Je dokonáno!

• Ježíš věděl, že vše je již dokonáno; a proto, aby se až do konce naplnilo Písmo, řekl: „Žízním.“ Stála tam nádoba plná octa; namočili tedy houbu do octa a na yzopu mu ji podali k ústům. Když Ježíš okusil octa, řekl: „Dokonáno jest.“ A nakloniv hlavu, skonal. Poněvadž byl den přípravy a těla nesměla zůstat přes sobotu na kříži – na tu sobotu totiž připadal veliký svátek - požádali Židé Piláta, aby odsouzeným byly zlámány kosti a aby byli sňati s kříže. Přišli tedy vojáci a zlámali kosti prvnímu i druhému, kteří byli ukřižováni s ním. Když přišli k Ježíšovi a viděli, že je již mrtev, kosti mu nelámali, ale jeden z vojáků mu probodl kopím bok; a ihned vyšla krev a voda. A ten, který to viděl, vydal o tom svědectví, a jeho svědectví je pravdivé; on ví, že mluví pravdu, abyste i vy uvěřili. Neboť se to stalo, aby se naplnilo Písmo: ‚Ani kost mu nebude zlomena‘. A na jiném místě Písmo praví: ‚Uvidí, koho probodli.‘ (J 19,28–37)

Tato část Janova vyprávění o Kristově umučení obsahuje velmi zajímavé detaily, které Matouš, Marek a Lukáš mlčky pomíjejí. Důvod tohoto mlčení nám není sdělen. Postačí však, když si uvědomíme, že jak ohledně toho, co zaznamenali, tak ohledně toho, co nezaznamenali, psali všichni čtyři evangelisté na základě Boží inspirace.

Všimněme si, že se v těchto verších často naplňují prorocká slova Písma týkající se všech částí Kristova ukřižování. Zvlášť jsou zmíněny tři různé předpovědi z Exodu, Žalmů a Zachariáše, které se naplnily na kříži. Jak každý dobře informovaný čtenář Bible ví, lze snadno přidat i další. Všechny dohromady dokazují jednu a tutéž věc. Dokazují, že smrt našeho Pána Ježíše Krista na Golgotě byla Bohem předvídaná a předem určená. Stovky let před ukřižováním byla každá část této slavné transakce uspořádána v Božích radách a prorokům byly zjeveny i ty nejmenší podrobnosti. Od počátku do konce šlo o předem známou věc a každá její část byla v souladu s pevně stanoveným plánem a záměrem. Když Kristus zemřel, v nejvyšším a nejúplnějším smyslu „zemřel podle Písem“ (1K 15,3).

Taková naplnění proroctví nemusíme váhat považovat za pádný důkaz Boží autority Božího slova. Proroci předpovídají nejen Kristovu smrt, ale i podrobnosti jeho smrti. Tolik naplnění předpovězených okolností nelze vysvětlit žádnou jinou teorií. Mluvit o štěstí, náhodě a náhodné shodě okolností jako o dostatečném vysvětlení je absurdní a směšné. Jediným racionálním vysvětlením je Boží inspirace. Proroci, kteří předpověděli podrobnosti ukřižování, byli inspirováni tím, který předvídá konec od počátku, a knihy, které napsali pod jeho inspirací, by neměly být čteny jako lidské výtvory, ale jako Boží. Vskutku velké potíže mají všichni, kdo se snaží popírat inspiraci Bible. Být nevěřícím vyžaduje opravdu více nerozumné víry než být křesťanem. Člověk, který považuje opakované naplnění drobných proroctví o Kristově smrti, jako jsou proroctví o jeho oděvu, žízni, probodeném boku a nezlomených kostech, za výsledek náhody, a ne záměru, musí být vskutku velmi nevěřící.

Za druhé bychom si v těchto verších měli všimnout zvláštního slavnostního výroku, který zazněl z úst našeho Pána těsně před jeho smrtí. Jan popisuje, že „když Ježíš okusil octa, řekl: ‚Dokonáno jest.‘ A nakloniv hlavu, skonal.“ Jistě není přehnané tvrdit, že ze všech sedmi slavných Kristových výroků na kříži není žádný pozoruhodnější než tento, který zaznamenal pouze Jan.

Přesný význam tohoto podivuhodného výrazu „je dokonáno“ nám Duch svatý nepovažoval za dobré odhalit. Je v něm hloubka, kterou musíme všichni instinktivně cítit a kterou člověk pravděpodobně nemá ani zdaleka možnost pochopit. Přesto snad není neuctivé tušit, jaké myšlenky se našemu Pánu honily hlavou, když toto slovo vyřkl. Dokonání všech známých i neznámých utrpení, která přišel snášet jako náš zástupce; završení obřadního zákona, který přišel ukončit a naplnit jako pravá oběť za hřích; uzavření mnoha proroctví, která přišel naplnit; dokončení velkého díla vykoupení člověka, které je nyní na dosah ruky – o tom všem nemusíme pochybovat, že to měl náš Pán na mysli, když řekl: „Je dokonáno.“ A možná, že za tím bylo ještě něco víc, co ani netušíme. Ale při zacházení se slovy takové bytosti, jakou je náš Spasitel, při takové příležitosti a v tak závažném okamžiku jeho života je dobré být obezřetný. „Místo, na němž stojíme, je půda svatá.“

Ve světle tohoto slavného výroku se každopádně nejzřetelněji rýsuje jedna důležitá myšlenka. Spočíváme-li na díle Pána Ježíše Krista, spočíváme na „dokonaném díle“. Nemusíme se bát, že nás v poslední den odsoudí hřích, satan nebo zákon. Můžeme se opřít o myšlenku, že máme Spasitele, který učinil vše, zaplatil vše a dokonal vše, co bylo nezbytné pro naši spásu. Můžeme přijmout apoštolovu výzvu: „Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!“ (Ř 8,34). Když se podíváme na své vlastní skutky, můžeme se za jejich nedokonalost stydět. Když se však podíváme na Kristovo dokonané dílo, můžeme zakoušet pokoj. Pokud věříme, potom jsme „v něm … dosáhli plnosti“ (Ko 2,10).

Nakonec bychom si v těchto verších měli všimnout skutečnosti a pravdy o Kristově smrti. Je nám řečeno, že „jeden z vojáků mu probodl kopím bok; a ihned vyšla krev a voda.“ Tato událost, jakkoli se na první pohled může zdát nepatrná, poskytuje nesporný důkaz, že srdce našeho požehnaného Pána bylo probodeno a že v důsledku toho vyhasl jeho život. Neomdlel ani pouze neztratil vědomí, jak se někteří odvažují naznačovat. Jeho srdce skutečně přestalo bít a on opravdu zemřel. Tato skutečnost je bezesporu velmi důležitá. Všichni musíme po krátkém zamyšlení pochopit, že bez skutečné smrti by nemohla existovat skutečná oběť, že bez skutečné smrti by nemohlo existovat skutečné vzkříšení a že bez skutečné smrti a skutečného vzkříšení je celé křesťanství domem postaveným na písku a nemá vůbec žádné základy. Toho lehkomyslného římského vojáka jistě ani ve snu nenapadlo, že je mocným pomocníkem našeho svatého náboženství, když našemu Pánu probodl bok svým kopím.

O tom, že „krev a voda“, o nichž se na tomto místě mluví, měly hluboký duchovní význam, můžeme jen stěží pochybovat. Zdá se, že sám Jan se o nich ve svém prvním listu zmiňuje jako o velmi významných. „To je ten, který přišel skrze vodu a krev“ (1J 5,6). Církev v každé době byla zajedno v tom, že se jedná o emblémy duchovních věcí. Přesto je přesný význam krve a vody tématem, na němž se křesťané nikdy neshodli a možná se ani neshodnou, dokud se Pán nevrátí.

Oblíbenou teorii, že krev a voda znamenají dvě svátosti, jakkoli je možná a oblíbená, lze oprávněně považovat za poněkud málo podloženou. Křest a večeře Páně byly svátosti, které existovaly již v době smrti našeho Pána a nepotřebovaly žádné nové ustanovení. Jistě není nutné při každé příležitosti tyto dvě požehnané svátosti vytahovat a trvat na tom, aby byly vyzdvihovány jako skrytý smysl každého sporného textu, kde je zmíněno číslo „dvě“. Takové úporné vztahování obtížných míst v Písmu na křest a večeři Páně nepřináší nic dobrého a nepřináší těmto svátostem žádnou skutečnou čest. Je otázkou, zda nesměřuje spíše k jejich vulgarizaci a nepřivádí je do opovržení.

Pravý význam krve a vody je pravděpodobně třeba hledat ve slavném Zachariášově proroctví, kde se praví: „V onen den vytryskne pro dům Davidův i pro obyvatele Jeruzaléma pramen k obmytí hříchu a nečistoty“ (Za 13,1). Kdy jindy tento pramen tak skutečně a reálně vytryskl, než v hodině, kdy Kristus zemřel? Jaký symbol smíření a očištění znali Židé tak dobře jako krev a vodu? Proč bychom tedy měli váhat věřit, že proud „krve a vody“ z boku našeho Pána byl významným prohlášením židovskému národu, že pravý pramen očištění od hříchu konečně vytryskl a že od nynějška mohou hříšníci směle přicházet ke Kristu pro odpuštění, omýt se a být čistí? Tento výklad si v každém případě zaslouží vážné zamyšlení a pozornost.

Ať už se na krev a vodu díváme jakkoli, dbejme na to, abychom my sami „vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově“ (Zj 7,14). V poslední den nebude nic záležet na tom, že jsme během života měli na svátosti ten nejvznešenější názor, pokud jsme nikdy nepřišli ke Kristu skrze víru a nikdy jsme s ním neměli osobní vztah. Víra v Krista je jediná potřebná věc. „Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život.“ Věřit v Syna Božího znamená mít život (1J 5,12).