Zvěstovatelé radostných věcí

• Vystup si na horu vysokou, Sijóne, který neseš radostnou zvěst, co nejvíc zesil svůj hlas, Jeruzaléme, který neseš radostnou zvěst, zesil jej, neboj se! Řekni judským městům: „Hle, váš Bůh!“ (Iz 40, 9)

A on prosadí všechno, co zamýšlel a co vy potřebujete. On na to svrchovaně stačí. Pohleďte, odkud pochází náš text. Je ze čtyřicáté kapitoly, kde začíná druhý díl Izajáše. Jsou tu dva díly, o tom se nedá pochybovat. Jaký je rozdíl mezi prvním a druhým dílem Izajáše? Patrně tento: První část proroka tvoří příležitostné řeči, zatímco druhá část v kapitolách 40–66 je kázání velmi pravidelně a souměrně sestavené. Má dvacet sedm kapitol. A dvacet sedm je třikrát devět. Devět je třikrát tři. Druhá část Izajáše má tedy třikrát tři krát tři kapitoly. To není náhodné. Jak končí prvních devět kapitol v kapitole čtyřicáté osmé? „Nemají pokoj svévolníci, praví Hospodin“ (Iz 48,22). A jak končí dalších devět kapitol v kapitole padesáté sedmé? „Nemají pokoj svévolníci, praví můj Bůh“ (Iz 57,21). A tentýž smysl má poslední verš kapitoly šedesáté šesté: „Až vyjdou, spatří mrtvá těla lidí, kteří mi byli nevěrní. Jejich červ neumírá, jejich oheň neuhasne; budou strašlivou výstrahou všemu tvorstvu“ (Iz 66,24). Každý znalec Písma řekne: Tohle není náhodné. A teď si otevřete kapitolu padesátou třetí, kterou mnozí umíte zpaměti, a vy, kdo ji neumíte, se jí naučte. Co se ukáže? Ukáže se, že tato padesátá třetí kapitola je středem celé té druhé části. To není náhodné.

Ale jdu dál. Co prorok říká v té druhé části? On neříká: „Jestliže si nedáte říct, nedopadne to s vámi dobře,“ ale on předpokládá: „Vy si nedáte říct.“ A v duchu vidí Jeruzalém vyvrácený. Takhle to s námi dopadne, ale nemyslete si, že proto bude zvrácen Boží záměr, že se zhatí Boží plány. On do toho vstoupí svou milostí a vy nad sebou budete plakat. Nu, jak jste začali číst v kapitole čtyřicáté? „Potěšte, potěšte můj lid!“ (Iz 40,1). Koho bude Duch svatý těšit, ne-li lidi, kteří se rozplývají v pokání! Tu se podivíte, jaké vzácné věci se ukážou! Celý tento svět je tu proto, aby ses časem v upřímném pokání před Pánem Bohem rozplýval. To uvidíte, jaké věci se teprve ukážou, na které jste ani nepomysleli!

Pohleďte znovu na náš text: „Vystup si na horu vysokou, Sijóne, který neseš radostnou zvěst, co nejvíc zesil svůj hlas, Jeruzaléme, který neseš radostnou zvěst, zesil jej, neboj se! Řekni judským městům: ‚Hle, váš Bůh! ‘“ (Iz 40,9). Zde vidíte hned ten Sijón, Jeruzalém, judská města, ale co je kolem? To je svět. Ten je právě tak dobře jeho jako to ostatní, to jste vy a to jsem já. A tu vidíte ty převelice útěšné Boží věci: Hle, váš Bůh, který stačí na své plány. To jsou ty útěšné věci a tu vidíte ty zvěstovatele útěšných věcí.

Vybírám z toho čtvero, ale začneme tím světem, který je kolem. Nepředstavujte si tělo usoužené, nýbrž to nejvýbornější.

I. Ve světě není potěšení

Když zůstanu takovým, jakým jsem, neobráceným, ničím se na světě nepotěším. I kdybyste měli to nejvydařenější tělo, ideální tělo, nic útěšného nenajdete.

„Hlas toho, jenž praví: ‚Volej!‘ I otázal se: ‚Co mám volat?‘ ‚Všechno tvorstvo je tráva a všechna jeho spolehlivost jak polní kvítí. Tráva usychá, květ vadne, zavane-li na něj vítr Hospodinův. Věru, lid je pouhá tráva‘“ (Iz 40,6–7). Všechno přirozeně pěkné vás zklame; nejenže vám tu a tam něco pěkného selhalo, přirozeně to ani jinak být nemůže. Vy se nedokážete potěšit, protože to nejde. Nebeský Pán to ukazuje na dvou synech: mladším a starším (Lk 15,11–32). Ten mladší touží po pěkných věcech. „U nás růže nekvetou.“ Proto se vydává do daleké krajiny. Našel tam růže? Vy řeknete: „Kdyby si počínal jinak, tak by je našel!“ Ale tu se já toho marnotratného syna zastávám: Když člověk má takovou vrozenou chybu, bude to s ním všude dopadat stejně. Otevřete si prosím Matouše 15,19. Co tam čteme? „Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky.“ A to on si s sebou nese a oni na něj čekají s tím, co mají ve svém srdci. Můžete říct: „S tím starším to dopadlo lépe, on nic nepromarnil!“ To je pravda, ale je to domýšlivec a pokrytec. Prý nikdy neměl s otcem žádný nepěkný výstup! To už jsi zapomněl, to ti již bylo odpuštěno! My se na to díváme jinak: v srdci má kámen. Bratr se mu ztratí, a on ani nepláče. Ten je stejně nešťastný jako vy, protože člověk nemůže být šťastný při takových věcech!

Dnes se prý věci mají jinak. Je tu pokrok, já věřím, že je pokrok. Když mi z univerzity vyloučíte teologii, pak věřím, že je pokrok, protože s teologií se to má jinak než s ostatními vědami! Tělo zůstane tělem. Uhlaďte si kámen, jak chcete, kámen zůstane kamenem. Tělo je tělesné a neprýští z něj nic než skutky těla. Když přírodě dobře rozumíte, vidíte, že z té housenky ještě něco bude: ta bude létat. To jde. Ale my na konci života musíme přiznat: červi jsme byli a jsme, a co přijde po nás, budou zase jen červi. Ovšemže, tak to on rozhodl.

II. „Hle, váš Bůh.“

Tady je svrchovaný Hospodin, takový, jaký je. A kde on je, tam je Sijón, Jeruzalém, jeho město, lid duchovní, a ten se na světě potěšuje. To je to vzácné. „Věci útěšné!“ Tady je Hospodin, jaký je. Ó, pak vždycky něco bude! On tu bude mít svůj lid duchovní. To jsou samí potěšení lidé. Proč? Protože on je takový. Proč však má takový svět? Protože se mu to tak hodí. Není to proto, že to jinak nejde. Když je svět takový, jaký je, musíš se na to dívat reformovaně: On si to pro tento čas přeje, On má své plány a do těch se mu to hodí. Ale taková temnota! Nu, vám, omezeným lidem, jak se má ukázat světlo, když tu není temnoty? Tak se to má. Mnohým přirozeným věcem dobře rozumíte: mají-li se ukázat dobré vlastnosti pastýře, musejí tu být ovce. A má-li se ukázat otcova láska, musejí tu být děti. Hora Sijón tu nemusí být, Jeruzalém tu nemusí být, judská města tu nemusí být, ale jeho lid tu bude. On sám jej zformuje, vyleje svého Ducha svatého na takového tělesného člověka a ukáže se to, co jste viděli v ráji: když tam dýchne na tu sochu z hlíny, stane se z ní člověk, ten nejúžasnější stroj, nejúžasnější organismus! A on na něj jen dýchl. Když dýchne na tělesného člověka, každému se otevřou oči. Ten mladší začne říkat: „Já jsem takový a neviděl jsem to, ale v srdci jsem to měl vždycky.“ Jaká je to milost, že to vidíš! To nejlepší, co Pán Bůh na světě měl, je Izajáš, padesátá třetí kapitola, centrum Izajáše: „Já jsem šel za vámi, já jsem to odnesl, já ukázal, jak se trpí, jak se miluje, pojďte ke mně!“ Vy jste nešli, ale on vám dá, že k němu půjdete.

Vy potřebujete dvě věci: zahlazení nejen hříchů, ale celé své minulosti. „Krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu“ (1J 1,7). A potřebujete, aby vás vedl svým Duchem. „Neboť ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží“ (Ř 8,14). Představte si, že už jste Duchem Božím vedeni. Co se ukáže? Něco pěknějšího než růže, které jste hledali na světě. Ukáže se ovoce Ducha svatého: „láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost, sebeovládání“ (Ga 5,22–23). To je to, po čem jste toužili a nedokázali jste říct, co vlastně hledáte. Kde je on, tam je Sijón, Jeruzalém, potěšený lid.

III. Zvěstovatelé potěšení

Představte si, že jste lidé potěšení, Boží. Pak budete i zvěstovateli útěšných věcí. „Vystup na vysokou horu,“ nejen na kazatelnu! Tak on to rozhodl a tak se ti to samo nabídne, když to zakoušíš. To si nedokážeš dát sám. Když jsem ho našel, teprve tehdy cítím, jaký on je. Sami tomu rozumíte jinak: nejprve ty Boží věci kriticky prostudovat! To je omyl. Já vás neusvědčím. Vaše srdce stále říká: „Ne, ne, tak by to mělo být, ale já to nechci!“ Když mě však k sobě obrátil, teprve tehdy jsem uviděl, jaký ten nebeský Pán je. A jako u mě prokázal milost, tak chce prokázat milost u každého člověka. A proto jdi a zvěstuj to! Tak se to má. On je Bůh milostivý, soucitný a má své vzácné plány.

A teď vidíte to dělení: judská města jsou ty evangelické církve, které tu jsou. Vy jste špatní baptisté, špatní reformovaní, špatní luteráni! Víte, proč to tak dopadá? Takové světlo máte a žijete podle světa! Tak to řeknu těm, kteří rozumějí, ale těm, kteří nerozumějí, velmi laskavě řeknu: „Nemyslete si, že já o vás špatně smýšlím. Vy jste materiál jako já, možná i lepší materiál, ale Bůh se může nad vámi smilovat. Zatím však nevidíte, a když nevidíte, tak tvrdíte, že v tom není žádný rozum. Ale v tom je rozum, svrchovaný rozum, a uvidíš to, až to zakusíš.“

IV. Závěry pro mne a pro vás

Nu, teď vidíte, že mě má na světě k tomu, abych byl potěšený, ale vězte, že když se potěšíte vy, tak se s vámi potěší ještě někdo jiný.

Když nejsem dostatečně potěšený, ztratil jsem toho, o kterém se volá: „Hle, váš Bůh!“ Každý je misionářem. Z každého člověka se stále jako z pramene něco vylévá. Když je voda sladká, dostanou lidé sladkou vodu, když je hořká, tak hořkou. „Jejich hrdlo je hrob otevřený“ (Ř 3,13). Nu, to ode mne a od tebe lidé dostanou „krásné“ věci! Ale to může být jiné, když Kristus skrze víru přebývá v našich srdcích. Pak tam musí být vůně. U Jana ve dvanácté kapitole čteme, že „dům se naplnil vůní té masti“ (J 12,3). Lidé z toho něco budou mít.

Když nejsme potěšeni, může to mít příčiny, o kterých mluvím. Takové poměry, taková temnota! Kdo může být šťastný? Máte pravdu, ale jen tehdy, když ztratíme z očí toho, o kterém se káže: „Hle, váš Bůh!“ Nu, pak jsme ztraceni. Kdy se mi ten vztah začne kalit? Tehdy, když se pletu do věcí, do kterých se plést nemám.

U Jana v deváté kapitole čteme o člověku slepém od narození. Ale to je hrozné! Učedníci se toho děsí: „Kdo zhřešil?“ „Ježíš odpověděl: ‚ Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží‘“ (J 9,3). Takový hrozný svět! K čemu? Aby tvé světlo krásně svítilo, abys ty nezlořečil, ale krásně zářil. Tak ať svítí vaše světlo uprostřed takového světa! Jen abys byl přitom potěšený. To s tebou zamýšlí.

„Vystup si na horu vysokou, Sijóne, který neseš radostnou zvěst, co nejvíc zesil svůj hlas, Jeruzaléme, který neseš radostnou zvěst, zesil jej, neboj se! Řekni judským městům: ‚Hle, váš Bůh!‘“ Amen.

Kázáno 6. listopadu 1910.