Biblické volání k duchovní jednotě
Každá církev čelí realitě konfliktů.
V celém Novém zákoně vidíme, že konflikty byly neustálým problémem, s nímž se potýkala raná církev, a povaha těchto konfliktů se lišila od církve k církvi. Jak jsme již dříve poznamenali, snad žádná církev v Novém zákoně nebyla tak sužována konflikty jako ta v Korintu.
Ježíš varoval před konflikty během svého pozemského působení, když řekl: „Každé království vnitřně rozdělené pustne a žádná obec ani dům vnitřně rozdělený nemůže obstát.“ Žádná církev nemůže přežít, pokud je rozdělena a ovládána frakcemi. Jednota je zásadní pro přežití církve a její schopnost naplňovat Boží povolání v moci Ducha. Proto vidíme, že Pavel začíná oslovovat Korinťany právě v tomto klíčovém bodě: protože věděl, že pokud by se nejprve pokusil řešit jejich ostatní problémy, církev by se kvůli jejich nejednotě stejně rozpadla.
I když se církev nerozpadá kvůli konfliktům, církevní spory přesto vysávají ze sboru život a radost. John MacArthur napsal: „Málokterá věc demoralizuje, odrazuje a oslabuje církev tolik jako hašteření, pomlouvání a hádky mezi jejími členy.“ Církev by měla být duchovní oázou oddělenou od světa, kam věřící přicházejí, aby byli osvěženi Duchem Božím, když uctívají a poslouchají kázání Božího slova. Když je však církev sužována rozkoly a její členové se hádají a bojují mezi sebou, stává se místem, kde nikdo nechce být. Taková atmosféra demoralizujícího odrazování paralyzuje církev a znemožňuje jí radostně nést evangelium národům.
Pavel se proto rozhodl řešit problém sporů v korintské církvi a v 1. Korintským 1,10–17 ukazuje, jak tyto spory urovnat. V tomto úryvku Pavel uvádí tři body, jak spory v církvi urovnat.
Prvním bodem je výzva k jednotě. Než se Pavel pustí do konkrétních detailů situace v Korintu a toho, jak by věřící měli tuto otázku řešit, chce Korinťanům – a v širším smyslu všem křesťanům – ukázat často nepochopený a nesprávně aplikovaný standard církevní jednoty. Standard, který Pavel předkládá, zahrnuje tři věci.
Za prvé, církevní jednota zahrnuje vyznávání stejné pravdy.
Když se podíváme na situaci v korintské církvi, vidíme jeden zásadní problém: členové církve se navzájem stavěli proti sobě kvůli tomu, co říkali o pravdě. Ať už šlo o různé učitele Božího slova, nebo dokonce o samotného Pána – pro ty, kdo uznávali jako jediného lidského vůdce Ježíše –, Korinťané se chovali, jako by Pavel, Apollos, Petr a Ježíš říkali různé věci.
Pavlův argument tedy zní jednoduše: jako věřící v Ježíše Krista, kteří jsou členy téže místní církve, se všichni musíme shodnout na téže pravdě. Na úrovni doktríny musíme všichni říkat totéž o tom, co učí Bible, zejména o ústředních doktrínách víry. Na praktické úrovni bychom si všichni měli uvědomit, že pokud jsme členy, nesmíme stavět věřící proti věřícím, zejména jednoho vedoucího proti jiným vedoucím, jako bychom všichni nevěřili stejným věcem o Bohu a jeho Slovu.
Uvědomujeme si, že v církvi budou v různých záležitostech panovat určité neshody. Pavel neříká, že bychom měli mít stejný názor na každé možné téma pod sluncem, ale pokud jde o základní učení naší víry, musíme se shodnout a mluvit stejným hlasem.
Problémy často vznikají v oblastech, kde máme odlišný názor na méně důležité otázky, nebo kde máme v různých záležitostech jiné preference či přání než někdo jiný. Proto Pavel pokračuje a uvádí druhý aspekt jednoty církve, přičemž poznamenává, že věřící, kteří dodržují tento standard, si uvědomují, že hrají za stejný tým.
Křesťané mají za úkol odstranit zbytečné rozdělení, aby tak splnili Boží příkaz být jednotnou církví. Pavel zde ve skutečnosti vyzývá korintské věřící, aby žili podle Ducha, místo aby podléhali touhám těla. V Galatským 5,13–26 se Pavel touto otázkou zabývá, když vyzývá Galatské, aby se zdrželi využívání své svobody v Kristu k uspokojování svých vlastních tělesných tužeb a aby sloužili druhým v lásce. Pokud budeme uplatňovat svou svobodu podle těla, místo abychom byli motivováni láskou z Ducha, nebo když si lidé navzájem závidí a napadají se, skončíme tím, že zničíme sami sebe i ostatní v církvi.
Samozřejmě existují situace, kdy je rozdělení nezbytné. Pavel ve svých spisech jasně uvádí, že v církvi musí existovat jasná hranice pravdy a svatosti; a když někdo tuto hranici překročí, musí dojít k rozdělení a oddělení. Cílem takového nezbytného rozdělení je však budoucí jednota; realita je však taková, že pokud dochází k trvalému hříchu nebo šíření falešného učení bez pokání, nemůže o jednotě být ani řeč. Nemůžeme předstírat, že existuje jednota, a přitom vystavovat Boží stádo riziku zničení.
Další otázka vyvstává, když se zamyslíme nad tím, jak hrát za stejný tým a zachovávat jednotu, k níž nás Bůh jako Kristovo tělo vyzývá, a to konkrétně v případě, kdy panují neshody ohledně toho, jak by měla církev v určitých situacích postupovat. Jak má církev fungovat, když musí učinit rozhodnutí, ale neexistuje shoda ohledně toho, jakým směrem se vydat? Právě v tomto bodě potřebujeme biblické pochopení role vedení. Možná jedním z hlavních důvodů, proč byla církev v Korintu tak rozdělena, bylo to, že sbor nežil v ochotné podřízenosti těm, které Bůh postavil nad ně jako autority. Pavel tedy naléhavě vyzývá Korinťany, aby se podřídili svým vedoucím, těm jmenovaným i nejmenovaným, kteří pomáhají v práci církve.
A konečně, výzva k jednotě církve znamená, že všichni musíme uplatňovat stejné smýšlení.
Než se jednota stane vnější realitou, musí nejprve vzniknout jako způsob uvažování. Jednota i rozkol pramení ze způsobu, jakým uvažujeme, a z myšlenek, které uplatňujeme. Pavel nás zde vyzývá k jednotě tím, že nám připomíná, že to, jak věřící vyznávají stejnou pravdu a hrají za stejný tým, vychází z uplatňování stejného způsobu smýšlení.
Pavel nejprve říká, že musíme být uvedeni do úplnosti, což znamená být uvedeni do správného stavu nebo být uvedeni do souladu. Z toho implicitně vyplývá, že naše myšlení je ze své podstaty narušené a že přirozený způsob našeho uvažování nás k jednotě nedovede. Naše mysli je třeba upravit a uvést do správného stavu. Proto Pavel v Římanům 12:2 píše, že musíme být proměněni ve své mysli a obnoveni ve svém myšlení. Křesťanům prospěje, když udělají krok zpět a prozkoumají sami sebe a své myšlení, aby posoudili, zda je v souladu s Duchem, nebo s tělem.
Slovo posouzení úzce souvisí se slovem „mysl“, má však poněkud odlišný význam, neboť se zaměřuje na záměry mysli a odkazuje na naše touhy, sklony, názory a cíle. V 1. listu Korintským 1:10 vidíme, že věřící by měli mít všichni stejný cíl, což je shrnuto v listu Filipským 1:27, kde Pavel píše, že bychom se všichni měli společně snažit o evangelium. Věřící v místním sboru, bez ohledu na to, v jaké službě působí, by měli přizpůsobit své myšlení tak, aby měli stejný záměr jako lidé v jiných službách, i když mají jedinečné dary a různé povahy.
Ve svém komentáři k 1. listu Korintským MacArthur napsal: „Shoda v názorech a úsudcích vylučuje jednotu vynucenou nebo pokryteckou. Jednota musí být upřímná… Člen, který zásadně nesouhlasí s vedením a směřováním své církve, nemluvě o učení, nemůže být ve svém křesťanském životě spokojený ani plodný, ani nemůže být pro sbor žádným přínosem.“ Je velmi důležité pochopit, že jednota, kterou si přeje Pavel a (co je nejdůležitější) Kristus, je upřímná jednota, vycházející ze srdce, které si skutečně cení jednoty Božího lidu.
Toto je výzva k jednotě. Chválím Boha za jednotu, kterou udržuje v církvích po celé této zemi i po celém světě, a modlím se, aby jeho Slovo sloužilo k ještě silnějšímu upevnění této jednoty mezi námi.
Přidat komentář