O lásce k Bohu

• Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. (J 14,23) 

Tím, že Spasitel říká „kdo“, poukazuje na vzácnost těch, kteří ho mají milovat. To proto, aby si to člověk uvědomil a bál se; neboť tam, kam se v čemkoli hrne množství lidí, není bezpečno, i když se to někdy zdá dobré. Ve všech jiných skutcích najdeme lidí dostatek, ale v tomto jediném – v lásce k němu – je jich málo. To způsobuje lidská pudovost a nevědomost, že lidé o to, co je duchovní, neumějí usilovat, ani si toho neváží.

Nyní však Spasitel ukazuje, podle čeho mají být poznáni ti, kteří ho milují. Říká totiž: „bude zachovávat mé slovo“. To je důkazem každé lásky: kdokoli někoho miluje, ten bedlivě zachovává jeho slova, pamatuje na ně a mluví o nich. Neboť si neváží řeči samotné, ale toho, že tato řeč vyšla od toho, koho miluje. Ostatně se necení ani tak samotná slova milovaného, jako spíše jeho vůle; vždyť to, co má člověk ve své vůli, o tom mluví a v tom nalézá zalíbení. Proto ten, kdo zachovává slovo Pána Ježíše, naplňuje jeho vůli a to, co ho těší.

Právě v takové lásce se má ukázat, zda ji člověk má – totiž tehdy, když zachovává jeho slova. A jsou to slova o těžkých a nesnadných věcech našeho života. Tato slova totiž vedou člověka k obtížným a namáhavým věcem: aby pohrdl světem, snášel bezpráví od zlých lidí a nemstil se, aby podstupoval zápas s pokušením sám v sobě, aby byl horlivý a nepoddával se lenosti, aby byl obezřetný, skromný, dobrotivý a připravený raději ztratit život i vše, co má, než aby porušil Boží vůli a protivil se jí. 

Takto žít je však těžké. Ten, kdo se takovým nesnázím podvolí, musí Pána Ježíše velmi milovat; právě v tom bude vyzkoušen, zda ho miluje, ukáže-li se věrným v zachovávání jeho slov. Proto má člověk o těchto slovech stále přemýšlet a mluvit o nich, aby je dokázal zachovávat, a tak nalezl přízeň u Pána Ježíše.