Dobře umřít
V současné době se hodně mluví o eutanazii a katastrofálně se prosazuje její legalizace pod hlavičkou tzv. asistovaného umírání. O tomto tématu jsem již dříve psal. Zde bych se rád zamyslel nad tím, jak přistupujeme ke smrti. Víme jako křesťané, jak „dobře umřít“? Takovou frázi hojně používali naši předkové ve víře, ale dnes ji slyšíme jen zřídka. Obávám se, že to svědčí o tom, že jsme se v této oblasti začali méně podobat našim předkům a více těm, kteří žijí v naší společnosti kolem nás.
Naše společnost si stále namlouvá, že smrt lze porazit. Řeči o překonání rakoviny, porážce srdečních chorob nebo demence odrážejí základní přesvědčení, že jednoho dne budeme schopni porazit smrt a dosáhnout vlastní nesmrtelnosti nezávisle na Bohu. Vědci i většina ostatních lidí samozřejmě ví, že to není možné.
Všudypřítomné používání krémů proti stárnutí, botoxu, plastických operací, módních trendů zdravé výživy a cvičebních programů je však součástí širšího přesvědčení, že můžeme zastavit stárnutí a žít mladý život, když ne navždy, tak po velmi dlouhou dobu. A to vše je zase motivováno silnou touhou vyhnout se přemýšlení o samotné smrti a zejména o tom, jak se jí postavit, až přijde náš čas. Raději se rozptylujeme pokusy o věčné mládí.
Vyhýbat se myšlenkám na smrt je mnohem snazší díky tomu, že většina z nás se s mrtvými a umírajícími setkává jen zřídka. Většina lidí dnes umírá v nemocnici nebo v pečovatelském domě, stranou od rodiny a přátel. V předchozích generacích byla smrt neodvratně spojená s běžnou osobní zkušeností. Například puritánský pastor a teolog John Owen prožil smrt všech svých dětí, z nichž deset zemřelo v dětství, a poté i své ženy. Osobní konfrontaci s umírajícími se nedalo vyhnout.
Dnes je však pro většinu z nás velmi vzácné být svědkem něčího umírání. Díky tomu je mnohem snazší vyhnout se myšlenkám na vlastní smrt. A tyto společenské skutečnosti nás ovlivňují, že? Možná si stejně jako lidé kolem nás myslíme, že nejlepší způsob, jak zemřít, je náhlá smrt. Pokud zemřete náhle, vyhnete se nepříjemnostem a rozpakům, které jsou v našich myslích s umíráním spojeny. To je samozřejmě hlavní hnací silou lobby asistovaných sebevražd a umírání.
Bible však učí něco jiného. Uvádí příklady zbožných mužů, kteří se před smrtí rozloučili, např. Jákob (se svými syny), Mojžíš (s Izraelem), David (se Šalomounem), Ježíš (v horní místnosti se svými učedníky) a Pavel (se staršími v Efezu). Připravovali sebe i ty, které po sobě zanechávali. Nepochybně jsou nám dáváni za příklad toho, jak dobře zemřít. Co se od nich můžeme naučit? Obsahují praktické prvky (např. Jákobovy přípravy pohřbu), které jsou důležité – důraz však kladou na něco jiného.
Ačkoli tyto promluvy zazněly za velmi odlišných okolností, mají společné zaměření na budoucnost a na to, jak mají oslovení žít pro Pána. Je třeba mít na paměti Boží zaslíbení, je třeba žít podle přijatého učení a předávat je dál a adresáti jsou tímto způsobem povzbuzováni, aby byli silní ve víře. Taková příprava druhých na naši nadcházející nepřítomnost je vzorem, který nám dávají.
Nejde v nich o nemoc, bolest a utrpení. Nejde v nich o sebe sama. Abychom však mohli dávat druhým takové rady zaměřené na Boha, musíme s ním mít nejprve sami všechno v pořádku. Z toho lze usuzovat na to, že jsme si s Bohem předem srovnali vztah a „vyrovnali s ním své účty“. Při umírání je důležité, abychom usilovali o smíření s každým, s kým jsme se případně odcizili, abychom druhým odpustili jejich hříchy vůči nám a nezachovávali v sobě žádnou hořkost.
Poté, co jsme se v modlitbě smířili s Bohem a ostatními, by se naše myšlenky a řeč při umírání měly obracet k těm, které po sobě zanecháváme. Tyto biblické promluvy na rozloučenou se nutně velmi liší v detailech, stejně jako se ty naše budou lišit podle toho, kdo jsme a koho oslovujeme. Slova babičky ke generacím své rodiny budou jiná než slova mladého muže ke své rodině, když jeho život přeruší smrtelná nemoc, a tak dále. Máme nespočet individuálních okolností. Základní témata však zůstávají.
Patří k nim povzbuzování druhých, aby si připomínali úžasná zaslíbení našeho spasení - a vyjadřovali při tom své vlastní nadšení a důvěru v ně; aby důvěrně chodili s Pánem Ježíšem a byli mocní v jeho službě i po našem odchodu; aby udržovali zbožné vztahy se svými spolukřesťany; a aby za všech okolností oslavovali našeho Spasitele v tomto světě.
Taková zbožná příprava na smrt ovlivní náš přístup k lékařským rozhodnutím. Ve světě kolem nás vidíme bolestné zoufalství při rozhodování o konci života. Lidé se chytají každé možné léčby a zoufale se snaží prodloužit svůj život. Pokud si myslíte, že tento svět je vše, co existuje, pak to má určitý smysl - ale jen určitý. Protože trávit poslední dny a týdny v nemocnicích a terapeutických apartmánech není ten nejlepší způsob odchodu, že? I v podmínkách tohoto světa přicházíte o čas strávený s přáteli a rodinou.
Je smutné, že se občas setkáváme s tím, že se křesťané chovají stejně. Pokud však máme důvěru v Pána, o které tvrdíme, že ji máme, a připravujeme se na svůj odchod, pak by naše umírání mělo být viditelně jiné. Místo horečného hledání zázračných léků můžeme zaujmout klidnější a jistější přístup. Můžeme odmítnout přehnaně heroickou léčbu, abychom mohli strávit rozhodující čas setkáním s našimi křesťanskými přáteli a rodinou a připravit je na náš odchod.
To samozřejmě není výzva k tomu, abychom se vzdali všech požehnání moderní medicíny. Tváří v tvář smrti je to však nabádání k tomu, abychom mysleli a chovali se jinak než svět kolem nás.
Přidat komentář