O bídě a pomíjivosti lidského života

Slyš, dcerko! Pohleď a nakloň své ucho, neboť je pro tebe nezbytné, abys poznala bídu nynějšího života. A věz, že bída je nedostatek dobrých věcí, a tak se projevuje v duši i v těle. V duši bída nastává tehdy, když postrádá Boží milost, a tedy když Boha správně nezná. Proto je smrtelný hřích pro duši největší bídou, ačkoliv si to bídní lidé neuvědomují.

Nedostatkem těla je pak dřina, žízeň, hlad, horko, chlad či zima, nahota, opilství a další bolesti, které se člověka drží až do smrti. Pokud je člověk zdráv, ale nemá majetek, trápí ho chudoba; je-li bohatý, mučí ho starosti o jmění. Je-li nemocný, hubí ho bolest. Je-li pánem, musí sloužit svým sluhům, aby každému zajistil, co je potřeba. A tak majetek získává s námahou, drží ho se strachem, aby o něj nepřišel, a nakonec ho jako lakomec s bolestí opouští.

Pokud je pak někdo chudý a musí sloužit, zakouší bídy dostatek: musí se snažit, aby vyhověl pánu nebo paní, a přitom není možné vyhovět vždy. Oni i dobré věci obrátí ve zlé, a sluha se ani nevyspí, ani si pořádně neodpočine. Kdo by mohl vypovědět, natož vypsat všechna trápení, která může člověk na světě mít? Je-li mladý, nutí ho tělesná žádost ke smilstvu, k pýše a k rozkoši. Pokud jich nedosáhne, je utrápený; pokud je má, je jimi zcela přemožen. A tak má pravdu Písmo, když říká: „Člověk narozený z ženy žije jen krátký čas a je naplněn mnohým utrpením.“

Když pak přijde do starého věku, ihned jeho srdce zesmutní, hlava se mu třese, duše je sklíčená, dech páchne, tvář se vraští a postava se krčí. Oči mu blikají a slzí, z nosu teče, z úst jdou sliny, zuby vypadávají, rty hnijí, vlasy vypadávají, uši hluchnou a hlas chraptí. Srdce je malátné, v prsou to chroptí, v hrdle hvízdá a tělo trpí mnoha dalšími nedostatky!

A jak starý člověk strádá na duši? Shledávám, že takto: Starý člověk, zatvrzelý ve zlobě, se jen tak nepolepší – podobně jako staré křivé dřevo už málokdo narovná. Stařec se brzy rozčílí a jen těžce a pomalu se uklidňuje; brzy uvěří zlému a jen nerad od toho ustupuje. Bývá lakomý a skoupý, smutný a žalobný, pohotový k mluvení, ale pomalý k naslouchání a rychlý k hněvu. Má-li peníze, tají je; ačkoliv by jich měl užívat, bojí se toho. Nerad dává, ale rád bere, když mu dávají. Chválí lidi staré a mrtvé, ale haní živé. Touží po minulosti, chlubí se dávnými skutky a vzdychá po nich. Potřásá hlavou, a když mu klesne brada, cvaká zuby a pořehtává si, že už nemůže hřešit. Srdce se mu už třese, plíce sotva přijímají vzduch k dýchání, ramena se mu zvedají nad hlavu, hřbet se ohýbá, tělo se chvěje, už si kálí na paty a smrt mu stojí u dveří. Avšak kmet nebo stařena ještě vykřikne: „Hý!“ a lituje: „Ten a ten mi už nedovolí skočit si přes zahrádku, ó, jaká to veliká touha!“

Hle, ani tak rozličná trápení člověka nezkrotí. Ať se mladý nesměje starému, neboť čím jsme my, tím byl on, a čím je on, budeme snad jednou i my. Všimněme si ještě, kolik touhy je na světě: starosti nás nutí, usilovná práce nás rmoutí, strach ze smrti nás děsí a bolest vysiluje. A pokud se někdy dostaví světské veselí, pak ihned nebo po krátké chvíli skončí mnohým zármutkem. Vždyť Šalomoun, jenž ve svém království vyzkoušel všechny požitky, říká: „Smích bude smíšen s bolestí a konec radosti ústí v nářek.“ A tak to Pán Bůh zařídil, že žádné světské veselí nemůže být bez nějaké bolesti.

Lidé světští pokládají za nejlíbeznější věc rozkoš v milování krásných lidí, ale Písmo svaté i pohanské praví, že v této lásce je nejvíce úzkosti. Ovidius říká: „Tato láska vysušuje duši, tato láska je sklíčenost, rána, hanba i smrt.“ A jinde praví: „Kolik je kvítků na poli, tolik je bolestí v lásce.“ A opět říká: „Ach, běda, že žádná láska nemůže být vyléčena žádným kořením!“ Těchto bolestí a úzkostí jsou ušetřeny čisté panny, čistí mládenci a svaté vdovy, a nacházejí se i svatí manželé.

Kdo by mohl vypsat, kolik dalších trápení a běd je v tomto našem bídném životě? Vězme však toto: čím déle na nás Bůh čeká, tím přísněji nás bude soudit, pokud se nepolepšíme. Proč tedy tolik usilujeme o to, abychom žili déle, když jsme v tomto životě obklíčeni tolika bědami? Čím déle žijeme, tím více hříchů přibývá a tím větší muka nás čekají. Každý den přibývá zla a ubývá dobra; člověk se stále mění, ve štěstí i v neštěstí, a neví, zda se smrt nepřiblíží ještě dnes. Ukáže se jako jiskra a ihned zhasne: tak i člověk jen nakrátko zazáří světskou chválou a ihned hyne. Právě když chce nejvíce žít, přebývá ve veselí, domnívá se, že bude žít dlouho a plánuje si, co všechno vykoná, v tu chvíli se ho zmocní nemoc a smrt ho zardousí.

Bez zaopatření duše se tělo s duší rozloučí, a to s velikou bolestí a strachem. Neboť svatý Bernard říká, že když přijdou andělé, chtějí duši vzít a vést ji před soud hrozného soudce. Ona se tehdy rozpomene na své hříchy, které páchala dnem i nocí, a chce jim uniknout. Ale hříchy jako by řekly: „Ty jsi nás konala, my jsme tvé skutky, tebe se nepustíme, s tebou budeme navždy.“ Ani ďáblové nebudou otálet, ukáží se jí v hrozivé podobě, a bude-li duše ve smrtelném hříchu, ihned se jí zmocní a odnesou ji do věčného ohně.

Co tehdy prospěje krása, urozenost, co bohatství a umění? Co dlouhá rozkoš a smilnění? Co síla a sláva či chvála celého světa? Již po smrti se ukáže konec, kam se chvála světa naklání. Tehdy duše pozná, že co zde kdo zaseje, to bude po smrti žít. Trápení leze za trápením a duše se veze do pekla. Útěcha rychle pominula; mládí, chvála, krása, bujnost ani majetek ve smrti neuklidní.

Takto máme vážit trápení a bědy tohoto života, abychom se zde neradovali a nežádali si zde dlouhého pobytu. Ale abychom, znajíce tuto bídu, statečně pospíchali domů k svému milému Otci, k věčné radosti.