Volby a poslušnost Bohu

Mohou volby nějak souviset s poslušností Bohu, jak napovídá titulek článku? Na první pohled se zdá, že ne. V Bibli přece nikde nečteme o volbách ani o tom, že by se křesťan měl nebo neměl nějak angažovat v životě okolní společnosti. Nikde v Bibli nečteme ale ani o tom, že by křesťan měl nebo neměl jezdit, autem, létat letadlem, mít dovolenou či žít z dávek hmotné nouze. Přesto se křesťané většinou nepohoršují nad tím, že jiní křesťané takové věci dělají. Dokonce nikde v Písmu nečteme ani o tom, že by se křesťané měli mýt, a přesto to všichni považujeme za samozřejmé, a pokud někdo svým zápachem připomíná kanálovou stoku, laskavě s ním o tom mluvíme a vedeme ho k tomu, aby takto nejednal. 

Rád bych se v souvislosti s otázkou voleb postupně zastavil u tří věcí a všechny mají nějakým způsobem co do činění s poslušností Bohu. První souvisí s Boží prozřetelností a zabývá se tím, do jaké doby a na jaké místo nás Bůh postavil. Druhá souvisí s poslušností autoritě, s podřízeností vládní moci, což je výraz našeho podřízení se a poslušnosti Bohu. A ta třetí souvisí se stvořitelským mandátem, tedy s tím, jak Bůh stvořil člověka a jaký úděl mu určil. V tomto článku se podíváme na první z těchto věcí a v následujících dvou číslech se budeme postupně zabývat těmi dalšími.

Boží prozřetelnost

Z Boží milosti a z Božího rozhodnutí jsme se narodili nebo jsme byli Bohem postaveni do této země a do doby, v níž žijeme. Nebylo to naše rozhodnutí a dokonce (pokud jsme zde narodili) to nebylo ani rozhodnutí našich rodičů. Bylo to Boží rozhodnutí, že jsme právě my právě zde a právě nyní. 

Jednou z věcí, které jsou pro tuto dobu a místo, kde žijeme, charakteristické, je skutečnost, že se o veřejných záležitostech rozhoduje pomocí zastupitelských voleb. Lidé si volí své zástupce, kteří mají reprezentovat a prosazovat jejich zájmy na různých úrovních života společnosti. 

Kdybychom žili v absolutistické monarchii (a pár jich stále ještě na světě je), nemuseli bychom otázku voleb vůbec řešit – v takových zemích vládne panovník a jeho moc je neomezená. On je zákonem.  Kdyby se Bůh ve své svrchovanosti rozhodl, že se do tohoto světa narodíme jako otroci (a podle odhadů jich je v současnosti více než 20 miliónů), také bychom nemuseli tuto otázku řešit. Před námi by žádná taková možnost nebyla. 

Ale Bůh se rozhodl jinak. Postavil nás do takové společnosti, v níž je zodpovědností každého občana podílet se na správě věcí veřejných. Pochopitelně není hříchem se na správě věcí veřejných nepodílet. Ale je to správné? Je to dobré? Máme přenechat správu veřejných věcí bezbožným a zvráceným lidem? Máme to odbýt povrchním a hloupým prohlášením, že „to je svět, a se světem nemáme mít nic společného“? 

Bůh nechce, abychom se uzavřeli do klášterních zdí. Dnes to nemusejí nutně být zdi kamenné, ale třeba mentální a společenské. Dějiny křesťanství jsou plné takových pokusů o uzavření a oddělení se od společnosti – od prvních poustevníků, přes mnišské řády až po komunity amišů. 

Klenot české reformace, stará jednota bratrská, jejíž členové chtěli žít v ústraní, v tichosti a ve zbožnosti, se musela potýkat s tímto problémem. Jak totiž jednota stále více rostla, dostávala se i do měst, kde se měšťané měli podílet na správě města. Členové jednoty to ale odmítali, protože se nechtěli zaplétat s tímto světem. Nakonec byli špatným svědectvím pro své okolí, protože nečlenové jednoty museli udělat všechnu práci pro svou komunitu, zatímco členové jednoty se starali „jenom o evangelium“ a prací na záležitostech města se zabývat nechtěli. Místo aby byli světlem, stali se tmou. To vedlo vedoucí jednoty k tomu, aby po půl století existence této církve přehodnotili svůj postoj a přístup. 

Za takovými zdmi, které si tak snadno vybudujeme, je člověk sice uchráněn od poskvrny světa, ale současně je také svět uchráněn od světla a soli, jimiž křesťané mají tomuto světu být. 

Šalomoun v knize Přísloví (25,26) mluví o spravedlivém, který kolísá před svévolníkem a říká, že takový spravedlivý je zkaleným pramenem a zkaženou studánkou. Baptistický kazatel John Gill (1697–1771) k tomu napsal, že tito kolísající spravedliví jsou lidé, kteří „buď upadají do neštěstí a nouze kvůli tomu, že vidí zlé jednání a lstivost svévolníka, a radují se z takového jednání, přiklánějí se k němu, sklánějí se před svévolníkem, podvolují se mu, neodvažují se mu odporovat nebo ho kárat.“

Bůh nás ve své prozřetelnosti postavil do doby, kdy se můžeme postavit svévolníkům ve velmi širokém spektru lidských činností. A jedno z míst, kde to můžeme udělat dokonce v poměrně velké míře, jsou volby. Volby mohou zabránit svévolníkům dostat se na vlivná místa ve společnosti, volby mohou ovlivnit to, jaké zákony budou ve společnosti přijaty – zda zákony, které podporují život, svobodu a blahobyt společnosti nebo zákony, které ničí lidské životy (potraty, eutanásie) i rodiny (manželství pro všechny, adopce dětí stejnopohlavními páry, surogátní mateřství, tj. výroba dětí na objednávku), které omezují svobodu jednotlivce (svoboda slova, právo vlastnit majetek), které odírají slabé a zranitelné. 

Je jistě mnohem pohodlnější neřešit takové věci a nezabývat se jimi. Tím však uvolňujeme prostor svévolníkům a ustupujeme jim, místo abychom se jim postavili. Proč nás Bůh postavil právě sem?

• Když je dobře spravedlivým, město jásá, když zhynou svévolníci, plesá. (Př 11,10)