Církev a stát (1): Chybný pohled – Stát a církev jsou jedno

• Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest. (Ř 13,1–7)

V našich úvahách o učení z listu Římanům 13, které se týká postoje křesťanů ke státu a jejich pohledu na něj, jsme se zabývali zejména otázkou trestu smrti a pacifismem. Jedná se o velmi aktuální a naléhavé problémy a měli bychom být Bohu vděční, že máme k dispozici takovou pasáž Písma, která nám dává světlo a návod, jak se s nimi vypořádat.

Nyní se dostáváme k dalšímu problému, který je opět velmi moderní a aktuální. Doposud jsme se zabývali vztahem jednotlivých křesťanů ke státu a samozřejmě se to stále týká jednotlivců, ale nyní se budeme zabývat ožehavou otázkou vztahu státu a církve. Každý z vás, kdo se trochu zajímá o historii, ví, že tato otázka hrála v dějinách křesťanské církve významnou roli. Jak uvidíme, byla významná v době reformace a ještě významnější v sedmnáctém století během občanské války a Anglické republiky, a dokonce i v období restaurace Stuartovců. Do dnešních dnů je stále významným tématem a mnozí naši předkové kvůli ní nejen bojovali, ale někteří kvůli ní dokonce zemřeli.

Zájem o historii by tedy měl být sám o sobě dostatečným důvodem k tomu, abychom se nad touto otázkou zamysleli. Kromě toho je však naší povinností zajímat se o vztah církve a státu, protože dříve či později – a mně se zdá, že spíše dříve než později – budeme muset všichni přijímat rozhodnutí, která se budou týkat našeho pohledu na celou tuto otázku. Mám teď na mysli to, čemu se říká ekumenické hnutí, které se tak rychle rozvíjí a má určité představy o povaze církve a jejím vztahu ke státu.

Hovoří se také o sjednocení s římskou církví nebo o „pohlcení“ Římem, což celou otázku opět velmi vyhrocuje. Máme-li se jako křesťané a členové křesťanských církví o tyto záležitosti informovaně zajímat a především rozumně se rozhodovat až nastane čas volby, pak je nezbytné, abychom tuto otázku prostudovali a přesně zjistili, co o ní Písmo učí.

Jakmile je nastolena otázka církve a státu, zjistíte, že jsou vždy citovány verše 1 až 7 z 13. kapitoly listu Římanům a také pasáž z 1. listu Petrova 2, kterou jsme již dříve zmiňovali. Je to z toho důvodu, že jsou to jediné pasáže, které se touto otázkou zabývají. Je proto nanejvýš důležité, abychom se zabývali těmito verši, které máme před sebou.

Proč se ale vůbec objevuje otázka vztahu mezi církví a státem? Jak jsme již viděli, někteří křesťané si zřejmě neuvědomují, že by se jich toto téma mělo týkat, a my jsme si ukázali, v čem je jejich postoj mylný. Pro většinu však tato otázka vyvstává zcela nevyhnutelně takto: Církev je samozřejmě ustanovena Bohem, ale zde se nám říká, že „moc, která je“, je také ustanovena Bohem. Obě jsou zřízené Bohem, to mají společné, takže cítíme, že mezi nimi musí být nějaká souvislost, musí mezi nimi být nějaký vztah.

A nejen to: křesťané jsou součástí církve i státu. Jako křesťané patříme do církve a jako jednotlivci jsme občany různých pozemských států a království. Nemůžeme se oddělit od států, v nichž žijeme. Jak jsme viděli, musíme platit daně, podřizovat se zákonům atd. Musíme si tedy ve své mysli ujasnit, jaký je mezi nimi vztah.

Ale nejen to: církev a stát se v určitých bodech zabývají stejnými otázkami, a proto je důležité, abychom si uvědomili, z jakých důvodů se obě strany o tyto otázky zajímají.

A konečně, Pán Ježíš Kristus není jen hlavou církve, ale zároveň je Pánem dějin a hlavou všech věcí v celém vesmíru. To vyplývá z 5. kapitoly Zjevení a z mnoha dalších míst v Bibli. Těsně před nanebevstoupením řekl: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi“ (Mt 28,18). A na konci 1. kapitoly listu Efezským se dozvídáme, že Bůh ho vzkřísil z mrtvých a „posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím. ‚Všechno podrobil pod jeho nohy‘“ (verše 20–22). Všechno je mu podřízeno a nade vším vládne.

Z těchto důvodů je zřejmé, že mezi církví a státem existuje určitý vztah. Ale ve chvíli, kdy si vytvoříte tuto obecnou zásadu, musíte čelit konkrétní otázce: Jaký je tedy vztah mezi nimi? To je nesmírně obtížná a složitá otázka. Celá staletí zcela jasně a zřetelně dokazují, že se nejedná o snadnou záležitost. Pokusil jsem se ji pokud možno co nejvíce zjednodušit a obecně řečeno bych řekl, že existují dva hlavní názory. První názor tvrdí, že církev a stát jsou jedno, a druhý, že se od sebe v zásadě odlišují. Takto se to dá opravdu shrnout. Existují některé konkrétní pohledy, které je velmi obtížné někam jednoznačně zařadit, ale toto je užitečné rozdělení.

Nejprve tedy názor, že církev a stát jsou jedno.

Jedním ze způsobů, jak bychom mohli k této otázce přistoupit, by bylo začít výkladem našich veršů a poté přejít k historickému přehledu. Protože však většina lidí dnes začíná od současného postoje, udělám totéž a pokusím se ukázat, jak současný postoj vůbec vznikl.

Začít historickým vývojem je přínosný způsob, jak přistupovat k tomuto tématu, protože následně můžeme zhodnotit, co se dělo v průběhu staletí, na základě biblického učení.

Názor, že církev a stát jsou jedno, je velmi starý, sahá až do 4. století. V prvních třech stoletích křesťanské církve nikdo neučil, že církev a stát jsou jedno. Mělo to velmi dobrý důvod. Vládnoucí mocí v těch letech byla samozřejmě velká římská říše a byla to říše pohanská, takže nikdo nemohl tvrdit, že církev a stát jsou jedno. Podívejte se na církev v Novém zákoně; byla to jen malá skupina, hrstka lidí tu a tam ve velké pohanské společnosti, přičemž stát a všichni ostatní byli proti ní a pronásledovali ji.

Pak ale došlo k události, která změnila celý běh dějin, a sice k takzvanému obrácení císaře Konstantina Velikého, který někdy kolem roku 325 po Kristu oznámil, že se stal křesťanem. Nyní vás nebudu unavovat podrobnostmi o tom, proč se Konstantin vůbec prohlásil za křesťana. Nepochybuji o tom, že jeho hlavní důvody byly politické, ale faktem je, že svou konverzi skutečně oznámil a křesťanskou víru učinil oficiálním náboženstvím římské říše. Jinými slovy, vzal s sebou římskou říši do křesťanské církve; něco takového císaři mohou udělat. Samozřejmě se našli jednotlivci, kteří měli námitky, ale oficiálně se římská říše stala křesťanskou, a od té chvíle vzniklo celé učení, že církev a stát jsou jedno. Konstantin je spojil a tvrdil, že moc, kterou vykonával jako císař, nyní vztahuje i na církev. Takto to nějakou dobu vypadalo.

Po Konstantinovi se začaly rozvíjet dva hlavní názory na jednotu církve a státu. Po rozpadu římské říše začala římskokatolická církev učit, že stát je podřízen církvi, že církev a stát jsou jedno a církev má rozhodující slovo.

Opakuji, že se jedná o učení, které se vyvinulo po úpadku a pádu římské říše. Dokud byli císaři mocní, byl mocný i stát a ten mohl přikazovat církvi. Byl to císař Konstantin, kdo svolával různé ekumenické církevní koncily a byl zodpovědný například za Nicejské vyznání víry. Svolával církev na koncily a víceméně jí diktoval, co má dělat. Po pádu římské říše si však církev přisvojila pravomoci, které předtím vykonával stát. Papežové, kteří se objevili právě v tomto období, si tedy prosadili nadvládu nad státem.

Na Západě se to vyvíjelo tímto způsobem. Církev působila v mnoha provinciích římské říše a poté v mnoha různých národech a státech. Církev však byla jedna a tvrdila, že má nejvyšší autoritu a moc nad vládci všech těchto států. Pro tento římskokatolický postoj je typické vyjádření ze čtvrtého lateránského koncilu (r. 1215). Říká se v něm: 

„Světská moc, ať už zastává jakýkoli úřad, ať je nabádána a napomínána, a pokud je to nutné, ať je donucena církevním odsouzením, aby, pokud chtějí být považováni za věrné, na obranu víry veřejně složili přísahu, že se budou v rámci svých možností snažit vyhladit ze zemí pod svou jurisdikcí všechny kacíře, kteří budou církví odsouzeni, jestliže však některý světský pán, byv církví vyzván a napomenut, zanedbá očistit své ruce od této kacířské špíny, nechť je metropolitou a ostatními spoluprovinciálními biskupy spoután řetězem exkomunikace; a pokud se bude zdráhat do roka zjednat nápravu, nechť je to oznámeno nejvyššímu pontifikovi papeži, aby od té chvíle mohl prohlásit jeho vazaly za zbavené věrnosti vůči němu a vydat jeho pozemky k obsazení katolíkům, kteří je po vyhubení kacířů mohou bez rozporu vlastnit a chránit v čistotě víry.“

Někteří se snažili tvrdit, že to bylo odsunuto na druhou kolej, ale Bellarmine, římskokatolický pisatel ze 17. století, to vyjádřil takto: „Papež má v zájmu duchovního dobra nejvyšší moc rozhodovat o světských záležitostech všech křesťanů.“

To byl skutečně římskokatolický postoj. Římskokatolická církev zastávala názor, že má kontrolu nad státem, že mu může diktovat, co má a co nemá dělat, že papež je nadřazen všem králům, císařům a vládcům, a že pokud se panovník nepodřídí církvi, může ho exkomunikovat a v případě potřeby se zmocnit jeho země mečem.

To bylo velké tvrzení římských katolíků. Římskokatolická církev tvrdila, že má naprostou kontrolu a moc nad veškerou činností lidí. Kontrolovala nejen jejich politiku, ale i jejich myšlení, jejich pokusy o vědecký rozvoj a bádání a vše, co dělali. A církev skutečně kontrolovala vědu a pokoušela se bránit vědeckému bádání.

Církev šla dokonce tak daleko, že tvrdila, že duchovní – biskupové a všichni ostatní – jsou vyňati z obecných zákonů země, v níž žijí, takže i kdyby kněz porušil zákony země, měl by mít vůči nim imunitu.

Byli však i tací, kteří se kvůli tomu všemu cítili velmi nesví. Zhruba od jedenáctého století začal boj proti nároku římské církve na nejvyšší moc nad všemi oblastmi života a nad každým státem. Jedním z prvních, kdo se do tohoto boje zapojil, byl anglický král Jindřich II. (1133–1189). Spory krále Jindřicha s Thomasem Becketem (1118–1170) se částečně týkaly i této záležitosti. Tito králové a vládci států se ohrazovali proti nadvládě římskokatolické církve a tvrdili, že zákony a zvyklosti jejich zemí by měly být nadřazené a že duchovní by jim měli být podřízeni jako všichni ostatní. Jindřich II. se v tomto ohledu pustil do velkého boje; a málem se mu v něm podařilo zvítězit.

Další významnou osobností, která se v Británii zúčastnila tohoto boje, byl neohrožený Jan Viklef, něco jako předchůdce protestantských reformátorů. Bylo úžasné, co tento muž dokázal. Jednou z věcí, za kterou bojoval, bylo osvobození od nadvlády papeže. A mužem, který tuto svobodu v Anglii nakonec přinesl, byl samozřejmě král Jindřich VIII.

Ani zde nechci zabíhat do podrobností, ale jediná změna, kterou Jindřich VIII. ve své době v souvislosti s reformací skutečně provedl, spočívala v tom, že nahradil papeže sebou samým. Nikdy nezměnil své přesvědčení, šlo mu pouze o politickou změnu, a to nejen v otázce získání rozvodu, ale v celém pohledu na sebe a svou dynastii. Není pochyb o tom, že když zemřel, byl v učení římským katolíkem. Jindřich se však zcela jistě zbavil nadvlády papeže a přisvojil si všechny papežské pravomoci.

Po Jindřichovi VIII. se totéž dělo v mnoha dalších zemích a je téměř zábavné sledovat, jakým způsobem římskokatolická církev hrála zdržovací hru a uzavírala dohody s různými státy ve snaze udržet si svou moc.

Papež se samozřejmě stále prohlašuje za hlavu státu: Vatikán je stát a papež je jeho hlavou. Právě na tomto základě vystoupil na shromáždění OSN. Ale i když se Vatikán stále považuje za stát, byl samozřejmě zbaven své moci. Přesto se stále snaží udržet si jakýsi zbytek moci a nepochybně čeká na příležitost, aby získal zpět své dřívější postavení, pokud je to vůbec možné. Ale dnes už ani Itálie není pod papežovou autoritou; papež se omezil na onen malý prostor Vatikánu a nedominuje politickému životu Itálie tak, jako kdysi.

Existuje tedy názor, že církev by měla kontrolovat a ovládat život státu ve všech ohledech. Nyní se však přesuneme do opačného extrému, přičemž nezapomeňte, že se stále zabýváme prvním názorem, tedy názorem, který ztotožňuje církev a stát. Název, který se obecně dává tomuto druhému učení, je erastianismus, protože mužem, který jej jako první jasně formuloval – ačkoli tento názor zastávali i jiní – byl muž jménem Thomas Erastus. Erastianismus učí, že církev je podřízena státu, že je složkou státu, slouží státu nebo je jeho součástí, je pod kontrolou a pravomocí státu.

Erastus je v mnoha ohledech zajímavý. Žil v letech 1524–1583 a byl stoupencem švýcarského reformátora Zwingliho. Především byl profesorem medicíny, studoval v německém Heidelbergu a také ve švýcarské Basileji. Je zajímavé všimnout si počtu lékařů, kteří sehráli určitou roli v dějinách církve; s lítostí však musím konstatovat, že to není příliš chvályhodný výčet! Erastus se také velmi zajímal o otázku vztahu mezi církví a státem. A ačkoli byl velmi dobrým lékařem, nemohu říci, že by byl dobrým teologem.

V době, kdy Erastus žil v Heidelbergu, se tam jistí lidé pokoušeli zavést presbyterní zřízení a on v reakci na to vydal svou slavnou knihu Teze o exkomunikaci. Tato kniha řeší otázku, kdo má pravomoc exkomunikovat, a podstatou jejího učení je, že církev nemá žádnou pravomoc vydávat zákony či nařízení ani ukládat jakékoliv tresty. Jinými slovy, Erastus odebírá církvi veškerou pravomoc. Zde je výstižné vyjádření jeho postoje:

„Celková moc viditelné církve je jen jednou z funkcí vlády, která je svěřena státu; představitelé křesťanské obce jako takové jsou pouze učiteli nebo hlasateli Slova, nemají žádnou moc ani právo vládnout, kromě té, kterou mají od civilní vrchnosti, a církevní soudy, a zejména exkomunikace, je občanský trest, k jehož uložení může vrchnost pověřit církevní představitele, jehož vykonání však přísluší pouze civilní vrchnosti.“

To je Erastovo učení. Možná řeknete: „Co to má společného s námi?“

V mnoha ohledech je to učení anglikánské církve. Erastova kniha nebyla v době formování církevního establishmentu za vlády královny Alžběty přeložena do angličtiny, ale jeho myšlenky se prosadily a bylo mnoho těch, kteří je přijali.

Na začátku jsem zmínil tohoto tématu, jsem zmínil, že jsou některé problematické a těžko zařaditelné pohledy, a jedním z nich je postoj luterské církve. Martin Luther začal tím, že zastával to, co vám příště ukážu jako biblický pohled na tuto otázku. Věřil v naprostou nezávislost církve; jeho zásadní pohled na církev byl ostatně víceméně stejný jako pohled některých puritánů, kteří tvrdili, že církev je společenství svatých. Byl však mužem své doby a bohužel byl obklopen strašnými obtížemi. Tím Luthera nekritizuji. Byl Bohem povolán k jedné velké věci a je od nás velmi nesprávné očekávat, že by měl zvládnout všechno; je úžasné, že mu bylo umožněno udělat to, co udělal.

Luther žil v době, kdy byl vztah mezi státem a církví v rámci římského katolicismu stále velmi těsný. Tak tomu bylo po celá staletí a cokoli jiného bylo nemyslitelné. Co však Luthera skutečně vychýlilo z jeho pravého názoru, bylo takzvané „selské povstání“ a lidé, kteří se stali známými jako anabaptisté. O anabaptistech jsem se již zmínil při popisu pohledu křesťanů na stát. Jako skupina si nad státem umyli ruce. Někteří zašli až do takového extrému, že lidem diktovali každý detail jejich života a tvrdili, že oni jsou stát a že zavádějí jakýsi druh teokracie.

Tato dvě hnutí Martina Luthera vyděsila a on nabyl přesvědčení, že pokud bude taková věc pokračovat, znepřátelí si všechny vládce – kurfiřty v různých částech země, kterou dnes nazýváme Německo, a ještě více císaře – a viděl, že celé dílo reformace bude ztraceno. Někde musí být nějaká autorita. Kde ji měl najít? Dospěl k závěru, že jedinou možností, kde nalézt autoritu, je obrátit se na panovníka. A tak to také učinil, a do té míry se stal erastiánem, který dal knížatům, kurfiřtům, panovníkům, hlavám státu moc nad životem církve v této záležitosti církevní kázně.

Dovolte mi říci za Luthera – a mimochodem, právě letos je to 450 let od chvíle, kdy přibil na dveře kostela svých 95 tezí – že nevěřil v usmrcování lidí za kacířské názory. Ale v důsledku jeho učení a postupem času se luteránská církev, obecně řečeno, stala erastiánskou. Je státní církví v Dánsku a Norsku, Švédsku a Finsku a její postavení je velmi podobné postavení anglikánské církve u nás.

To mě přivádí k anglikánské církvi. Jindřich VIII., jak jsem vám již připomněl, se prohlásil za nejvyšší hlavu a vládce nad církví i nad státem. Totéž si nárokoval jeho syn Eduard VI. a také jeho dcera Marie a další dcera Alžběta I.

Teď se chci pokusit být k Alžbětě spravedlivý. Potíž v šestnáctém století spočívala v tom, že církev a stát byly tak úzce propojeny a politika v nich hrála tak velkou roli, že bylo nesmírně obtížné je oddělit. Alžběta byla například kvůli svým názorům na církev neustále v nebezpečí, že ji napadne Španělsko, které bylo v té době velmi mocnou zemí. Neomlouvám ji, myslím, že ji omlouvat nelze, stejně jako její biskupy, ale je naší povinností být k nim spravedliví a snažit se je pochopit, jak jen to jde. A Alžběta se jistě bála, co by se stalo se zemí, kdyby uvolnila svou moc nad církví.

Dostáváme se tedy k devětatřiceti článkům. Mnoho evangelikálů prohlašuje, že zůstanou v anglikánské církvi, dokud nebude třicet devět článků odmítnuto nebo zrušeno. Třicátý sedmý článek však zní takto:

„Její Veličenstvo královna je nejvyšší vládkyní v tomto království Anglie a na jejích ostatních panstvích, kterému náleží nejvyšší vláda nad všemi statky tohoto království, ať už církevními nebo občanskými, ve všech záležitostech. Oni [knížata] by měli vládnout všem stavům a stupňům, které jim Bůh svěřil, ať už jsou církevní nebo světské, a občanským mečem potlačovat zatvrzelé a zlé lidi.“

A samozřejmě je skutečností, že královna Alžběta zasahovala velmi aktivně. V Canterbury působil starý arcibiskup Grindal, který to všechno zpochybňoval a měl puritánské sklony, ale Alžběta ho nechala odstranit, poněvadž k tomu měla pravomoc. A v mnoha dalších ohledech a při mnoha dalších příležitostech prosazovala svou autoritu jako hlava církve, nejvyšší hlava v církevních i jiných záležitostech, a nutila církev, aby dělala to, co chtěla ona.

Na konci Alžbětiny vlády se stal velmi známým muž, který byl považován za autoritu v těchto otázkách, jmenoval se Richard Hooker. Napsal slavnou knihu Zákony církevní politiky, která vyšla v roce 1594 a měla několik svazků. Hooker, který vyučoval typické erastiánské názory, napsal: „Církev a stát jsou jedna a tatáž společnost, pouze nahlížená ze dvou různých hledisek, a proto má stát plné právo vydávat zákony pro církev.“

Nyní bychom měli být schopni navázat. Na počátku dvacátého století, kdy se lidé tolik zajímali o politiku, se říkalo, že anglikánská církev je konzervativní strana na kolenou, a stejně tak, že nonkonformisté jsou liberální strana, která se modlí. Jinými slovy, církev a stát jsou jedna a tatáž skupina, jen se na ně díváme ze dvou různých úhlů pohledu.

Opět chci být k Richardu Hookerovi spravedlivý. Ten jasně řekl, že toto učení platí, že je pravdivé, pouze pokud je hlava státu křesťanem. Tohle je velmi fascinující téma. Nemůžeme se jím však podrobněji zabývat, trvalo by to příliš dlouho. Tito lidé učili to, čemu říkali „zbožný panovník“. Královna Alžběta byla podle jejich názoru zbožným panovníkem, protože byla křesťankou a zajímala se o tyto záležitosti. Hooker nám však bohužel příliš jasně neříká, co dělat, když nemáte zbožného panovníka, a od dob královny Alžběty se objevilo mnoho bezbožných panovníků. Bohužel pravidla církevní politiky, která Hooker stanovil, platila i nadále, ať už byl morální profil panovníka jakýkoli.

Dalším bodem je, že Hooker sice přiznává tuto svrchovanost panovníkovi, „zbožnému panovníkovi“ a státu, ale nedovoluje panovníkovi ani státu rozhodovat o otázkách učení, které podle něj přísluší iniciovat a definovat církvi. Přesto však takto církví přijaté učení bylo následně předkládáno státu ke schválení či zamítnutí.

Hooker dále učil, že biskupové nejsou „ustanovováni“ panovníkem, ale jsou jím pouze „dosazováni“. Tím chtěl říci, že stát, panovník, má pravomoc biskupy jmenovat, ale ne je světit. Pouze církev měla pravomoc biskupy světit. A to je samozřejmě v anglikánské církvi víceméně pravidlem dodnes.

Hooker a ostatní byli dobří muži, čestní lidé, kteří se snažili dělat to, co považovali za nejlepší, a byli zjevně nešťastní. Když máte církev, kterou po patnáct století ovládalo papežství, a najednou tuto papežskou autoritu zrušíte, vznikne jakési vakuum a tito muži – to je na šestnáctém století ohromující – všichni hledali princip autority. Měli pocit, že musíte mít nad sebou autoritu, a to byl způsob, jakým se erastiáni v Anglii snažili problém vyřešit. A tak sice autoritu přiznávali, ale snažili se ji zároveň kvalifikovat. Uvědomovali si, že církev je koneckonců duchovní společenství, a tak rozlišovali, že panovník, stát, má pravomoc dosazovat biskupy, ale ne je ustanovovat; jmenovat biskupy ano, ale ne je světit.

Jak jsem již řekl, stále se jedná o tuto pozici, kdy církev a stát jsou jedno. V roce 1928 vydala anglikánská církev modlitební knihu, kterou parlament odmítl a od té doby se nikdy legálně a oficiálně nepoužívala.[1] Stát má k tomu pravomoc. Neinicioval tuto modlitební knihu, ale měl pravomoc ji povolit nebo zakázat.

Také biskupové jsou stále jmenováni korunou. V novinách se neustále dočítáte o odporu proti tomuto systému, a to i uvnitř anglikánské církve. Jsou tací, kteří tvrdí, že by církev měla být zrušena a že je skandální, aby premiér, který je Žid, jako v případě Disraeliho, nebo nonkonformista či nevěřící [neuvádím žádná jména], měl zákonné právo a pravomoc jmenovat biskupy a další hodnostáře křesťanské církve.

K doplnění této části historie je třeba dodat ještě jednu poznámku. Anglikánská církev, která byla takto založena, si nárokovala právo diktovat lidem, jak mají uctívat Boha. Za Karla I. se proti tomu samozřejmě bojovalo a v období Anglické republiky za Olivera Cromwella to bylo odloženo, i když ne zcela, jak uvidíme později při dalším studiu. Oliver Cromwell, ať už měl jakékoli chyby, udělal pro náboženskou toleranci a svobodu v této zemi více než kdokoli jiný. Nikdy na to nezapomínejte. Byl prvním mužem, který poskytl azyl Židům, a v této otázce náboženské tolerance značně předběhl svou dobu.

Ukázalo se však, že Anglická republika byla jen velmi krátkým obdobím. Karel II. se vrátil a pak přišel zákon o jednotné bohoslužbě, propuštění dvou tisíc duchovních v roce 1662, útlak a různé zákony o konventu a vše, co následovalo. To trvalo až do roku 1688, kdy byl s příchodem Viléma a Marie přijat zákon o toleranci, který poskytl plnou svobodu vyznání všem nonkonformistům, ale ne římským katolíkům a unitářům. Jinými slovy, presbyteriáni, kongregacionalisté a baptisté mohli svobodně vykonávat bohoslužby podle svých představ. Na konci osmnáctého století byla římským katolíkům také udělena svoboda vyznání, i když plná emancipace jim byla udělena až v roce 1829, a unitářům, pokud si dobře vzpomínám, v roce 1813.

To je tedy jen obecný přehled tohoto prvního pohledu na vztah mezi církví a státem, který nás přesvědčuje, že církev a stát jsou jedno. Na jedné straně římští katolíci učí o autoritě církve nad státem a na druhé straně erastiáni o autoritě státu nad církví. Oba názory se v průběhu let měnily a není vůbec pochyb o tom, že během tohoto století dojdou ještě k dalším změnám.

Tak to prozatím necháme být. Při příštím studiu se, jak doufám, budeme zabývat názorem, který říká, že církev a stát se od sebe zásadně liší.
 

[1] Toto vyučování je z r. 1967.

D. Martyn Lloyd-Jones, Romans, Exposition of Chapter 13 – Life in Two Kingdoms, The Banner of Truth Trust, 2019

Křesťan a stát (1): Všeobecné aplikace

Křesťan a stát (2): Křesťanský aktivismus

Křesťan a stát (3): Pacifismus

Církev a stát (1): Chybný pohled – Stát a církev jsou jedno

Církev a stát (2): Chybný pohled – Zwingli, Kalvín, puritáni

Církev a stát (3): Cesta k oddělení: Američtí puritáni a independenti

Církev a stát (4): Shrnutí a důsledky