Pán otevírá dveře

• Vím o tvých skutcích. Hle, otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít. (Zj 3, 8)

V první části vidění, v šestém dopisu, se Pán obrací na církev ve Filadelfii a na všechny pozdější církve. Proto musíme pochopit, jak se toto slovo vztahuje i na současnou církev. A to zejména proto, že, jak je možné z těchto slov pochopit, je tato řeč určena především lidu, který trpí mnohým soužením.

„Vím o tvých skutcích.“ Předtím Pán psal pyšnému pokrytci, který byl uvnitř mrtvý, ačkoli měl jméno. Ten stál v pokrytectví, proto ho Pán kárá a vlídně napomíná. Teď už chválí pokorného člověka, lid a svou církev, zvláště toho, kdo byl dříve pyšný a zlý a skrze Pánovo slovo a kárání se polepšil. Tak i nás nyní Pán kárá v nitru Duchem, jednak svým Slovem, jednak svou kázní, abychom polepšili svůj život. A když se lid pokořuje soužením, útlakem a úzkostmi, tehdy Pán hned chválí každého takového, který se po pokárání napraví. Po potrestání je tedy chválí, těší a posiluje v jejich soužení. 

A jak je posiluje a těší? Říká: „Vím o tvých skutcích.“ Božímu lidu oznamuje: „Vím o skutcích, které konáte proti Antikristu a Božím nepřátelům. Vím, kdo jsou moji, kteří ze srdce činí všechno pokorně, kteří nepřestupují mé přikázání v Božím boji: ‚Nezabiješ! Nesesmilníš!‘ atd. Vím, kdo nejsou pod mým jménem, kteří zabíjejí a kradou a hledí spíše na krádeže, loupeže a kořist než na mne.“

Proto říká: „Vím.“ Ačkoli se každý vymlouvá, on ví, kdo je plevel a kdo pšenice. „Vidím, kdo z lásky a ne z těla a krve jednají proti nepřátelům. Vidím, kdo si vzpomínají na dávné zlo. Já mám oči jako plamen ohně, jimiž pronikám stěnu i zeď. Často se stává, že jeden a tentýž skutek člověk činí s dobrým úmyslem, pohnut Bohem, z lásky a k Boží libosti, zatímco jiný jedná se zlým úmyslem, a nelíbí se to Bohu. A to Pán umí rozsoudit a rozeznat. A je jim dána moc jako katům a jako Satanovi na Jóba. On pak, Pán, vidí, kdo ve všech skutcích nepřekračuje míru Ducha svatého.

„Vím“ tedy „znám“ ve smyslu láskyplné znalosti, jako svého milého syna a svého rytíře, že všechno činí k mé chvále, za což mu dám odplatu a zde mzdu.

Za druhé, Pán oznamuje útěchu těm, kteří jsou v soužení, a říká: „Hle, otevřel jsem před tebou dveře.“ Mluví sám Pán a odkazuje: „Dal jsem (tedy dám) otevřené dveře, tj., navštívím tě, a ty dveře ti otevřu k svým pokladům a darům, tedy k mé moudrosti, rozumu a pravdě.“ V Listu Koloským 4 se píše: „Modlete se také za nás, aby Bůh otevřel dveře našemu slovu“ atd.

Otevřené dveře pro poznání a moudrost

Ve 2. Korintským 2 Pavel píše: „Když jsem přišel do Troady zvěstovat evangelium Kristovo, našel jsem tam dveře otevřené,“ tedy dveře moudrosti a rozumu, aby věděl, jak jednat s lidmi a co jim říci nejdříve.

Proto Pán nejprve mluví o skutcích, abychom konali Bohu libé skutky, a teprve poté chce otevřít dveře. To znamená, že Kristovy dveře se otevřely, když Boží pravda, moudrost a rozum byly dříve zavřené. Nyní Pán otevírá pokladnici, dává nám v souženích poznat svou pravdu, což jiným královstvím ještě neudělal. Připomíná nám tento dar, abychom byli vděční a ve všem se snažili naplnit Boží vůli, abychom v tom nebyli pyšní, ale hledali vůli Boží, ne svou, a obraceli to ke své spáse.

Otevření srdce a odpor proti pravdě

„Otevřel jsem dveře,“ tedy srdce kazatelů oddaných tomu, aby si oblíbili Pánovo přikázání a Kristův život, tak aby žili podobně jako první církev. Tím nás napomíná, abychom nehřešili a neprovokovali ho. V 1. listu Korintským 16 se píše: „Otevříny jsou mi tu veliké … dveře (KRAL),“ aby nám od něj proudily živé vody moudrosti, poznání a rozumu a aby lidská srdce přijímala, protože i ta jsou otevřená.

Ale protivníků je mnoho, kteří chtějí překazit a zavřít tyto dobré věci. Například Kostnický koncil chtěl zakázat přijímání Pánovy krve z kalicha. Proto Pán správně dodává: „A nikdo je nemůže zavřít.“ Neboť kdo je tak mocný, aby mohl zabránit přijímání Pánovy krve z kalicha a vzepřít se pokornému Beránkovi, Pánu Kristu? Ani uherský král, i kdyby chtěl, mu to nemůže překazit. Neboť Pán sám otevírá a nechce, aby kdokoli zavíral. Pokud však nebudeme vděčni za dary od Boha dané a nebudeme žít správně, musíme se bát, že budeme horší než nepřátelé. Vždyť co se stalo andělům v nebi, když zpyšněli? Co Adamovi v ráji a co nevděčným synům Izraele? Proto pyšným mistrům a doktorům říká: „Běda vám zákoníkům! Vzali jste klíč poznání, sami jste nevešli, a těm, kteří chtěli vejít, jste v tom zabránili.“ atd. Ale nyní Pán, když otevírá těm svým, říká, že nikdo to nemůže překazit.

Otevřené dveře do nebe

Co bude od Boha a co Pán otevře, to nikdo nebude moci překazit. Neboť zlý duch, když vnese mezi lidi něco zlého, to nemůže být zničeno bez zvláštní Boží pomoci. Oč více pak pravda od Ducha Božího nemůže být překažena! V knize Kazatel, kap. 8., se říká: „Není člověka, jenž by měl svého ducha v moci.“ Proto Pán říká: „Otevřel jsem dveře.“ Jako se na hradě otevírají různé dveře, tak Pán nejprve otevírá jednu pravdu, a když v ní lidé prospívají, otevře jim více; a pak další pravdu, až do posledního smrtelného boje, kde otevře tak hojně, a na onom světě ještě více; a po posledním vzkříšení ještě hojněji otevře. Neboť má moc otevírat cestu života, poklady a dary. Proto dříve řekl: „Mám klíče.“

Pán však uvádí důvod, proč otevírá dveře a dává lidu tento dar: „Máš nepatrnou moc, proto ti otevírám skryté věci.“ Která je ta ctnost, která nabádá Boha, aby otevřel své dary? Je to pokora, kterou Pán nazývá „malou mocí“. Touto ctností se člověk ve svých očích považuje za malého a neschopného.

Co je svatá pokora? Bernard z Clairvaux (O dvanácti stupních pokory) říká: „Pokora je ctnost, kterou se člověk sám sobě oškliví skrze nejpravdivější poznání,“ když totiž poznává svou křehkost a bídu. A právě ta se Bohu líbí a v té se Pán kochá. Od této „malé ctnosti“ se lidé nazývají „malými“.

Tato pokora se neprojevuje jenom vnitřně, ale i navenek v oděvu a jednání, takže nedovoluje pyšné chování. Ukazuje se i v řeči, neboť pokorný člověk mluví pokorně a tiše a nehledá chválu, nýbrž ji nenávidí, protože nenávidí sám sebe. A když ho haní, chválí za to Boha, pouze snad pro to, aby se vyvaroval pohoršení, může říct, že „ďábla v sobě nemám“.

Pokorní lidé také mluví málo a vážně, vyhýbají se zlým věcem a nepřipouštějí spory v rodině, protože spor pramení z pýchy.

Síla pokory a Boží vůle

V Přísloví je napsáno: „Nadutec podněcuje spor.“ A i když je snad navenek oděv a chování těla pokorné, srdce může být pyšné. Pravá pokora se v protivenstvích nevzpouzí, ale chválí Boha za chudobu, soužení i nemoci. Proto tam, kde je reptání a netrpělivost, není pravá pokora. Ta dává člověku, že se pyšně neomlouvá za své hříchy, ale pyšná srdce se vždycky vymlouvají. A když jsou trestáni, nemohou spát, dokud se neomluví, aby se zdáli dobrými před lidmi. Pokora vede k tomu, aby člověk každého rád poslouchal a byl poslušný. A do takových srdcí proudí dary a poklady; kde jsou srdce pokorná, nejhlubší, tam nacházejí dary Ducha svatého a dostává se jim okoušení velebné svatosti.

Boží přízeň pro pokorné

A proto Pán dává a otevírá potřebné věci ke spáse, protože člověk má pokoru, která se nazývá skromnou ctností. V takových lidech chce Bůh odpočívat. A když budeme více pokorní, více poznáme. Pokorní jsou totiž svorní a mají soucit s bližními. A takovým otevírá Pán své dveře bohatě. Takoví pokorní ve všech věcech hledají Pánovu vůli. Jak je napsáno v Římanům 12: „Proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“ Neboť cokoli je Boží vůle, to Bůh vždy uskuteční. Izajáš 46 říká: „Moje rada obstojí a veškerá moje vůle se stane.“

Ctnost pokory se nazývá malou mocí, neboť v těchto časech se projevuje v nepatrných skutcích, které bez Boží pomoci nezvládne. Proto David říká: „Kam tvá slova proniknou, tam vzchází světlo, nezkušení nabývají rozumnosti.“ A opět: „Hospodinovo svědectví je pravdivé, nezkušený jím zmoudří.“

Z Jakoubkova výkladu knihy Zjevení. Jazykově upraveno.