Zamyšlení z Božího slova

Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. (Gn 1,27)

Člověk je rozumná tvůrčí bytost se schopností smysluplné komunikace a smysluplného vztahu jak vzájemného, tak vztahu se svým Stvořitelem. To je něco, co odlišuje člověka od zvířat i od andělů. Na rozdíl ode všeho ostatního stvoření byl jenom člověk stvořen k Božímu obrazu. Ten obraz byl poničen pádem, hříchem, ale nezmizel úplně. I po pádu volá David k Bohu a říká: „Co je člověk, že na něho pamatuješ?“ (Ž 8,5). A nové narození skrze víru v Pána Ježíše Krista vede k novému stvoření, takže Pavel může napsat, že „na odhalené tváři Božích dětí se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – a to vše mocí Ducha Páně“ (2K 3,18).

I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.“ (Gn 1,26)

Tady se děje něco naprosto zásadního. Samotná řeč, samotný způsob Božího sdělení nás musí nutit k tomu, abychom se tady zastavili a přemýšleli nad tím. Najednou Bůh nepřikazuje „budiž něco“, ale „učiňme“ („zhotovujme“, Pavlík). Je to vlastně také příkaz, ale sobě, v první osobě množného čísla. Přesto z toho vyplývá to, že člověk je stvoření, je učiněný Bohem, stvořený – současně je však vrcholem celého stvoření. Žádné jiné stvoření nebylo stvořeno podle Božího obrazu, jenom člověk. Celé stvoření, až do stvoření zvířat, bylo učiněno pro člověka, včetně všeho rozdělení, které tam nacházíme, a člověk byl učiněn pro Boha. Jenom člověk je Božím obrazem a svou slávou a důstojností měl a má ukazovat na svého Stvořitele. 

A Bůh jim požehnal: „Ploďte a množte se a naplňte vody v mořích. Létavci nechť se rozmnoží na zemi.“ (Gn 1,22)

Na základě Božího příkazu země vydala zeleň, ze země povstala zvířata, všechna možná havěť, hmyz, ptáci, ryby, velicí netvoři (nejspíš dinosauři), stromy, rostliny, savci – to všechno jako by vyrostlo ze země, přirozeně se zformovalo mocí Boží a začalo se to rozrůstat po zemi. V čistotě, v plnosti, v nádheře, v rozmanitosti a pestrosti. Žádná zahrada není tak pestrá, jako bylo stvoření, když ho Bůh povolal k bytí. A Bůh jim požehnal! Bůh žehná svému stvoření, dobrořečí mu a povolává ho k plnosti a rozhojnění. Bůh je život a tento život z Boha vychází, vytéká, doslova tryská a proniká do celého jeho díla. Čeho se Bůh dotkne, k čemu Bůh promluví, to ožívá a překypuje to životem.

I řekl Bůh: „Buďte světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci! Budou na znamení časů, dnů a let. (Gn 1,14)

Čtvrtého dne Bůh stvořil nebeská světla. Nebyla stvořena proto, aby byla zdrojem světla – to bylo stvořeno již předtím (prvního dne). Druhého dne stvoření Bůh stvořil veškerou zeleň na zemi, která potřebuje světlo ke svému životu. Nebeská světla oddělují den a noc, cyklus, který tu byl už od počátku stvoření, ale nyní byl jasně vymezen. Jsou tu i na znamení časů, k určování časů, dnů a let. Věčný Bůh si dává záležet  na tom, aby se počítal čas v řádu let, dnů a časů. A nebeská světla jsou toho měřítkem. Jakkoliv se to lidé snaží změnit, poledne bude vždycky tehdy, když je slunce na vrcholu své dráhy – to je Boží čas. 

Bůh také řekl: „Zazelenej se země zelení: bylinami, které se rozmnožují semeny, a ovocným stromovím rozmanitého druhu, které na zemi ponese plody se semeny!“ A stalo se tak. (Gn 1,11)

Bůh stvořil rostliny rozmanitého druhu. Bůh zahrnul nově stvořenou zemi svou hojností a požehnáním. Nezůstala černobílým světem, kde se střídalo světlo a tma. Bůh stvořil světlo i tmu, oddělil vody nad klenbou od vod pod ní, dal povstat souši a oddělil ji od vod. A na soušii začíná s tkaním svého gobelínu – nesmírně pestrému a nádhernému. Bůh ve svém bohatství stvořil jak množství rostlin, tak množství živočichů v jejich rozmanitosti. Kvůli zachování života člověka by to nebylo potřeba. Ale bylo to nutné kvůli svědectví o tom, kdo je Bůh a jaký je, jaká hojnost a rozmanitost se v něm nachází a z něho plyne. Bůh je bohatý ve svém požehnání i ve své lásce k nám, kterou nám prokázal ve svém milovaném Synu.

Učinil klenbu a oddělil vody pod klenbou od vod nad klenbou. A stalo se tak. (Gn 1,7)

Bůh učinil přesně to, co si řekl, že učiní. A je to korunováno slovy: A stalo se tak. Totéž je dvakrát řečeno v den třetí a znovu v den čtvrtý. Bůh řekne, a stane se tak. Když Bůh řekne, že se má něco stát, tak se to prostě stane. O tom nemůže být pochyb od prvních veršů Bible, v nichž se nám Bůh představuje. Když Bůh řekne, že kdo věří v Syna, má život věčný, je to fakt, jímž nelze pohnout. A když prohlásí, že kdo v Syna nevěří, už je odsouzen, je to pravda, která by měla vyvolávat mrazení u každého, kdo nemá vyjasněný svůj vztah s Pánem Ježíšem Kristem. Věčný život i věčné zatracení jsou neochvějnou jistotou.

I řekl Bůh: „Buď klenba uprostřed vod a odděluj vody od vod!“ (Gn 1,6)

Na konci šestého dne stvoření Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Přesto je tady určitá asymetrie. Během šesti dnů stvořitelského týdne Bůh šestkrát o něčem prohlásil, že to je dobré, přesto je jeden den vynechán, den druhý, v jednom dni (ve třetím), Bůh prohlásil hned dvakrát, že to je dobré (oddělení vody od souše a vytvoření rozmanité zeleně). A šestého dne, kdy Bůh stvořil rozmanité druhy živočichů a člověka, pouze o těch prvních řekl, že to je dobré. K nebeské klenbě a ke stvoření člověka se Bůh takto nevyjádřil. Všechno, co Bůh stvořil, prohlásil za velmi dobré, nicméně nebeská klenba měla být prolomena a země zaplavena vodou nad klenbou a člověk měl padnout. Jak země tak člověk docházejí plného obnovení v Kristu.

Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první. (Gn 1,5)

Každý den jsme konfrontováni tím, co Bůh udělal během prvního dne stvoření. Každý den žijeme ve fyzickém světě a současně vnímáme duchovní svět a duchovní realitu. Každý den se v našich končinách střídá světlo a tma, noc a den, tedy to, co Bůh učinil během prvních čtyřiadvaceti hodin stvoření. Každý den tak můžeme přemýšlet o tom, jak dobré je světlo, jak požehnané je, když máme světlo, jak dobrý je Bůh, který nám dal své Slovo, aby nám bylo světlem v každodenním následování jeho Syna. Když se ráno probudíme, můžeme hned děkovat Bohu, že nás nenechal v temnotě spánku, v temnotě noci, můžeme děkovat Bohu za fyzický život, který nám dal, a máme děkovat také za duchovní život, který máme v jeho Synu

Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. (Gn 1,4)

Světlo bylo dobré a Bůh ho oddělil od tmy. Bez světla byla všude jenom tma. Ale Bůh stvořil světlo. Zatím nepotřebovalo zdroj, ten bude stvořen až čtvrtý den. Až Bůh stvoří nové nebe a novou zemi, ani tam nebude zdroj, protože světlem bude Bůh sám (Zj 22,5) a noci tam nebude. Na počátku ze tmy zazářilo světlo. Podobně i naše srdce, které bylo ve tmě, bylo ozářeno světlem Kristovy slávy. Proto je nám také řečeno: „Probuď se kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus“ (Ef 5,14). Lidé si zamilovali tmu, proto nechtějí přijít ke světlu a dokonce nenávidí světlo, protože světlo od samého počátku odhaluje temnotu a její skutky. 

I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo. (Gn 1,3)

Ve třetím verši Genesis 1 Bůh řekl: „Budiž světlo! A bylo světlo.“ To je jednoduchý popis stvoření. Naprosto jednoduchý a naprosto nepředstavitelný. Co přesně Bůh stvořil, když stvořil světlo? Nemáme jednoduchou odpověď ani na to, co je světlo z hlediska fyziky, která je exaktní a měřitelná, a která zjednodušeně definuje světlo jako viditelné spektrum elektromagnetického záření a současně tok částic, fotonů. Jak bychom mohli být schopni odpovědět na to, co přesně znamená světlo v Genesis 1,3? A co přesně to znamená, když Pán Ježíš říká, že on je světlo světa a skrze něj přišlo pravé světlo do tohoto světa (J 1,9). On je světlo světa (J 8,12) a kdo ho následuje, bude mít světlo života.

I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo. (Gn 1,3)

Třetí verš Bible mluví o Božím slově – Bůh řekl. Z jiných míst Písma víme, že Bůh promluvil slovo už v prvním verši Bible (J 1,1–3), ale zde je to vyjádřeno jasně. V prvním verši byl Bůh, v druhém verši je Duch svatý a ve třetím verši je Slovo – z perspektivy Nového zákona můžeme hned v úvodních verších Božího slova vidět celou Boží trojici, jak se podílí na celém stvoření. Bůh je jeden, takže to nakonec byla vždy celá Boží trojice, která se podílela a podílí na všem, včetně stvoření. Ale je radostné vidět takové věci jasně v konkrétních verších Písma. Je to povzbuzení pro srdce věřících, a vede to k radosti a ke chvále. Skrze to Slovo bylo stvořeno všechno, co jest.

Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. (Gn 1,2)

Máme před sebou verš, který způsobuje problémy nejen překladatelům, ale také vykladačům Písma. A myslím, že můžeme jenom trochu paběrkovat na tom, co je nám zde zjeveno, když se lehce dotkneme několika slov, kterým rozumíme. Je tu pustá a prázdná země, je tu temnota (světlo je stvořené až v dalším verši), je tu propast a jsou tu vody. Je tu Duch Boží, který „vál a vířil nad vodami“. Ta slova, která jsou zde použitá k popisu země, v nás nevyvolávají úplně nejlepší představy, přesto bychom však neměli předbíhat, protože poslední verš první kapitoly mluví o tom, že všechno, co Bůh stvořil, bylo velmi dobré (Gn 1,31). Hned v druhém verši Bible je Duch Boží, jímž jsme znovuzrozeni, a který nám svědčí o Kristu. 

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. (Gn 1,1)

V Kristu, pro Krista a skrze něj byl stvořen svět viditelný i neviditelný (Ko 1,16). To bylo na počátku, kdy Bůh stvořil nebe a zemi, svět duchovní a fyzický, svět duchovních bytostí včetně místa, kde Bůh sám přebývá v nepřístupném světle, ve své slávě a nádheře a svět, do něhož vstoupil ve svém Synu, který se rozhodl stvoření vykoupit, očistit, zachránit, proměnit v místo, kde duchovní bude splývat s fyzickým. Jan viděl, jak od Boha sestupuje nové nebe a nová země (Zj 21,1nn). Je to místo, kde Bůh přebývá uprostřed svého lidu, kde jsou lidé v nových tělech, která byla vzkříšena a posvěcena krví Beránka. Fyzický svět, který jde ruku v ruce se světem duchovním. To bylo od počátku cílem stvoření.

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. (Gn 1,1)

Trojjediný Bůh stvořil svět viditelný i neviditelný. Poselství Písma je od prvního verše velmi jasné: je jenom jeden Bůh! Žádní jiní bohové nejsou! A jsou-li někde nějací jiní bohové, jsou to na straně jedné jenom stvořené bytosti, tedy omezené v rozsahu i moci a na druhé straně jsou to uzurpátoři, kteří kradou to, co je Boží. Ve světle Bible nemá polyteismus, tedy víra v mnoho nejrůznějších bohů, žádné místo. Biblická víra je velmi výlučná – je jenom jeden Bůh, trojjediný Bůh – Otec, Syn a Duch svatý, a je jenom jedna cesta k němu – a to je z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. Nikdo nepřichází k Bohu jinak, než skrze Krista (J 14,6). 

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. (Gn 1,1)

Bůh stvořil … Na počátku byl jenom Bůh a potom Bůh stvořil. Je tady Bůh a je tady stvoření. Jenom Bůh je nestvořený a je oddělený od svého stvoření. Toto stvoření nemůže být nikde jinde než v Bohu samotném, současně je však Bůh od tohoto stvoření oddělený. Tento jednoduchý text na samotném počátku Bible odporuje všem falešným náboženstvím panteismu. Ten tvrdí, že Bůh je plně obsažený ve stvoření, takže když uctíváme jakoukoliv část stvoření, uctíváme tím Boha a máme k němu přístup. Ale Bůh Stvořitel, který se nám dává poznat ve svém Slově, je sice všudypřítomný, ale také přesahuje veškeré stvoření a je nad celým svým dílem, je oddělený od svého stvoření, a od veškerého svého stvoření se odlišuje.

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. (Gn 1,1)

Na počátku jeden trojjediný Bůh stvořil všechno. On je jediným původcem všeho, co je. Co on nestvořil, to není. Tento první verš Bible vyvrací dualismus, tedy učení, které říká, že tady jsou dvě protikladné, rovnocenné síly, které spolu v tomto světě bojují, dobro a zlo, Bůh a ďábel. Jenom Bůh je stvořitel a není nikdo, kdo by mu byl roven. Jenom Bůh je nekonečný a nestvořený, zatímco satan je omezenou a stvořenou bytostí. Satan je mocný anděl, ale je to jenom anděl – a je to padlý anděl, proto je zlý. I když chtěl být roven Bohu (a to byla příčina jeho pádu), nemůže toho dosáhnout. A kromě toho, je také poraženým nepřítelem, protože Ježíš, Boží syn, nad ním na kříži zvítězil.

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. (Gn 1,1)

Na počátku nebyla hmota – žádná hmota neexistovala. Všechnu hmotu stvořil Bůh. Všechno – svět hmotný i duchovní, viditelný i neviditelný – stvořil Bůh. To je hlavní myšlenka prvního verše. První verš Písma je tedy odmítnutím materialismu, protože nám ukazuje, že hmota není věčná a že částice se neuspořádaly samy do inteligentního, jemně vyladěného a harmonického systému, který můžeme vidět, kamkoliv se podíváme. To první, co tady bylo, bylo věčné a duchovní, a nebylo to něco, byl to někdo – Bůh, který stvořil nebe a zemi. A to nám ukazuje, co je podstatné, co je důležité – nikoliv to materiální, hmotné, ale to duchovní, ačkoliv i o tom hmotném Bůh prohlásil, že je velmi dobré a když se naplnil čas, Boží syn se stal tělem.

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. (Gn 1,1)

Na počátku byl Bůh. Tento první verš Bible je smrtelnou ranou ateismu, protože na počátku Bůh stvořil nebe a zemi. Bohem všechno začíná a bez Boha by tady nebylo vůbec nic, protože to byl on, kdo na počátku stvořil. Od Boha se všechno odvíjí a bez něj nedává nic smysl. Ať už jsou vysvětlení a „důkazy“ ateistů jakékoliv, nakonec vždycky narazí na neschopnost vysvětlit původ hmoty a musí se uchýlit k tomu, co tolik vyčítají teistům – k víře. Musí věřit, že se to všechno obešlo bez Boha. Je to víra, která je postavená čistě „na vodě“, tady na ničem, nemá žádné racionální odůvodnění a nedává žádný smysl. V této víře je člověk „něco“ mezi dvěma „nic“ – před ním bylo nic, potom je on, a po něm následuje opět „nic“.

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. (Gn 1,1)

První věta Bible začíná počátkem. Boží slovo nás přivádí do světa, který má svůj počátek. A nejenom tento svět. Všechno v tomto světě má svůj počátek. Kromě Boha samotného neexistuje nic, co by počátek nemělo. Jenom trojjediný Bůh, Otec, Syn a Duch svatý, je věčný – bez počátku a bez konce. Počátek nám totiž také říká, že je zde i nějaký konec. Všechno, co má někde svůj počátek, bude mít jednou také svůj konec. Nicméně z této trýznivé marnosti se lidé mohou vymanit, když se ve víře přiznají k tomu, který sám sebe označuje za „Počátek i konec“, nebo také za „Alfu i Ómegu“, první a poslední písmena řecké abecedy, k Pánu Ježíši Kristu. On je ten, kdo vede naši víru od počátku až do konce.