Bojuji s modlitbou

Z rubriky „Procházky s panem O“

Stuart Olyott (nar. 1942) je v důchodu, ale aktivně káže po celé Velké Británii i v zahraničí.

Děkuji vám, pane O, za tři procházky, které jsme dosud absolvovali. Velmi mi prospěly, ale na tuto jsem se těšil obzvláště.

Proč?

Protože jsme se dohodli, že dnes budeme mluvit o modlitbě, a upřímně řečeno, právě teď s modlitbou velice bojuji.

Lidé tento výraz často používají, ale ne všichni tím myslí totéž. Když tedy použijete slovo „bojovat“, co mi tím vlastně chcete říct?

Řeknu to takhle. Jako křesťan vím, že bych se měl modlit. Hluboko uvnitř vím, že se chci modlit. Ale zdá se, že se k tomu nedokážu přimět, a to mě opravdu trápí. Cítím se jako ztroskotanec!

Děkuji vám za vaši upřímnost, ale mluvíte se špatnou osobou.

Nevím, co tím myslíte. Přišel jsem sem, protože jsem si myslel, že jste jediný člověk, který mi může pomoci! 

No, navrhuji vám toto. Za pár minut půjdete domů. Najděte si místnost, kde budete sám, a zavřete dveře. Sedněte si tiše, dokud se úplně neuklidníte. Nespěchejte. A pak, až budete připraven, řekněte Pánu to, co jste právě řekl mně: „Pane, jako křesťan vím, že bych se měl modlit. Hluboko uvnitř vím, že se chci modlit. Ale zdá se, že se k tomu nedokážu přimět. Pane, opravdu mě to trápí. Cítím se jako ztroskotanec...“

Dobře, teď chápu, co jste myslel tím, že mluvím s nesprávnou osobou. Měl bych mluvit s Pánem, ne s vámi. 

Ano, řekněte mu, jak moc selháváte. A pak jděte ještě dál. Řekněte mu, že vaše neochota modlit se je hanebná a hříšná. Řekněte mu, že jste se dostatečně nezamýšlel nad jeho Slovem, protože kdybyste to dělal, pravidelně byste s ním mluvil o všem, co vám ukazuje z Písma. A pak mu řekněte o všech svých dalších hříších a řekněte mu, že musí být ještě tisíce dalších, které jste si nevšiml.

Ale pane O, pokud udělám všechno tohle, budu dělat přesně to, s čím se tak těžko vyrovnávám – modlit se! 

Přesně tak! Mluvíme o „boji s modlitbami“, ale ve skutečnosti jsme příliš pyšní na to, abychom Pánu řekli, jací jsme hříšníci, jak jsme selhali, jak jsme duchovně ztroskotali. Tvrdohlavě odmítáme přiznat, že jsme podlehli světu, tělu a ďáblu. Nechceme si přiznat, že naše duchovní mlčení – naše odvracení se od Boha – vrazilo hřeby do rukou a nohou Božího Syna a způsobilo, že tekla jeho krev. Naše modlitební nečinnost ho ukřižovala, protože to byl trest za naše hříchy, který tam trpěl. Vše, čím Spasitel prošel, bylo to, co si my, nemodlící se rebelové, zasloužíme. Ale každý trest, který měl dopadnout na nás, dopadl na něj. A proč za nás takto zemřel? Protože nás tolik miluje.

Když vás slyším mluvit o kříži, mám chuť okamžitě jít domů, abych se mohl modlit.

Lidé, kteří litují svých hříchů, se vždy modlí. Neexistují žádné výjimky. Místo toho, aby se schovávali před Pánem, schovávají se v něm. A on je nikdy neodmítne. Vítá je, pláče nad nimi, plně jim odpouští a raduje se, že je má zpět.

Pane O, teď vás opravdu musím opustit, abych mohl být sám s Pánem. Ale bojím se. Co mám dělat, když mě znovu přepadne nechuť modlit se?

Nebudu vás déle zdržovat. Ale pokud někdy v budoucnu zjistíte, že se vám nechce modlit, zde je starý refrén, který můžete zpívat:

„Z temných cest hříchu vede cesta zpět k Bohu; jsou tu otevřené dveře, kterými můžete vejít: u kříže na Kalvárii začínáte, když přicházíte jako hříšník k Ježíši.“ (Eric Swinstead, 1882–1950). Protože když opravdu uvidíte, že jste hříšník, a uvidíte, co Spasitel udělal pro hříšníky na kříži, brzy se s ním znovu začnete bavit.

Evangelical Times