6. března

Vždyť co má člověk z veškerého svého pachtění, z honičky za žádostmi svého srdce, z toho, jak se pod sluncem pachtí? (Kaz 2,22)

Co člověku zůstane po tom všem pachtění a námaze, kterou v tomto světě musí vynaložit, aby alespoň trochu uspokojil své potřeby a touhy? Šalomoun se tady vrací na samotný začátek, k pádu člověku a k prokletí, které přišlo kvůli vzpouře proti Bohu – „v potu tváře budeš dobývat svůj chléb, země ti vydá jen trní a hloží a budeš jíst v trápení“ (Gn 3,17–19). Co z toho člověk má? Je to marnost nad marnost, která směřuje k jednomu jedinému – totiž k tomu, že jednoho dne člověk opustí tento svět se vší jeho lopotou. Může ale dojít odpočinutí od své námahy? Pouze tehdy, když poslechne slova Pána Ježíše Krista, přijde k němu a přijme od něj odpočinutí a jeho jho, které netlačí (Mt 11,28–30).