Duch evangelia

Opět používáme pojem, který se na stránkách Písma svatého sám o sobě neobjevuje. Ačkoli však jeho zvuk není slyšet, jeho smysl a podstata tam zcela jistě jsou – a je to pojem, jehož použití se stěží můžeme vyhnout, máme-li se vyjádřit přesně a rozumně. Zatímco všichni lidé jsou ze své podstaty „zákoníci“, nikdo kromě těch, pro které se Kristovo evangelium stalo Boží mocí ke spasení, není obdařen skutečným duchem „evangelia“. Tyto pojmy jsou protikladné, stejně jako jsou protikladné tma a světlo, otroctví a svoboda.

Jedno je důsledkem pádu – druhé je plodem obnovy. Jedno je projevem sebestřednosti – druhé je výsledkem sebezapření. Jedno je dílem pýchy a nezávislosti – druhé je projevem pokory a závislosti. Jedno je nepřátelství, které má tělesná mysl vůči Boží milosti, druhé je smíření obnovené mysli s nezaslouženým milosrdenstvím.

Duch evangelia se projevuje tam, kde srdce bije v souladu s podstatou a jádrem evangelia. Evangelium nepřikládá člověku žádnou hodnotu – a vše připisuje Kristu. Evangelium k nám přichází na základě předpokladu – nebo spíše plně prokázaného faktu –, že jsme ztracené bytosti – beznadějně, bezmocně a nenávratně ztracené v sobě samých. Přichází k nám jako k těm, kteří jsou spravedlivě odsouzeni svatým Božím zákonem, jako k těm, kteří jsou i nyní pod Božím prokletím, jako k těm, kteří se řítí vstříc věčnému zničení! Evangelium vypráví o úžasném daru, který Bůh připravil pro zkažené a ohavné hříšníky. Oznamuje nesmírné bohatství milosti těm, kteří jsou jeho zapřisáhlými nepřáteli. Prohlašuje úplné a dokonalé spasení pro všechny, kteří jsou ochotni je přijmout. Nejenže zvěstuje úplné odpuštění a vysvobození z pekla – ale slibuje věčný život a věčnou slávu všem, kteří věří v jeho radostnou zvěst; a nabízí tato neocenitelná požehnání zdarma, „bez peněz a bez placení“.

Evangelium nám zjevuje, jak může Bůh projevit milosrdenství vůči vzpurným, aniž by tím ohrozil svou spravedlnost, jak může přijmout bezbožné, aniž by tím poskvrnil svou svatost, jak může odpustit trest za hřích, aniž by tím zneuctil svůj zákon, jak může spasit i ty největší hříšníky, k chvále slávy své milosti. Osoba a dílo Krista poskytují úplnou a dokonalou odpověď na každou z těchto otázek. Bůh neprokázal milosrdenství na úkor spravedlnosti – neboť vydal Krista, „aby se stal smírnou obětí [tj. aby uspokojil Boží spravedlnost] pro ty, kdo věří“ (Ř 3,25). Bůh neposkvrnil svou svatost – ale naopak ji zosobnil a oslavil tím, že neušetřil svého vlastního milovaného Syna (Ř 8,32), když ten nesl hříchy svého lidu. Bůh nezlehčil zákon, neboť ten byl vyvýšen a poctěn tím, že Immanuel mu prokázal dokonalou a trvalou poslušnost v myšlenkách, slovech i činech. Bůh může spasit i ty největší hříšníky k chvále slávy své milosti, aniž by od nich vyžadoval jakoukoli cenu – protože plnou úhradu za jejich dluhy obdržel v oběti na Golgotě, která měla a má nekonečnou hodnotu!

Tam, kde je evangelium uplatňováno nadpřirozenou mocí Ducha, která přemáhá veškerý odpor proti němu, rozum upřímně souhlasí s jeho obsahem, srdce se z něj raduje, vůle na něj reaguje, a tak se v duši rodí „duch evangelia“. Hříšník je pak evangelizován v pravém a plném smyslu tohoto slova. Nejenže odhazuje zbraně svého boje proti Bohu, ale také zavrhuje špinavé hadry své vlastní spravedlnosti. Bylo mu umožněno vidět a pocítit, že je zákonem tak odsouzen, že ví, že v sobě samém nemá žádnou pomoc. Byl přiveden k poznání, že jeho duše je smrtelně nemocná – a že nikdo kromě velkého Lékaře mu nemůže pomoci. Nyní ví, že je chudák, zcela závislý na Boží milosti – a proto je evangelium Boží milosti nejvhodnější pro jeho potřebu a nejslavnější zvěst pro jeho srdce. Je pro něj stejně vítané jako jídlo pro hladovějícího člověka, jako by byl pohár studené vody pro toho, kdo trpí v ohni pekelném.

Kdekoli bylo porozumění osvíceno Bohem, kdekoli se srdce otevřelo, aby přijalo Boží evangelium – tam vládne „duch evangelia“. Takový člověk říká: „Ty, Kriste, jsi vše, co chci – v tobě nacházím více než je všechno ostatní. Tvá spravedlnost je dostatečná, aby mě ospravedlnila před Bohem. Tvá svatost je mým posvěcením. Tvá krev smývá mou nečistotu. Tvé zásluhy vyvažují mou nehodnost. Tvá moc je dostatečná pro mou slabost. Tvé bohatství uspokojuje všechny mé potřeby. Slyšel jsem tvůj hlas, Pane Ježíši, a nic jiného už nechci slyšet. Viděl jsem tvou tvář, Pane Ježíši – celá má duše je nasycena.“

Takový člověk byl přijat v Milovaném, získal před Bohem postavení, které nemůže zpochybnit ani zákon, ani satan, a stal se Bohu bližším a dražším než svatí andělé. Řekněte takovému člověku, že se od něj ještě něco jiného vyžaduje, než ho Bůh bude moci přijmout s uznáním – že ke Kristovu vykoupení musí přidat své vlastní dobré skutky – a on takovou pomluvu s nejhlubším odporem odmítne jako ďáblovu lež!

Je však třeba zdůraznit, že ačkoli je veškerý „duch evangelia“ protikladem ducha „zákonictví“, je zároveň i naprostým protikladem ducha bezuzdnosti. Kristus zachraňuje svůj lid „z jeho hříchů“ (Mt 1,21). To znamená, že je zachraňuje od lásky k hříchům a od jejich nadvlády – stejně jako od jejich poskvrnění a trestu. Evangelium zvěstuje úžasnou Boží milost – ale jeho milost se neprojevuje na úkor spravedlnosti, nýbrž „vládne skrze spravedlnost“ (Ř 5,21). Právě ta milost, která hlásá bezplatné a úplné spasení, bez peněz a bez placení, také mocně a proměňujícím způsobem působí v těch, kteří ji přijímají, „učí nás [účinně, ne teoreticky], abychom se zřekli bezbožnosti a světských žádostí a žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku“ (Tt 2,12). Evangelium je velmi daleko od hlásání bezzákonnosti. Když se apoštol zeptal: „Rušíme tedy [kázáním spasení pouze z milosti] zákon skrze víru?“, odpověděl: „Rozhodně ne! Naopak, zákon potvrzujeme“ (Ř 3,31), neboť věřící je „pod zákonem Kristovým“ (1K 9,21).

Čím účinněji evangelium působí v těch, kdo věří, tím více se tito lidé vnitřně i navenek přibližují Kristovu obrazu. A Pán Ježíš prohlásil: „Plnit, Bože můj, tvou vůli je mým přáním, tvůj zákon mám ve svém nitru“ (Ž 40,8). To je také, podle míry každého z nich, zkušeností a uznáním každého, koho Pán zachránil. Apoštol řekl: „Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím“ (Ř 7,22), což bylo vyjádření podstatného prvku „ducha evangelia“. Tam, kde srdce bije v souladu s evangeliem, je jeho majitel nejen osvobozen od zákonictví nebo sebeospravedlňování, ale je také ochráněn před duchovní bezzákonností. Ačkoli žádný hříšník není ani nemůže být spasen na základě svých vlastních skutků – evangelium a spasení z milosti nejsou zdaleka nepřáteli dobrých skutků, ale naopak je podněcují: „Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil“ (Ef 2,10 a srov. Tit 2,14).

„Duch evangelia“ je tedy takový, který se drží zlaté střední cesty mezi dvěma zlovolnými a osudovými extrémy: zákonictvím a bezzákonností; sebespravedlností a uspokojováním vlastních tužeb. Proti těmto dvěma zlům se musí křesťan neustále mít na pozoru jak v učení, tak v praxi. Na jedné straně v něm totiž vždy existuje sklon „pohrdat Boží milostí“ (Ga 2,21), „pozbýt milosti“ (Ga 5,4), k čemuž dochází vždy, když jako základ pro naše přijetí u Boha předkládáme něco ze sebe samých. Na druhé straně máme vždy sklon „zaměňovat Boží milost v nezřízenost“ (Juda 4), k čemuž dochází, když troufale dáváme volnost tělu a následujeme cestu své vlastní vůle pod záminkou, že to nemůže ohrozit naši věčnou jistotu v Kristu. Abychom čelili vzpourám ducha zákonictví, musíme si neustále připomínat, že nemáme nic dobrého kromě toho, co v nás vykonal Bůh, a proto nemáme důvod k chlubení – že jsme tím, čím jsme – z milosti Boží. Abychom se postavili proti působení bezuzdnosti, musíme neustále uvažovat o tom, že nepatříme sami sobě – ale že jsme „vykoupeni za velkou cenu“ a že nejvíce oslavujeme Krista, když následujeme příklad, který nám zanechal.