud jde o čekání Boha, který je zdrojem života, který je život sám. Údy se unavují, celé tělo ochabuje, zrak slábne a zoufalá duše volá: „Kdy už, Pane, kdy už, navštívíš svého služebníka svou požehnanou přítomností?“ Někdy si připadáme, jako kdybychom byli zavření v sudu – naše modlitby se odrážejí od víka a padají zpátky dolů, jsme stísnění a nemůžeme se pohnout, toužíme po Božím slově, ale když ho otevřeme, jako kdyby bylo němé a ne a ne osvěžit naši duši. Bůh nám dal nový život, který se nespokojí s ničím menším, než s Bohem samotným, než s jeho přítomností, s jeho živým Slovem. 

21. června

Zrak mi slábne, vyhlížím tvé slovo, kdy už mě potěšíš? (Ž 119,82)

Jak moc potřebujeme potěšení od Hospodina! Kolikrát jsme na tom úplně stejně jako pisatel Žalmu, protože náš zrak slábne, nevidíme Boží dílo ani ve svém životě ani nikde kolem, vyhlížíme jeho Slovo, ale nic nevidíme. Bůh se zdá být daleko a naše duše je vyprahlá a prázdná. Ale když přijde se svou mocí, když nás navštíví rosou shůry,  potom jsme vděční za každý střípek Boží milosti a jeho potěšení, radujeme z každé maličkosti, jásáme, když si jen trochu vzpomeneme na dílo kříže, protože v něm se zjevuje plnost jeho dobroty a lásky k nám, tam nacházíme své největší potěšení. Kéž by nám nikdy nesešel ze zřetele Kristův kříž a sám Pán, který je nyní ve slávě po pravici svého nebeského Otce. 

22. června

Vedlo se mi jako měchu v kouři, na tvá nařízení jsem však nezapomněl. (Ž 119,83)

Měch v kouři vysychá, scvrkává se, krabatí a tvrdne. Stává se tak nepoužitelným a nehodí se k ničemu. Někdy na nás doléhají takové těžkosti, že jsme sevření a neschopní jakéhokoliv pohybu, jakékoliv akce. Jsme vysušeni výhní zkoušky a dušeni jejím dýmem, který nejednou zavání samotným ďáblem. Je to on, kdo obchází kolem a hledá, koho by uchvátil. Pohleďte na Jóba, jak svraštělá byla jeho kůže, jak těžce naříkal uprostřed svého soužení, přesto však stále vzdával chválu Bohu a vyznával: „I kdyby mě zabil a já už neměl co očekávat, přece bych chtěl před ním obhájit své cesty. Vždyť on je má spása“ (Jb 13,15–16).

23. června

Vedlo se mi jako měchu v kouři, na tvá nařízení jsem však nezapomněl. (Ž 119,83)

Tvoje nařízení jsem, Pane, uložil do svého srdce. I když se mi vedlo jako měchu v kouři, i když jsem byl zoufalý a na konci svých sil, na tvá nařízení jsem, Bože, nezapomněl. Ty sám jsi je vyryl na masité desky mého srdci, tys do mě vložil svého Ducha, který mi připomíná tvé slovo a uvádí mě do veškeré pravdy. Ty ve mně působíš chtění i činění tvé vůle, přesto je to moje vůle, která s tím souhlasí, jsou to moje ruce, které tvou vůli vykonají. Smiluj se nade mnou, Bože, ať mohu vždycky spolu s Pánem Ježíše Kristem vydat všechno do tvých rukou a volat: „Ne jak já chci, ale jak ty chceš, ne má, ale tvá vůle se staň!“ 

24. června

Kolikpak dnů zbývá tvému služebníku? Kdy nad těmi, kdo mě pronásledují, vykonáš soud? (Ž 119,84)

„Kolik dnů je mi vyměřeno?“ To je otázka, která trápí nejenom nejednoho nevěřícího, ale občas i některé Boží děti. Nevěřícímu člověku se tato otázka v průběhu času  krok za krokem stává noční můrou, a pokud se jí chce nějak zbavit, může to udělat jenom za cenu otupení svého svědomí. Ale Boží dítě, Boží služebník, se může ptát s nadějí – tělesná smrt už není hrozbou, ale jenom poslední překážkou, která stojí mezi jím a jeho milovaným Pánem. Ježíš řekl, že kdo v něj věří, přešel už ze smrti do života, je novým stvořením a má život věčný. Každé Boží dítě může spolu s apoštolem vyznat, že smrt je pro ně zisk, protože to znamená být s Pánem, v jeho blažené přítomnosti.

25. června

Kolikpak dnů zbývá tvému služebníku? Kdy nad těmi, kdo mě pronásledují, vykonáš soud? (Ž 119,84)

Bůh má ve své moci každý život – jak život pronásledovaného, tak život pronásledovatele. Nikdo se nemůže vymanit z Boží moci. Bůh dobře ví, jak a kdy každý život skončí. Přesto může soužení na Boží dítě dolehnout tak těžce, že bude spolu s mučedníky před Božím trůnem volat: „Kdy už, Pane svatý a věrný, vykonáš soud a za naši krev potrestáš ty, kdo bydlí na zemi?“ (Zj 6,10). Křesťan miluje spravedlnost, proto s radostí vyhlíží Boží soudy, i když se jedná o vážné a zničující soudy. Ve svých soudech Bůh zjevuje svou spravedlnost a dává průchod svému svatému hněvu, který nenechá bez povšimnutí žádné bezpráví nebo křivdu, ale vynese na světlo pravdu, spravedlnost a právo. 

26. června

Opovážlivci mi kopou jámy bez ohledu na tvůj Zákon. (Ž 119,85)

Opovážlivec je pyšný posměvač (Př 21,24), který pobloudil od Hospodinových přikázání. Je to člověk, který se posmívá a chce vládnout nad jinými, který se neohlíží na Hospodina (Ž 86,14) a žije v zatvrzelosti svého srdce. Nemají problém s tím, aby druhému kopali jámu, aby jednali úskočně a zle, aby se posmívali a špinili druhého člověka. Snadno se opováží toho, čeho se jiní neodváží, i když je to beze cti, bez pravdy, bez lásky, bez milosti a pokory  -přesně proto je Boží slovo označuje jako opovážlivce. Nebojí se Boha a škodí lidem. Bůh však s nimi bude jednat. Nenechá je jen tak rozsévat zlo a sklízet požehnání. Dříve nebo později se budou muset ukázat v pravdě před Pánem a on jim dá to, co je spravedlivé.

27. června

Opovážlivci mi kopou jámy bez ohledu na tvůj Zákon. (Ž 119,85)

Opovážlivci jednají bez ohledu na to, co říká Pánovo slovo. Proto je Boží slovo nazývá opovážlivci, protože se nebojí Boha ani jeho Slova. Místo toho škodí druhým a chtějí vidět jejich zkázu. Kopou jámu, aby do ní chytili druhého člověka. Připravují léčku, past, chtějí zkázu pro jiné a nezajímá je, že mají milovat bližního, jako sebe samého. Boží slovo je jim k smíchu. Nechtějí se jím řídit, nechtějí ho poslouchat, nemají ho v lásce. Pánův zákon je pro ně slovem, které mohou zlehčovat podle své libosti. Ale Panovník Hospodin bude mít poslední slovo. Jemu se nikdo nebude vysmívat. On odplatí každému podle jeho činů. Tito povýšenci budou poníženi, budou sraženi ze svých výšin a nezachrání je nikdo.

28. června

Všechna tvá přikázání jsou pravda. Pronásledují mě neprávem, pomoz! (Ž 119,86)

Boží slovo JE pravda. To je jedno z nejdůležitějších prohlášení, na nichž musíme jako křesťané trvat. Je to jeden z důsledků reformačního „sola scriptura“ (tj. samotné Písmo). Všechno, co Bůh vydechl svým Duchem a nechal zapsat skrze proroky a apoštoly, je pravda. Boží slovo je pravdivé. Všechna přikázání Písma jsou pravda. Není v nich žádná lež, protože Bůh nemůže lhát. Proto je Boží slovo měřítkem víry i života každého křesťana. Kdekoliv lidé odmítají pravdivost Božího slova, odmítají Boha samotného a prohlašují ho za lháře – všude tam můžeme pochybovat o pravosti křesťanské víry. Pokud není víra zakořeněná v pravdě Božího slova, v čem zakořeněná je? Spolehnutí se na Pánovo slovo stojí na samotném počátku naší víry a důvěra v ně roste spolu s naší vírou. 

29. června

Všechna tvá přikázání jsou pravda. Pronásledují mě neprávem, pomoz! (Ž 119,86)

Jak zvláštní věci tady dává žalmista dohromady – na jedné straně vyhlašuje, že všechna Hospodinova přikázání jsou pravda a na druhé straně volá k Bohu o pomoc, protože je neprávem pronásledován. Ničeho se nedopustil, jenom stojí na pravdě Božího slova a nechce se jí pustit. A proto je pronásledován. To je důvod bezpráví, které je na něm páchané. Svévolníci nechtějí stavět na Božím slově, nevěří tomu, že je pravdivé, ale staví na tom, co říkají lidé, na lidské moudrosti, na lidských slovech. Kdo se protiví této pozemské a ďábelské moudrosti tím, že staví na Písmu, bude pronásledován. Stačí nazvat zabití nenarozeného vraždou nebo nespravedlivou daň krádeží a je to tady. Proto každé Boží dítě nakonec končí u toho, že volá: „Hospodine, pomoz!“

30. června

Bezmála už se mnou v zemi skoncovali, já však tvá ustanovení neopustím. (Ž 119,87)

Žalmista byl velikým tlakem. Byl pronásledován. Proč? Kvůli své spravedlnosti, kvůli tomu, že se nechtěl pustit Pánových ustanovení. Už s ním skoro skoncovali. Pronásledovali na zemi – nedopřáli ani chvilku oddychu, nedali žádný prostor, kam by mohl uniknout, kde by si mohl odpočinout. Země se stala jeho nepřítelem. I když utekl na jiné místo – jak nám to Písmo radí, když dojde na pronásledování – jeho pronásledovatelé se brzy objevili i tam. Byl jako štvaná zvěř. Nedali mu ani chvilku pokoje. Bezmála už s ním skoncovali. Tak je to s každým, kdo chce žít zbožným životem v Kristu Ježíši – zakusí pronásledování (2Tm 3,12). Do Božího království nevede jiná cesta, než skrze mnohá soužení. A pokud je nezakoušíme, musíme se ptát, zda jsme skutečně na správné cestě. 

Červenec

1. července

Bezmála už se mnou v zemi skoncovali, já však tvá ustanovení neopustím. (Ž 119,87)

Zde máme jasné prohlášení Kristova služebníka – ať se děje, co se děje, já tvá ustanovení neopustím. Ono to ani není možné je opustit – Bůh sám je vložil do srdce svého dítěte, vyryl svůj zákon do masitého znovuzrozeného srdce a zapečetil toto své dílo svým Duchem. Jak by mohl člověk opustit Pánova ustanovení? Jak by se mohl obrátit proti své nejvnitřnější přirozenosti, která mu byla Bohem vtištěna? Kde Bůh začal své dílo milosti, tam ho dovede až do samotného konce. Je to on, kdo v nás působí, že chceme i činíme, co se mu líbí. Je to Kristův život v nás, kterým skrze víru zachováváme Pánova přikázání, jeho slovo, zákon lásky. Kdo v něho věří, nebude zahanben!

2. července

Podle svého milosrdenství mi zachovej život, svědectví tvých úst se budu držet. (Ž 119,88)

Náš Bůh je plný milosti a slitování. Kdyby jen na okamžik přestal být milosrdný, celý svět by zhroutil sám do sebe, zničil by se v okamžité zkáze. Ve svém milosrdenství Bůh udržuje všechno v chodu – ačkoliv má každý den proč vzplanout nekonečným hněvem, prokazuje své milosrdenství celému stvoření. Drží na uzdě zkaženost padlých lidí – a když tuto uzdu jen maličko popustí, hned se vzmáhá nepravost a zlo, svévolníci se rozmáhají a spravedliví se skrývají. Bůh pamatuje na celé stvoření, které bylo člověkem uvedeno do zkázy – sytí je a stará se o ně, ustanovil pravidelné cykly ročních období, dává slunce i déšť spravedlivým i svévolníkům. Jeho milosrdenství je plná země. Díky němu zachovává svým dětem život.

3. července

Podle svého milosrdenství mi zachovej život, svědectví tvých úst se budu držet. (Ž 119,88)

Svět říká, že nejlepší obranou je útok – a často podle toho jedná. Boží slovo říká, že nejlepší útočiště je u Pána, v jeho veliké moci, proto má křesťan utíkat k němu, do jeho blízkosti, do jeho přítomnosti, do jeho slávy. Jak to je možné udělat? Stačí se skrze víru držet Pánových svědectví, připomínat si jeho dílo, jeho skutky, jeho život, stavět si před oči Pána samotného, jeho kříž, jeho zmrtvýchvstání, jeho život, spoléhat se na jeho zaslíbení, že on žije v nás, tedy v těch, kteří věříme v jeho jméno. Nemusíme se každý den stále znovu stávat křesťany, ale každý den vstáváme jako ti, kdo mají nové srdce, kdo byli Duchem svatým probuzeni k novému životu, kdo Bohem obnoveni tak, že mají život v jeho jménu. 

4. července

Věčně, Hospodine, stojí pevně v nebesích tvé slovo. (Ž 119,89)

Věčně … to slovo má svou hloubku a moc, i když je také v Písmu mnoha způsoby omezeno. Co se týče Pánova slova, jeho věčné trvání je potvrzeno z úst samotného Spasitele, který řekl, že nebe a země pominou, ale Boží slovo nepomine (Lk 21,33). Co Bůh vyslovil, zůstane na věky. Je to jeho zapsané Slovo – je bytostně spojené s jeho vtěleným Slovem, s Pánem Ježíšem Kristem. Obojí je věčné slovo, které budeme po celou věčnost objevovat, zkoumat, poznávat, studovat, budeme se jím sytit a budeme ho radostně vyhlašovat a vyvyšovat. To Slovo (v obou smyslech významu) přebývá v životech Božích dětí. Skrze to zapsané můžeme poznávat to vtělené a poznání vtěleného nám dává ujištění o tom zapsaném.

5. července

Věčně, Hospodine, stojí pevně v nebesích tvé slovo. (Ž 119,89)

Boží slovo je zakotvené v nebesích. Odtud je jeho původ – Bůh vydechl, Bůh promluvil, je to jeho vlastní slovo, i když bylo vysloveno ústy těch, které k tomu Bůh použil. Ale Bůh nás ujišťuje, že tito lidé nemluvili z vlastního popudu, ale byli vedeni Duchem svatým k tomu, aby promlouvali přesně to, co Bůh chtěl, aby bylo vysloveno. Z toho vyplývá naše jistota ohledně pravdivosti a neomylnosti Písma, jeho jedinečnosti, dokonalosti a dostatečnosti. Bůh nás ve svém slově řekl všechno, co potřebujeme vědět k tomu, abychom ho poznali, abychom poznali jeho Syna a jeho dílo, cestu našeho spasení, abychom mohli žít zbožným životem a abychom byli připraveni ke každému dobrému skutku. Jeho slovo věčně a pevně stojí v nebesích.

6. července

Věčně, Hospodine, stojí pevně v nebesích tvé slovo. (Ž 119,89)

Boží slovo nikdy nepomine. Je pevně zakotveno v nebesích. Stvořené věci pominou, ale slovo Hospodinovo trvá na věky. Bůh promluvil a nikdy nevezme své slovo zpátky. Co řekl, to se stalo. Jeho slovo je plné moci, jeho hlas je plný důstojnosti a slávy. Jeho Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Jeho Syn je to Slovo, které nemá počátek ani konec, které nikdy nepomine a které je pevně zakotveno v nebesích. O něm samotném pravdivě svědčí Slovo, které vydechl svým Duchem, nechal ho zapsat proroky a dal ho do našich rukou, abychom se jím sytili, abychom ho četli, abychom nad ním rozjímali, abychom jím byli proměňováni a abychom ho poslouchali.

7. července

Z pokolení do pokolení trvá tvá věrnost, upevnil jsi zemi a ta stojí. (Ž 119,90)

Bůh je věčný, přesahuje všechna pokolení. Je nade všemi a ve všech pokoleních a všem pokolením prokazuje svou věrnost. Jeho věrnost se nikdy nevyčerpá, nikdy jí neubude, jeho zaslíbení jsou stále platná, na jeho Slovo je možné se spolehnout v každém pokolení. Jako se Boží věrnosti mohl dovolávat David před třemi tisíci lety, mohou se jí dovolávat Boží služebníci i dnes – a Bůh je věrný. Nikdy nenechá své slovo, aby se vrátilo s prázdnou, ale ono vždycky vykoná to, k čemu je určeno. Bůh nemůže být nevěrný, protože by tím popřel sám sebe. Právě tak Bůh nemůže lhát – on je pravda, proto musí být věrný a zůstává věrný, i když my jsme nevěrní. Kvůli sobě samému a kvůli své slávě to dělá.

8. července

Z pokolení do pokolení trvá tvá věrnost, upevnil jsi zemi a ta stojí. (Ž 119,90)

Bůh je věrný a jeho věrnost se projevuje ve všech jeho činech. Upevnil zemi, takže stojí pevně na své dráze a nijak nahodile se nevychyluje. Celé jeho stvoření se řídí jeho zákony – ustanovil střídání ročních období, pohyby slunce, měsíce, hvězd i planet. Jeho slovo a jeho skutky jdou vždy ruku v ruce. Svým Slovem založil zemi a svým Slovem ji udržuje v bytí, totéž Slovo bylo vydechnuto do Písma, a stejné Slovo přišlo na tuto stvořenou zem, aby přebývalo mezi námi. Z pokolení do pokolení zůstává věrný a zachová zemi, dokud se nenaplní vyvolených – potom „nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud“ (2Pt 3,10). Blahoslavení ti, kdo spoléhají na jeho věrnost.

9. července

Podle tvých soudů vše stojí dodnes, to všechno jsou tvoji služebníci. (Ž 119,91)

Boží soudy jsou věčné a nepohnutelné. Co Bůh řekl, stalo se. Jak ustanovil věky, tak dosud stojí. Nic jimi nepohne. Jeho příkazy a výroky a jejich výsledky jsou stejně věrné jako Bůh sám. Jsou to jeho soudy, proto nemohou být jiné. Nezáleží na tom, zda se týkají neživého nebo živého stvoření, nebo člověka a jeho historie – všechno to Bůh pevně ustanovil a všechno stojí dodnes a bude stát tak, jak on zamýšlel až do úplného konce. Ani jediný atom v celém vesmíru se nemůže vymknout z Božích ustanovení, ale musí splnit to, k čemu ho Bůh ustanovil. Právě tak je to s každou stvořenou bytostí, ať dobrou či zlou – všechno je tady k Boží slávě.

10. července

Podle tvých soudů vše stojí dodnes, to všechno jsou tvoji služebníci. (Ž 119,91)

Boží ustanovení, Boží soudy, Boží úradky a všechno dílo, které z nich vyplývá – to jsou Boží služebníci. Slouží trvale a věrně, nikdy nezklamou. Bůh se o ně opírá  a skrze ně vládne tomuto světu. Je to dílo jeho úst, je to důsledek jeho vůle – je to dílo jeho prozřetelnosti, na které se můžeme spolehnout i my. Stejně jako je upevněna země, jsou pevné a věrné i všechny jeho soudy. Nikdo a nic se před nimi nemůže skrýt, nelze jim uniknout ani se jim vyhnout. Jsou to věrní Boží služebníci. Kéž bychom takto věrní byli i my, kteří jsme byli povolaní do Boží rodiny stejným slovem jako Boží soudy, kéž bychom sloužili stejně pilně a vytrvale i my, kteří jsme byli ustanoveni do služby stejnou mocí.

11. července

Kdyby mi tvůj Zákon nebyl potěšením, dávno bych v svém pokoření zhynul. (Ž 119,92)

Hospodinův zákon je potěšením pro každé znovuzrozené srdce. Je to celé Boží slovo, je to slovo živého Boha, je to svědectví o Bohu samotném a o jeho velkolepém díle. Celé Písmo svědčí o Kristu, proto ho každé Boží dítě miluje a sytí se jím, chce jím naplnit svůj život do té míry, aby v něm „Boží slovo přebývalo v celém svém bohatství“ (Ko 3,16). Autor žalmu se těšil jenom z toho mála, které měl – z knih Mojžíšových a možná několika málo dalších, ale křesťané mají k dispozici celé Boží slovo, celé zjevení, celou Boží radu – o to větší je to pro ně potěšení. Jako učedníci Kristovi touží po tom, aby přebývali v jeho Slově.

12. července

Kdyby mi tvůj Zákon nebyl potěšením, dávno bych v svém pokoření zhynul. (Ž 119,92)

Kdyby nebylo tvého Slova, Pane, dávno bych se zhroutil – a nejen já, ale celý svět. Vždyť všechno je udržováno tvým mocným Slovem. Jím jsi stvořil věky a jím udržuješ všechno v chodu. Pro mě je zdrojem života, občerstvující studnicí moci a síly. Když jsem zdeptán a pokořen, tvoje Slovo mě posiluje a pozvedá. Tvé Slovo je chlebem mé duše, která se jím posiluje a živí, je pokrmem mého ducha, který se jím občerstvuje. Hospodine, jak jsem vděčný za tvé Slovo, za tvůj zákon, který svědčí o tvých soudech, o tvé velikosti a slávě, který ukazuje na tvého Syna a mého Spasitele, Ježíše Krista. Tobě buď chvála, Bože, za tvé Slovo, které je navěky upevněno v nebesích.

13. července

Na tvá ustanovení nezapomenu nikdy, protože mi jimi zachováváš život. (Ž 119,93)

Může někdo vyřknout tak silná slova, že na Hospodinova ustanovení nikdy nezapomene? Ano – ten, kdo má tato ustanovení vyrytá do svého srdce. Žalmista tady mluví jako ten, kdo je narozený z Ducha svatého, kdo dostal nové srdce a do jehož nitra Bůh vložil svůj zákon. Jenom takový člověk nikdy nezapomene. Kde Bůh začal své dobré dílo, tam ho dovede až do konce (Fp 1,6). To je požehnaná jistota všech Božích dětí. Můžeme se radovat z Božího díla v nás a s radostí vyhlašovat, že nikdy nezapomeneme na Pánova slova, na jeho ustanovení, na jeho zákon – na zákon lásky, který byl do nás vložen, na lásku, která byla skrze Ducha svatého vylita do našich srdcí.

14. července

Na tvá ustanovení nezapomenu nikdy, protože mi jimi zachováváš život. (Ž 119,93)

Učedníci vyznávali, že nemají nikoho jiného, ke komu by mohli jít, než je sám Kristus, protože on má slova věčného života. On je dokonce tím Slovem života. V něm je život sám. Jeho Slovo zachovává při životě – on všechno nese svým mocným slovem. Žalmista přistupoval k Bohu se stejnou vírou, jako o staletí později učedníci k Pánu Ježíši Kristu a jako my dneska. Chceme, aby v nás jeho slovo přebývalo ve vší plnosti, protože to slovo občerstvuje, posiluje, povzbuzuje, buduje, napomíná i chrání. Boží slovo a jeho ustanovení jsou plné moci a slávy. Kdo se jich drží a připomíná si je, nikdy nebude zklamán ani zahanben, ale bude v něm i skrze něj oslavován Pán Ježíš Kristus.

15. července

Tobě patřím, buď má spása, na tvá ustanovení se dotazuji. (Ž 119,94)

Celé stvoření patří Hospodinu. Každý člověk by měl s plnou vážností vyznat to, co žalmista: „Tobě patřím.“ A celé stvoření kromě vzbouřeného člověka právě toto vyznává. Jenom člověk vzdoruje, protože ve svém praotci Adamovi padl. Jsme padlá stvoření, která si nárokují vládu nad vlastními životy. Nejsme sice schopni zajistit ani tak nepatrnou věc, jako je to, aby nám nespadl vlas z hlavy, ale máme pocit, že vládneme sami nad sebou, nad vlastním životem (pro který jsme se nerozhodli a který jsme si nevybrali), nad okolnostmi (z nichž jsme schopni ovlivnit jen nepatrný zlomek) a obvykle bychom chtěli vládnout i nad druhými. V jak ohromném sebeklamu člověk žije! Ale Boží dítě radostně vyznává, že patří Hospodinu, a že on vládne.

16. července

Tobě patřím, buď má spása, na tvá ustanovení se dotazuji. (Ž 119,94)

Prorok Jonáš v hloubi moře v nitru veliké ryby, kterou pro něj Bůh nastrojil, vyznal, že „u Hospodina je spása“ (Jon 2,10). Bůh zachraňuje. V nikom jiném není spásy než v Kristu a pod nebem není jiného jména, než je jméno Ježíš, v němž bychom mohli být spaseni. On je naším Spasitelem a Pánem, vlastníkem a průvodcem – proto se neustále dotazujeme na jeho ustanovení, proto hledáme jeho vůli a jeho tvář. Patříme mu, takže můžeme směle vyznávat, že je naší spásou a důsledkem tohoto našeho nového postavení je, že se chceme řídit jeho Slovem, že se dotazujeme na jeho vůli, na jeho plány pro naše životy, na konkrétní vedení v každodenních situacích, do nichž se dostáváme.

17. července

Svévolníci na mě čekají, aby mě zahubili, já se snažím porozumět tvým svědectvím. (Ž 119,95)

Svévolníci nenávidí spravedlivé a mnohdy jde jejich zloba tak daleko, že chtějí spravedlivého zahubit. Nemůžeme se tomu divit – právě takto naložili s tím Spravedlivým, s Pánem Ježíšem Kristem. Jestliže jeho pronásledovali, i nás budou pronásledovat, jestliže jeho zabili, i nás, jeho následovníky, budou chtít zabít a budou usilovat o naši záhubu. Jsme světlem světa a solí země, proto se nemůžeme divit, že svět, který chce zůstat v temnotě, bude usilovat o naše umlčení. Ale naše světlo není z nás, ani naše stát a obstát tváří v tvář útlaku a pronásledování. Je to Kristus v nás, který nás posiluje a který žije svůj život ve všech, kteří mu skrze víru odevzdali své životy.

18. července

Svévolníci na mě čekají, aby mě zahubili, já se snažím porozumět tvým svědectvím. (Ž 119,95)

Zatímco touhou svévolníků je ničit a hubit, Boží touhou je budovat a dávat život. Svévolníci svědčí proti spravedlivým, ale spravedliví se snaží porozumět Božím svědectvím, protože jenom v nich je jejich život. Bůh poslal svého Syna, aby byl Spasitelem světa. Kéž bychom dobře porozuměli tomuto Božímu dílu, kéž bychom si vtiskli do srdce toto Boží svědectví. Víra v evangelium znamená milost, spravedlnost a život, ale nevěra v něj znamená záhubu. Bůh k nám promlouvá skrze svá svědectví – skrze stvoření, které mluví o jeho slávě, skrze své zapsané Slovo, které je pravdivým svědectvím o Božích skutcích i skrze vtělené Slovo, v němž poznáváme Boha samotného a jeho život. Kéž bychom mu porozuměli, přijali ho a měli život věčný v Kristově jménu.

19. července

Vidím, že vše spěje k svému konci, přikázání tvé má nekonečný prostor. (Ž 119,96)

Zdá se, že žalmista zahlédl nějakou dokonalost v tomto světě (viz např. ČSP), ale současně s ní uviděl i její hranice, její omezení. Všechno v tomto světě má svůj konec – něco dříve a něco později. Protože je každý člověk propadlý hříchu, musí zemřít. Smrt je důkazem lidské hříšnosti. Zánik, konec, rozklad je důkazem konečnosti tohoto světa. Všechno má své hranice, svůj konec. A potom bude soud. Boží slovo je v tom velmi jasné a nekompromisní. Bůh bude soudit tento svět, bude soudit každý lidský skutek a dokonce každé slovo, které vyšlo z našich úst. Jediná záchrana před nutným soudem a odsouzením je milost zjevená v Ježíši Kristu. Kdo v něho věří, nebude souzen, ale přešel už ze smrti do života. 

20. července

Vidím, že vše spěje k svému konci, přikázání tvé má nekonečný prostor. (Ž 119,96)

Boží slovo je věčné. Proto má nekonečný prostor. Nikdy ho nevyčerpáme. Celou věčnost budou moci kazatelé vykládat Pánovo slovo – a budou to moci dělat pravdivě, ve vší plnosti a moci, a přeci nikdy nedospějí na konec a nebudou si moci říci, že už všechno vyčerpali. Tak hluboké, tak plné, tak dokonalé je Pánovo slovo. Tak široká a daleká jsou jeho přikázání. Tak mocná je jeho láska, která je naplněním jeho přikázání. Zde je nejvíce vidět ten nekonečný prostor, který nejsme schopni naplnit. Proto se spolu s Pavlem modlíme, abychom mohli pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka, abychom poznali Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání (Ef 3,14–21).

21. července

Jak jsem si tvůj Zákon zamiloval! Každý den o něm přemýšlím. (Ž 119,97)

Je vůbec možné zamilovat si zákon? Záleží na tom kdy a jaký. Žalmista si nepochybně zamiloval ten zákon, který měl k dispozici, tedy Mojžíšův zákon, i když to bylo ze srdce, které bylo proměněno Duchem svatým, takže ten zákon, který znal, se mu stal zákonem Kristovým, který naplňuje život člověka a nepřináší odsouzení. Je to zákon lásky, který nám byl zjeven skrze Pána Ježíše Krista a v něm samotném. Proto můžeme i my s radostí volat, že jsme si zamilovali Hospodinův zákon, Kristův zákon, zákon dokonalé svobody, který nás zmocňuje k životu Božích dětí. Je to zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši a který je zapsaný do našich srdcí a zrcadlí se na naší odhalené tváři. 

22. července

Jak jsem si tvůj Zákon zamiloval! Každý den o něm přemýšlím. (Ž 119,97)

Blahoslavený muž přemýšlí každý den o Hospodinově zákoně (Ž 1,2). Nestačí Boží slovo číst, i když to je dobré a užitečné, ale skutečné požehnání plyne teprve z přemýšlení nad Božím slovem, z rozjímání, rozvažování. Pokud byl autor tohoto žalmu králem, nejspíš měl k dispozici Boží slovo, takže ho mohl každý den číst, ale pokud ne, mohl ho číst jenom jednou za nějaký čas. Přesto o něm mohl každý den přemýšlet. A teprve tady je ta duši a život proměňující moc Božího slova. Musí proniknout dovnitř, do našeho života a to je možné tehdy, když se jím budeme ve svém nitru zabývat, když ho budeme promýšlet a duchovně ho „přežvykovat“. Potom v nás vykoná své mocné dílo a my budeme proměněni jeho mocí.

23. července

Nad nepřátele mě činí moudřejším tvá přikázání, navěky jsou moje. (Ž 119,98)

Boží slovo dává moudrost – jak slovo zapsané, tak především to vtělené. Pro žalmistu (tedy před příchodem Pána Ježíše Krista) byla všechna moudrost v Hospodinově zákoně, v jeho přikázáních. Jozuovi Bůh přikázal, aby se slova zákona nevzdálila z jeho rtů – tak bude jednat prozíravě (Joz 1,8). To vedlo Jozua k víře, odvaze i moudrosti a síle, takže mohl porazit nepřátele a uvést Boží lid do zaslíbené země. S příchodem Pána Ježíše Krista, s jeho vtělením a s dokonáním jeho díla se naší moudrostí stal on (1K 1,30; Ko 2,3). To neznamená, že v Písmu už nenajdeme moudrost – je tam stále a my z ní stále čerpáme, ale přistupujeme k ní skrze Pána Ježíše Krista, ve víře v něj a s láskou k němu.

24. července

Nad nepřátele mě činí moudřejším tvá přikázání, navěky jsou moje. (Ž 119,98)

Žalmista měl nepřátele a každý dobrý člověk bude nějaké mít. Často jsou to lidé lstiví a prohnaní – rozhodně ve špatnostech. V přirozených věcech, ve věcech světa, obchodu, společnosti a politiky mají často vír zručnosti než děti Boží. Přesto však Boží děti mají navrch, když se pevně drží Božího slova. Jsou moudřejší než jejich nepřátelé – a to především v těch nejdůležitějších věcech, v otázce spasení a věčného života, v otázkách posvěcení a chození s Bohem, v milosti, radosti a pokoji. Křesťan ví, co to znamená poslouchat Boha a žít v závislosti na jeho přikázáních. Jsou navěky vložena do jeho srdce. Bůh je tam vylil skrze svého Ducha, kterého do nás vložil. Proto se může radovat i uprostřed svých nepřátel a chválit Boha.

25. července

Jsem prozíravější než všichni moji učitelé, neboť přemýšlím o tvých svědectvích. (Ž 119,99)

Pán Ježíš řekl svým učedníkům, že stačí, když je učedník jako jeho mistr. Je jasné, proč to Pán Ježíš řekl – je-li mistrem Pán Ježíš, učedník nikdy nebude jako jeho mistr. Dokonce i v tom nejlepším scénáři, o němž Písmo mluví, mu budeme podobní (1J 3,2), ale nebudeme zcela jako on. On je plně Bůh a Pán, je dokonale dokonalý a jeho nekonečnost nikdy nebudeme schopni plně obsáhnout. Proto je nutné, abychom byli učedníky jeho samotného a nikoliv učedníky lidí. Když je on naším vzorem a cílem, nikdy nebudeme moci přestat růst. Žalmista před sebou ještě neměl tento dokonalý vzor, měl jenom dokonalé Slovo – a i to mu umožňovalo mít větší moudrost a prozíravost, než všichni jeho učitelé.

26. července

Jsem prozíravější než všichni moji učitelé, neboť přemýšlím o tvých svědectvích. (Ž 119,99)

Bůh nám dal své Slovo, abychom nebyli hloupí, ale učili se moudrosti, abychom ho mohli poznávat a vidět veliké věci, které Bůh dělá. Nadto přišla moudrost, která je shůry, která je „čistá, dále mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků a bez přetvářky“ (Jk 3,17). Tato moudrost k nám sestoupila v osobě Ježíše Krista, protože on je naší moudrostí. Tato moudrost není automatická, ale souvisí s přemýšlením. Když křesťan přemýšlí o velikých věcech Božích, o Bohu samotném, o jeho díle, o spasení a o Boží milosti, stává se moudřejším nad své učitele. Rozjímání je způsob, jak v nás Boží slovo přebývá ve své plnosti a přináší hojnost Božího požehnání. 

27. července

Rozumu jsem nabyl víc než starci, neboť tvá ustanovení zachovávám. (Ž 119,100)

Jak může Bůh člověka obdařit svou modrostí? Skrze naprosto výjimečný a nadpřirozený Boží zásah jako to bylo u Šalomouna nebo skrze nadpřirozeně „přirozené“ působení Božího slova, jak o tom mluví Jakub. Bůh dává svou moudrost všem, kdo k němu volají a prosí ho o ni. Nikoho nevynechá ani neobejde. Ve své milosti a lásce nás vede ke svému Synu, v němž je vtělena plnost moudrosti a poznání, který je odleskem Boží slávy a výrazem Boží podstaty (Žd 1,3), abychom se učili moudrosti u něj samotného. On je víc než jakýkoliv jiný člověk, proto díky němu můžeme mít víc moudrosti než starci. Pro žalmistu to bylo zachovávání Božích ustanovení, pro nás je tímto ustanovení ten, jehož Bůh ustanovil za smlouvu pro nás, Boží syn, Pán Ježíš Kristus.

28. července

Rozumu jsem nabyl víc než starci, neboť tvá ustanovení zachovávám. (Ž 119,100)

Rozumnost, moudrost, pochopení věcí úzce souvisí s Božími přikázáními. Ale nejde o to, všechna Boží ustanovení znám, mít jich plnou hlavu, ale jde o to je zachovávat, držet se jich. V předchozím verši to byli učitelé, předtím nepřátelé, v tomto verši jsou to starci, kteří mají letité zkušenosti a měli by mít mnoho rozumu. A přece ten, kdo se drží Pánových slov, kdo podle nich jedná, bude rozumnější než oni. Když uvádíme Boží slovo do svého života, stává se naší součástí a my mu můžeme začít rozumět. Nejprve ho v tichosti přijímáme, dále o něm rozjímáme, rozvažujeme nad ním a uvádíme ho krok za krokem do svého života – tehdy přichází světlo a s ním i rozum.

29. července

Před každou zlou stezkou jsem zdržel své kroky, držel jsem se tvého slova. (Ž 119,101)

Ze své milosti učí Bůh své děti rozpoznávat, co ej dobré a co je zlé. Chce, aby jeho milovaní chodili v tom, co je dobré, co on sám označil za dobré, a vyvarovali se všeho, co je zlé. Zlo už nemá mít v životě křesťana místo. Byli jsme přeneseni z temnoty do světla, ze lži do pravdy, ze smrti do života, ale stále ještě zůstáváme v těle, které je propadlé hříchu. Byli jsme vysvobozeni z moci hříchu, ale ještě jsme nebyli zachráněni z jeho přítomnosti. Skrze víru v Pána Ježíše Krista se vyhýbáme každé zlé stezce, ale ještě nejsme schopni, chodit jen po těch dobrých cestách. Ale blíží se den, kdy budeme dokonale proměněni a nebudeme schopni se ani jen dotknout čehokoliv zlého.

30. července

Před každou zlou stezkou jsem zdržel své kroky, držel jsem se tvého slova. (Ž 119,101)

Boží slovo je světlem pro naše nohy, pokrmem naší duše a radostí pro naše srdce. Když se pevně držíme Pánova slova, naše kroky budou bezpečné, protože půjdou po dobré cestě a nesejdou na tu zlou. Cesta je úzká a brána je těsná, ale není to cesta nijak komplikovaná. Prorok Izajáš o ní říká, že ani ti nejhloupější na ní nezabloudí (Iz35,8 KRAL). Jak je to možné? Protože tou cestou je sám Pán, který řekl, že nikdo nemůže vyrvat jeho vyvolené z jeho ruky, on nikdy nikoho nevyžene, ale v každém, v němž začal své dobré dílo, toto dílo dovede až do úplně konce. Jako dobrý pastýř chrání a vede své ovečky a stará se o ně.

31. července

Neodchyluji se od tvých soudů, neboť ty mi ukazuješ cestu. (Ž 119,102)

Žalmista se pevně drží Pánova slova a neodchyluje se od Božích soudů. Bůh nám dává poznat své soudy ve svém Slově a také v okolnostech našeho života a ve všem dění po celém světě. Můžeme číst o jeho soudech, o rozhodnutích, o jeho právu a spravedlnosti, o jeho dobrotě a milosrdenství, o jeho záměrech a úradcích – to všechno jsou jeho soudy, o nichž se nemáme odchylovat. A Boží dítě s Bohem obnoveným srdcem se od nich neodchyluje – rozhodně ne záměrně a bezbožně – a pokud se to děje, je to z nedbalosti nebo kvůli slabosti či pokušení. Jeho soudy nám ukazují cestu a vedou nás po úzké cestě následování Krista. Jeho soudy jsou požehnáním pro náš život.

Srpen

1. srpna

Neodchyluji se od tvých soudů, neboť ty mi ukazuješ cestu. (Ž 119,102)

Bůh sám nám ukazuje cestu. Dělá to nejrůznějšími prostředky, ale nejčastěji skrze své soudy. Ať už skrze ty, které jsou zapsané v jeho Slově neb o ty, do nichž nás staví. Když ve svém srdci uvažujeme o jeho soudech, které pro nás nechal zapsat v Písmu, a následně skrze tuto optiku rozsuzujeme situace, do kterých nás Pán staví a uvádí, přijímáme světlo a vidíme cestu, po které nás Bůh vede. To je chození s Bohem. Znamená to pevně se držet jeho Slova a ve víře v něj samotného, v jeho dobrotu, milost, lásku a moc chodit tímto světem a procházet každou situací, kterou nám připravil a do níž nás uvedl. Tak je jeho Syn oslaven v nás, kteří v něj věříme. 

2. srpna

Jak lahodnou chuť má, co ty říkáš! Sladší než med je to pro má ústa. (Ž 119,103)

Jak lahodné je Boží slovo! Je to pokrm pro lidskou duši, je to jako chléb života a nad to vše je srovnatelný jen s tou nejvzácnější pochoutkou, která se kdy dotkla lidského jazyka. Sladší než med, říká David, vzácnější než zlato, říká jeho syn Šalomoun, ostřejší než meč, dodává Pavel. Proč je tak lahodné pro naši duši? Protože dává moudrost ke spasení, a to skrze víru v Pána Ježíše Krista. Proč je tak posilující a sladké? Protože celé svědčí o Kristu a nikdo a nic není lepší, lahodnější a sladší než Pán Ježíš. Jdeme do Božího slova, abychom se setkali s Pánem. Sytíme se jeho Slovem, aby on sám v plnosti přebýval v nás.

3. srpna

Jak lahodnou chuť má, co ty říkáš! Sladší než med je to pro má ústa. (Ž 119,103)

Všechno, co Bůh říká, je lahodné. I když se jedná o slova soudu nebo o nařízení zákona – vždycky je to slovo pravdy a když ho čteme s pohledem upřeným na Krista a na jeho dílo, na kříž, potom dává jasný smysl a je pro nás skutečným potěšením a sladkostí. Je jako med, který rozjasňuje oči a dodává sílu pažím. Není jen vybranou lahůdkou a pochoutkou, ale je opravdovým a hutným pokrmem, je to domácí strava pro naši duši, která jím sílí a upevňuje se ve víře v Pána Ježíše Krista. Měli bychom Bohu bez ustání děkovat za to, že nás obdařil takovou milostí, že máme jeho Slovo ve svém vlastním jazyce a pro každého je dokonce více než dostupné.

4. srpna

Z tvých ustanovení jsem nabyl rozumnosti, proto nenávidím každou stezku klamu. (Ž 119,104)

Bůh je zdroj moudrosti a on je také její dárce. Je věrný a štědrý a každého, kdo k němu volá s prosbou o moudrost, hojně obdarovává. Svou moudrost zjevuje ve svém Slově. Jeho ustanovení, jeho příkazy, soudy a úradky jsou plné moudrosti a kdo v nich přebývá, sytí se jeho věděním, poznáním, pravdou a spravedlností. V plnosti potom se potom jeho moudrost stala tělem a přebývala mezi námi v jeho Synu, který je vtěleným Slovem. V něm se stala moudrost dostupnou pro každého, kdo věří, protože v něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a Jak vpoznání. Plnost nebeské moudrosti, kterou byly učiněny světy, sestoupila k nám do světa a my ji můžeme přijmout, když věříme v něj samotného. 

5. srpna

Z tvých ustanovení jsem nabyl rozumnosti, proto nenávidím každou stezku klamu. (Ž 119,104)

I když by to někdo mohl popírat, Boží slovo mluví jasně o tom, že nenávist patří ke křesťanskému životu. Láska a nenávist jsou dvě strany jedné mince. Láska k Pánu Ježíši Kristu se pojí s odmítnutím těch, kdo by si chtěli dělat nárok na jeho místo v životě křesťana. Milovat dobré znamená ošklivit si (nenávidět) zlé. Láka ke svatosti vede k nenávisti vůči hříchu. Zamilovat si pravdu znamená nenávidět každou stezku klamu. Přijímat s radostí Pánova ustanovení a uchovávat je ve svém srdci, znamená milovat je, milovat pravdu, právo a spravedlnost, a čím více rostou v našem životě, tím více si musíme ošklivit lež, nenávidět ji, vyhýbat se jí v našich vlastních životech i v životech druhých lidí.

6. srpna

Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku. (Ž 119,105)

Boží dítě musí chodit – nemůže ležet ani sedět, ale musí chodit ve víře, žít vírou, následovat Pána Ježíše Krista, tedy jít za ním. Potřebujeme světlo na každý další krok, který je před námi. A obvykle ho dostáváme jen na ten další krok. Ale když je nám Pán světlem, spatřujeme světlo (Ž 36,10) a je radostí jí krok za krokem zá Pánovým světlem a v tiché důvěře a ve spočinutí v něm samotném ho následovat. Jeho Slovo je úžasným nástrojem, který stojí za to používat v tomto světě, jak k poznání Pána samotného, tak v jeho následování. Ale důležité je, že to je světlo pro nohy, nikoliv pro hlavu – je třeba ho následovat, jednat podle něj, ne si jím jenom plnit mysl. 

7. srpna

Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku. (Ž 119,105)

Boží slovo je světlem, které nám svítí na cestu. Obvykle není reflektorem, který by svítil na míle daleko – tuto roli plní ve vztahu k hříšníkům, kterým ukazuje cestu, jako maják na břehu moře vede lodi do přístavu. Pro křesťana je Boží slovo jako svíce, která svítí na jeden nebo dva kroky, ale dál nikoliv. To však úplně stačí – je potřeba pouze vykročit a potom dělat jeden krok za druhým. Jinými slovy začít dělat to, co nám Bůh ve svém Slově ukazuje. Jednu jedinou věc, kterou nám klade před oči, na naši stezku. Když se podle ní zachováme, přidá nám další. A potom zase další. Krok za krokem se odvíjí stezka následování Pána v jeho milosti a lásce.

8. srpna

Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku. (Ž 119,105)

Jak vzácným darem je Boží slovo! Osvěcuje cestu každému, kdo ho přijímá, kdo se na něj spoléhá, kdo podle něj jedná. Když Bůh dává člověku nově se narodit shůry, součástí tohoto díla Ducha svatého je také neochvějná důvěra v pravdivost Božího slova, které jediné v tomto světě neomylně zjevuje Pána Ježíše Krista. Ale světlo, které z Písma vychází, není automatické. Je třeba ho „zažehnout“ rozjímáním a promýšlením toho, co Boží slovo říká, jak ukazuje na Pána Ježíše Krista, jak promlouvá do mého vlastního života. Teprve potom svítí na cestu a v jeho světle vyniká Slovo, které se stalo tělem, Pán Ježíš Kristus, který sám je světlem světa. Kdo ho následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života. 

9. srpna

Co jsem přísahal, to splním, držím se tvých spravedlivých soudů. (Ž 119,106)

Bůh ve svém Slově říká svým dětem, že jejich slovo má být „ano, ano“ a „ne, ne“. Na slovo křesťana by mělo být spolehnutí. Není třeba se nějak zapřísahat, slibovat nebo se něčeho dovolávat. Stačí být věrný tomu, co bylo řečeno. Prostě splnit své slovo. To není žádná velká a vznešená ctnost – to je prostě jenom věrnost a poctivost. Cokoliv Pán řekl, splnil. My nejsme jako on, my selháváme a nejsme věrní. To nás však nemůže odradit od toho, abychom přestali usilovat o tento jednoduchý cíl. Kolik věcí by se změnilo, kdyby bylo možné se spolehnout na naše slovo? Jak by vypadal náš křesťanský život? Naše vztahy? Naše následování Pána Ježíše Krista?

10. srpna

Co jsem přísahal, to splním, držím se tvých spravedlivých soudů. (Ž 119,106)

Držím se tvého Slova, proto podle něj jednám – i tak bychom mohli číst žalmistova slova. Chce splnit všechno, co odpřisáhl – nejen Bohu, ale i lidem. Touží po tom, aby na jeho slovo bylo spolehnutí. Drží se Božích spravedlivých soudů a hrozí se jich – nechce dopadnout jako svévolníci, kteří měli Boží slovo za nic, takže Bůh obrátil v nic jejich slova. Nebylo na ně spolehnutí, nehrozili se Božích soudů ani se jich nedrželi. Proto byli vydání napospas, zatímco žalmista, jehož srdce bylo očištěno z milosti skrze víru, je přitahován k Bohu a jeho Slovu. Hle, jaké je to požehnání, že máme zapsané Boží slovo, že Bůh se nám dává poznat ve svém Synu, který je pravdivě zjeven v Písmu.

11. srpna

Byl jsem velice pokořen, Hospodine, podle svého slova mi zachovej život. (Ž 119,107)

Nevíme, čím a jak byl žalmista pokořen, ale nebylo to nic hezkého ani příjemného. Člověk může být sevřen tlakem okolností, lidí, ale také třeba hříchem, který nás pokořuje a zahanbuje. Může být zkoušen samotným Bohem jako Jób, i když Bůh zde použil jako svůj nástroj satana, nebo může být tříben jako Petr, jehož si satan dokonce vyžádal, aby ho směl tříbit. Boží dítě může být zkoušeno a přetavováno jako drahý kov – vždy je to součást Boží výchovy, kdy nás Bůh chce posílit a vybudovat náš charakter, kdy nás chce očistit od všeho, co do našeho života nepatří a čeho bychom se jinak jenom těžko vzdávali. Proto nás Jakub povzbuzuje k tomu, abychom se radovali, když na nás přicházejí rozličné zkoušky.

12. srpna

Byl jsem velice pokořen, Hospodine, podle svého slova mi zachovej život. (Ž 119,107)

I když je Boží dítě rozbité na kousky, velice pokořené nebo všelijak jinak ubité, má díky oběti Pána Ježíše neustále přístup před Boží tvář a do Boží přítomnosti. Může vždycky volat k Bohu a trpělivě čekat na Boží odpověď. A Bůh odpovídá, Bůh zachraňuje, Bůh posiluje a obnovuje. Když je člověk vyčerpán, Bůh dodává síly, Bůh zachovává život. On je věrný a nemůže zapřít sám sebe. Jestliže se jednou kvůli Kristu zavázal, že bude odpouštět všem, kdo v Pána Ježíše Krista věří, nemůže nyní jednat sám proti sobě. Ze své ohromné milosti nás nejenom zachraňuje, ale také posvěcuje, proměňuje a zachovává. Proto je pro nás útočištěm, pevnou skálou a nedobytným hradem.

13. srpna

Kéž se ti líbí, Hospodine, dobrovolné oběti mých úst, nauč mě svým soudům. (Ž 119,108)

Tady je zjevná touha nového srdce, touha líbit se Bohu. Je spojená s dobrovolnou obětí – ale nikoliv obětí podle zákona Mojžíšova, ale podle zákona Kristova. Je to oběť úst, tedy oběť srdce, protože ústa mluví, čím srdce přetéká. To ukazuje na nové srdce, které je proměněné Duchem svatým, je naplněné Kristovou láskou a bázní před Otce. Jsou to ústa, která chválí a vyvyšují trojjediného Boha, navzdory tomu, že žalmistovi ještě nebyl zjeven tak, jako byl zjeven nám v Pánu Ježíši Kristu. Přesto to v jeho srdci bylo. Což ukazuje, že jde především o srdce – nejde o to, kolik má člověk informací, i když bez nich se to nakonec neobejde, ale jde o to, jaké má člověk srdce!

14. srpna

Kéž se ti líbí, Hospodine, dobrovolné oběti mých úst, nauč mě svým soudům. (Ž 119,108)

Jak spolu souvisí dobrovolné oběti úst a Boží soudy? Proč se chce žalmista učit Božím soudům? Aby mohl přinášet dobrovolné oběti svých úst, aby mohl vzdávat Bohu chválu, aby viděl Boží velikost a slávu v tom, co Bůh dělá ve světě kolem něj a mohl ho za to oslavovat. Potřebujeme totiž znát Boží soudy a naučit se je rozpoznávat – jinak se snadno můžeme dobrat k tomu, že Bůh je vzdálený, netečný, neaktivní, lhostejný. Ale to je Bůh deistů, kteří věří tomu, že Bůh vše nastavil a potom vše spustil, takže nyní už všechno běží bez jeho zásahu.  Ale náš Bůh je živý a dává se nám poznat v Pánu Ježíši Kristu, v Božím slově i ve svých soudech, které koná. 

15. srpna

Ustavičně dávám v sázku život, nezapomínám však na tvůj Zákon. (Ž 119,109)

Nevíme jistě, kdo je autorem tohoto žalmu, ale tento verš by napovídal, že to byl David. Dlouhá léta svého života strávil bojem nebo skrýváním se a utíkáním před Saulem. A když se stal králem, čekaly ho další boje. Ale člověk nemusí zrovna bojovat, aby dával v sázku svůj život. I když nečelíme tolika nástrahám, jako naši předkové, přesto není ani náš život zajištěn a zabezpečen. A nikdy nebude. Nejsme těmi, kteří nad svým životem vládnou, kdo ho mají pevně v ruce. Náš život má ve svých rukou jenom Bůh. Proto k němu musíme přicházet skrze Pána Ježíše Krista a stále znovu se mu svěřovat do jeho péče. U něj je dokonalé bezpečí a pokoj.

16. srpna

Ustavičně dávám v sázku život, nezapomínám však na tvůj Zákon. (Ž 119,109)

Ať už se do centra naší pozornosti tlačí cokoliv, ba dokonce náš vlastní život, Pánovo Slovo musí být tím, co bude mít vždycky přednost. Jeho zákon, tedy jeho Slovo, nemá hrát nikdy druhořadou roli, ale musí být vždy na prvním místě. A nejenom proto, že nám říká, co a jak máme dělat, ale především proto, že je svědectvím o Bohu samotném, o Pánu Ježíši Kristu a o jeho díle. V tomto světě je jediným zdrojem pravdy, je neomylným Slovem, které pravdivě zjevuje, kdo je Bůh a kdo je Boží syn. Písmo je skutečnou kotvou v našem životě – jeho se můžeme a máme držet, jeho se nesmíme pustit, jeho musíme poslouchat. Je to jediné objektivní měřítko pravdy v tomto světě.

17. srpna

Svévolníci osidlo mi nastražili, avšak od tvých ustanovení jsem nepobloudil. (Ž 119,110)

Svévolníci jsou tady mimo jiné proto, aby svatým ztrpčovali život, aby byli osinou v jejich boku, aby byli zkouškou pro Hospodinovy věrné a pomáhaly růst Božím dětem. Jejich pasti a osidla nikdy nejsou příjemná, ale díky Božímu slovu získáváme moudrost, jak se jim vyhnout a sílu, jak je překonat. Bůh nás posiluje svým Slovem, skrze svá přikázání a mocí svého Ducha tyto své příkazy v nás uvádí v život. I kdyby se svévolníci snažili sebevíc, i kdyby nastražili ty nejlepší pasti, nemohou Boží dítě oddělit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši. Bůh se svých dětí nikdy nezřekne ani nevzdá. Pán Ježíš nikdy neselže v tom, aby vyvolené Boží dovedl až do vítězného oslavení.

18. srpna

Svévolníci osidlo mi nastražili, avšak od tvých ustanovení jsem nepobloudil. (Ž 119,110)

Ať se děje, co se děje, dokonce i když je v sázce můj život, budu se držet tvých přikázání. Hospodinova přikázání jsou světlem pro oči i pro nohy, osvěcují mysl a dávají moudrost. Pánovo slovo je slovem života, je potravou pro duši i povzbuzením pro srdce. Držet se Pánova slova a nebloudit od jeho přikázání je jedinou cestou ke spokojenosti – i kdyby kolem nás padaly trakaře, Pánovo slovo mi pomáhá zůstávat v pevném vztahu s ním, svědčí mi o něm, ukazuje na něj, zvěstuje ho a vypravuje o něm. Co víc bych si mohl přát ve chvíli, kdy můj život visí na vlásku a naděje na vysvobození není velká. Tehdy jen pohled upřený na Pána skrze jeho Slovo.

19. srpna

Tvá svědectví budou mým dědictvím věčně, z nich se veselí mé srdce. (Ž 119,111)

Hospodinova svědectví! To jsou všechny věci, které kdy Bůh udělal, z nichž o většině víme jenom díky tomu, že nám je Bůh nechal zapsat do svého Slova. Jsou to nejenom veliké Boží skutky, z nichž největší je evangelium, ukřižování, smrt a vzkříšení Pána Ježíše Krista, ale jsou to také všechna slova a poznatky o Bohu samotném, která v Písmu nacházíme. Všechno, co odhaluje Pánův charakter, jeho touhy i jeho hněv – to jsou jeho svědectví, která nám navěky daroval, abychom je vlastnili, aby byla naším svědectvím, abychom se jich drželi, abychom ho skrze ně poznávali, abychom ho milovali, sloužili mu a poslouchali ho. Jeho svědectví jsou slova života, proto musíme jít k němu, abychom je obdrželi jako své věčné dědictví. 

20. srpna

Tvá svědectví budou mým dědictvím věčně, z nich se veselí mé srdce. (Ž 119,111)

Dědictví může být jak požehnáním, tak také břemenem. Věčné dědictví, které je od Pána, Pánova svědectví, jsou požehnáním a budou jím po celou věčnost. Srdce křesťana se z nich bude bez přestání radovat. Pánovo dílo spásy, Pánovy skutky, Boží prozřetelnost v tomto světě, která nás krok za krokem přibližuje k věčnosti, to všechno je zdrojem naší radosti, z toho se veselí srdce Božích dětí. Kéž bychom byli ještě víc naplněni vděčností a chválou, když přemýšlíme o velikých (i malých) Božích činech. Kéž bychom si ještě více těchto činů, zvláště těch „malých“ všímali a přemýšleli o nich! To by teprve bylo slávy a radosti. 

21. srpna

V srdci jsem se rozhodl plnit tvá nařízení navěky a do důsledků. (Ž 119,112)

Srdce rozhoduje. Srdce uchovává, srdce rozvažuje. Na prvním místě máme střežit a chránit své srdce, protože z něj vychází život (Př 4,23). Srdcem věříme ke spravedlnosti a ústy vyznáváme ke spasení (Ř 10,10). Jestliže chceme něco zrealizovat, musíme se rozhodnout ve svém srdci, že budeme jednat. Boží dítě dostalo nové srdce, které schopné a ochotné poslouchat Hospodinovo slovo, jednat podle něj, milovat Boha a sloužit mu. Je to čisté srdce, které naplněné Boží láskou, která je do něj vylitá skrze Ducha svatého. Tato láska je cílem našeho vyučování (1Tm 1,5). Kázané Boží slovo zasahuje srdce, obnovuje ho a povzbuzuje, aby neopouštělo první lásku, ale bylo rozhodnuté v ní vytrvat. 

22. srpna

V srdci jsem se rozhodl plnit tvá nařízení navěky a do důsledků. (Ž 119,112)

Může člověk ve svém srdci udělat rozhodnutí, které sahá až do věčnosti? Není pýcha a prázdná chlouba? Může se soudný člověk rozhodnout, že bude plnit Boží slovo do důsledků? Takové rozhodnutí je možné jenom tam, kde je nové srdce, znovuzrozené, proměněné Duchem svatým. To je srdce, které rozumí, miluje a poslouchá. Takovému srdci jsou blízká slova Agustina, která adresoval Bohu: „Dej, co žádáš, a potom žádej, co chceš.“ Když nás Bůh zmocní svým Duchem, potom neexistuje nemožný úkol a naše rozhodnutí jednat k Boží slávě a plnit jeho Slovo do důsledků je cele dílem Boží milosti. Vždyť je to Bůh, který v nás působí, že chceme i činíme, co se mu líbí (Fp 2,13).

23. srpna

Nenávidím obojetné lidi, miluji tvůj Zákon. (Ž 119,113)

Jak snadno a rychle odsoudíme nenávist jako něco, co rozhodně nepatří do křesťanského života. Ale podívejte se na tento text! Nenávidět zlo je dobré a správné. Kdo však jsou obojetní lidé? Mohou to být ti, kdo pochybují, kteří jsou podobni mořským vlnám, jak říká Jakub (Jk 1,6–8). Mohou to být ti, jejichž mysl je rozdvojená nebo také jejich srdce, jak říkají další překlady. To nejsou jenom pochybovači, ale také pokrytci nebo dokonce lidé, kteří myslí na zlo. Jejich myšlenky, které vyrůstají ze zlého srdce, jsou pokřivené a falešné. Proplétají se myslí jako kořeny borovice posazené na skále a proměňují lidský život v pochybnou trosku napájenou hříchem. Pane, obnov naše srdce a očisti nás ode všeho zlého!

24. srpna

Nenávidím obojetné lidi, miluji tvůj Zákon. (Ž 119,113)

Kdo miluje dobro, nenávidí zlo v každé jeho podobě – ať už v podobě hříchu nebo zla takového, když dopadne na hlavu člověka, nebo i v podobě hříšných lidí. Mít kvůli lásce k dobrému v nenávisti hříšné lidi, znamená dávat přednost dobru, před zlem. Ale touto láskou a s ní spojeným nebezpečím, nelze začínat. Začít musí Bůh sám – svou mocí a svým Slovem, které bude pracovat v našich srdcích. A čím více budeme poznávat jeho lásku k nám, tím více budeme milovat jeho samotného a s ním také jeho Slovo, jeho zákon (Kristův zákon, zákon lásky) a také jeho lid. Kéž se nad námi Pán smiluje a otevře naše srdce i naše ústa, abychom mohli spolu se žalmistou vyznat, že milujeme jeho zákon. 

25. srpna

Tys má skrýš a štít můj, čekám na tvé slovo. (Ž 119,114)

Jenom Bůh sám, který se nám dal pozvat v Pánu Ježíši Kristu, může být naším štítem a naší skrýší. Když je těžko, že člověk už nemůže, stačí jen slabým hláskem volat k Pánu Ježíši, obrátit se pro pomoc k němu. Někdy už nestačí ty prostředky potěšení a povzbuzení, která nám nabízí, ale musíme přímo k němu. On přemohl hřích i smrt, on ví, jakou chuť má pokušení a jak se s ním vypořádat, na svém těle zakusil Boží hněv za nás, místo nás a pro nás, proto nyní může být naším účinným štítem. Stačí se k němu jenom schovat. On vyřeší všechno ostatní – vyrovná se s nepřáteli, zahojí rány, posílí víru, rozhorlí lásku, upevní v naději. 

26. srpna

Tys má skrýš a štít můj, čekám na tvé slovo. (Ž 119,114)

Jakub nás vybízí k tomu, abychom v tichosti přijali zaseté slovo, které má moc spasit naše duše (Jk 1,21). To je slovo od Pána, to je to slovo, na které žalmista čeká, slovo, které zapadne dovnitř, do nitra srdce, kde ho přijmeme ve víře. Je to slovo ujištění, které pomáhá ukrýt se v Pánu, mít v něm svou skrýš a z něj svůj štít. Je to jeho slovo, živé slovo, slovo pravdy, které nás spojuje se samotnou Pravdou, s Pánem Ježíšem Kristem, a které Duch svatý probouzí a jemuž dává růst. Spolu s ním roste i naše víra, naše spolehnutí se na Boha, na jeho dobrotu, na jeho ochranu, na jeho lásku, o níž nás nemůže nikdo a nic oddělit. 

27. srpna

Pryč ode mne, zlovolníci! Budu zachovávat přikázání svého Boha. (Ž 119,115)

Hle, jaká výzva! To zní skoro jako bojový pokřik křesťana. Ruku v ruce s ním ale musí znít také druhá výzva: „Rychle spěchejte ke Kristu, zlovolníci!“ Jenom on má moc proměnit vaše srdce stejně, jako proměnil to mé. A těm, kdo mu nyní patří, přikazuje, aby se chránili před poskvrnou světa, tedy mimo jiné také před všemi zlovolníky. Ale není to výzva k pasivnímu útěku a schovávání se před zlými lidmi (i když před některými je třeba se schovat nebo se jim zdálky vyhnout), ale je vykázání svévolníků ze společenství svatých. Zbožný člověk nesedává s posměvači, ani nestojí na cestě hříšných, ale oblíbil si Hospodinův zákon a přemýšlí o něm ve dne i v noci (Ž 1,1–2).

28. srpna

Pryč ode mne, zlovolníci! Budu zachovávat přikázání svého Boha. (Ž 119,115)

Zlovolníci jsou ti, kteří žádné Boží přikázání nezachovávají, kteří se nechtějí podřizovat Bohu a ani ho nechtějí poslouchat. Takoví musí pryč z přítomnosti svatých. Nejen jejich příklad, ale i jejich přítomnost jsou nežádoucí! Žádoucí je protiklad k nim – tedy poslušnost a zachovávání Pánových přikázání. Konec konců, jedno z Pánových nařízení je, aby Boží děti byly svaté, tedy oddělené od hříchu, aby neměly společenství s bezbožníky, ale oddělily se od nich. Není možné být s nimi a současně se držet Božího slova – to je poskakování na obě strany, které je nejenom neposlušností, ale dokonce přímo výsměchem živému Bohu, který si ve svém Synu připravil lid, který je horlivý v dobrých skutcích. 

29. srpna

Podpírej mě, jak jsi řekl, a budu žít, v mých nadějích mě nezahanbuj. (Ž 119,116)

Tak jako mnohokrát i nyní žalmista pozvedá svůj hlas a prosí Boha pomoc. A milosrdný Bůh pomoc dává, neotálí, ale jedná v tom nejlepším čase. S Bohem se budeme v tomto žalmu ještě potkávat. Nyní se můžeme uspokojit tím, že Bůh je plný milosti a slitování a zoufalé volání svého lidu o pomoc, nenechá bez odpovědi. Bůh se vždycky postará o své děti – ať již tím, že jim dá sílu nést to, v čem se nacházejí, nebo tím, že jim ukáže východisko a cestu, kterou se mají vydat. A každou situaci, kdy k němu musíme volat, používá k naší výchově a ke své slávě. Kéž je naší trpělivou a pokornou odpovědí: „Ne jak já chci, ale jak ty chceš, Otče.“ 

30. srpna

Podpírej mě, jak jsi řekl, a budu žít, v mých nadějích mě nezahanbuj. (Ž 119,116)

Naděje, které si dělají lidé, obvykle selžou, zhroutí se jako domeček z karet a kdo se na ně spoléhal, je zahanben a zdeptán. Ale naděje, kterou dává Bůh je jistá a pevná. Je jako kotva, která je umístěná v nebesích, se kterou jsme pevně spojeni. Tou kotvou je Pán Ježíš Kristus, který před námi vstoupil do nebeské svatyně a usedl po pravici Boží. Jsme s ním pevně spojeni poutem lásky, od níž nás nemůže nic oddělit (Ř 8,35–39). Boží vůlí je, aby Boží syn neztratil ani jednoho z těch, které mu Otec dal a aby je vzkřísil v poslední den (J 6,39). Proto se můžeme radovat a s důvěrou vyznávat, že kdo v něho věří, nebude zahanben.

31. srpna

Buď mi oporou a budu spasen, stále budu hledět na tvá nařízení. (Ž 119,117)

Máme tady další prosbu o pomoc, další volání k Bohu, hledání opory. Nevěřící lidé někdy mluví o tom, že Bůh je pro křesťany takovou berličkou, bez které se v životě neobejdou. Je to přesně tak. Nevěřící lidé pouze nevidí, jaká je skutečná realita – že v tom duchovním slova smyslu jsme jako lidé bez nohou, takže se bez berličky prostě neobejdeme. Zoufale nutně potřebujeme oporu, protože bez ní nejsme schopni udělat ani jeden krok. Potřebujeme oporu, protože bez ní nemůžeme dojít ke spasení. Pokud nás Bůh nepodepře, pokud nás on sám nepozvedne, pokud nás nepřitáhne k sobě, nebudeme zachráněni. Sami sebe nikdy nespasíme. Potřebujeme prostředníka, který to dokáže – a takový je jenom jediný: Pán Ježíš Kristus.

Září

1. září

Buď mi oporou a budu spasen, stále budu hledět na tvá nařízení. (Ž 119,117)

Bůh zachraňuje! Bez něj je každá lidská námaha marná, a podobá se snaze barona Prášila, který údajně vytáhl sám sebe za vlasy z bažiny i s koněm, na němž seděl. Člověk nemůže zachránit sám sebe. Potřebuje pevnou oporu, kterou mu může být jenom Bůh, jehož poznává skrze Slovo, které nám Bůh dal. Proto chce spasená duše stále hledět na jeho nařízení, proto nachází zalíbení v jeho zákoně. Když se Bůh stane oporou hříšníka, a ten je zachráněn z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista, stanou se Pánova nařízení radostí, protože v každém z nich se zjevuje sám Pán Ježíš Kristus a každé z nich je zdrojem milosti, pokoje a života. 

2. září

Zhrdáš všemi, kdo zbloudili od tvých nařízení, protože záludně klamou. (Ž 119,118)

Bůh zavrhuje všechny zbloudilé … Ale copak my sami jsme nebyli jiní? I my jsme bloudili, byli jsme daleko od Boha a neposlouchali jsme jeho přikázání. Ale ve svém velikém milosrdenství nás ze své milosti zachránil skrze víru v Pána Ježíše Krista. Vložil do nás svého Ducha a dal nám nové srdce, které už nebloudí, ale jde po cestě následování Krista a poslušnosti jeho přikázáním. Bůh volá každého k pokání a k víře a také je dává každému, kdo přijdou k Pánu Ježíši. Ale kdo ho odmítají, urážejí samotného Boha, vzdorují mu a bloudí dál navzdory Božímu laskavému volání. Pro takové už není žádné slitování, ale jenom temnota, kde je pláč a skřípění zubů.

3. září

Zhrdáš všemi, kdo zbloudili od tvých nařízení, protože záludně klamou. (Ž 119,118)

Bůh vidí hluboko do lidského nitra. Nepotřebuje, aby mu někdo něco říkal o druhém člověku, protože zná všechny myšlenky i motivy srdce. A přece Bůh jedná – vyváří si nějaký postoj – nikoliv na základě toho, co vidí v srdci člověka, ale na základě toho, jaké jsou lidské činy. Vidí, jak se kdo staví k jeho přikázáním. Vidí, že lidé záludně klamou – tak nazývá neposlušnost svým přikázáním. Když někdo odmítá podřídit se pod mocnou ruku Boží, poslechnou t výzvu evangelia a činit pokání a věřit v Ježíše, není to „jenom poblouzení“, ale je to záludný klam, vzpoura proti tomu, který bude soudit živé i mrtvé podle měřítka svatého evangelia Pána Ježíše Krista.

4. září

Všechny svévolníky v zemi odklízíš jak strusku, proto jsem si zamiloval tvá svědectví. (Ž 119,119)

Bůh je svatý a naprosto spravedlivý. Kdybychom jen trochu více promýšleli Boží spravedlnost, byli bychom rychle naplněni bázní. Už nyní nechává Bůh dopadat své soudy na všechny, kdo se vzpírají pravdě – vydává je jejich vlastním touhám a žádostem jejich srdcí. Ale blíží se den, a už klepe na dveře, kdy Bůh zahladí všechny svévolníky, každého, kdo není z milosti a skrze víru skryt v Pánu Ježíši Kristu. Budou odváti jako tráva, odklizeni jako struska. Nezbyde po nich vůbec nic – dokonce i vzpomínka na ně ztrouchniví a nezbyde z ní nic. Jedinou možností, jak tomuto soudu uniknout, je činit pokání, tedy litovat své vzpoury proti Bohu a spolehnout se na dokonané dílo Pána Ježíše Krista.

5. září

Všechny svévolníky v zemi odklízíš jak strusku, proto jsem si zamiloval tvá svědectví. (Ž 119,119)

Žalmista ukazuje, že má dobrý důvod, proč miluje Pánova přikázání a svědectví – jsou spravedlivá a správná. Vedou ke spravedlnosti a přinášejí pokoj, protože odstraní svévolníky z Boží přítomnosti jako strusku. Nezůstane nic zlého, zůstane jenom pravda a pokoj. To je srdce, které je cele zaměřeno na Pána, na jeho svatost, spravedlnost na jeho lásku k pravdě a dobrotu. A i když víme,  že taková slova mluví na prvním místě o nás, protože i my jsme byli Boží nepřátelé, rozumíme také tomu, že Bůh se nad námi smiloval a v Kristu nám daroval svou milost, takže se můžeme na svět dívat jeho očima, skrze jeho spravedlnost, svatost a slávu. Kéž Bůh zjevuje své světlo skrze nás. 

6. září

Strachem před tebou se chvěje mé tělo, bojím se tvých soudů. (Ž 119,120)

Bůh je strašlivý ve své velikosti. Jeho hlas nutí laně k porodu a sloupává z lesních stromů kůru (Ž 29,9). Jeho spravedlnost je naprosto dokonalá a dokonale neúprosná – nikdo a nic nemůže uniknout. Jeho svatost je ostřejší než tisíc laserových paprsků a neobstojí před ní ani sebemenší poskvrnění. Ve své moci Bůh otřásá nebem i zemí, aby zůstalo jenom to, co je neotřesitelné. Jeho sláva je taková, že si i ty nejsvatější andělské bytosti, které jsou před jeho tváří, zakrývají tváře a volají: „Svatý, svatý, svatý!“ Každé tělo se chvěje, když se Bůh jen zdálky přiblíží. Ale v Kristu Ježíši jsme byli přeneseni ze tmy do jeho podivuhodného světla a můžeme směle vcházet do Boží přítomnosti.

7. září

Strachem před tebou se chvěje mé tělo, bojím se tvých soudů. (Ž 119,120)

Boží soudy vzbuzují bázeň. Když Bůh přichází se svými soudy, lidé se třesou. A nejenom lidé – třesou se i nebeské mocnosti, třese se i celá země. Je dobré bát se Božích soudů, je správné bát se Boha, ale to nejlepší je, hledat zachránce, který má moc vysvobodit nás z přicházejícího Božího hněvu. Nikdo jiný nemůže být takovým zachráncem, kromě samotného Božího syna. Jenom on mohl nést břemeno našich hříchů jako náš zástupce, jenom jeho oběť je dostatečná na to, aby utišila Boží hněv a přinesla dobré zadostiučinění za urážku Božímu majestátu, kterou naše hříchy způsobily. Bůh je svatý a jeho soudy jsou spravedlivé. Kéž nám Bůh otevírá oči, abychom viděli jeho ruku ve svých životech i v tom, co se děje kolem nás.  

8. září

Vykonávám soud a spravedlnost, neponechej mě těm, kdo mě utlačují. (Ž 119,121)

Bůh vyzývá svůj lid, aby jednal podle spravedlnosti, pravdy a práva. Je to výsada, kterou Bůh svým dětem dává. Každé Boží dítě poznalo pravdu, když poznalo toho, který je zdrojem veškeré Pravdy, Pána Ježíše Krista. Každé Bož dítě zná a zakouší spravedlnost, protože ta je zjevená v evangeliu, které zachraňuje (Ř 1,16). Proto může každý křesťan vyhlašovat spravedlivý soud – a nejenom, že může, nýbrž také musí. Nejde to jinak. Kde je bezpráví a nespravedlnost, tam není pravda ani láska, tam není evangelium ani spasení, tam není možné hledat Pána Ježíše Krista, tam není nový život. Ale každé nové stvoření narozené z Ducha svatého vykonává soud a spravedlnost podle práva a pravdy.

9. září

Vykonávám soud a spravedlnost, neponechej mě těm, kdo mě utlačují. (Ž 119,121)

Neponechej mě … To jsou slova volajícího, který se neustále ohlíží za sebe, který je pronásledován a utlačován. Ale Bůh ho neponechá. Bůh se svých dětí nikdy nevzdá ani se jich nikdy nezřekne. Kde začal dobré dílo, tam ho dovede až do konce (Fp 1,6). Bůh je věrný. To jenom my jsme malověrní a nedůvěřiví. A zvláště v těch těžkých chvílích, kdy zakoušíme útlak nebo pronásledování, je pro nás obtížné spolehnout se na Boží dobrotu a lásku. Ale copak nás něco může oddělit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši a která byla skrze Ducha svatého vylita do našich srdcí? Vždyť za nás dal svého vlastního Syna! Jak by nám spolu s ním nedaroval všechno (Ř 8,32)?

10. září

Vykonávám soud a spravedlnost, neponechej mě těm, kdo mě utlačují. (Ž 119,121)

Kdokoliv vykonává soud a spravedlnost, bude se potýkat s řadou nepřátel. A nemusí to nutně být ani křesťan. Ale Boží dítě má být zakořeněné ve spravedlnosti a má soudit spravedlivým soudem, má se starat o pravdu a právo. A to vždycky povede k nevoli. A leckdy dokonce k útlaku. Bůh však nikdy nedovolí utlačovatelům jít dál, než on sám chce, aby šli. Mohou trýznit druhé jen do té míry, do jaké jim je k tomu dána moc shůry. Proto také nevoláme k lidem o vysvobození, ale k Bohu. Víme, že jsme v jeho rukou, že jsme v dobrých rukou, a i když se svévolníci vzmáhají, Bůh je vždycky naše útočiště a pomoc velmi osvědčená. 

11. září

Zasaď se za svého služebníka k jeho dobru, aby mě opovážlivci neutlačovali. (Ž 119,122)

Zde máme každodenní volání křesťanské duše, která je cele závislá na Bohu. Zasaď se, Bože, zasáhni, jednej, zastaň se, ochraňuj, ujmi se pře, Panovníku. Každý den potřebujeme zastání od Boha. Každý den potřebujeme ochranu před ďáblem a jeho pomocníky, před zlými lidmi i před sebou samými se všemi našimi slabostmi, pády a hříchy. Každý den se tak snadno vzdalujeme od Boha a proto musíme stále znovu volat: Zastaň se svého služebníku, smiluj se nade mnou, Bože, pro své velké milosrdenství, které jsi nám prokázal ve svém milovaném Synu, který přišel, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a postavil neposkvrněné před tvář tvé slávy. Kvůli němu samotnému se mě zastaň a oslav se na mém životě. 

12. září

Zasaď se za svého služebníka k jeho dobru, aby mě opovážlivci neutlačovali. (Ž 119,122)

Všechno, co Bůh dělá, pro dobro těch, kdo ho milují. Když se zasazuje za své služebníky, je to pro jejich dobro, když ponechává své služebníky v rukou opovážlivců, je to pro jejich dobro. Pánovi služebníci získávají korunu slávy, když Bůh dovolí svévolníkům, aby je utlačovali, pronásledovali nebo dokonce připravili o život. Je to Boží milost pro Božího služebníka a je to projev Boží dobroty vůči opovážlivcům, kterým Bůh skrze to ukazuje, že on sám je soudcem všech věcí a že soud začíná od Božího domu. Je to varování pro bezbožné a výzva, aby činili pokání a věřili v Pána Ježíše Krista, který jediný je může zachránit před přicházejícím soudem. 

13. září

Zrak mi slábne, vyhlížím tvou spásu, výrok tvé spravedlnosti. (Ž 119,123)

Od neustálého vyhlížení mi slábne zrak … Toužím po tobě, Bože, chci vidět tvojí slávu, zakoušet tvou přítomnost, zachytit vanutí tvého Ducha, proto neustále vyhlížím. Nechci propásnout ten okamžik, kdy se ve své milosti a moci objevíš, kdy budeš procházet kolem, kdy budeš klepat na dveře mého srdce. Vyhlížím tvou spásu, dychtím po ní. Bože, zachraň svého služebníka. Nechci, a ani nemohu volat k někomu jinému – ty jsi můj Bůh, od tebe mi vzejde spása. Hospodin je spasitel svého lidu, Bůh odpovídá, když k němu Boží děti volají. Bůh se slitovává a navštěvuje, posílá vysvobození i vykoupení. Poslal svého Syna, abychom skrze něj a v něm poznali Boha samotného. Proto mu patří naše věčná chvála. 

14. září

Zrak mi slábne, vyhlížím tvou spásu, výrok tvé spravedlnosti. (Ž 119,123)

Do umdlení žalmista vyhlížel spásu od Hospodina. Bůh je spasitel svého lidu. Zachraňuje nás skrze svou spravedlnost. Jsme spaseni z milosti a udělení milosti je dílem spravedlnosti, byť se zdá být velmi nespravedlivé. Kromě toho tato milost nebyla zadarmo – stála život Božího Syna. Pán Ježíš Kristus nesl plnou váhu Božího hněvu, který byl namířen na naše hříchy. Právě tyto hříchy na sebe Ježíš vzal a vynesl je na kříž, kde je Bůh spravedlivě odsoudil – nikoliv na nás a spolu s námi, ale na svém Synu. Spravedlnosti bylo učiněno zadost. Za hříchy bylo zaplaceno podle spravedlnosti, smrtí. Pro žalmistu to byla daleká a mlhou zahalená budoucnost, kterou nepřestával vyhlížet. Pro nás se stala skutečností a můžeme ji skrze víru žít.

15. září

Nalož se svým služebníkem podle svého milosrdenství, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. (Ž 119,124)

Další volání žalmisty z hlubin lidského zoufalství, v němž se nacházíme kvůli svým hříchům. Musíme se dovolávat Božího milosrdenství. Sami nemáme nic, čím bychom mohli usmířit planoucí Boží hněv. V nás samotných není nic, co bychom mohli Bohu nabídnout jako dostatečnou satisfakci za naše hříchy. Jsme skrz naskrz zkažení. I když se tato zkaženost neprojevuje v plné míře, přesto zasahuje úplně všechny oblasti lidského života. Proto nám nezbývá nic jiného, než volat k Bohu a prosit ho jeho milosrdenství a slitování. A Bůh odpovídá! Poslal svého Syna, abychom ve víře v něj měli věčný život v jeho jménu. Ze své milosti nás Bůh zve, abychom šli ke Kristu, abychom v něj vložili svou důvěru a měli život.

16. září

Nalož se svým služebníkem podle svého milosrdenství, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. (Ž 119,124)

To je nádherný popis života křesťana – je založený na Božím milosrdenství a je o naprosté vydanosti Bohu. To je a musí být naše každodenní záležitost, kdy se vydáváme Bohu do rukou s důvěrou, že on bude jednat, že se nad námi slituje a prokáže nám své milosrdenství, že nás použije jako své nástroje ke své slávě. Skrze to nás potom Bůh vyučuje. Ze svého Slova nás vyučuje o svých příkazech a nařízeních a skrze okolnosti našich životů a naši odevzdanost jemu samotnému nás učí závislosti na něm, bázni před ním, poslušnosti jemu a jeho Slovu, lásce k němu. V tom všem spatřujeme jeho velikost a jsme přemáháni jeho slávou, jeho mocí, jeho trpělivostí a laskavostí.

17. září

Jsem tvůj služebník, učiň mě rozumným, abych poznal tvá svědectví. (Ž 119,125)

Žalmista připomíná Pánu, kým je a na čem staví. Je jenom služebníkem Pána. Není ničím víc. Je Pánovou ovečkou, která potřebuje stejnou péči jako jakákoliv jiná ovečka. Každé Boží dítě potřebuje, aby ho Bůh učinil rozumným. Každé Boží dítě vstupuje do života, do spasení, do Božího království v naprosto neproměněném stavu – jako hříšník obrácený Boží milostí, znovuzrozený z Ducha svatého, povolaný láskou Kristovou a přitahovaný Boží mocí. A v tomto stavu potřebuje, aby ho Bůh učinil rozumným, aby mu dal uši ke slyšení, oči k vidění a srdce k věření – musí se naučit bázni Hospodinově, která je počátkem moudrosti. A potom bude neustále volat: „Učiň mě rozumným!“, protože bude chtít znát Pána Ježíše Krista stále víc.

18. září

Jsem tvůj služebník, učiň mě rozumným, abych poznal tvá svědectví. (Ž 119,125)

Bez Božího zásahu zůstává člověk nerozumným a nemůže poznat Boží svědectví. Pouze Bůh dát člověku uši ke slyšení, oči k vidění a srdce k věření. V tomto textu máme slova Božího služebníka, což nijak nepopírá skutečnost, že Bůh musel nejprve zachránit, aby mohl dát růst. Bůh nepoužívá dvojí metr! Bůh jedná s lidmi na základě své milosti a slitování. A své služebníky vede k tomu, aby rozuměli, aby se spolehli na jeho Slovo, aby toužili po Božím synu, Pánu Ježíši Kristu, aby ho poslouchali a radovali se z něj. Kéž bychom ho znali víc! Tento verš, tato modlitba, by měla být součástí každodenního života Božího dítěte. Teprve potom budeme moci spolu s učedníky říci: „Což nám srdce nehořela, když nám otevíral Písma?“

19. září

Hospodine, je čas jednat, tvůj Zákon se porušuje. (Ž 119,126)

Žalmista naléhá na Boha a vyzývá ho, aby jednal, aby prokázal, že je živým Bohem. Může se to zdát troufalé, ale Božím dětem a Božím služebníkům to není cizí – v Písmu vidíme celou řadu příkladů, kdy věřící naléhají na Pána, aby  se ukázal jako Pán. Je to prosté volání víry, je to víra samotná, která se obrací k Bohu s žádostí, aby Bůh potvrdil, že je tím, za koho se prohlašuje, aby obhájil ty, které nazývá svými dětmi. Křesťané nemusejí být ustrašení ani malověrní, ale mají se opřít o svého Boha, spolehnout se na něj, volat k němu a důvěřovat mu, že on sám bude jednat. On je náš Otec a my jsme jeho milované děti. 

20. září

Hospodine, je čas jednat, tvůj Zákon se porušuje. (Ž 119,126)

Boží zákon se porušuje, což znamená, že Bůh je znevažován, lidé ho obcházejí, nechtějí o něm slyšet, vzdorují mu, bojují proti němu. Žalmista nemohl mít na mysli jiný zákon, než ten Mojžíšův, ale ve světle nové smlouvy musíme tato slova vztáhnout na zákon Kristův, zákon lásky. Lidé nevěří v Krista, což je podle Pána Ježíše podstatou hříchu (J 16,9), lidé nemají lásku jedni k druhým, což má být základním rozlišovacím znakem Kristových učedníků (J 13,35). Není to nic nového pod sluncem. Ale je to důvodem, aby Boží děti volaly k Bohu, aby povstal a začal jednat, aby se ujal soudu, aby otřásal vším na nebi i na zemi, aby zůstalo jen to neotřesitelné. 

21. září

Ano, miluji tvá přikázání víc než zlato, víc než zlato ryzí. (Ž 119,127)

Pán Ježíš řekl, že kdo ho miluje, bude zachovávat jeho přikázání. A dal svým učedníkům jediné nové přikázání – aby se navzájem milovali tak, jako je miloval on. To má být charakteristickým rysem Kristových učedníků. Tato jejich vzájemná láska má být svědectvím pro okolní svět, a podle ní mají lidé poznat, že mají před sebou Pánovy učedníky. Tato láska začíná u lásky k Bohu a k Pánu Ježíši Kristu a vede přes lásku k jeho přikázáním. Kdo nemiluje jeho přikázání, těžko může milovat jeho samotného. Tohle je to místo, na které se musíme stále znovu a znovu vracet – láska k Bohu, která je přetavená do lásky k jeho Slovu a odtud vede k lásce k bližnímu. 

22. září

Ano, miluji tvá přikázání víc než zlato, víc než zlato ryzí. (Ž 119,127)

Boží slovo je vzácné a pro ty, kdo Boha milují je skutečně vzácné. Ještě více samotná Boží vůle, která se zjevuje v Božích přikázáních. Boží slovo je ryzí (Ž 12,7) a je vzácnější, než nejryzejší zlato (Ž 19,11). Milující srdce touží po tom nejvzácnější od osoby, kterou miluje – a Pánova přikázání jsou přesně touto vzácností. Ano, Boží dítě miluje Pánovo slovo – je mu vzácnější víc než zlato – a kdyby dnes bylo dostupné to ofírské, nebylo by to jinak. Křesťan touží po každém slově, které vychází z Pánových úst, protože v tomto světě nemá nic jiného, čím by mohl lépe a radostněji uctít svého Pána a vykupitele, než poslušností jeho Slova. 

23. září

Všechna ustanovení chci ve všem správně plnit, nenávidím každou stezku klamu. (Ž 119,128)

Věřící staré smlouvy, Izraelec, touží po Bohu a svou lásku k němu vyjadřuje úplně stejně jako věřící nové smlouvy, křesťan – závazkem ve všem správně plnit všechna Pánova ustanovení. Ale zatímco pro žalmistu to znamenalo brát ohled na desítky a možná i stovky nejrůznějších nařízení a předpisů, které se týkaly celého života člověka, nyní je tady jednoduché přikázání lásky rozdělené na dvě části – milovat Hospodina, svého Boha a milovat svého bližního. V tom je celý zákon i proroci. V tom je nové přikázání, které Pán dal svým učedníkům, aby se navzájem milovali, jako on miloval nás. Podle toho všichni poznají, že jsme jeho učedníci! Pane, otevři nám oči, ať každý den vidíme tvou lásku k nám a můžeme ji předávat dál.

24. září

Všechna ustanovení chci ve všem správně plnit, nenávidím každou stezku klamu. (Ž 119,128)

Milovat Boha a plnit jeho přikázání neznamená nic menšího, než také nenávidět každou stezku klamu. Láska k dobrému se neobejde bez odmítnutí zlého. Do života ve světle se nevejde žádná tma, protože kde je světlo, tam tma nemůže mít žádné místo. Kdo chce být učedníkem Pána Ježíše Krista, který je světlem světa, nemůže zůstávat ve tmě ani následovat tmu, tedy tento svět, zlo, ďábla i s jeho skutky. Kde je pravda, tam není místo pro žádnou lež. Žádná stezka klamu nemůže zůstávat ve světle, protože světlo ukazuje, jak je pokřivená, záludná a zlá. Být Kristovým učedníkem znamená žít černobílým životem, kde je na jedné straně pravda a na druhé straně lež, na jedné straně dobro a na druhé zlo.

25. září

Tvá svědectví jsou divuplná, proto je má duše zachovává. (Ž 119,129)

Radost z Božích svědectví naplňuje žalmistovo srdce. Je to srdce člověka, který se setkal s Bohem a poznal jeho milosrdenství a dobrotu, který byl zachráněn jeho milostí a láskou. Pánova svědectví zahrnují všechno, co Bůh dělá. Nejsou to jenom jeho skutky, která nám předkládá v Písmu, ale je to úplně všechno, co se o Bohu dozvídáme, včetně jeho přikázání, každé slovo, které vychází z jeho úst. A to znal žalmista oproti nám jen zlomek toho všeho, díval se vpřed a upínal se s vírou k událostem, které byly teprve před ním. My jsme jejich svědkové, protože se tyto události staly skutečností. Jeho svědectví o tom, jak se Slovo stalo tělem, jak na sebe Pán vzal naše hříchy, jak z nás učinil chrám Ducha svatého, jsou skutečně divuplná.

26. září

Tvá svědectví jsou divuplná, proto je má duše zachovává. (Ž 119,129)

Žalmista zachovává Hospodinova přikázání a všechna jeho svědectví ve svém vnitřním člověku, ve své duši. Na co přesně odkazuje? Na celý obětní a kněžský systém, který Bůh dal Mojžíšovi? I když je to takto možné, mnohem více to odkazuje na přikázání nové smlouvy, která se týkají srdce – na lásku k Bohu a lásku k člověku. To jsou věci, které je možné z moci Boží zachovat a které přinášejí skutečný život, protože na nich stojí celý zákon a proroci. Když Bůh dá člověku nové srdce a svého Ducha, přesně tohle to, k čemu Duch Boží člověka vede a co v něm působí – nejsou to přikázání o obětech, ale je to přinášení sebe sama za oběť živou svatou a Bohu milou. 

27. září

Kam tvá slova proniknou, tam vzchází světlo, nezkušení nabývají rozumnosti. (Ž 119,130)

Kam až může proniknout Boží slovo? Je ostré jako dvousečný meč a proniká na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce (Žd 4,12). Boží slovo proniká do nejhlubších temnot lidského nitra a přináší světlo, osvěcuje duši. Vydává svědectví o tom, který je tím pravým světlem a všude, kde vzchází toto světlo, tam přichází život – věčný život, pravý život, ne život v umírání, ale život, který přemáhá smrt. Světlo, které přemáhá a zahání temnotu, zlo i hřích a život, který přináší radost a pokoj. Kéž by v nás Kristovo Slovo přebývalo v celé své plnosti, aby naše srdce byla proměněna jeho milostí a láskou a naše ústa přetékala chválou a dobrořečením. 

28. září

Kam tvá slova proniknou, tam vzchází světlo, nezkušení nabývají rozumnosti. (Ž 119,130)

Boží slovo je světlem, je lampou pro naše nohy, je světlem, které osvěcuje člověka v temnotě. Boží slovo je slovo pravdy, proto je světlem, Boží slovo svědčí o Kristu, proto nemůže být ničím jiným, než světlem, protože Pán je světlo světa. On svítí skrze své Slovo. Nikde jinde v tomto světě nenajdeme pravdu o Božím Synu, než v Písmu. A kam proniknou slova Písma, tam nezkušení nabývají rozumnosti, tam hříšníci přicházejí ke svatosti, tam bezbožníci poznávají Boha a svévolníci přijímají Boží vůli za svou vlastní. Boží slovo je mečem Ducha svatého a kamkoliv přijde, tam neodchází s prázdnou, ale vždycky vykoná to, k čemu ho Bůh poslal – přináší milost a pasení skrze Krista nebo soud a odsouzení kvůli němu. 

29. září

Dychtivě otvírám ústa, toužím po tvých přikázáních. (Ž 119,131)

Jako laň dychtí po bystré vodě, jako novorozené dítě touží po mateřském mléku, tak duše křesťana hladoví po Božím slově. Pánova přikázání jsou hutným pokrmem pro každé znovuzrozené srdce. Duch svatý, který inspiroval svaté Slovo, dává Božímu dítěti svatou horlivost, se kterou hltá každičké slovo, které vychází z Božích úst. Je chlebem života, protože svědčí o Pánu Ježíši Kristu. Je vodou života, protože občerstvuje, povzbuzuje i napomíná. Je zrnem, které padá do dobré půdy a přináší hojnou úrodu. Je pročišťujícím ohněm, který vyplavuje nečistoty a pročišťuje poklad vložený do hliněné nádoby. Dychtivě otevírám ústa, protože skrze Boží slovo mohu přicházet až před Boží tvář a s radostí se sytit Božím zjevem.

30. září

Dychtivě otvírám ústa, toužím po tvých přikázáních. (Ž 119,131)

Boží dítě hladoví po Božím slově a po Božích přikázáních. Do jeho srdce Duch svatý rozlil lásku Boží, tedy lásku k Bohu i lásku k člověku a láska chce dělat jenom to nejlepší pro toho druhého, tedy pro Boha i pro člověka. Proto dychtí po Božích přikázáních, protože nikde jinde se nedozví, jak potěšit Boha a být užitečný druhému člověku a slovem nebo činem mu přinést to, co by pomohlo a bylo dobré. Boží dítě otevírá ústa jako člověk, který lapá po dechu, když se zadýchá, protože se potřebuje nasytit Pánovým slovem, hladoví po něm. Celou svou duší ho chce přijímat, celým svým srdcem ho chce poslouchat, celou svou myslí ho chce promýšlet, svými ústy ho chce vyhlašovat.

Říjen

1. října

Shlédni na mne, smiluj se nade mnou podle toho, jak soudíváš ty, kdo milují tvé jméno. (Ž 119,132)

Boží dítě volá po Otcově pohledu a dohledu. Prosí o milost, protože je v zoufalé situaci a potřebuje, aby Bůh pohlédl z nebe a smiloval se. Bůh vysvobozuje. Kam se zadívá, tam přichází světlo, které jedny zachraňuje a ty, kdo ho odmítají, dovádí do záhuby, protože chtějí zůstat ve tmě. Křesťan je zapečetěn Duchem svatým v nové smlouvě a může si být jistý tím, že Bůh se ho nikdy nevzdá ani nezřekne, že ho nikdy neztratí z dohledu. Dobrý pastýř zná své ovečky jménem a nikdy je nespustí ze zřetele. A i když se některá z nich třeba zatoulá, bude ji hledat tak dlouho, dokud ji nenalezne a nepřivede zpátky do svého ovčince. Jeho oko na nás spočívá.

2. října

Shlédni na mne, smiluj se nade mnou podle toho, jak soudíváš ty, kdo milují tvé jméno. (Ž 119,132)

Je to velmi krátká modlitba, ale velmi hluboká a mocná. „Shlédni na mne!“ Dívej se na mě s milosrdenstvím a slitováním. Chci vidět tvůj pohled, Bože, jako když ses podíval na Petra, který utíkal ze dvora velekněze. Chci zakoušet tvé soudy, jimiž soudíš ty, kdo tě milují. Nechci nic menšího, protože to by mi nebylo k prospěchu, ani nic většího, protože nic takového nemůže být – tvá láska k těm, kdo milují tvé jméno je dokonalá, stejně jako tvé soudy vůči nim. Vychováváš je tím nejlepším způsobem v plnosti své milosti, v záři své svatosti, v moci své spravedlnosti – tvoje láska k tvým dětem je neskonalá. Shlédni na mne, Pane, a dopřej mi potěšení z této tvé lásky.

3. října

Upevni mé kroky tím, cos řekl, dej, ať žádná ničemnost mě neovládne. (Ž 119,133)

Boží slovo je světlem, které osvěcuje stezku spravedlivého. Boží slovo posiluje a dává moudrost. Bůh používá své Slovo, dal odvahu do srdce, aby učinil člověka rozhodným. Když Boží dítě rozjímá nad Božím slovem, aby mohlo plnit všechno, co Bůh chce, potom ho na jeho cestě bude provázet zdar a bude jednat prozíravě (Joz 1,8). Nejde však o nějakou mechanickou záležitost – to si mysleli farizeové a zákonici – ale jedná se o volání k Bohu: „Upevni mé kroky svým Slovem!“ Znovu je to modlitba toho, kdo miluje Boha, kdo chce jednat podle jeho vůle, ale je si vědom toho, že se neobejde bez jeho pomoci. Jenom Bůh sám může upevnit mé kroky každým slovem, které vychází z jeho úst.  

4. října

Upevni mé kroky tím, cos řekl, dej, ať žádná ničemnost mě neovládne. (Ž 119,133)

Jak se upevňují kroky na Hospodinově cestě? Jsou to dva způsoby, které patří k sobě, jdou ruku v ruce a nelze je od sebe oddělit. Je to každé slovo, které vychází z Božích úst, tedy naslouchání Božímu slovu, rozvažování nad Písmem a sycení se jím. Spolu s tím je tu také jednání podle toho Slova – kde chybí jednání podle Písma, tam jen těžko může být člověk upevněn – zůstává teoretikem, a v případě takového člověka nelze jeho kroky upevnit. Boží dítě jde do Písma, kde se setkává s Boží velikostí a nádherou, a potom se snaží vyvarovat všeho, co Boha uráží, tedy hříchu, a tak je jeho srdce upevňované Boží milostí a láskou.

5. října

Vykup mě z útlaku lidí, chci se tvých ustanovení držet. (Ž 119,134)

Bůh vykupuje! Bůh sám dává cenu za záchranu člověka. On určil její výši, která se rovná výši urážky, která byla způsobená člověkem, který se obrátil proti svému Stvořiteli. Ta cena je měřena jeho hodnotou, proto je nekonečná. Nikdo jiný, než ten, kdo je sám nekonečný, nemohl tuto cenu zaplatit. Proto se Ježíš musel stát člověkem a na lidském těle zaplatit za hřích. Kdokoliv menší než Bůh sám by byl nedostatečný. Proto musí Boží soud postihnout bezbožné na celou věčnost, protože jinak by nemohla Boží sláva přijmout dostatečné zadostiučinění za svou urážku. Jenom Bůh sám může vykoupit člověka, kterého stvořil a jenom on sám se mu může stát nedobytným hradem.

6. října

Vykup mě z útlaku lidí, chci se tvých ustanovení držet. (Ž 119,134)

Bůh vykupuje člověka z útlaku duchovních mocností a sil, z moci hříchu a smrti a také z útlaku lidí. Někdy jsou lidé nástrojem Boží výchovy nebo dokonce soudu, ale často jsou také osidlem, z něhož Bůh vysvobozuje. Když se Boží dítě spoléhá na Boží slib, když se chce držet Božích ustanovení, když chce své srdce naplňovat láskou, milostí, milosrdenstvím a soucitem, Bůh ho často vede tak, aby vyvázlo z nástrah lidských pastí. Bůh je dokonalým útočištěm a křesťan k němu může utéci jako do hradu a nalézt v něm svou skrýš i ochranu. Srdce, které touží po Božím slově, nechce jít nikam jinam, než k Pánovu kříži, než nalézt úkryt v Pánových ranách a v jeho vykupující smrti.

7. října

Svou jasnou tvář ukaž svému služebníku, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. (Ž 119,135)

Jak by mohl člověk vidět Boží tvář a zůstat živ? Jak by se člověk mohl setkat se svatým Bohem a nedojít úhony? Může se temnota potkat se světlem a zůstat nezměněná? To není možné! Temnota se musí stát světlem, aby mohla obstát ve světle, aby mohla být vystavena světlu, aby s ním mohla společně existovat. Právě tak hříšník musí být ospravedlněn svatým Bohem, jestliže má mít společenství se Svatým. Bez milosti Pána Ježíše Krista nemůžeme vidět tvář svatého Boha. Ale kvůli němu a jeho oběti můžeme nyní přicházet až před Boží tvář a mít opravdové společenství se svatým Bohem. Ten přístup nám umožnila Pánova krev prolitá na kříži Golgoty.

8. října

Svou jasnou tvář ukaž svému služebníku, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. (Ž 119,135)

Zjevení Pánovy tváře je vždycky vyučováním. Učí nás bát se Boha, protože světlo jeho tváře vzbuzuje bázeň, o sám je plný moci a důstojnosti. Učí nás o jeho nádheře, dokonalosti a slávě, protože jeho tvář je vznešená a krásná. Pánův zjev nás učí poslušnosti, protože Pán je plný svatosti, spravedlnosti a moci. Z jeho úst vycházejí slova pravdy a učí nás svým nařízením, svému přikázání lásky k němu i k bližnímu. Pán sám dává sílu a schopnost poslechnout všechno, co nařizuje, protože do nás vložil svého Ducha. Dal nám nové srdce, které není zatvrzelé, ale je masité a ochotné jednat podle všeho, co Bůh nařizuje. To je slavné požehnání, jímž Bůh zahrnul své děti v nové smlouvě.

9. října

Proudem se mi řinou slzy z očí, že se nedodržuje tvůj Zákon. (Ž 119,136)

Jenom ten, kdo je velice blízko Bohu, kdo poznává jeho svatost, slávu, spravedlnost, pravdu, vznešenost a velikost, může plakat, když se nedodržuje Hospodinův zákon. Každá vzpoura proti Bohu, každá nevěra v Božího syna a jeho dílo, je urážkou a snahou o pošpinění dokonale čistého a laskavého Boha. Něco takového by mělo zarmucovat srdce každého Božího dítěte, protože Bůh do nás vložil svého Ducha a jeho láska je rozlita do našich srdcí – je to láska k Bohu i láska k bližním. Proto by také naše oči měly být zalité slzami bolesti, když lidé odmítají tu nejlepší zprávu pod sluncem o spasení z milosti skrze víru. Kéž se nad námi Pán smiluje a otevře naše oči, mysl i srdce. 

10. října

Proudem se mi řinou slzy z očí, že se nedodržuje tvůj Zákon. (Ž 119,136)

Bezbožní lidé a svévolníci nedodržují Hospodinův zákon, což způsobuje takovou bolest zbožným, že se jim řinou slzy z očí. Bůh je urážen každým lidským hříchem a ti, kdo ho skutečně milují, to nemohou přehlédnout nebo nechat bez povšimnutí. Ale ani Boží děti nejsou s to žít přesně podle Božího zákona a milovat Boha celým svým srdcem, celou svou duší, ze vší své mysli a celou svou silou a právě tak milovat i své bližní. Jsme to my sami, kdo porušujeme Hospodinův zákon, což nás na jedné straně vede pláči nad sebou samými a na straně druhé nás to vrhá do náruče Pána Ježíše Krista, našeho prostředníka a zástupce, který nikdy v lásce k Bohu a v lásce k bližnímu neselhal. 

11. října

Ty jsi, Hospodine, spravedlivý, přímý ve svých soudech. (Ž 119,137)

Bůh je spravedlivý. Bůh ví, co dělá. Bůh vždycky jedná správně, dobře, milosrdně. Bůh je jediný spravedlivý soudce. On je vševědoucí, proto ví o všech okolnostech, zná všechny úhly pohledu, ví o každém motivu a každé pohnutce. Dokáže se na věc podívat ze všech stran. A protože je také svatý a čistý nemůže udělat chybu při vyřčení verdiktu. Do své spravedlnosti dokáže promítnout i své milosrdenství a dobrotu, což však neznamená, že by někdy slevil ze svých měřítek. Jeho spravedlnost je děsivá, protože je naprosto dokonalá. Nic jí nemůže uniknout. Jedinou možností, jak odvrátit nevyhnutelný Boží soud, je ukrýt se v díle smíření, které náš Pán Ježíš Kristus dokonal na kříži Golgoty. 

12. října

Ty jsi, Hospodine, spravedlivý, přímý ve svých soudech. (Ž 119,137)

Bůh ve svých soudech neotálí, ani nechodí kolem horké kaše. To je důvod, proč se Boží hněv stále zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí (Ř 1,18nn). Bůh je ve svých soudech naprosto jednoznačný, není rozpolcený, nejasný, nejistý. Jeho soudy jsou přímé, protože vycházejí z jeho spravedlnosti a jsou postavené na pravdě. Proto je Bůh také tím nejlepším soudcem. Jeho soudu nikdo neunikne. Žádná nepravost – i kdyby v tomto světě byla dokonale skrytá – Bohu neunikne a často ji dokonce soudí už v tomto čase. Jeho soudy znamenají konec zla a jeho odstranění. Proto můžeme říci, že všechny jeho soudy jsou dobré a můžeme se z nich jako Boží lid radovat. 

13. října

Ty jsi, Hospodine, spravedlivý, přímý ve svých soudech. (Ž 119,137)

Tady máme vyznání člověka, který poznal Boha a jeho milost, protože jenom díky Boží milosti může člověk pochopit, kdo je Bůh a kdo je člověk. Bez poznání Boží milosti má člověk pocit, že mu Bůh křivdí (a ostatní lidé také), že Bůh nemůže být spravedlivý, protože člověk přece umí rozpoznat dobré a zlé – jak by tedy mohl být Bůh dobrý, když se stále dějí zlé věci, jak by mohl být spravedlivý, když se kolem děje tolik nespravedlnosti? Ale když Bůh sešle své světlo a člověku se otevřou oči, rozumí své vlastní bídě a zkaženosti, pýše a troufalosti s jakou se stavěl proti Bohu. Poznává Boží svatost i jeho soudy a nemůže vyznat nic jiného, než že Bůh je ve všech svých soudech naprosto spravedlivý!

14. října

Přikázal jsi, aby tvá svědectví byla spravedlnost a naprostá pravda. (Ž 119,138)

Bůh vydal rozhodnutí o svých přikázáních. Bůh má všechny své soudy a svá svědectví ve své moci a pod svou kontrolou. Jenom o nich může rozhodovat. Zatímco my jsme v rukou nejrůznějších okolností, které mohou svědčit také v náš neprospěch a mohou naše svědectví učinit naprosto nedůvěryhodným, Bůh má všechno pod kontrolou. Jeho svědectví je vždycky spravedlivé a pravdivé. Jeho svědectví nikdy nebudou moci být použita proti němu, protože on je nad nimi a sám řídí všechny okolnosti. On sám utváří nit dějin a všechno vede ke svému cíli. A protože on je spravedlivý a pravdivý, jeho svědectví budou vždycky mluvit o jeho spravedlnosti a pravdě a budou oslavovat dílo jeho rukou.

15. října

Přikázal jsi, aby tvá svědectví byla spravedlnost a naprostá pravda. (Ž 119,138)

Bůh přikázal a všechny jeho soudy byly naprostá pravda. Zdá se, že v tomto směru nemusel Bůh ani přikazovat. Vždyť on sám je pravda, je zdrojem veškeré pravdy, takže cokoliv, co dělá nebo říká, je pravda a nemůže to být nic jiného. Bůh nemůže lhát, je pravdomluvný. Bůh nemůže klamat, protože je přímý a pravdivý. A protože je pravda, musí být všechny jeho soudy  a svědectví spravedlivé. Nic z toho, co je pravdivé, nemůže být nespravedlivé. Veškeré Boží dílo je ze své podstaty spravedlnost a pravda. Celé Boží slovo je spravedlnost a pravda, proto vyznáváme, že Písmo je pravdivé a bezchybné. Je-li jeho původ v Bohu, nemůže to být jinak. 

16. října

Horlivost mě sžírá, moji protivníci zapomněli na tvá slova. (Ž 119,139)

Horlivost žalmistu stravovala, horlivost pro Boha a jeho slávu, pro jeho Slovo a všechna jeho nařízení. Horlivost je zápal srdce a vroucnost mysli, je to planoucí láska k Bohu a oddanost Bohu. Horlivost touží po Boží přítomnosti, po svatých věcech, po Božím slově a jeho soudech a je rozhněvaná na hřích i na hříšníky. Horlivost si dokáže uplést bič z provazů a zpřevracet stánky prodavačů v chrámovém nádvoří, horlivost nedovoluje nikomu jen tak se procházet na místě, které má být domem modlitby. Takováto svatá horlivost pro Pána může skutečně sžírat, pohlcovat ducha a člověka a oslabovat jeho tělo. Bože, smiluj se nad námi, a obnov svůj lid v horlivosti pro tebe a pro tvé dílo!

17. října

Horlivost mě sžírá, moji protivníci zapomněli na tvá slova. (Ž 119,139)

Horlivost je opakem lhostejnosti. Lhostejnost je ignorantská a zapomíná, zapomíná a ani nevěnuje pozornost tomu, že by měla na něco pamatovat, že by měla něco uchovávat v srdci, je jí to prostě jedno. Jde tak daleko, že zapomíná na Boží slovo. Je to bezbožnost, které je úplně jedno,  že Bůh něco říká. Úplně to pomíjí a nestará se o to. Není divu, že žalmista je rozhněvaný, když se setkává s takovou odezvou na Pánovo slovo. Je to jako kdyby žil dneska v naší zemi! Lidé nepřemýšlejí o Bohu ani o jeho díle, ačkoliv ho mají před očima. Jeho dobrota, věčná moc i božství, které jsou neviditelné, mohou být od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. 

18. října

Co jsi řekl, je důkladně protříbené, tvůj služebník si to zamiloval. (Ž 119,140)

Bůh mluví, kdo by se nebál? Bůh mluví, kdo by nechtěl slyšet pravdu? Boží slovo je pravé, čisté, svaté, důkladně protříbené. Není to nějaká abstrakce nebo něco teoretického. Když Bůh mluví, je to vzít a žít a podle toho. Jeho slovo je pravda ve všech ohledech. „Co vysloví Hospodin, jsou slova ryzí, stříbro přetavené do kadlubu v zemi, sedmkráte protříbené“ (Ž 12,7). Není tu žádná příměs ani žádná nečistota, žádné porušení ani kompromis. Boží slovo je pravda a život. Nejenom, že přináší život, ale je to samotný život, který vychází z Božích úst. Kdo se ho drží a kdo se na něj spolehne, bude mít život věčný, bude žít ve světle a v pravdě.

19. října

Co jsi řekl, je důkladně protříbené, tvůj služebník si to zamiloval. (Ž 119,140)

Pán Ježíš řekl, že kdo ho miluje, bude zachovávat jeho Slovo (J 14,23). Služebníci Pána milují nejenom Pána samotného, ale milují také jeho Slovo a spolu s ním také jeho lid. Kde není láska k Božímu slovu, tam lze jen těžko mluvit o Božím lidu. Kde je Boží slovo zlehčované, přehlížené nebo dokonce překrucované, tam zjevně působí ďábel, který toto s Božím slovem dělá od samotného počátku. Přesně tak jednal s Evou v ráji, úplně stejně se snažil překroutit Písmo, když pokoušel Pána Ježíše na poušti a totéž dělá v dnešních církvích skrze ústa církevních představitelů a kazatelů. Nenávidí Boha a nenávidí také jeho Slovo. Vždyť je to slovo pravdy, které osvobozuje! Ale kdo to Slovo miluje a zachovává, je Pánův služebník.

20. října

Já jsem nepatrný, pohrdaný člověk, avšak na tvá ustanovení jsem nezapomněl. (Ž 119,141)

Žalmista nám ukazuje, co je důležité, na čem ve skutečnosti záleží a co se počítá. Není to velikost člověka ani jeho sláva nebo bohatství. Nezáleží na velikosti církve, na její známosti nebo na jejím hmotném bohatství. Církev je na prvním místě sloupem a oporou pravdy. A křesťan je na prvním místě tím, kdo miluje Pána Ježíše Krista. Pokud dojde k opuštění pravdy v církvi, je těžké mluvit o církvi. A stejně tak pokud chybí láska k Pánu v životě člověka, je těžké mluvit o křesťanovi, tedy učedníkovi Pána Ježíše Krista. Člověk může být nepatrný, může být dokonce pohrdaný, ale nejdůležitější je, zda je věrný ve své lásce a pevný ve slovech pravdy. 

21. října

Já jsem nepatrný, pohrdaný člověk, avšak na tvá ustanovení jsem nezapomněl. (Ž 119,141)

„I kdybych byl nejmenší na celém světě, nemohl bych zapomenout na tvá ustanovení!“ Bůh sám dává nové srdce a do nitra člověka nového ducha. Bůh zachraňuje i proměňuje. Každé Boží dítě je jeho mocí proměněné. Už nemůže dále ignorovat Boží slovo, ale chce ho poslouchat a jednat podle něj. Boží slovo se mu stalo něčím vzácným, protože v něm promlouvá Bůh sám, tedy ten, koho Boží dítě miluje. Bůh křesťanovi do srdce vepsal svůj zákon – jinými slovy řečeno, Boží láska je vylita do jeho srdce skrze Ducha svatého (Ř 5,5). Proto ani to nejmenší z Hospodinových dětí nezapomíná na Pánova ustanovení, ale plní je a raduje se z nich. 

22. října

Věčně spravedlivá je tvá spravedlnost, tvůj Zákon je pravda. (Ž 119,142)

Jediná skutečná spravedlnost, taková, která je opravdu spravedlivá, je Boží spravedlnost. Jenom Bůh může být spravedlivý. Jenom ten, kdo je vševědoucí, ví o všech okolnostech, o všech motivech, pohnutkách, vlivech. Jenom ten, kdo je všudypřítomný, může být svědkem všech činů. Jenom ten, kdo je svatý, se nikdy nepřikloní na žádnou stranu a nedá se nijak a ničím pohnout. Jenom ten, kdo je dobrý, je schopen správně posoudit všechny činy, myšlenky i pohnutky. Jenom ten, kdo je milosrdný, může přistupovat k výkonu spravedlnosti správně. Není pochyb, že opravdovou spravedlnost můžeme očekávat jenom od Pána Boha. On je dokonalý, proto je jeho spravedlnost spravedlivá a strašlivá zároveň. Proto také potřebujeme jeho milost, kterou nás zahrnul ve svém Synu, Pánu Ježíši Kristu. 

23. října

Věčně spravedlivá je tvá spravedlnost, tvůj Zákon je pravda. (Ž 119,142)

Žádný lidský zákon není dokonalý, ale Hospodinův zákon dokonalý je (Ž 19,8). Lidské zákony mohou být lepší nebo horší, některé jsou docela dobré, jiné jsou opravdu špatné (např. zákon o manželství pro všechny, adopce dětí stejnopohlavními páry nebo tzv. náhradní mateřství), ale Hospodinův zákon je pravda. Boží zákon je svatý, je dobrý, přináší požehnání. A to platí jak o zákonech, které byly dané Izraeli, tedy nejsou pro pohany ani křesťany, tak především o zákoně Kristově, což je nejvyšší norma zjevená v Písmu. V určitém smyslu je Kristovým zákonem Kristus sám! Není nikdo a nic lepšího než je on – a jenom on sám je TA pravda, skrze kterou je možné přistoupit k Otci. 

24. října

Soužení a úzkost na mě doléhají, přikázání tvá jsou pro mne potěšením. (Ž 119,143)

Tento svět leží ve zlém, takže soužení a úzkost nejsou neobvyklými hosty v životech Božích dětí. A jak nám ukazuje Nový zákon, měly by být dokonce vítanými hosty, protože jsou jedním z důsledků následování Pána Ježíše Krista, který svým učedníkům řekl: „Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat“ (J 15,20). A apoštol dodává: „A všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování“ (2Tm 3,12). Jakub nám ve své moudrosti připomíná, že když takové věci přicházejí do našich životů, máme se radovat (Jk 1,2), protože jsou prostředkem k posílení a prověření naší víry. Soužení a úzkost doléhaly na žalmistu, zakoušel je i Pán Ježíš, byly skoro trvale přítomné v životě učedníků, takže by nás neměly překvapit ani v našich vlastních životech. 

25. října

Soužení a úzkost na mě doléhají, přikázání tvá jsou pro mne potěšením. (Ž 119,143)

Ačkoliv jsou naše životy zasažené nejrůznějšími souženími a úzkostmi, máme jako nová stvoření radost v Kristu, radost z Krista a jeho Slova, radost z jeho přikázání. Zde nacházíme své potěšení. Není ve světě ani v tom, co svět nabízí, není ani v útěše přátel, i když i ta někdy může přijít vhod (zatímco jindy nevhod, jak dosvědčuje příklad Jobových přátel), ale je v jeho Slově, které svědčí na prvním místě o Kristu samotném. Jeho přikázání nás přivádějí k němu, zdroji života a útěchy – proto jsou pro nás potěšením. Navzdory všemu, co na nás doléhá, nás jeho přikázání povzbuzují a posilují, jsou hutným pokrmem pro našeho vnitřního člověka, takže v jejich síle jsme schopni se zase zvednout a jít dál.

26. října

Spravedlnost tvých svědectví je věčná, dej mi rozum a budu žít. (Ž 119,144)

Boží svědectví jsou spravedlivá a věčná. Jsou to všechny Boží činy, které mluví o Boží slávě, jsou to také všechna slova Písma, svědčí o Božím synu, Pánu Ježíši Kristu. On je naše spravedlnost, v něm máme život věčný. On sám je náš život. Ale nakonec jsou všechna Boží svědectví pravda a odráží se v nich Boží spravedlnost. Jsou věčná, takže je budeme moci jednoho dne prozkoumat a vidět jejich vznešenost, která je ukotvená ve spravedlnosti a dobrotě. Kéž by nám Bůh otevřel oči a my jsme viděli více divů z jeho zákona i z jeho jednání, divů jeho prozřetelnosti, kterou řídí naše vlastní životy. Aby naše srdce znovu zahořelo, naše ústa aby byla naplněna chválou a naše životy radostí.

27. října

Spravedlnost tvých svědectví je věčná, dej mi rozum a budu žít. (Ž 119,144)

Jak podivuhodná a pokorná prosba – dej mi rozum. Žalmista rozumí tomu a uznává to, že ačkoliv je člověkem, je bez rozumu, protože nerozumí věčným Božím svědectvím, protože mále chápe jejich spravedlnost, protože málo zná svého Stvořitele. Ale bez rozumu nemůže žít. Potřebuje rozum, aby poznal toho, který je zdrojem života. Potřebuje otevřít oči, aby viděl, otevřít uši, aby slyšel, obnovit mysl, aby rozuměl a dát do srdce víru, aby pochopil a byl živ. Bez víry ve vykupitele, není možný věčný život, není možné přijít k nekonečnému a dotknout se ho, zakusit jeho milost a slitování. Kéž bychom byli stejně pokorní a stejně odvážní, abychom se stejnou touhou volali k Bohu: „Dej mi rozum a budu žít!“

28. října

Celým srdcem volám, odpověz mi, Hospodine, chci tvá nařízení zachovávat. (Ž 119,145)

„Celé srdce“, jak důležitá a požehnaná skutečnost. Bůh zaslíbil, že dá nové srdce každému, kdo se spolehne na dokonané dílo Pána Ježíše Krista. To už nebude srdce ani rozpolcené ani nijak zatvrzelé. Bude srdce, které chce cele poslouchat Pánovo slovo a jednat podle něj. Není to chvíli tak a chvíli onak – prostě jednou sem a podruhé tam – ne! Toto srdce není rozdělné, ale zůstává celým už na věky. Díky Bohu za takovou milost – nyní je tady srdce, které cele miluje Pána a chce jednat podle jeho slova. Kéž by Bůh rozhojnil své milosrdenství a dal takto nerozpolcené srdce mnohým, naplnil je vděčností a jejich srdce chválou.

29. října

Celým srdcem volám, odpověz mi, Hospodine, chci tvá nařízení zachovávat. (Ž 119,145)

Žalmista zde zjevuje touhu nového srdce, které je znovuzrozené z Ducha svatého – to celé srdce volá, že chce zachovávat nařízení Pána. To není přirozená touha, ale to je něco, co musí způsobit Bůh sám v životě člověka. Pád způsobil vzdor proti Bohu, nepřátelství a tedy nenávist. Hříšník nemá žádnou touhu poslouchat Hospodina. A i kdyby měl, nemá žádnou moc, jak udělat. Jen Bůh takovou touhu naplnit. Jen Duch svatý má moc člověka uschopnit, aby plnil Hospodinova přikázání, a to jak ve staré, tak v nové smlouvě. Nová smlouva však na rozdíl od té staré obsahuje zaslíbení, že Bůh to skrze svého Ducha bude dělat, a Pán Ježíš to zapečetil svou krví, takže v Kristu si tím můžeme být jistí – dal nám nové srdce, které chce jeho nařízení dodržovat. 

30. října

Volám k tobě, buď má spása, chci se tvých svědectví držet. (Ž 119,146)

Není příliš těžké volat k Bohu a prosit ho, aby byl mou spásou. Je ale úplně jiné žít pod mocí tohoto volání, žít s tím, že jenom Bůh je má spása. Znamená to neobracet se nikam jinam a k nikomu a ničemu jinému než k Bohu samotnému. Bůh zachraňuje! Jestliže voláme k němu, nemůžeme žít, jako kdyby nebyl. Křesťan se spoléhá na živého Boha, na Pána, který odpovídá. Volám k Bohu, aby byl mou spásou, proto chodím s Bohem, který je mou spásou, spoléhám na něj a žiju s ním, děkuji mu za svou spásu a raduji se ze spasení, které mi dává. On poslal svého milovaného Syna, aby byl mým vykupitelem a do srdce mi vložil svého Ducha, jímž mě zapečetil. 

31. října

Volám k tobě, buď má spása, chci se tvých svědectví držet. (Ž 119,146)

Bůh bude spásou jen toho, kdo se chce držet jeho svědectví. Jistě jsou i takoví, jako byl například Lot, na němž nevidíme sebemenší náznak toho, že by chtěl zachovávat Pánova svědectví – a přece o něm mluví Písmo jako o spravedlivém. Byl to Bůh sám, kdo ho zachoval ve své milosti a nedovolil mu překročit hranici, která odděluje svaté od bezbožných. Ale i v životě tohoto Lota Bůh působil svou mocí, takže ho trápilo svévolné jednání obyvatel Sodomy, mezi které se nastěhoval. Bůh mu dal nové srdce – nikoliv kvůli tomu, co dělal, ale ze své milosti a svého slitování. Dal mu víru, takže vytrval až do konce a zachoval ho ve víře, takže Lot se doopravdy chtěl držet Pánových svědectví. 
 

Listopad

1. listopadu

Dřív než začne svítat, na pomoc tě volám, čekám na tvé slovo. (Ž 119,147)

Do života Božího dítěte nejednou vstupují bezesné noci, noci, kdy spánek není v dosahu, a srdce svírají temné mraky pochybností nebo těžkostí. Dřív než začne svítat, volá křesťan k Pánu a prosí ho o vysvobození, o pomoc. Prosí Boha, aby byl jeho světlem, které prozáří temnoty, které ho obklopují. Bůh je často v takových chvílích nablízku a posiluje nás svým Slovem, svou mocí, svou přítomností. Ujišťuje nás, že je s námi, že nás nikdy neopustí a nikdy se nás nevzdá, že za nás dokončí náš zápas. Bůh je věrný a my se můžeme spolehnout na jeho dobrotu i jeho pomoc. I když nás to leckdy stojí dlouhou noc a zoufalé volání o pomoc. Bůh však odpovídá. 

2. listopadu

Dřív než začne svítat, na pomoc tě volám, čekám na tvé slovo. (Ž 119,147)

Kde se duše spoléhá na Pána, kde skládá svou naději v něho, tam čeká na jeho slovo. Je to slovo víry, slovo milosti a lásky, jímž Pán promlouvá ke svému dítěti, které miluje. Je to slovo, které je světlem v temnotách noci i života, slovo, které osvěcuje cestu a dává skutečný život. Je to slovo radosti a povzbuzení na cestě následování Pána Ježíše Krista. Je to slovo, které očišťuje a proměňuje charakter, slovo, které oživuje duši, které mění mysl a dává sílu ke každému dobrému činu. Křesťan čeká na Pánovo slovo. Nemůže bez něj žít. Je pro něj pokrmem i občerstvující vodou. Proto volá k Pánu a čeká na jeho slovo, čeká na jeho přítomnost, na jeho samotného. 

3. listopadu

Mé oči se budí dřív než noční hlídky a přemýšlím o tom, co jsi řekl. (Ž 119,148)

Láska k Bohu je vždycky doprovázena touhou po společenství s ním. Boží dítě často nemůže ani dospat, protože tolik touží po setkání se svým Bohem nebo s jeho lidem. Ó, jak požehnaná a radostná touha to je, i když bude v plnosti naplněna teprve tehdy, až staneme v Pánově přítomnosti. Zatím se budíme dřív a chceme být s Bohem skrze Pána Ježíše Krista. On nám dal nové srdce, které ho zná a chce ho poslouchat, poznávat i následovat. Bez něj je život prázdný a nudný. Ale jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě Bože (Ž 42,2). Kéž nám Pán dává pít z pramenů živé vody, která je v něm samotném, aby i z našeho nitra plynuly proudy známosti Pána.

4. listopadu

Mé oči se budí dřív než noční hlídky a přemýšlím o tom, co jsi řekl. (Ž 119,148)

Pán Ježíš nás učí, že máme milovat Boha mimo jiné celou svou myslí (Mt 22,37). Mysl musí být zapojena do uctívání Boha. Mysl je proměňována Božím slovem a začíná přemýšlet úplně jinak, než přemýšlela dříve – rozjímá nad Písmem, nade vším, co Bůh řekl. Bible je Božím slovem, které bylo vydechnuto z Božích úst – je to nejvlastnější Boží slovo, jaké v tomto světě máme. A Bůh se skrze ně dává poznat, když o něm přemýšlíme. V tomto ohledu by mysl křesťana nikdy neměla zahálet nebo být nečinná – ve dne v noci má rozjímat nad jeho zákonem, nad jeho Slovem, zaobírat se jím a skrze mysl tak sytit svou duši. To je ten pravý duchovní pokrm každého křesťana.

5. listopadu

Podle svého milosrdenství mě vyslyš, Hospodine, podle svého soudu mi zachovej život. (Ž 119,149)

Náš Bůh je milosrdný, soucitný, slitovává se. Hospodin ze své milosti a lásky odpouští hříchy všech, kteří k němu volají a prosí ho milost a slitování. Poslal svého Syna, aby se stal smírnou obětí za naše hříchy, abychom byli očištěni jeho krví a naplněni jeho Duchem. On je největším důkazem Boží lásky a Božího slitování. Položil svůj život za hříchy svého lidu a nyní na základě svého milosrdenství vyslýchá volání svých dětí, které k němu pozvedají svůj hlas. On je naší jistotou – když skrze něj přistupujeme k Bohu, můžeme si být jisti jeho milosrdenství a lásky, a tudíž můžeme také počítat s tím, že nás vyslyší a bude jednat ke své slávě a k našemu spasení. 

6. listopadu

Podle svého milosrdenství mě vyslyš, Hospodine, podle svého soudu mi zachovej život. (Ž 119,149)

Bůh vyslýchá a zachovává život, protože je milosrdný a spravedlivý. Božího milosrdenství je plná celá země a totéž platí o Božích soudech. Některé soudy jsou ke zkáze těch, proti nimž je Bůh zjevuje, zatímco jiné jsou plné jeho milosrdenství a vedou k zachování života. V plnosti můžeme kombinaci Božího soudu a jeho milosrdenství vidět na kříži Pána Ježíše Krista, kde Bůh odsoudil hříchy svého lidu a přibil je spolu se svým Synem na kříž, takže tentýž kříž přináší milosrdenství a spásu všem, kdo věří v Krista. Na kříži byl poražen ďábel se všemi svými anděly, byla zde přemožena smrt i hřích – Boží syn na sobě nesl plnost Božího hněvu, aby přinesl milost těm, kdo se na něj spoléhají. 

7. listopadu

Blíží se už, kdo se ženou za mrzkostmi, vzdalují se od Zákona tvého. (Ž 119,150)

Svévolníci neustále obklopují spravedlivé, nelze před nimi uniknout. Svět leží ve zlém a Boží děti zde byly ponechány, aby svítily jako hvězdy v pokolení pokřiveném a zvráceném (Fp 2,15). Není tedy divu, že se neustále blíží ti, kdo se ženou za mrzkostmi, lidé bezuzdní, zlí, nevděční, sobečtí, kteří zraňují nejenom svým jazykem, ale také svými činy a někdy dokonce přímo svýma rukama. Vždyť i my jsme takoví byli, dokud se nad námi Pán nesmiloval a nedal nám nové srdce. Pouze díky jeho milosti můžeme nyní vidět všechno to zlo, v němž jsme žili a můžeme vzdávat chválu Pánu za to, že nás vysvobodil nejenom z tohoto zla, ale i z Božího hněvu, který je proti němu namířen.

8. listopadu

Blíží se už, kdo se ženou za mrzkostmi, vzdalují se od Zákona tvého. (Ž 119,150)

Ti, kdo se ženou na spravedlivého a mají srdce naplněné svými mrzkostmi, jsou lidé, kteří se vzdalují od Pánova zákona. Čím více baží po svévoli, tím více propadají zlu a zkáze. Tím více se také vzdalují Božího slova, Božích činů, Boží vůle – tím méně lásky můžeme najít v jejich životech, slovech i jednání, tím méně milosti spočívá na nich samotných, tím méně milosrdenství jsou schopni prokazovat druhým. Zvučí jako dunění prázdného plechu, protože nemají nic, co by je naplňovalo – je to přesně naopak, protože jejich hřích, jejich zvůle je vyprazdňuje a zplošťuje. Jsou jako mraky bez deště, jako divoké mořské vlny, které vyvrhují své vlastní hanebnosti. Pryč od nich!

9. listopadu

Ty jsi, Hospodine, blízko, všechna tvá přikázání jsou pravda. (Ž 119,151)

Bůh nemůže být nikdy daleko, protože je všudypřítomný. Všechno, co existuje, se nachází v Bohu a nikde jinde. On stvořil všechno svým mocným Slovem a tak všemu dal hranice i původ. Všechno pochází od něj a je vymezeno jím samotným. Nemůže být nikdy vzdálen od svých dětí. Bdí nad nimi a střeží je jako zřítelnici svého oka. Bůh není nikdy od nikoho vzdálen. Jedinou bariérou mezi člověkem a Bohem jsou lidské hříchy, které však nevyhánějí Boha pryč ze scény – „pouze“ nedovolují člověku mít společenství s tím, kdo je svatý. A protože  se všichni rodíme hříšní, odsouzení kvůli Adamovi, musel Bůh poslat svého Syna, aby se stal mostem, tedy prostředníkem mezi námi a svatým Bohem. 

10. listopadu

Ty jsi, Hospodine, blízko, všechna tvá přikázání jsou pravda. (Ž 119,151)

Bůh je pravda, on sám je zdrojem všeho. Protože jenom Bůh je nestvořený, je jedinou věčnou a nepohnutelnou realitou. Bůh se nikdy nezhroutí. Bůh také nemůže lhát – z jeho úst nikdy nevyšlo nic jiného než pravda, Každé jeho přikázání, každé jeho slovo, jsou pravda. Pánova přikázání nejsou těžkou pro nikoho, kdo miluje Pána Ježíše Krista – a je to především proto, že ti, kdo milují Pána Ježíše, mají nové srdce, které jim Bůh dal. To je srdce, které se vždycky raduje z pravdy, které po ní touží a doslova se jí sytí. Proto je každé Pánovo přikázání pro Boží dítě vzácné, takže jím chce naplnit nejen své vlastní srdce, ale celý svůj život. 

11. listopadu

Dávno je mi z tvých svědectví známo, žes jim dal navěky pevný základ. (Ž 119,152)

Hospodinova svědectví vedou ke známosti, k poznání. Člověk může poznat mnoho věcí z toho, co Bůh zjevuje skrze své dílo – nejenom to, že Bůh je a že se dává poznat, ale také že je veliký a mocný, že je svatý a spravedlivý, že je dobrý a s láskou pečuje o své stvoření. Stačí, když jeden přemýšlí o Božím díle, o tom, co vidí, co má přímo před očima. Oč dokonalejší je Boží svědectví, které je zaznamenané v Božím slově – odtud může poznat nejenom svého Stvořitele, ale může se dozvědět pravdu o svém vykupiteli, Pánu Ježíši Kristu a o cestě spasení – o Boží milosti a víře, skrze kterou Boží milost přijímáme. 

12. listopadu

Dávno je mi z tvých svědectví známo, žes jim dal navěky pevný základ. (Ž 119,152)

Všechna Boží svědectví mají pevný základ – je jím Bůh sám, nestvořený, živý, mající život sám v sobě, pravdivý Bůh. Dosvědčuje sám sebe svému stvoření, které žije v temnotě hříchu a vzpoury proti Bohu. Jeho svědectví vidíme v celém stvoření, nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou. V každém detailu Božího stvoření najdeme jeho ruku – stačí jen otevřít oči dívat se, přemýšlet o jeho díle. Každý Boží soud, který dopadá na tuto zem, je jasným prohlášením o tom, kdo je tady králem. Celé Boží slovo svědčí o něm a vyzdvihuje pravost a pravdivost Božích svědectví. A nad to vše poslal svého Syna, abychom na něm viděli, kde je pravý Bůh a jak jedná. 

13. listopadu

Pohleď na mé pokoření, braň mě, vždyť na tvůj Zákon nezapomínám. (Ž 119,153)

Žalmista se dovolává Božího pohledu! Přirozený člověk se chce skrýt před Božím zrakem jako Adam v zahradě, protože dobře ví o svém hříchu, o své vzpouře proti Bohu, ale Boží dítě touží po tom, aby se Bůh díval, aby na něm spočinulo jeho oko. Jeho pohled znamená ujištění, pokoj, znamená vědomí Boží přítomnosti a jeho přízně. Křesťan je jako malé dítě, které chce vědět, že o něm jeho rodič ví, že se na ně jeho rodič dívá, že jeho láska ho střeží. „Pohleď na mé pokoření“, zastaň se mě, braň mě, vždyť patřím tobě. Jako Boží děti se můžeme ve víře dožadovat Boží pomoci a Božího zastání – a Bůh je věrný a odpovídá. Nenechá nás bez pomoci. Vždyť neváhal a dal nám svého Syna!

14. listopadu

Pohleď na mé pokoření, braň mě, vždyť na tvůj Zákon nezapomínám. (Ž 119,153)

Pán Ježíš říká, že ho miluje ten, kdo zachovává jeho přikázání – a takového bude i on milovat a učiní si u něj příbytek. Boží dítě má nové srdce, takže nezapomíná na Hospodinova přikázání, na jeho řády a jeho soudy. A Bůh nezapomíná na své děti, ale brání je a zastává se jich. Ne vždycky a ne nutně v tom fyzickém slova smyslu. Ale naprosto vždycky v tom duchovním slova smyslu. Bůh je věrný a kde začal své dobré dílo, tam ho dovede až do konce. Bůh se svých dětí nikdy nevzdá a nikdo je nevytrhne z jeho ruky. A i když někdy jejich fyzický život vydá na pospas nepřátelům, dělá to s ohledem na větší slávu toho duchovního. 

15. listopadu

Ujmi se mé pře a zastaň se mne, zachovej mi život, jak jsi řekl. (Ž 119,154)

Ach, jaká úleva, že nemusím svou při řešit sám, ale mohu ji předat někomu, kdo má mnohem větší moc, autoritu, spravedlnost, svatost, moudrost a slitování než mám já. Každou svou při mohu předat Pánu, který ji bude řešit – a na rozdíl ode mne ji bude řešit správně. A to je něco, co se mi nemusí vždycky líbit. Přesto je to lepší řešení, než abych svou při řešil sám. Mohu se s důvěrou obrátit na toho, který ví všechno a má vhled do nejhlubších zákrutů mého hříchem pokrouceného srdce. Mohu to dělat s vědomím toho, že on je také ten, kde mne miluje neskonalou láskou – vždyť dal svého Syna jako oběť smíření za mé hříchy! 

16. listopadu

Ujmi se mé pře a zastaň se mne, zachovej mi život, jak jsi řekl. (Ž 119,154)

Jak jsi řekl? Ano! Přesně tak. Bůh zaslibuje život každému, kdo se spolehne na jeho milost. Abraham uvěřil Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost. Když se naplnil stanovený čas, zjevil Bůh svého Syna, který přišel, aby vysvobodil svůj lid z jeho hříchů. Každý, kdo v něj věří, má život věčný a kdo vzývá jeho jméno, nebude zahanben. Proto může každé Boží dítě volat k Bohu, aby se ho Bůh zastal, aby mu zachoval život, aby se Bůh ujal jeho pře. Někdy ta pře vyžaduje fyzický život křesťana, aby byl Bůh oslaven, ale současně to znamená korunu slávy pro věčný život takového mučedníka. I to je dílo Boží milosti, z něhož se můžeme v Kristu radovat. 

17. listopadu

Svévolníkům je vzdálena spása, protože se nedotazují na tvá nařízení. (Ž 119,155)

Svévolní na soudu neobstojí, jejich cesta vede do záhuby (Ž 1,5–6). Svévolí se nikdo nezajistí (Př 12,3). Svévolník vzdoruje Bohu i jeho slovu – jeho smýšlení i jeho skutky jsou nepřátelské vůči Bohu a jeho milosti. Jedná podle své zlé vůle, proto je to svévolník. Nechce, a ani se nemůže podřídit vůli Boží. My všichni jsme byli právě takoví, ale Bůh se nad námi smiloval a místo srdce kamenného nám dal srdce nové, masité, poslušné, které nejenom že slyší, ale také poslouchá Boží slovo, Boží přikázání a s radostí plní Boží vůli. Je to cele dílo jeho milosti, které odlišuje Boží dítě od svévolníka. Proto mu za to patří naše chvála. 

18. listopadu

Svévolníkům je vzdálena spása, protože se nedotazují na tvá nařízení. (Ž 119,155)

Svévolníkovi jsou vzdáleny všechny Boží cesty, nezajímají ho, neptá se na ně, nehledá Boží vůli, nechce se řídit podle Božích nařízení. Jeho srdce je nakloněno jenom k tomu, co je zlé. Nejedná se o ty nejhorší věci, ale jedná se o cokoliv, co je v rozporu s Bohem a jeho vůlí. Je v příkrém rozporu s Bohem, ignoruje jeho nařízení, a i kdyby je chtěl nakrásně plnit, bude to dělat jenom pro své vlastní uspokojení a vyvýšení. Svévolník není schopen žádného dobrého činu, tedy takového, který by potěšil Boha, který by ho oslavil a vyvýšil, který by ukázal na něj – Bůh a jeho sláva rozhodně nejsou tím prvním v jeho životě. Proto je mu spása vzdálena.

19. listopadu

Nesmírné je, Hospodine, tvoje slitování, podle svých soudů mi zachovej život. (Ž 119,156)

Hospodin je Bůh, který se slitovává. A jeho slitování je nesmírné – cele odráží jeho samotného, tedy jeho velikost, nekonečnost, jeho dobrotu a lásku – jenom Bůh je dobrý a on je láska. Láska a dobrota z něj vytékají ven jako proudy obrovské řeky. Protože je to trojjediný Bůh, může skutečně milovat a prokazovat dobro, které se takto přelévá mezi jednotlivými osobami Boží trojice a vylévá ven na celé stvoření. Proto je jeho slitování tak veliké, proto nepomíjí, ale stále trvá. Veškeré stvoření je dílem jeho dobroty a spasení hříšníků je dílem jeho milosti a slitování – Otec poslal svého Syna, aby byl Spasitelem hříšníků, aby ze vzbouřenců a nepřátel, učinil nejenom přátele, ale dokonce své milované děti. 

20. listopadu

Nesmírné je, Hospodine, tvoje slitování, podle svých soudů mi zachovej život. (Ž 119,156)

Také do života Božího dítěte přicházejí chvíle a situace, kdy volá k Bohu a prosí ho o život – zachovej mi život! To je legitimní prosba, která se týká jak časného tak věčného života. Obojí je v rukou Božích. Bůh je dárce a udržovatel věčného života, který dává všem, jejichž jména jsou zapsaná od stvoření světa v Knize života. On dává také časný život a je jenom v jeho ruce, kdy a komu ho zase odebere. Protože všichni zhřešili, musí všichni také zemřít, přesto může Boží dítě volat k Bohu, aby ho Bůh zachoval při životě, kdykoliv jeho nepřátelé o jeho život ukládají, kdykoliv je v nebezpečí nebo kdykoliv na Boží lid dopadá pronásledování. A Bůh se vždy věrně oslaví na svých milovaných.

21. listopadu

Mnoho je těch, kdo mě pronásledují a souží, já se však od tvých svědectví neodchýlím. (Ž 119,157)

V tomto světě Boží dítě nenajde mnoho útěchy a bezpečí – opak je pravdou. Svět leží ve zlém a křesťan, i když je ve světě, není z tohoto světa, jeho občanství je nebeské a jeho domov je u Pána, v jeho blízkosti. Pán Ježíš řekl svým učedníkům, aby se nedivili, když je svět bude pronásledovat, protože stejně pronásledovali i jeho. Takže je obvykle mnoho těch, kteří pronásledují zbožné věřící, kteří je souží. Je to Boží milost, pokud to tak není, ale je to také Boží požehnání, když to tak je. Vždyť na věrnosti následovníků Pána Ježíše Krista se oslaví jejich nebeský Otec a v jejich vytrvalosti může svět vidět velikost oddanosti jejich lásky k Bohu. 

22. listopadu

Mnoho je těch, kdo mě pronásledují a souží, já se však od tvých svědectví neodchýlím. (Ž 119,157)

Pavel vysvětloval Timoteovi, že každý, kdo chce žít zbožně v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování (2Tm 3,12). Je jisté, že svatí to nebudou mít lehké uprostřed svévolníků. Ano, byly nám odpuštěny všechny naše hříchy, byli jsme očištěni převzácnou krví Kristovou a přijati na místo, které náleží jenom Božím dětem, do samotné Boží přítomnosti, doslova k Pánovu stolu. Patříme Pánu, protože nás vykoupil svou obětí, proto tu budeme neustále nacházet protivenství a protivníky. Ale nic z toho nás nemůže oddělit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, ani od Božího slova, které se chceme věrně a neochvějně držet. To Slovo je světlem pro naše nohy, osvěcuje naši cestu. Co bychom si bez něj počali?

23. listopadu

Na věrolomné se dívám s ošklivostí, nedrží se toho, co jsi řekl. (Ž 119,158)

Tady je jeden z veršů, které mnohým křesťanům působí těžkou hlavu. Copak se křesťan může na někoho dívat s ošklivostí? Nemá snad milovat své nepřátele? Ano má, o tom není pochyb. Ale současně se může s ošklivostí dívat na věrolomné, tedy na zrádce a podrazáky. Jejich hřích je odporný. Pán Ježíš si na takové dokonce upletl bič a potom  je vyhnal z chrámu a zpřevracel jejich stoly. Nejde o to, snažit se oddělit hříšníka od jeho hříchu – to je nemožné, protože hřích přebývá v člověku a jenom člověk je jeho vykonavatelem. Ale jde o to spojovat svatost s milosrdenstvím, jak je to spojené v Bohu a učit se pravdivě pojmenovávat to, co je Bohu odporné.

24. listopadu

Na věrolomné se dívám s ošklivostí, nedrží se toho, co jsi řekl. (Ž 119,158)

Věrolomní se odklonili od pravdy, takže se nemohou držet slova pravdy. Nestaví na Písmu a vyhýbají se mu. Proto na ně nemůže Boží dítě s láskou, ani je nemůže přijímat. Jdou po cestách nepravosti a nespravedlnosti, jejich životy, jednání i smýšlení jsou pokřivené hříchem. Proto se od nich musí Boží dítě oddělit. Přesto je tady naděje. Stále trvá doba milosti, kdy Bůh otevírá dveře všem, kdo zbloudili daleko od jeho slávy (a my všichni jsme takoví byli), stále platí zaslíbení evangelia, že každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen. Proto můžeme s radostí dokonce i Božím nepřátelům zvěstovat Boží slovo s nadějí na jejich záchranu. Kéž Pán pohne srdcem věrolomných a obrátí je k sobě.

25. listopadu

Hleď, jak jsem si tvá ustanovení zamiloval, Hospodine, podle svého milosrdenství mi zachovej život. (Ž 119,159)

Na rozdíl od věrolomných si Boží dítě zamilovalo Pánovo slovo, Boží ustanovení. A v době těžkostí může dokonce svému Bohu předkládat, jak moc miluje jeho Slovo a jeho samotného. Křesťan si miluje Boží slovo a poslouchá ho, protože má nové srdce, které je poslušné, které je masité a měkké, kde se chce řídit Hospodinovým zákonem. Je to radost, když se může podřídit Písmu, a ta je znásobená Pánovým slibem, že kdokoliv bude jednat podle jeho Slova, k tomu s Otcem přijde a učiní si u něho příbytek.  Proto můžeme s chloubou vyzdvihovat Pánovo slovo a svou lásku k němu, proto ji můžeme připomínat Bohu a tak se ujišťovat o jeho vzácné a svaté přítomnosti ve svých vlastních životech. 

26. listopadu

Hleď, jak jsem si tvá ustanovení zamiloval, Hospodine, podle svého milosrdenství mi zachovej život. (Ž 119,159)

Bůh odpovídá těm, kdo jsou přímého srdce, kdo jsou očištěni od svých hříchů, kdo se zamilovali do Hospodinova zákona a nyní se ve víře dovolávají Božího milosrdenství. Bůh je věrný a spravedlivý a kdykoliv k němu voláme, sklání se k nám a očišťuje nás od každé nepravosti. Jeho láska k jeho dětem nikdy nevychladne. Drží jejich životy ve své ruce a nikdo je z jeho ruky nemůže vytrhnout. On je plný milosti a slitování. Dal nám věčný život, o který nás již nikdo nemůže připravit a podle svého ohromného milosrdenství se stará také o náš časný život se všemi jeho těžkostmi a zákrutami. Ten nakonec dovede k jeho konci, k odložení fyzického těla a ke vstupu do věčné slávy. 

27. listopadu

To hlavní v tvém slovu je pravda, každý soud tvé spravedlnosti je věčný. (Ž 119,160)

Už samotná skutečnost, že Boží slovo je pravda, je veliká a slavná. Boží slovo přesně odráží svého původce – Bůh je pravda. Proto Boží slovo nemůže nebýt pravdivé, proto nemůže lhát nebo obsahovat chyby. Jeho autorem je neomylný Bůh. Ale slovo zapsané v tomto textu jde ještě mnohem dále – tvrdí, že pravda je nejenom podstatnou součástí Božího slova, ale je dokonce tím hlavním v celém Písmu. Kéž bychom byli otevřeni vůči autoritě Písma. Kéž bychom ji přijímali a radovali se z ní. A Pán sám, autor Písma, se touto autoritou chlubí a vyzdvihuje ji jako jednu z nejdůležitějších vlastností celé Bible. Nejenom, že je Bible pravdivá, takže nás nikdy nesvede, ale pravda je její nejdůležitější charakteristikou a hlavním tématem. 

28. listopadu

To hlavní v tvém slovu je pravda, každý soud tvé spravedlnosti je věčný. (Ž 119,160)

Veškeré Boží soudy jsou pravdivé a spravedlivé. Bůh nikomu nestraní, vůči nikomu nejedná nečestně nebo pokřiveně a každého soudí podle pravdy, která je v Kristu Ježíši. Proto musí být on sám naší spravedlností, moudrostí i posvěcením. Každý Boží soud je věrný, protože je založený na Kristu. On je plností člověka. Podle něj bude Bůh jednoho dne soudit každého člověka – podle míry Kristovy plnosti. Nikomu nebude namířeno proti člověku, nikdo nedostane žádné výhody, ale každý dostane přesně to, co je spravedlivé. Proto musíme spěchat k Ježíši, proto musíme volat k Bobu, aby nás skrze své Slovo, které proniká do lidských srdcí, proměnil mocí svého Ducha svatého. On je věrný a na takové volání radostně odpovídá.

29. listopadu

Bez důvodů mě pronásledují velmožové, mé srdce má strach jen z tvého slova. (Ž 119,161)

Pronásledování, které je namířené proti víře v Pána Ježíše Krista a lásce k němu, nepotřebuje důvod – víra v Pána Ježíše a láska k němu jsou samy o sobě důvodem. Boží slovo je v této věci nadmíru jasné – kdokoliv chce žít zbožně v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování. Stačí jen víra v Krista a láska k němu. Svět ho nenáviděl a bez důvodu. Když přišel do světa, svět ho nepřijal. Měli bychom snad očekávat něco jiného? Nějaké lepší zacházení? Pán nám jasně říká, že ne – když pronásledovali jeho, budou pronásledovat i nás. Bylo to tak od samotného stvoření světa – Kain zabil svého bratra Ábela. Proč? Protože Ábel věřil, zatímco Kainovo srdce bylo naplněné závistí (1J 3,12).

30. listopadu

Bez důvodů mě pronásledují velmožové, mé srdce má strach jen z tvého slova. (Ž 119,161)

 I uprostřed pronásledování se může srdce Božího dítěte radovat a nacházet pokoj. Žalmista měl strach jenom z Božího slova – to ho naplňovalo bázní. Nemusí se bát dokonce ani velmožů, kteří ho pronásledují – může se směle postavit jejich moci, protože on sám se opírá o něco mnohem jistějšího a pevnějšího, o Boží slovo. Kdo staví na Božím slově a jedná podle něj, je moudrý muž, kterým nepohne ani příval a povodeň. Kéž nás Pán zachovává ve víře a učí nás spoléhat na jeho zaslíbení. Kéž buduje naši víru, aby byla pevná, protože jenom skrze ni přemáháme tento svět. Ve víře se držíme jak zapsaného Slova, tak vtěleného Slova a nemusíme se bát nikoho z těch, kdo nás bezdůvodně pronásledují. 

Prosinec

1. prosince

Veselím se z toho, co jsi řekl, jako ten, kdo našel velkou kořist. (Ž 119,162)

Boží slovo přináší radost do života toho, kdo ho poslouchá. Je to slovo samotného Boha, jeho vlastní slovo, které vyřkl, takže naplňuje srdce nejenom radostí, ale také bázní a moudrostí. Je to slovo, které je živé a přináší život, takže ruku v ruce s ním jde i radost. Je to slovo, které má moc, takže proměňuje každého, kdo se mu poddá, kdo ho přijme a poslechne – tato proměna je kvalitativní, morální, proto způsobuje radost v životě posluchače. Je to slovo lásky, které mluví o velikém Bohu, který si zamiloval hříšného člověka, takže vydal svého Syna, aby tento člověk mohl mít život věčný ve víře v Božího syna – to je nejenom dobrá zpráva, ale je to také zpráva plná radosti, pokoje a požehnání. 

2. prosince

Veselím se z toho, co jsi řekl, jako ten, kdo našel velkou kořist. (Ž 119,162)

Boží dítě se raduje z Božího slova, protože je to převzácný dar od Boha. Není to dar, který by byl vítaný pro přirozeného člověka, ale znovuzrozené srdce ho přijímá jako kořist, které se zmocňuje. Dychtí po Božím slově, protože je to Slovo pravdy a Duch pravdy, který způsobil nové narození, neodolatelně přitahuje křesťana k Písmu. Zde je to jediné místo, kde je možné bezchybně poznávat Boha, které mluví pravdivě o Pánu Ježíši Kristu, které odhaluje Boží vůli, které je skutečným duchovním pokrmem a nápojem. Všechno, co Bůh říká, jsou slova ryzí, je to stříbro přetavené v kadlubu v zemi, sedmkráte protříbené (Ž 12,7). Která duše by nedychtila po takovém pokladu?

3. prosince

Nenávidím klam, hnusí se mi, miluji tvůj Zákon. (Ž 119,163)

Láska k pravdě je prostě a jednoduše nenávist vůči lži. Bůh je pravda, proto v něm není nejmenší lži, on je světlem, proto v něm nemůže být nejmenší temnoty. Bůh nemůže lhát. Kdyby se to stalo, bylo by to přímo proti jeho přirozenosti a musel by se „zevnitř“ zhroutit. Křesťan se narodil ze slova pravdy, skrze Ducha pravdy, je povolaný k tomu, aby žil v pravdě, mluvil pravdu a následoval Pravdu. Lež by  byla jeho zkázou. Je to jeho práce a skutečnost. Přesto může  být i křesťan oklamán a žít s trámem lži ve svém oku, žít v sebeklamu, který pokřivuje úplně všechno, co vidí. Nutnou potřebou je vydávat sebe a všechna svá rozhodnutí Bohu samotnému. 

4. prosince

Nenávidím klam, hnusí se mi, miluji tvůj Zákon. (Ž 119,163)

Láska k dobrému jde ruku v ruce s odporem (nenávistí) vůči zlému. Když Bůh dá člověku nové srdce, vloží do něj svou lásku – je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán (Ř 5,5). Spolu s touto láskou k Bohu a ke všemu, co je z Boha, je do našich srdcí vložena také nenávist vůči všemu, co je Bohu odporné – ke hříchu, ke zlu, k ďáblu a ke všemu, co vzdoruje Bohu a jeho Slovu. Žalmista se radoval z Božího zákona, což v jeho době byl zákon daný skrze Mojžíše. Křesťan se také raduje z Božího zákona, tedy z celého Božího slovo, které svědčí o Kristu a zjevuje ho. 

5. prosince

Chválívám tě sedmkráte za den za tvé spravedlivé soudy. (Ž 119,164)

Chvála je jako pramen čisté vody, která očišťuje nitro člověka. Chvála je výrazem vděčnosti, která pramení ze srdce proměněného Boží milostí. Chvála znamená porozumění tomu, kdo jsem já a kdo je Bůh, a co všechno pro mě Bůh udělal a stále dělá. Chvála je vyjádřením lásky křesťana k Bohu. Chvála je výrazem úžasu nad Boží velikostí a dobrotou, nad jeho milostí a milosrdenstvím. Chvála je prostředkem, jak uznat, že Bůh je mnohem větší, lepší, dokonalejší a mocnější než jsem já. Boží dítě nemůže přestat chválit Boha. Bůh mu dal nové srdce a přenesl ho ze smrti do života, ze tmy do světla, z nenávisti a hněvu do lásky a pokoje. Toto vědomí nemůže zůstat skryto, ale musí ven. Ústa mluví, čím srdce přetéká.

6. prosince

Chválívám tě sedmkráte za den za tvé spravedlivé soudy. (Ž 119,164)

Bůh je hoden chvály. On je plný slávy, milosti, dobroty, svatosti, spravedlnosti atd. Boha můžeme chválit bez přestání. Podobně můžeme chválit jeho dílo, jeho skutky, jeho soudy – prostě všechno, co Bůh dělá. Žalmista chválí Boha sedmkrát denně za jeho spravedlivé soudy. Boží soudy jsou strašlivé, protože Bůh je ve svém hněvu jako spalující oheň. Boží soudy vzbuzují bázeň. Ale všechny Boží soudy jsou také správné a spravedlivé, a proto za ně můžeme Boha chválit. Mezi Boží soudy můžeme řadit nejenom všechny projevy jeho hněvu, ale i všechna rozhodnutí jeho vůle, všechno, co se děje jak s námi, tak kolem nás. Za to všechno náleží Bohu chvála, protože to všechno je Božím nástrojem, jímž nás Bůh formuje do podoby Božího syna, Pána Ježíše Krista.

7. prosince

Hojný pokoj mají ti, kdo milují tvůj Zákon, o nic neklopýtnou. (Ž 119,165)

Svět nepotřebuje nic více než skutečný pokoj. Ale svět nemůže nabídnout takový pokoj, který by utišil hlad duše a neklid srdce. Jenom ti, kdo milují Boha a tedy také jeho Slovo, jeho zákon, pouze ti mohou dojít takového pokoje, který znamená odpočinutí pro duši. Je to plné spočinutí v Kristově zachraňujícím díle, v odpuštění hříchů, v odstranění nepřátelství mezi člověkem a Bohem, ve smíření s Bohem a v přijetí do Boží rodiny. To je možné jen z Boží milosti a jedině skrze víru v Pána Ježíše Krista ukřižovaného a vzkříšeného z mrtvých. Žalmista ještě nemohl znát Božího syna, ale znal Boží zaslíbení, na která se spoléhal. Ale nyní byl Boží syn zjeven a nabízí hojný pokoj pro všechny, kdo k němu ve víře přicházejí. 

8. prosince

Hojný pokoj mají ti, kdo milují tvůj Zákon, o nic neklopýtnou. (Ž 119,165)

Boží dítě může zakoušet hojnost pokoje od Pána. Je to pokoj, který zaslíbil, pokoj, který vyplývá z odpuštění hříchů a ze smíření s Bohem. Jedním z důsledků tohoto pokoje je, že Boží dítě o nic neklopýtne, protože se drží Pánova slova. Písmo je pro ně světlem, které osvěcuje jeho stezku. Skrze Slovo poznává Pána na všech svých cestách, a on sám potom napřimuje cesty křesťana (Př 3,6). To neznamená nějaké umetání cestičky, ale znamená to postavení všech věci na správné místo, kde mají být, uvedení života do pořádku a řádu, který pro něj Bůh připravil. A je to důsledek lásky k Božímu zákonu, k Pánovu slovu, které je slovem milosti a pravdy.

9. prosince

S nadějí vyhlížím tvoji spásu, Hospodine, a tvá přikázání plním. (Ž 119,166)

Žalmista má naději na spásu, proto ji vyhlíží. Spolehl se Boží slovo a jeho zaslíbení, že kdo uvěří jeho slibu, tomu bude víra počítána za spravedlnost. A kdo v něj věří, nebude zahanben, protože jeho sliby nejsou jako sliby lidské – jeho sliby se nepohnou a nezmění. Proto je křesťanská naděje jistá. Ještě není vidět, ještě se nestala skutečností, přesto se na ni můžeme spolehnout a můžeme ji spolu s žalmistou vyhlížet. Naše naděje je zakotvená v nebesích, a tou pevnou kotvou, která je tam upevněná, je Pán Ježíš Kristus. Zaplatil za hříchy svého lidu, ve své osobě nás smířil s Bohem, očistil nás od našich vin a dal nám nové srdce, které naplnil vírou v jeho dokonané dílo. S nadějí vyhlížíme naši spásu.

10. prosince

S nadějí vyhlížím tvoji spásu, Hospodine, a tvá přikázání plním. (Ž 119,166)

Naděje je vzácná, takže každý, kdo ji má v plném biblickém slova smyslu, je požehnaný. Takový člověk byl zastaven Bohem uprostřed své bezbožnosti a marnosti a Bůh ho odvrátil od jeho zlé cesty k sobě, ze své milosti mu dal nové srdce, které má zalíbení v Hospodinově zákoně a které chce plnit Boží slovo. Kdo jiný, než člověk s novým srdcem, má touhu plnit Hospodinova přikázání? Kdo jiný, než člověk naplněný Duchem svatým, může skutečně naplňovat Pánovy příkazy? Jak by mohl milovat ten, do jehož srdce není vylita Boží láska? Jak by člověk mohl vyvyšovat Pána Ježíše Krista, pokud by nejdříve nezemřel spolu s ním? Jak by mohl zapřít sám sebe a vzít svůj kříž, kdyby nejdřív nepřišel k Pánovu kříži a nevložil svůj život do jeho rukou? 

11. prosince

Má duše se drží tvých svědectví, velice jsem si je zamiloval. (Ž 119,167)

Duše žalmisty přilnula k Božímu slovu, k Božím svědectvím, drží se jich a nechce se jich vzdát. To je důkaz Božího díla v člověku. Bůh dává nové srdce, které miluje Boha i jeho Slovo, jeho zákon, jeho přikázání a nařízení, jeho soudy i jeho svědectví. Boží dítě s radostí a dychtivě otevírá Písma, protože Písma svědčí o Kristu, protože Písma jsou pravdivým svědectvím o Bohu i o člověku. A každý křesťan z vlastní zkušenosti ví, že jenom pravda nás může učinit svobodnými (J 8,32). Žít v pravdě znamená žít ve světle, v upřímnosti a přímosti srdce jak k Bohu, tak k sobě, tak i k ostatním lidem. To čerpáme ze slova Božího svědectví. 

12. prosince

Má duše se drží tvých svědectví, velice jsem si je zamiloval. (Ž 119,167)

Může si člověk zamilovat Hospodinova svědectví? Přirozený člověk rozhodně ne. Vždyť se narodil jako vzbouřenec proti Bohu s nenávistí v srdci i v mysli a velice záhy po narození i ve skutcích. David vyznal, že byl hříšný už od svého početí (Ž 51,7). Ale když se Bůh dotkne lidského nitra, když ze své milosti přitáhne člověka k sobě, dá mu nové srdce a novou přirozenost – člověk se stane novým stvořením. A začne milovat Boha, jeho Slovo, jeho děti a dokonce i své nepřátele. Pak může s radostí vyznávat, že si velice zamiloval Pánova svědectví, že dychtí po jeho Slově a po jeho přítomnosti. Celá jeho duše se obrací k Pánu, spoléhá na něj, spočívá v něm, spokojí se s ním a raduje se z něj.

13. prosince

Tvých ustanovení a tvých svědectví se držím, máš před sebou všechny moje cesty. (Ž 119,168)

Bohu nemusíme říkat, jak na tom jsme. On to ví ze všech nejlíp. Ale je to dobré, pro nás samotné, abychom si stále znovu připomínali realitu toho, v čem a jak žijeme. Křesťan dostal nové srdce, takže touží po tom, držet se Pánových svědectví celým svým srdcem. Chce poslouchat všechno, co mu Bůh říká a k čemu ho vede, protože miluje Boha. Boží láska je vylitá do jeho srdce skrze Ducha svatého, který mu byl dán a jímž je zapečetěn. I když se naše stará přirozenost vzpouzí a bouří a nechce se jí následovat Pána Ježíše Krista, máme skvělý prostředek, jímž můžeme umlčet tohoto starého křiklouna – a to je Kristův kříž. Na něm jsme byli ukřižováni spolu s Kristem, tam je naše vítězství.

14. prosince

Tvých ustanovení a tvých svědectví se držím, máš před sebou všechny moje cesty. (Ž 119,168)

Boží dítě nemůže udělat nic lepšího, než se držet Božích ustanovení a svědectví, prostě Božího slova. I když to pro žalmistu znamenalo něco jiného, než pro nás, podstata je stejná – jde o to držet se toho nejlepšího zjevení, které nám Bůh o sobě dává, což je svědectví jeho Slova, Bible. A zatímco my jen po malých krůčcích poznáváme velikého Boha, on má před sebou všechny naše cesty. Není nic, co by ho mohlo v našem životě překvapit, s čím by nepočítal nebo čím by byl zaskočen. Má náš život před sebou jako na dlani. Zná každý záhyb našeho srdce, ví, co se skrývá za každým závojem jednoho každého motivu. Přesto se k nám stále sklání a přijímá každého, kdo je v Kristu.

15. prosince

Kéž mé bědování dolehne až k tobě, Hospodine, dej mi rozum podle svého slova. (Ž 119,169)

Někdy to vypadá, jako kdyby Bůh neslyšel, jako kdyby byl daleko, jako kdyby se nad námi nebe zavřelo. Důvodů, proč to tak je, nebo proč nám to tak připadá, může být celá řada. Ale důležitou radou je, abychom vytrvali, abychom nepřestávali volat k Bohu. David v Žalmu 13 říká: „Dlouho ještě, Hospodine, na mě ani nevzpomeneš?“ Přesto pokračuje ve volání k Bohu, k dovolávání se jeho přízně, staví na Božích zaslíbeních. Kéž i naše bědování dolehne až k Bohu, protože jeho ruka není krátká na spasení a jeho ucho není neochotné slyšet a vyslyšet. Ale volá nás k vytrvalosti a k tomu, abychom ho prosili tak dlouho, dokud neodpoví.

16. prosince

Kéž mé bědování dolehne až k tobě, Hospodine, dej mi rozum podle svého slova. (Ž 119,169)

Uprostřed všeho svého zoufalství, v každém nářku a bědování, které doprovází naše životy, potřebujeme rozum, abychom přijímali Boží slovo. Jenom tak můžeme dojít k pokoji, který je v Kristu. Jenom tak může být naše srdce hluboce proměněno tou jednoduchou pravdou Písma, že všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha (Ř 8,28). Abychom mohli tuto pravdu uchopit, abychom ji mohli pochopit a vložit do ní své životy, potřebujeme jí nejdříve porozumět, tady poddat se tomu, že Bůh je neskonale dobrý a vždycky to s námi myslí dobře. Jeho smýšlení s námi je o pokoji. On je láska a život, v něj je naše útočiště, v něm nacházíme úkryt i pomoc. 

17. prosince

Kéž mé bědování dolehne až k tobě, Hospodine, dej mi rozum podle svého slova. (Ž 119,169)

Přirozený člověk je ve své vzpouře proti Bohu jako zvíře bez rozumu (Ž 32,9). Člověka, který prohlašuje, že tu Bůh není, Písmo označuje za blázna, hlupáka (Ž 14,1). Zoufale potřebujeme rozum, abychom poznali Boha a mohli ho uctívat v Duchu a v pravdě. Proto se žalmista nemodlí za porozumění jako takové, ale modlí se za rozum podle Božího slovo, za mysl, která je proměněná a obnovená Písmem. To je skutečný rozum, který spočívá v poznání Boha a toho, kterého poslal, Ježíše Krista. A to je také život a pokoj, milost a požehnání. Bože, dej mi rozum podle své pravdy, dej mi své světlo, abych se mohl radovat z poznání tebe a velebit tvou dobrotu. 

18. prosince

Kéž má prosba dojde k tobě, vysvoboď mě, jak jsi řekl. (Ž 119,170)

Žalmista si zjevně klade otázku, zda jeho modlitba směřuje až před Boží tvář, zda ho Bůh skutečně slyší. Tak trochu paradoxně prosí Pána Boha za to, aby Bůh nezadržel jeho modlitbu a propustil ji k sobě, vyslyšel ji. Ale vždyť on je náš Otec a my jsme jeho děti. Který otec by zavřel své uši před úpěnlivými prosbami svého milovaného dítěte? A Bůh je Otec, který miluje více, než všichni ostatní, protože on sám je láska. Nikdo jiný nemiluje jako on. Mohl by snad odmítnout své dítě, které k němu vztahuje své prázdné ruce a úpěnlivě ho prosí? Jeho ucho není vzdálené a s radostí odpovídá na každé volání: „Bože, zahraň!“

19. prosince

Kéž má prosba dojde k tobě, vysvoboď mě, jak jsi řekl. (Ž 119,170)

Bůh zachraňuje! Bůh vysvobozuje své věrné. Ve své milosti a lásce poslal svého jediného Syna, aby vysvobodil Boží lid z jeho hříchů. Pán Ježíš přišel jako náš zástupce a jako takový vzal všechny naše hříchy na kříž, kde za ně zaplatil svým životem (protože mzdou hříchu je smrt, Ř 6,23). Nechal na sebe dopadnout Boží hněv, který byl namířený proti našim hříchům, zatímco on sám žádné neměl – a Bůh jeho oběť přijal jako naprosto dostatečnou. Žalmistova prosba došla svého cíle – Bůh vysvobodil, jak řekl. On je věrný a spravedlivý, vždycky splní, co slíbil. Nikdy se nevzdá svých dětí, ale bezpečně (ale ne nutně bezbolestně) je dovede až do cíle víry, což je spasení duší. 

20. prosince

Chvalozpěv ať vytryskne mi ze rtů, neboť mě svým nařízením učíš. (Ž 119,171)

Je to tak jednoduché – ústa mluví, čím srdce přetéká (Lk 6,45). Naše rty jsou oknem do našeho srdce. Skrze slova, která vycházejí z našich úst, se dá dobře poznat, čím naše srdce doopravdy přetéká. Kde je srdce naplněné Pánem Ježíšem Kristem a jeho dokonaným dílem na kříži Golgoty, tam budou ústa přetékat chválou a vděčností. Vždyť nám odpustil naše hříchy, očistil naše svědomí, dal nám nové srdce a skrze své Slovo obnovuje naši mysl, odstranil nepřátelství, které bylo mezi námi a Bohem, přijal nás do své rodiny jako své děti, umožnil nám otevřený přístup k našemu nebeskému Otci, neustále se o nás stará a citlivě a vytrvale nás vychovává, abychom mu byli podobní – jak bychom ho tedy nechválili?

21. prosince

Chvalozpěv ať vytryskne mi ze rtů, neboť mě svým nařízením učíš. (Ž 119,171)

Co je důvodem žalmistovy chvály? Boží péče o něj, Boží výchova, Boží vyučování. Bůh sám ho učí Božím nařízením. Bůh sám mu vkládá své slovo do jeho srdce, aby mu rozuměl, aby ho přijímal, aby podle něj jednal. Každá poslušnost Božímu slovu vede Boží dítě ke chvále a k díkůvzdání, protože to je radostný důkaz Božího díla v nás, kteří Bohu patříme. Vždyť je to Bůh sám, který v nás působí, že chceme i činíme, co se mu líbí. Jaké požehnání to je, když toto Boží dílo můžeme vidět ve svém vlastním životě, jaký úžas to v nás vyvolává a k jaké chvále to vede! A s každou další chválou jsme stále více připodobňováni Božímu Synu, Pánu Ježíši Kristu. 

22. prosince

Ať můj jazyk opěvuje, co jsi řekl, všechna tvá přikázání jsou spravedlivá. (Ž 119,172)

Žalmista vyjadřuje přání, které není úplně přirozené – kdo může opěvovat Boží řeč? To není vlastní přirozenému člověku. Srdce člověka je od jeho početí porušené hříchem, vzpourou proti Bohu. Jak by mohl toužit chválit Boží slovo? Jenom srdce, které je obnovené Duchem milosti, má tuto schopnost – je to jeho přirozenost, protože miluje Boha i jeho Slovo Proto ho chce oslavovat, radovat se z něj a chválit ho. Děkuje Bohu za pravdivost jeho Slova, za jeho čistotu a spolehlivost, za útěchu a poučení, které zde nalézá, za jeho lahodnost, protože je sladší než med a cennější než chléb pro tělo. Dobrořečí Bohu za sliby, které vložil do svého Slova a které také v patřičný čas splní. 

23. prosince

Ať můj jazyk opěvuje, co jsi řekl, všechna tvá přikázání jsou spravedlivá. (Ž 119,172)

Bůh je naprosto spravedlivý, takže všechno, co vysloví, je spravedlivé a je to spravedlnost. Z Božích úst nemůže vyjít nic nespravedlivého ani nepravdivého. Každé jeho slovo je pravdivé a spravedlivé. Skrze to slovo, evangelium (Ř 1,16–17), poznáváme Boží spravedlnost, milost, pravdu, přímost – prostě a jednoduše poznáváme Boha takového, jaký doopravdy je. Každé jeho přikázání je spravedlivé, proto se z něj můžeme radovat a oslavovat ho. Duch svatý nás uvedl do pravdy o Božím synu – a tato pravda je zaznamenaná v jeho bezchybném a neomylném Slově. Proto se také Boží dítě, díky svému Duchem obnovenému srdci, raduje z Božích přikázání a vůbec z celého Božího slova a svými ústy opěvuje Boha. 

24. prosince

Na pomoc mi podej svoji ruku, tvá ustanovení jsem si zvolil. (Ž 119,173)

Boží ruka představuje veškerou Boží moc. Je to moc, která stvořila tento svět. Je to moc, která všechno udržuje ve svém chodu, která drží každý elektron na jeho dráze a v jeho rychlosti, je to moc, která dává život a právě tak život ukončuje. Myslím, že většinou vůbec netušíme, o co žádáme, když prosíme Boha, aby nás posílil svou rukou, svou mocí. Kéž bychom jen trochu více věřili tomu, že Bůh je mocen, že Bůh může a že chce, že jedná v zájmu svých dětí – nikoliv podle jejich rozmarů, ale pro jejich prospěch a užitek, k jejich růstu a budování, k jejich spáse a posvěcení. Svou moc v plnosti prokázal na svém Synu, když ho vzkřísil z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích.

25. prosince

Na pomoc mi podej svoji ruku, tvá ustanovení jsem si zvolil. (Ž 119,173)

Žalmista si zvolil Pánova ustanovení, rozhodl se, že je bude zachovávat, bude se jimi řídit a bude se radovat ze všeho, co tato ustanovení znamenají. To je možné jenom tam, kde Duch svatý začal svou práci v nitru člověka, kde je život, který je z Boha, protože jenom tam je láska k Bohu a k jeho Slovo. Když se člověk rozhodne, že bude následovat Pána Ježíše Krista (což je to nejlepší následování Božích ustanovení), může se s důvěrou dovolávat Boží pomoci, Boží ruky, která vytrhuje z těžkostí a nesnází, která také skrývá před nebezpečím, která i hladí, aby potěšila a pozvedla ztrápené. A Bůh není nikdy tak daleko, aby neslyšel, aby se nezastal. Kdo v něho věří, nebude zahanben (Ř 10,11).

26. prosince

Hospodine, toužím po tvé spáse, tvůj Zákon je pro mne potěšením. (Ž 119,174)

Probuzená duše touží po spasení, které je od Pána. Každá duše svým způsobem také touží po spasení, ale jenom tak, jak se jí to líbí – nejlépe aby ona byla tím hlavním hrdinou, který si své spasení vybojuje a zaslouží, který si ho bude moci vystavit jako vítěznou trofej, na niž bude náležitě hrdá. To je naše padlá přirozenost. Chtěli bychom se zalíbit Bohu svými vlastními skutky a zásluhami, o nichž ale Bůh říká, že jsou mu odporné jako poskvrněný šat. Ale duše, v níž začal pracovat Duch svatý, touží po spáse od Hospodina. Po takové záchraně, která je cele jeho dílem, která se nespoléhá na sebe, ale na dílo Kristovo, na jeho prolitou krev, na jeho golgotský kříž. 

27. prosince

Hospodine, toužím po tvé spáse, tvůj Zákon je pro mne potěšením. (Ž 119,174)

Boží slovo velmi jasně říká, že člověk musí skrze Krista zemřít zákonu, aby mohl žít pro Boha a nést ovoce Ducha (Ř 7,4.6). Nezůstává ovšem bez zákona, ale jeho zákonem se stává sám Kristus – je jeho normou, cílem i hranicemi. Proto může křesťan s radostí souhlasit s žalmistou a nacházet potěšení v celém Božím slově, protože celé svědčí o Kristu. Zatímco žalmista se radoval z přikázání, obětí i obřadů staré smlouvy a nacházel v tom své potěšení, protože všechny tyto věci jako stín ukazovaly na toho, kdo ten stín vrhá, my známe onu postavu, Pána Ježíše Krista, k níž tyto stíny směřovaly. Proto také naše potěšení může a musí být mnohem větší a plnější. 

28. prosince

Kéž má duše žije a může tě chválit; kéž mi pomáhají tvoje soudy. (Ž 119,175)

Když Bůh ze své milosti probudí lidskou duši, ta rázem zjišťuje, že se nachází v duchovní temnotě a ve smrti. V duchovní smrti, která znamená oddělení od Boha, zdroje skutečného života, nikoliv oddělení od duchovního světa. Nejrůznější spojení s duchovním světem mohou být pro duši na určitou dobu náhražkou života, ale nejedná se o skutečný život – je to stále stejná ďáblova lež z ráje: „Budete jako Bůh …“ Ale Boží dotyk otevírá oči a dává okusit pravý život a pravé světlo a spolu s tím dává také hlad po životě, světle a pravdě. Člověk začne dychtit po pravdě a hledá ji tak dlouho, dokud ji nenalezne v Pánu Ježíši Kristu, který světlem světa, cestou, pravdou i životem.

29. prosince

Kéž má duše žije a může tě chválit; kéž mi pomáhají tvoje soudy. (Ž 119,175)

Boží soudy mají moc pomoci zbožnému, pozdvihnout ho, potěšit jeho srdce a oživit jeho duši. Když vidíme Boží ruku při díle, je to pro nás ujištěním, že náš Vykupitel je živ, že se s ním jednoho dne shledáme a budeme vysvobozeni z tohoto těla smrti, z údolí šeré smrti. Kéž bychom byli schopni rozpoznávat Boží soudy jak ve svých vlastních životech, tak ve veškerém dění kolem nás – to kromě nového srdce vyžaduje také vytříbené smysly a očištěné svědomí, poznání pravdy z Božího slova a chození s Bohem v upřímnosti a jednoduchosti. Taková je víra malého dítěte, které se spoléhá na lásku svého rodiče a ve všem mu cele důvěřuje. 

30. prosince

Bloudím jako zatoulané jehně, hledej svého služebníka, vždyť jsem na tvá přikázání nezapomněl! (Ž 119,176)

Monumentální žalm je zakončen pokorným a doslova zoufalým voláním ubohé duše. Pane, jsem ztracen. Hledej mě! Jsem zbloudilou ovcí, která potřebuje, aby ji dobrý pastýř nalezl, vzal ji na svá ramena a donesl zpátky do ovčince. Hle, jak moc potřebujeme Boží milost. Neobejdeme se bez ní. Všichni jsme bloudili jako ovce, ale jej dal Hospodin jako oběť smíření za nás za všechny, jeho poslal, aby hledal a spasil, co zahynulo. Jenom Ježíš je tím dobrým pastýřem, který pokládá svůj život za své ovce – a dává ho dobrovolně, nikdo mu ho nemůže vzít. A také si ho znovu bere zpět, protože Svatého a Věčně živého smrt nikdy nemůže udržet ve své moci. Ježíš žije a hledá ztracené!

31. prosince 

Bloudím jako zatoulané jehně, hledej svého služebníka, vždyť jsem na tvá přikázání nezapomněl! (Ž 119,176)

Pane můj, nezapomněl jsem na tvá přikázání, neodvrátil jsem se od tvého Slova, nechci proti tobě hřešit, přesto stále bloudím. Jen ty sám mě můžeš vyvést z temnoty, jen ty jsi dobrý pastýř, který vodí své ovečky na dobrá místa u vod. Pane, jsem ztracený a zoufalý, jak zatoulané jehně. Hledej svého služebníka! A Bůh odpověděl – z lásky k nám poslal svého milovaného Syna, aby se stal obětí smíření za naše hříchy, aby hledal a nalezl, co zahynulo, abychom ve víře v něj měli život věčný. Bůh je věrný. Jeho Slovo je pravda a dosvědčuje jeho věrnost a dobrotu. Bůh nad námi rozjasnil svou tvář a dal nám mocného vykupitele, který své zatoulané ovečky vede domů.