Zamyšlení z Božího slova

Bezmála už se mnou v zemi skoncovali, já však tvá ustanovení neopustím. (Ž 119,87)

Žalmista byl velikým tlakem. Byl pronásledován. Proč? Kvůli své spravedlnosti, kvůli tomu, že se nechtěl pustit Pánových ustanovení. Už s ním skoro skoncovali. Pronásledovali na zemi – nedopřáli ani chvilku oddychu, nedali žádný prostor, kam by mohl uniknout, kde by si mohl odpočinout. Země se stala jeho nepřítelem. I když utekl na jiné místo – jak nám to Písmo radí, když dojde na pronásledování – jeho pronásledovatelé se brzy objevili i tam. Byl jako štvaná zvěř. Nedali mu ani chvilku pokoje. Bezmála už s ním skoncovali. Tak je to s každým, kdo chce žít zbožným životem v Kristu Ježíši – zakusí pronásledování (2Tm 3,12). Do Božího království nevede jiná cesta, než skrze mnohá soužení. A pokud je nezakoušíme, musíme se ptát, zda jsme skutečně na správné cestě. 

Všechna tvá přikázání jsou pravda. Pronásledují mě neprávem, pomoz! (Ž 119,86)

Jak zvláštní věci tady dává žalmista dohromady – na jedné straně vyhlašuje, že všechna Hospodinova přikázání jsou pravda a na druhé straně volá k Bohu o pomoc, protože je neprávem pronásledován. Ničeho se nedopustil, jenom stojí na pravdě Božího slova a nechce se jí pustit. A proto je pronásledován. To je důvod bezpráví, které je na něm páchané. Svévolníci nechtějí stavět na Božím slově, nevěří tomu, že je pravdivé, ale staví na tom, co říkají lidé, na lidské moudrosti, na lidských slovech. Kdo se protiví této pozemské a ďábelské moudrosti tím, že staví na Písmu, bude pronásledován. Stačí nazvat zabití nenarozeného vraždou nebo nespravedlivou daň krádeží a je to tady. Proto každé Boží dítě nakonec končí u toho, že volá: „Hospodine, pomoz!“

Všechna tvá přikázání jsou pravda. Pronásledují mě neprávem, pomoz! (Ž 119,86)

Boží slovo JE pravda. To je jedno z nejdůležitějších prohlášení, na nichž musíme jako křesťané trvat. Je to jeden z důsledků reformačního „sola scriptura“ (tj. samotné Písmo). Všechno, co Bůh vydechl svým Duchem a nechal zapsat skrze proroky a apoštoly, je pravda. Boží slovo je pravdivé. Všechna přikázání Písma jsou pravda. Není v nich žádná lež, protože Bůh nemůže lhát. Proto je Boží slovo měřítkem víry i života každého křesťana. Kdekoliv lidé odmítají pravdivost Božího slova, odmítají Boha samotného a prohlašují ho za lháře – všude tam můžeme pochybovat o pravosti křesťanské víry. Pokud není víra zakořeněná v pravdě Božího slova, v čem zakořeněná je? Spolehnutí se na Pánovo slovo stojí na samotném počátku naší víry a důvěra v ně roste spolu s naší vírou.

Opovážlivci mi kopou jámy bez ohledu na tvůj Zákon. (Ž 119,85)

Opovážlivci jednají bez ohledu na to, co říká Pánovo slovo. Proto je Boží slovo nazývá opovážlivci, protože se nebojí Boha ani jeho Slova. Místo toho škodí druhým a chtějí vidět jejich zkázu. Kopou jámu, aby do ní chytili druhého člověka. Připravují léčku, past, chtějí zkázu pro jiné a nezajímá je, že mají milovat bližního, jako sebe samého. Boží slovo je jim k smíchu. Nechtějí se jím řídit, nechtějí ho poslouchat, nemají ho v lásce. Pánův zákon je pro ně slovem, které mohou zlehčovat podle své libosti. Ale Panovník Hospodin bude mít poslední slovo. Jemu se nikdo nebude vysmívat. On odplatí každému podle jeho činů. Tito povýšenci budou poníženi, budou sraženi ze svých výšin a nezachrání je nikdo.

Opovážlivci mi kopou jámy bez ohledu na tvůj Zákon. (Ž 119,85)

Opovážlivec je pyšný posměvač (Př 21,24), který pobloudil od Hospodinových přikázání. Je to člověk, který se posmívá a chce vládnout nad jinými, který se neohlíží na Hospodina (Ž 86,14) a žije v zatvrzelosti svého srdce. Nemají problém s tím, aby druhému kopali jámu, aby jednali úskočně a zle, aby se posmívali a špinili druhého člověka. Snadno se opováží toho, čeho se jiní neodváží, i když je to beze cti, bez pravdy, bez lásky, bez milosti a pokory  -přesně proto je Boží slovo označuje jako opovážlivce. Nebojí se Boha a škodí lidem. Bůh však s nimi bude jednat. Nenechá je jen tak rozsévat zlo a sklízet požehnání. Dříve nebo později se budou muset ukázat v pravdě před Pánem a on jim dá to, co je spravedlivé.

Kolikpak dnů zbývá tvému služebníku? Kdy nad těmi, kdo mě pronásledují, vykonáš soud? (Ž 119,84)

Bůh má ve své moci každý život – jak život pronásledovaného, tak život pronásledovatele. Nikdo se nemůže vymanit z Boží moci. Bůh dobře ví, jak a kdy každý život skončí. Přesto může soužení na Boží dítě dolehnout tak těžce, že bude spolu s mučedníky před Božím trůnem volat: „Kdy už, Pane svatý a věrný, vykonáš soud a za naši krev potrestáš ty, kdo bydlí na zemi?“ (Zj 6,10). Křesťan miluje spravedlnost, proto s radostí vyhlíží Boží soudy, i když se jedná o vážné a zničující soudy. Ve svých soudech Bůh zjevuje svou spravedlnost a dává průchod svému svatému hněvu, který nenechá bez povšimnutí žádné bezpráví nebo křivdu, ale vynese na světlo pravdu, spravedlnost a právo. 

Kolikpak dnů zbývá tvému služebníku? Kdy nad těmi, kdo mě pronásledují, vykonáš soud? (Ž 119,84)

„Kolik dnů je mi vyměřeno?“ To je otázka, která trápí nejenom nejednoho nevěřícího, ale občas i některé Boží děti. Nevěřícímu člověku se tato otázka v průběhu času  krok za krokem stává noční můrou, a pokud se jí chce nějak zbavit, může to udělat jenom za cenu otupení svého svědomí. Ale Boží dítě, Boží služebník, se může ptát s nadějí – tělesná smrt už není hrozbou, ale jenom poslední překážkou, která stojí mezi jím a jeho milovaným Pánem. Ježíš řekl, že kdo v něj věří, přešel už ze smrti do života, je novým stvořením a má život věčný. Každé Boží dítě může spolu s apoštolem vyznat, že smrt je pro ně zisk, protože to znamená být s Pánem, v jeho blažené přítomnosti.

Vedlo se mi jako měchu v kouři, na tvá nařízení jsem však nezapomněl. (Ž 119,83)

Tvoje nařízení jsem, Pane, uložil do svého srdce. I když se mi vedlo jako měchu v kouři, i když jsem byl zoufalý a na konci svých sil, na tvá nařízení jsem, Bože, nezapomněl. Ty sám jsi je vyryl na masité desky mého srdci, tys do mě vložil svého Ducha, který mi připomíná tvé slovo a uvádí mě do veškeré pravdy. Ty ve mně působíš chtění i činění tvé vůle, přesto je to moje vůle, která s tím souhlasí, jsou to moje ruce, které tvou vůli vykonají. Smiluj se nade mnou, Bože, ať mohu vždycky spolu s Pánem Ježíše Kristem vydat všechno do tvých rukou a volat: „Ne jak já chci, ale jak ty chceš, ne má, ale tvá vůle se staň!“ 

Vedlo se mi jako měchu v kouři, na tvá nařízení jsem však nezapomněl. (Ž 119,83)

Měch v kouři vysychá, scvrkává se, krabatí a tvrdne. Stává se tak nepoužitelným a nehodí se k ničemu. Někdy na nás doléhají takové těžkosti, že jsme sevření a neschopní jakéhokoliv pohybu, jakékoliv akce. Jsme vysušeni výhní zkoušky a dušeni jejím dýmem, který nejednou zavání samotným ďáblem. Je to on, kdo obchází kolem a hledá, koho by uchvátil. Pohleďte na Jóba, jak svraštělá byla jeho kůže, jak těžce naříkal uprostřed svého soužení, přesto však stále vzdával chválu Bohu a vyznával: „I kdyby mě zabil a já už neměl co očekávat, přece bych chtěl před ním obhájit své cesty. Vždyť on je má spása“ (Jb 13,15–16).

Zrak mi slábne, vyhlížím tvé slovo, kdy už mě potěšíš? (Ž 119,82)

Jak moc potřebujeme potěšení od Hospodina! Kolikrát jsme na tom úplně stejně jako pisatel Žalmu, protože náš zrak slábne, nevidíme Boží dílo ani ve svém životě ani nikde kolem, vyhlížíme jeho Slovo, ale nic nevidíme. Bůh se zdá být daleko a naše duše je vyprahlá a prázdná. Ale když přijde se svou mocí, když nás navštíví rosou shůry,  potom jsme vděční za každý střípek Boží milosti a jeho potěšení, radujeme z každé maličkosti, jásáme, když si jen trochu vzpomeneme na dílo kříže, protože v něm se zjevuje plnost jeho dobroty a lásky k nám, tam nacházíme své největší potěšení. Kéž by nám nikdy nesešel ze zřetele Kristův kříž a sám Pán, který je nyní ve slávě po pravici svého nebeského Otce. 

Zrak mi slábne, vyhlížím tvé slovo, kdy už mě potěšíš? (Ž 119,82)

„Dlouhým čekáním zemdlívá srdce“ (Př 13,12) – a nejenom srdce, ale celé tělo chřadne. Zvlášť pokud jde o čekání Boha, který je zdrojem života, který je život sám. Údy se unavují, celé tělo ochabuje, zrak slábne a zoufalá duše volá: „Kdy už, Pane, kdy už, navštívíš svého služebníka svou požehnanou přítomností?“ Někdy si připadáme, jako kdybychom byli zavření v sudu – naše modlitby se odrážejí od víka a padají zpátky dolů, jsme stísnění a nemůžeme se pohnout, toužíme po Božím slově, ale když ho otevřeme, jako kdyby bylo němé a ne a ne osvěžit naši duši. Bůh nám dal nový život, který se nespokojí s ničím menším, než s Bohem samotným, než s jeho přítomností, s jeho živým Slovem. 

Moje duše chřadne touhou po tvé spáse, čekám na tvé slovo. (Ž 119,81)

Víra je ze slyšení a slyšení skrze slovo Kristovo. Bez Pánova slova není spasení. On musí promluvit, aby „se stalo“, aby došlo k novému stvoření, aby srdce bylo vyučeno od Boha a poznalo milost, která se zjevila v Pánu Ježíši Kristu. Žalmista ještě neznal zjevení této milosti, přesto byl zachráněný toutéž milostí, stejnou vírou, stejným Kristem, i když se musel spolehnout jenom na stín, jímž celý Starý zákon byl a který ukazoval na postavu, která ten stín vrhala – na Krista. Můžeme jen žasnout nad tím, jak je Bůh milosrdný a shovívavý, když umožnil spasení skrze jeho Slovo – ať už zaslíbené nebo vtělené. Kéž bychom i my čekali na jeho Slovo, v tichosti ho přijali do svých srdcí a byli zachráněni.

Moje duše chřadne touhou po tvé spáse, čekám na tvé slovo. (Ž 119,81)

Bůh do nás vložil touhu po věčnosti, touhu po životě, protože člověk byl stvořen k věčnému životu. Adamův pád zpřetrhal pouta s životem i s věčností. Člověku zůstal jenom tělesný život, který je jenom vzdáleným ohlasem toho skutečného, plného života a je ohraničen z jedné strany nebytím a z druhé strany smrtí, přičemž duchovní smrtí je celý tento život doprovázen. Proto Pavel může napsat o křesťanech, že byli mrtví v hříších a přestoupeních, v nichž žili. V Ježíši Kristu přišel do světa život, který je světlem lidí. Duše už nemusí chřadnout, stačí, když přijdou ke Kristu a ve víře v něj přijmou život. Jejich duše rozkvete, jejich touha po spasení bude uspokojena a přijde den, kdy dojde svého dokonalého naplnění.

Kéž je mé srdce bezúhonné podle tvých nařízení, ať nejsem zahanben. (Ž 119,80)

Kéž nejsem zahanben ani před lidmi ani před tebou! Dobrá zpráva evangelia přináší tuto milost, protože „kdo v něho věří, nebude zahanben“ (Ř 10,11). Spolehnutí se na Boha, na jeho Slovo, na pravdu evangelia, přináší spasení. Spoléhání na Pána vede ke spravedlnosti z milosti skrze víru, a to nikdy nemůže nikoho zahanbit. Kristova spravedlnost, kterou obléká každý, kdo v něho věří, umlčuje každá ústa a nikdo kvůli ní nemůže být zahanben před lidmi – jeho spravedlnost je čistá a svatá a vede k pokoji a radosti z Ducha svatého. „Kdo takto slouží Kristu, je milý Bohu a lidé si ho váží“ (Ř 14,18). Evangelium je požehnáním a milostí, která vede k jednání podle Pánových nařízení.

Kéž je mé srdce bezúhonné podle tvých nařízení, ať nejsem zahanben. (Ž 119,80)

Kéž by toto bylo touhou úplně každého srdce, kterého se Bůh dotkl, o které třeba jen zavadil svým pohledem. Je tady popsáno mnohem víc, než je klidné opření se, o slovo pravdy. Ten stavební úřad hraje svou roli, ať už je člověk kdekoliv (a táhne za sebou sbor), měly by to být všechny, které Bůh, který je pravda, ustanovil, že budou knihou? Je tady bezúhonnost. To je vlastnost, která vládne všem ostatním vlastnostem. Být bezúhonný, znamená nebýt si vědom ničeho, co by mohlo poskvrnit popis, co s sebou přinášelo nějaké pochybnosti, ohledně daného člověka. Bezúhonnost Pána Ježíše Krista se projevilo v jeho otázce, z jakého hříchu ho chtějí obvinit – nebyl žádný, u něhož by to bylo možné.

Navrátí se ke mně ti, kdo se tě bojí, ti, kdo tvá svědectví znají. (Ž 119,79)

Všichni, kteří doopravdy znají Pánova svědectví, jsou lidmi, kteří se Pána bojí. Jinými slovy jsou to Boží děti. Mají bázeň před Bohem a současně Boha milují. To se nevylučuje, ale jde to ruku v ruce. Bůh mění srdce a jeho láska je plná jeho bázně. On je Otec, který miluje – a my milujeme jeho – ale současně je také Otec, který vychovává – a my jsme dětmi, které snášejí Pánovu výchovu, která nikdy není příjemná, ale dost často, ne-li vždycky, se zdá krušná. Nicméně toto je důvod, proč víme, že nás miluje a že jsme jeho děti – protože nás vychovává. Kdyby nás nekáznil, neměli bychom podíl na jeho svatosti, nestáli bychom mu za to, aby se námi zaobíral. Ale když to dělá, je to důkazem toho, že si nás zamiloval. 

Navrátí se ke mně ti, kdo se tě bojí, ti, kdo tvá svědectví znají. (Ž 119,79)

Co se stalo? Byl žalmista opuštěn? Zdá se, že se od něj vzdálili všichni, kteří měli bázeň před Hospodinem. Jak je to možné? Kolikrát může dojít nejrůznějšímu nepochopení, neshodě, dokonce ke sváru nebo k rozchodu (viz Pavel a Barnabáš ve Sk 15,36–41). Jsme jenom omezení hříšní lidé, kteří dělají chyby, a jsme cele závislí na Boží milosti. Žalmistova slova ukazují dopředu, ke kříži, kde byla naplněna na Pánu Ježíši Kristu – všichni ho opustili, rozutekli se, jak bylo psáno. Ale ti, kdo se báli Boha, se k němu zase vrátili. I když byli na začátku shromážděni za zavřenými dveřmi kvůli strachu ze Židů, nakonec – po seslání Ducha svatého – neohroženě vystoupili a kázali Krista a přiznávali se k Ježíši i před těmi, kteří jim to zakazovali.

Opovážlivce ať stihne hanba za to, že mi křivdí, já o tvých ustanoveních přemýšlím. (Ž 119,78)

Opovážlivce stihne hanba, jeho pýcha bude sražena do prachu, jeho nespravedlivé soudy a pomluvy se vrátí zpátky na jeho hlavu. Ale spravedlivý rozjímá nad Božím slovem, přemýšlí o Božích ustanoveních a o Bohu samotném, což ho naplňuje bázní před Pánem. A i když není na světě ani jednoho člověka, který by se nikdy neprovinil tím, že by druhému ukřivdil, Boží dítě rozpoznává takový hřích, a když se ho dopustí, činí pokání a hledá nápravu. Kde křivda proběhla v soukromí, i náprava probíhá v soukromí, kde se křivda udála veřejně, náprava musí proběhnout veřejně. Kde přes zjevné křivdy náprava neprobíhá, tam chybí bázeň před Hospodinem a dost možná zde není Boží dítě, ale opovážlivec, kterého stihne hanba.

Opovážlivce ať stihne hanba za to, že mi křivdí, já o tvých ustanoveních přemýšlím. (Ž 119,78)

Opovážlivec je člověk, který se nestydí. V jiných překladech je nazván domýšlivcem nebo pyšným člověkem. Je to bezohledný a zlý člověk, který bez skrupulí křivdí druhým. Je to lhář a jeho obvinění vycházejí jenom z jeho pýchy a povyšování se. To zaslepuje oči a bere to člověku schopnost rozlišovat mezi pravdou a lží, spravedlností a nepravostí, právem a bezprávím – proto takový člověk jedná opovážlivě. Proto se také žalmista modlí, aby Bůh takového opovážlivce zahanbil. Bůh se staví proti pyšným (Jk 4,6). Kdo křivdí druhému, nachází svého protivníka nejenom v člověku, kterému ubližuje, ale přímo v samotném Bohu, který se staví na stranu utlačovaných, zastává se bezmocných, posiluje slabé a sám se stává jejich silou. 

Kéž mě zahrne tvé slitování a budu žít, tvůj Zákon je pro mne potěšením. (Ž 119,77)

Autor Žalmu 119 nacházel své skutečné potěšení v Mojžíšově zákoně se všemi jho obřady, oběťmi, řády i kněžstvím. Pro účastníka nové smlouvy jsou všechny tyto věci jenom stínem a nemá důvod, aby se zabýval stínem, když zde má plnost těla, které ten stín vrhá, samotného Pána Ježíše Krista. Kristus sám se stal jeho zákonem, proto nachází všechno své potěšení jenom v něm samotném. Ale i celé Písmo mu může být potěšením a radostí, protože celé Písmo svědčí o Kristu. Bůh se nad ním smiloval a ze své milosti mu dal život skrze víru v Pána Ježíše Krista. On je nyní jeho zákonem, stal se křesťanovým požehnáním, jeho plností, radostí, pokojem, moudrostí, spravedlností i posvěcením. Stal se mu vším, aby křesťan mohl být vším pro Krista. 

Kéž mě zahrne tvé slitování a budu žít, tvůj Zákon je pro mne potěšením. (Ž 119,77)

Další žalmistova prosba mluví o Božím slitování a o životě, který vyplývá z Boží milosti. Kde bychom byli, kdyby se nad námi Bůh neslitoval? Neměli bychom žádný život, ale byli bychom stále pod prokletím zákona, pod mocí hříchu, ve službě ďábla, ve svobodě od spravedlnosti. Ale Bůh se nad námi slitoval a poslal svého Syna, aby byl naším vykupitelem. V Kristu a pro jeho prolitou krev odpustil hříchy každému, kdo v něj věří a každému takovému dal život věčný. Bůh se slitoval, proto žijeme. Není tu jiný důvod než jeho slitování. A není tu jiná příčina, než je oběť Božího Syna, Pána Ježíše Krista. Kéž nám nesejde z očí a žijeme své životy s pohledem upřeným na Ježíše. 

Kéž se projeví tvé milosrdenství a potěší mě, jak jsi svému služebníku řekl. (Ž 119,76)

Kéž je tady Boží milosrdenství právě pro mě. Bůh je plný milosrdenství a slitování, ale co na tom, kdyby se to netýkalo mne? Já ho potřebuji zakoušet a poznávat. Toužím po něm a volám  k Bohu, aby mě nepomíjel ve svém jednání na této zemi. Bůh je věrný a ve své radosti se dává poznat těm, kdo se ho bojí, nevyhýbá se jim. Jeho dobrota se projevuje v jejich každodenním životě, kdy se stará nejen o všechno potřebné k životu v tomto světě, ale především je zahrnuje všemi duchovními věcmi a požehnáními, které potřebují. Tam, kde se lidé přibližují Bohu, Bůh se přibližuje k nim a blízkost je naplňuje radostí a potěšením. 

Kéž se projeví tvé milosrdenství a potěší mě, jak jsi svému služebníku řekl. (Ž 119,76)

Kéž se projeví Pánovo milosrdenství! To musí být naše každodenní volání. Kéž se projevuje do každého dne. Kéž se Bůh smiluje nad svými služebníky a jedná s námi uprostřed našich všedních dní ve svém milosrdenství, abychom byli zahrnováni jeho dobrotou, láskou a požehnáním navzdory všemu, v čem se zrovna nacházíme. Plnost jeho milosrdenství se nám už zjevila na kříži Pána Ježíše Krista, kdyby byly naše hříchy na jeho těle vystaveny Božímu hněvu, a my jsme spolu s ním zemřeli, abychom ve víře v něm měli věčný život. To je zjevení milosti, která zachraňuje a jeho milosrdenství o nás každý den pečuje a zachovává nás pro věčnost a pro jeho slávu.

Hospodine, vím, že tvé soudy jsou spravedlivé, pokořils mě pravdou. (Ž 119,75)

Pán Ježíš Kristus je ta pravda, která je cestou k životu (J 14,6) a stejně tak je pravdou, která osvobozuje (J 8,32). Ale právě tak je také pravdou, která pokořuje, protože nám ukazuje, jak moc se mýlíme. Z poznání pravdy o nás samých je zjevné, jak moc sami sebe přeceňujeme, z poznání pravdy o Bohu vychází najevo, jak nízce o Bohu smýšlíme. Pravda jde ruku v ruce se spravedlností a spravedlnost odhaluje zuřivost Božího hněvu i laskavost Božího milosrdenství. Boží spravedlivé soudy nás pokořují, protože vidíme, že si nezasloužíme žádné slitování, žádnou milost, žádné odpuštění. A přece nás Bůh v Kristu smířil sám se sebou a všechny naše hříchy nám odpustil pro přebohatou milost!

Hospodine, vím, že tvé soudy jsou spravedlivé, pokořils mě pravdou. (Ž 119,75)

Boží dítě poznalo pravdu, která ho osvobodila – bez toho žádný člověk nemůže být Božím dítětem. Musí poznat Ježíše Krista, který je tou osvobozující pravdou. S poznáním Pána pak přichází také další poznání, především poznání sebe samého, vlastní hříšnosti, bídy a ztracenosti. Ruku v ruce s poznáním Boží svatosti to následně vede k poznání Božích soudů, které jsou naprosto spravedlivé. Tato spravedlnost znamená, že všichni si zaslouží odsouzení, protože nikdo není spravedlivý, nikdo nedosahuje na požadavky Boží spravedlnosti. Proto musel Ježíš nést trest za naši nespravedlnost jako náš zástupce, abychom mohli být zachráněni pouhou vírou. To je dar Boží milosti – Bůh se prokázal jako naprosto spravedlivý ve svém soudu a dokonale milosrdný v našem spasení.

Ti, kdo se tě bojí, spatří mě a budou se radovat, neboť čekám na tvé slovo. (Ž 119,74)

Čekám na tvé slovo … Co asi stálo za těmito slovy v případě autora tohoto žalmu? Zjevně chtěl plnit Boží vůli, chtěl chodit po Pánových cestách, chtěl se radovat z Pánovy přítomnosti. Čekal … Trpělivě, tiše, ve víře, s láskou k Pánu i jeho slovu. Věděl, že nemusí spěchat, že Pán přijde včas, že pošle své slovo v pravou chvíli. Jediné, co musí udělat ten, kdo věří, je počkat na správný čas. Víra a čekání patří k sobě – jsou jako dvojčata, která chodí všude spolu. Milý čtenáři, čekáš na Pánovo slovo? Hledáš jeho vůli? Žiješ ve víře a z víry v něj? Upři svůj duchovní pohled k Pánu Ježíši Kristu, čekej na něj a on sám bude jednat.

Ti, kdo se tě bojí, spatří mě a budou se radovat, neboť čekám na tvé slovo. (Ž 119,74)

Kdyby se Bůh zaměřil na naše nepravosti, nikdo by nemohl obstát. Ale u něho je odpuštění, tak vzbuzuje bázeň (Ž 130,3–4). A bázeň před Hospodinem je počátkem moudrosti. Ti, kdo se bojí Boha, kdo jsou přemoženi úctou před ním, hrůzou z něho a láskou k němu, ti se radují, když vidí spravedlivé, když se setkají s tím, kdo čeká na jeho slovo. Ale žalmista vyhlížel na prvním místě Toho spravedlivého, Mesiáše, který bude čistý a neposkvrněný, a jako beránek Boží na sebe vezme hříchy svého lidu. Z toho se budou věčně radovat všichni, kteří se postavili na cestu moudrosti, kteří okusili bázeň před Pánem, kteří spatřili nádheru svého Spasitele. 

Ruce tvé mě učinily pevným, dej mi rozum, ať se naučím tvým přikázáním. (Ž 119,73)

Bůh sám tvaruje svůj lid nejenom jako celek, ale také každého jednotlivce. Když člověka přitáhne k sobě, dá mu rozum, dá mu duchovní porozumění Božím věcem a začíná ho učit svým přikázáním. Od okamžiku znovuzrození je Boží dítě učedníkem Ježíše Krista, který je cílem našeho křesťanského růstu. Boží láska, která byla vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán, nás motivuje k tomu, abychom stále znovu volali k Bohu, aby nám dal rozum, aby nás zahrnul svou moudrostí, aby nás učil svým přikázáním, protože ho milujeme a chceme ho následovat. Křesťan touží po Bohu, po jeho přítomnosti, po jeho doteku, po poznání Boha a po životě podle jeho Slova. 

Ruce tvé mě učinily pevným, dej mi rozum, ať se naučím tvým přikázáním. (Ž 119,73)

Bez rozumu se neobejdeme. Bůh nás zachraňuje ze své milosti, ale neobchází náš rozum. Potřebujeme slyšet a rozumět. Není to nic složitého, přesto je to něco naprosto zásadního. Je tady zpráva, která je vyhlašována, evangelium, které k nám přichází a které je mocí Boží ke spasení pro každého, kdo věří. Na něj se musíme spolehnout, abychom byli zachráněni. To je víra, která však začíná u porozumění. Bez porozumění nemůžeme být zachráněni, bez porozumění nemůžeme ani růst v poznání milosti, lásky a velikosti našeho Pána Ježíše Krista. Bůh zasahuje naši mysl i naše srdce – mocí svého Ducha vtiskává a vpisuje svůj zákon do mysli i srdce člověka, aby byl vyučen o Bohu a měl víru, která zachraňuje. Dej mi rozum, Bože!

Ruce tvé mě učinily pevným, dej mi rozum, ať se naučím tvým přikázáním. (Ž 119,73)

Hospodinova ruka není krátká na spasení, pozvedá se k vysvobození, Hospodinova ruka se pozvedá k soudu i k odplatě. Jeho ruka, je rukou Stvořitele, o jehož díle vypravuje obloha, do jeho rukou se klademe a nakonec do nich odevzdáváme svého ducha, stejně jako to v lidském těle učinil i náš Pán. Jeho ruce nás také činí pevnými. Pán Ježíš drží své milované ve své ruce, takže je z nich nic nemůže vytrhnout, a ujišťuje nás, že nás nic nemůže vytrhnout ani z Otcovy ruky. A potom to vše završuje prohlášením, že on a Otec jsou jedno (J 10,27–30). Jenom díky tomu, že právě on nás drží ve své ruce, můžeme pevně stát a vytrvat.