Elijáš a Jan Žižka z Trocnova
Tam dva stáli, obstarožní, podle všeho vojáci. Podávají si pravých rukou, a přátelsky se usmívají.
„Vítej, bratře. Ty jsi asi starý voják. Já jsem prorok Elijáš.“
„Bratře, ty jsi Elijáš? Já jsem se psal Jan Žižka z Kalicha, a pocházím z Trocnova. Ty jsi arci o mně neslýchal, ale já jsem často myslil na tebe. Tvá Jezábel byla zlá, ale naše, světská církev, byla ještě horší. A co jsem já pobil jejích proroků!“
„Tak tys také do nich mlátil? – A zdalis co vyřídil?“
„Slovo Boží mělo volnost. Sám však jsem jen málo stavěl, a mnoho bořil.“
„I já jsem byl světu více metlou. Zasloužil si ji, – ale je lépe volat k pokání. A seděl-lis kdy také pod jalovcem, mrzutý a bez naděje?“
„I já jsem míval o své lidi mnoho strachu. Ale když jsem si, už co dítě, mečem hrával, rozprašuje vymyšlené nepřátele, říkávala mi má matka: ‚I kdyby se na tebe sesypali, hleď vzhůru k Pánu Bohu, a řež je, jak já řežu srpem klasy.‘ Však viz, to ona tamhle stojí, a kyne nám na pozdrav rukou.“
I šli k ní, a pěli píseň Beránkovu: „Požehnání, čest a sláva, i síla, na věky věků. Amen i amen.“
Z Broučkovy pozůstalosti
Přidat komentář