Hospodine, pomoz! (Ž 12)

Jaroslav Kernal

Následující text je zkrácenou verzí kázání z 2. ledna 2022 (zde je celý text, nahrávka a video). Nezdá se, že by se od té doby situace nějak zlepšila. Naopak to vypadá, že neurvalosti je mnohem více. 

Je toho velmi mnoho, co Bůh v našich životech v uplynulém roce udělal, za co mu můžeme děkovat a za co ho musíme chválit. Kromě mnoha osobních požehnání, kromě poznání Boha hlubším a intimnějším způsobem, kromě poznání jeho veliké lásky, jsme viděli také jeho veliké soudy, jimiž stíhá celou zemi. Jsme svědky toho, jak se hroutí řád světa – právo a spravedlnost, pilíře, na nichž stojí celá současná společnost. Hroutí se politický řád – místo demokracie nastupuje totalita, bezbožná diktatura, která chce kontrolovat každý aspekt lidského života. Hroutí se ekonomický řád – v uplynulém roce velká většina lidí zchudla a hrstka bohatých zbohatla mnohem více než kdy dříve. Hroutí se právní řád, kdy stát vydává nařízení, které soudy následně ruší, občané mají stále menší možnosti dovolat se spravedlnosti a práva. Hroutí se systém vzdělání, zdravotnictví, kultura, cestovní ruch, obchodní a dodavatelské řetězce. Celá země se od základů hroutí. Podpalubí Titaniku nezadržitelně zaplavuje voda, ale na horní palubě dál hraje hudba a vesele se tančí. Lidé si naivně myslí, že když to ještě chvíli vydrží, všechno se vrátí do starých kolejí a svět bude zase takový, jaký byl. Nebude. Jako křesťané nesmíme být naivní, ale musíme být realisté, vidět, co se děje a správně to ve světle Božího slova pojmenovat. Bůh soudí zemi. Soudí ji kvůli bezbožnosti, která vládne a rozmáhá se. Za to musí patřit Bohu naše chvála, i když jsme součástí této hroutící se stavby. 

I. Volání k Bohu

Hospodine, pomoz! David volá k Bohu o pomoc. I když vzhledem k textu žalmu to není jen David, ale jsou to zbožní všech věků, kteří volají k Bohu o pomoc. Je to Pán Ježíš Kristus, který volal k Bohu o pomoc. V zahradě Getsemane v noci před svým ukřižováním třikrát prosil Otce, aby od něj vzal ten kalich, kvůli kterému přišel, ovšem nakonec zakončil své modlitby slovy: „Ne jak já chci, ale jak ty chceš“ (Mt 26,39). A na kříži znovu volá a znovu je to prosba o pomoc, i když je vyslovena úplně jinak: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil“ (Mt 27,46). Hospodine, pomoz! Proč David, svatí i Pán Ježíš volají o pomoc:

• Se zbožným je konec, berou za své věrní mezi lidmi. Jeden druhého svou řečí šálí, mluví úlisnými rty a obojakým srdcem. Kéž Hospodin zcela vymýtí ty úlisné rty, jazyk, co se velikášsky chvástá, ty, kdo říkají: „Náš jazyk převahu nám zaručuje, máme přece ústa. Kdo je naším Pánem?“ (Ž 12,2–5)

Kdy je se zbožným konec? Do jaké situace tato slova patří? Je důležité pochopit odpověď na tuto otázku – pomůže nám v našem životě s Bohem, pomůže nám to vidět věci ze správného úhlu, pomůže nám to být realisty v tomto světě. Myslím, že počátek toho, kdy je se zbožným konec, můžeme určit naprosto přesně – je to čtvrtá kapitola Genesis. První zbožný, který se objevil na této planetě, druhý syn Adama a Evy, Ábel. Jeho bratr Kain ho ošálil svou řečí „pojďme na pole“, mluvil s ním úlisnými rty a obojakým srdcem a na poli ho zabil. Se zbožným je konec. Zbožný Henoch vyhlašoval Boží soud ve svém pokolení (příchod Pána s desetitisíci svatých – Ju 14–15) a Noe byl muž spravedlivý ve svém pokolení (Gn 6,9). Mojžíšovi rodiče věřili, proto ukrývali svého syna a nezalekli se králova rozkazu (Žd 11,23), Mojžíš věřil a raději snášel příkoří s Božím lidem (Žd 11,25). Proč se David ukrýval v jeskyni v Adulámu? Proč král Saul vyhladil všechny kněze z Nóbu? Proč se Elijáš musel tři a půl roku skrývat před králem Achabem? Odpověď je, že David, kněží z Nóbu, Elijáš i jiní proroci byli zbožní. A ve světě měli soužení. Stejně jako ho mají křesťané všech dob od letnic k dnešku. 

• Budou vás vylučovat za synagóg; ano, přichází hodina, že ten, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím uctívá Boha. To s vámi budou činit, protože nepoznali Otce ani mne. (J 16,2–3)

• Nedivte se, bratří, když vás svět nenávidí. (1J 3,13)

Co bude svět světem, bude nenávidět zbožné, svaté, křesťany. Všimněte si popisu zvůle, která je v Žalmu 12 – lež, lstivé šálení, kluzké rty (Pavlík) a marná slova, obojaké, falešné srdce, přetvářka, chvástání, pýcha a bezbožnost – „kdo je naším Pánem?“ Pavel napsal milovanému Timoteovi:

• Věz, že v posledních dnech nastanou zlé časy. Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha, budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. Takových lidí se straň. (2Tm 3,1–5)

Jak dlouho budou svévolní pronásledovat zbožné? Dokud bude svět světem a dokud budou zbožní zbožní. Všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování (2Tm 3,12). Někdy to bude ve větší míře, někdy v menší. Dnes vidíme, jak tento tlak narůstá všude kolem nás. Kam se jen podíváme, slyšíme lži, kluzká slova, nacházíme obojaká srdce, chvástání a pýchu, vidíme vzmáhající se bezbožnost. Věrní berou za své mezi lidmi. Vzpomeňte si, jak Pán Ježíš vyučoval o tom, jak je třeba stále se modlit a neochabovat v Lk 18. Mluvil tam o vdově, která tak dlouho chodila za nespravedlivým soudcem, dokud ji nevyslyšel. A jak Pán Ježíš zakončil toto vyučování?

Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá? Ujišťuji vás, že se jich brzo zastane. Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde? (Lk 18,7–8)

Svatí budou utlačováni, vyvoleným se bude dít bezpráví, ale budou vytrvale volat k Bohu a prosit ho o pomoc. A Bůh se jich zastane. To zastání nemusí být vždy podle našich představ, ale z pohledu věčnosti se Bůh svých dětí nakonec vždycky zastane, a to i tehdy, kdyby měli být vhozeni do Nebúkadnesarovy ohnivé pece.

II. Nalezení útočiště v Bohu

David volá k Bohu a Bůh odpovídá. Je to krátká odpověď, ale vede nás přímo do Boží přítomnosti, do společenství s Bohem, vede nás k tomu, že ten, kdo volá k Bohu, dostává od Boha odpověď a nalézá v něm svůj úkryt a své útočiště. 

•  „Pro útlak ponížených, pro sténání ubožáků teď povstanu,“ praví Hospodin, „daruji spásu tomu, proti němuž svévolník soptí.“ (Ž 12,6)

Znovu vidíme, co se tu děje – tentokrát je to popsané z Boží perspektivy. Útlak ponížených, sténání ubožáků, soptění svévolníků … Ta situace se netýkala jenom Izraele, jenom Davida. Bůh nenávidí bezpráví, ať se objevuje kdekoliv. Bůh povstává, kdykoliv je upíráno právo sirotkovi, vdově, poníženému, chudému. Někdy Bůh s pomocí maličko prodlévá, ale nakonec vždycky povstane, jak to říká také náš žalm: „Teď povstanu!“ Když Kain zabil Ábela, prolitá krev volala ze země do nebe (Gn 4,10). Upřená mzda ženců, kteří vykonali svou práci a nedostali zaplaceno, volá do nebes (Jk 5,4). Takové věci vzbuzují Boží nelibost a hněv a způsobují, že Bůh povstává ve své moci, sestupuje na zem v hněvu a soudí pronárody. 

A co dneska? Copak toho není dost, co volá k Bohu do nebes? Každé třetí počaté dítě na planetě je zavražděno (73 mil. potratů ročně dle WHO). V naší zemi se 50 % dětí rodí nesezdaným párům. Máme tu průměrně skoro 30 tis. rozvodů ročně. Mohli bychom zmínit rasové zvrácenosti, genderové, pornografii, ekonomické pokřivenosti (úplatky a klientelismus, např. v podobě dotací nebo jiných věcí) a mohli bychom pokračovat ještě dlouho. Jak si může někdo myslet, že Bůh se bude jen tak dívat? 

Měli bychom hledět s velikou bázní na to, co se dnes ve světě děje. Bůh povstal. Bůh přišel se svým soudem. A pamatujme na to, že soud začíná od Božího domu (1Pt 4,17), od církve, tedy od nás samotných. Musíme se ujistit, že naše rty jsou v pořádku, že naše srdce není obojaké, že nežijeme jako praktikující ateisti, ale hledáme Boží tvář. Musíme se ujistit o svém srdci, o své naději, o tom, kde hledáme pomoc. Ke komu voláme? Odkud čekáme pomoc? Lidé hledají pomoc u vlády, u lékařů, u odborníků na všechno. Kde má hledat pomoc křesťan? U Hospodina! 

O zbožném králi Ásovi Písmo vydává svědectví, že jeho srdce bylo cele při Hospodinu po všechny jeho dny (2Pa 15,17). Přesto v závěru svého života hledal pomoc v armádách cizích zemí a ukřivdil mnoha lidem. A když ho Bůh ranil přetěžkou nemocí nohou, Boží slovo vydává prosté, ale zdrcující svědectví: 

• Ani ve své nemoci se nedotazoval Hospodina, nýbrž vyhledal jen lékaře. (2Pa 16,12)

Nemyslím, že ho Bůh zavrhl, ale smutně zakončil svůj život. Bůh povstal, aby soudil a král Ása nečinil pokání, nehledal Boží tvář, ale spolehl se jen na to, co měl před očima. A jeho oči byly zaslepené vůči Božím věcem a Božím soudům. Neviděl pravdivě, realisticky, když Bůh povstal k soudu. 

Když Bůh povstává, musíme se třást. Budeme se také radovat, ale současně se budeme i třást. Boží děti mají hluboký vztah s Pánem, takže znají Pánovo slovo, tráví čas v Boží přítomnosti, rozpoznávají Boží soudy, rozumí Božím odpovědím. A radují se, protože vědí, že Bůh sestupuje, aby zachránil. Když Bůh povstává, je to jak k soudu, tak také ke spasení. Když Pán Ježíš přišel na tento svět, přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. Ale jeho dílo, kříž, přináší kromě spasení také soud. Na kříži vynesl soud nad tímto světem. A tak se radujeme, když vidíme, že Bůh povstává, protože bude zachraňovat – utištěné, ubožáky, ty, proti nimž svévolníci soptí. Zachraňuje nemocné, ne zdravé, zachraňuje ty, kdo k němu volají a prosí ho o pomoc. Na této záchraně není nic složitého. Boží slovo říká, že každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen. Kdo bude volat k Bohu, tomu Bůh odpoví. Kdo hledá pomoc u Boha, kdo hledá záchranu v Pánu Ježíši Kristu, ten ji nalezne. Bůh je naprosto věrný a co slíbil, to také udělá. Ale když Bůh povstává, je to také čas bázně, protože ve svém hněvu se Bůh obrací proti všem svévolníkům, proti každé nepravosti, proti všemu, co vzdoruje spravedlnosti a pravdě. Náš Bůh je oheň sžírající. 

Boží lid je povolán k tomu, aby rozlišoval – ne podle toho, co vidí kolem sebe, ne podle toho, co mu káže svět, ale podle toho, co říká Bůh ve svém Slově. Jenom tady můžeme slyšet jasnou Boží odpověď. Ale na začátku musí stát volání k Bohu, hledání pomoci u Boha. Toto hledání pomoci u Boha se netýká jenom soužení a tlaků nebo nemoci, ale týká se úplně všeho v našem životě. Pán Ježíš řekl svým učedníkům, že bez něj nemohou dělat nic (J 15,5). Ne že by člověk nemohl bez Pána Ježíše udělat žádný skutek, ale cokoliv udělá bez závislosti na něm, bez hledání pomoci u něj, bude stejné, jako když Ása vyhledal jenom lékaře: jednal jako praktikující ateista. Jak se něčeho takového můžeme vyvarovat? 

III. Zakotvení v Božím slově 

Svatí volají k Bohu a hledají pomoc u něj. Nacházejí společenství v důvěrném vztahu s Pánem a dostávají odpověď od samotného Boha. Bůh se zastává svých dětí.

• Co vysloví Hospodin, jsou slova ryzí, stříbro přetavené do kadlubu v zemi, sedmkráte protříbené. (Ž 12,7)

Hospodinovy výroky jsou čisté, ryzí. Hospodinova slova jsou jako přečištěné stříbro. Na to, co vysloví Bůh, se dá naprosto spolehnout. Když tedy Bůh říká, že povstane kvůli sténání ubožáků a pro útlak ponížených, můžeme si být jistí, že to Bůh udělá. Boží slovo je čistá pravda. Je tak dokonalé, že přidat k němu cokoliv nebo z něj jen maličko ubrat, znamená poničit Boží slovo a udělat z Boha lháře. Boží slovo je tak dokonalé, že je pokrmem pro duši člověka, je tak mocné, že je jako kladivo tříštící skálu (Jer 23,29), je tak živé a ostré, že proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku (Žd 4,12). Žalmy začínají rozjímáním nad Božím slovem, které přináší zdar a požehnání do života člověka. Žalmy 19 a 29 mluví o tom, jak Bůh promlouvá a Žalm 119 je celý věnovaný chvále Božího slova a mimo jiné říká, že to hlavní v jeho Slově je pravda (Ž 119,160). Takto David opěvoval Boží slovo. Abraham uvěřil Hospodinu, jeho Slovu, jeho slibu, smlouvě a bylo mu to počítáno za spravedlnost (Gn 15,6). Jozuovi Mojžíš přikázal, aby se Boží slovo nevzdálilo z jeho úst, aby nad ním rozjímal ve dne v noci, aby mohl bedlivě plnit vše, co je v něm zapsáno. A dostal k tomu zaslíbení: „Potom tě bude na tvé cestě provázet zdar, potom budeš jednat prozíravě“ (Joz 1,8). Ezdráš byl muž, který bádal v Hospodinově zákoně, jednal podle něj a vyučoval ho Izraelce (Ezd 7,10). Boží slovo je prostředkem, nástrojem, jak žít v důvěrném vztahu s Bohem. Kdokoliv chce mít důvěrný vztah s Bohem, neobejde se bez Božího slova. Jenom když budeme hluboko zakotveni do Písma, budeme volat k Bohu o pomoc, a uslyšíme také Boží odpověď. 

• Ty je, Hospodine, budeš střežit, navěky nás budeš chránit před tím pokolením; kolem obcházejí svévolníci a vzmáhá se mezi lidmi neurvalost. (Ž 12,8–9)

První část osmého verše je trochu komplikovanější, co se týče překladu, ale řekl bych, že v našem překladu je to správně nejednoznačné. Bude Hospodin střežit své Slovo, o němž je řeč v předchozím verši nebo svůj lid, jak se o tom mluví dále? Bůh dělá obojí. Střeží své Slovo, protože to je Slovo pravdy, a střeží svůj lid, protože to je sloup a opora pravdy. Boží slovo patří k Božímu lidu. Skrze to slovo jsme se znovuzrodili (Jk 1,18; 1Pt 1,23). Tím Slovem žijeme. To Slovo přebývá v našich životech, rozněcuje naše srdce a proměňuje naši mysl. To Slovo kážeme. 

Bůh střeží své Slovo. Tohle je doktrína, která má dalekosáhlé důsledky. Na jeho Slovo se můžeme spolehnout. Jeho Slovo, Bible, je naprosto dostatečné pro celý křesťanský život. Všechno, co je potřeba ke zbožnému životu, je zde – v Božím slově. Římská církev tvrdí, že zdrojem pravdy je Slovo a tradice. Bez tradice nemůžete rozumět Slovu. Když nejste zakotveni v tradici, nevíte, jak máte přistupovat k Bibli. Když nemáte potvrzení od tradice, nemůžete si brát čistou pravdu z Písma. Když vám tradice neřekne, jak správně interpretovat Bibli, nejste schopní to sami udělat. Ale Hospodin střeží své Slovo. 

A úplně stejně Bůh střeží svůj lid – střeží ho jako zřítelnici svého oka (Za 2,12). I když kolem obcházejí svévolníci, i když lidé lžou jeden druhému, i když mluví kluzká slova, když utlačují Boží lid, trápí ubožáky a utlačují ponížené, když se vzmáhá neurvalost, nebo je vyvyšována nízkost (ČSP), Bůh chrání svůj lid. To neznamená, že svůj lid vždycky vysvobodí ze všech nesnází, ale vždycky na svém lidu oslaví svého Syna. 

Ta neurvalost, nízkost nebo nezřízenost souvisí s tupostí, obhroublostí, hloupostí. Je to důsledek hříchu a vzdálení se od Boha. Kde jsou lidé blízko Bohu, kde jsou zakotveni v jeho Slovu, tam je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, jemnost, sebeovládání, tam je moudrost, která je shůry, která je krásná, tvořivá, harmonická, pestrá a mnohotvará. Ale kde se lidé vzdalují od Boha, kde se chlubí svou bezbožností („Kdo je naším Pánem?“), tam je primitivní neurvalost, hulvátství, tupost, šedivá uniformita, rozplizlost, zmatek a nestabilita. To je přítomné v každé generaci, která kdy byla a bude na tomto světě. 

Prorok Elijáš naříkal, že zůstal jediný věrný v Izraeli, ale Bůh mu ukázal, že si zachoval sedm tisíc těch, jejichž kolena se nesklonila před baalem (1Kr 19,7). Daniela Bůh zachoval uprostřed lstivých a lživých rtů, když se kolem srotili svévolníci a lstí se domohli toho, aby byl hozen do lví jámy. Bůh poslal svého anděla, který zavřel tlamy lvům (Da 6). 

I nás Bůh nechal ve světě, i když nejsme ze světa, zanechal nás uprostřed pokolení zpronevěřilého a zvráceného, abychom v něm svítili jako hvězdy. Slíbil, že nás zachová až do konce a den za dnem nás bude proměňovat do podoby svého Syna, Pána Ježíše Krista. V jeho jménu voláme: „Hospodine, pomoz!“, dovoláváme se jeho slibů, máme s ním důvěrné společenství, protože skrze Ducha svatého přebývá v našich životech a my v něm. Proto se nemusíme bát, ani když se mezi lidmi vzmáhá neurvalost. Můžeme stát pevně, zakotveni v Božím slově, v pravdě, nemusíme se bát svévolníků, kteří obcházejí kolem, nemusíme se bát jejich vyhrožování a chvástání, protože Boží syn nás už uvedl do svobody Božích dětí. Díky jeho oběti máme pokoj s Bohem. Naše viny byly smazány, naše hříchy byly odpuštěny. 

Proto vás chci povzbudit, abyste neváhali a volali k Bohu o pomoc, každý den usilovali o společenství s Božím synem a abyste přebývali v jeho Slově, takže bude naplňovat vaše srdce a přetékat ven vašimi ústy ke slávě a chvále Pána Ježíše Krista.