28. února

Pojal jsem nenávist k životu, zošklivilo se mi, co se pod sluncem děje. To vše je pomíjivost a honba za větrem. (Kaz 2,17)

Ó, jak je to přirozené a pochopitelné! Když člověk vidí marnost života, marnost svého úsilí, přestane vidět rozdíl mezi moudrostí a pošetilostí – a oprávněně, protože v jistém slova smyslu tu žádný rozdíl není, neboť moudrý i pošetilý jednoho dne vezmou za své – je snadné propadnout trudomyslnosti. Lehce se člověku zoškliví celý život a duše, která miluje Pána Ježíše Krista, touží jen po tom, aby Pán přišel co nejdříve. Ale Pán nás nepostavil do světa kvůli tomu, abychom jenom roztouženě vzdychali po tom světě budoucím, ale abychom v tomto světě byli svědectvím a žili zde k Boží slávě. Bůh stvořil svět pro člověka a ne člověka pro svět a s Boží moudrostí můžeme už nyní zakoušet plnost milosti, radosti i pokoje.