Co Bůh říká k neřádům své církve

„Hospodin, Bůh náš“, říká Jozue lidu izraelskému, je „Bůh žárlivý, nepromine vám vaše nevěrnosti a hříchy“. V Písmu nacházíme, co na to říká, že mu jeho lid tak často z cesty uhýbá.

Jeho žárlivost je veliká, jak říká skrze Mojžíše: „Pokolení pokřivené a potměšilé do zkázy se vrhlo. Pro svá poskvrnění přestalo být jeho syny. Takto odplácíte Hospodinu, lide zbloudilý a nemoudrý? Cožpak není on tvůj Otec? Vždyť mu patříš. On tě učinil a zpevnil.“ A skrze Micheáše: „Slyšte to, všichni lidé, napni pozornost, země, se vším, co je na tobě! Panovník Hospodin buď proti vám svědkem.“ A skrze Amose dodává: „Nikdy nezapomenu na žádný jejich skutek. Nebude se nad tím třást země a truchlit každý její obyvatel?“

Bůh pamatuje, napomíná a prosí, jako například skrze Mojžíše: „Rozpomeň se, lide můj, že jsem si tě vyvolil, abys byl mým lidem. Proč jsi tedy opustil Boha, svého stvořitele, a nevážíš si své spásy?“ A skrze Ezechiela říká: „Odvraťte se od svých zlých cest. Proč máte zemřít, ó lide izraelský?“ Podobně skrze Micheáše: „Lide můj, co jsem ti udělal, že mě popouzíš? Rozpomeň se, že jsem tě vykoupil, abys poznal mou hojnou spravedlnost.“ A opět skrze Davida: „Kdyby mě můj lid chtěl poslouchat a Izrael by chodil po mých cestách, jistě by jeho čas byl pokojný až na věky!“

Hrozí však i zuřivě, jako skrze Jeremiáše: „Poněvadž to činíte, a když na vás volám, neozýváte se, zavrhnu vás od své tváře.“ A skrze Ezechiela: „Hle, trestal jsem vás často, ale k čemu to bylo? Proto nyní přidám hubící metly.“ Skrze Ozeáše pak praví: „Vítr rozsíval můj lid, vichřici budou sklízet.“ A opět: „Slyšte slovo Hospodinovo, neboť Hospodin má spor se svým lidem, protože v této zemi není žádná věrnost, žádné milosrdenství ani žádné poznání. Pustím svůj hněv na všechno, co v ní přebývá; zahynou živočichové, ptactvo i ryby. Můj lid bude vyhlazen pro nevědomost, protože opustil zákon svého Boha. Stane se to lidu i kněžím, neboť chci potrestat jejich cesty a odplatím jim za jejich skutky.“ Také skrze Amose říká: „Přišel konec mého lidu, již nebudu promíjet. Způsobím, že jim slunce zajde v poledne, a uvedu na ně tmu. Vaše svátky proměním v kvílení a vaše zpěvy v naříkání. Sešlu na ně hlad – ne hlad po chlebu a žízeň po vodě, ale po slyšení slov Hospodinových; ačkoliv budou běhat a hledat mé slovo, nenajdou ho.“ A skrze Jeremiáše ještě hrozivěji: „Kdo by se nad tebou slitoval, Jeruzaléme? Kdo by tě litoval? Vždyť jsi mě opustil, praví Hospodin, a proto, hle, vztahuji svou ruku, abych tě zničil; neboť mě již unavilo litovat. Hle, již zničím svůj lid, protože se neodvracejí od svých cest. A i kdyby ke mně volal, neslituji se. Běda jim, až se od nich odvrátím.“

Ještě varuje věrné, jako skrze Sofoniáše: „Zpytujte se, zpytujte, ó národe nemilý! Dříve než přijde rozhodnutí, dříve než nastane prchlivost, snad se ukryjete v den hněvu.“ A skrze Jeremiáše mnohem laskavějšími slovy: „Rozmysli se, Jeruzaléme, aby se od tebe neodloučila má duše, abych tě neproměnil v pustinu.“ A dále: „Navrať se, vzpurná dcerko izraelská, praví Hospodin, a má hněvivá tvář se na vás neoboří, neboť jsem dobrotivý a nedržím hněv navěky. Jen uznej svou nepravost.“

Naposledy pak, když ani prosby, ani pohrůžky nepomáhají, mstí se a trestá skutky. Jako potrestal rajský nepořádek vyhnáním nás všech do bídy a lopotné práce, jako neřád prvního světa zaplavil potopou a vzpurné Izraelity nechal všechny zahynout na poušti. V jejich zemi pak několikrát krotil jejich prostopášnost válkami, hladem a morem, až je nakonec i s jejich zemí vyvrátil a zanechal jen zbytky. I ty pak poslal do sedmdesátiletého káznění v Babyloně, aby se naučily poznat, jak hořkou věcí je opouštět Hospodina a nedbat na bázeň před ním. Potom, když opět nechtěli být jeho lidem, nechal je úplně zahynout a rozptýlit po celém světě. Na nepobožné a nesvorné křesťany posílal nejprve Nerony, Diocleciány a Maxencie, potom Mohameda a papeže, a v těchto posledních časech Turka a Španěla.

Stejně tak i naše nynější zkáza nebyla přivolána ničím jiným než našimi hříchy, kterých jsme se všichni dopouštěli – jedni zjevnou rozpustilostí, druzí falešným pokrytectvím. Všichni, pravím, nižší i vyšší, světští i duchovní, jsme zkazili své cesty. Žili jsme podle příkladu světa a chovali k sobě větší nenávist než ti, kteří jsou vně církve. Proto jsme roznítili horlivost Boží, takže se hněval a hrozil, až s námi nakonec naložil podle svých spravedlivých svědectví a pohrůžek, jichž jsme nedbali, dokud jsme je nepocítili na vlastní kůži.

Naložil s námi, pravím, podle svého hněvu tak, že s Jeremiášem nemůžeme dostatečně oplakat zkázu dcery lidu svého. Naši nepřátelé se stali našimi pány a našim odpůrcům se začalo dařit. Padali jsme rukou nepřátel a nebyl nikdo, kdo by nás zachránil; protivníci se dívali a posmívali se našemu pádu. Bůh nám na hrdlo vložil jho jako pevně spletené provazy, ocelový řetěz nás zatížil. Krmil nás hořkostí a napájel pelyňkem. Hospodinova hněvivá tvář nás rozptýlila, vydal nás do moci ukrutníků, kteří nešetřili kněží ani neprojevili milost starcům. Sledovali naše kroky, takže jsme nemohli chodit po svých ulicích, pronásledovali nás po horách a na poušti na nás strojili léčky.

Naše dědictví připadlo cizím, náš majetek se dostal do rukou cizozemců. Byli jsme sirotky ve vlastních domech, vlastní vodu jsme museli pít za peníze a svůj chléb si kupovat. Ba co víc, na vlastních hrdlech jsme snášeli protivenství, dřeli jsme, žili v neustálém strachu, utíkali jsme jako jeleni a neměli žádný oddech. Otroci nad námi panovali a nebyl nikdo, kdo by nás vytrhl z jejich rukou. Znásilňovali ženy i panny, naše knížata byla zavražděna, naše mládence nutili k otrocké práci u mlýnských kamenů (jako nástroje své tyranie) a chlapce k nošení dříví (k napomáhání modlářství). Veškerá naše radost ustala, naše plesání se obrátilo v kvílení. Naše chrámy proměnili v pustinu a svým řevem a křikem poskvrnili všechny stánky živého Boha v zemi, takže jsme neviděli svá znamení a neslyšeli své proroky. Naši nepřátelé již říkali: „Vyhubme je úplně.“ A tak je jen velikým milosrdenstvím Hospodinovým, že jsme zcela nevyhynuli; jeho slitování totiž neustávají, ale jsou nová každého rána.

Proto nás již, ó Hospodine, obrať k sobě a budeme obráceni! Obnov naše dny, jako byly za starodávna. Nebo nás snad nadobro zavrhneš a budeš se na nás hněvat tak velice?