25. února

V srdci jsem si řekl: Co potkává hlupáka, potká i mne. Nač jsem tedy byl tak nadmíru moudrý? A v srdci jsem usoudil, že i to je pomíjivost. (Kaz 2,15)

Šalomoun podnikal velkolepé věci – kromě chrámu a svého paláce, nechal postavit řadu dalších staveb, zakládal vinice, sady, rybníky i lesy. Ale najednou to vypadá, jako kdyby všechna moudrost, kterou k tomu použil, byla k ničemu. Klade si otázku, jaký to má smysl být tak nadmíru moudrý – vždyť moudrý muž i pošetilec nakonec vezmou za své, oba jsou pomíjiví jako obláček páry nebo letní kvítí. Ale i když obojí je pomíjivost, moudrost nese více užitku než pošetilost a je ve všech směrech lepší než hloupost. Hlupákovi se obvykle nepovede dobře, a někdy se dobře nepovede ani moudrému, ale moudrost vede k poznání pravdy, která osvobozuje, vede člověka k Bohu a k evangeliu, které jsou cestou k věčnému životu.