Moudrost knihy Přísloví

Kniha Přísloví je klenotem moudrosti v Božím slově. Všechny knihy Bible jsou inspirované Bohem a jsou vhodné k učení, k usvědčování, k nápravě a výchově ve spravedlnosti, aby byl každý Boží člověk dokonale připraven ke každému dobrému skutku. Bible naprosto dostatečná k tomu, aby každého, kdo se do ní ponoří, kompletně připravila ke zbožnému životu, ke každému dobrému skutku, ke každodennímu chození s Pánem. To je smysl reformačního „sola scriptura“, ‚jedině‘ nebo ‚pouze‘ či ‚samotné‘ Písmo. Přesto máme v Bibli několik knih, které samy o sobě slibují svým čtenářům ještě něco více. Jednou z takových knih je kniha Zjevení, kde hned v samotném úvodu čteme příslib blaženosti pro každého, kdo tuto knihu předčítá, kdo jí naslouchá a kdo se jí řídí (Zj 1,3). Jinou takovou knihou je kniha Přísloví. Je to kniha, která zaslibuje moudrost – jak získat moudrost a kázeň, jak si osvojit spravedlnost, právo a přímost, jak pochopit výroky rozumnosti, jak získat schopnost porozumět příslovím a jinotaji (Př 1,1–6).

Jeden z dobrých zvyků, které si křesťan může osvojit, je číst každý den jednu kapitolu z knihy Přísloví. Tato kniha má celkem třicet jedna kapitol, takže se dá dobře číst „podle aktuálního data“, tedy první den v měsíci první kapitolu, druhý den druhou, třetí den třetí atd. Je to způsob, jak objevovat nádheru této knihy, jak dobývat její poklady (Př 2,1–5), jak poznávat Boha a žít v bázni před Bohem. Když k tomu připojíme rozjímání nad jedním veršem z dané kapitoly, ponoření se do hloubky tohoto verše, hledání jeho smyslu a jeho aplikace v každodenním životě, můžeme dojít skutečně velkého požehnání. A k tomu má posloužit i toto každodenní zamyšlení nad krátkým textem z knihy Přísloví. V tomto roce v něm budu postupovat tak, jak jsem nastínil výše, tedy „podle aktuálního data“ a chtěl bych vás, čtenáři, povzbudit, abyste si vždy ke každému zamyšlení přečetli také celou kapitolu z této moudré knihy. Kéž vám to poslouží k duchovnímu občerstvení, k načerpání moudrosti do každého dne, modlím se za to, aby to projasnilo každý den ve vašich životech Boží slávou, láskou, milostí, spravedlností a pravdou.

Leden

1. ledna

Přísloví Šalomouna, syna Davidova, krále Izraele. (Př 1,1)

Nemoudřejší ze všech lidí, kteří kdy žili pod sluncem, předkládá tajemství moudrosti, vyučuje příslovím a předává poznání Boha a života s ním dalším generacím. Kdo by nechtěl naslouchat. Jen hlupák by se nechtěl nechat poučit od mudrce Šalomouna. A moudrý král Izraele se hned v první větě prohlašuje za syna Davidova. Od svého otce se naučil mnohé moudrosti, učil se jak každý den chodit se svým Bohem a jako syn Davidův ukazoval na TOHO syna Davidova, v němž jsou skryty všechny poklady poznání a moudrosti, na Pána Ježíše Krista (Ko 2,3). Přísloví krále Šalomouna jedinečným způsobem vedou k Pánu Ježíši, který se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením (1K 1,31).  

2. ledna

Můj synu, jestliže přijmeš mé výroky, uchováš-li mé příkazy ve svém nitru … (Př 2,1)

Moudrost Boží není něco samozřejmého, automatického, co by bylo nedílnou součástí spasení. Moudrost nepřichází jen tak sama od sebe s fyzickým nebo duchovním věkem. I když je tady pro všechny děti Boží, není bez podmínek. Je potřeba v tichosti přijmout zaseté slovo, které má moc spasit naši duši (Jk 1,21), přijmout Boží výroky, uchovat jeho příkazy ve svém nitru. Jde o Boží slovo, o přebývání v něm a o to, aby Boží slovo přebývalo v nás v celé své plnosti (Ko 3,16). To je klíč k pokladnici Boží moudrosti, kterou je Pán Ježíš Kristus. Celé Písmo svědčí o něm. Přijímat jeho Slovo a uchovávat ho ve svém srdci, znamená chodit s Pánem Ježíšem a oslavovat.

3. ledna

Můj synu, na mé učení nezapomínej, ať tvé srdce příkazy mé dodržuje. Prodlouží ti dny a léta života a přidají ti pokoj. (Př 3,1–2)

Kdo miluje Pána Ježíše, bude zachovávat jeho přikázání. Jeho srdce bude naplněné slovem Kristovým a jeho mysl obnovovaná zdravým učením. Jaké požehnání zaslibuje dodržování Pánových příkazů! Je to požehnání, které má svůj zdroj v srdci, které je obnovené Boží milostí. Skrze dílo Pána Ježíše Krista jsme byli smířeni s Bohem a pokoj Boží zaplavil naše nitro. Naše viny byly smazány a naše hříchy byly odpuštěny. Bůh už není naším nepřítelem, ale stal se naším Otcem. Jeho slovo se stalo součástí životů křesťanů a prodlužuje jejich dny. Jeho Slovo rozhojňuje pokoj v životech Božích dětí a přináší moudrost do jejich životů, která je učí každý den oslavovat Pána Ježíše Krista, chodit s ním, radovat se v něm a milovat ho.

4. ledna

Počátek moudrosti je: Snaž se získat moudrost, za všechno své jmění získej rozumnost. Obklop se jí, vyvýší tě; oslaví tě, když ji obejmeš. (Př 4,7–8)

Jak získat moudrost? Začíná odevzdáním všeho! Dej všechno, co máš, abys ji získal, obklop se jí, obejmi ji – a dostaneš se na začátek. Dovede tě na jediné místo, k jedinému zdroji moudrosti, k tryskající fontáně života, kterou není nikdo jiný, než Pán Ježíš Kristus. Počátek věčného života v Kristu je: snaž se získat Krista, za všechno své jmění získej jeho samotného. Nešetři ničím, dej to nejvzácnější, co máš, jako Marie z Betanie, sestra Lazara, která rozbila alabastrovou nádobku vzácného oleje z nardu a vylila ho na Pána Ježíše (Mk 14,3). Vůně té masti naplnila celý dům. Vylej na něj to nejvzácnější, co máš. Někteří to možná odsoudí, ale on bude poctěn a vyvýšen.

5. ledna

Můj synu, věnuj pozornost mé moudrosti, nakloň své ucho k mé rozumnosti, dbej na obezřetné rady, poznání ať zachovávají tvé rty. (Př 5,1–2)

Moudrý král udílí rady svému synu. Božský Král udílí rady svým dětem. O čem je tady řeč? O moudrosti, rozumnosti, obezřetných radách a poznání – to je všechno, co je potřeba k moudrému a zbožnému životu v tomto světě. Čeho se to týká? Mysli, uší, srdce i rtů. Mysl, která se soustředí, uši, které jsou rychlé k naslouchání, srdce, které přijímá Slovo a rozjímá o něm, a nakonec rty, které zachovávají, střeží a opatrují. To je převzácný poklad víry v hliněné nádobě, život vydaný Králi králů, Pánu Ježíši, a láska k Bohu z celého srdce, celé duše i mysli a ze vší lidské síly. Věnuj, nakloň, dbej a zachovávej! To je skutek lásky, který oslavuje Pána Ježíše Krista.

6. ledna

Můj synu, jestliže ses zaručil za svého druha nebo se zavázal rukoudáním za cizáka a zapletl se výroky svých úst, a výroky svých úst se chytil, udělej, můj synu, toto: Hleď se vyprostit. Dostal ses do rukou svého druha. Jdi, vrhni se do bláta a naléhej na svého druha. (Př 6,1–3)

Jak zrádná mohou být naše vlastní slova, jak nebezpečná některá podání ruky, jaké pasti se skrývají za dáváním záruk. Zapletl ses, chytil ses a zamotal. Hleď se vyprostit! Oč zrádnější nad to vše je srdce člověka, od svého počátku zapletené do sítí hříchu, do pastí svévole. Můj synu: Hleď se vyprostit! Hledej, pros, tluč. Volej k Pánu a pros ho o smilování, naléhej na něj, aby tě vysvobodil. On je tou jedinou zárukou v tomto světě, která je skutečně dobrá. Dal svůj život, aby se zaručil za ten můj, tvůj. Jeho vzkříšení třetího dne po ukřižování je důkazem, že Bůh tuto záruku přijal a každému, kdo v něho věří, odpustil hříchy a dal život věčný.

7. ledna

Můj synu, dbej na mé výroky, chovej mé příkazy ve svém nitru. Dbej na mé příkazy a budeš živ, střez moje učení jak zřítelnici oka. (Př 7,1–2)

Výroky, učení, příkazy – Boží slovo, uchovávané v nitru, střežené jako zřítelnice oka. To je způsob Boží moudrosti, cesta života, blaženost zbožného muže (Ž 1). Syn, který nedbá na výroky otce, je svévolník, který nebude živ. Syn, který neuchovává příkazy otce ve svém nitru, je naplněný prázdnotou a nakonec bude slepý, protože nestřeží své oči. Ozeáš říká, že lid, který nedbá na Boží slovo, odmítá poznání a nestřeží učení, zajde (Oz 4,6). Kde není v úctě zapsané slovo Boží, tam není v úctě ani vtělené Slovo (J 1,1), Pán Ježíš Kristus. Boží Syn vždy dbal na výroky svého Otce, naplnil jeho příkazy, střežil jeho učení. Jeho pokrmem bylo činit vůli Otce a zachránit, co zahynulo.

8. ledna

Cožpak moudrost nevolá, nevydává rozumnost svůj hlas? (Př 8,1)

Moudrost se neskrývá, není nějak utajená nebo schovaná, že by ji někdo neslyšel nebo ji nemohl najít. Moudrost volá, ozývá se, nechává slyšet svůj hlas. Je přístupná a všeobecně dostupná. Stačí jen odpovědět na její volání, stačí jen zaměřit pozornost na její hlas. Kdokoliv prosí o moudrost bez pochybování, dostane ji (Jk 1,5–8). Moudrost je jako evangelium, které je hlásané celému světu, ale které slyší jenom ti, kteří byli zahrnuti Boží milostí. Moudrost začíná na stejném místě jako evangelium – u Pána Ježíše Krista. Kdo ho hledá, ten ho najde, kdo k němu přijde, toho nevyžene ven. Kdo zaslechne hlas moudrosti a následuje ho, přichází ke Kristu a poznává samotného Boha, který mezi nás přišel v těle.

9. ledna

Moudrost si vystavěla dům, vytesala sedm sloupů. Porazila dobytče, smísila víno a prostřela svůj stůl. (Př 9,1–2)

Skutečná moudrost buduje, staví. Vystavěla si dům! Položila základy, vyhnala do výše zdi, zakryla vše pevnou střechou, vsadila okna a dveře. A nejen to – není jenom čistě funkční technická stavba jako panelák, ale je to pohledná, estetická stavba. Moudrost vytesala sedm sloupů. Je to přinejmenším doklad důmyslu, inteligence a krásy. Moudrost od Boha je elegantní a povznášející. Sytí lidskou duši dobrým a hutným pokrmem Božího slova, používá víno pro radost srdce, prostírá stůl ke společenství. Kamkoliv vchází moudrost zosobněná v Pánu Ježíši Kristu, tam se zabydluje pevná jistota, na pevných základech založený řád, krása vyplývající z ovoce Ducha svatého, hojnost dobré duchovní stravy pro duši i radost v Duchu svatém. 

10. ledna

Neprávem nabyté poklady neprospějí, kdežto spravedlnost vysvobodí od smrti. (Př 10,2)

Na Božích cestách neexistují žádné zkratky, které jsou snahou získat něco neprávem, jiným než spravedlivým způsobem. Ani ten největší poklad světa získaný neprávem neprospěje. I když ďábel nabízí všechna království světa za malé poklonění se, je to nespravedlnost, protože jen Bohu patří naše uctívání a klanění se. Je to jako s tím mužem, který nebyl oblečen na svatbu, ale chtěl se jí účastnit. Byl svázán a uvržen do temnot, kde je pláč a skřípění zubů (Mt 22,13). Ale spravedlnost vysvobodí od smrti. Každá lidská snaha získat spasení svými skutky, je neprávem nabytým pokladem. Ale skrze samotnou víru v Kristovo dokonané dílo na kříži Golgoty jsme vysvobozeni od smrti. Jen spravedlnost kříže je tím správným svatebním šatem.

11. ledna

Falešné váhy jsou Hospodinu ohavností, kdežto v přesném závaží má zalíbení. (Př 11,1)

Bůh je Bohem práva, jeho královským žezlem je žezlo práva (Ž 45,7). Hospodin miluje spravedlnost a nenávidí hřích. A ze všeho nejvíc nenávidí hřích tam, kde je vydáván za spravedlnost, tedy tam, kde jsou váhy vydávané za poctivé, ale ve skutečnosti váží „jenom“ trochu jinak. Navenek se tváří jako správné, ale uvnitř skrývají faleš, nedostatečnost. Není mnoho věcí, které Bůh ve svém Slově nazývá ohavností, ale pokrytectví, které se vydává za spravedlnost, je přesně takovou ohavností. Je to jako přidání kapky skutků k milosti evangelia – je to „jen“ nicotná a nikým neviděná obřízka, je to „jen“ malé přikázání zákona, je to „jen“ trocha tradice otců, které ze zachraňujícího evangelia Pána Ježíše Krista činí jiné evangelium hodné prokletí (Ga 1,8).

12. ledna

Dobrý dochází u Hospodina zalíbení, kdežto pleticháře prohlašuje Hospodin za svévolníka. (Př 12,2)

Pletichář je pokřivený ve svém nitru, zkažený v srdci. „Na svém lůžku vymýšlí ničemnosti, postavil se na nedobrou cestu, neštítí se zlého“ (Ž 36,5). Nejenom, že ho Bůh prohlašuje za svévolníka, je svévolník ve své podstatě. A takoví jsme byli my všichni. „Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, všichni propadli zvrácenosti“ (Ř 3,10.12). Jenom jediný je dobrý a ten vždycky nalézal zalíbení u Hospodina – jedinečný Boží syn, Pán Ježíš Kristus. Aby však mohl Bůh prohlásit hříšníky za spravedlivé, vzal na sebe milovaný Boží syn jejich hříchy, ztotožnil se s nimi a nesl kvůli nim a za ně spravedlivý Boží hněv. Nyní ve víře v něj docházíme u Boha zalíbení a jsme Božími dětmi horlivými v dobrých skutcích.

13. ledna

Ovoce svých úst se každý dobře nají, duše věrolomných okusí násilí. (Př 13,2)

Ústa mluví, čím srdce přetéká. A když je srdce naplněné chválou Pána Ježíše, radostí z Ducha svatého a pokojem Božím, budou ústa vydávat lahodné ovoce, které nasytí nejenom vlastní duši, ale bude sytit duše všech okolo. Je to ovoce lásky, radosti, pokoje, trpělivosti, laskavosti, dobroty, věrnosti, pokory a sebeovládání. Ale srdce těch, kdo nespoléhají na milost Pána Ježíše Krista, je věrolomné, pokřivené, nejúskočnější ze všech věcí pod sluncem a nevyléčitelné (Jr 17,9). I z jeho ovoce se každý nají, ale duše, která se jím sytí, trpí násilím, protože z takových úst vycházejí špatná slova, tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a všemožná špatnost. Jenom evangelium Kristovo je mocí, která proměňuje srdce a uzdravuje ovoce úst i samotnou duši.

14. ledna

Kdo se bojí Hospodina, chodí přímo, kdežto kdo jím pohrdá, chodí cestou neupřímnosti. (Př 14,2)

Bázeň před Hospodinem znamená rozumět tomu, kdo je Bůh a kdo jsem já. To je počátek moudrosti, porozumění a přímosti. Chodit přímo v bázni před Pánem znamená jednat, mluvit i přemýšlet čestně, spravedlivě, pravdivě a milosrdně. Takové jednání vyžaduje mnoho odvahy, protože to znamená postavit se za pravdu a vytrvat v ní, i kdyby všichni ostatní tvrdili opak, postavit se proti lži a zlu a zůstat stát. Kdo chodí cestou neupřímnosti, žije pokrytectví a pýše, protože pohrdá Hospodinem. Jeho cesta se klikatí, je nejasná, nesrozumitelná, široká cesta, která vede do záhuby. Ale cesta následování Pána Ježíše Krista je jasná a úzká, a i když není úplně snadná, je přímá a ani ten nehloupější na ní nezabloudí (Jer 35,8). 

15. ledna

Oči Hospodinovy jsou na každém místě, pozorně sledují zlé i dobré. (Př 15,3)

Bůh se dívá a vidí všechno. Je stvořitelem všeho, je tím, kdo všechno udržuje, nic mu neunikne, ví o všem. Není chladný a nezaujatý pozorovatel, ale dívá se pozorně, sleduje dobré i zlé. Dívá se jako aktivní účastník, jako ten, kdo má poslední slovo. Na blahoslaveném člověku, z něhož byla sňata jeho nevěrnost, spočine Hospodinovo oko (Ž 32,1.8). Pán Ježíš Kristus ho očistil a  svou obětí ho smířil se svatým Bohem. Je to milované Boží dítě, na které se Bůh dívá se zalíbením, a s láskou sleduje každý jeho krok. I na svévolnících spočine jeho zrak, nikoliv k dobrému, ale ke zlému (Ám 9,4). Ježíš je skálou, která na ně padne, a rozdrtí je.

16. ledna

Člověku je dáno pořádat, co má na srdci, ale na Hospodinu záleží, co odpoví jazyk. (Př 16,1)

Hospodin kraluje! V jak nádherné harmonii se tady snoubí Boží svrchovanost a lidská zodpovědnost. Člověk přemýšlí, rozjímá a pořádá, co má na srdci. Člověk hledá cesty, zkoumá, kudy se bude ubírat jeho jazyk, rozvažuje nad odpovědí – a to vše je cele jeho dílo, jeho zodpovědnost, jeho vůle, jeho moc. Ale na Hospodinu záleží, co odpoví jazyk. Bůh je ten, kdo má poslední slovo. Bůh skrze tu vší lidskou svobodu řídí mysl, srdce i jazyk člověka. A to nás vede k jedinému – že ve vší své svobodě, do níž nás Bůh postavil, musíme volat k němu, hledat jeho tvář, jeho vůli, jeho moc a ve víře v Pána Ježíše Krista se ochotně poddávat jeho vedení.

17. ledna

Na stříbro kelímek, na zlato pec; srdce však Hospodin prozkoumává. (Př 17,3)

Pohleďte, co všechno se dá prozkoumat! V tavicím kelímku se přetavilo stříbro a na povrch vyplavala všechna nečistota, která v něm byla obsažená. Na zlato se použila rozpálená pec. Aby se dosáhlo opravdové ryzosti, bylo třeba postup opakovat několikrát. Jak je to se srdcem člověka? Bůh sám prozkoumává srdce člověka. Jak? V tavicím kotli zkoušek a pod vysokým tlakem prozkoumává reakce srdce, pročišťuje jeho motivy, vynáší na povrch všechny skryté vady a nečistoty. Chce se Bůh něco dozvědět? Naprosto ne! On je tím, kdo zná lidské srdce naprosto dokonale. Ale vynáší na povrch skryté věci, abychom my sami mohli poznat, co všechno v nás je a jak moc potřebujeme dokonalé očištění v krvi našeho Pána Ježíše Krista.

18. ledna

Hlupák si nelibuje v rozumnosti, nýbrž v obnažování svého srdce. (Př 18,2)

Hlupák sice může předstírat, že má rozum, a pokud mlčí, může být dokonce pokládán za moudrého (Př 17,28), ale pravda vždy nakonec vyjde najevo. Prázdnota srdce se ukáže na prázdnotě slov, neboť ústa mluví, čím srdce přetéká. Ve svém srdci si říká, že Bůh tu není (Ž 14,1), takže nehledá moudrost, nehledá Boha, nehledá Pána Ježíše Krista a jeho království, ale usiluje o to, aby ukázal sám na sebe, aby byl ve středu pozornosti a všeho dění. Místo aby střežil své srdce, protože z něj vychází život, tak ho svou řečí i svými skutky obnažuje. Pije kradenou vodu paní Hlouposti (Př 9,13-18), a odmítá Pána Ježíše Krista, zdroj moudrosti a věčného života.

19. ledna

Lepší je chudák žijící bezúhonně než falešník a k tomu hlupák. (Př 19,1)

Chudoba nebývá způsobena nedostatkem Boží milosti. Může být ovšem důsledkem špatného způsobu života a nemoudrých rozhodnutí. Ale chudák, který žije bezúhonně, si zaslouží stejnou úctu jako kdokoliv jiný. Jeho způsob života je ctnostný a hodný následování. Přímé srdce – na tom všechno záleží. V kontrastu k němu stojí falešník, člověk, který klame svými rty, je prolhaný, a k tomu ještě hlupák. Takový člověk může být bohatý, může mít nějaké postavení, lidé ho mohou obletovat kvůli jeho slávě, ale jeho údělem bude věčné odloučení od Pána pravdy a moudrosti. Jenom skrze víru v Krista se zbaví své falše, převrácenosti svých rtů, jenom ve společenství s Pánem přestane být hlupákem. I kdyby se stal chudákem, bude mít víc, než kdy dřív!

20. ledna

Král budí hrůzu, jako když zařve mladý lev; kdo ho rozlítí, hřeší sám proti sobě. (Př 20,2)

Svrchovaný vládce budí hrůzu i u takových válečníků, jako byl Davidův generál Jóab, který před hněvem Šalomouna utekl k Hospodinovu oltáři (1Kr 2,28–34). Kdo rozhněvá takového vládce, připravuje sám sobě zhoubu. Pán a vládce celého stvoření, Ježíš Kristus, je lev z Judy. Budí hrůzu, takže i jeho nejbližší, jako byl milovaný Jan, před ním padají na tvář jako mrtví (Zj 1,17). Kdo ho rozlítí, neunikne jeho strašlivému hněvu. Kdo se mu vzepře, setká s jeho zničující mocí (Zj 19,15). On jediný má moc zahubit duši i tělo v pekle (Mt 10,28). Ale každý, kdo se před ním pokoří, kdo ho vyzná jako Pána a uvěří ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, bude spasen.

21. ledna

Královo srdce je v Hospodinových rukou jako vodní toky; nakloní je, kam se mu zlíbí. (Př 21,1)

Král je vládce, který rozhoduje, jak se mu zlíbí. Svrchovaný panovník určuje zákony a nad zákony země je on sám, protože král sám je nejvyšším zákonem země. V demokracii je nejvyšším zákonem státu je ústava, ale stále platí, že král naklání srdce vládců a všech, kdo jsou v moci postavení podle toho, jak se mu zlíbí. Bůh je absolutní vládce. Vládne i nad srdci králů, nad srdci demokraticky zvolených vůdců, stejně jako nad srdci diktátorů a tyranů. Bůh má všechno pod svou kontrolou. Není třeba se bát zlých a zvrácených lidí, kteří mají velikou moc. Mohou sice škodit a působit trápení a bolest, ale Pánu Ježíši patří veškerá moc na nebi i na zemi.

22. ledna

Výborné jméno je nad hojné bohatství, lepší než stříbro a zlato je přízeň. (Př 22,1)

Bohatství může člověk získat po otcích, ale o jméno, tedy o svou pověst, se musí postarat každý sám. Dobré jméno má nevyčíslitelnou cenu. Kdo vytrvá až do konce ve víře a zvítězí s Pánem Ježíšem Kristem, dostane od něj nové jméno, lepší než cokoliv jiného v tomto světě (Zj 2,17). Našemu Pánu bylo dáno jméno nad každé jméno – jediné jméno pod sluncem zjevené lidem, ve kterém je spasení. Každé koleno na nebi, na zemi i pod zemí, poklekne před Ježíšem Kristem a každý jazyk vyzná, že je Pán. Co by mohl mít člověk, který by získal všechno zlato a stříbro celého světa, ale neměl by přízeň Boží zjevenou v Ježíši Kristu?

23. ledna

Neštvi se za bohatstvím, z vlastního rozumu toho zanech. Jen letmo na ně pohlédneš, už není! Vždycky si opatří křídla, jak orel odlétne k nebi. (Př 23,4–5)

Bůh dal člověku práci, aby se mohl nasytit a postarat se o své blízké a o potřebné. Bůh je také tím, kdo žehná práci lidských rukou, kdo odměňuje píli a trestá lenost. Bůh je ale také nakonec tím, kdo rozhoduje o chudobě nebo bohatství – on učinil chudého i boháče (Př 22,2). Honba za bohatstvím ničí člověka – je jako orel, který míří k nebi. Ale skutečné bohatství přichází z nebe. Za všechno své jmění získej moudrost (Př 4,7) a budeš mít věčné bohatství, protože ti ukáže cestu ke spasení, a vírou v Pána Ježíše Krista. Skutečným pokladem je Pán Ježíš sám a získat jej, znamená zapřít sám sebe, zemřít sám sobě a být nalezen v něm.

24. ledna

Moudrostí se dům buduje, rozumností se zajišťuje; kde je poznání, tam se komory naplňují vším drahocenným a příjemným majetkem. (Př 24,3–4)

Moudrost si vystavěla dům (Př 9,1), moudrost je lepší než perly (Př 8,11), nevyrovná se jí ryzí zlato ani čisté stříbro (Př 16,16). Moudrost vede k požehnání, nabízí ustavičný dostatek (Př 8,18) a plné komory všeho, co člověk potřebuje. Tuto moudrost dává Hospodin a poznání i rozumnost pocházejí z jeho úst (Př 2,6), z jeho Slova. Kdo je chce mít, musí jít k němu, hledat na prvním místě jeho království a jeho spravedlnost, následovat jeho Syna, Pána Ježíše Krista, zamilovat si ho a odevzdat se jemu samotnému. Celý život takového člověka potom bude naplněn tím nejvzácnějším pokladem, bude zajištěn tou nejpevnější pevností a den za dnem bude budován na přepevné skále, kterou je Kristus.

25. ledna

Sláva Boží je věc ukrýt, sláva králů je věc prozkoumat. Výšiny nebes, hlubiny země a srdce králů nelze prozkoumat. (Př 25,2–3)

Ačkoliv se Bůh nevyhýbá zjevným a ohromujícím divům, s potěšením vyhledává jednání ve skrytosti. Na nepatrném místě na konci světa v maličkém Betlémě se narodil Boží syn a byl obklopen pastýři a cizinci. V tesařské dílně v galilejském Nazaretu vyrůstal Spasitel světa spolu se svými bratry a sestrami. Za branami provinčního města Jeruzaléma byl Pán slávy ukřižován u cesty mezi dvěma zločinci. Za časného jitra třetího dne vstal Král králů z mrtvých. Z kruhu svých učedníků vystoupil Vládce nebi i země vzhůru k Otci zpět do slávy. Krok za krokem pracuje Bůh v skrytosti lidského srdce, aby hříšníka přivedl k pokání a proměnil ho do podoby svého Syna.

26. ledna

Neodpovídej hlupákovi podle jeho pošetilosti, abys nebyl jako on. Odpověz hlupákovi podle jeho pošetilosti, aby se sám sobě nezdál moudrý. (Př 26,4–5)

Tohle je srdce knihy Přísloví – jednou odpověz a podruhé neodpovídej. Je to o rozlišování – přesně o tom je Boží moudrost. Kdo nerozlišuje, nemůže mít moudrost. Kdo nerozpozná, kdy nemá odpovídat, aby nebyl jako pošetilec, a kdy naopak má odpovědět, aby se hlupák nepovyšoval, nemůže si myslet, že je moudrý. Ale ten, v němž jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání (Ko 2,3), uměl vždycky dát tu nejlepší odpověď. U něj se učíme rozlišovat pravdu a lež, protože on je ta pravda (J 14,6), dobro a zlo, protože on jediný je dobrý (Mt 19,17), světlo a tmu, protože on je světlo světa, a kdo ho následuje, nebude chodit ve tmě, ale má světlo života (J 8,12).

27. ledna

Nechlub se zítřejším dnem, vždyť nevíš, co den zrodí. (Př 27,1)

Pán Ježíš nás varuje před tím, abychom se strachovali z toho, co bude zítra (Mt 6,34). Šalomoun varuje před chlubením se zítřkem. Nemáme svůj život ve své ruce – jak bychom mohli vědět, co bude zítra? I toho bohatého pošetilce, kterému se tolik urodilo, že chtěl zbořit malé stodoly a postavit větší, aby mohl jíst a pít a užívat si, Pán nazval bláznem. „Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“ (Lk 12,20). Jenom v Boží náruči jsme v bezpečí, protože jen on vládne nad životem i smrtí, je vládcem každého dne a každý den tvoří. Skryti v něm se můžeme chlubit ne sebou ani dnem, ale jím samotným a jeho dílem. 

28. ledna

Svévolníci utíkají, i když je nikdo nepronásleduje, ale spravedliví žijí v bezpečí jako lvíče. (Př 28,1)

Svévolníci nemají žádný pokoj, ale jsou neustále pod nějakým tlakem – ať už vnějším nebo vnitřním. Nemají, kde spočinout, kde odpočinout, proto často utíkají i tehdy, když je nikdo nepronásleduje. Ale „kdo věří, nemusí spěchat“ (Iz 28,16). Křesťané byli smířeni s Bohem a do jejich nitra byl vložen Duch svatý, který přináší hojný pokoj, pokoj Kristův, který svět nezná, ale křesťané v něm žijí. Spoléhají se na svou Skálu, na Pána Ježíše Krista, na jeho dokonané dílo, na odpuštění hříchů a smíření s Otcem. Dokonce i tehdy, když jsou pronásledováni, mohou zakoušet Boží pokoj, který převyšuje každé pomyšlení (Fp 4,7). Jsou skryti v Kristu, který je jejich pevným hradem, a žijí v bezpečí jako lvíče.

29. ledna

Když přibývá spravedlivých, lid se raduje, panuje-li svévolník, lid vzdychá. (Př 29,2)

Je strašné vidět, jak strašnou moc má hřích. Jediný svévolník, který drží v rukou vládu, má moc způsobit, že všechen lid bude vzdychat. A jenom narůstající množství spravedlivých je podnětem k tomu, že se lid raduje. Vláda svévolníka znamená nespravedlnost, lži, útisk, bezpráví a život v temnotě, ale spravedliví žijí ve světle, v pravdě, v lásce, prosazují spravedlnost a právo, jednají čestně a poctivě – to všechno vede k tomu, že se lid raduje. Boží děti svítí jako hvězdy v pokolení pokřiveném a zvráceném. Pán Ježíš je učinil světlem, proto vyzařují světlo, a čím více ho následují, čím jsou mu blíže, tím více se toto světlo odráží na jejich odhalené tváři a rozjasňuje jejich okolí.

30. ledna

Slova Agúra, syna Jákeova. Výnos. Výrok toho muže k Ítielovi, k Ítielovi a Ukalovi. Já jsem nejtupější z mužů a lidskou rozumnost nemám. Moudrosti jsem se neučil ani jsem si neosvojil poznání Svatého. (Př 30,1–3)

Kdo byli ti muži? Nevíme o nich vůbec nic. Víme jen to, co je tady napsáno. Ten, který radil druhým dvěma, byl muž, který se považoval za nejtupějšího z mužů. Neměl lidskou rozumnost ani se neučil moudrosti. A přece mu Bůh dal poznat moudrost nad moudrost, poznání Pána Ježíše Krista, toho Svatého. Aby člověk znal Boha, nepotřebuje univerzitní titul. Jediné co potřebuje, aby chodil pokorně se svým Bohem, aby ho hledal na všech svých cestách, aby miloval svého Boha a toho, kterého poslal, Pána Ježíše Krista, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a ze vší své síly.  To je počátek moudrosti, to je pokorné srdce, to je jedinečné poznání lásky, která proměňuje lidský život.

31. ledna

Slova krále Lemúela, výnos, jímž ho napomínala jeho matka: Co mám říci, můj synu? Co, synu života mého? Co, synu mých slibů? Nevydávej své síly ženám a svoje cesty tomu, co ničí krále. (Př 31,1–3)

Matka krále Lemúela byla natolik moudrá žena, že se sám král chlubí jejími slovy. Z jejích slov je vidět, jak moc ho milovala a jak mu domlouvala. Chránila svého syna před vším, co ničí krále i život každého muže. A na prvním místě ho vede k tomu, aby střežil své srdce a nevydával ho napospas ženám. Zatímco matka je ztělesněním moudrosti, cizí žena je naopak ztělesněním Hlouposti – není schopná dovést do pokoje, neuvede do radosti, spravedlnosti ani do Božího požehnání.  Hloupost vede ke smrti (Př 8,18)!. Ze spárů cizí ženy i ze všeho, co ničí lidskou duši nás může vyvést jenom Pán Ježíš Kristus – skrze pokání, víru a následování Pána, skrze tiché přijetí jeho Slova, které přináší spasení duši.

Únor

1. února

… jak poznat moudrost a kázeň, jak pochopit výroky rozumnosti … (Př 1,2)

Kniha Přísloví je o tom „jak“. Ale neměli bychom si ještě předtím říci „proč“? Proč získat moudrost a kázeň, proč se zabývat výroky rozumnosti? K čemu potřebujeme moudrost? Odpověď je celkem jednoduchá – bez Boží moudrosti se nikdy nedostaneme ke spasení. Hloupost, nevědomost, nechápavost, rozpustilost, nekázeň a ignorance vedou jenom jedním jediným směrem – do záhuby, do podsvětí, do temnoty, pryč od Boha. Ale život je jenom v Bohu a v jeho blízkosti. Bez něj jsme odsouzeni k věčnému tápání a nechápavosti. Jenom u něj nacházíme pravdu, lásku, milost a život – proto potřebujeme získat moudrost, abychom poznali Pána Ježíše Krista a byli nalezeni v něm – ne se svou moudrostí a svými zásluhami, ale s jeho milostí a pravdou jeho Slova.

2. února

… abys věnoval pozornost moudrosti a naklonil své srdce k rozumnosti … (Př 2,2)

Kam vede otec svého syna? Zaměřuje jeho pozornost k získávání moudrosti. Vede jeho mysl, aby se soustředila na to, co je důležité, na moudrost, která vede ke spasení. Učí ho naklonit srdce k rozumnosti, tedy mít srdce, které je poslušné a pokorné, které s radostí přijímá poučení a pomoc. Ale může někdo změnit srdce druhého člověka? Jen Bůh má tu moc, kterou působí skrze evangelium. Jenom u kříže Pána Ježíše Krista může dojít ke skutečné proměně lidského srdce. To nepopírá důležitost učení a napomínání, ale ukazuje nám to, co musí být centrem všeho učení, vedení mysli i naklánění srdce – kříž! Osoba Božího syna, jeho ukřižování, slavné vzkříšení z mrtvých a opětovné vystoupení do nebeské slávy.

3. února

Ať tě neopouští milosrdenství a věrnost! Přivaž si je na hrdlo, napiš je na tabulku svého srdce. (Př 3,3)

Pohleďte, jaký je to příkaz! Ať tě neopouští … Dávej dobrý pozor na milosrdenství a věrnost. Nehni se od nich a nedovol, aby tě opustili. Milosrdenství, které souvisí s láskou a dobrotou Boží, věrnost, která má své kořeny zapuštěné do víry a pravdy. Přivaž si je na hrdlo, ať jsou zjevným klenotem, který tě bude zdobit, napiš si na své srdce. Nepůjdou vytesat do srdce kamenného, ale budou otisknuté v srdci masitém, které je darované Bohem, je dílem Božího ducha, je to důsledek moci evangelia Pána Ježíše Krista. Je to jeho zákon, který je vepsaný do nitra znovuzrozeného člověka, zákon lásky, který velí milovat Boha a člověka, prokazovat milosrdenství a zachovávat věrnost.

4. února

Získej moudrost, získej rozumnost. Na výroky mých úst nezapomeň, neodchyl se od nich. (Př 4,5)

Pohleďte, jaká naléhavost, jaký důraz – získej, získej, nezapomeň a neodchyl se! Moudrost a rozumnost – dvě nerozlučné sestry, které se dají najít jenom na cestě následování Pána Ježíše Krista. A velmi konkrétně o tom, kde je najdeme, mluví druhá polovina verše, když zmiňuje výroky Božích úst. Co jiného to je, než Boží slovo, Bible! Nezapomeň na to, co říká Bůh, co vyslovila jeho ústa, nikdy se nevzdaluj od Písma, ulož ho ve svém srdci, naplň jím svou mysl, rozjímej o něm ve dne i v noci. Jenom tak získáš moudrost, jenom tohle je cesta rozumnosti, cesta Kristova. Náš Pán se vždycky držel toho, co „je psáno“ (Mt 4,4). Mohli bychom tedy my sami někdy vymyslet něco lepšího?

5. února

Ze rtů cizí ženy sice kape med a její jazyk je hladší než olej … (Př 5,3)

Cizí žena není v knize Přísloví jenom paní Hloupost (viz Př 9,13–18), ale také cizoložnice (Př 7,10–27), která svádí. V obou případech kape z jejích úst med – mluví sladká slovíčka, která snadno omámí. Její jazyk je hladký jako olej, dokáže se vlichotit, vetřít, umí podpořit ego, posílit pýchu, umlčet svědomí. Ale ve skutečnosti je to jenom hloupost, lež, podvod a přetvářka. Jediným cílem je svést hlupáka a přivést jeho duši do podsvětí. Proto potřebujeme uši učedníků (Iz 50,4), uši protesané Hospodin (Ž 40,7), které slyší, mysl a srdce obnovené Duchem svatým, které rozumí a dokážou rozlišovat – poznají pravdu a lež, odhalí podvod a klam, nenechají se svést, ale s láskou spěchají za Pánem Ježíšem Kristem.

6. února

Jdi k mravenci, lenochu, dívej se, jak žije, ať zmoudříš. (Př 6,6)

Lenost je hřích, který je odporný Bohu i lidem. Kdo nechce pracovat, nemá ani jíst (2Te 3,10). Tak moc se Bohu nelíbí lenost. A nejde jenom o tu lenost fyzickou – ta duchovní je na tom úplně stejně. Kam Bůh posílá lenocha? Za mravencem! Za jedním z nejmenších tvorů na této zemi, aby se od něj lenoch učil. Nejenom, že mravenec pilně pracuje, ale on dokonce žije moudře. Do svého stvoření Bůh vepsal mnoho ze své nekonečné moudrosti. Stačí otevřít oči, a učit se. A Boží slovo je nekonečně hlubokou studnicí moudrosti. Svědčí o Pánu Ježíši Kristu, který pracoval bez ustání, který přišel proto, aby sloužil, který se pro nás stal nejenom moudrostí, ale také spravedlností a vykoupením.

7. února

Dbej na mé příkazy a budeš živ, střez moje učení jak zřítelnici oka. (Př 7,2)

Kde můžeme najít život? V Hospodinových přikázáních! Jeho Slovo je slovo života. Jeho přikázání udržují při životě. Dbej na ně a budeš živ. Dbej na ně a dovedou k samotnému zdroji života, k vtělenému Slovu, k Pánu Ježíši Kristu. On sám je ta cesta, pravda i život. Kdo v něj věří, má život věčný. Jenom Písmo může dát člověku moudrost ke spasení, které je vírou v Krista Ježíše. Proto ho máme střežit jako zřítelnici oka a nedovolit ani sebemenšímu smítku falešného učení nebo jakékoliv jiné nepravdy, aby se uvelebilo v našem oku. Něco takového člověka dovede jenom k pláči, k bolesti a k zoufalé snaze dostat tu třísku pryč ze svého oka.

8. února

Na nejvyšším místě, nad cestou, na křižovatce stojí. Při branách, kudy se chodí do města, u vchodu pronikavě volá … (Př 8,2–3)

Boží moudrost se neskrývá. Stojí na vyvýšených místech, je dostupná na frekventovaných křižovatkách a její pronikavý hlas by se mohl zdát nepřeslechnutelný. Přesto je pro mnoho lidí nedostupná. Nechtějí slyšet ani vidět. Není to problém moudrosti, je to problém lidského srdce. Je to stejné jako s evangeliem Pána Ježíše Krista – není skryté, je odhalené, je vyhlašované a je mnohým jednoduše dostupné. Přesto ho odmítají, nechtějí rozumět a ignorují volání Boží moudrosti, odvracejí se od cesty spasení skrze víru v Pána Ježíše Krista. Je to pro ně bláznovství, pošetilost. Ale pro povolané, je Kristus Boží moc a Boží moudrost (1K 1,24). Setkávají se s Boží moudrostí, slyší její hlas a následují její radu na cestě k věčnému životu v Kristu.

9. února

„Kdo je prostoduchý, ať se sem uchýlí!“ Toho, kdo nemá rozum, zve … (Př 9,4)

Pohleďte, koho k sobě volá paní Moudrost! Volá prostoduché a ty, kdo nemají rozum. Zve je na hostinu, kterou připravila. Kdo jsou tito lidé? To jsou stejní lidé, kteří vyhledávali Pána Ježíše Krista (Lk 15,1), aby ho slyšeli – hříšníci a celníci, lidé ztracení, kteří věděli, že jsou duchovně nemocní, kteří potřebují uzdravit. Apoštol o nich napsal, že Bůh vyvolil to, co není, aby to co jest, obrátil v nic (1K 1,28). Kdo nepotřebuje moudrost, nepřijme pozvání na hostinu, kterou připravila. Kdo nepotřebuje spasení, neuslyší volání a hlas Spasitele, který přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. V domě moudrosti najde prostoduchý bázeň před Hospodinem a spolu s ní lásku našeho Spasitele i život věčný jeho jménu.

10. února

Mnohé požehnání spočine na hlavě spravedlivého, kdežto v ústech svévolníků se skrývá násilí. (Př 10,6)

Nejenom mnohé požehnání, ale přehojné a přemnohé, ba dokonce všechno duchovní požehnání nebeských věcí spočívá na hlavě spravedlivých, tedy na hlavě těch, kdo veškerou svou důvěru vložili v Pána Ježíše Krista a jeho dílo. Jejich spravedlnost není založená na jejich skutcích, ani na jejich vlastní bezúhonnosti, ale jenom na Boží spravedlnosti zjevené v evangeliu. Ústa svévolníků skrývají zlo a nakonec ho také odhalují, protože ústa mluví, čím srdce přetéká a ruce i mysl jednají podle toho, co se skrývá v srdci. To je cesta spravedlivého a cesta svévolníka. Na prvního dopadá hojné požehnání, zatímco z druhého tryská zlo a násilí (KRAL ukrutnost). První má srdce změkčené a proměněné Boží milostí, zatímco druhý ho násilím svých úst zatvrzuje.

11. února

Přímé vede bezúhonnost, kdežto věrolomné zahubí pokřivenost. (Př 11,3)

Bůh sám zachraňuje spravedlivé, tedy ty, které ospravedlnil ze své milosti, kteří spoléhají na spravedlnost přiřčenou Bohem skrze víru v Pána Ježíše Krista, a na svou vlastní. A Bůh vyhlazuje svévolníky, tedy všechny, kdo se vzpírají Boží spravedlnosti a chtějí Bohu předkládat svou vlastní, včetně těch, kteří pohrdají jakoukoliv spravedlností. A aby o tom nebylo pochyb, ukazuje nám Pán ve svém Slově, že samotná bezúhonnost vede přímé a dovede je do věčného spočinutí v Boží blízkosti, zatímco převrácenost věrolomných je zničí. V pokřivenosti, lsti, podvodech, ve zradě a falši není nic dobrého dokonce ani pro ty, kteří se jich dopouštějí, neboť si myslí, že jim to přinese nějaký prospěch. Vede to jenom do záhuby. Ale přímí zazáří světlem Kristovy spravedlnosti.

12. února

Svévolí se nikdo nezajistí, kořen spravedlivých se nezviklá. (Př 12,3)

Nikdo nemůže zajistit sám sebe svými skutky, ani dobrými ani zlými. Ale zlé skutky jsou jenom rizikem. Bezbožnost, darebáctví, ničemnost, zlovůle – to je celá škála slov, které popisují život svévolníka. Nezajistí nic, nepřinesou nic, jenom trápení a bolest. Svévole nikoho neupevní, nikde se nezakotví, nemá na čem stavět. Ale spravedliví mají svůj kořen, který je hluboko zapuštěný do pravdy, je zalévaný vírou a přináší ovoce lásky. Je to kořen, který se nezviklá, nikdo ho nevyrve ani nevykope. Je hluboko vrostlý do skály Boží milosti, odkud čerpá všechny potřebné živiny k růstu a je to Bůh sám, kdo ho pevně drží. Bůh sám bude jeho oporou až do konce (1K 1,8–9).

13. února

Lenoch jen touží a ničeho nedosáhne, kdežto pilní se nasytí tukem. (Př 13,4)

Jak dobře zná Bůh lidské srdce! Každé jedno zná naprosto dokonale, ale kromě toho nám dává poznat také obecné pravdy o našem srdci, abychom nebyli hlupáci a nespoléhali na sebe (Př 28,26), ale na Hospodina. Lenoch má mnoho plánů, spoustu nápadů a s nimi je spojeno mnoho tužeb. Ale žádná z jeho tužeb není tak silná, aby překonala jeho lenost. Proto nikdy ničeho nedosáhne. Ale ti, kdo se oddali Pánu, dostali nové srdce a jsou jeho dílem. Jsou stvořeni k tomu, aby konali skutky, které jim Pán připravil. „On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích“ (Tt 2,14).

14. února

Z úst pošetilce vyrůstá povýšenost, kdežto moudré jejich rty střeží. (Př 14,3)

Ústa pošetilce chrlí pošetilosti. Vyrůstá z nich povýšenost, pýcha, která naplňuje srdce a vytéká ústy ven. Řeč člověka je oknem do jeho srdce. Je to prostředek, kterým lze nahlédnout tam, kam plně vidí jedině Bůh. Na co ukazují slova pošetilce? Na hloupost, která naplňuje srdce a vede k pýše, kterou Bůh nenávidí. Rty moudrého jsou jeho stráží. Jeho srdce je naplněné bázní před Hospodinem a jeho jazyk přetéká chválou Boží milosti a oslavou Pána Ježíše Krista. To je ta nejlepší stráž ze všech – uctívání Pána, které ukazuje, kdo je Bůh a kdo jsme my. Chvála Krista, která nedovolí žádnému špatnému slovu, aby naplnilo ústa moudrého, ale přitahuje člověka do Boží blízkosti a udržuje ho v jeho lásce.

15. února

Jazyk moudrých přináší dobré poznání, kdežto ústa hlupáků chrlí pošetilost. (Př 15,2)

Čím se naplňuje srdce moudrých? Moudrostí, která je shůry, která sestupuje od Boha a je „především čistá, mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků a bez přetvářky“ (Jk 3,17). Taková ústa vlídně přesvědčují odpůrce a jsou zdrojem mnoha dobrých požehnání, plyne z nich poznání samotného Pána i laskavé ponaučení, slova, která budují a přinášejí milost. Ústa hlupáků jsou také plná a přetékají, doslova chrlí, a to jednu pošetilost za druhou. Jsou jako ošklivý středověký chrlič, který zobrazoval nějakou obludu nebo ďábelskou stvůru a slova, která z nich tryskají, sprosté, hloupé a dvojsmyslné řeči (Ef 5,4) nemají mezi Božími dětmi žádné místo. To je vyhrazeno chvále Pána Ježíše a žehnání druhým. 

16. února

Svěř Hospodinu své počínání a tvé plány budou zajištěny. (Př 16,3)

Tady máme jeden z nejjednodušších návodů, jak chodit s Bohem – uval na Hospodina své dílo, své skutky, činy, všechno, co děláš – svěř to Bohu do jeho rukou, do jeho vůle. To je význam modlitby, kterou Pán učil své učedníky: „Buď vůle tvá!“ (Mt 6,10). Není to o tom, že bychom neměli svěřovat Pánu také své plány – i ty mu máme dávat, ale „člověk uvažuje o své cestě v srdci, ale jeho kroky řídí Hospodin“ (Př 16,9). Svěř každý svůj krok Hospodinu, a potom můžeš plánovat. Tvé plány bude řídit Bůh. Svěř každý svůj skutek, slovo i myšlenku tomu, který zná minulost, přítomnost i budoucnost a budeš mít jistotu, že jdeš jeho cestou a svým životem budeš ve všem oslavovat svého Spasitele a Pána Ježíše Krista.

17. února

Korunou starců jsou vnuci, ozdobou synů otcové. (Př 17,6)

Bůh požehnal Adamovi a Evě tím, že se mají plodit a množit. Synové a vnuci jsou požehnáním od Hospodina. Blaze muži, který jimi naplní svůj toulec (Ž 127,4–5). Jak požehnané je, když každá generace chodí po cestě moudrosti a žije v bázni před Pánem, když synové mohou vzhlížet ke svým otcům a chlubit se jimi. Jak utěšené je, když se starci radují ze svých vnuků a mohou se těšit jedni z druhých. A neplatí jen pro děti fyzické, ale i pro ty duchovní, které jsou radostí a slávou těch, kdo je přivedli k Pánu (1Te 2,9). Boží děti se chlubí svým Vykupitelem, který je nazván Otcem věčnosti (Iz 9,5). Jako Boží synové nemají zalíbení v nikom jiném, než v samotném Bohu.

18. února

Hluboké vody jsou slova z úst muže, potok plný vody, zdroj moudrosti. (Př 18,4)

Řeč člověka se v mnohém podobá vodě. Nemá to být pramen, který vydává vodu hořkou i sladkou (Jk 3,11) – to ani není možné. Jazyk mluví, čím přetéká srdce. Je-li srdce pošetilé, z úst vychází hořkost, lest, přetvářka a jed. To jsou ústa hlupáka, nikoliv však muže. Skutečný muž je chválen pro svá prozíravá ústa (Př 12,8). Jeho jazyk bude plný Boží moudrosti, podobá se životadárnému prameni uprostřed pouště, osvěžující bystřině nebo nevyčerpatelné tůni. Přináší pokoj, radost, požehnání, buduje a především oslavuje toho, který dává moudrost a naplňuje srdce Duchem svatým: Pána Ježíše Krista. Jeho Slovo je hlubší než nejhlubší vody, plnější než řeka vylitá ze svých břehů, kdo z něj pije, proud živé poplyne z jeho nitra (J 7,38).

19. února

Bez poznání nemůže být nikdo dobrý, kdo je zbrklý, hřeší. (Př 19,2)

Neznalost a nerozvážnost jsou blízké příbuzné hlouposti. Žalmista napsal, že i člověk ve vznešeném postavení, pokud je bez rozumu, podobá se zvířatům, která hynou (Ž 49,21). Bez poznání není žádná moudrost, bez poznání chybí rozlišení dobrého a zlého, bez poznání Boha skrze víru v Pána Ježíše Krista nemůže být nikdo dobrý. Jenom nové srdce přináší poznání toho jediného, který je dobrý a který určuje, co je dobré. Nejvyšší dobro spočívá v uctívání Boha – kde není úcta k Bohu, kde chybí bázeň před Bohem, tam vládne nevěra a není tu skutečná dobrota. Najdeme tady hloupost a neznalost, a spolu s nimi nerozvážnost, která je branou k hříchu. Ale kdo věří, postavil se na nejpevnější základ a nemusí spěchat (Iz 28,16).

20. února

Je ctí pro muže upustit od sporu, kdejaký pošetilec jej však rozpoutává. (Př 20,3)

Je úžasné sledovat toho pravého muže, člověka, druhého Adama, jak jedná v situacích, kdy se ho někdo snaží zatáhnout do sporu – je to jedno, jestli je to ďábel při pokušení na poušti, nebo jeho nepřátelé, když se ho snaží dostat do úzkých nebo jsou to lidé, kteří chtějí vyřešit své lidské spory (např. spor o dědictví mezi bratry). Nikdy se Pán nenechal vtáhnout do sporu, který se ho netýkal. Kolik moudrosti prokazuje! A buď odkazuje na zapsané Boží slovo – „je také psáno …“ (Mt 4,7), „nečetli jste …“ (Mt 19,3–4) nebo jde od sporu pryč (Lk 12,14). Tohle Boží slovo považuje za čest a moudrost. Ale hlupák přikládá dříví pod oheň sporu a chce, aby se rozhořel ještě víc.

21. února

Člověku se všechny jeho cesty zdají přímé, ale srdce zpytuje Hospodin. (Př 21,2)

Bůh zná srdce člověka, jeho nitro, všechny jeho myšlenky i motivy. Podle něj je lidské srdce nejúskočnější ze všeho a nevyléčitelné (Jr 17,9). To jenom my si ve své pošetilosti myslíme, že známe sami sebe, že rozpoznáme nejenom své vlastní cesty, které jsou v našich očích obvykle skoro vždycky přímé, ale i cesty lidí kolem nás – a tam jsme kupodivu schopni odhalit i to nejmenší zakřivení. Ovšem zdání klame! I když se nám naše cesty zdají ryzí, pohnutky zkoumá Hospodin (Př 16,2). On vynáší na světlo, co se v lidském srdci doopravdy skrývá. Kéž to dělá, abychom utíkali k tomu, který je tou jedinou přímou cestou, k Pánu Ježíši a prosili ho, aby napřímil naše cesty.

22. února

Boháč a chudák se střetávají, Hospodin učinil oba. (Př 22,2)

Bůh je Bohem veliké rozmanitosti. Celé stvoření vypráví o jeho moudrosti a o jeho tvůrčí moci. Bůh tvoří pestře, bohatě a radostně. V Božím díle nenajdeme nic uniformního, jednotvárného, monotónního. Člověk vymyslel sériovou výrobu a konfekční velikosti, ale Bůh tvoří originály. Listy na stromech, otisky prstů, oční sítnice, tvar lidského ucha ani žádné dvě sněhové vločky nechce mít stejné. Totéž platí o lidech i okolnostech, do nichž je Bůh staví. Všechno dělá ve své moudrosti a prozřetelnosti. Někoho Bůh postavil do role pána, jiného do role otroka. Z otroka občas udělal pána (Josef), jindy z pána otroka (Sidkijáš). Učinil bohatého i chudého, aby každý z nich naplnil Boží plány a aby se Bůh na obou oslavil.

23. února

Nedomlouvej hlupákovi, neboť pohrdne tvou prozíravou řečí. (Př 23,9)

Ve smyslu tohoto výroku vyřkl Pán Ježíš jedno ze svých nejdrsnějších prohlášení: „Neházejte perly sviním“ (Mt 7,6). Obvykle Ježíš nenazýval lidi sviněmi – vlastně nikdy jindy takto nemluvil. Ale ukazuje to, jaké je jeho smýšlení o lidech, kteří pohrdají prozíravou řečí, odmítají moudrost a kochají se ve své hlouposti. Máme vyhlašovat pravdu Božího slova za všech okolností, ale pokud se setkáme s hlupákem, můžeme se v pokoji obrátit a jít někam jinam. Moudrost Písma je mu k smíchu, odmítá laskavé domlouvání, a úrodné símě Božího slova dopadá na udupanou cestu zarputilého srdce. Není třeba zdržovat se s takovým člověkem. Kéž nás Pán vede k těm, v jejichž srdcích už předtím pracoval Duch svatý a nyní s radostí přijmou dobrou zprávu evangelia.

24. února

Moudrý muž je mocný, a kdo má poznání, upevňuje svou sílu. (Př 24,5)

V Boží moudrosti se skrývá ohromná moc. Ne vždy je vidět lidskýma očima a ne vždy je lidmi přijímaná. Přesto je to moc, která přináší veliké požehnání a radost. Moudrost je od Hospodina a už to samo o sobě je podivuhodné. Blaze člověku, který našel moudrost. Moudrost oblažuje duši, chrání před cizí ženou, před hloupostí, je lepší než všechno bohatství světa, sladší než med, hlubší než příkopy na dně oceánu. Moudrost začíná u bázně před Bohem a pokračuje k poznání Pána Ježíše Krista skrze víru jako jediné cesty spasení. Tato moudrost buduje, toto poznání upevňuje sílu, protože je zakotvené v Přesilném Jákobově a drží se skály spasení, jíž je Pán Ježíš Kristus.

25. února

Odstraní-li se svévolník z blízkosti krále, jeho trůn bude upevněn spravedlností. (Př 25,5)

Špatná společnost kazí dobré mravy (1K 15,33) – takto Pavel v Novém zákoně shrnuje slova krále Šalomouna.  Blízká společnost svévolníka bude vždycky znamenat problém. Jak snadno rouhač uvede spravedlivého do rouhání. Nakonec stačí jen chvilka nepozornosti, slabost a nedostatek rozlišování a spravedlivý bude sedět u ohně s posměvači stejně jako Petr a svými ústy vyznávat, že Pána vůbec nezná. Král je nejvyšší soudce na zemi a je zárukou spravedlnosti a práva. Jenom v závislosti na Kristovu soudu a Kristově spravedlnosti bude jeho trůn upevňován. Jenom hledání Pána Ježíše Krista a jeho spravedlnosti vede ke spravedlivým soudům, vede k pravdě a k Boží slávě, zatímco naslouchání třeba i jen jedinému svévolníkovi, povede vždycky ke lži, bezpráví, a nakonec k odsouzení.

26. února

Slabé jsou nohy chromého i přísloví v ústech hlupáků. (Př 26,7)

Slabé, ochablé a nemohoucí, doslova bezvládně visící jsou nohy chromého. Právě tak „silné“ je moudré přísloví v ústech hlupáka. Visí z jeho úst jako prázdné slovo. Chce vypadat moudře, proto jde do studnice Božího slova, ale ve své slepotě nabírá vodu sítem a chce naplnit děravé vědro. Jeho charakter je pokřivený, páteř jeho svědomí je zlomená a zbožné slovo na pozadí jeho pošetilého života vypadá stejně podivně jako chromý na tanečním parketu. Chtěl by být učitelem, ale nechápe ani svá vlastní slova (1Tm 1,7). Boží slovo z jeho úst nepřináší užitek, protože se jím sám neřídí. I kdyby mluvil jako anděl, žije jako ďábel. Pána Ježíše oslaví jenom ten, kdo slovo nejenom slyší, ale také podle něj jedná (Jk 1,22).

27. února

Lepší jsou zjevná kárání než skrývaná láska. (Př 27,5)

Skrývaná láska je vlastně protimluv. Apoštol lásky, Jan, promlouval ke svým milovaným dítkám a vštěpoval jim, že nemají milovat pouhým slovem, ale opravdovým činem (1J 3,18). Ani Bůh nemiluje pouhým slovem, ale jeho láska je v tom, dal svého jediného Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Láska, která není vidět, nepřináší žádný užitek a můžeme si oprávněně klást otázku, zda se opravdu jedná o lásku. Proto jsou zjevná kázání nad skrývanou lásku. Kdo je ochoten přijít, aby otevřeně pokáral? Jenom ten, kdo skutečně miluje. Kdo miluje, je ochotný vyrvat trám ze svého oka, aby mohl pomoci s třískou v oku svého bratra, je ochotný sestoupit dolů k bratrovi a nést spolu s ním jeho břemeno – to je Kristova láska, kterou si on zamiloval nás.

28. února

Ti, kteří opouštějí Zákon, vychvalují svévolníka, ale ti, kteří jej zachovávají, se jim stavějí na odpor. (Př 28,4)

Boží slovo je měřítkem, světlem, vodítkem pro každého, kdo se drží. Boží slovo nás učí rozlišovat, rozeznat dobré od špatného, právo od bezpráví, spravedlnost od nespravedlnosti, spravedlivého od svévolníka. Kdo vychvaluje svévolníka, opouští Boží slovo a vydává se na cestu, která je pro Hospodina ohavností (Př 17,15; Př 28,9). Ale Boží slovo dává sílu a odvahu, povzbuzuje každého, kdo podle něj jedná, aby se postavil na odpor těm, kteří vychvalují svévolníka. Bůh se raduje ze všech, kdo prosazují spravedlnost a právo – jejich jednání je mu milejší než přinášení obětí (Př 21,3). Na stezce spravedlnosti je život (Př 12,28). Je to úzká cesta pravdy, cesta následování Pána Ježíše Krista v moci Ducha síly, lásky a rozvahy. 

Březen

1. března

… jak si prozíravě osvojit kázeň, spravedlnost, právo a přímost, aby prostoduší byli obdařeni chytrostí, mladík poznáním a důvtipem. (Př 1,3–4)

Kázeň, spravedlnost, právo a přímost – to jsou slova, která popisují život moudrosti. Jak jinak získat takové věci, než od jejich Stvořitele? Kam jinam jít, než k samotnému zdroji? Boží slovo je plné Boží moudrosti a učí každého, kdo z něj čerpá, jak žít prozíravě, jak se naučit kázni, jak rozumět spravedlnosti, jak rozpoznat právo od bezpráví a jak chodit po cestě přímosti. Bůh sám volá na prostoduché, aby odložili prostoduchost a hloupost, aby opustili bezpráví i svévoli, na jejichž cestě stojí a učili se od něj jeho moudrosti, učili se poznávat Boha a žít jako učedníci Božího syna. Bez nového narození skrze víru v Pána Ježíše Krista, bez pokorného sklonění se před jeho křížem není žádná chytrost, poznání ani důvtip.

2. března

… jestliže přivoláš porozumění a hlasitě zavoláš na rozumnost, budeš-li ji hledat jako stříbro a pátrat po ní jako po skrytých pokladech … (Př 2,3–4)

Je moudrost zadarmo? Je to dílo a dar Boží milosti, takže je stejně jako jiné dary této milosti naprosto nezasloužená a zadarmo. Přichází nějak automaticky, samozřejmě? Vůbec ne! Podívejte se do toho textu! Mluví o aktivním přivolání, o hlasitém volání, o hledání stříbra a pátraní po skrytých pokladech. Moudrost stojí mnoho. Nebo lépe – za získání moudrosti stojí za to dát všechno!  Člověk má odhodit všechno ostatní ve svém životě a zaměřit se jediným směrem – na Hospodina a jeho království, na Pána Ježíše Krista, jeho dílo a jeho spravedlnost. Získat jej, znamená získat moudrost, získat jej, znamená mít život, a to život věčný. Není nic lepšího ani nic většího, není lepší moudrost, než získat Krista a být nalezen v něm!

3. března

Ať tě neopouští milosrdenství a věrnost … Tak najdeš milost a uznání v očích Božích i lidských. (Př 3,3–4)

Šalomoun čerpal moudrost od Ducha, který inspiroval autory Nového zákona. Kdo věrně slouží Kristu Božím milosrdenstvím, nebo kdo – jinými slovy – žije v lásce a ve víře, je milý Bohu a lidé si ho váží (Ř 14,18). Láska a věrnost jsou plodem Ducha svatého v životě křesťana a život v nich přináší milost a uznání – jak v očích lidí, tak v očích Božích. Lidé jsou vděční, když se setkávají s milosrdenstvím a věrností. Lidé touží po tom, aby jim druzí prokazovali milosrdenství a byli věrní. A právě tak Bůh se raduje, když se jeho děti oblékají do šatu pokorné služby druhým a ve víře setrvávají až do konce. Je to jeho dílo v životě křesťanů, jeho sláva i jeho radost.

4. března

Slyš, můj synu, přijmi mé výroky, živ budeš mnoho let. (Př 4,10)

Jaká je to radost a jaké požehnání, když otec promlouvá ke svému synu, když jde o opravdovou komunikaci, kdy otec sdílí moudrost, kterou přijal od Boha a syn naslouchá a zachovává to slovo. Bůh k nám promlouvá jako dobrý Otec, který se pečlivě stará o své děti. Zahrnuje nás svou moudrostí. Dal nám své Slovo, abychom se jím sytili, abychom přijímali jeho výroky. Dobrý syn je nikdy neignoruje a dobrý otec se nesnaží získat synovo srdce prázdnými slovy. Máme Boží Slovo prosycené pravdou, které je plné života, která nás nasytí, povzbudí, potěší i usvědčí, a které nás vede k vtělenému Slovu, Pánu Ježíši Kristu. On sám je život a ve víře v něm máme život věčný.

5. března

… nakonec je však hořká jako pelyněk, ostrá jak dvojsečný meč. (Př 5,4)

Cizí žena, cizinka, cizoložná žena … to všechno jsou v knize Přísloví obrazy paní Hlouposti, která svádí – a především nezkušeného mladíka, jemuž je tato kniha moudrosti určena. Zdá se, že vypadá dobře, lákavě, umí dobře mluvit, přemlouvat a lákat na kradenou vodu a pokoutný chléb (Př 9,17), ale nakonec je hořká, takže ji nikdo nesnese v ústech. Je nejenom nebezpečná, ale dokonce vražedná jako dvousečný meč. Její cesta vede do podsvětí, protože je plná lži a nepravosti. Není jako dvousečný meč moudrosti, jímž je Boží slovo (Žd 4,12), které vede k rozsuzování tužeb i myšlenek srdce, k pravdě, právu, milosti a spravedlnosti, které dává moudrost ke spasení skrze víru v Pána Ježíše Krista.

6. března

Trochu si pospíš, trochu zdřímneš, trochu složíš ruce v klín a poležíš si a tvá chudoba přijde jak pobuda a tvá nouze jako ozbrojenec. (Př 6,10–11)

Každý lenoch je také hlupák, i když ne každý hlupák je lenoch. Přesto Bůh varuje hlupáky před leností, protože je pro ně snadné překročit tenkou hranici, která odděluje samotnou hloupost od lenosti. Trochu si pospíš, trochu složíš ruce, maličko si poležíš … Stačí opravdu málo a neštěstí je tady – přijde jako vandal, pobuda, který ničí, nebo jako ozbrojenec, který bere, na co přijde. Takový je výsledek „maličké“ lenosti. Pán svůj lid nepovolal k nečinnosti, ale vykoupil nás, abychom byli horlivý v dobrých skutcích, abychom v nich vynikali. Připravil pro každé své dítě přesně ty skutky, které má vykonat a každému k tomu dává jak sílu, tak i touhu. To je jeho sláva!

7. března

Dbej na mé příkazy … Přivaž si je k prstům, napiš je na tabulku svého srdce. (Př 7,2–3)

Otec vyučuje svého syna a vede ho k tomu, aby spojil své prsty s příkazy a vyučováním, které mu předává. Příkaz je světlem a vyučování osvěcuje (Př 6,23). David chválil Boha za to, že učí jeho prsty válčit (Ž 144,1). Přivázat si příkazy na prsty znamená naučit své prsty a s nimi celé své tělo dělat to, co Bůh žádá. Nebýt jen posluchačem, ale být také tím, kdo podle Slova jedná. Zbožný otec vede svého syna Božím slovem a chce, aby ho měl zapsané hluboko ve svém srdci. Milosrdný Bůh učinil to, co bylo člověku nemožné pro tvrdost jeho srdce a místo srdce kamenného mu ze své milosti dává srdce nové, měkké, masité, vyučené od Boha a poslušné.

8. března

Slyšte! Vyhlašuji, co je směrodatné, otevírám rty a plyne z nich přímost. (Př 8,6)

Moudrost volá, vyhlašuje a otevírá své rty. Není skrytá někde v koutě, ale pronikavě volá, na lidské syny. Slyšte! Bez slyšení, bez naslouchání a bez poslušnosti není žádná moudrost. Víra je ze slyšení, a bez víry není možné se zalíbit Bohu, natož mít před ním bázeň, což je počátek moudrosti. Slyšte, co je směrodatné, tedy pravdivé a správné. Neposlouchejte zmatené lákání tohoto světa, který se žene do záhuby. Poslechněte přímá slova, která plynou z úst Boží moudrosti, která nás vedou k Pánu Ježíši Kristu, ve kterém jediném je spasení, milost i pokoj. Zmlkněte a nastražte své uši, „odstraňte veškerou špínu a přemíru špatnosti a v tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaše duše“ (Jk 1,21).

9. března

Nechte prostoduchosti a budete živi, kráčejte cestou rozumnosti! (Př 9,6)

Není to příliš jednoduché? Je to skutečně tak? Bude to fungovat? Je to opravdu tak snadné? Ano, je to naprosto jednoduché! Ale není to lehké ani snadné. Získání moudrosti je v mnohém podobné získání spasení. Je to velmi jednoduché, ale není to vůbec snadné. Vlastně to vůbec není v lidských silách. Je to Boží dílo. Měl by tedy člověk rezignovat a složit ruce v klín? Vůbec ne. O získání moudrosti sama moudrost říká, že je třeba odložit hloupost a jít cestou pravdy. O získání spasení sám Spasitel říká, že je třeba hledat, prosit a tlouct, protože kdo hledá, nalézá, kdo prosí, dostává a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Zadarmo, ochotně, jednoduše, ale nikoliv snadno.

10. března

Památka spravedlivého bude k požehnání, kdežto jméno svévolníků zpráchniví. (Př 10,7)

Pohled daleké budoucnosti – pohled z ní i pohled do ní. Je to vzpomínka na člověka, který tu už není. Bude vůbec nějaká? Jméno svévolníků zpráchniví, nezbude po nic ani to jméno. Ale pomyšlení na spravedlivého, přemýšlení o jeho životě, o jeho chození s Bohem, o jeho lásce a pokoji bude trvalým požehnáním. Jaká bude moje památka? O tom nerozhodne budoucnost, ale přítomnost. Je to o cestě svévolníka a cestě spravedlivého, o cestě, která neobstojí a cestě, která je blahoslavená (Ž 1). Požehnání spravedlivého k věčné památce je v následování Pána Ježíše Krista, jehož dílo si připomínáme, když se shromažďujeme a lámeme chléb a pijeme víno. On jediný je spravedlivý a my si ho budeme připomínat, dokud nepřijde.

11. března

Spravedlnost napřimuje bezúhonnému cestu, kdežto svévolník svou svévolí padne. (Př 11,5)

Zlo nikdy nikoho nemůže přivést k dobru. Svévole vždycky povede k pádu. Svévolník nemůže jít cestou svévole a dojít k Božímu požehnání. Dojde jenom do jámy, padne. Svévolí se nikdo nezajistí (Př 12,3). Svévolník padne, bude zahlazen a nebude, kdo by kvůli tomu plakal. Ale cesta spravedlivého je jako jasné světlo, které svítí víc a víc, až je tu den. Jen na této cestě je život. Je to cesta, která nikoho nezavede, a ani ten nejhloupější na ní nezbloudí (Iz 35,8). Je to cesta úzká, kterou nenalézá kde kdo, a pro bezúhonného je to cesta jednoduchá a přímá, cesta lásky k Pánu Ježíši Kristu. I kdyby na ní bezúhonný padl, znovu povstane a půjde dál.

12. března

Spravedliví přemýšlejí o právu, svévolníci rozvažují o lsti. (Př 12,5)

Právo není nějaký mlhavý pojem nebo iluze, jíž nikdo nerozumí a je tady pro pobavení a živobytí právníků. Ne, ne – právo velmi těsně souvisí se spravedlností a pravdou a svůj původ mají v Bohu, který jediný je spravedlivý, který sám definuje právo a říká, co je pravda. Proto se myšlenky spravedlivých obracejí k Pánu a přemýšlejí o něm samotném, o jeho království a jeho spravedlnosti. Srdce svévolníků se k ničemu takovému nemají – nehledají pravdu ani právo, utíkají před spravedlností a přemýšlejí, jak se jí vyhnout. Promýšlejí lest, vymýšlejí křivárnu, mluví lež a páchají nepravost. Jejich ústa mluví, čím srdce přetéká (lest) a jejich ruce to dokonávají. Ale srdce spravedlivých je naplněné rozjímáním o Kristu a láskou k němu.

13. března

Spravedlnost chrání toho, kdo žije bezúhonně, kdežto svévole vyvrací hříšníka. (Př 13,6)

Svévolí se nikdo nezajistí (Př 12,3). Svévolník svou svévolí padne (Př 11,5). Jeho vlastní činy ho zničí a svou vlastní špatností bude vyvrácen. Z části to můžeme vidět už v tomto světě, a s jistotou to můžeme očekávat v tom, který přichází. Na soudu svévolní neobstojí, ani hříšní ve shromáždění spravedlivých (Ž 1,5). Ale spravedlnost nejenom napřimuje cestu, ale dokonce chrání toho, kdo žije bezúhonně. Časná spravedlnost, která pramení z proměněného srdce, ho bude chránit na cestě tímto životem a Kristova dokonalá spravedlnost, která pramení z Kristovy prolité krve, ho ochrání před konečným Božím soudem a vysvobodí ho z přicházejícího Božího hněvu. Proto ve víře utíkáme k Pánu, oblékáme si jeho spravedlnost a žijeme k jeho slávě.

14. března

Moudrost chytrého je v tom, že rozumí své cestě, kdežto pošetilost hlupáků je v záludnosti. (Př 14,8)

Boží slovo klade proti sobě porozumění a záludnost. Záludné jednání může být promyšlené, ale mnohem častěji se jedná o nahodilé pokusy o získání okamžité výhody, je to nevyzpytatelná snaha dosáhnout svého cíle jakýmikoliv prostředky. Je to pošetilé a zhoubné. Hlupák na to doplatí na prvním místě sám. Je to pokřivená cesta, která vede do jámy. Naproti tomu moudrý rozumí své cestě. Dívá se dopředu, přemýšlí, modlí se, předkládá každý krok Pánu, hledá moudrost, kope v Božím slově, aby mu posvítilo na každý další krok. Jde po cestě, kterou je sám Pán Ježíš Kristus. Moudrý byl vyučen od Boha a dobře zná Boží úmysly, proto může kráčet životem s jistotou a v pokoji.

15. března

Hospodinu je ohavností oběť svévolníků, kdežto v modlitbě přímých má zalíbení. (Př 15,8)

Oběť i modlitba jsou součástí uctívání Boha a Bůh hledá takové ctitele, kteří ho budou uctívat v Duchu a v pravdě, což znamená přinejmenším duchovním způsobem, tedy tak, jak se to Bohu líbí a jak to on sám chce, a s upřímným srdcem. Ani jedno není možné říci o svévolnících – jejich oběť, i kdyby byla sebevětší, bude vždycky zaměřená na ně samotné, nikoliv na Hospodina, bude o hledání vlastního prospěchu a vlastní slávy, a nebude o slávě toho, jemuž je přinášena. Zkroušený duch, to je oběť Bohu, takovým srdcem Bůh nepohrdá (Ž 51,19). Takové srdce je přímé a ví, že nemůže přistoupit k Bohu jinak, než skrze zásluhy a dílo Pána Ježíše Krista. V takové modlitbě má Bůh zalíbení.

16. března

Hospodin učinil vše k svému cíli, i svévolníka pro zlý den. (Př 16,4)

Bůh má svůj plán. Tento plán tu byl už před stvořením světa a stvoření je jenom jedním krokem k naplnění tohoto plánu. Všechno směřuje k cíli, který určil Bůh. Neexistuje nic, co by se vymklo jeho kontrole, co by nesloužilo jeho záměrům, co by nemělo své místo v jeho plánu – ať už se nám to líbí nebo ne, všechny naše starosti, všechna trápení a všechny bolesti, rány a zranění, pády i úskalí, jimiž procházíme – to všechno má své místo v Božím plánu. Jako doklad tu Šalomoun uvádí svévolníka, jehož Bůh stvořil pro zlý den. Proč? Aby jeho pomocí hnal Boží vyvolené ke Kristovu kříži, aby skrze něj tříbil charakter svatých, aby se jasně prokázalo, že všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha.

17. března

Jako vzácný kámen je úplatek v očích dárce, kamkoli se obrátí, má úspěch. (Př 17,8)

Hle, jak je ten, kdo dává úplatek, zaslepen nádherou svého daru. Možná to nemusí být krása vzácného kamene, ale třeba jeho hodnota. A vždycky za tím stojí srdce, které je oslněné hříchem, zaslepené světem, oklamané ďáblem. Kamkoliv se obrátí, má úspěch – tedy ve svých vlastních očích. Jsou tak zaslepené, že si ani nedovedou představit, že by někdo úplatek odmítl, že by se mohl setkat s nezdarem. Kdo uplácí je modlář a manipulátor. Vyvyšuje se ve svých očích a myslí si, že vzácnost kamene otevře dveře. Bůh otevírá a zavírá dveře. Bůh nikomu nestraní a soudí spravedlivě. Svým dětem dává v Kristu moudrost rozlišit dar manipulace (úplatek) od daru (nezištné) lásky a v Duchu svatém odvahu každý úplatek odmítnout.

18. března

Není dobré nadržovat svévolníkovi a odstrčit na soudu spravedlivého. (Př 18,5)

Není dobré … Bůh vyučuje svůj lid a ukazuje nám něco ze své vlastní dobroty. Bůh je dobrý, a proto je naprosto spravedlivý. Bůh je dobrý, proto nedělá rozdíly mezi lidmi. Bůh je dobrý, proto nemůže nadržovat spravedlivému a odstrkovat svévolníka. Bůh je dobrý, proto poslal svého Syna, aby se stal smírnou obětí za naše hříchy, když jsme ještě byli hříšní. Bůh nikdy neoznačí svévoli jako dobro ani neodsoudí spravedlnost jako hřích. Bůh je spravedlivý soudce a žádný nespravedlivý soud ani nespravedlivý soudce u něj nemají místo. Dal svého Syna a vylil na něj svůj hněv, ale nebylo v tom nic nespravedlivého, protože Pán Ježíš na sebe dobrovolně vzal hříchy svého lidu a zaplatil za ně svým životem.

19. března

Pošetilostí si člověk podvrací cestu, ale jeho srdce má zlost na Hospodina. (Př 19,3)

Hřích není jenom nějaké šlápnutí vedle, nějaká chybka nebo minutí se cíle. Podstatou hříchu je vzpoura proti Bohu a Pánu, proti Stvořiteli. Lidé se rodí jako hříšníci, vyrůstají pod mocí hříchu, žijí v nepřátelství s Bohem a v jejich srdci – více či méně zjevně – vře nenávist vůči tomu, který si dělá absolutní nárok na jejich život. Hlupák je slepý, a i když si svou hloupostí sám mydlí schody, vinu za to, že na nich uklouzne, svede na Hospodina. Teprve srdce obmyté Duchem svatým je schopné začít přemýšlet o skutečné hloubce hříchu a své vlastní pošetilosti. A jenom takové srdce potom spěchá ke kříži Pána Ježíše Krista, protože jenom tam umlkají všechny výmluvy a právě tam začíná bázeň, která je počátkem moudrosti.

20. března

Na podzim lenoch neorá, o žních bude žebrat, ale nic nebude. (Př 20,4)

Lenoch se nehrne do žádné práce – na podzim neorá, na jaře neseje, a o žních nesklízí. Mohl by i paběrkovat, jako to dělala Moábka Rút, když chodila za ženci svého budoucího manžela Bóaze, ale ani to dělat lenoch nebude. Proč by se namáhal? Proč by ohýbal svůj hřbet? Proč by se zabýval nějakou prací! A tak o žních bude žebrat. Ale Boží slovo je tady velmi jasné – nic nebude. Zůstanou prázdné ruce i prázdný žaludek. Lenoch se podobá oněm pěti družičkám, které čekaly na ženicha, ale nepřipravily si olej do své lampy. Když ženich přišel uprostřed noci, byla jejich lampa prázdná. Žebraly u těch, které olej měly, ale nedostaly nic, a když se vrátily z trhu, dveře už byly zavřené.

21. března

Prosazovat spravedlnost a právo je před Hospodinem výbornější než oběť. (Př 21,3)

Od pádu člověka a vyhnání z ráje přinášeli lidé Bohu oběti a Bůh je s potěšením přijímal. Ábel obětoval, Noe přinesl Bohu zápalnou oběť, Abraham neváhal dokonce obětovat svého vlastního syna, místo kterého nakonec Bůh vybral jiného beránka – svého vlastního Syna, který snímá hříchy světa. Jákob stavěl oltáře a obětoval Bohu, Jób každý den obětoval oběti za své děti, lévijští kněží přinášeli dvakrát denně oběti Bohu, křesťané přinášejí sami sebe jako oběť živou, svatou a Bohu milou. A přece Bůh říká, že prosazovat spravedlnost a právo je mu milejší než přinášet oběti. Bůh je Bohem spravedlnosti a práva a v padlém světě, který leží ve zlém, je prosazování pravdy často tou největší obětí, kterou křesťan může Bohu přinést.

22. března

Chytrý vidí nebezpečí a ukryje se, kdežto prostoduší půjdou dál a doplatí na to. (Př 22,3)

Hlupák nevidí ani neslyší, nerozlišuje a často ani nechce nic z toho dělat, protože je také lenoch. Nepotřebuje se dívat na cestu – všichni po ní jdou a tak jde s nimi. Proč by měl řešit, že tato široká cesta vede do záhuby? To tak nemůže být, protože po ní jdou přece všichni. Ale chytrý se dívá, poslouchá, přemýšlí, kope v Božím slově a hledá pravdu, dává pozor, a proto vidí nebezpečí a nejde slepě dál. Chytrý rozumí tomu, že svět leží ve zlém, že i on sám je pod mocí toho zlého a volá k Pánu s prosbou o vysvobození. A Bůh mu dává duchovní zrak, aby viděl Krista ukřižovaného, aby pochopil, že Ježíš je ta cesta, pravda i život a ukryl se v něm.

23. března

Neposunuj dávné mezníky a nevstupuj na pole sirotků, neboť jejich zastánce je mocný, on povede jejich spor proti tobě. (Př 23,10–11)

Bůh nezřídka zahrnuje do svých plánů bezpráví a nespravedlnost. Používá je k záchraně vyvolených a k nastolení Božího království. Ovšem nikdy s žádnou nespravedlností, s žádným bezprávím, diskriminací, utlačováním slabých nebo ponižováním bezmocných nebude souhlasit. Ábelova prolitá krev volala k Bohu (Gn 4,10), zvrácenost sodomských křičela do nebe (Gn 18,20–21), sténání Izraelců v Egyptě došlo Božího sluchu (Ex 2,24) stejně jako volání ženců, kterým boháči upřeli jejich mzdu (Jk 5,4). Bohu se nebude nikdo vysmívat. Nespravedlivý soudce se zastal vdovy, která za ním vytrvale chodila s prosbou. „Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá? Ujišťuji vás, že se jich brzo zastane.“ (Lk 18,7–8).

24. března

Boj veď s rozvahou, ve množství rádců je vítězství. (Př 24,6)

Je čas boje a je čas pokoje (Kaz 3,8), řekl moudrý Šalomoun. Když přichází čas boje – a nezáleží na tom, zda se jedná o boj fyzický nebo duchovní – máme ho vést s rozvahou, spočítat si náklad, jak to říká Pán Ježíš, a hledat moudré rady. Bůh nás obdaroval šedesáti šesti nejmoudřejšími poradci, knihami Starého a Nového zákona, dal nám Rádce rádců, autora Písma, Ducha svatého, učí nás své moudrosti a nad to vše nám dal bratry a sestry, skrze něž nás buduje a promlouvá k nám. Ti všichni nás vedou k Pánu Ježíši Kristu a jeho kříži. Ve víře v něj přemáháme svět. „Budiž vzdán dík Bohu, který nás stále vodí v triumfálním průvodu Kristově!“ (2K 2,14).

25. března

Jako zlatá jablka se stříbrnými ozdobami je vhodně pronesené slovo. (Př 25,11)

Slovo má moc. Bůh tvořil svým slovem – řekl, a stalo se. Boží syn je Slovem, které se stalo tělem. Když Bůh promlouvá, země se chvěje (Ž 29). Boží slovo je vždy dobré, živé, ostré a mocné. Také slovo člověka má moc – může budovat i bořit, posilovat i oslabovat, žehnat i proklínat, povzbuzovat i odrazovat. Lidský jazyk je jako pramen, který vydává vodu hořkou i sladkou. Ale vhodně pronesené slovo je jako vzácný klenot – je dobré, krásné i plné moci. Dokáže zastavit hříšníka na jeho cestě do záhuby, posílit klesajícího v jeho bezmoci, potěšit truchlícího v jeho neštěstí. Vhodně pronesené slovo je znakem moudrosti, která pramení ze srdce proměněného vírou v Pána Ježíše Krista a láskou k němu.

26. března

Jako oblázek vložený do praku je pocta vzdaná hlupákovi. (Př 26,8)

Oblázek vložený do praku porazil obra Goliáše (1S 17,49). Oblázek vložený do praku je jako náboj vložený do komory střelné zbraně – rázem je tu smrtící nástroj, se kterým není radno si zahrávat. Právě tak se to má s poctou vzdanou hlupákovi. Stačí mu maličko podkuřovat, trošku zalichotit, jen na chvilku mu dovolit, aby si myslel, že je někým, ačkoliv je nikým (Ga 6,3) a hned je tu smrtelný nástroj, který bude ničit své okolí a bude hrozbou pro všechny, kteří jsou v jeho blízkosti. Pán Ježíš nikdy nevzal poctu žádnému hlupákovi, ale žehnal maličkým, protože jim Otec zjevil veliké věci (Mt 11,25), blahoslavil chudé v duchu, protože jim patří království nebeské (Mt 5,2), přišel uzdravit nemocné (Lk 5,31) a najít ztracené (Lk 19,10).

27. března

Sytý šlape i po plástvi medu, kdežto hladovému je každá hořkost sladká. (Př 27,7)

Hladový člověk se spokojí i s tím, co by jinak nikdy nejedl. Když aramejský král oblehl Samaří, ženy jedly své děti (2Kr 6,28–29) a když asyrský král oblehl Jeruzalém, hrozil obráncům, že budou jíst svá lejna (2Kr 18,27). Hladovému je každá hořkost sladká. To platí jak ve fyzickém slova smyslu, tak také v duchovním. Vyhladovělá duše bude považovat za sladkost kdejaký blábol, nesmysl a dokonce i rouhání – co na tom, že takový pokrm nenasytí, nevyživí, neposílí, že nevede ke slávě Boží a k růstu do podoby Pána Ježíše Krista. Jenom jeho Slovo správně rozdělované dělníky Páně (2Tm 2,15) přináší život, dává moc a posiluje v Pánu.

28. března

Lidé zlí nerozumějí právu, kdežto ti, kdo hledají Hospodina, rozumějí všemu. (Př 28,5)

Svévolníci nemohou rozumět cestě spravedlnosti, je jim cizí a vzdálená. Neznají pravdu, ba dokonce se jí vzpírají a převrací ji – jak by mohli rozumět právu? Je to zcela mimo rámec jejich chápání. Ale ti, kdo hledají Hospodina, jsou ospravedlňováni zadarmo, z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. Poznali pravdu a zakusili ve svém životě moc Boží spravedlnosti i odpuštění hříchů. Místo kamenného srdci jim Bůh dal srdce masité, které miluje Boha a bližní, dává jim v hojnosti okoušet, jak moc je dobrý. Protože znají pravdu, rozumějí všemu. Dostali nástroj k duchovnímu rozlišování, který je vede za věci viditelné a učí je stavět na nepohnutelné skále Božího slova. U nohou svého Spasitele se učí moudrosti, spravedlnosti, právu a přímosti.

29. března

Král zajistí zemi právem, ale kdo ji vydírá dávkami, pustoší ji. (Př 29:4)

Bůh nám ve svém Slově velmi jasně ukazuje, jaké jsou povinnosti vládců země – zajistit právo a spravedlnost v zemi, slovy Petra trestat zlé a odměňovat dobré (1Pt 2,14). Nastolit, udržet a zachovat právní řád je tím nejdůležitějším úkolem, který Bůh chce po každé světské autoritě, od nejmenší po největší. Ale vydírat zemi dávkami znamená ničit ji – znamená to nejenom ničit její obyvatele, ale také ničit spravedlnost, právo a řád. Ten jediný král, který doopravdy zajistí zemi nejlepším právem, dokonalou spravedlností a harmonickým řádem, je Pán Ježíš Kristus. Nikdy nebude vydírat zemi dávkami, nebude ji pustošit, ale vymýtí z ní všechno zlo i každou lidskou svévoli a v plnosti lásku bude přebývat uprostřed svého lidu.

30. března

Kdo vystoupil do nebe i sestoupil? Kdo si nabral vítr do hrstí? Kdo svázal vody do pláště? Kdo vytyčil všechny dálavy země? Jaké je jeho jméno a jaké je jméno jeho syna? Vždyť je znáš. (Př 30,4)

Jak požehnaná a silná slova! Jak hluboké a nečekané poznání Boha, dlouho před tím, než byl Pán Ježíš zjeven, než se Slovo stalo tělem a přebývalo mezi námi. Pohleďte, jak důvěrně znal autor Boha z toho „malého“ zjevení, které mu bylo dáno. Stačilo mít otevřené oči a dívat se kolem sebe. Bůh stvořil celý svět tak, abychom ho v něm mohli poznávat. Bůh nechce zůstat skrytý, ale vede lidi k tomu, aby přemýšleli o tom, jaké je jeho jméno a jaké je jméno jeho syna! Ve svém Synu nám zjevuje své jméno, v němž jediném je spasení a není pod sluncem jiného jména, jímž bychom mohli být spaseni, než je Ježíš Kristus – on je náš milovaný Spasitel a Pán.

31. března

Nehodí se králům, Lemóeli, nehodí se králům být pijany vína a vládcům toužit po opojném nápoji, aby nikdo z nich v opilosti nezapomněl na Boží nařízení a nepřevrátil při nikoho z utištěných. (Př 31,4–5)

Bůh ve své milosti dal lidem víno pro radost srdci (Ž 104,15). Přesto zde přichází s jedním ze svých velkých ‚ale‘ – ale vedoucím v Božím lidu, stejně jako vládcům a králům se nehodí být pijany vína. Místa pití vína se mají věnovat tomu, aby se naplňovali Duchem svatým (Ef 2,19). Každému, kdo je naplněn Duchem svatým, se před očima rozzáří Kristus. Duch přišel, aby vydal svědectví o Synu, o Pánu Ježíši Kristu – to je jeho hlavní úkol. Křesťan patří Kristu, vydal mu svůj život jako Pánu a svědčí o Ježíši. V opilosti by zapomněl na jeho nařízení, na jeho lásku, dobrotu a milosrdenství. Jak snadno by převrátil při utištěných, protože víno nepřidává jasnosti mysli, ale spíš mysl zatemňuje.

Duben

1. dubna

Bude-li naslouchat moudrý, přibude mu znalostí, a rozumný získá schopnost porozumět přísloví a jinotaji, slovům mudrců i jejich hádankám. (Př 1,5–6)

Boží slovo zve k naslouchání, rozšiřování znalostí, učení se schopnosti rozumět a rozlišovat. Zve moudré, volá rozumné, aby byli ještě moudřejší a rozumnější. Počátkem moudrosti je bázeň před Hospodinem, takže na prvním Bůh volá ty, kdo se ho bojí a uctívají ho, kdo se mu klaní a koří se před ním. Takoví mohou být jako David, který byl prozíravější, než všichni jeho učitelé, protože přemýšlel o Božím slově, rozjímal o Hospodinových svědectvích (Ž 119,99). To je ono volání k naslouchání – poslouchej Slovo, drž ho ve svém srdci, naplň jím svou mysl a ono promění tvůj život, tvá slova i tvé skutky. Buď rychlý k naslouchání a pomalý k mluvení. To je chození s Pánem a život ve společenství s ním.

2. dubna

… tehdy pochopíš, co je bázeň před Hospodinem, a dojdeš k poznání Boha. Neboť moudrost dává Hospodin, poznání i rozumnost pochází z jeho úst. (Př 2,5–6)

Kopání v Božím slově, hledání Boha, hlasité přivolávání moudrosti, žízeň a hlad po ní vedou křesťana k porozumění toho, co je bázeň před Hospodinem. Zde začíná moudrost. Bůh jí dává, pochází z jeho úst, je v jeho Slovu zapsaném a v celé své plnosti je obsažena v jeho Slovu vtěleném, v Pánu Ježíši Kristu. Zakoušet bázeň před Bohem, tedy strach z Boha, z jeho velikosti, slávy, svatosti, dokonalé spravedlnosti, lásky i odpuštění to je ohromná milost, kterou dostáváme a která nás vede k úžasu nad dílem našeho Vykupitele, Pána Ježíše Krista. Duch svatý používá zapsané Slovo a probouzí naši lásku k Bohu a vede nás do hlubšího společenství s Božím synem.

3. dubna

Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej. Poznávej ho na všech svých cestách, on sám napřímí tvé stezky. (Př 3,5–6)

Ústy Šalomouna zní dobrá zpráva ve Starém zákoně. To je výzva evangelia, které ještě není zjevené. Ale jeho pravda a moc ke spasení je i v tomto jeho zárodku. Upni se celým srdcem k Bohu, spoléhej na něj, a ne na sebe, důvěřuj Bohu a ne své vlastní rozumnosti. Poznávej Boha na všech svých cestách, ptej se nikoliv proč se mi to děje, ale co se mám naučit, co mi to říká o Bohu, o jeho milosti, o mně samotném. To je cesta chození s Pánem. A je spojená s úžasným zaslíbením – on sám napřímí tvé stezky. On sám tě bude střežit, on sám nad tebou bude bdít, nenechá tě sejít z cesty, ani nedopustí, aby ses mu ztratil.

4. dubna

Cestě moudrosti jsem tě učil, vodil tě stopami přímosti. (Př 4,11)

Zbožný otec vyučuje svého syna a učí ho moudrosti, která začíná u bázně před Hospodinem. Vede ho do Božího slova, přivádí ho do Boží přítomnosti na modlitbách, učí ho jednat s pohledem upřeným ke Kristu. To je cesta přímosti. Žádné křivolaké pěšiny tělesné moudrosti, která vede ke zlu a špatným skutkům, ale jednoduché a přímé evangelium Kristovo, které vede k dobrému jednání. Bůh takto vyučuje každé své dítě – dal nám své Slovo a vložil do nás svého Ducha, abychom se učili chodit cestou moudrosti, cestou poznávání Boha a jeho záměrů s námi. I když často vidíme jenom na jeden další krok, při pohledu zpět zjišťujeme, že nás vodí přímou cestou, která vede ke slávě jeho Syna Ježíše Krista.

5. dubna

Nevysleduješ stezku života, její stopy se motají, nevíš kam. (Př 5,6)

Paní Hloupost v postavě cizí ženy vypadá možná na první pohled lákavě (Př 5,3), ale při troše trpělivosti může nakonec každý rozpoznat, o koho se jedná. Chybí jí cosi zásadního, co dává jas tváři a radost srdci, stezka života. Je nečitelná, nesrozumitelná, chaotická, nejasná a rozhodně ne přímá. Tak vypadají životy všech, kdo hloupost následují. Ale ovoce Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání – takový život září jednoduchostí, čistotou a přímostí. To je proměna, která vyrůstá z každodenního následování Pána Ježíše Krista. Jeho blízkost narovnává cestu a prosvěcuje celý způsob života. Jeho věrnost vede nohy všech, kdo ho milují, stopami pravdy a jeho přítomnost vkládá do úst píseň chvály.

6. dubna

Ničemný člověk, muž propadlý ničemnostem, má plná ústa falše. (Př 6,12)

Pán Ježíš jasně vysvětluje, že čím je naplněné srdce, tím budou naplněná také ústa (Mt 12,34). Člověk, který má ve svém srdci ničemnost, nemůže mít ústa naplněná čistými, spravedlivými, pravdivými, upřímnými a dobrými věcmi. Z jeho úst budou vycházet falešná slova, převrácené myšlenky, prázdné sliby, nic neříkající fráze. Špatný strom nemůže nést dobré ovoce (Mt 7,18). Z jednoho pramene nemůže vytékat dvojí voda, sladká i hořká současně (Jk 3,11). Znovuzrozené srdce se pozná podle ovoce, protože z něj bude vycházet to, co je „pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu“ (Fp 4,8). Z takového srdce vytéká láska k Bohu a je naplněné Kristovou milostí.

7. dubna

Moudrosti řekni: „Jsi moje sestra“, rozumnost nazvi svou příbuznou. (Př 7,4)

Kéž by se Boží moudrost stala mou sestrou! Srdce křesťana touží po takové blízkosti Boží, po takovém vztahu s Bohem, jaký je mezi sourozenci. Jak bych mohl nazývat rozumnost svou příbuznou? Pokoření před Bohem, vzývání jeho jména, nové narození z Ducha svatého, přijetí do Boží rodiny – to je začátek cesty moudrosti, začátek vztahu s rozumností. Bez poznání toho, který je světlem světa, zůstává člověk ve tmě – a i když i přirozeného člověka může Bůh zahrnout svým milosrdenstvím a dát mu mnoho lidské moudrosti, bez nového srdce zde chybí světlo, které osvěcuje hlubiny duše a dává vhled za oponu viditelného světa. Spěcháme ke Kristu, k jeho kříži, k jeho nohám, protože tam začíná náš vztah s moudrostí, která je shůry.

8. dubna

Všechny jsou správné pro toho, kdo porozumí, přímé těm, kdo naleznou poznání. (Př 8,9)

Kdo poznal Boží milost, tomu otevřela oči, mysl i srdce. Nyní vidí, rozumí, zakouší. S radostí přijímá všechno, co přichází do jeho života jako dar od Boha, jako dílo jeho milosti, které je správné, dobré a požehnané, protože „všechny věci napomáhají k dobrému těm, kdo milují Boha“ (Ř 8,28). Tato slova jsou prostřednictvím Boží moudrosti vyryta do hloubi milujícího srdce, takže může i uprostřed soužení a v největší temnotě jít po přímé cestě a chválit Boha. Někdy je chvála smísená se slzami bolesti, zármutku nebo trápení, ale vždycky nakonec tato chvála vítězí a přemáhá každou bolest i soužení. Moudrost shůry naplňuje pokojem (Jk 4,17), protože nás přivádí do náruče milujícího Boha.

9. dubna

Kdo napomíná posměvače, dojde pohany, kdo domlouvá svévolníku, poskvrní se! (Př 9,7)

Požehnaný Stvořitel vede své děti k tomu, aby pečlivě rozlišovaly. Kdo to dělat nebude, poskvrní se. Boží dítě má rozpoznat, kdo je prostoduchý a kdo je posměvač. Prostoduchý, hlupák, prosťáček, který nezná Boha, má naději, že získá výborné znalosti a poznání Boha, že se naučí bázni před Hospodinem a dojde moudrosti a s ní i spasení. Ale posměvač je jako divoká svině, které někdo hází perly – otočí se, perly zašlape do bahna a zaútočí na toho, kdo jim je hází. Svévolník se jenom vysměje Boží moudrosti i zvěsti evangelia. Je to pro něj bláznovství. Bůh dal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. To je naše evangelium, to je Boží moudrost pro každého, kdo slyší.

10. dubna

Kdo žije bezúhonně, žije bezpečně, kdežto kdo chodí křivolakými cestami, bude odhalen. (Př 10,9)

Bezúhonnost můžeme popsat také jako věrnost, spolehlivost, integritu, tedy soulad pravdivých přesvědčení, postojů a názorů s jednáním a mluvením. Jedná se o život v pravdě a ve světle. Bezúhonně žije ten, kde jedná v souladu s pravdou, kterou vyznává a na které staví. Proto nás Pán vybízí, abychom se opásali pásem pravdy (Ef 6,14), abychom se spoléhali na Slovo pravdy, tedy evangelium, abychom poznávali pravdu a byli vysvobozeni z moci tmy a lži. Pravda jde po přímé cestě, není skrytá, tajemná, nedostupná, nepředvídatelná. Pravda je přímá, rovná a spolehlivá a vede jediným směrem – k Pánu Ježíši Kristu. Jenom on je cestou, pravdou a životem a toto trojí jde vždy ruku v ruce, zatímco křivolaké cesty lži vedou vždy do záhuby.

11. dubna

Spravedlnost přímé vysvobodí, kdežto věrolomní se lapí do svých choutek. (Př 11,6)

Cesta věrolomných je nebezpečná a zničující. Jejich charakter je převrácený, jsou to lháři, kteří klamou jiné i sebe. Pohltí je choutky jejich vlastního nitra, protože nemají žádné světlo, chybí jim upřímnost a jejich cesta se motá jako cesta opilce. Pohleďte ale na to, jak se k sobě mají spravedlnost s přímostí a vysvobození s pravdou! Spravedlnost vysvobodí ze smrti (Př 11,4), přímost ochraňuje před pádem. Spravedlnost je každodenní chození s Pánem v upřímnosti a jednoduchosti, je to život ve světle Pánovy blízkosti, který pramení z Kristovy spravedlnosti, ke které se dostáváme jenom vírou v dokonané dílo Pána Ježíše na kříži Golgoty. Den za dnem oblékáme jeho spravedlnost a jsme proměňováni od slávy k slávě.

12. dubna

Svévolníci budou podvráceni a nebudou již, kdežto dům spravedlivých obstojí. (Př 12,7)

Bůh neponechá na světě žádného svévolníka ani o vteřinu déle, než je to nutné. I když někdy Boží mlýny melou pomalu, můžeme si být naprosto jistí, že i melou zcela jistě. Před Boží svatostí neobstojí žádná svévole, žádný hříšník, nic nečistého ani nesvatého. Jenom to, co je svaté, obstojí věčně. Dům spravedlivého, který není postaven na základech z písku, ale stojí pevně zakotven na základech vykopaných hluboko do skály. Obstát může jenom dílo, které buduje Bůh sám. Když on staví, kdo by mohl bořit a když on boří, kdo by byl schopen cokoliv postavit? Skutečné Boží dílo je postavené z materiálu, který obstojí, neshoří v ohni Božího tříbení, ale vytrvá a přinese slávu a chválu samotnému Bohu.

13. dubna

Světlo spravedlivých radostně září, kdežto svévolníkům svítilna hasne. (Př 13,9)

Spravedlnost, radost a pokoj z Ducha svatého jsou světlem, které prozařuje život Božího dítěte. Světlo poznání Boha a chození s ním, světlo zdravého učení a dobrých skutků, světlo evangelia, které naplňuje srdce, proměňuje mysl a charakter a dává sílu ke službě druhým – to je radostné světlo, které září i uprostřed temnoty. I svévolníci by chtěli svítit, ale jejich svítilna hasne, protože není sycená ohněm Ducha svatého a láskou k Pánu Ježíši Kristu, ale sytí ji skutky těla (Ga 5,19–21), vlastním sobectvím a kdejakou špatností. Svévole nikdy nemůže vést ke světlu, vždycky jen hlouběji to temnoty hříchu. Ale na odhalené tváři spravedlivých se zrcadlí slavná zář Páně a tak jsou proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě (2K 3,18).

14. dubna

Oběť za vinu je pošetilcům směšná, kdežto u přímých nalézá zalíbení. (Př 14,9)

Přímí chodí cestami spravedlnosti, žijí v pravdě a ve světle, takže rozumí tomu, jak moc potřebují odpuštění hříchů. Pod sluncem není člověka, který by nehřešil, ale jenom přímí lidé jsou ochotní připustit, že je to také jejich případ a že kromě oběti za vinu nemají nic, čím by mohli usmířit hněv svatého Boha. Může ale nějaká oběť skutečně očistit člověka od jeho hříchů? Jakou cenu je potřeba zaplatit, aby mohla smýt urážku nekonečného Boha? Taková cena musí být nekonečná, a proto ji nemohl přinést nikdo jiný, než Bůh sám v osobě Božího syna. Jeho oběť přináší dokonalé očištění od hříchů a odpuštění, proto v ní přímí nacházejí zalíbení, a proto je také výsměch pošetilců tak strašným rouháním.

15. dubna

Hospodinu je ohavností cesta svévolníka, ale miluje toho, kdo následuje spravedlnost. (Př 15,9)

Bůh nemá zálibu ve svévoli, takže zlý u něho nemůže být hostem (Ž 5,5). Žádná cesta svévolníka neobstojí v Božích očích – jeho oči jsou čisté, nemohou se dívat na zlo (Ab 1,13). Proto je mu cesta svévolníka ohavností – a nejenom jeho cesta, která vede do záhuby (Ž 1,6), též na jeho domě spočívá Hospodinovo prokletí (Př 3,33), bude vyhlazen (Př 14,11) a i jeho oběť je Hospodinu ohavností (Př 15,8). Bůh miluje spravedlnost a právo, proto se mu svévole hnusí a proto také nachází zalíbení v těch, kdo následují spravedlnost. Je to důvod, proč si zamiloval a vyvolil svého Syna, který dovede právo k vítězství (Mt 12,20) a spolu s ním všechny, kdo hledají především jeho království a jeho spravedlnost.

16. dubna

Milosrdenstvím a věrností se usmiřuje provinění a bázeň před Hospodinem odvrací od zlého. (Př 16,6)

Lidské milosrdenství a věrnost člověka jsou vlastnosti, které má mít moudrý člověk ovinuté kolem krku a přivázané na tabulku svého srdce (Př 3,3). Není to způsob, jak napravit problém hříchu mezi lidmi, protože provinění může být usmířeno jenom milosrdenstvím a věrností Boha. Člověk může dojít smíření jenom pokáním a víru v Pána Ježíše Krista. V Kristu nás Bůh usmířil se sebou. Milost a pravda se staly skrze Ježíše Krista. V něm nám prokazuje své milosrdenství a kvůli jeho oběti je Bůh naprosto věrný, takže když vyznáváme své hříchy, všechny nám je odpouští. Jeho odpuštění vzbuzuje bázeň, která vede ke svatosti srdce i života, protože odvrací ty, jimž bylo odpuštěno, od zlého a vodí je po cestách spravedlnosti.

17. dubna

Kdo stojí o lásku, přikrývá přestoupení, ale kdo je přetřásá, rozlučuje důvěrné přátele. (Př 17,9)

Kdo stojí o lásku … – to jsou silná slova. A můžeme je položit jako otázku: Kdo stojí o lásku? Odpověď je jednoduchá – kdo přikrývá přestoupení. Láska přikrývá všechna přestoupení (Př 10,12). Kdo nestojí o lásku? Kdo rozlučuje důvěrné přátele? Ten, kdo přetřásá přestoupení, kdo s nimi běží hned sem, hned tam, kdo neudrží svůj jazyk na uzdě a klevetí, takže jeho úlisná slova sestupují jako pamlsky do nejvnitřnějších útrob těch, kdo jim dají své ucho. Jak odlišně jedná Bůh! Bůh je věrný a spravedlivý, proto přikrývá přestoupení všech, kdo je vyznávají a nikdy je proti nikomu nevytáhne ven. Bůh stojí o lásku, protože on je láska.  Kristovou prolitou krví nyní spojuje dřívější úhlavní nepřátele.

18. dubna

Ústa přinesou hlupákovi zkázu, jeho rty jsou léčkou jeho duši. (Př 18,7)

Člověka neznečišťuje, co do úst vchází, ale co z nich vychází, protože ústa mluví to, čím přetéká srdce a ze srdce vychází veškerá špatnost a hřích (Mk 7,21–23). I hlupák, když mlčí, může být pokládán za moudrého, ale když nakonec otevře ústa, vyjde pravda najevo. Jeho vlastní rty se mu stávají léčkou, protože říká věci, které nemá říkat a zaplétá se do nich stále víc. Jeho upovídanost se mu nakonec stane osudnou (Př 12,13). Moudrý člověk váží svá slova, je rychlý k naslouchání a pomalý k mluvení. Jenom srdce proměňované milostí Kristovou může růst v opravdové moudrosti, která je od Otce, učit se tichosti, která je ovocem Ducha a po vzoru Pána Ježíše dávat odpověď v pravý čas.

19. dubna

Kdo získal rozum, má rád svůj život, kdo dbá na rozumnost, najde dobro. (Př 19,8)

Nikdo nemá v nenávisti své tělo (Ef 5,29), ale jen nemnozí milují svou duši, svůj život natolik, aby získali rozum. Kdo vynaložil všechno své úsilí na to, aby získal rozum, aby se seznámil s Bohem a dostal milost, je člověk, který miluje svou duši, svůj život. Zájem o vlastní duši vede člověka k poznání pravdy, k moudrosti, která přichází od Boha. Kdo získal rozum a zachovává ho, kdo se drží rozumnosti a dbá na ni, najde skutečné dobro. Kdo vkročil na cestu rozumnosti, začal se zajímat o svou duši, najde dobro, které je v Pánu Ježíši Kristu. On je tím největším požehnáním pro lidskou duši, protože v něm člověk nachází odpočinutí a pokoj, radost, spravedlnost i potěšení.

20. dubna

Kdo může říci: „Zachoval jsem si ryzí srdce, jsem čistý, bez hříchu“? (Př 20,9)

První člověk, Adam, byl stvořen a měl ryzí srdce, byl čistý a bez hříchu. Ačkoliv to nemůžeme jednoznačně doložit z Písma, zdá se, že jeho čistota netrvala příliš dlouho. Jak rychle ho vidíme stát u stromu, z něhož mu Bůh zakázal jíst! Jak snadné bylo dojít doprostřed zahrady a okusit zakázaného ovoce. Když se podíváme do vlastních životů, vidíme, že nejsme nic víc, než děti Adama a Evy. Nikdo z nás nemůže říct, že si zachoval ryzí srdce – všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy (Ř 3,23). Jenom ten, který byl počat Duchem svatým a narodil se z panny Marie, byl čistý od svého početí až do své smrti. Jediný hřích, který okusil, byl ten náš, za který zaplatil na kříži.

21. dubna

Pýcha očí a nadutost srdce, ač jsou svévolníkům světlem, jsou hříchem. (Př 21,4)

Povýšený pohled a domýšlivé srdce (Ž 131,1) bývají důsledkem toho, že se člověk žene za velkými věcmi, které nevystihne. Za pýchou očí mohou být mnohá dobrá a slavná požehnání, která Bůh ve svém milosrdenství vložil do života člověka. Stejně tak srdce může být naplněné množstvím Božích dobrodiní, jako to bylo v případě muže, jemuž se mnoho urodilo (Lk 12,16–21) – i když měl všechno, co chtěl, nebyl bohatý před Bohem a jeho chlouba byla jeho bláznovstvím i hříchem. I ty z lidského pohledu nejlepší skutky svévolníka, jsou v Božích očích ohavné a odporné. Jenom srdce proměněné a naplněné Pánem Ježíšem Kristem a oči upřené vzhůru, kde sedí po pravici Boží, přinášejí Bohu slávu a člověku nebeský pokoj.

22. dubna

Pokoru doprovází bázeň před Hospodinem, bohatství, sláva a život. (Př 22,4)

Nejenom že pokora jde ruku v ruce s bázní před Hospodinem, ona je přímo jejím zdrojem. Bez pokory není žádná bázeň. Ale ani pokora nechodí sama! Bohatství, sláva a život jsou tím nejkrásnějším důsledkem pokory a bázně před Pánem. Bůh sám žehná bázni před ním a rozhojňuje svou milost na lidech. Pokora znamená každodenní snižování sebe a sama a vyvyšování života Kristova. Jsou to ta známá Janova slova: „On, Kristus, musí růst, a já se menšit“ (J 3,4). Když takto poznáváme Pána Ježíše Krista, když s ním den za dnem chodíme a držíme se ho, rosteme v bázni Hospodinově a Bůh bude náš život zahrnovat bohatstvím, slávou i životem.

23. dubna

Ber si k srdci napomenutí a pozorně naslouchej výrokům poznání. (Př 23,12)

To je mnohokrát opakovaná rada v knize Přísloví, příkaz, který stojí za to opakovat, protože je plný moudrosti, uvádí na cestu rozumnosti a udržuje na stezkách poznání. Ale potřebujeme ho slyšet stále znovu také kvůli naší vlastní hlouposti, tvrdosti, nechápavosti a ignorantství. Jinak nelze přijít k moudrosti, než si vzít k srdci zapsané Boží slovo a naplnit svůj život Slovem vtěleným, Pánem Ježíšem Kristem. I když jsme z moci Ducha svatého už novým stvořením a dostali jsme nové srdce, měkké a poslušné, naše staré návyky se stále hlásí o slovo. Proto zapíráme sami sebe a s pohledem upřeným na Ježíše běžíme vstříc zaslíbenému dědictví ve spravedlnosti, radosti a pokoji z Ducha svatého.

24. dubna

Vymýšlet pošetilost je hřích, posměvač se lidem hnusí. (Př 24,9)

Člověka neposkvrňuje to, co vchází do jeho úst, ale to, co z nich vychází – jak slova, tak myšlenky, nápady, úmysly srdce. Nejenom slova a činy, ale i úmysl hloupáka  je hříchem. Vymýšlet pošetilost je hřích, protože je to pošetilost – sama o sobě nemusí být zlá, ale je to pošetilost, takže není dobrá, je hloupá a k ničemu. Není požehnáním, není k budování ani k růstu – v tom nejlepším případě je „jenom“ prázdná. Je podobná posměšku, který není radostí, ale úšklebkem, nevychází z bohatství, ale z bídy. Posměvač umí dobře vystihnout nedostatek nebo slabost, ale použije ji ke snížení druhého a k vyvýšení sebe. Proto se hnusí lidem a nakonec i Bohu, který ho nenechá bez trestu.

25. dubna

Jako chladný sníh o žních je spolehlivý vyslanec těm, kdo ho poslali. Občerství duši svého pána. (Př 25,13)

Dobré zprávy jsou jako onen sníh v čase žní osvěžující a občerstvující – jsou jako zmrzlina uprostřed parného dne. Ale v našem textu jde více o osobu vyslance, o jeho charakter a teprve potom o jeho zprávu, o jeho práci. Je-li vyslanec spolehlivý, srdce toho, kdo jej vyslal, se o něj může cele opřít, může mu důvěřovat a mít jistotu, že vyslanec nehraje svou vlastní hru, že mu nejde o jeho vlastní zájmy, ale je vlastně „správcem“ zájmů toho, kdo jej vyslal. Křesťané mohou občerstvit duši svého Pána svou věrností (to jediné se po nich žádá!), která se má projevit až do konce a svou spolehlivostí ve věci toho, kdo je vyslal – Krále králů a Pána pánů (2K 5,17).

26. dubna

Jako se pes vrací ke svému zvratku, tak hlupák opakuje svou pošetilost. (Př 26,11)

Pes zvrátí to, co mu zkazilo žaludek, co bylo nestravitelné, ale potom – protože je to pes – jde a vrací se k tomu, aby to znovu pozřel. Totéž dělá hlupák se svou pošetilostí. Protože je hlupák, vrací se ke své hlouposti s nadějí, že když se jí dopustí znovu, výsledek bude jiný, když to nestravitelné sní znovu, stane se to stravitelným. Nedbá na napomenutí, proto je odsouzen k tomu, aby opakoval stále stejné chyby. Pošetilec se nechce poučit, nechce porozumět, nechce nic změnit v sobě – chce, aby se „něco“ změnilo na jeho opakované pošetilosti. Proto směřuje do záhuby i se svou lhostejností a zatvrzelostí. Ale kdo se pokoří před Pánem a přijme jeho Slovo, bude zachráněn a vykročí na cestu moudrosti. 

27. dubna

Buď moudrý, můj synu, dělej radost mému srdci, abych mohl odpovědět tomu, kdo mě tupí. (Př 27,11)

Otec napomíná syna a vede ho na cestu moudrosti. Vyučuje ho a vštěpuje mu své příkazy, aby se mohl radovat z moudrého a poslušného syna, aby mohl dobře a radostně odpovědět tomu, kdo ho tupí. Syn hlupák je neštěstím pro otce (Př 19,13). Bezbožný vzpurník není ani ke chloubě, ani k radosti, ani k požehnání. Jeho otec se o něj nemůže opřít ani se jím chránit před útoky posměvačů. Právě tak Boží dítě, které žije pošetile, nedělá radost svému nebeskému Otci, není jeho chloubou a není ani dobrým svědectvím o jeho velikosti a slávě. A když přicházejí posměvači, kteří tupí Boží jméno, Bůh se nemůže hájit skrze hloupého věřícího, jako se nemohl dát odpověď skrze spravedlivého Lota, který se zabydlel v Sodomě. 

28. dubna

Rozumný syn dodržuje Zákon, ale kdo se přátelí se žrouty, dělá svému otci hanbu. (Př 28,7)

Bůh řekl Izraelcům, že když se budou držet zákona, budou vyvýšeni v očích ostatních pronárodů a bude to jejich moudrost a chlouba (Dt 4,6). Totéž platí úplně stejně i o jednotlivci, takže syn, který se drží Božího slova, je rozumný a dělá čest sobě i svému otci. Dobře ví, že špatná společnost kazí dobré mravy (1K 15,33), proto se neřídí radami svévolníků, nestojí na cestě hříšných, nesedává s posměvači a nedělá si přátele mezi žrouty. Zamiloval si toho, jehož pokrmem bylo činit vůli Boží, který nikdy nesešel z cesty, ale sám je tou cestou, a jeho srdce bylo vždy naplněno bázní Hospodinovou, takže i když jedl s celníky a hříšníky, jeho milosrdenství a láska je přiváděly k pokání – Pána Ježíše Krista.

29. dubna

Muž, který lichotí bližnímu, rozprostírá síť jeho krokům. (Př 29,5)

Pravdivá slova mohou být použitá k oklamání druhého, natož pak lichotky. Svévolník nejraději lichotí sám sobě (Ž 36,3). Když začne lichotit bližnímu, má lichotek plná ústa a jeho slova jsou hladší než olej, ale srdce je naplněné válkou, a z úst mu vycházejí ostré meče (Ž 55,22). Nechystá svému bližnímu oslavu ani povýšení, ale kope pro něj jámu, klade síť pod jeho nohy, aby ho mohl chytit do pasti a svést. Svévolník mluví nadutě a lichotí lidem pro svůj prospěch“ (Ju 16). Pán Ježíš nikdy nikomu nelichotil, ani apoštolové se nesnažili svými slovy někomu zalíbit. Bůh jedná s lidmi na rovinu, v lásce, která nikdy nepokřiví pravdu. Bože, postav stráž k mým ústům a dej mi čisté  a pokorné srdce.

30. dubna

Všechna Boží řeč je protříbená, on je štítem těch, kteří se k němu utíkají. (Př 30,5)

Celé Boží slovo, celé Písmo je protříbené, je vdechnuté Božím Duchem (2Tm 3,16), je naprosto pravdivé (Ž 119,160) a spolehlivé (Ž 111,7–8). Bůh sám stojí za svým Slovem a v mnoha ohledech se s ním ztotožňuje. Zpochybňovat jeho Slovo znamená zpochybňovat jeho samotného. Odmítat jeho Slovo znamená odmítat jeho samotného. Stavět na Božím slově znamená stavět na Bohu samotném a hledat v něm moudrost, potěšení, povzbuzení i posilu je totéž, jako utíkat se k samotnému Bohu. A Bůh se zastává těch, kdo se k němu s důvěrou obracejí, kde u něj hledají úkryt, kdo ho volají o pomoc. Bůh sám je štítem všech svých dětí, do nichž vložil svůj život ve znovuzrození skrze víru v Pána Ježíše Krista.

Květen

1. května

Počátek poznání je bázeň před Hospodinem, moudrostí a kázní pohrdají pošetilci. (Př 1,7)

Tady začíná kniha Přísloví (předchozí verše jsou jenom úvodem), tady začíná vyučování moudrosti, tady cesta k moudrosti samotné, tady je počátek poznání. Bez poznání nemůže být nikdo dobrý (Př 19,2) a skutečné poznání – poznání toho, kdo je Bůh a poznání toho, kdo je člověk, kdo jsem já, začíná bázní před Hospodinem, strachem z Hospodina, tedy pochopením toho, kdo Bůh doopravdy je. Bůh je svatý a naprosto spravedlivý, hříšníka neponechá bez trestu, je jako sžírající oheň a má moc zahubit tělo i duši v ohnivém pekle. Jen pošetilec může v tomto světle pohrdat moudrostí a kázní, jen hlupák stále opakuje: „Bůh tu není.“ Ale ti, kdo jsou naplněni bázní, přicházejí ke Kristovu kříži a hledají moudrost v jeho dokonaném díle.

2. května

Pro přímé má pohotovou pomoc, je štítem těm, kdo žijí bezúhonně, chrání stezky práva a střeží cestu svých věrných. (Př 2,7–8)

Jak je Bůh dobrý ve své milosti a lásce! Pohleďte, jak se stará o své děti! Nikoho jiného než Boží dítě totiž nelze nazvat „přímým“, nikdo jiný než ten, kdo se narodil z Ducha svatého, nemůže žít bezúhonně, nikdo jiný než ten, koho si Pán zamiloval, nemůže být věrný. Bůh se stará o ty, kteří mu patří, kteří ho milují, kteří ho následují. Bůh má pro ně připravenou pohotovou pomoc – což nemusí vždycky nutně znamenat, že je vytrhne ze zkoušky, ale leckdy je to právě o tom, že jim dá sílu, aby ve zkoušce mohli obstát. Společně se svými milovanými Bůh stojí na cestách práva, osvěcuje stezku spravedlnosti a střeží každý krok svých věrných, takže jejich noha neuklouzne a neskončí v jámě.

3. května

Nebuď moudrý sám u sebe, boj se Hospodina, od zlého se odvrať. To dá tvému tělu zdraví a svěžest tvým kostem. (Př 3,7–8)

Nesnaž se být moudrý ve svých očích, to je pýcha a nic jiného. Je to snaha jednat nezávisle na Bohu, bez důvěry v něj, v jeho vedení, v jeho dobrotu. Takové jednání je vždycky odsouzené ke zkáze, takové lidi Bůh nazývá hlupáky (Ž 14,1) – říkají, že Bůh tu není a jejich srdce stává zpupným. Pane, nikdy nám prosím nedovol, abychom hledali moudrost ve svých očích, ale uč nás bázni před tebou po všechny dny našeho života. Pane, chceme se sytit tvým zjevem, mít společenství s tebou samotným skrze tvého Syna, Pána Ježíše Krista. Ve tvé pravici je neskonalé blaho (Ž 16,11), proto nám dej sílu, odvracet se od hříchu a hledat osvěžení v tobě samotném. 

4. května

Napomenutí se chop a neochabuj, dodržuj je, to je tvůj život. (Př 4,13)

Ke komu jinému bychom mohli jít než k Pánu – on má slova života. Jeho slova jsou život a Duch. Použil své Slovo k tomu, aby nás vyvedl ze tmy do světla a dal nám nový život skrze znovuzrození způsobené Duchem svatým, udržuje naše životy skrze Slovo pravdy, kterým nás sytí, posiluje a buduje. Slovo osvěcuje naši stezku (Ž 119,105), Slovo chrání před špatnou společností, která svádí do záhuby (Př 7,5; Ž 1), to Slovo naplňuje život člověka, takže přetéká  životem a radostí. Chvála Pánu za jeho moudrost, jíž nás zahrnul a kterou nám dává právě skrze své Slovo. Drž se jeho přikázání a budeš v bázni poznávat svého Stvořitele a mít život věčný.

5. května

Proto, synové, poslyšte mě, neodvracejte se od výroků mých úst. (Př 5,7)

Boží moudrost laskavě napomíná Boží děti, aby nezatvrzovaly svá srdce a neodvracely se od Božího slova. Varuje je před svůdností paní Hlouposti, před její lákavou tajemností, před jejími cestami i jejími slovy. Je to příkaz i naléhavá prosba. Hospodinův zákon je dokonalý, je sladší než med z plástve a dává život, vede k pokoji, spravedlnosti a radosti. Každý, kdo se od něj odvrátí, čeká smrt. Písmo dává moudrost ke spasení skrze víru v Pána Ježíše Krista. Veškeré Písmo svědčí o něm, o Kristu, vede k němu, vykresluje ho v pravdivém světle, ukazuje na něj a sytí Boží děti jím samotným, slovem života, skutečným pokrmem věčnosti a napájí je živou vodou – kdo věří v Ježíše Krista, nezahyne navěky. 

6. května

Těchto šest věcí Hospodin nenávidí a sedmá je mu ohavností … (Př 6,16)

Ačkoliv je Bůh láska, jsou věci, které Bůh nenávidí a některé jsou mu dokonce ohavností. Ohavností jsou Bohu hlavně různé sexuální úchylnosti, homosexualita a podobné věci (viz Lv 18,22nn), a kromě nich také zvrácené bezpráví, jako např. používání falešných závaží, tady dvojí metr (Př 20,10), označování spravedlivých za svévolníky (Př 17,15), oběti svévolníků (Př 15,28) a vyvolávání svárů mezi bratry. Pokrytectví ani násilí nemohou obstát před svatým Bohem, jeho světle, pravdě a lásce. Všechny takové věci jsou Bohu stejně odporné jako uctívání model, které snižuje jeho samotného na úroveň kusu dřeva. Veškerou svou slávu nám Bůh zjevil ve svém milovaném Synu, Pánu Ježíši Kristu a nebude se o ni s nikým dělit.

7. května

Přecházel ulici kolem jejího nároží, vykročil směrem k jejímu domu na sklonku dne, za soumraku, pod záštitou temnoty noční. (Př 7,8–9)

Je mnoho věcí, které samy o sobě nejsou hříchem, přesto za určitých okolností nevedou nikam jinam než k hříchu. Ten pošetilec neodcházel připravený hřešit, ale nebyl ani rozhodnutý nehřešit. Jeho postoj nebyl moudrý, byl prostoduchý – dělal věci jenom proto, že se tak dělaly, jenom proto, že to tak zrovna chtěl, že ho to napadlo, ale více o tom nepřemýšlel. A většina našich problémů začíná právě v naší mysli. Ať již tím, že o věcech nepřemýšlíme, nebo naopak přemýšlíme o špatných věcech, přemýšlíme o hříchu a o tom, kam až můžeme zajít, abychom se zachovali „čistí“. Ale už takové smýšlení je vykročením na cestu hříchu. A jenom vyhlížení Pána, který je na pravici Boží, nás může od takové prostoduchosti odvrátit.

8. května

Moudrost je lepší než perly, nevyrovnají se jí žádné skvosty. (Př 8,11)

Aby se člověk stal moudrým, musí přijmout moudrost, musí přijmout poznání. Ani moudrost, ani poznání nevycházejí z nás, ale přicházejí z vnějšku, mimo nás. Musíme ji přijímat s radostí a ochotně jako něco vzácného a krásného, jako stříbro, převýborné zlato, perly, žádoucí věci nebo skvosty. Takové věci přijímáme s úžasem a dychtivě – a moudrost je mnohem víc než to. Žádný skvost vyrobený lidskýma rukama se jí nevyrovná. Je neskonale vzácnější, krásnější, vznešenější a čistější. Nemělo by nás tedy táhnout srdce přímo do náruče moudrosti? Veškerá její plnost přebývá v osobě Pána Ježíše Krista. Získat jej, znamená získat moudrost. Být v něm znamená mít doširoka otevřený přístup k Bohu a být zahrnut veškerým duchovním požehnáním nebeských věcí.

9. května

Nedomlouvej posměvači, aby tě nezačal nenávidět. Domlouvej moudrému a bude tě milovat. (Př 9,8)

Posměvač nikdy nechce poslouchat napomínání. Je mu to k smíchu, má pro sebe připravenou zásobu sebeospravedlnění, nevidí žádný problém ani důvod k výtkám, napomenutí nebo pokárání a všechno dovede dobře obrátit proti tomu, kdo mu domlouvá. Nepřijde se zeptat, jestli něco není špatně a co by mohl změnit. Nebo možná i přijde, ale jenom proto, aby slyšel, že je všechno dobře. Ale pokud zmíníte, že je něco špatně, hned se to obrátí proti vám. Hněv, zloba, výčitky, srovnávání s druhými, svalování viny na druhé, výmluvy a hádky – to je výsledek napomenutí posměvače. A kdo domlouvá svévolníkovi, poskvrní se! Moudrost je tu jako Boží milost, která stále a stále více obohacuje ty, kdo ji dostali, ale těm, kteří jí odmítají, nakonec bere i to, co si mysleli, že mají.

10. května

Ústa spravedlivého jsou zdrojem života, kdežto v ústech svévolníků se skrývá násilí. (Př 10,11)

Lidské srdce je tou nejvíce převrácenou věcí pod sluncem a je nevyléčitelné (Jr 17,9) a jenom Bůh je schopen nejenom nahlédnout k motivům a záměrům srdce, on má dokonce naklánět srdce hříšníků, jak se mu líbí, a naplňovat tak skrze ně své záměry. Ale ani my nezůstáváme úplně bezmocní – Pán nám poskytl prostředek, kterým můžeme nahlédnout do srdce člověka – a to jsou jeho ústa. „Ústa mluví, čím srdce přetéká“ (Lk 6,45). V ústech svévolníků je možné odhalit násilí, jímž je naplněno jejich srdce, zatímco v ústech spravedlivého najdeme pramen života – jeho ústa jako vydatný pramen přetékají chválou Boží milosti, protože srdce je naplněné vděčností za spasení a odpuštění hříchů, které je v Kristu Ježíši.

11. května

Když je dobře spravedlivým, město jásá, když zhynou svévolníci, plesá. (Př 11,10)

Kdy může být dobře spravedlivým? Jenom tam, kde vládne spravedlnost a právo, a spolu s nimi se přirozeně rozmáhá také pokoj. Nejenom spravedliví, ale celé město jásá a má užitek z toho, když se spravedlivým daří dobře. I bezbožný svět, který je svou přirozeností obrácen proti spravedlnosti a právu, proti zbožnosti a víře, zakouší požehnání v radosti spravedlivých. Dokonce ani ti, kdo se nechtějí znát k Bohu, neodmítají vládu dobrých a zbožných lidí. Boží požehnání spojené s Božím lidem se šíří celou společností a soud nad svévolníky vyvolává porozumění i radost u těch, kteří nechodí cestami práva a pravdy. Prosazení spravedlnosti a práva, stejně jako rychlé odsouzení svévolníka, vede k tomu, že se rozhojňuje Boží milosrdenství a Kristův pokoj.

12. května

Spravedlivý cítí i se svým dobytkem, kdežto nitro svévolníků je nelítostné. (Př 12,10)

Svévole vede k tomu, že člověk je nelítostný, nemilosrdný, tvrdý a krutý. To je stav, do něhož se rodíme úplně všichni. Bůh musí ve své milosti, obřezat srdce a místo toho tvrdého, studeného a kamenného, dát měkké, vroucí a masité. Kdo je ospravedlněn z milosti skrze víru, má pokoj s Bohem a Boží láska je skrze Ducha svatého vylita do jeho srdce – stává se soucitným, vnímavým, milosrdným. Bůh ho proměnil a bude ho dál proměňovat do podoby srdce svého Syna, Pána Ježíše Krista. Hle, jak byl pohnut lítostí, když viděl zástupy jako ovce bez pastýře (Mt 9,36)! Jak mu bylo líto zoufalé vdovy, která právě ztratila jediného syna (Lk 7,13)! Právě tak spravedlivý cítí i se svým dobytkem.

13. května

Jmění snadno nabyté se zmenšuje, kdežto kdo shromažďuje vlastní prací, tomu přibývá. (Př 13,11)

Boží zákony jsou v principu velmi jednoduché a jasné – cokoliv by člověk rozsíval, to bude také sklízet (Ga 6,7). A to platí v každé oblasti lidského života. Znamená to mimo jiné, že neexistují žádné zkraty – a pokud někdo chce jít zkratkou, což je v našem textu „snadno nabyté jmění“, nebude mu to užitku, ale ve výsledku ho to vzdálí od skutečného cíle. Jmění nebude růst, ale bude se zmenšovat. Ale ten, kdo shromažďuje trpělivou péčí, prací vlastních rukou, krok za krokem, staráním se o to, co Bůh dává, bude možná sklízet i  tam, kde nerozséval a radovat se ze sklizně, kterou nezasel. Bůh s radostí žehná tomu, kdo je věrný a spravedlivý, kdo přináší rty plné poznání

14. května

Někdy se člověku zdá cesta přímá, ale nakonec přivede k smrti. (Př 14,12)

Lidské srdce je nevyléčitelně převrácené (Jr 17,9) a jako takové je neustále náchylné k sebeklamu. Je zjevné, že cesta bezbožnosti a hříchu vede ke smrti, ale co jiné cesty? Co široká cesta spokojenosti se světem? A co cesta skromného a slušného člověka? Nevypadá jako přímá? Někdo jiný zase může navenek zachovávat všechny náboženské zvyky a znát všechny správné odpovědi a dobrá vyznání víry, takže jeho cesta bude vypadat přímá, ale i tak může nakonec dovést k smrti. Jenom Pánova cesta vede k životu! Je to úzká cesta následování Pána Ježíše Krista, zapření sebe sama a nesení jeho kříže, chození s Bohem a láska k němu z celého srdce – to je cesta života v moci Ducha svatého.

15. května

I podsvětí, říše zkázy, je na očích Hospodinu, tím spíše srdce synů lidských. (Př 15,11)

Jak často se chceme ukrýt před Boží tváří, protože jsme jako kůň nebo mezek bez rozumu a místo Pána následujeme svou vlastní hloupost, tělesnost, svůj hřích a vzdor. Stále propadáme hříchu prvního Adama a chceme se před Bohem schovat někam do křoví (Gn 3,8). Máme pocit, že listy fíkovníku mohou zakrýt hříšnou zkaženost našeho srdce. Ale Bůh je světlo – před jeho očima se nemůže skrýt ani říše podsvětí, natož pak srdce lidských synů. Bůh zná každý záhyb našeho srdce, proto není nutné před ním cokoliv skrývat. Bůh lépe než kdokoliv jiný chápe naše pohnutky a touhy. To neznamená, že je schvaluje – ty hříšné vždy odsuzuje! Ale nejsou mu neznámé a nemá cenu je před ním skrývat.

16. května

Líbí-li se Hospodinu cesty člověka, vede ku pokoji s ním i jeho nepřátele. (Př 16,7)

Hospodin se dívá na každého člověka a sleduje jeho cesty. Bůh má moc učinit z nepřátel přátele, z protivníků spojence. On naklání i srdce králů podle toho, jak se mu zlíbí. Dovede k pokoji zavilé nepřátele, varuje Lábana, aby se bál zkřivit vlásek Jákobovi, obměkčí Ezaua, aby padl svému bratru, jehož chtěl dlouhá léta zabít, do náruče. Bůh chce vidět, jestli člověk žije podle jeho vůle, jestli se pevně drží jeho Slova, protože přesně to je cesta, která se Bohu líbí – když člověk miluje Boha celým svým srdcem, z celé své duše, celou svou myslí a ze vší své síly. V takovém životě má Bůh zalíbení a přivádí na cestu pokoje i nepřátele takového člověka. Je to i tvá cesta, čtenáři?

17. května

Raději potkat medvědici zbavenou mláďat než hlupáka s jeho pošetilostí. (Př 17,12)

Jen máloco je nebezpečnější, než připravit matku o dítě. Připravit o mládě medvědici znamená vystavit se jejímu hněvu, její síle a zuřivosti. Tím spíše jde-li o tak silnou a nebezpečnou šelmu, jakou je medvěd. A přece jsou ještě nebezpečnější věci – jednou z nich je potkat hlupáka s jeho pošetilostí. Hlupák je nebezpečný sám o sobě (a nejvíce sám sobě), ale kromě toho nezná a nemá Boží bázeň, takže na něm spočívá Boží hněv. Potkat hlupáka znamená pocítit vůni ohnivého jezera. Dát se do spolku s hlupákem je zničující! Boží dítě nevyhledává společnost hlupáků, a střeží své kroky i před tím, aby se s nimi nepotkalo. Křesťan chce získat moudrost, proto spěchá tam, kde je dostatek, k Pánu Ježíši Kristu.

18. května

Ten, kdo při své práci otálí, je bratrem zhoubce. (Př 18,9)

Ó, jak mrazivá je pravda, která je obsažená v těchto slovech! Kdo při své práci otálí … Kdo nejedná ve své práci se vší horlivostí a zápalem … Kdo si chce trochu zdřímnout a maličko poležet … Prostě kdo není horlivý ve svém díle, ve své práci, v tom, co dělá, ať již pro svou obživu, nebo proto, že ho P8n k takovému dílu povolal … je bratrem zhoubce! Zhoubce je ďábel, který přišel proto, aby kradl, zabíjel a ničil. Člověk může být jeho bratrem, i když se zjevně nepostaví na stranu zla – stačí jen trochu polevit, maličko zdřímnout a poležet si, stačí jen nebýt tím, k čemu Bůh člověka povolal a strašlivá proměna je dokonaná!

19. května

Lenost uvede do mrákot; zahálčivá duše bude hladovět. (Př 19,15)

Ne každý hlupák je lenoch, ale každý lenoch je hlupák. Lenost je zhoubná a přináší trpké ovoce do životů těch, kdo jí propadnou. Ale není to jenom tělo, co trpí. Celý život člověka je obrácen naruby – je jako v mrákotách, napůl ve spánku, napůl v bdění, trochu ve snění a trochu v realitě. Život je rozmazaný a nejasný, všechno je podivné a nezdá se to být reálné. Ale tento stav se netýká jen fyzického života, ale i duchovního! Duše lenocha hladoví. Kdo je duchovně líný, zajde na úbytě. Bude se potácet jako v mrákotách, usínat a snít, ale nebude skutečně žít a bude hladovět. Proto Písmo říká: „Probuď se, kdo spíš! Vstaň z mrtvých a zazáří ti Kristus.

20. května

Dvojí závaží a dvojí míra, obojí je Hospodinu ohavností. (Př 20,10)

Bůh nikdy neměří dvojím metrem, nikomu nestraní a nedopouští se žádného bezpráví nebo nespravedlnosti. Ale člověk ve své chamtivosti nebo jakékoliv jiné snaze získat nějaký prospěch, ukázat se v lepším světle, srovnávat se s druhými (a tedy naházet trochu špíny na druhé) používá stále dvojí míru a dvojí závaží. Zlehčit to, co získávám, abych nemusel platit tak vysokou cenu, přidat k tomu, co prodávám, aby to vypadalo těžší a vyneslo to víc – to je podvodné jednání v obchodě a pokrytectví v životě. Proto se Pán Ježíš tolik stavěl proti farizeům, neboť jejich pokrytectví pro něj bylo ohavností stejně jako dvojí závaží a dvojí míra. Kdo se uchyluje k takovým věcem, toho stihne Boží hněv.

21. května

Plány jsou pilnému k užitku, ale každý, kdo se ukvapuje, bude mít nedostatek. (Př 21,5)

Píle je obvykle v kontrastu s leností, ale zde stojí v protikladu k ukvapenosti. A ukvapenost je lenost v oblasti myšlení a plánování. Často je důsledkem hlouposti, která nespoléhá na Boha  na jeho vedení. Plány ani promýšlení budoucích kroků nejsou v protikladu k vedení Ducha. Je to přesně naopak – kdo plánuje a promýšlí své kroky, je připraven nechat se použít Bohem. Rozvážnost znamená klidné přemýšlení, spočítání nákladů, hledání cesty. Není to jenom chladná kalkulace, ale je to cesta víry. Zatímco ukvapenost je důkazem spoléhání se na sebe, na svou sílu, na své schopnosti. Ukvapený vystavuje na odiv svou pošetilost (Př 14,29), ale muž rozumný hledá na kolenou Pánovu tvář a pod jeho dohledem promýšlí své kroky.

22. května

Háky a osidla jsou na cestě falešníka; kdo střeží svůj život, vzdaluje se od nich. (Př 22,5)

Falešník, zvrácený (ČSP, B21) nebo také převrácený (KRAL, Pavlík) je lhář, podvodník, pokrytec, který je plný nepoctivosti, nečestnosti a neupřímnosti. Na jeho slovo se nedá spolehnout, co slíbí, nesplní. Je to svévolník, který nechodí po Boží cestě, ale vzdoruje jí – proto je trnitá a zrádná, jsou na ní pasti a háky, které číhají nejen na něj samotného, ale na každého, kdo se vydá po jeho cestě, kdo ho následuje. Ale kdo se stará o svou duši, kdo střeží své srdce, protože ví, že z něj vychází život (Př 4,23), nevstupuje na cestu hříšných (Ž 1,1), ale následuje úzkou a přímou cestu Kristovy spravedlnosti, takže se vzdaluje od všech nástrah falešníka, od jeho pastí a trnů.

23. května

Nepřipravuj chlapce o trest! Nezemře, když mu nabiješ holí. (Př 23,13)

Rodič s láskou kázní své dítě (Př 13,24) a nebojí se ani neváhá použít i hůl, je-li to třeba, protože hůl ho na rozdíl od hříchu nezabije duši ani nezničí a nepokřiví charakter. Může naopak narovnat cestu chlapce a vrátit ho na stezku pravdy, přímosti, spravedlnosti a poctivosti. Bude-li vykonán ten první trest, možná unikne tomu druhému trestu, věčnému, protože se skrze kázeň naučí moudrosti, která vede ke spasení skrze víru v Pána Ježíše Krista. Bude-li mu odepřen ten první trest, bude veden dál k cestě svévole a hlouposti, takže bude směřovat k tomu druhému trestu, jemuž neunikne nikdo, kde svůj život nevydal do rukou Božích a nespolehl se na dokonané dílo Pána Ježíše na kříži.

24. května

Můj synu, jez med, je dobrý, plástev medu je tvému patru sladká. Právě tak poznávej moudrost pro svou duši. Když ji najdeš, máš budoucnost, tvá naděje nebude zmařena. (Př 24,13–14)

Jako je med lahodou pro ústa, je moudrost lahodou a potěšením pro duši. Med je dobrý nejenom jako sladká pochutina, ale může dobře posílit zemdleného jako Jonathana v boji proti Pelištejcům, může nasytit hladového jako Jana Křtitele na poušti. Právě tak je dobrá moudrost – nejenom pro duši, kterou naplní, potěší a uspokojí, ale pro celý život člověka, pro každou oblast lidského bytí, pro jeho zdárnou budoucnost. Získat moudrost, která začíná bázní před Hospodinem, znamená získat naději – je to dokořán otevřený přístup do Božího království skrze víru v Pána Ježíše Krista. V něm je naše naděje ukotvená v nebesích, v Boží blízkosti, na Božím trůnu, v něm je naše budoucnost zajištěná a nic jí nemůže zmařit.

25. května

Oblaka s větrem, ale bez deště, to je muž, který klame slibováním darů. (Př 25,14)

Když vítr přižene těžké mraky, zdá se, že přichází vytoužený déšť a s ním tolik potřebná vláha i osvěžení. Jaké však zklamání pro rolníka, který vyhlíží tuto nutně potřebnou závlahu, když se potemnělá obloha znovu rozjasní a země zůstane suchá. Stejně je to s mužem, který slibuje, ale nejedné. Nezáleží na tom, zda jde o dary či cokoliv jiného – pokud neplní své slovo, není hoden žádné důvěry a přináší jen zklamání a vyprahlost. Chvála buď Bohu za jeho pravdomluvnost, za to že vždycky plní své sliby, že ta nejvzácnější zaslíbení – o našem spasení a odpuštění hříchů – podpořil přísahou a smlouvou a není žádná síla – ani v něm ani mimo něj, která by to mohla změnit.

26. května

Uvidíš-li muže, který si připadá moudrý, věz, že hlupák má víc naděje než on. (Př 26,12)

Hle, jaká pošetilost! Jaké bláznovství! Jaká pýcha! Muž, který si připadá moudrý – to je muž, který dávno přestal chodit nohama po zemi, ale vznáší se v oblacích. Nesmýšlí o sobě střízlivě, což je známka moudrosti, ale je veliký ve svých vlastních očích. Je na tom hůř než hlupák, který má alespoň nějakou naději – zde není žádná naděje, protože jsou zde zaslepené oči, zacpané uši, zatvrzelé srdce, domýšlivost a pýcha blázna, který lichotí sám sobě. Hlupák má víc naděje, protože je jenom hloupý a nežije v sebeklamu, nesnaží se být moudrý a spravedlivý ve svých vlastních očích.. Může jít k Pánu Ježíši Kristu, který přišel proto, aby zachránil hříšníky, a pravda jeho Slovo ho učiní svobodným.

27. května

Chytrý vidí nebezpečí a skryje se, prostoduší jdou dál a doplatí na to. (Př 27,12)

Bůh se nebojí opakovat slova své moudrosti (viz Př 22,3), aby nás naučil žít k jeho slávě. Kdo žije s Bohem, roste v jeho moudrosti a je schopen vidět nebezpečí, které číhá na cestě. Zlo je možné vidět, před zlem je možné se ochránit a ukrýt se před ním. Jako se Bůh nemění a je stále stejně svatý, pravdivý a spravedlivý, ani zlo se nemění a vždy je to přestoupení Božího zákona, překroucení nebo zatemnění Božího slova. Chytrý to vidí a skryje se na bezpečném místě, utíká k Pánu Ježíši Kristu, protože v něm je odpuštění, přijetí, ochrana i věčné bezpečí. Ale prostoduší jdou dál a doplatí na zlo, které ve své hlouposti, naivitě a slepotě přehlíželi.

28. května

Odvrací-li se někdo od slyšení Zákona, i jeho modlitba je ohavností. (Př 28,9)

To je velmi vážné slovo – Šalomoun staví některé modlitby a na roveň těm nejodpornějším hříchům, bezpráví a nespravedlnosti. Některé modlitby jsou pro Boha ohavností. Jsou to modlitby těch, kdo se odvracejí od Božího slova, kdo ho nechtějí ani slyšet, natož podle něj jednat. Proč se ale někdo takový obrací k Bohu v modlitbě? Neobrací se ve skutečnosti k Bohu, ale teče mu do bot, a kdyby se ukázalo, že by mohlo pomoci obrátit se k bůžkům vyřezaným z klacků nebo uctívat mluvící hlavy v televizi, bez rozpaků to udělá. Pravý, živý a svatý Bůh je tak stavěn od jedné řady vedle model a je používán jako nástroj k prospěchu člověka. Ale Bohu se nikdo nebude posmívat!

29. května

Když vládce věnuje pozornost klamnému slovu, všichni jeho sluhové se stanou svévolníky. (Př 29,12)

Když vládcové nastaví své ucho lži, rozhojní se svévole, zlo a bezpráví. K tomu stačí jen málo – nebýt zakotvený v pravdě. Šalomounův syn Rechabeám věnoval pozornost pošetilým radám mladíků, kterými se obklopil a pohrdl moudrou radou starců – a jeho služebníci se stali svévolníky, kteří povstali proti svému králi. Když kdokoliv, kdo stojí v nějakém postavení, udělá kompromis, který se týká pravdy, bude to mít dopad na všechny kolem něj a všichni, kdo ho následují, budou dělat ještě větší kompromisy. Nakonec zapřou pravdu a stanou se svévolníky. Pán Ježíš Kristus je vládce, který nikdy nevěnoval pozornost lži, nikdy neudělal kompromis v pravdě, nikdy nesvedl své učedníky ke lži. Každý, kdo ho následuje, jde za pravdou, která osvobozuje.

30. května

K jeho slovům nic nepřidávej, jinak tě potrestá a budeš shledán lhářem. (Př 30,6)

Co vysloví Hospodin, jsou slova ryzí (Ž 12,7). Boží slovo je čisté jako zlato přečištěné ohněm. Bůh nám ve svém Slově sdělil všechno, co nám sdělit chtěl. Nesdělil nám ale všechno, co bychom chtěli, aby nám zjevil. Zvědavost naší mysli zůstává neuspokojena, proto jdeme dál, než „jak je psáno“, a tím si sami způsobujeme mnoho problémů. Tato modlitba Šalomouna je příkladem veliké moudrosti a vyváženosti. Nechce pokřivit ani slovo z Písma, ani nechce spočinout pod Božím hněvem jako ten, kdo Boží slovo překrucuje nebo mu vzdoruje. S radostí přijímá Boží slovo jako pravdu zjevenou Bohem, jako vlastní slovo z Božích úst, které Bůh sám střeží a chrání.

31. května

Dejte opojný nápoj hynoucímu a víno těm, kterým je hořko, ať se napije a zapomene na svou chudobu a na své plahočení již nevzpomíná. (Př 31,6–7)

Pomoc křesťana bližním je praktická. Dobře to vysvětluje Pán Ježíš Kristus na příkladu milosrdného Samařana, který ošetřil rány zbitého olejem a vínem, posadil ho na mezka a zaplatil mu pobyt v hostinci, aby se mohl zotavit. Pomoc křesťana nepostrádá soucit a pochopení situace toho, kdo pomoc potřebuje. Bůh nám přikazuje nejenom nasytit hladového, napojit žíznícího a obléknout nahého, ale také porozumět hynoucímu a soucítit s tím, který se plahočí a je zahořklý.  Ale nad to vše musíme vést hynoucí a plahočící se duše do náruče Spasitele – on je opojnější než nejsilnější opojný nápoj, protože vytrhuje z bídy a ze smrti, on je lahodnější než nejlepší víno a mění nejenom mysl, ale celý život člověka.

Červen

1. června

Můj synu, poslouchej otcovo kárání a matčiným poučováním neopovrhuj. Budou ti půvabným věncem na hlavě a náhrdelníkem na tvém hrdle. (Př 1,8–9)

Nejenom cti otce svého a matku svou, ale také poslouchej otce a matku, neopovrhuj jejich káráním a poučováním. Takový způsob života má úžasné zaslíbení: aby se ti dobře vedlo a abys byl dlouho živ na zemi (Ef 6,3). Jejich výchova bude tvou ozdobou, která bude vidět zdaleka jako vítězný věnec na hlavě a převzácný náhrdelník na krku. Když dítě porozumí této moudrosti a naučí se poslouchat své milující, ale stále chybující a hříšné rodiče, oč snáze může poslouchat nebeského Otce, který nikdy nechybuje a nikdy nejedná hříšně. Jeho přísná výchova je projevem jeho lásky. Žádné své dítě nikdy neopustí a nikdy se žádného nezřekne – jsou tak vzácné, že za ně neváhal dát svého jediného Syna, Pána Ježíše Krista.

2. června

Tehdy porozumíš spravedlnosti, právu a přímosti, všemu, co zanechává dobré stopy. (Př 2,9)

Co v tomto světě zanechává dobré stopy? Je to snad víra, naděje nebo láska? I ty mají své místo, když přijde do života člověka proměňující moc evangelia, ale projeví se především ve vztahu k Bohu a ve vztazích k bližním. Spravedlnost, právo a přímost ale zanechávají dobré stopy v tomto bezbožném světě. Jsou ovocem moudrosti, která vyvěrá z poznání Hospodina a jeho díla spasení. Jsou plodem Ducha svatého, který proměňuje znovuzrozeného člověka do podoby jeho Vykupitele, Pána Ježíše Krista. V evangeliu Kristově se zjevuje Boží spravedlnost, takže každý kdo chodí s Pánem Ježíšem a poznává ho na svých cestách, zůstává v jeho Slovu a rozumí stále více tomu, co zanechává dobré stopy – pravdě, která vysvobozuje (J 8,32).

3. června

Cti Hospodina ze svého majetku i prvotinami z celé své úrody! Bohatě se naplní tvé sýpky, moštem budou přetékat tvé kádě. (Př 3,9–10)

Cti Hospodina! To je příkaz Písma, to princip moudrosti v knize Přísloví. Jak může člověk ctít Hospodina? Uctívání dnes bylo zúženo na hudbu, někdy spojenou se zpěvem. Ale Bible mluví o tom, že uctívat Boha máme celým svým životem, vším, co jsme, vším, co děláme, vším co máme a také tím, co dáváme a že dáváme. Dávání bylo zjevným projev úcty. Dávání je uctívání Boha. Je spojené s požehnání, ale musíme dodat, že zde jde o princip, nikoliv o zaslíbení. Učitelé prosperity z tohoto místa udělali magickou formulku, kterou odírají své oběti. Ale nejde o žádné zaslíbení – jde o princip vyjádřený Pánem Ježíšem: „Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere“ (Sk 20,35). Dávat je požehnání, radost a uctívání.

4. června

Nevcházej na stezku svévolníků, cestou zlých se neubírej. Vyhni se jí, nechoď po ní, odstup od ní a jdi dál. (Př 4,14–15)

Moudrost není strážným andělem, který by někomu ohnivým mečem prosekal cestu mezi svévolníky. Nic takového. Moudrost chrání docela „obyčejným“ způsobem – vyhni se cestě zlých a nevcházej na ni. Je to přikázání, které poslechne ten, kdo je moudrý – vyhne se cestě nepravosti a nespravedlnosti, ani na ní nevstoupí, a když se k ní přiblíží, odvrátí se od ní, a rychle od ní spěchá pryč. Moudrost nikdy nezkouší, jak moc se může přiblížit stezce svévolníků, kam až může zajít, aby se přitom ještě neposkvrnila hříchem. Moudrost si drží hřích pěkně od těla. A to je způsob, jak chrání všechny, kdo jí získali, kdo se vydali na cestu následování Pána Ježíše Krista a jsou jím den za dnem posvěcováni ve stále větší slávě.

5. června

Ať jde tvá cesta daleko od ní, nepřibližuj se ke dveřím jejího domu, ať nevydáš svou důstojnost jiným, ukrutníkovi svá léta. (Př 5,8–9)

Jdi co nejdál od ní, drž si co největší odstup, nepřibližuj se ani ke dveřím jejího domu. Když pominu pátý a šestý verš, který mluví o podsvětí, říši zkázy, tedy pekle, vidíme, že manželská nevěra vede ke snížení lidské důstojnosti. Nevěrník vydává všanc svou pověst, stává se člověkem beze cti, protože je zrádce, který zrazuje svého partnera. Ztratí svou čest, zkrátí si léta života, přijde o svou sílu a ovocem jeho práce se budou sytit cizí lidé, nikoliv ti, jimž toto ovoce po právu náleží. Obraz, který Šalomoun vykresluje, je hrozivý. Ale i cizoložnice slyšela od Pána slova: „Ani já tě neodsuzuji.“ Ačkoliv by mnozí rádi zůstali jen u toho, Pán pokračoval slovy: „Jdi, a už nehřeš!“

6. června

Dodržuj, můj synu, otcovy příkazy, a matčiným poučováním neopovrhuj. (Př 6,20)

Šalomoun zjevně odkazuje do Mojžíšova zákona, do Deuteronomia 6 (v. 6–9) a 11 (v. 18–21), kde je příkaz pro děti, aby poslouchaly své rodiče, a výzva pro rodiče, pro oba rodiče, tedy pro otce i matku, aby vyučovali své děti Božímu slovu, aby vedli své děti do Písma a učili je žít s Bohem a podle Božích příkazů. Dítě (a jedno, zda je to syn nebo dcera) má ctít svého otce a svou matku, dodržovat jejich příkazy a nepohrdat jimi. Vzdor – nejenom vůči Bohu, ale i vůči rodičům – je jako hříšné věštění, jako odporná modloslužba (1S 15,23), a opovrhování poučováním je známkou bezbřehé hlouposti. Jak by mohl ctít Boha ten, kdo nectí své rodiče?

7. června

Proto jsem ti vyšla vstříc a za úsvitu jsem tě hledala, až jsem tě našla. (Př 7,15)

Paní Hloupost přichází jako svůdná cizoložná žena, která láká a svádí. Ze rtů jí kape med a její jazyk je hladší než olej (Př 5,3). Svůdná slova, laskavá, nábožná. Použije všechny prostředky k tomu, aby svedla. Bude lichotit, domlouvat, přemlouvat, přesvědčovat, černou vydávat za bílou, hřích za milost a z milosti činit nezřízenost. Copak není zjevné, kam její cesty vedou? Každý to může přece vidět nějak, nebo ne? Když přijde hřích takhle blízko, má křesťan brát nohy na ramena a utíkat, co může. A křesťan, který miluje pravdu, protože je zrozen z pravdy a sycen pravdou, poslouchá pravdu, mluví pravdu a šíří pravdu. Nebude poslouchat lež ani svod, odhodí všechnu přítěž i hřích a poběží za Ježíšem.

8. června

Bázeň před Hospodinem znamená nenávidět zlo; nenávidím povýšenost, pýchu, cestu zlou, proradná ústa. (Př 8,13)

Moudrost přináší hojný užitek do života každého, kdo se Boží moudrosti oddá. Moudrost je praktickou disciplínou, je to aplikovaná věda, aplikované Písmo, aplikovaná poslušnost. Moudrost znamená jednání – správné jednání ve správný čas, dobré slovo v dobrý čas, napomenutí přesně tam a přesně v té míře, jak je potřeba. Moudrost začíná bázní před Hospodinem, což znamená nenávidět zlo. Proto sama moudrost říká, že nenávidí povýšenost, pýchu, cestu zlou a proradná ústa. Nemůže s takovými věcmi být v souladu. Kde je povýšenost nebo pýcha, nemůže být moudrost, kde je zlá cesta, tedy cesta hříchu, tam zcela zjevně chybí bázeň před Hospodinem. Moudrost znamená všechno zkoumat, dobrého se držet, ale zlého se chránit v každé podobě (1Te 5,21–22).

9. června

Moudrému dej a bude ještě moudřejší, pouč spravedlivého a přibude mu znalostí. (Př 9,9)

Moudrý si váží těch, kdo jsou ochotni říci mu o jeho chybách, laskavě a mírně ukázat na jeho nedostatky nebo hříchy. Proto si vážíme svých rodičů a nejbližších přátel a milujeme je – moudře nám ukazovali cestu, radili nám a měli odvahu přijít a mluvit s námi o těžkých věcech. Jenom hlupák vyhledává ty, kdo mu budou říkat jen to, co chce slyšet. Hledáme společenství s moudrými, abychom poslechli paní Moudrost a navštívili její dům, jedli její pokrm a učili se její cestu. Moudrost je tu jako milost Pána Ježíše Krista, která stále více a více obohacuje ty, kdo ji dostali, ale těm, kteří jí odmítají, nakonec bere i to, co si mysleli, že mají.

10. června

Jazyk spravedlivého je výborné stříbro, srdce svévolníků nestojí za nic. (Př 10,20)

 Jak příhodné srovnání jazyka a srdce – na jedné straně je jazyk spravedlivých a na druhé straně srdce svévolníků. Existuje přímá dráha mezi jazykem a srdcem. Říkáme: „Co na srdci, to na jazyku“, což je jenom maličko upravené slovo Pána Ježíše: „Čím srdce přetéká, to ústa mluví“ (Mt 12,34). Ústa jsou skutečným oknem do srdce člověka – odhalují, co se skrývá uvnitř, vynášejí na povrch, čím je nitro naplněné a čím přetéká. Srdce spravedlivého přetéká pravdou, spravedlností, právem, láskou a milosrdenstvím, zatímco ústa svévolníků vynášejí na povrch jejich hloupost, povrchnost, prázdnotu a mnohé ničemnosti. Jenom pravda Ježíše Krista, evangelium o Boží milosti, může vysvobodit srdce, ospravedlnit člověka, posvětit život a učinit z úst pramen přetékající opravdovou chválou.

11. června

Žehnáním přímých se město pozvedá, kdežto ústy svévolníků se boří. (Př 11,11)

Obecně platí, že lidé si váží toho, kdo žije spravedlivě a pokojně, je čestný a pravdivý. Obecně také platí, že nikdo se nezajímá o lidi a svévolné. Jediný lidský úd, ačkoliv velmi malý, dokáže toto rozdělení ukázat rychle, jasně a přesně. Z úst spravedlivého vychází pravda a slova požehnání, zatímco z úst svévolníka vychází slova, která ničí. Mohou být hladká a krásná jako slova cizoložné ženy, ale nakonec dovedou ke smrti. Svévole nebuduje, ale boří. Svévole nežehná, ale proklíná. Jenom Pán Ježíš Kristus má moc učinit ze svévolníka spravedlivého, proměnit lidské nitro a přenést člověka z otroctví hříchu ke službě spravedlnosti. Jenom jeho Slovo proměňuje lidskou mysl a naplňuje srdce vděčností a chválou.

12. června

Svévolník dychtivě loví kdejaké zlo, kdežto kořen spravedlivých vydává dobro. (Př 12,12)

Duše svévolníka je neklidná, nepokojná, nemůže spočinout, nesnáší ticho a pokoj. Je neustále ve střehu, je na lovu, rozhlíží se a chce chytit svou kořist, kterou není nic jiného, než další zlo, další svévole, další nepravost a bezzákonnost. Srdce svévolníka nedychtí po pravdě, není zakořeněné ve spravedlnosti, právu a přímosti, ale pátrá po zlu. Naproti tomu kořen spravedlivých je zapuštěný hluboko do skály, kterou je Kristus. Proto stojí nepohnutě, proto s nimi nic neotřese, proto spočívají v Pánově odpočinutí a mohou pokojně vydávat ovoce dobra: lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu, věrnost, tichost a sebeovládání (Ga 5,22–23). Svévolník žádný takový kořen nemá, je jako pleva hnaná větrem, je unášený závanem kdejakého učení, falše nebo lidského chytráctví.

13. června

Dlouhým čekáním zemdlívá srdce, kdežto splněná touha je stromem života. (Př 13,12)

Naše touhy stojí v pozadí veškerého našeho jednání – motivují nás a dávají směr našemu smýšlení i celému způsobu života. Pokud se zaměříme na předmět naší touhy, mluvíme o naději. A když nedochází k naplnění naší naděje déle, než jsme to očekávali, srdce začíná umdlévat, touha ochabuje, naděje se stává stále mlhavější. Ale tam, kde se naplňují naše touhy, jsme posilováni a každý další krok se najednou zdá snazší a jednodušší, srdce přetéká obnovenou nadějí a chce se rozběhnout za dalším cílem, který se objevil na obzoru. Kdykoliv Pán ve své milosti a dobrotě odpovídá na naše modlitby, je to motor pro mnoho dalších modliteb a proseb. Kdykoliv však musíme čekat, potřebujeme se povzbuzovat ve vytrvalosti a připomínat si Boží sliby.

14. června

Moudrý se bojí a odvrací se od zlého, kdežto hlupák se vypíná a cítí se v bezpečí. (Př 14,16)

Moudrost začíná bázní před Hospodinem. Moudrý ctí Boha, rozumí tomu, kdo Bůh je a proto se třese před tím, který má moc zahubit duši i tělo v ohnivém pekle. Hlupák to nechápe. Není ani schopen rozpoznat zlo a uprostřed bažiny hříchu a svodu se vypíná a cítí se v bezpečí. Nechápe, jak málo ho dělí od věčného odloučení od Boží dobroty a lásky. Místo aby se postavil na skálu, kterou je Kristus, chce tancovat v močálu zkázy. Moudrý však spěchá pryč, jakmile k němu byť i jen zdálky zavane ten ohavný zápach zkázy. Zamiloval si Božího syna, jeho světlo, svatost, čistotu, dobrotu i lásku a z lásky k němu se v Boží bázni velikým obloukem vyhýbá všemu zlému.

15. června

Radostným srdcem zkrásní tvář, kdežto trápení srdce ubíjí ducha. (Př 15,13)

Ačkoliv Pán zaslíbil svým učedníkům, že ve světě budou mít soužení J 16,33), dal jim do tohoto světa také svou radost – ne takovou, jakou dává svět, ale svou radost, plnou, která je dílem Ducha svatého (J 15,11). Takže i uprostřed nejhoršího soužení je možné vidět radostnou záři na odhalené tváři svatých, protože se radují z Boží milosti, lásky, dobroty, z odpuštění hříchů, ze společenství s Bohem nebo z věčného života v Pánově blízkosti. Ale trápení srdce ubíjí ducha. To trápení je způsobené neklidem a nepokojem, který neskončí, dokud srdce člověka nespočine v Kristu a nenajde v něm všechno své uspokojení. To je konec nepřátelství s Bohem a začátek věčné blažené radosti, která rozjasňuje tváře.

16. června

Člověk uvažuje v srdci o své cestě, ale jeho kroky řídí Hospodin. (Př 16,9)

Je dobré a požehnané promýšlet své kroky, rozvažovat nad svou cestou. Jenom tak se Boží dítě může vyhnout tomu, že se neocitne na cestě hříšných ani u společného stolu s posměvači (Ž 1,1). Plánování a promýšlení budoucnosti je cestou k úspěchu a ukazuje, že křesťan chce konat Boží vůli. Pán Ježíš upnul svou mysl na cestu do Jeruzaléma (Lk 9,51) a sedmdesát svých učedníků poslal po dvou do každého města i místa, kam měl sám jít (Lk 10,1). Věděl, kam směřuje a jak se tam dostane. Přesto každý svůj krok řídil vůlí svého Otce. I kdybychom vymysleli sebelepší plán, Bůh má poslední slovo. Je naší zodpovědností vystrojit koně pro den boje, ale vítězství dává Hospodin (Př 21,31).

17. června

Tomu, kdo za dobré odplácí zlým, zlo se nehne z domu. (Př 17,13)

Bůh ve svém Slově velmi jasně říká, že cokoliv by člověk zasíval, bude také sklízet (Ga 6,7). Nicméně spravedlivý může za projevené dobro obdržet zlo od svévolníka, jak je zjevné na příkladu Pána Ježíše Krista. Když pronásledovali jej, nemůžeme se divit, budou-li pronásledovat i nás (J 15,20). Ale běda těm, kdo za dobré odplácejí zlem. Jsou zkažení a převrácení, sami jsou zlem, proto se zlo nehne z jejich domu. A protože ho rozsévají i jinde, budou ho také v hojnosti sklízet, jak ve svém domě, tak na Božím soudu. Jenom obrácení srdce k Bohu skrze víru v dokonané dílo Pána Ježíše Krista může přinést změnu – očištění od zla, odpuštění hříchů, ospravedlnění, lásku a požehnání.

18. června

Pevná věž je Hospodinovo jméno, k němu se uteče spravedlivý jak do hradu. (Př 18,10)

Ačkoliv Šalomoun neznal vtěleného Pána Ježíše Krista, přesto dostal výjimečné zjevení a velikou milost, takže mohl s předstihem devíti století popsat to, co zakusili Ježíšovi učedníci na vlastní kůži. Na Pánovu otázku, zda i oni chtějí odejít, odpověděli známými slovy: „Ke komu bychom, Pane, šli? Vždyť ty máš slova věčného života“ (J 7,68). Jim bylo zjeveno jméno nad každé jméno, v němž jediném je spasení, oni se vlastníma rukama dotýkali vtěleného Slova, oni na vlastní uši slyšeli Pravdu mluvit pravdu. Jako první se chytili Pána a ukryli se v něm jako v pevnosti, jim bylo zjeveno, kdo je tento řemeslník z Nazareta a byli ospravedlněni z milosti skrze víru, protože utekli pod ochranu Nejvyššího, kterého poznali v Pánu Ježíši Kristu.

19. června

Kdo zachovává přikázání, střeží svůj život, zemře, kdo jeho cestami zhrdá. (Př 19,16)

Hospodinovo přikázání je ryzí, dává očím světlo (Ž 19,9). Kdo miluje Pána Ježíše, zachovává jeho Slovo (J 14,23), jedná podle jeho přikázání a tím střeží svůj život – střeží ho před hříchem, před pošetilostí, před falešným učením i každým svodem. Kdo Pána nemiluje, jeho Slovo nezachovává (J 14,24), pohrdá Boží moudrostí – a je jedno, jestli je to jenom svým ignorantstvím nebo i aktivním vzdorem, pohrdá přikázáním, pohrdá Božím slovem a tím i Bohem samotným. Nestřeží svůj život, chce být sám sobě Bohem, chce se rovnat živému Bohu, stvořiteli všeho a dárci života, chce se nad něj vyvýšit, což nemůže skončit jinak než pádem a druhou smrtí v ohnivém jezeře. Bohu se nikdo nebude posmívat.

20. června

Ucho, které slyší, a oko, které vidí, obojí učinil Hospodin. (Př 20,12)

Bůh je stvořitel a vládce. Jenom žasneme nad tím, jak dokonale Bůh učinil to, co se nám zdá přirozené. Spolu s uchem Bůh dává sluch a spolu s okem dává zrak. Je tady ucho, které může slyšet Boží hlas a je tady oko, které může spatřit nádheru Božího stvoření. Sluch i zrak svědčí o Boží slávě, jsou Božím dílem a umožňují člověku přijímat Boží zjevení – nejenom to, které je ve stvoření, ale také to, které je v jeho Slově. Ušima slyšíme Boží slovo, které před našima očima vykresluje Krista ukřižovaného –  to je dílo Boží milosti, která používá ucho i oko k tomu, aby srdce, které je kamenné, bylo proměněno v srdce masité, které je naplněné vírou, nadějí a láskou.

21. června

Prosazovat právo je radostí spravedlivému, ale zkázou pachatelům ničemnosti. (Př 21,15)

Pachatel ničemnosti se snaží vyhnout právu velikým obloukem. Dopouští na spravedlnosti velikého násilí, pokřivuje spravedlnost a převrací pravdu. Kde se rozhojňuje spravedlnost a právo, tam ubývá ničemníků, jsou potíráni a světlo Boží spravedlnosti stáří víc a více jasněji. Spravedliví se raduji, kdykoliv se takové věci dějí. Na prvním místě vždy prosazují pravdu a spravedlnost evangelia, ale současně neváhají prosazovat všechno, co souvisí s pravdou, spravedlností a právem v širším slova smyslu, bez ohledu na to, zda vychází přímo z evangelia, nebo z celého Božího slova či jde o ustanovení pravdy platné v rámci daného společenství. Bůh miluje tuto radost spravedlivých a ruku v ruce s právem rozšiřuje svou zjevnou vládu mezi hříšníky.

22. června

Hospodin dohlíží na pravé poznání, ale slova věrolomného vyvrací. (Př 22,12)

Bůh je věrný. Bůh nikdy neopustí své Slovo, Bůh nikdy neopustí sám sebe, nemůže se zapřít, nemůže lhát, nemůže být jiný, než jak o tom mluví v Písmu. Vždycky dohlédne na pravé poznání. I když je dnes poznání znevažováno a k jeho snižování je používán verš Písma, že „poznání nadýmá, ale láska buduje“ (1K 8,1), jedná se obvykle o převrácený výklad Božího slova – bez poznání nemůže být nikdo dobrý (Př 19,2). Bez poznání nelze poznat Pána, nelze poznat jeho charakter, nelze poznat pravdu o něm, nelze růst ve zbožnosti – musíme rozpoznat, co je „vůle Boží, co je dobré,  Bohu milé a dokonalé“ (Ř 12,2)- Bůh sám skrze své Slovo zachovává pravdu a pravé poznání.

23. června

Můj synu, bude-li tvé srdce moudré, zaraduje se i moje vlastní srdce. (Př 23,15)

Otcové jsou ozdobou synů (Př 17,6) a synové mohou být radostí otců. Otec hledí na srdce svého syna a chce vidět Boží moudrost, která se projevuje dobrotou, milostí, milosrdenstvím, pokojem a spravedlností z Ducha svatého. Může však vidět něco, co nezaséval? A i když zaséval, uvidí něco, když Bůh nedal vzrůst? Je možné, že tato slova říkal král Šalomoun svému synu Rechabeámovi – nejspíš s bolestí a zármutkem, když viděl jeho srdce (viz 1Kr 12). S jakou chloubou a láskou se potom díval Bůh Otec na svého milovaného Syna, jehož pokrmem bylo činit Boží vůli a který jenom to, co slyšel od svého Otce, a který sám se stal nejenom naší spásou, ale také naší moudrostí i posvěcením (1K 1,30).

24. června

Spravedlivý, i když sedmkrát padne, zase povstane, svévolníci zaklopýtnou a zle končí. (Př 24,16)

Jaká sláva, jaká radost, jaké povzbuzení a naděje jsou v těchto slovech! Boží dítě, které je ospravedlněné z Boží milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista, i když sedmkrát padne, zase povstane. Když vyzná své selhání, svůj hřích, Bůh ho pozdvihne a protože je věrný a spravedlivý, odpustí mu jeho hříchy a očistí ho od každé nepravosti (1J 1,9). Hospodin střeží cesty svých dětí a dobře zná každý jejich krok, každé zaváhání, klopýtnutí i pád. Ale jako starostlivý a milující Otec nás znovu pozvedá a vede nás dál. Ale cesta svévolníka vede do záhuby. Je jako pleva hnaná větrem (Ž 1,4), nezakotvený, nestálý, a i když jen zaklopýtne, padá a zle končí. Jeho cesta vede do záhuby.

25. června

Vůdce se dá přemluvit trpělivostí a měkký jazyk láme kosti. (Př 25,15)

České rčení říká, že „trpělivost přináší růže“ a jeho význam zjevně vychází z tohoto biblického textu. Tiché, pokojné, laskavé a vytrvalé jednání (a slova s ním spojená) vedou  k tomu, že se i neochotný vedoucí obrátí a změní svůj postoj. Laskavá slova mají moc „lámat kosti“, tedy proniknout do hloubky, prorazit zábrany, dosáhnout cíle. Zatímco Nábal se vysmál Davidovým poslům a vyvolal Davidův hněv a rozhořčení, Abígail jednala pokorně a vlídností svých slov i dobrotou svých činů odvrátila zkázu od svého domu. Když křesťan na zlo odpovídá dobrem, zahanbuje své protivníky a vydává se po stopách svého Pána, který přišel, aby spasil, co zahynulo, který za nás zaplatil, když jsme ještě byli hříšní a ve vzpouře proti němu.

26. června

Lenoch říká: „Na cestě je lvíče, v ulicích je lev.“ (Př 26,13)

Jak tvořivé jsou výmluvy lenocha! Co na tom, že lev po ulicích obvykle nechodí. Hlavně když to pomůže obelhat mysl a svědomí. Lenoch žije v sebeklamu a aktivně vyhledává důvody – a nezáleží na tom, jak moc mají být reálné – proč něco neudělat. Neplatí to jenom o fyzické lenosti, ale i o té duchovní. Kolik křesťanů se vymlouvá na to, že nemohou … číst Boží slovo, věnovat se modlitbě, mít pravidelně společenství, svědčit o Pánu Ježíši … Ano, někdy zde mohou být věci, které nás zastrašují a odvracejí od toho, co chce Pán, ale je jenom jeden lev, který by nám měl nahánět hrůzu – lev z Judy, který má moc zahubit duši i tělo, ale jako Beránek Boží také zachránit.

27. června

Kdo za časného jitra příliš hlasitě dobrořečí svému bližnímu, tomu se to bude počítat za zlořečení. (Př 27,14)

Jak snadno je možné převrátit dobrořečení ve zlořečení – stačí jen použít slovo v nesprávný čas. Boží moudrost je v tom, když člověk umí přijít se správným slovem ve správný čas. V každém jiném případě se dobré slovo obrací v něco úplně jiného – a je-li hlasitě vyhlašováno za časného jitra, potom se dokonce stává zlořečením. Jak moc potřebujeme Boží moudrost, abychom byli schopní žehnat a budovat svými slovy! V bázni před Hospodinem spočívá hojnost jeho moudrosti, v hledání Pánovy tváře a čekání na něj je rozumnost i rozpoznání časů. Nakonec nás dovede k tomu, že naše chvála nepatří našemu bližnímu, ale patří Bohu – jeho chválíme a velebíme bez přestání a jeho chvála se nikdy neobrátí ve zlořečení.

28. června

Když jásají spravedliví, je to nádherné, ale když se pozdvihují svévolníci, člověk se ukrývá. (Př 28,12)

Když vládne spravedlnost a právo, spravedliví se radují a v jejich jásotu je veliká sláva. Bůh je vyvyšován, pravda má své pevné místo mezi lidmi, bezpráví a nespravedlnost docházejí rychlého a spravedlivého odsouzení. Který spravedlivý by nejásal? Ale když se pozdvihují svévolníci, je pošlapáváno právo, převrací se spravedlnost, místo pravdy se šíří lež, podvod a svádění k bludům. Člověk se skrývá, protože nenachází žádného zastání a nedovolá se spravedlnosti ani práva. Bůh vydal hříšníky na pospas jejich vášním (Ř 1,24-32), vydal bezbožné do moci klamu, aby uvěřili lži, protože nepřijali a nemilovali pravdu (2Te 2,10–12). To je Boží soud nad bezbožnou společností. Jen pravda Kristova evangelia, které je Boží mocí ke spasení, může proměnit lidská srdce a z hříšníků učinit svaté.

29. června

Chudý a utlačovatel se střetávají, ale oběma dal světlo očí Hospodin. (Př 29,13)

Hle, jak Bůh stvořil svět rozmanitý a jak ve všem slouží jeho záměrům a slávě. Tvoří různé lidi v různém postavení, nestvořil všechny stejné, ale udělal mezi lidmi mnoho rozdílů. Nám se mnohdy tyto rozdílnosti nelíbí a uvažujeme o nich jako o nespravedlnosti, ale Bůh dal světlo očím oběma, Bůh stvořil chudého i bohatého (Př 22,2), Bůh učinil i svévolníka pro zlý den (Př 16,4). Boha nemůže nikdo obvinit z nespravedlnosti a jednoho dne se před něj bude muset postavit chudý i utlačovatel, bohatý i svévolník. Každý bude muset vydat počet ze svého života a bude spravedlivě souzen podle Kristova evangelia a nebude-li nalezen v Kristu, bude také po právu a naprosto spravedlivě odsouzen.

30. června

Vzdal ode mne šálení a lživé slovo, nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj mě chlebem podle mé potřeby, tak abych přesycen neselhal a neřekl: „Kdo je Hospodin?“ ani abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno svého Boha. (Př 30,8–9)

Tady vzorová modlitba střídmosti a střízlivosti, která vede ke spokojenosti v Bohu a vyhýbá se jak úskalím bohatství, tak úskalí chudoby. Pavel napsal Filipským, že se naučil být spokojený s tím, co má – uměl žít v nadbytku i v nedostatku, a ani jedno z toho ho nepřivedlo do úskalí Pánu. Je to modlitba závislosti na Pánu, protože je tady hluboké vědomí toho, že Bůh dává všechny věci, že on sám je zdrojem a jemu samotnému patří všechna čest i sláva. Je hrozné zneuctít Boha zpupnou sebestřednou nevěrou, stejně jako krádeží. Bůh je milující Otec, který se stará o všechny potřeby svých dětí, dává jim východisko z každé zkoušky, a Duchem svatým je proměňuje do krásy a čistoty svého Syna, Pána Ježíše Krista.

Červenec

1. července

Moudrost pronikavě volá: „Dokdy budete, vy prostoduší, milovat prostoduchost, dokdy posměvači budou mít zálibu v posmívání, hlupáci poznání nenávidět? (Př 1,20.22)

Nalézt moudrost není to nic obtížného. Je to stejně těžké jako vyjít na ulici, postát na náměstí, nebo projít branou do města – je to velmi jednoduché. Problém moudrosti není na její straně, ale na straně člověka. Moudrost se obrací na prostoduché, na hlupáky a posměvače. Každý posměvač je hlupák a většina hlupáků jsou také posměvači. A zde jsou oba na jedné lodi. Prostoduchý ještě není hlupákem, ale stává se jím, protože nenachází zalíbení v moudrosti, ale miluje prostoduchost. Ale pozor! Odmítá-li napomínání moudrosti, povede to k jeho smrti, zavraždí ho jeho odmítavost (Př 1,32). Je to jako s evangeliem – kdo věří v Pána Ježíše Krista, bude spasen, kdo nevěří, už je odsouzen pro svou odmítavost (J 3,18).

2. července

Neboť moudrost vejde do tvého srdce a poznání oblaží tvou duši. (Př 2,10)

Když moudrost vejde do lidského srdce, je naplněné bázní před Hospodinem. To je začátek poznání, to je porozumění tomu, kdo Bůh je a kdo jsem já ve světle jeho svatosti, slávy, velikosti, moci, čistoty a lásky. Poznání Boha oblaží duši. Duše je nasycena Božím zjevem (Ž 17,15) a raduje se z poznání Boha. Boží nádhera sytí duši a přináší skutečný pokoj, odpočinutí, spočinutí v Bohu samotném, v jeho bezpečí a lásce. A to vše je dílo Boží moudrosti, takto prostě a zároveň mocně Bůh jedná v životech svých dětí. Proto moudrost volá každého, aby činil pokání a věřil v Pána Ježíše Krista, proto moudrost volá každé Boží dítě, aby kopalo v Božím slově a hledalo Boží tvář ve tváři Pána Ježíše.

3. července

Blaze člověku, jenž našel moudrost, člověku, jenž došel rozumnosti. Nabýt jí je lepší nežli nabýt stříbra, její výnos je nad ryzí zlato. (Př 3,13–14)

Moudrost je víc než stříbro, je víc než zlato, je vzácnější než nejvzácnější skvosty. Proč tedy tak málo toužíme po moudrosti? Proč je nám milejší vlastní pohodlí nebo lenost? Copak není nic vzácnějšího? Samozřejmě, že je. Získej moudrost – ta je vzácnější nade všechny klenoty. Získej moudrost a získáš život. Tato moudrost má mnoho atributů Božího syna a cele na něj ukazuje. Získat moudrost znamená získat Krista. Získat moudrost znamená učinit z moudrosti cíl veškerého svého úsilí. A můžete si být jistí, že tato moudrost vás nepovede jinam než k Ježíši Kristu, nepovede vás k jiné moci, než je moc evangelia, protože jenom tak můžete dojít blaženosti. Blaze člověku, který našel moudrost!

4. července

Stezka spravedlivých je jak jasné světlo, které svítí stále víc, až je tu den. (Př 4,18)

Cesta moudrosti je cestou přímou, jednoduchou a jasnou. Je jako jasné světlo, jako první paprsky ranního slunce, kdy tma pomíjí a za chvíli se rozzáří světlý den. Čím odhodlaněji a čím déle křesťané následují cestu spravedlnosti, tím je tato cesta jasnější, jednodušší, rovnější. Svět kolem se stává méně šedivým a více černobílým, je snadnější rozlišit pravdu a lež, dobro a zlo. Na této cestě je stále zjevnější, že spravedlnost, neboli také moudrost se musí žít, a čím více se žije, tím více proniká životem člověka, čím více člověk dělá správná rozhodnutí, tím lépe se mu budou dělat a jeho cesta bude stále více zářit Kristovým světlem. Tohle je cesta spravedlnosti, cesta spasení, to je cesta následování Pána Ježíše Krista.

5. července

Pij vodu z vlastní nádrže, tu, jež vyvěrá z tvé studnice. (Př 5,15)

Život člověka je přirovnán k vodě, k pramenům vody, k nádrži. Je to obraz lidské křehkosti a smrtelnosti, protože po zemi rozlitá voda je neuchopitelná a nelze ji vrátit zpět do její nádoby (2S 14,14). Ale voda je také zdrojem života. V zemi, kde je voda vzácná, taková slova ukazují na to, jakým požehnání člověk může být. Nejenom v manželství, kde si muž váží své ženy jako zdroje živé vody, jako studnice s pramenitou vodou, která občerství, napojí a potěší, ale v celém křesťanském životě, protože takovým zdrojem jsou všichni, kteří přijdou ke Kristu a pijí živou vodu, kterou on dává. Duch svatý, který v nich přebývá, tryská z jejich nitra a přináší životodárnou vláhu všem okolo (J 7,37–39).

6. července

Přivaž si je natrvalo k srdci, oviň si je kolem hrdla. Povedou tě, kamkoli půjdeš, když budeš ležet, budou tě střežit, procitneš a budou s tebou rozmlouvat. (Př 6,21–22)

Šalomoun říká, že Boží slovo se má stát součástí našeho života, takže s námi bude rozmlouvat, má být tak hluboko v našem nitru, v našem srdci i v naší mysli, že podle něj budeme jednat, aniž o to budeme nějak významně usilovat. Boží slovo bude světlem pro naše nohy (Ž 119,105). V tichosti přijměte zaseté Slovo (Jk 1,21), které vede ke chvále, ke společenství, ke vzájemnému vyučování a napomínání skrze žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně (Ko 3,16), mluví o srdci, které je rozezpívané v milosti a vděčnosti. Kde je srdce naplněné slovem Kristovým, Boží moudrost promlouvá hned zrána, vede každý krok během dne a střeží člověka v nočních stínech i v temnotě spánku.

7. července

Naklonila si ho mnohým přemlouváním, svými úlisnými rty ho svedla. (Př 7:21)

Svým mnohým přemlouváním se svůdnici nakonec podařilo dosáhnout svého. Lichocení, vábení, lákání, hraní na strunu lidských vášní nakonec mladíka udolalo. Paní Hloupost je ve svém úsilí vytrvalá a neodbytná. Jejím velkým spojencem je stav padlého člověka – žije mrtvý ve svých vinách a přestoupeních, chybí mu skutečný život, který prýští jenom z Pána Ježíše Krista samotného a z jeho díla kříže. Proto tak snadno podlehne hlouposti, proto je náchylný ke každému svodu a nechá se zlákat každou nepravostí. A protože nás Bůh ještě nevysvobodil z přítomnosti hříchu, ale dosud jsme v těle, které je hříchu propadlé a které nespatří království Boží v jeho plnosti, je naší jedinou ochranou proti svodům hlouposti brát na sebe každý kříž a následovat Pána.

8. července

Skrze mne kralují králové a vydávají spravedlivá nařízení vládci, skrze mne velí velitelé a všichni urození soudí spravedlivě. (Př 8,15–16)

Zaslíbení, která jsou spojena s moudrostí, jsou skutečně přehojná. I pouhý zlomek z nich přináší blaženost a požehnání do života každého, kdo vstoupil na cestu Boží moudrosti, na cestu oddaného následování Pána Ježíše Krista. Hle, co všechno získá ten, kdo přijímá napomenutí moudrosti. Kdyby se vám to zdálo být málo mít chytrost, poznání a bázeň, zde jsou další charakteristiky – válečnická síla, vláda, spravedlnost, vedení i spravedlivý soud – to vše jde opět ruku v ruce s moudrostí. To všechno přináší moudrost do životů těch, kteří se jí cele oddají. Proč to tak málo vidíme ve svých vlastních životech? Nemůže to být tím, že moudrost začíná bázní před Hospodinem a rozumnost poznáním Pána samotného, tedy hlubokým vztahem s Ježíšem?

9. července

Začátek moudrosti je bázeň před Hospodinem a poznat Svatého je rozumnost. (Př 9,10)

Začátek moudrosti je narození z Ducha svatého, protože jenom to přináší do života člověka skutečnou bázeň a opravdové poznání Svatého. Je to poznání, které jde daleko za hranice intelektuálního poznání. Jedná se o intimní poznání, o vytvoření hlubokého vztahu, pevného vzájemného pouta. Není to povědomí o někom. Takové povědomí měly pohanské národy v Kenaánu, které věděly o Svatém Izraele a třásly se. Takové vědomí mají i démoni, znají Boha, ale třesou se před ním (Jk 2,19). Poznání Svatého znamená položit svůj život k nohám Pána Ježíše Krista, vyznat svými ústy, že je Pán, vládce a vlastník mého života a má absolutní nárok na celý můj život, znamená to uvěřit ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých.

10. července

Hospodinovo požehnání obohacuje a trápení s sebou nepřináší. (Př 10,22)

Chvála Pánu za to, jak je dobrý. Když on požehná, není nikdo, kdo by to mohl zvrátit. Jeho požehnání je plné lásky, milosrdenství, pokoje a radosti. Jeho požehnání není o bolesti, zmatku nebo jakémkoliv trápení. Jeho požehnání vždycky obohacuje – vede k růstu v poznání jeho samotného, což je to největší bohatství, které jeho požehnání přináší. Poznávat Boha a jeho Syna znamená věčný život. Jeho požehnání naplňuje životy Božích dětí, takže přetékají jeho životem, plností radosti, pokoje a lásky a jsou proměňované do podoby Pána Ježíše Krista. V něm jediném je plnost všech Božích požehnání, takže je nikdo nemusí hledat ve věcech tohoto světa ani někde jinde, protože v Kristu nás Bůh obdaroval veškerým duchovním požehnáním nebeských věcí (Ef 1,3).

11. července

Svévolníka výdělek z jeho práce zklame, kdežto kdo rozsévá spravedlnost, má mzdu jistou. (Př 11,18)

Mzda je to, co člověku po zásluze náleží – to je důvod, proč svévolníka vždycky výdělek z jeho práce zklame. Důvodů může být celá řada, jako např. že ničema má o sobě vysoké smýšlení a má představu, že by si zasloužil mnohem více, nebo že jeho práce bude vždycky poznamenaná jeho charakterem a bude tedy v nějakém ohledu ničemná, špatná. Ve výsledku je to jedno – vždycky zde bude zklamání. Ale kdo rozsévá spravedlnost … Co to vlastně znamená, rozsévat spravedlnost? A kdo ji může rozsévat? Jenom ten, kdo sám přijal spravedlnost, kdo byl z Boží milosti skrze víru ospravedlněn, a nyní se staví za Boží spravedlnost, která není měřená množstvím zásluh, ale je darovaná z milosti kvůli zásluhám Ježíše Krista.

12. července

Ovocem svých úst se každý dobře nasytí, skutek rukou se člověku vrátí. (Př 12,14)

Člověka nenasytí jenom to, co vchází ústy do jeho těla, ale sytí ho také to, co z úst vychází. Každý se nasytí tím, čím jeho srdce přetéká, neboť právě toho jsou ústa plná. Stejně tak se člověku vrátí skutek jeho rukou. Dobré slovo, které pomůže, kde je potřeba, které buduje, potěšuje,  povzbuzuje nebo i napomíná, je nejenom požehnáním pro toho, komu je určeno, ale současně sytí duši toho, kdo ho říká. Dobrý skutek, pomoc, která přichází v pravý čas, podpora nebo požehnání jsou dílem Božím v životě příjemce i dárce. Zlé slovo a zlý skutek ničí charakter, zatemňují mysl, otupují svědomí, uvádějí pod prokletí. V Kristu Ježíši jsme stvořeni k dobrým skutkům, které nám Bůh připravil (Ef 2,10).

13. července

Kdo pohrdá slovem, přivádí se do záhuby, kdežto kdo se bojí přikázání, dochází odplaty. (Př 13,13)

Hle, jak jednoduché, jak prosté, mocné a účinné. Šalomoun je synem svého otce – David věnoval 176 veršů žalmu 19 oslavě Božího slova. Jeho syn vede k moudrosti skrze Slovo a tedy k životu, který oslavuje Pána Ježíše Krista, vtělené Slovo. Pohrdat Slovem Božím je totéž, jako pohrdat Bohem samotným. Písmo není Bůh, ale je to slovo živého Boha, jímž jsme znovuzrozeni, jímž jsme posvěcování a posilováni, tím Slovem se sytíme, jsme jím formováni, napomínáni, budováni. Kdo se bojí přikázání, má bázeň před Bohem a začal už poznávat moudrost, která přináší hojné požehnání v tomto životě a nespočet požehnání v životě věčném. Kdo však pohrdá Slovem, přichází k pádu tímto vzdorem a žene se do záhuby.

14. července

Zlí se skloní před dobrými a svévolníci u bran spravedlivého. (Př 14,19)

Bůh zjevuje slávu své spravedlnosti. Každé znovuzrozené srdce touží po spravedlnosti a pravdě. Každá Duchem svatým obnovená duše chce vidět, že zlí se skloní před dobrými, že pravda a lež v tomto světě budou zjevné stejně, jako právo a spravedlnost, jako spravedlivý a svévolník. Bůh se však rozhodl nechat svět ležet ve zlém až do úplného konce, až do dne Pánova slavného příchodu. Tehdy budou ovce a kozlové odděleni, tehdy bude sklizena pšenice a dána do sýpky, zatímco veškerý plevel bude spálen ohněm Boží slávy a svatosti. Bůh ukáže každému srdci, jak na tom je. Prozíraví zářit jako jas oblohy a ti, kdo druhým dopomáhají ke spravedlnosti, která je v Kristu Ježíši, budou zářit jako hvězdy.

15. července

Je lépe mít málo a bát se Hospodina, než mít velký poklad a s ním neklid. (Př 15,16)

Žádný člověk se nezachrání tím, co má, co vlastní, co mu patří. Ani sebelepší a sebevětší úroda nemůže člověku otevřít dveře do Božího království. Král Šalomoun shromáždil takový poklad a takové bohatství, jako žádný jiný král v Izraeli, a přesto učil své syny i ostatní lidi, že není větší bohatství, než je bázeň před Hospodinem. Kdo má bázeň před Pánem, nemusí mít vůbec nic, a přesto má všechno, protože má přístup před Boží tvář, protože zná živého Boha a má život ve jménu Božího syna, je na stejné lodi s tím, kdo je zdrojem všeho bohatství – jak toho hmotného, tak toho duchovního. Ale kdo nezná Pána a nemá bázeň před Hospodinem, má jenom neklid a čeká ho věčná záhuba daleko od Pána  a jeho slávy.

16. července

Vahadla i správné misky patří Hospodinu, všechna závaží jsou jeho dílem. (Př 16,11)

Správná závaží i správné odměrné misky jsou Hospodinovým dílem. Bůh je Bohem pravdy a práva, proto všechno, co je pravdivé, má svůj zdroj v něm – každá spolehlivá míra, každé přesné závaží. Veškerá pravda a spravedlnost vychází z něj samotného. Bůh zavazuje svůj lid tím, že se nedopustí bezpráví při soudu, při měření, vážení a odměřování (Lv 19,35). Bohu zjevně záleží na tom, aby bylo všechno vykonáno pravdivě, správně, přesně a spravedlivě. Bůh není Bohem nepřesnosti, stejně jako není Bohem zmatku. Bůh není Bohem zamlžené neurčitosti, ale Bůh je naprosto jasný a zřetelný – zjevil se ve svém milovaném Synu a každý ho může naprosto jasně a srozumitelně poznat právě skrze Pána Ježíše Krista, který je úplně přesným Božím obrazem.

17. července

Prohlásit svévolníka za spravedlivého a spravedlivého za svévolníka, to obojí je Hospodinu ohavností. (Př 17,15)

Jakou bázeň však vzbuzuje toto Boží slovo! Bohu se nelíbí, když někoho prohlašujeme za křesťana, i když jeho život vypadá úplně jinak a jeho vyznání a učení svědčí o tom, že křesťanem není ani tvrdit o někom, kdo křesťanem je, že jím není. S jakou pokorou a pečlivostí musíme rozlišovat pravdu od lži, křesťana od nevěřícího, spravedlnost od nepravosti. Hluboko do Písma a blízko před Boží tvář nás vede skrze toto slovo Duch Svatý. Jenom zkoumání Božího Slova nám může dát moudrost k rozlišování, které tolik potřebujeme. Jenom pokoření se pod mocnou ruku Boží nás povede k tomu, abychom v pravdě dokázali jednat s milostí a milosrdenstvím a to jak se svévolníky, tak se spravedlivými.

18. července

Odpoví-li kdo dřív, než vyslechl, toť pošetilost a hanba pro něj. (Př 18,13)

Dokonce i tam, kde je moudrý volán k pošetilé odpovědi, je tato odpověď hlupákovi reakcí na to, co uslyší (Př 26,5). Bůh stvořil každého člověka se dvěma ušima a jenom s jedněmi ústy – proto má být každý člověk rychlý k naslouchání, a pomalý k mluvení (Jk 1,19). Pánu Ježíši nemusel nikdo nic říkat, protože sám dobře věděl, co je v lidském srdci, přesto ho nikde nevidíme, že by nenechal člověka nejprve promluvit a teprve potom jednal. Jenom pošetilec zaslepený vlastní důležitostí si myslí, že má odpověď i pro toho, koho ještě nevyslechl. A vyslechnout znamená víc než jenom nechat promluvit – znamená to skutečně naslouchat, s porozuměním rozvažovat, slyšet argumenty a přemýšlet o nich. Taková je cesta Boží moudrosti.

19. července

Hospodinu půjčuje, kdo se nad nuzným smilovává, on mu odplatí jeho dobročinnost. (Př 19,17)

Není to šokující? Copak je možné něco půjčit Bohu? Víme dobře, že Bůh je Stvořitel, Majitel i Vládce nade vším. Bůh ve své trojjedinosti je naprosto nezávislý, nepotřebuje nikoho dalšího a nic. Kdo se smiluje nad nuzným, kdo se ujme sirotka a postará se o vdovu, prokazuje milosrdenství a lásku, jako prokazuje Bůh. Bůh se zastává utlačovaných, Bůh se ujímá sirotků, Bůh se stará o vdovy a o všechny, kdo jsou bezmocní. Dělá to ze své přetékající dobroty a lásky. Proto půjčuje Bohu, kdo dělá to, co dělá Bůh sám. Takový člověk ukazuje, že zná Boha a má Kristovu přirozenost, kterou v něm vytváří Duch svatý. Bůh mu odplatí jeho dobročinnost a ozdobí ho korunou slávy.

20. července

„Špatné, špatné,“ říká kupující, ale jen poodejde, už se tím chlubí. (Př 20,14)

Toto je velmi praktická ukázka, jak je na tom lidské srdce. Touží po nějaké věci, ale místo pravdy přichází se lží – vyzdvihuje důvody, proč si danou věc nekoupit: „je to špatné, chybí tomu to či ono, je to příliš drahé, jinde to mohu získat levněji …“ Je to  manipulace, za kterou obvykle nestojí nic jiného, než lidské sobectví a pýcha, snaha dosáhnout toho, co chci na úkor druhých. Když to získá, jde o kus dál, a už se tím chlubí – co bylo před chvílí špatné, je najednou skvělé, protože to patří mně! Je to zvrácenost lidského srdce, která může být napravena jedině pokáním a vírou v Pána Ježíše Krista, pravdou jeho Slova, která jediná má moc vysvobodit z hříchu.

21. července

Člověk zbloudivší z cesty prozíravosti spočine v shromáždění říše stínů. (Př 21,16)

Není to ani překvapivé ani komplikované. Kdo sejde z cesty moudrosti, z cesty bázně před Hospodinem, z cesty následování Ježíše Krista, nemůže skončit nikde jinde než ve shromáždění stínů, tedy tam, kde jsou bezbožníci, v ohnivém jezeře. Kdo se odvrátí od Boha, je jako pes, který se vrací ke svému zvratku, aby ho znovu sežral. Boží slovo jasně říká, že konce takových lidí budou horší než jejich začátky (2Pt 2,20–22). Proto se musíme o to víc přimknout ke svému Spasiteli, ponořit se do jeho Slova, které osvěcuje nejenom naši cestu, ale proniká až na rozhraní duše a ducha, spolehnout se na Boha, že když v nás začal své dobré dílo, dovede ho ze své milosti až do konce.

22. července

Nakloň své ucho a slyš slova moudrých, zaměř srdce k tomu, co jsem poznal. (Př 22,17)

Boží dítě má nakloněné ucho, protože Bůh sám ho naklonil, Bůh protesal jeho uši (Ž 40,7), aby rozumělo jeho Slovu, aby bylo přitahováno k jeho Slovu, aby bylo trvale nakloněno jeho Slovu. Boží dítě je zaměřené na Boha. Miluje Boha víc než cokoliv jiného v tomto světě. To neznamená, že nepřicházejí nejrůznější pokušení, ale srdce Božího dítěte je proměněné a je tažené láskou k Bohu. Není to náboženství, nejsou to skutky, není to tradice, ale je to samotný Bůh, který je cílem křesťanovy lásky. Je to osoba a charakter Boha samotného, nikoliv to, co Bůh dělá nebo čím nám žehná. Křesťan miluje Boha kvůli tomu, kým Bůh je. Jeho srdce je zaměřené k Božím přikázáním.

23. července

Zajásá mé ledví, když tvé rty budou mluvit, co je správné. (Př 23,16)

Král se zaraduje a spolu s ním všichni ospravedlnění, když na vlastní uši zakusí ovoce nového narození u dalšího člověka nebo dokonce přímo v rodině králově. Když Duch svatý přinese nové narození do života člověka, začíná proces posvěcení, v němž Pán staví všechno v životě Božího dítěte na správné místo. Začíná to novým srdcem, a kde je srdce, které miluje spravedlnost, pravdu a právo, tam brzy budou také rty, které budou mluvit, co je správné. Taková proměna nezůstává bez povšimnutí, ale vede k radosti ostatních Božích dětí. Vyznání Pána Ježíše Krista a chvála Bohu za spasení je prvním zjevným ovocem nového narození a první známkou práce Ducha svatého v životě Božího dítěte.

24. července

Neraduj se z pádu svého nepřítele, nejásej nad jeho klopýtnutím ani v srdci, nebo to Hospodin uvidí a bude to zlé v jeho očích a odvrátí od něho svůj hněv. (Př 24,17–18)

Bůh dobře zná lidské srdce. Ale člověk potřebuje poznat, co jeho srdce skrývá. Je to láska – a dokonce i k nepřátelům, nebo je to pomsta a zadostiučinění? Na jak tenkém ledě se tady pohybujeme! Nemá snad Boží dítě nenávidět ty, kdo nenávidí Boha (Ž 139,21)? Ano, takový hněv proti hříchu a svévolníkům naprosto odpovídá Božímu hněvu (Ž 139,22), ale je motivem svatost, spravedlnost a pravda? Nebo je to zvrácená touha hříšníka vidět zkázu nepřítele? Nejsme  jako Jonáš, který se usadil na kopci u Ninive a těšil se na to, jak Bůh vyvrátí toto veliké město (Jon 4)? Dokonce i Boží hněv je plný soucitu a slitování, plný milosrdenství a lásky! Kéž je i naše srdce podobné tomu Božímu.

25. července

Najdeš-li med, jez s mírou, jinak se jím přesytíš a zvrátíš jej. (Př 25,16)

Není těžké přesytit se medu nebo jinými pochutinami. Šalomoun dokonce doporučuje med k jídlu (Př 24,13). Přesto zde nastavuje hranici, protože dobře ví, že příliš mnoho medu může vést k tomu, že se jím člověk přesytí a zvrátí ho. Ale co platí o fyzickém jedení medu, neplatí o duchovním medu, kterým je pro nás Boží moudrost, jímž je pro nás evangelium Kristovo, k němuž můžeme přirovnat zapsané Slovo Boží. Nikdy se člověk nemůže přesytit Boží moudrosti, nikdy si jí člověk nemůže zkazit žaludek, takže by snědené sousto zvrátil. Boží dítě nikdy nebude tak plné Božího slova a natolik prostoupené evangeliem, že by se k němu už nemuselo vracet, opakovat si ho a připomínat znovu a znovu.

26. července

Dveře se otáčejí ve svém čepu a lenoch na svém loži. (Př 26,14)

Když jsou dveře zasazené do veřejí, nehnou se z nich. To je nakonec jejich smysl – jediné, co veřeje dveřím umožňují, je otáčení se. Přesně tak vypadá lenoch ve své posteli – otáčí se sem a tam a to jediné, co se nechce udělat, je opustit pohodlí své postele. Je to jeho milované místo a dokáže vymýšlet jednu výmluvu za druhou, aby z ní nemusel vylézt. S duchovní leností je to podobné – otáčí se na tom nejpohodlnějším místě náboženského života, chce se jen hřát v paprscích Boží lásky a nechce nic slyšet o Boží slávě, o Boží svatosti, spravedlnosti nebo soudu, o kříži Pána Ježíše Krista nebo o přikázáních, která dal svým vykoupeným, kteří jsou horliví v dobrých skutcích (Tt 2,14).

27. července

Kdo hlídá fíkovník, bude jíst jeho plody, a kdo střeží svého pána, získá vážnost. (Př 27,18)

Jak je to prosté – stačí jen střežit svého Pána.  Člověk, který hlídá svůj strom, bude mít ze svého stromu užitek. Kdo hlídá fíkovník, bude se sytit jeho plody. Služebník, který se soustředí na svého pána, který střeží jeho kroky, který hledí na jeho tvář, který usiluje o to, aby svému pánu posloužil přesně tak, jak se to jeho pánu líbí, získá vážnost, získá přízeň svého pána. Takto Pavel popisuje službu a charakter svého syna ve víře Timotea: „Vždyť nemám nikoho, jako je on, kdo by se tak upřímně o vás staral; všichni si hledí jen svého, a ne toho, co je Krista Ježíše“ (Fp 2,20–21). Nehleděl si jen svého, ale upřímně se staral o věci svého Pána!

28. července

Blaze člověku, který se stále bojí Boha, ale kdo zatvrdí své srdce, upadne do neštěstí. (Př 28,14)

Když David zatvrdil své srdce, jeho kosti chřadly a vysychal v něm morek (Ž 32,3–4). Varuje před podobným jednáním. Podobně autor listu Židům obsáhle varuje své čtenáře před zatvrzováním srdce a připomíná v této souvislosti některé tragické události ze Starého zákona. To varování platí pro každého z nás – Šalomoun nás vede k tomu, abychom střežili své srdce, protože z něj vychází život (Př 4,23), abychom horlili pro bázeň před Hospodinem (Př 23,17), protože bázeň před Pánem je počátek moudrosti, odvrací od zlého, vede k životu, je zdrojem života, pomůže uniknout léčkám smrti, poskytuje útočiště nejenom tomu, kdo miluje Boha, ale i jeho rodině (Př 14,26). Blahoslavený je každý, kdo setrvává v bázni před Bohem!

29. července

Jestliže král soudí nuzné podle pravdy, jeho trůn bude upevněn provždy. (Př 29,14)

Lež má krátké nohy, zatímco pravda má hluboké a pevné základy. Se lží daleko nedojdeš, zatímco na pravdě vybuduješ pevný hrad. Pravda a spravedlnost jsou jako dvě sestry, které se stále drží spolu, zatímco lež se snoubí s nespravedlností, útlakem a bezprávím. Nuzný se jen obtížně domáhá spravedlnosti a práva, zvlášť pokud se soudí s bohatým nebo mocným. Ale když se král, tedy nejvyšší soudce, postaví na stranu pravdy, jeho vláda bude zajištěna, jeho trůn bude upevněn. V opačném případě bude znít křik utlačených až do nebe a Pán ve své moci přispěchá se svým soudem (Jk 5,4). On je spravedlivý soudce, který nikdy nikomu nestraní, ale vždycky stojí na straně pravdy, spravedlnosti a práva.

30. července

Nepomlouvej otroka před jeho pánem, aby ti nezlořečil a ty bys pykal za svou vinu. (Př 30,10)

Mohli bychom klidně zůstat jenom u prvního slova tohoto verše: „nepomlouvej“. To samo o sobě je víc než dost. Nemluv o druhém, neříkej o něm lži a polopravdy (což jsou zase jenom lži), neříkej nic, čím bys ho snížil v očích druhých, ale mluv pravdivě a s úctou. A pokud bys měl říci něco, co na druhého vrhalo špatné světlo, potom raději mlč. I kdyby ten druhý měl být otrokem, tedy někým, kdo má v očích lidí hodnotu  věci, nesnaž ho snížit ještě víc svými slovy a už vůbec ne před tím, kdo je jeho majitelem. Nebude to ke tvé slávě, když budeš ponižovat nebo očerňovat druhého, ale povede to jenom k zlořečení. Oslavuj Pána ovocem svých rtů!

31. července

Otevři svá ústa za němého, za právo všech postižených, ústa otevři, suď spravedlivě a zastaň se utištěného a ubožáka. (Př 31,8–9)

Král má prokazovat milosrdenství a prosazovat spravedlnost a právo, zastat se němého, všech postižených, utištěných a ubožáků. Na tomto příkazu není nic složitého. Jedinou těžkou věcí je najít odvahu k takovému jednání. S pomocí Božího slova můžeme rychle rozlišit, že se jedná o všechny, jimž je upíráno právo a spravedlnost, kteří jsou nějakým způsobem utiskováni a odíráni. Král povolaný Bohem i lid povolaný Bohem se otevřeně a zjevně staví za takové lidi. To je prosazování spravedlnosti, práva a pravdy, k němuž jsou povoláni všichni křesťané. Tohle mimo jiné znamená být světlem a solí v bezbožné společnosti. To je následování příkladu Pána Ježíše Krista, který přišel proto, aby pravdou svého Slova vysvobodil zajaté a vyhlásil léto Hospodinovy milosti.

Srpen

1. srpna

Obraťte se, když vám domlouvám. Hle, nechám na vás proudit svého ducha, uvedu vám ve známost svá slova: (Př 1,23)

Ve světle Nového zákona zde máme volání Ježíše Krista: „Čiňte pokání a obraťte se, věřte evangeliu a přijmete dar Ducha svatého.“ V podání Šalomouna, který viděl jen zaslíbení, ale ještě neznal jeho naplnění v Kristu, je to volání Boží moudrosti. Kdo poslechne, je člověkem nového srdce, které bylo darované Bohem. Takovému člověku sám Pán otevírá Písma, aby rozuměl (viz Lk 24,45). A to je začátek moudrosti. Přirozený, tělesný, tedy neobrácený člověk, nemůže rozumět věcem Božího Ducha, tedy Božímu slovu. Nechápe Boží slovo a nechce podle něj jednat. Ale kdo poslouchá, kdo se podřizuje Božímu slovu, to je člověk, který byl vyučen Boží moudrostí, který nastoupil na cestu rozumnosti, dostal nové srdce a následuje Pána Ježíše Krista.

2. srpna

Tvou stráží stane se důvtip, rozumnost tě bude chránit. (Př 2,11)

Moudrost se stane tvou ochránkyní. Tady vidíme, jak jednoduše a prostě, ale zároveň jak mocně Bůh jedná v životech svých dětí. Nemluví se tu o nějaké speciální nadpřirozené a nepřirozené ochraně – není to o tom, že mohu žít hloupým způsobem života a dělat špatná rozhodnutí a Bůh mě bude chránit. Ano, někdy nás ze své milosti ochraňuje a zachraňuje i v takových případech, ale ten hlavní způsob, jak nás Bůh chrání, je popsán tady – je to přirozeně nadpřirozený způsob. Jednoduchý a prostý: Těm, kdo Boha hledají, kdo se ho dotazují, kopou v jeho Slově a chodí s Pánem Ježíšem Kristem, Bůh dává svou moudrost, která pomáhá a chrání. Bůh dává důvtip i kázeň, které jsou mocnou ochranou pro duši křesťana.

3. srpna

V její pravici je dlouhověkost, v její levici bohatství a čest. Její cesty vedou k blaženosti, všechny její stezky ku pokoji. (Př 3,16–17)

Když Moudrost sedí na trůnu, je ozdobena vznešenými atributy – v jedné ruce drží dlouhověkost, protože učí lidi bázni před Bohem a poslušnosti, která přináší hojná léta. Je to už v tom jednoduchém přikázání poslušnosti vůči rodičům, které s sebou nese zaslíbení: „Abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin.“ Oč hojnější ovoce přináší poslušnost Bohu! Moudrost je doprovázena také bohatstvím a úctou. Ne každý boháč je ve cti, ale kdo získal bohatství skrze moudrost od Boha, ten je hoden úcty. Následovat Moudrost jako panovníka, který vede, znamená ubírat se přímo k blaženosti a na všech jejích cestách zakoušet pokoj. Moudrost totiž vede přímo k požehnanému vládci pokoje, k Pánu Ježíši Kristu a ke spasení, které je v něm.

4. srpna

Můj synu, věnuj pozornost mým slovům, k mým výrokům nakloň ucho. (Př 4,20)

Nakloň ucho, zaměř pohled, hlídej srdce. Kdo má uši k slyšení, slyš – to jsou slova Pána Ježíše. Dávejte pozor, jak slyšíte – nejenom co (Mk 4,24), ale také jak (Lk 8,18). Vaše oko ať je čisté, a pak bude čisté celé vaše tělo, protože světlem těla je oko (Mt 6,22). Věnuj pozornost slovům moudrosti, nakloň ucho k rozumnosti, dávej dobrý pozor jako voják na stráži, nespusť z očí moudrost. Toto je život víry. Neustále počítat s Bohem a stavět si ho před oči. Připomínáme si jeho Slovo. Pokud to chceme dělat, musíme znát Boží slovo, musí přebývat v naší mysli i v našem srdci, musíme jím být naplněni – jak Slovem, které se stalo tělem, tak zapsaným Slovem, které bylo vydechnuto Duchem.

5. srpna

Buď požehnán tvůj zdroj, raduj se z ženy svého mládí. (Př 5,18)

Manželství je tím nejhlubším a nejintimnějším vztahem mezi lidmi, jaký můžeme v tomto světě najít. Neexistuje žádný vztah, kde by mezi hříšníky docházelo k větší míře zakoušení jednoty, než je manželství. Proto je tu ta výzva – raduj se z ženy svého mládí, kochej se v jejím milování ustavičně (Př 5,19). Manželka je pozemským zdrojem mužovy radosti a milující manžel je zdrojem ženina pokoje a potěšení. Žádný jiný vztah v tomto světě neukazuje lépe na lásku Pána Ježíše Krista ke své nevěstě, církvi, a následně k jednotlivému Božímu dítěti. Jednota a hloubka vztahu v manželství je jenom chabým odrazem nádherného sjednocení Kristova milujícího srdce se srdcem křesťana. On je požehnaným zdrojem naší věčné radosti.

6. srpna

Vždyť příkaz je světlem a vyučování osvěcuje, domluvy a kárání jsou cesty k životu: (Př 6,23)

To hlavní v Božím slově je pravda (Ž 119,160), a pravda vždycky přináší světlo, pravda osvobozuje, pravda posiluje a přivádí k životu. Příkaz pravdy je jako lampa, která osvěcuje kroky věřícího, když kráčí v temnotě tohoto světa. Vyučování pravdy Božího slova je jako záře slunce, které osvěcuje každé temné místo a vnáší světlo do temnoty lidského srdce. Vystavovat se Božímu slovu – jeho čtení, poslouchání, kázání, studiu, učení se zpaměti nebo rozjímání – to jsou sluneční lázně pro duši člověka. A i když někdy příkaz šlehne jako rána metlou, je Boží láskyplná výchova, která je vlastní jenom Božím dětem a která nakonec vždycky vede k životu. „Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství“ (Ko 3,16).

7. srpna

Hned šel za ní jako vůl na porážku, jako pošetilec v poutech k potrestání. (Př 7,22)

Prostoduchý mladík se stává hlupákem. Byl sveden cizí ženou a šel za ní jako vůl vedený na porážku. Mladík se rozhodl následovat hloupost, následovat cizí ženu, která ho svedla. Znovu zde můžeme vidět, že ten mladík neodcházel z domu s cílem hřešit. Ale nebyl připravený – místo aby se při prvním pokusu cizí ženy otočil na patě a pelášil pryč, naslouchá přemlouvání a vábení. Zůstává a poslouchá. Místo aby odmítl pokušení, nechá se jím lákat a nakonec zlákat. Martin Luther přirovnával pokušení k ptákům. Říkal, že nemůžeme zabránit tomu, aby ptáci létali nad naší hlavou. Právě tak mnohdy nemůžeme zabránit tomu, aby pokušení přišlo. Ale můžeme zabránit tomu, aby si ptáci na naší hlavě postavili hnízdo.

8. srpna

Já miluji ty, kdo milují mne, a kdo mě za úsvitu hledají, naleznou mne. (Př 8,17)

Možná jsme si dostatečně nezamilovali moudrost. Kdo z nás hledá Boží tvář za úsvitu, kdo z nás je ochotný obětovat spánek, aby získal moudrost? Kdo si zamiloval moudrost víc, než všechny poklady světa? Na člověku, který miluje moudrost, to bude zjevné. Bude to vidět na jeho jednání, na jeho životě, poznáte to z jeho slov (nenávidí proradná ústa), uvidíte to v jeho přístupu k druhým lidem (nebude pyšný ani povýšený), v jeho přítomnosti nebudete prožívat napětí a stres, ale mnohem častěji pokoj a milost. Dokonce to bude zjevné z výrazu jeho tváře! Na odhalené a rozzářené tváři takového křesťana velmi jasně uvidíte slavnou zář Páně, která se snoubí s hlubokým pokojem a neutuchající vnitřní radostí.

9. srpna

Neboť skrze mne se rozhojní tvé dny, přibude ti let života. (Př 9,11)

Jenom Bůh může do svévolného, vzpurného a zatvrzelého lidského srdce, vložit skutečnou bázeň, jen on ho může proměnit a místo neposlušnosti dát poslušnost a poddanost, ochotu podřídit s radostí a pokojně. Takto moudrost přináší život, rozhojňuje dny i léta života. Není to zaslíbení dlouhověkosti pro křesťany, ale je to obecný princip moudrého života. Když přijde pronásledování kvůli Kristu, jeho moudrost nás dost možná dovede k naprosto jasnému vyznání, že on je Pán i za cenu vlastního života. Ale pokud žijeme ve svobodě – jak to je i dnes v naší zemi, Kristova moudrost nás povede k tomu, abychom žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku (Tt 2,12), což rozhojní dny našeho života, takže jich přibude.

10. srpna

Čeho se leká svévolník, to na něj přijde, kdežto touha spravedlivých se splní. (Př 10,24)

Svévolník „maluje čerty na zeď“ a potom utíká před tím, čeho se tolik hrozí. A někdy to nemusí vůbec být věci nereálné – je to svévolník, takže se hrozí spravedlnosti, pravdy, práva a svatosti. Před takovými věcmi se snaží uniknout, nezaplést se do nich, nebýt jimi postižen. Ale dříve nebo později na něj přesně tohle přijde a neunikne. Dříve nebo později bude každá svévole odhalena, každá nepravost oznámena, každá lež a každé bezpráví budou zjeveny – a na jejich místo přijde spravedlnost, pravda a právo. Žádný svévolník tomu neunikne. Každý hřích bude jednoho dne naprosto spravedlivě potrestán. Ale spravedliví zazáří jako hvězdy (Da 12,3), protože přijde Pán ve své slávě a ti, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod, budou oslaveni.

11. srpna

Tak spravedlnost vede k životu, kdežto kdo se žene za zlem, spěje k smrti. (Př 11,19)

Kdo se žene za zlem, nikdy nezůstane bez trestu. Každé zlo bude jednoho dne naprosto spravedlivě potrestáno. Každé zlo je hříchem proti Bohu, je vzpourou, a mzdou každého hříchu je smrt. Kdo jde cestou hříchu, jde cestou smrti – obvykle rychlé časné, a zcela jistě té věčné, což je ohnivé jezero. Ale spravedlnost vede k životu – nikoliv spravedlnost lidská, ale spravedlnost Boží. Aby člověk mohl vejít do života, musí jeho spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost farizeů a zákoníků a je jenom jedna taková spravedlnost, která to umožňuje: spravedlnost Boží zjevená v evangeliu Kristově, které je hříšníkovi připočtená z milosti a je jím přijímaná jenom vírou v dokonané dílo Pána Ježíše Krista.

12. srpna

Kdo šíří pravdu, hlásá spravedlnost, kdežto křivý svědek lest. (Př 12,17)

Falešný svědek nemusí šířit jenom lži. Mnohem častěji jde o zavádějící polopravdy, které nejsou tak zjevné a mnohdy mají nějakou oporu ve skutečnosti. Přesto je jeho cílem podvod, klam, lest. Je to křivý svědek, který chce chytit toho druhého do pasti. Je to dítě ďábla, který sám je nazván otcem lži (J 8,44). Ale kdo šíří pravdu, vyhlašuje spravedlnost. K jejímu hlásání stačí jediné – přijít k pravdě, poznat pravdu, zamilovat si pravdu, mluvit pravdu, šířit pravdu a nikdy se od pravdy nevzdálit. To hlásání spravedlnosti: vzít Boží slovo, které je slovem pravdy (Ef 1,13) a je vydechnuté Duchem pravdy a postavit se na něj. Tím je oslaven ten, který sám sebe označil za Pravdu (J 14,6).

13. srpna

Učení moudrého je zdrojem života, pomůže uniknout léčkám smrti. (Př 13,14)

Učení, že je zdrojem života? Nudné a těžkopádné učení? Není snad mnohem důležitější život? Učení moudrého je zdrojem života, vede k životu, který je v Kristu Ježíši. Učení moudrého je slovem pravdy, je světlem, které osvěcuje cestu toho, kdo naslouchá a pomáhá mu uniknout léčkám smrti. To jsou léčky, které připravil ďábel a snaží se do nich chytit ty, kdo se vydali na cestu následování Pána Ježíše Krista. Jsou léčky hříchu, léčky lenosti a temnoty, léčky falešného učení, které nelze rozpoznat jinak, než podle učení pravého. Proto Šalomoun stále znovu vybízí svého syna, aby naslouchal jeho učení, proto Pavel vede Timotea, k tomu, co se od něj naučil – toto učení moudrého má střežit jako vzácná poklad víry.

14. srpna

V bázni před Hospodinem má člověk pevné bezpečí a útočiště pro své syny. (Př 14,26)

Bázeň před Hospodinem je počátek moudrosti a znamená nenávidět zlo, stranit se každé podoby nespravedlnosti a bezpráví, mít v ohavnosti povýšenost, pýchu, cestu zlou a proradná ústa (Př 8,13). To je ohromný užitek, který plyne z bázně před Hospodinem. Není divu, že v ní člověk nalézá pevné bezpečí, nejen pro sebe, ale také pro své potomky. Kdo žije v bázni Boží, může mít také jistotu, že ho Bůh miluje a každého, koho Bůh miluje, také chrání a je mu pevným hradem a bezpečnou tvrzí. Ochrání ho před každou ničivou bouří časného Božího hněvu a dovede ho až na věčnost. I když půjde roklí šeré smrti, nemusí se bát ničeho zlého, protože Bůh je s ním a potěšuje ho (Ž 23,4).

15. srpna

Cesta lenocha je zarostlá trním, kdežto stezka přímých je upravená. (Př 15,19)

Jak jednoduchá a přímá jsou tato slova! Může být cesta lenocha jiná? Copak se o ni stará? Nebo snad vyvine nějaké úsilí na to, aby ji upravil nebo vyčistil? Je to lenoch – možná bude schopen hodiny mluvit o tom, co a jak jednou udělá, ale stačí letmý pohled na jeho cestu a hned bude jasné, jak se věci mají. Všechna ta jeho slova jsou prázdná, neupřímná, nepoctivá. Proto je do protikladu k němu postaven přímý. Jeho stezka je upravená, protože o ni pečuje. Nic si nenalhává ani nic nezakrývá. Nepotřebuje nikoho přesvědčovat slovy – stačí se podívat na jeho stezku. Svědčí o srdci, které je proměněné Boží milostí, které je očištěné skrze víru v Pána Ježíše Krista, a proto je upřímné.

16. srpna

Získat moudrost je lepší než ryzí zlato a získat rozumnost je výbornější než stříbro. (Př 16,16)

Drahé kovy jsou a vždycky byly hodnotou, k níž se lidé vraceli. Poprvé se s nimi setkáváme hned v zahradě Edenu, a v té nové zahradě, která sestoupí od Boha, bude také. V dobách nejrůznějších krizí zůstávaly tyto kovy stabilním platidlem. A přece je Boží moudrost ještě víc než stříbro a zlato. Bázeň před Hospodinem, což je počátek moudrosti, vede člověka k Bohu samotnému, do jeho blízkosti a slávy. A to je něco, s čím se nedá srovnat ani stříbro ani zlato. Čistá, pokojná, ohleduplná a laskavá moudrost je víc než množství ryzího zlata. Nejenom, že otevírá dveře, ale také upravuje cestu a chrání před všemožnými nástrahami, a především dovede člověka do věčné blaženosti v přítomnosti Pána Ježíše Krista.

17. srpna

Má rád přestoupení, kdo má rád hádky, kdo si zvyšuje vchod, říká si o zkázu. (Př 17,19)

Rozpory, rozkoly, hádky – skutky těla, které už samy o sobě jsou hříchem a které obvykle vedou k dalším hříchům. Kdo si v nich může libovat? Jenom hlupák, který má rád přestoupení, člověk, jemuž chybí jakákoliv moudrost. Shovívavý muž uklidňuje spory (Př 15,18), ale proradný člověk (Př 16,28) stejně jako ten, kdo nenávidí (Př 10,12), je vyvolává, posměvač je udržuje při životě (Př 22,10). To jsou lidé, kteří zvyšují svůj vchod, kteří povyšují svá ústa – jejich cesta je posetá oběťmi jejich svárlivosti a je samotné vede přímo ke zkáze. Jejich ústa odhalují zkaženost jejich srdce. Zato ústa, která vyvyšují Pána Ježíše Krista, která přinášejí Bohu oběť chvály, jsou znakem nového stvoření, které je dílem Ducha svatého v životě člověka.

18. srpna

Rozumné srdce získává poznání, ucho moudrých je vyhledává. (Př 18,15)

Rozumné srdce už žije v bázni před Hospodinem a čerpá hojný užitek z Božího díla modrosti a požehnání. Je zjevné, že bez poznání Boha to nepůjde, bez kopání v Božím slově z toho nic nebude. Poznání Boha a jeho Slova je jako poklad, který získávají ti, kdo jsou vytrvalí v hledání Pánovy tváře, v naslouchání jeho hlasu. Srdce rozumného má schopnost sytit se pravdou o Bohu a nikdy nedojít nasycení a úplného uspokojení. Uši moudrých jsou připravené neustále naslouchat slovům moudrosti. Pro ně není žádné věrné kázání Božího slova příliš dlouhé, žádný rozhovor o Bohu a jeho slávě nebo jeho vlastnostech nudný, žádné vyhlašování evangelia moc jednoduché a neuspokojivé, ale chtějí slyšet o Pánu Ježíši Kristu stále znovu a znovu.

19. srpna

Trestej syna, dokud je naděje, a nechtěj mu přivodit smrt! (Př 19,18)

Jaký rodič by chtěl svému dítěti přivodit smrt? Může snad být nějaký rodič, který bude tak krutý a nemilosrdný, že své dítě bude trestat až k smrti? Lidský hřích je strašlivý a jistě může vést i k takto zlým věcem. Ale zdá se mi, že Šalomoun měl na mysli spíš jiný přístup rodiče ke svému dítěti – měkký, vlažný, nedůrazný a nejasný. Takový přístup měl kněz Élí, který chodil za svými ničemnými syny a říkal jim: „Synáčkové moji, co to děláte?“ Přitom však nikdy nezasáhl a nikdy nezastavil ani nepotrestal jejich zlé jednání. Svým postojem je vedl do náruče smrti. Ale moudrý rodič zasahuje a jedná, dokud je čas, dokud je naděje, že své dítě naučí chodit po Božích cestách.

20. srpna

Dvojí závaží je Hospodinu ohavností, falešné váhy nejsou nic dobrého. (Př 20,23)

Žádná faleš nepřináší nic dobrého, je to vždycky jenom zlo. Nezáleží na tom, zda se jedná o váhy nebo postoj srdce, o přetvářku nebo pokrytectví. Pokaždé to navenek vypadá nějak, lépe, zbožně, poctivě nebo chvályhodně, ale ve skrytosti je to úplně jinak. Je to jako onen syn z evangelií, který svému otci horlivě přitakával, že půjde pracovat na vinici a dokonce říkal svému otci „pane“, ale nikam nešel (Mt 21,28–31). To je jako dvojí závaží, které klame kupující, kteří si myslí, že je všechno v pořádku. Ale Bůh vidí, jaké závaží je správné, Bůh zná velmi dobře každé lidské srdce, ví o každé přetvářce, falši i o každém pokrytectví – je to ohavnost v jeho očích.

21. srpna

Lépe je bydlet v zemi pusté než se ženou svárlivou a zlostnou. (Př 21,19)

Je to velké požehnání žít v manželství, je to dobro a důkaz Boží přízně (Př 18,22). Nicméně ne každý vztah je takto požehnaný. Kde je svár a rozdělení, kde jsou hádky a hněv, kde je mrzutost a hořkost, tam není Boží požehnání, ale spíš kdejaká špatnost (Jk 3,16). V takovém případě je lepší být sám v pustině, kde je člověk bez ochrany a je vystaven větru i dešti, žáru i mrazu, divé zvěři i nebezpečí od lidí a všemožnému nepohodlí. Než žít ve špatném společenství, je lepší nemít žádné společenství. Být sám v pokojném vztahu se svým Bohem je mnohem lepší než být ve vztahu nebo v těsném sousedství se svárlivým člověkem.

22. srpna

Abys na Hospodina spoléhal, poučím tě dnes – ano, tebe. (Př 22,19)

Boží slovo není abstraktní, není to všeobecné slovo k „někomu“, ale mluví přímo k tomu, kdo ho čte. Kniha Přísloví je určená synovi – Šalomoun sepsal tyto věci jako otec pro svého syna, kterého učil moudrosti. A takto promlouvá do života každého čtenáře. Je to slovo víry, a vede k víře, kde spoléhání na Hospodina, k závislosti na něm. Je to slovo poučení, slovo, které buduje a sytí duši toho, kdo naslouchá, kdo toto slovo přijímá. Každý, kdo čte Boží slovo s otevřenýma ušima a s pokorným srdcem, přijímá hojnost požehnání v podobě každodenní moudrosti, v podobě rad a poučení, v podobě ujištění o Boží lásce, o Boží věrnosti, o Kristově milosti, která zachraňuje i vychovává každé Boží dítě.

23. srpna

Ať tvé srdce nezávidí hříšníkům, ale ať horlí pro bázeň před Hospodinem po všechny dny. (Př 23,17)

Dávej pozor na své srdce! To je rada, kterou Šalomoun vytrvale opakuje nejen svému synovi, ale také nám. I pro muže podle Božího srdce jako byl David, bylo snadné na chvíli podlehnout závisti, když viděl, jak si bezbožníci spokojeně žijí, jak se jim daří, a jak je od nich spravedlnost daleko (Ž 37,1nn). Musel si připomínat Boží lásku k právu a jeho věrnost Božím dětem. Bůh je svatý, je plný milosti a slitování, jenom u něho je odpuštění, tak vzbuzuje bázeň (Ž 130,4). Sem má směřovat naše srdce – k horlivosti v bázni před Pánem, k odevzdané lásce k němu, k pokorné poslušnosti a k radosti z jeho díla. Svou naději slož v Hospodina!.

24. srpna

Nerozčiluj se kvůli zlovolníkům, nezáviď svévolníkům. Zlý žádnou budoucnost nemá, svévolníkům zhasne světlo. (Př 24,19–20)

Jak nestálé je lidské srdce – je raněné smrtelnou nemocí a je nevyléčitelné (Jer 17,9). Bůh musí člověku dát nové srdce, aby mohl člověk začít žít novým životem v Boží blízkosti a ve vztahu s Bohem. A i když je skrze víru stará přirozenost i se starým srdcem pohřbena spolu s Kristem, dokud budeme v tomto těle, stále se bude hlásit o slovo, nedá pokoj, dokud staré tělo neodložíme a neoblékneme nové. Do té doby musíme bojovat jak se závistí, tak s hněvem, které jsou namířený směrem k svévolníkům. Hle, jak často se jim tomto světě daří, jak pokojně si žijí, jak jejich tělo kypí (Ž 73,3–5)! Jaký však vezmou konec? Jaký úděs náhle vzbudí (Ž 73,19)!

25. srpna

Jako vykotlaný zub a kulhavá noha je spoléhat se na věrolomného v den soužení. (Př 25,19)

Věrolomný, převrácený (KRAL), zrádce (B21) nebo člověk nevěrný (ČSP) nepřinese nic dobrého, ale jenom zkázu, bolest a trápení. Spoléhat se na někoho takového, není jenom právě tak bolestivé, jak jen to odpovídá zkaženému zubu nebo podvrtnuté noze, je také nanejvýš pošetilé a hloupé. Věrolomný člověk zrazuje stále znovu – je nevěrný, nespolehlivý, nedá se o něj opřít. A když se opřete, možná to chvíli bude vypadat dobře, dokud nekousnete do něčeho tvrdšího, dokud se na cestě neobjeví výmol, kde se kulhavá noha vyvrátí úplně. Tlak okolností odhaluje slabiny těla úplně stejně jako skutečný charakter duše. Ten jediný, o něhož je možné se opřít vždycky a na něhož se můžeme kdykoliv spolehnout, je Pán Ježíš Kristus.

26. srpna

Lenoch sáhne rukou do mísy, ale je mu zatěžko vrátit ji k ústům. (Př 26,15)

Lenoch je skutečně tragikomická postava. Kdyby to nebylo tak zoufale tragické, bylo by to skutečně směšné – natáhne ruku do mísy, ale má problém dát jí s jídlem do úst. Je to dřina, práce, námaha. Lenost není nic jiného než otupělost a lhostejnost duše, ducha i těla, vnitřního i vnějšího člověka. Fyzicky se projevu právě tímto směšně tragickým způsobem a duchovně se projevuje úplně stejně – mám hlad po Božím slově, tak ho otevřu, ale už nevrátím ruku k ústům, nikdy nezačnu Boží slovo opravdu studovat, chci být s Bohem, ale nechce se mi trávit čas na modlitbách … Zahálčivá duše bude hladovět (Př 15,19), stejně jako zahálčivé tělo (Př 20,4). Jenom poznání pravdy, Krista, může člověka vysvobodit z této letargie (J 8,32).

27. srpna

Jako se na vodě zrcadlí tvář, tak srdce člověka na člověku. (Př 27,19)

Voda je zrcadlem pro tvář a tvář člověka je zrcadlem srdce. I když je srdce člověka skryté a nikdo ho nemůže s naprostou jistotou prozkoumat, a to dokonce ani to své vlastní, protože je zrádné a převrácené, přece nás Bůh nenechal úplně bezbranné. Je možné nahlédnout do srdce člověka a okno, kterým se můžeme podívat, není jen jedno. Jazyk vynáší na povrch to, čím srdce přetéká. Ale také tvář člověka je oknem, které může prozradit velice mnoho. Radostným srdcem zkrásní tvář (Př 15,13), zatímco ničemné, zlé a hloupé srdce proniká očima i výrazem tváře (Př 6,12–15). Není to úplně jasný obraz, jsou to jenom záblesky, ale mohou se pro nás stát vodítkem a pomoci nám odhalit víc o srdci, které se za tváří skrývá.

28. srpna

Kdo žije bezúhonně, bude zachráněn, ale falešný obojetník rázem padne. (Př 28,18)

Falešný obojetník je člověk, který by chtěl sedět na dvou židlích, sloužit dvěma pánům, být zadobře se všemi, slovy proroka Elijáše poskakovat na obě strany, sloužit modlám nebo sobě a svým vášním a žádostem a současně tak nějak sloužit i Bohu. Ale nic takového není možné! Bůh nepřijímá žádnou takovou polovičatost, něco, co by bylo jenom napůl – trochu sem a trochu tam. Kdo takto poskakuje, rázem padne a už se nezvedne. Bůh chce celého člověka. Kdo se mu odevzdá, kdo se cele spolehne na jeho Slovo, kdo se vrhne do náruče Pána Ježíše Krista a složí všechnu svou naději v jeho dílo, ten je ospravedlněn z milosti skrze víru, je mu přičtena Kristova spravedlnost, je před Bohem bezúhonný a bude zachráněn.

29. srpna

Rozhojní se přestupky, kde se rozhojňují svévolníci, ale spravedliví spatří jejich pád. (Př 29,16)

Když se rozhojňují svévolníci, rozbíhá se obludná spirála hříchu, protože čím více je svévolníků, tím více je svévole, tím více se rozhojňují přestupky, tím méně je také práva a spravedlnosti. A když upadá právo, rozpadá se celá společnost, a to víc se rozhojňují svévolníci. Kristova církev je sloupem a oporou pravdy, je světlem, které leží na hoře a vyzařuje Boží pravdu, jako sůl světa konzervuje Kristovu spravedlnost, je prorockým hlasem v bezbožné době, ukazuje na hřích a svévoli, na bezpráví a bezzákonnost. Je tím prvním místem, kde spravedliví spatřují pád svévolníků, protože jsou to oni sami, kdo jako první činí pokání a odvracejí od vlastní bezbožnosti, jsou proměňováni mocí Ducha svatého a sami se stávají světlem světa a solí země.

30. srpna

Upír má dvě dcery: „Dej! Dej!“ – Tyto tři věci se nenasytí a čtyři neřeknou: „Dost“: podsvětí a neplodné lůno, země, která se nenasytí vodou, a oheň, jenž neřekne: „Dost!“ (Př 30,15–16)

Dvě, tři, čtyři věci, které chtějí jenom brát, jenom se sytit, vysávat. Jde o to napojit se na správné místo a potom tam zůstat a přijímat. Už není potřeba nic dalšího řešit, vůbec nic dělat, stačí jen vysávat. Jaká mýlka! Moudrost je jako stříbrná žíla, která se táhne masivem skály, která umí odpočinout a přestat, protože už nalezla plnost odpočinutí v Pánu Ježíši Kristu. Jenom on dokáže ve své milosti a moci plně uspokojit člověka, nasytit jeho duši a naplnit jeho vnitřní prázdnotu. Jenom v Pánu je možné zastavit tohoto upíra, který chce stále jenom víc a víc, jenom v Pánu je možné dojít k něčemu opačnému, totiž že proudy živé vody poplynou z našeho nitra.

31. srpna

Ženu statečnou kdo nalezne? Je daleko cennější než perly. (Př 31,10)

Moudrá žena je darem i požehnáním od Hospodina. Moudrá žena v knize Přísloví je obrazem a zosobněním samotné moudrosti. Nejde tu tedy na prvním místě ideál ženy, ale o požehnání moudrosti, která je není jen tak nalezení – je třeba o ni prosit bez pochybování. Být obdarován Boží moudrostí je skutečně vzácnější než mít hojnost perel nebo čehokoliv jiného. Znamená to mít požehnání od samotného Boha, mít ujištění o jeho přízni a dobrotě. Jenom Bůh může dát muži ženu výjimečných kvalit, a tak ho zahrnout svým požehnáním, jenom Bůh může člověka obdarovat svou moudrostí, tou shůry, která je čistá, dále mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků a bez přetvářky (Jk 3,17).

Září

1. září

Protože jsem volala, a vy jste odmítali, ruce jsem vztahovala, a nikdo na to nedbal, každé mé radě jste se vyhýbali, nedali jste na mé domlouvání, i já se budu smát, až budete v bídě, budu se vysmívat, až na vás přijde strach, až na vás přijde strach jako ničivá bouře a vaše bída se přižene jako vichřice, až na vás přijde soužení a tíseň. (Př 1,24–27)

Tady jsou slova, která nás vedou dál než jenom k pochopení moudrosti. Zde je evangelium. Kdo věří, je spasen, kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil. Kdo poslouchá moudrost, bude žít klidně a v bezpečí si bude bydlet (v. 33), ale kdo odmítá moudrost od Boha, na toho přijde bída jako vichřice, tíseň a strach. Až na vás přijde tíseň, soužení a úzkost, už bude pozdě hledat cestu moudrosti. Až budete stát před Božím soudem, už bude pozdě hledat spasení, které je v Kristu. Proto Písmo říká,  abychom činili pokání, dokud je čas. Nyní je čas milosti, nyní trvá doba, kdy Bůh všechny volá, aby litovali své neznalosti a své nevěry vůči Bohu a přišli k němu skrze Ježíše Krista.

2. září

Moudrost tě ochrání před cizí ženou, před cizinkou, která se lísá svými řečmi, která opouští druha svého mládí, a na smlouvu svého Boha zapomíná. (Př 2,16–17)

Přísloví mluví k synovi, mladíkovi. Boží slovo nám tady dává nahlédnout do srdce muže – je to srdce, které se dá poměrně snadno svést cizí ženou, paní Hloupostí. Ale Boží moudrost vede člověka k čistotě, ke svatosti a asi nejlepší slovo, které bychom zde mohli použít, je cudnost. Bude se vyhýbat všemu, co by mohlo vést k problémům, co by nějak souviselo s pokušením, co by mohlo vést k pokušení nebo dokonce k hříchu, co by mohlo vrhnout nějaký stín nebo podezření na pověst člověka, na jeho charakter nebo na pověst jeho rodiny. Vyhne se každému lísání a pochlebování, každé nevěrnosti a porušování smlouvy. Moudrost vyučí mladíka i starce, aby jeho ano bylo ano, a ne bylo ne.

3. září

Hospodin moudrostí založil zemi, nebesa upevnil rozumností, propastné tůně se jeho věděním rozpoltily a mraky vydaly krůpěje rosy. (Př 3,19–20)

Hle, jak důležité je dívat se na stvoření světa, které bylo učiněné Boží rukou, Božím slovem, nadpřirozeným Božím zásahem, a tak jako ho popisuje Písmo v něj také věřit. Boží moudrost byla s Bohem v díle stvoření, jeho moudrost nás vede ke spasení a buduje nás v posvěcení. Bez Boží moudrosti se křesťan nemůže obejít. Tato moudrost je ztělesněná v Pánu Ježíši Kristu, který byl přítomný ve stvoření, protože skrze něho a pro něho bylo stvořeno všechno, co jest. Skrze Pána Ježíše Krista docházíme ke spasení, a nikdy tomu nebylo jinak a jenom vírou v něj samotného a jeho dílo kříže jsme posvěcování v našem životě s Bohem. Proto může Pavel napsat, že Pán se nám stal moudrostí od Boha (1K 1,30).

4. září

Ať nesejdou ti z očí, střez je v hloubi srdce. (Př 4,21)

Boží slovo je pokrmem pro duše Božích dětí, jeho příkazy jsou duchovním chlebem, kterým se sytíme. Jsou jako drahé poklady, které potřebujeme střežit v hloubi srdce. Bož slovo nám ukazuje pravdu o Bohu, je plné pravdy, která posvěcuje a proměňuje. Uvádí nás do blízkosti Pána Ježíše Krista, protože celé Písmo svědčí o něm. Proto si je stavíme před oči, proto toužíme po tom, aby nás Slovo Kristovo naplňovalo ve vší plnosti. Jenom tak ho může naše srdce střežit – pokud ho nejprve nevložíme dovnitř, nemáme co střežit. Nejprve tedy musí přijít Bůh sám a otevřít naše srdce, aby milovalo Boha a spoléhalo se na jeho Slovo a přijímalo ho jako Slovo pravdy. Pak si ho budeme stavět před oči a střežit ho jako poklad.

5. září

Proč by ses kochal, můj synu, v cizačce, proč bys v náručí cizinku svíral? (Př 5,20)

Manželství je zdrojem velkého požehnání, a kdyby nebylo lidské hříšnosti, zdála by se výše uvedená otázka naprosto zbytečná a v podstatě absurdní. Bible je plná varovných příkladů, které ukazují, že i zbožní muži někdy končili v náručí ženy, která nebyla jejich manželkou. Jak smutné a ubohé! A podobně destruktivní je duchovní význam těchto slov – mluví o mladém muži, který končí v náručí hlouposti, v náručí hříchu a pošetilosti. Tou cizinkou není nikdo jiný, než paní Hloupost, která láká nezakotvené věřící a chce je svést – ať už odklonem od pravdy Božího slova nebo přímo do hříšného jednání. A stejně jako věrný muž nachází svou pevnou tvrz v oddané lásce ke své manželce, tak i křesťan je chráněn oddaností Boží moudrosti.

6. září

Nevěstce zaplatíš bochníčkem chleba, žena jiného však loví drahou duši. (Př 6,26)

Jiný překlad (KRAL) říká, že kvůli nevěstce zchudneš až do krajíce chleba. Ať tak či onak, cizoložství si vždycky žádá nějakou cenu, a rozhodně nikdy nekončí u jenom u kusu chleba. Vždycky nakonec půjde o tu vzácnou duši. Ta jedna žena ji možná neloví a dělá vše jen proto, aby se najedla, ale ten, kdo k ní vchází, stejně svou duši dává všanc. Cizoložná žena tu duši opravdu loví, a spolu s ní chce získat úplně všechno. Jen hlupák to nevidí a jde za ní jako vůl na porážku. Je zaslepený paní Hloupostí, otupělý netečností – to jediné, o co jde, je ona chvilka fyzického potěšení, ono tady a teď spojené s žádostivostí, která se dožaduje: „Já to chci!“

7. září

Nyní tedy, synové, slyšte mě, věnujte pozornost výrokům mých úst. (Př 7,24)

Poslouchej Boží slovo, věnuj pozornost tomu, co říká Bůh a jeho slovo bude svící pro tvé nohy, bude osvěcovat tvou stezku (Ž 119,105). Přemýšlej o Božím slově, rozjímej nad ním, nauč se ho zpaměti, opakuj si ho a připomínej, naslouchej Božímu slovu, poslouchej ho a jednej podle něj. Potom bude tvé srdce chráněné před cestou cizí ženy a nedá se zavést na její cestu. I když je Bůh milosrdný a plný slitování, vždycky je lepší vyhnout se hříchu, vůbec se do něj nenamočit, než ho vyznávat a hledat u Boha odpuštění. To je moudrost. To je cesta moudrosti, cesta světla, přímá cesta, která vede k životu. A kdo z nás nepotřebuje být moudrý?

8. září

Mé ovoce je lepší než ryzí a čisté zlato, má úroda je nad výborné stříbro. (Př 8,19)

Moudrost popisovaná v této kapitole, to je Pán Ježíš Kristus sám. On je strom života, který přináší hojné ovoce každé ratolesti, která je na něj naroubovaná. Jeho ovoce je lepší než cokoliv v tomto světě, včetně nejčistšího zlata. Jeho ovoce dává moudrost ke spasení z milosti skrze víru, jeho ovoce proměňuje lidský život, dává nové srdce a s ním víru i lásku k Pánu Ježíši Kristu a jeho Slovu. Jeho ovoce přináší nebeské požehnání do života jednotlivce, ale z úrody jeho moudrosti mohou být živí mnozí další, kteří budou zahrnuti láskou, radostí, pokojem, trpělivostí, laskavostí, dobrotou, věrností, tichostí a sebeovládáním do Krista naroubované ratolesti. Co víc by si člověk mohl přát, než být nalezen v něm (Fp 3,9)!

9. září

Jsi-li moudrý, k svému prospěchu jsi moudrý, jsi-li posměvač, sám na to doplatíš. (Př 9,12)

Moudrost zbohacuje, hloupost bere. Moudrost odděluje od hříchu, hloupost vede do hříchu. Moudrost posvěcuje, hloupost poskvrňuje. Moudrost učí pokoře a milosrdenství, hloupost učí tvrdosti a pýše. Kdo je moudrý, bude těžit z moudrosti, kterou dává Bůh. Bude mu ku prospěchu tuto moudrost následovat. Každá oblast jeho života bude zahrnuta požehnáním, protože následování moudrosti vždycky přinese požehnání a milost. Ale hloupost vede k tvrdosti, vede k povýšenosti a k tomu, že se z člověka stane posměvač a prokáže se, že nejenom je, ale také vždycky byl svévolníkem. A na to nemůže nedoplatit. Svévolník na soudu neobstojí (Ž 1,5). Proto hledej Boží moudrost, usiluj o ni, volej k Bohu, který dává všem a bez výhrad a nepochybuj!

10. září

Bázeň před Hospodinem přidává dnů, kdežto svévolníkům se léta zkrátí. (Př 10,27)

Bázeň před Hospodinem je zdrojem života. Jenom v bázni před Pánem se může křesťan skrýt před mnohým zlem, protože bázeň odvrací od zlého. Slouží jako úkryt a vede velkému požehnání v životě Božího dítěte. Odvrací člověka pod pošetilosti a hlouposti, které vedou nejen do marnosti, ale často přímo do zkázy. To je případ svévolníka. Nemá žádnou bázeň ani moudrost od Pána, jeho oči nevidí žádné nástrahy a léčky, které jsou na jeho cestě, jeho mysl nedokáže rozpoznat žádnou nepravost, která vede do záhuby a jeho srdce je neustále nakloněné ke konání zlých věcí. Není divu, že se jeho léta budou krátit a jen výjimečně bude svévolník dlouho živ. Všechny jeho cesty směřují do říše smrti.

11. září

Hospodin má v ohavnosti lidi falešného srdce, kdežto zalíbení má v těch, jejichž cesta je bezúhonná. (Př 11,20)

Falešné, neupřímné srdce lže sobě i druhým. Sobě lže na prvním místě, a proto je tak převrácené. Jen máloco je horší než sebeklam. Člověk, který v něm žije, bude jednoho dne postaven před děsivou realitu svého vlastního života, která znamená, že Bůh se třese odporem a hnusem nad sebeklamem, odmítá každé neupřímné srdce, a odsuzuje ho do věčného plamene ohnivého jezera, kde bude pláč a skřípění zubů. V čem má tedy Bůh zalíbení? Především jde o bezúhonnost, integritu. To není dokonalost, ale je to soulad vyznání a života. Je to život, který může být slabý, může být jenom doutnající, jako ten knot, a přece ho Pán neuhasí, ale nachází  v něm zalíbení a dovede každé takové své dítě až do své slávy.

12. září

Pravdivé rty se zajistí navždy, kdežto jazyk zrádný na okamžik. (Př 12,19)

Pravdivé rty, jazyk, který rozumí tomu, co znamená „ano, ano“ a „ne, ne“, to je hodnota, která ukazuje na člověka pevného charakteru. Takový člověk mívá dobrou pověst, za takovým člověkem jdeme pro radu, takový člověk žije v upřímnosti srdce před Bohem a jeho postavení v Kristu je zajištěné navždy, protože jeho ústa svědčí o tom, že jeho srdce je proměněné Bohem. Nicméně v tomto světě nemusí pravdivá ústa vždy přinést dobré věci – někdy jsou lidé kvůli pravdě spíš pronásledování. A naopak jazyk zrádný někdy vynáší člověka na výsluní a přináší mu chválu od lidí. Proradná ústa mohou zažít okamžik své slávy, ale věčnost patří pravdě a nikoliv lži. Pravda bude vládnout, zatímco lež se bude utápět v zoufalství věčného zahynutí.

13. září

Prozíravost zjednává přízeň, kdežto věrolomní vytrvávají na své cestě. (Př 13,15)

Dělat moudrá rozhodnutí s ohledem na budoucnost znamená rozumět situaci, pochopit širší kontext, nedívat se jenom těsně před sebe (a už vůbec ne jenom na sebe) – to je Boží moudrost v praxi, prozíravost. Je to vlastnost, která zjednává přízeň u lidí a vede k přízni u Boha, protože prozíravost od Boha se zaměřuje na Boží slávu. Je důkazem Duchem svatým obnoveného srdce, odkud se vylévají proudy moudrosti a života Pána Ježíše Krista. Ale věrolomní nemají takový vhled, takže pokračují dál ve své záludné a převrácené cestě. Jestliže nebudou litovat své nevěry a proradnosti, jestliže se neobrátí k Pánu Ježíši Kristu, cesta věrolomnosti je dovede přímo do záhuby – nejprve časné a posléze i té věčné. 

14. září

Bázeň před Hospodinem je zdroj života, pomůže uniknout léčkám smrti. (Př 14,27)

Kde je opravdová bázeň před Bohem, tam skutečně můžeme mluvit o díle Boží milosti v životě člověka. Zde byl zasazen pramen živé vody, který tryská ze srdce naplněného bázní. Tady je samotný Pán Ježíš Kristus zdrojem věčného života a sám působí tu bázeň v nitru ospravedlněného člověka. Tato bázeň je počátkem moudrosti a znamená mít v nenávisti zlo. Proto je bezpečnou cestou, pomáhá uniknout hříchu i přestoupení, a otevírá oči, aby člověk viděl, kam směřují jeho kroky a zda se na cestě náhodou nenachází léčka ďábelského lovce. Kde tato bázeň začíná? V pravdivém poznání toho, který byl poslán Otcem, věčného Syna, který je v náruči Otce a který se stal tělem, aby sám na sobě nesl trest za náš hřích.  

15. září

Stezka života vede prozíravého vzhůru, aby unikl podsvětí dole. (Př 15,24)

Je jenom jedna jediná možnost, jak uniknout podsvětí dole, jak utéci před přicházejícím Božím hněvem, jak se vyhnout tragickému věčnému utrpení v ohnivém jezeře: tou jedinou cestou je spolehnutí se na dokonané dílo Božího syna, Pána Ježíše Krista. V nikom jiném není spásy, není pod nebem jiného jména zjeveného lidem, v němž bychom mohli být spaseni (Sk 4,12). Ježíš je ta cesta, pravda i život a nikdo nepřichází k Otci než skrze něj (J 14,6). On sám je stezkou života pro prozíravého, tedy pro každého, kdo v něj uvěřil, pro každého, kdo se narodil z Ducha svatého. Takový člověk získává poklad, který je v nebesích a který ho už nyní táhne vzhůru, aby unikl podsvětí dole.

16. září

Přímí se na své dráze odvracejí od zlého; střeží svůj život, kdo hlídá svou cestu. (Př 16,17)

Požehnaní jsou ti, kteří jsou přímého srdce! Chodí po přímých cestách, jednoduše následují Pána a nepotřebují nic komplikovat. Na své cestě se odvracejí od zlého a následují dobré. Jako světlo života jim září sám Pán Ježíš Kristus, který je také přímou, ale úzkou cestou, po které na cestě životem kráčejí. Není lepší cesta, než je právě tato. Nikdy nikoho nezavede mimo nebo pryč od cíle, jímž je Boží království, nikdy nikoho nesvede k hříchu nebo ke špatnosti. Je to cesta, která je cestou srdce, napřimuje myšlenky i záměry srdce, pomáhá Božím dětem střežit jejich život, protože to je cesta světla – nejenom, že osvěcuje každý další krok, ale také dává porozumění každému motivu. Je to cesta života, Boží milosti a slávy.

17. září

Radostné srdce hojí rány, kdežto ubitý duch vysušuje kosti. (Př 17,22)

Bůh stvořil člověka jako jeden celek – vnitřní i vnější člověk patří k sobě a nelze je nijak oddělovat. Je tady zřejmé vzájemné působení – co se děje se srdcem (duchem), to se odráží na tom, co se děje s tělem. Když je vnitřní člověk naplněný radostí a pokojem, celé tělo na to bude odpovídat zdravím a svěžestí. Je-li srdce ubité, bude trápení pronikat až do morku kostí. Ubitý duch plný strachu, zoufalství, bolesti, nevěry nebo pochybností přinese jen trápení jak vlastnímu tělu, tak i ostatním lidem. Boží požehnání jde ruku v ruce se svědomím očištěným Kristovou krví, které dává srdci pokoj a naplňuje život člověka ovocem Ducha svatého, který tryská z nitra křesťana v plnosti lásky, radosti a sebeovládání.

18. září

Losování činí přítrž svárům, odtrhne od sebe i zarputilce. (Př 18,18)

Bůh sám ve své moudrosti dává lidem spravedlivý nástroj k tomu, aby mohli mezi sebou rozhodnout v případě, kdy není možný žádný jiný lidský soud – a to je losování. Když jsou zde dvě naprosto rovnocenné možnosti, jako to bylo např. v případě volby náhradníka místo Jidáše, je losování výrazem Boží volby. Je to jenom v Božích rukou, kdo bude vylosován. Taková volba může od sebe odtrhnout i zarputilce, kteří jsou jinak naprosto neústupní. Taková volba je prostá jakéhokoliv nařčení z nadržování ze strany člověka. Bůh svrchovaně rozhoduje. On je Pánem nad celým lidským životem, on rozhoduje o každé věci v lidském životě a jeho rozhodnutí je vždycky to nejlepší. Proto se můžeme v pokoji svěřit do jeho rukou.

19. září

Člověk má v srdci mnoho plánů, ale úradek Hospodinův obstojí. (Př 19,21)

Moudrý pozorovatel života řekl, že lidské srdce je továrnou na modly. Úplně stejně je také továrnou na nejrůznější plány a nápady, které se mnohdy s těmi modlami překrývají. Lidské srdce je převrácené a nevyléčitelné (Jer 17,9). Co asi může vzejít z takového srdce? Jenom když Bůh očistí to srdce krví svého milovaného Syna, jenom díky novému narození z Ducha svatého skrze víru v Pána Ježíše Krista může dojít k tomu, že do našeho srdce se dostane také úradek Hospodinův, který obstojí. A ačkoliv jsou „plány jsou pilnému k užitku“ (Př 21,5), nakonec obstojí jenom to, co bylo od počátku Božím záměrem. Proto plánujeme s očima upřenýma na Krista, který se stal naší moudrostí a v němž je naše naděje.

20. září

Kroky muže určuje Hospodin; jak by mohl člověk rozumět své cestě? (Př 20,24)

Jak by mohl člověk rozumět své cestě? Jak by mohl vědět, co ho na ní potká? Jak by mohl člověk rozumět svému životu? Hle, jak omezený je člověk! Jsme sevřeni časem, prostorem, okolnostmi i sami sebou, nevíme, co bude v příštích několika málo vteřinách, ale chtěli bychom vládnout svému vlastnímu životu. A mnohdy nejenom svému, ale dokonce řídit životy druhých. Jaká pošetilost a jaká troufalost! Jenom Hospodin kraluje, jenom Pán Ježíš Kristus je světlem, které osvěcuje naše kroky, jenom Duch svatý může dát moudrost ke každému dalšímu kroku a otevřít nám oči, abychom alespoň jako Abraham spatřili, kam nás vede. Abraham spatřil Kristův den, a zaradoval se (J 8,56). Jeho kroky vedl Hospodin a dovedl ho do své slávy.

21. září

Pyšný opovážlivec jménem posměvač jedná bezmezně zpupně. (Př 21,24)

Na jiném místě Šalomoun říká, že „posměvač se lidem hnusí“ (Př 24,9) a zde je jasně vysvětleno proč tomu tak je. Každý posměvač je opovážlivec, protože se opovažuje dělat to, co je odporné lidem i Bohu, je to nadutec, protože se v pýše pozvedá nad druhé a posmívá se jim a je to arogantní hlupák, protože jedná bezmezně zpupně, pohrdá druhými lidmi a má pro ně jenom slova výsměchu. Je to pyšný hlupák, který na sebe svými ústy přivolává nejenom hněv lidí, ale především hněv Boží. Jeho srdce je zvrácené a pokřivené, a jestliže nebude činit pokání a neuvěří v Pána Ježíše Krista, skončí v ohnivém jezeře ve společenství s otcem lži a žalobcem bratří, ďáblem.

22. září

Zdali jsem ti již dříve nenapsal rady a poznání, abych tě poučil o spolehlivé jistotě slov pravdy, abys mohl pravdivě odpovědět tomu, kdo tě poslal? (Př 22,20–21)

Co lepšího může otec synovi doporučit než Boží slovo! Šalomoun je dokonce jeho autorem. Muž obdarovaný Boží moudrostí vyučuje svého syna této moudrosti. Napsal pro něj řadu věcí s jediným cílem, aby ho poučil o tom, že se může spolehnout na slovo pravdy. Písma dávají moudrost ke spasení, protože Písma svědčí o Kristu. O něm svědčí i sám Šalomoun v jediném žalmu, který je nadepsán jeho jménem (Ž 72). Písma také učí moudrosti v životě, spravedlnosti, právu a pravdě, takže člověk nasycený Božím slovem může pravdivě odpovědět každému, kdo by se ho vyptával na naději, kterou má v Pánu Ježíši Kristu, může dát moudrou radu, potěšit zarmoucené stejně jako podepřít slabé. Chvála Pánu za jeho Slovo!

23. září

Však to budoucnost ukáže! Tvá naděje nebude zmařena. (Př 23,18)

V bázni před Hospodinem (Př 23,17) máš budoucnost. A budoucnost ukáže pravdu – jak o bázni před Hospodinem a životě v ní, tak o Bohu samotném a životě s ním. Budoucnost nejen že odhalí skryté věci minulosti, ale bude potvrzením naděje přítomnosti. Spoléháme se na to, co nevidíme, ale o čem jsme z hloubi srdce přesvědčeni, že to je pravdivě a tedy pevné a nepohnutelné. To je naděje, v níž jsme spaseni. Je ukotvena v nebesích, kam jako první vstoupil vzkříšený a oslavený Pán Ježíš Kristus, kde pro nás připravuje příbytky, abychom tam byli navěky s ním, a kam nás jednoho dne přitáhne všechny k sobě. Každý, kdo má tuto naději, si může být jistý tím, že nebude zmařena.

24. září

Můj synu, boj se Hospodina a krále a nezaplétej se s lidmi vrtkavými; kdo ví, kdy se na ně náhle snese zničující pohroma od obou? (Př 24,21–22)

Bůh musí být vždy na prvním místě! Ačkoliv král může přinést zničující pohromu na člověka, nemůže udělat nic víc, než uškodit tělu, které je jenom prach a v prach se zase obrátí. A dej si pozor na lidi vrtkavé, kteří každou chvíli mění názor, mění postoj, smýšlení. Není hanba opustit lež nebo špatný názor, když zjistíme pravdu, ale je hanba, špatnost, ba dokonce hřích, být člověkem neustálé změny. Takový člověk je nevěrný, nestálý, není na něj spolehnutí a nemá žádnou moudrost, jakkoliv se navenek může tvářit  ušlechtile a ctnostně. Rada Boží moudrosti je jednoznačná: Nezaplétej se s takovým člověkem. Svou vrtkavostí odsuzuje sám sebe a dříve nebo později ho postihne soud králův nebo Boží.

25. září

Jak chladná voda znavené duši je dobrá zpráva z daleké země. (Př 25,25)

Jak příjemná a osvěžující je dobrá zpráva od přítele, který žije daleko od nás. V době, kdy neexistovaly telefony ani rychlé dopravní prostředky trvala často mnoho dní a často i týdnů, než jste takovou zprávu dostali. A mezi otázkou a odpovědí na takovou vzdálenost byla prodleva dvojnásobná. Proto je dobrá zpráva přirovnaná chladné vodě pro znavenou duši. Dobrá zpráva z nebe, evangelium o spasení skrze víru v Pána Ježíše Krista, je nejenom občerstvující, ale je to doslova živá voda. Boží slovo vlévá život duchovně mrtvé duši, oživuje a činí z milostí ospravedlněného a Duchem svatým naplněného hříšníka zdroj živé vody. Každý křesťan se tak stává poslem dobré zprávy z daleké země, evangelia Kristova.

26. září

Lenoch si připadá moudřejší než sedm zkušeně odpovídajících. (Př 26,16)

Lenost je hřích stejně jako každý jiný. I když v některých ohledech je lenost horší než celá řada jiných hříchů, protože lenost zaslepuje a uvádí do mrákot. Lenost vede člověka k děsivé sebestřednosti, nadutosti a prázdnotě. Lenost zbavuje člověka schopnosti rozlišovat mezi dobrem a zlem, pravdou a lží. Proto si může připadat moudřejší než ti, kteří odpovídají zkušeně. Ale připadá si tak sám ve svých očích. Nepotřebuje argumenty, vystačí si s vlastním názorem, nepotřebuje důkazy, protože důležité je, co si myslí on sám. Lenost je propadlá záhubě a lenoch společně s ní. Jediná cesta k vysvobození je odložit svou vlastní pošetilost a pýchu, pokořit se pod mocnou ruku Boží, sklonit svá kolena před Pánem, vyznat ho jako Pána.

27. září

Podsvětí, říše zkázy, se nenasytí; nenasytí se ani oči člověka. (Př 27,20)

Podsvětí je jedna ze čtyř věcí, která se nikdy nenasytí (Př 30,16). Je to místo zkázy, místo, kde lidská těla budou trávena po celou věčnost, místo věčného zoufalství, bolesti, pláče a skřípění zubů. Úplně stejně není možné nasytit oči člověka – nikdy neřeknou dost. Chtějí se stále jen dívat, stále vstřebávat a stále sytit a nikdy nemůže dojít k nasycení. A i když se člověk vydrží dívat velmi dlouho, nikdy nemá dost. To platí jak v dobrém, tak ve zlém. Pošetilec se bude dívat na hříšné a pomíjivé věci a bude jimi fascinován a nebude od nich moci odtrhnout svůj zrak. Právě tak moudrý, který ve své zbožnosti upře své oči ke Kristu – nikdy se nenasytí jeho plností.

28. září

Věrný muž má mnoho požehnání, ale kdo se žene za bohatstvím, nezůstane bez trestu. (Př 28,20)

Věrnost je veliká milost a veliké požehnání. Každému člověku Bůh svěřil mnohé hmotné i nehmotné statky a těm, které obdaroval také darem věčného života, dal nad to vše ještě duchovní bohatství. Každý z nás je jenom správcem toho, co mu Bůh svěřil a od správců se žádá jediné – aby byli věrní. Aby věrně spravovali to, co jim bylo svěřeno, aby nebyli nedbalí, líní nebo ziskuchtiví. Jestliže i světské právo pamatuje na nedbalost při správě toho, co bylo někomu svěřeno (ačkoliv to ke škodě mnohých nebývá příliš často vymáháno), oč více to bude vyžadováno od svatého Boha! Bůh je spravedlivý je věrný svému charakteru. Nedovolí nikomu, aby ho znevažoval nevěrností nebo zištností v tom, co náleží jenom Bohu samotnému.

29. září

Není-li žádného vidění, lid pustne, ale blaze tomu, kdo zachovává Zákon. (Př 29,18)

Kdekoliv chybí Boží slovo, duše chřadne, lid pustne, národ upadá. Hospodinův zákon je dokonalý, udržuje při životě (Ž 19,8). Boží slovo přináší život, dává moudrost ke spasení, a to vírou v Pána Ježíše Krista, Boží slovo je vhodné k učení, k usvědčování, k nápravě i výchově ve spravedlnosti, Boží slovo je pokrmem hladovějící duše nově narozeného křesťana, je hutným pokrmem pro toho, kdo se už naučil chodit po Božích cestách. Nezáleží na tom, zda to bylo vidění proroků v době Šalomouna, nebo kázání apoštolů v první církvi či výklad Písma staršími církve v době dnešní – Boží slovo je stále mečem Ducha svatého, je živé, mocné a je ostřejší než jakýkoliv dvojsečný meč. Blaze každému, kdo se ho drží a jedná podle něj.

30. září

Tyto tři věci mám za podivuhodné a čtyři nemohu pochopit: cestu orla po nebi, cestu hada po skále, cestu lodi v srdci moře a cestu muže při dívce. (Př 30,18–19)

Když se kterýkoliv člověk, který je obdařený selským rozumem, dívá na stvoření, musí žasnout nad Boží moudrostí a prozřetelností, s níž Bůh stvořil všechny věci a všechny věci také řídí. Šalomoun popisuje čtyři podivuhodné věci, nad nimiž zůstává člověku rozum stát – a to i s dnešní znalostí instinktů zvířat, geografie a námořní navigace a psychologie a veškerého feromonového a hormonálního působení mezi mužem a ženou. Možná si zde klademe trochu jiné otázky, než si kladl starověký autor, ale nakonec nás vedou na stejné místo jako jeho – k užaslému obdivu a ke chvále Boží moudrosti a dokonalosti, s jakou vše stvořil. Stále jsou to věci podivuhodné a nepochopitelné, pokořují lidskou pýchu a vedou nás k bázni před P8nem.

Říjen

1. října

Tehdy mě budou volat, a neodpovím, budou mě hledat za úsvitu, a nenaleznou, protože měli poznání v nenávisti a bázeň před Hospodinem si nezvolili, nedali na mou radu, každou mou domluvu znevážili. Budou jíst plody své cesty, přesytí se svými plány. (Př 1,28–31)

Podívejte se, co dělají hlupáci – měli poznání v nenávisti a bázeň před Bohem si nezvolili. Nehledali radu moudrosti a každou domluvu znevážili. Já vím, že by se to mělo dělat takhle, ale … Ale – to je nejčastější námitka znevážení. Vím, že bych neměl hřešit, ale … Vím, že bych měl žít svatě, ale … Copak může někdo žít úplně svatě? Copak někdo může poslouchat Boha celým svým srdcem? Copak Bůh nechápe, že mám také své touhy a potřeby? To je jen pár typických příkladů znevažování. Takového jemného, „křesťanského“ znevažování. Ale Bible říká, že takhle mluví hlupák, že tohle je ovoce paní Hlouposti a na takový jed není protijed. Hloupost má smrtelné plody a její plány vedou do podsvětí.

2. října

Propadla smrti i se svým domem, její stopy směřují do říše stínů. Nikdo z těch, kdo k ní vcházejí, se nevrátí, stezek života nedosáhne. (Př 2,18–19)

Moudrost ochrání muže před cizí ženou, která propadla smrti i se svým domem. Ta žena zobrazuje Hloupost. Hlupák se nechá svést a půjde za ní jako vůl na porážku. Moudrost ochrání ženu před stejnými svody, protože srdce žen na tom není o nic lépe než srdce mužů. Muži i ženy potřebují moudrost, aby mohli chodit v čistotě před Bohem, v bázni Boží a ve svatosti. Jde o postoj srdce, jde o jednání, které vyplývá z tohoto postoje. Máme tu varování, které ukazuje, kam vedou cesty hlouposti, kam směřuje cesta hříchu – není to život, ale říše stínů! Nevcházej na její cestu ani se nepřibližuj k jejímu domu, abys neskončil tam, kde skončí ona.

3. října

Neboj se náhlého strachu, až přijde spoušť na svévolníky. Hospodin bude po tvém boku, bude střežit před pastí tvou nohu. (Př 3,25–26)

Když se vydáš na cestu moudrosti, když své srdce cele odevzdáš Pánu Ježíši Kristu a hledání jeho království a jeho spravedlnosti na prvním místě, nemusíš se bát. Znovu a znovu Bůh ve svém Slově povzbuzuje své děti k tomu, aby se nebály. Také na tomto místě promlouvá ke svým synům a dává jim laskavou útěchu a posilu, když přichází náhlý strach nebo když se z nebe zjevuje Boží hněv proti svévolníkům. Jestliže následuješ Pána, bude po tvém boku, bude tě střežit před každým zlem a chránit tě před pádem. Bude tě posilovat tak, že i kdybys sedmkrát padl, znovu povstaneš a dá ti sílu, abys ve víře vytrval na své cestě až do konce.

4. října

Dají život těm, kteří je nalézají, a zdraví celému jejich tělu. (Př 4,22)

Boží slovo, učení, doktrína, napomenutí a přikázání přinášejí život. Pavel povzbuzoval Timotea ke studiu Písma a ukazoval mu, jak je dobré, že ho zná od dětství, protože ho jeho zbožná matka a zbožná babička vedly ke známosti Božího slovo. Toto slovo dává moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše, je světlem, které svítí na cestu člověka, vede k Pánu Ježíši Kristu, zjevuje pravdu o něm a tak dává život. Pánova přikázání nejen že sytí duši, ale dávají zdraví celému tělu, protože učí, jak žít zbožně, rozumně, střízlivě, tedy v pravdě, jak se vyhnout pokušením a nástrahám, které ničí duši i tělo. Zachovávat Pánova přikázání je požehnáním pro celý lidský život.

5. října

Cesty člověka jsou Hospodinu zřejmé, on sleduje všechny jeho stopy. (Př 5,21)

Všechny cesty člověka, dobré i špatné, jsou před Božíma očima, Bůh je zná, vidí je, sleduje je. Neunikne mu žádný krok, ani ten nejslavnější, a ani ten nejtemnější. Bůh vidí. A vidí nejenom kroky, ale také srdce, tedy pohnutky a motivy, které vedou k těm jednotlivým krokům. „Hospodin na lidi pohlíží z nebe, chce vidět, má-li kdo rozum, dotazuje-li se po Boží vůli“ (Ž 14,2). Jaká je to útěcha pro všechny, kdo milují Boha, protože vědí, že Bůh se dívá, sleduje každý jejich krok a nedopustí, aby uklouzla jejich noha. Jaký však děs pro ty, kteří se Bohu vzpírají a snaží se před ním skrýt, zůstat v temnotě, neukazovat se ve svatém Božím světle – přesto Bůh všechno vidí.

6. října

Může si kdo shrnout do klína oheň a nespálit si šaty? Což může někdo chodit po žhavém uhlí, a nepopálit si nohy? Tak dopadne ten, kdo vchází k ženě svého druha; nezůstane bez trestu, kdo se jí dotkne. (Př 6,27–29)

Paní Moudrost stále varuje před cizí ženou, před cizoložstvím, dokonce před dotykem. A nejde jen o tělesné varování, je to také varování duchovní, protože úplně stejně varuje před duchovním cizoložstvím ve vztahu k Boží moudrosti. Hledat rady u paní Hlouposti, dotýkat se světských filozofií a „moudrostí“ také nezůstane bez trestu. Člověk si spálí šaty, takže zůstane nahý a popálí si nohy, takže nebude schopen jít dál. U Boha je třeba hledat moudrost, v nezměrném bohatství jeho dobroty a milosti, na výšinách i v hlubinách jeho Slova, ve vtěleném Slovu, v osobě jeho milovaného Syna a našeho vykupitele Pána Ježíše Krista. V něm jsou skryty všechny poklady moudrosti. Oddanost jemu znamená věrnost pravdě. 

7. října

Ať tvé srdce nesejde na její cesty, na její pěšiny se nedej zavést. (Př 7,25)

Není lepší rada, lepší povzbuzení a napomenutí, než jaké dává Šalomoun svému synovi – ať tvé srdce nesejde! Dávej dobrý pozor na své srdce, aby nesešlo. Nejenom za cizí ženou, nejenom za duchovním smilstvem a k paní Hlouposti, ale aby nesešlo z cesty následování Pána Ježíše Krista, z cesty pravdy a spravedlnosti, z cesty poznání Boha a jeho dobroty, z cesty bázně před Hospodinem … Ať tvé srdce nesejde! Nenech se zavést na cizí pěšiny, ať už vypadají sebekrásněji. Jestli to není cesta Boží moudrosti, dovede tě jenom k pádu a do podsvětí, do věčného trápení a bolesti. Jenom cesta Páně, cesta moudrosti a cesta poslušnosti jeho Slovu tě dovede k blaženosti a radosti před Boží tváří.

8. října

Od věků jsem ustanovena, od počátku, od pravěku země. (Př 8,23)

V Kristu jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání (Ko 2,3). Do osoby Boží moudrosti zahalil Bůh slovy Šalomouna starozákonní zjevení Pána Ježíše Krista. Před tím, než Bůh cokoliv konal, moudrost už zde byla. Píše se o ní jako o osobě, nikoliv jako o kvalitě nebo vlastnosti. Podobně jako Slovo, o němž mluví Jan, byla ustanovena od počátku a stejně jako všechno povstalo skrze to Slovo (J 1,3), tak také všechno povstalo skrze moudrost. Celé Písmo svědčí o Kristu, dosvědčuje jeho slávu, jeho Božství, jeho charakter, jeho lásku, velikost jeho milosti, šířku jeho milosrdenství i hloubku jeho moudrosti. Dlouho před svým vtělením se Pán Ježíš dával poznat lidem a volal je k sobě, ke zdroji věčného života.

9. října

Paní Hloupost je halasná, prostoduchá, vůbec nic nezná. (Př 9,13)

Hluk, halas, rozruch, rozptýlení, prázdnota, prostoduchost, nepochopení a neporozumění – to je paní Hloupost. Nepřehlédnete ji, protože vypadá jako nevěstka, nepřeslechnete ji, protože je halasná, povykuje a pokřikuje, působí rozruch, rozdělení, hádky a nepokoj. Vůbec nic nezná! Moudrost není o znalostech, o intelektu nebo inteligenci, ale nikdy se neobejde bez znalostí, bez informací, bez faktů. Nelze mít vztah s Ježíšem Kristem, když o něm nic nevíte! Nelze mít pravdivý vztah a poznávat Krista v pravdě, pokud se o něm nebudete nic pravdivého dovídat. Abychom byli moudří a jednali moudře, potřebujeme hodně informací. Moudrost se potom bude na prvním místě projevovat praktickým způsobem. Ale hloupost vůbec nic nezná, i když se možná bude tvářit jako, že zná všechno.

10. října

Očekávání spravedlivých je radostné, kdežto naděje svévolníků přijde vniveč. (Př 10,28)

Každá naděje svévolníků přijde ať již dříve nebo později vniveč. Svévolní na soudu neobstojí (Ž 1,5). Nezáleží na tom, čeho se jejich očekávání týká, protože kvůli své svévoli směřují vstříc Božímu hněvu a věčnému žáru ohnivého jezera. Žene je tam jejich svévole, jejich vzpoura proti svatému a dobrému Bohu. Jak odlišné je očekávání spravedlivých! Je naplněné radostí, protože se týká dobrých věcí, spravedlivých a požehnaných od Boha. Nemusí jít nutně jenom o naději, která je v Pánu Ježíši Kristu zakotvená v nebesích a která se jednoho dne stane skutečností, ale může jít skutečně o cokoliv, protože srdce spravedlivých se zaměřují na Boží slávu a na vyvýšení Boha, takže jejich očekávání bude vždy v souladu s Boží vůlí. 

11. října

Touhou spravedlivých je jen dobro, kdežto nadějí svévolníků je prosadit se zuřivostí. (Př 11,23)

Svévolník nezná spravedlnost a nemůže hledat nic jiného, než to, co je v Božích očích marnost, prázdnota a nejistota. Jeho očekávání nevede na cestu pokoje, radosti a lásky, ale k hněvu, neklidu, zuřivosti a ke zlobě. Přesto je jedno místo, kde může získat pokoj i radost, získat milost i spasení – když se obrátí k Pánu Ježíši Kristu, pokoří se pod jeho mocnou ruku, uvěří ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých a vyzná, že Ježíš je Pánem jeho života – tehdy bude zachráněn. Bude ospravedlněn z milosti skrze víru, jeho srdce bude obmyté od každé viny a hříchu, a bude obnovené mocí Ducha svatého. Největší touhou jeho života se stane dobro a bude žít k Boží slávě.

12. října

Zrádné rty jsou Hospodinu ohavností, kdežto zalíbení má v těch, kdo prosazují pravdu. (Př 12,22)

Pravda, právo a spravedlnost, to je to, oč tu běží. Zrádné rty jsou ohavností Bohu – tedy rty, které vypouštějí lži, nestavějí na pravdě, zrazují a podvádějí druhé, žijí v pokrytectví. Rty, které mluví, co se nesluší, které pomlouvají druhé (a dnes bychom klidně místo rtů mohli použít slovo klávesnice nebo sociální sítě), které vydávají křivé svědectví – prostě a jednoduše lžou. Zrádný jazyk je podpalován pekelným plamenem a slouží otci lži, tedy ďáblu. Ale pravda vždy slouží tomu, který je „pravdomluvný“ (Tt 1,2), tedy Bohu. Bůh má zalíbení v těch, kteří šíří pravdu, což znamená na prvním místě jeho slovo, evangelium, ale také jakoukoliv jinou pravdu. Není potřeba zkoumat a odhalovat lži – stačí zvěstovat pravdu a lež musí zmizet.

13. října

Svévolný posel propadne zkáze, kdežto věrný vyslanec přináší zdraví. (Př 13,17)

Každý křesťan je posel, a tedy správce svěřeného poselství. Posel, který nedoručí svěřenou zprávu nebo si ji upravuje podle toho, jak se mu to zrovna hodí, je svévolník. Takový nemůže zůstat nadále poslem, ale propadne zkáze. Nedojde přízně u toho, kdo ho vyslal, ale ztratí jeho důvěru a bude-li ve svém díle pokračovat, ztratí všechno, co měl. Je to křivý svědek, který neunikne trestu (Př 19,5). Ale věrný vyslanec je občerstvením pro duši. Zvěstuje věrně Slovo pravdy, celou radu Boží a tak přináší uzdravení lidským duším, které jsou vytrhovány z moci hříchu a ďábla a přiváděny do poddanství Kristu. Jenom takový uslyší z Pánových úst ta lahodná slova: „Správě, služebníku věrný a dobrý“ (Mt 25,23).

14. října

Svévolník bude sražen zlem, jež páchá, kdežto spravedlivý má útočiště i při smrti. (Př 14,32)

Na svévolníka nakonec vždycky dojde. Dříve nebo později. Boží spravedlnost se nedá ošálit a každá svévole, která není přikrytá krví Pána Ježíše Krista, dojde spravedlivého potrestání. Ale často se Boží soudy zjevují už nyní, protože cokoliv člověk zasévá, to také sklidí (Ga 6,7). A i když se možná hned na první pohled svévole nepozná, bude odhalena a zlo se vrátí k tomu, od koho vyšlo. Ani cesta spravedlivých nemusí být tak zřetelná, ale jejich jistota je pevná, protože je založená na důvěře v dílo Pána Ježíše Krista. Proto může spravedlivý vyznat spolu s Davidem, že i když půjde roklí šeré smrti, nebude se bát ničeho zlého, protože dobře ví, že Bůh je s ním, je jeho útočištěm a pevným hradem.

15. října

Hospodin strhne dům pyšných, kdežto mezníky vdovy vytyčuje. (Př 15,25)

„Pýcha předchází pád“ (Př 16,18). Bůh strhne dům toho, kdo se vyvyšuje a k zemi pokoří všechny pyšné. Bůh strhl Babylonskou věž, která měla být pýchou lidí, a zmařil naduté plány lidí zmatením jejich jazyků. Bůh se nebude donekonečna dívat na lidskou zpupnost, na chvástání svévolníků ani na jejich povýšenost, ale srazí jejich chloubu do prachu země a zničí to, na co tolik spoléhali. Bůh prosazuje spravedlnost a právo, ujímá se bezmocných, staví se za sirotky a vdovy, sesílá pomoc utlačovaným a posiluje zdeptané. Pán Ježíš se pokořil do omezení lidského těla a na okamžik dovolil samotné smrti, aby se ho zmocnila, i když ho nemohla udržet ve své moci. Přinesl světlo bloudícím, svobodu a život zotročeným hříchem.

16. října

Kdo je prozíravý ve slovu, nalézá dobro, blaze tomu, kdo doufá v Hospodina. (Př 16,20)

„Kdo nechybuje ve slovu, je dokonalý muž“, vysvětluje Jakub (Jk 3,2), ale jedním dechem dodává, že všichni přece mnoho chybujeme. Jazyk je nebezpečný úd a je neustále jednou nohou za hranicí pokušení, podpalován pekelným plamenem (Jk 3,6). Jaké dobro a požehnání nachází každý, kdo je prozíravý ve slovu, kdo nemá jazyk rychlejší než mysl, ale důkladně promýšlí, co jeho slova způsobí. Takový člověk nalezl dobro, protože nalezl moudrost od Hospodina a žije v bázni před Bohem, který nenávidí pomlouvačný jazyk. Takový člověk doufá v Hospodina, protože ví, že na žádného člověka, včetně sebe sama, se nemůže nikdy spolehnout. Je blahoslavený, protože svou mysl i svůj jazyk vložil do Božích rukou a nechává Ducha svatého, aby řídil jeho myšlenky i slova.

17. října

Svévolník po straně přijímá úplatek, tak převrací stezky práva. (Př 17,23)

Úplatek je převrácení práva a ohavnost před Bohem. Jeden bohatý člověk, který má více než ostatní a chce mít ještě víc, se snaží koupit si jiného člověka, aby v jeho prospěch ohnul, pokřivil a zdeformoval právo. Úplatek se nedává otevřeně a zjevně, ale je nabízen pokoutně, stranou, aby ho vidělo co nejméně lidí, aby zde bylo co nejméně svědků, kteří by mohli dosvědčit tuto křivárnu. Cesta práva je obrácená vzhůru nohama. Pravda už není pravdou, ale pravda je to, co tvrdí ta uplacená strana. Chudá je utlačován, a cesta pravdy je převracena. Proto Bůh nenávidí jak úplatek jako takový, tak obě strany, které se na něm podílí, protože oba – jak dárce, tak příjemce – pokřivují pravdu, právo i spravedlnost.

18. října

Nitro člověka se sytí ovocem úst, sytí je úroda rtů. (Př 18,20)

Pán Ježíš vysvětloval, čím se sytí ústa člověka – sytí je to, co vychází ze srdce člověka. Jak říkáme: „Co na srdci, to na jazyku.“ Ústa mluví, čím srdce přetéká. Šalomoun to ve své moudrosti viděl z jiné perspektivy, ovšem neméně pravdivě – ukazuje nám, že také srdce člověka, jeho nitro, duše, se sytí. Čím se sytí – sytí se tím, co vchází do nitra, a to je to, co vychází z úst. Ovoce úst je pokrmem pro duši. Čím se tady srdce sytí? Je syceno požehnáním a dobrotou, slovy, která vedou k budování a růstu, která jsou naplněná milostí, láskou, radostí, pokojem a moudrostí? Jaké je ovoce tvých úst? Čím přetéká tvé srdce? Čím se nasytí tvá duše?

19. října

Bázeň před Hospodinem vede k životu; nasycen přečkáš noc a nic zlého tě nepostihne. (Př 19,23)

Bázeň před Hospodinem je počátkem moudrosti. Bázeň vede k životu! Bázeň znamená nenávidět zlo, odvrací od zlého a napomíná k dobrému. Bát se Boha znamená pokořit se před ním, hledat útočiště u něj samotného, spolehnout se na něj, důvěřovat mu a nechat se jím vést. To není možné z lidské síly, ale je to dílo Ducha svatého v člověku, znamení nové smlouvy a důkaz nového narození (Jer 32,40). Kdo se bojí Boha, pokojně uléhá a pokojně spí, protože dobře ví, že je v Boží ruce a nic zlého ho nemůže postihnout. Takový člověk složil všechnu svou naději na Pána Ježíše Krista, který je prodchnut bázní Hospodinovou (Iz 11,3) a všechno koná k oslavě svého nebeského Otce.

20. října

Moudrý král převívá svévolníky, dá je přejet koly mlátícího vozu. (Př 20,26)

Moudrý vladař je Božím požehnáním pro lid země. Vede v patrnosti dům svévolníků a vyvrací je. Převívá je jako plevy, rozptyluje je nebo odvívá pryč. Moudrý král usiluje o právo, spravedlnost a pravdu, což se protiví svévolníkům, ale proti spravedlnosti nikdy nemohou obstát. Vládě je svěřena moc trestat svévolné a zlé – pokud nechá dopadnout právo na zlovolníky, bude taková vláda upevněna a země i lid budou prosperovat k radosti mnohých. Ježíš Kristus jako Melchisedech, Král spravedlnosti a Vládce pokoje, už drží lopatu ve své ruce, aby s ní oddělil zrno od plev na mlatě tohoto světa. Pšenici shromáždí do své sýpky, ale plevy spálí ohněm neuhasitelným.

21. října

Oběť svévolníků je ohavností, tím spíše, když se přináší s mrzkým záměrem. (Př 21,27)

Za žádných okolností se Bohu nemůže líbit oběť svévolníka. Chybí v ní všechno podstatné, kvůli čemu by ji Bůh mohl přijmout. Chybí tu nové srdce, takže to není oběť lásky a vděčnosti, chybí tu víra, bez níž není možné se zalíbit Bohu, není tu nikdo, kdo by takovou oběť posvětil – chybí tu Pán Ježíš Kristus, takže zde není ani žádný přístup k Bohu, protože on je tou jedinou cestou, jak můžeme přinášet Bohu oběti, které se mu líbí, tedy oběti chvály a celého svého života. Není tu ani pravda, bez které se nedá mluvit o opravdovém uctívání – je to přímo naopak, protože je tu převrácené srdce zlého člověka a nad to ještě vypočítavost. Taková oběť bude vždy ohavností před Bohem.

22. října

Neodírej nuzného, vždyť nic nemá, po utištěném nešlapej v bráně. Neboť jejich spor povede Hospodin, uchvátí život jejich uchvatitelům. (Př 22,22–23)

Nuzný je ubohý, nic nemá. Nemá žádný majetek, nemá žádnou moc, nemá žádnou pomoc mezi lidmi, nemá žádné dovolání, nemůže si nijak pomoct proti tomu, kdo ho odírá a utlačuje. To je důvod, proč se sám Bůh staví na jeho stranu. Bůh nikomu nestraní, ale nesnese žádné bezpráví ani nespravedlnost, je mu odporná každá svévole, každý útlak a nezákonnost. Není lhostejný, když se v zemi páchá bezpráví, nebude věčně přihlížet tomu, když je převraceno právo a pošlapávána pravda. Bůh je nejenom ochránce sirotků a vdov, ale staví proti všem utlačovatelům, proti každému pachateli zla, jakkoliv vysoko může být takový člověk postavený. Bůh sám povede spor proti svévolníkům a každému odplatí podle jeho činů!

23. října

Pravdu získej a nekupči moudrostí, kázní a rozumností. (Př 23,23)

Získej pravdu! To je důvod, proč Šalomoun napsal pro svého syna knihu Přísloví. Jenom pravda má moc osvobodit člověka, vyrvat ho z pout hříchu a smrti, otroctví temnotě a ze vzpoury proti Bohu. Jenom pravda, kterou je Pán Ježíš Kristus (J 14,6) může přinést do života člověka lásku, radost, pokoj, milost a svobodu. Bez pravdy zůstává člověk v temnotě, ve svázanosti, ve strachu ze smrti, pod mocí ďábla a v otroctví hříchu, bez moudrosti, bez opravdové kázně a rozumnosti. Kupčení s pravdou je ještě, než pravdu nemít. Znamená to poznat ji, ale odmítnout ji, použit ji pro sebe jako dobré a dobře prodejné zboží. To je zvrácenost a rouhání, vysmívání se Bohu, který však nakonec bude mít poslední slovo.

24. října

Kdo řekne svévolníkovi: „Jsi spravedlivý,“ na toho bude láteřit lid, na toho zanevřou národy. Ti, kdo mu domluví, dojdou blaha, a budou požehnáni vším dobrým. (Př 24,24–25)

Nejen pro Boha je ohavností prohlásit svévolníka za spravedlivého (Př 17,15), ale je to ohavností lidem i celým národům. Znamená to převracení spravedlnosti a práva, znamená to vzpouru proti Bohu a tedy uvádění Boha samotného v posměch. Každý člověk se rodí se svědomím, které mu umožňuje přinejmenším v hrubých rysech rozeznávat pravdu a lež, oddělit spravedlnost od nespravedlnosti a stavět se proti svévoli a bezpráví. Kdo by však v bázni Boží a z moci Boží milosti domluvil svévolníkovi, kdo by ho navrátil na cestu spravedlnosti, dojde blaha jak od Boha, tak od lidí a bude požehnán vším dobrým. Nejen že odvrátil svévolníka od cesty zkázy, ale přinesl také pokoj lidem, vyzdvihl právo a pravdu, a upevnil vládu spravedlnosti.

25. října

Zkalený pramen a zkažená studánka je spravedlivý kolísající před svévolníkem. (Př 25,26)

Shrnutí je v  jediném slově: zbabělost. To slovo dnes nemá velký význam a jen málokdo mu opravdu rozumí. Je to ochota podřídit se většině, i s vědomím toho, že ta většina nejspíš nemá pravdu. Je to ochota ustoupit tomu, kdo má ostřejší lokty a dovede si to lépe zařídit. Znamená to přestat trvat na pravdě, právu a spravedlnosti, nebo takové věci hodit na druhé: „Chtěl bych, aby to bylo lepší, ale ať to zařídí někdo jiný.“ – to je zbabělost, která je jako zabahněný pramen a studánka plná splašků. Kde je čistá voda pravdy, která v proudech tryská ze srdcí těch, kteří byli vysvobozeni z temnoty a poznali pravdu? Kde je láska k pravdě a odvaha postavit za ni?

26. října

Uhlí do výhně, dříví na oheň – tím je svárlivý muž pro vzplanutí sporu. (Př 26,21)

Hospodin nenávidí ty, kdo rozněcují sváry mezi bratry (Př 6,16–19). Bůh je Bohem pokoje, jednoty, přijetí a lásky. Ale nesmířliví lidé, kteří jen rozněcují sváry, vnášejí neklid a přinášejí rozdělení, jsou pod Boží klatbou. Ve světle Boží spravedlnosti, svatosti a slávy tito lidé nemohou obstát, ale budou vyťati a vyhozeni tam, kde je pláč a skřípění zubů. Bůh nesnese rozvraceče a svévolníky mezi svým lidem – musí pryč stejně, jako musí být odebráno dříví z ohně, má-li být uhašen. Jenom pokání a víra v Pána Ježíše Krista mohou odvrátit Boží hněv od svévolníka a dokonce i od takového, který rozvrací Boží lid. Svou lásku a ochotu odpouštět ukázal Bůh na násilníkovi a pronásledovateli církve, Pavlovi (1Tm 1,15).

27. října

Na stříbro kelímek, na zlato pec; a muž prověřuje ústa, která ho chválí. (Př 27,21)

Zlato i stříbro je potřeba prověřit a prozkoušet, aby bylo jasné, zda jde o ryzí kovy. Úplně stejně jako vzácné kovy je nutné prověřovat ryzost člověka. Ale co je tím tyglíkem, který oddělí ryzí kov charakteru od strusky? Je to chvála. Chvála dokáže prověřit charakter člověka jako nic jiného. Kdo obstojí, když ho všichni budou chválit? A není už to samotné známkou toho, že vlastně neobstál (viz Lk 6,26). Vychází taková chvála z ryzího srdce nebo je to jen ubohá snaha zalíbit se? Jde člověku o chválu od lidí? Potom už nemůže být služebníkem Kristovým (Ga 1,10). Jenom když složíme všechnu svou chválu k Pánovým nohám, budeme pročištěni a označeni Pánovým puncem ryzosti.

28. října

Nadutec podněcuje spor, ale kdo spoléhá na Hospodina, bude nasycen tukem. (Př 28,25)

Bůh nenávidí ty, kteří vyvolávají spory, zvlášť pokud jsou to spory mezi bratry (Př 6,19). Sváry a spory jsou skutky těla, které vedou jenom k tomu, že se lidé navzájem koušou a perou, trhají a ničí, snaží se strhnout druhé na svou stranu – to všechno jsou charakteristiky vlků, kteří vnikli do stáda Božího lidu. Není divu, že se Bohu hnusí. Ale kdo se spolehne na Boha a na jeho Slovo a svěří se do rukou Pána Ježíše, bude nasycen tukem, naplněn Duchem a ponese hojné ovoce, mezi něž patří láska, radost a pokoj. Jaké požehnání spočívá na těch, kteří přinášejí pokoj, kteří ukazují na naději, která je zakotvená v nebesích a vedou lidi k Pánu Ježíši Kristu.

29. října

Kdo se třese před lidmi, ten klade sobě léčku, kdo však doufá v Hospodina, má v něm svůj hrad. (Př 29,25)

Těmito slovy vyučoval král Šalomoun svého syna Rechabeáma, o němž Boží slovo vydává svědectví, že byl „mladý a zbabělý a nedokázal čelit ničemům a bohaprázdným mužům“ (2Pa 13,7). Neměl bázeň před Bohem, nedoufal v Hospodina, takže padl do léčky, kterou si svým strachem sám přichystal. Kdo se bojí lidí, je zbabělec, a skončí stejně jako všichni vrahové, cizoložníci, modláři a lháři – v ohnivém jezeře (Zj 21,8). Ale kdo složil všechnu svou naději v Hospodina, nachází v něm pokoj a ujištění, nachází v něm sílu i pomoc, posilu a povzbuzení. Kdo věří v Pána Ježíše Krista, nemusí se bát, protože dokonalá láska zahání strach. S důvěrou vyznáváme: „Pán při mně stojí, nebudu se bát. Co mi může udělat člověk?“ (Žd 13,6)

30. října

Pod třemi věcmi se chvěje země a čtyři nemůže unést: otroka, který kraluje, blouda, který se přesytí chlebem, vdanou ženu, která není milována, a služku, která vyžene svou paní. (Př 30,21–23)

Mysl otroka i jeho jednání jsou vždy zaměřené jen na sebe. Není připravený vést, není vycvičený k vládě – i když sebelépe plní zadané úkoly, jen těžko bude dobře a spravedlivě vládnout. Sobecký a nevděčný hlupák se přesytí pokrmem, který mu nenáleží a pohrdne prostým chlebem. Sebestředný muž nemiluje svou ženu, která je darem od Hospodina. A pyšná služka se povyšuje nad svou paní, aby nakonec zaujala její místo. – Samotná země se chvěje nad takovým sobectvím a Bůh sám se na ně nemůže dívat. Kolik je tu jen pohrdání a pýchy, hlouposti a znevažování, bezbožnosti a rouhání – i samotná půda pod nohama takových lidí by nejraději rozevřela svůj chřtán a pohltila je i s jejich sobeckou zvráceností!

31. října

Klamavá je líbeznost, pomíjivá krása; žena, jež se bojí Hospodina, dojde chvály. (Př 31,30)

Žena může být nádherná, může být „oděna purpurem a šarlatem a ozdobena zlatem, drahokamy a perlami“, a přesto taková může být nevěstkou (Zj 17,4), která se rouhá Bohu a pronásleduje jeho svaté. Vnější vzhled může snadno zmást. Proto Bůh nehledí na to, co má před očima, ale hledí k srdci. Jde o zbožnost, o bázeň před Hospodinem, která je počátkem moudrosti, jde o moudrost samotnou. Nejenom zbožná žena, která se bojí Hospodina, dojde chvály, ale každý, kdo následuje Boží moudrost v bázni a pokoře, kdo se soustředí na zbožnost srdce, na spravedlnost, radost a pokoj z Ducha svatého. Kdo takto slouží Kristu, je milý Bohu a lidé si ho váží (Ř 14,17–18).

Listopad

1. listopadu

Prostoduché zavraždí jejich odmítavost, hlupáky zahubí jejich netečnost. (Př 1,32)

Kralická Bible říká, že „pokoj hloupých je zmorduje, a štěstí bláznů je zahubí.“ Jak výstižné! Pokud se prostoduchý spokojí se svou prostoduchostí, skončí špatně – skončí jako hlupák, jako zatvrzelý, sobecký, slepý, arogantní a zlý člověk. Takoví jsme byli všichni, než jsme byli vysvobozeni z otroctví hříchu Ježíšem Kristem. Někteří z vás možná ještě takoví jsou. Pokud to tak je, chci vás spolu s moudrostí prosit, abyste se odvrátili od bezbožné hlouposti a hledali moudrost, která je v Kristu. Pojďte k němu a učte se od něj Boží moudrosti. Hledejte ho, dokud je čas. Volejte, proste a tlučte na dveře Boží milosti, aby vám Bůh otevřel a byli jste zachráněni pro věčnost. Podřiďte se Bohu a poslechněte jeho Slovo.

2. listopadu

Kéž bys jen chodil po cestě dobrých a bedlivě dbal na stezky spravedlivých. (Př 2,20)

Není větší výzva, než je tato. Je to volání ke Kristu, volání k pokání, volání ke svatosti, čistotě a spravedlnosti. Kéž bys jen chodil po cestě dobrých! Chodíš po ní? Zachováváš stezky spravedlivých a dáváš dobrý pozor, abys z ní nesešel? Nebo jsi na tuto cestu ještě nevstoupil? Kudy se ubírají tvoje cesty? Jdeš po cestě moudrosti nebo po cestě hlouposti? Je to cesta života nebo cesta smrti? Na které z nich stojíš? Jenom jedna cesta vede k životu: úzká, nelehká, namáhavá, která vyžaduje celého člověka, odevzdání sebe sama, sebezapření a nesení kříže. To je cesta následování Ježíše Krista. On je tou jedinou cestou, pravdou i životem. K Bohu nepřichází nikdo než skrze něj (J 14,6).

3. listopadu

Neboť Hospodin má neupřímného v ohavnosti, s přímými však je v důvěrném obecenství. (Př 3,32)

Není možné být v důvěrném obecenství s neupřímným člověkem. Nikdy není jasné, kdy takový člověk říká pravdu, kdy lže, kdy se přetvařuje, kdy plánuje zradu, kdy vám vrazí kudlu do zad nebo vám namydlí schody. Je neupřímný a není možné se na něj spolehnout. Jednou říká to a podruhé něco jiného, jedněm tvrdí něco, zatímco jiným je schopen tvrdit naprostý opak. Bůh pokládá takové jednání za ohavnost – je mu odporné stejně jako všemožné sexuální deviace, modlářství, falešná závaží nebo pomluvy. Je však v důvěrném vztahu s těmi, kteří jsou přímí, kteří jsou ochotní jednat na rovinu, bez ohledu na to, zda jsou velcí nebo malí, zda jsou významní nebo bezvýznamní. To nejdůležitější oč jde, je jejich srdce.

4. listopadu

Především střez a chraň své srdce, vždyť z něho vychází život. (Př 4,23)

Srdce je základ, srdce je zdrojem lidského života. Nejde o fyzický orgán, ale o biblický popis vnitřního člověka, o tu součást lidské bytosti, která byla mrtvá ve svých vinách a přestoupeních, ale skrze víru v Pána Ježíše Krista se narodila znovu a nyní žije. Toto srdce je místem, odkud vycházejí všechna naše rozhodnutí, kde se formuje naše osobnost, kde přebývá Duch svatý a kde my sami jsme spolu s Kristem posazeni na nebeských místech. Je třeba chránit své srdce, bedlivě ho střežit a nedovolit hříchu, aby znovu toto místo ovládl, jak to bylo před tím, než jsme se narodili z Ducha svatého, než došlo k našemu obmytí a obnovení.

5. listopadu

Svévolníka polapí jeho zločiny, bude spoután provazy svého hříchu. (Př 5,22)

Když se Boží hněv zjevuje z nebe proti nepravostem svévolníků, kteří svými hříchy potlačují pravdu, nemusí to být jenom soud v podobě ohně, meče, moru, hladu nebo divokých zvířat. Často se jedná „jenom“ o to, že Bůh nechá svévolníky na pospas jejich svévoli. Prostě jim dovolí, aby šli ve svém hříchu ještě dál, aby ještě víc zatemňovali pravdu, aby ji převraceli  a rouhali se proti Bohu. A i když mohou nějakou dobu dokonce žít v pokoji a bez starostí kupit jmění (Ž 73,3.12), nakonec je dožene jejich vlastní zpupnost a bezbožnost. Jejich nohy jsou na kluzké cestě, jejich přestoupení jsou sítí pro jejich nohy a jejich nevěra je spoutá tak, že nevyváznou. Blaze těm, jimž je v Boží blízkosti dobře (Ž 73,28).

6. listopadu

Nepohrdá se zlodějem, že kradl, aby se nasytil, když měl hlad. Je-li však přistižen, nahradí to sedmeronásobně, dá všechen majetek svého domu. (Př 6,30–31)

Zloděj zůstane zlodějem a krádež zůstane krádeží, ať už jsou okolnosti jakékoliv. Přesto Bůh vidí víc, než jenom samotnou skutkovou podstatu věci. Bůh se dívá na srdce, Bůh rozsuzuje podle pohnutek srdce, Bůh rozumí člověku dokonce i uprostřed jeho hříchu. Bůh nikdy nebude omlouvat žádný hřích, ale vždycky bude hřích spravedlivě soudit. Bůh dokonce bere ohled na nouzi člověka, ale přesto nesnižuje závažnost jeho hříchu. Zoufalá potřeba těla může vést člověka až k hříchu. Pokušení může být tak velké, že člověk hříchu podlehne. Přesto je hřích stále vzpourou proti Bohu a přináší své důsledky, jimž se nikdo nemůže vyhnout. Jenom Kristova krev očišťuje od každého hříchu a přináší dokonalou spravedlnost každému, kdo se na ní spolehne.

7. listopadu

Mnohé už sklála, přivedla k pádu, všichni, i ti nejzdatnější, byli od ní zavražděni. (Př 7,26)

Hloupost nebo cizoložná žena? Není to až tak podstatné, protože výsledek je v obou případech stejný. Ne nadarmo je hloupost v knize Přísloví vykreslena jako cizoložná žena!  Je právě tak hloupá jako cizoložství, je právě tak nebezpečná, záludná a destruktivní. Všichni, kdo se s ní zapletli – skutečně všichni – od ní byli zavražděni. Všichni podlehli jejímu vábení, byli uloveni jako hloupé zvíře, protože za ní šli jako vůl na porážku. Mnohé dovedla k pádu – i ty nejzdatnější. David padl kvůli cizoložství, jeho syn Abšalóm padl kvůli své hlouposti, protože se vzbouřil proti svému otci. Jeho pošetilost ho dovedla ke zkáze. Jen bázeň před Hospodinem, která je počátkem moudrosti, je dostatečnou prevencí před hloupostí i cizoložstvím.

8. listopadu

Vždyť ten, kdo mě nalézá, nalezl život a došel u Hospodina zalíbení. (Př 8,35)

Jestliže toto o sobě prohlašuje moudrost, potom touto moudrostí nemůže být nikdo jiný, než Pán Ježíš Kristus. Jenom ten, kdo nalezl Krista, nalezl život, protože Kristus není jenom moudrostí, ale je také vzkříšením a životem (J 11,25). Nalézt Krista neznamená nic jiného než uvěřit v něj. Kdo v něho věří, i kdyby zemřel, bude žít. Nalézt Krista znamená být zachráněn pro věčnost. Nalézt Krista a být nalezen v něm – to je jediný způsob, jak může člověk dojít zalíbení u Hospodina. Pokud nejste v Kristu, pokud nestojíte v pravdě o Kristu a jeho díle, potom neexistuje nic v tomto světě, co byste mohli udělat, abyste se zalíbili Bohu. Jestliže nevěříte v Krista, spočívá na vás Boží hněv (J 3,36).

9. listopadu

„Kdo je prostoduchý, ať odbočí sem!“ Toho, kdo nemá rozum, zve: „Kradená voda je sladká a pokoutný chléb blaží.“ (Př 9,16–17)

Hloupost láká a svádí ty, kdo jsou bez rozumu. Nemají rozum, proto jsou tak snadnou kořistí. Jsou neteční a lhostejní, nechtějí přemýšlet a promýšlet věci do hloubky. Lidi bez rozumu paní Hloupost zve na hostinu, která ve skutečnosti hostinou není. Kdyby to nebylo tak tragické, bylo by to směšné. Tady je vidět prázdnota hlouposti. Nemá co nabídnout! Nabízí to, co není její! Dělá věci, které jsou špatné, vede k tomu, co je špatné, její jednání není přímé, ale pokoutné, tajné, pokřivené, je to svádění nebo lákání, jsou to cestičky, které mají zůstat skryté těm, kdo vidí. Hloupost se snaží člověka opít rohlíkem a vydávat prázdnotu za plnost. A nejhorší na tom, že mnozí kvůli tomu hloupost následují.

10. listopadu

Cesta Hospodinova je záštitou bezúhonnému, kdežto zkázou pro ty, kdo páchají ničemnosti. (Př 10,29)

Hospodin zná cestu spravedlivého i svévolníka a dobře ví, že cesta svévolníka vede do záhuby. Nejinak je tomu v případě, že by svévolník chtěl vstoupit na stezku Hospodinovu, utěšit se tím, že bude třeba jen na chvíli konat dobro. Zlý nemá žádnou budoucnost, a to ani v tom případě, že by chtěl nakrásně vstoupit na cestu Hospodinovu. Není pro ně, je jenom pro ty, kdo mají přímé srdce, kdo hledají Pána z celého svého srdce, kdo už chodí po jeho cestách. Těm dá zakusit svou spásu, ale kromě toho jim také požehná a na cestě, kterou se vydali, je bude chránit a bude jim mocnou záštitou. Sňal z nich jejich nepravosti a uvedl je na cestu pokoje.

11. listopadu

Kdo usilovně hledá dobro, hledá Boží zalíbení, kdežto kdo se pídí po zlu, toho zlo postihne. (Př 11,27)

Hle, jak je to jednoduché! Je tady příčina a je tady důsledek. Co člověk zaseje, to také sklidí (Ga 6,7). Kdo zasévá zlo, sklidí zlo, zlo ho postihne, kdo zasévá vítr, sklidí bouři, kdo zasévá pro Ducha, sklidí život věčný. Boží slovo nás vyzývá k tomu, abychom hledali dobro a spolu s ním také Boží zalíbení. Bůh nemá zalíbení ve zlu, ale vždycky se raduje z pravdy a z lásky, tedy z toho, co je skutečně dobré. A i když nás Bůh vede k tomu, abychom rozlišovali dobro a zlo a uměli je rozpoznat a označit, přesto nakonec chce, abychom nežili na základě tohoto rozpoznání, ale abychom žili Kristovým životem, který do nás byl z milosti vložen.

12. listopadu

Obavy lidské srdce tíží, ale dobré slovo vrací radost. (Př 12,25)

Obavy jsou přetěžkým břemenem. Nezáleží na tom, zda se jedná o strach o život, živobytí, strach o děti nebo ostatní blízké nebo jakýkoliv jiné závažnější či méně závažné obavy – vždycky jsou kámen, který leží na člověku a stahuje ho ke dnu. Je to totiž nevěra, která nespoléhá na Pána, na jeho Slovo, na jeho sliby. Proto obavy stahují člověka do temnoty, úzkosti, deprese a zničujícího strachu. Ale dobré slovo, slovo povzbuzení, slovo útěchy, slovo napomenutí (protože i to je dobré slovo) přináší radost. Je jako lahodný a posilující pokrm, který rozjasní oči a dodá tělu sílu potřebnou k boji a k vítězství (1S 14,27). Dobré slovo je každé, které vychází z Božích úst, tedy veškeré Písmo, a vede k radosti a k životu.

13. listopadu

Když se naplní touha, je sladko v duši, kdežto hlupákům se hnusí odvrátit se od zlého. (Př 13,19)

Hle, jaké je to požehnání, když je naplněna dobrá a spravedlivá touha duše. Je to lahoda a radost, je to potěšení a uspokojení, je to spočinutí v samotném Bohu, který jediný má moc utišit žízeň naší duše. Hlupák se nechce odvrátit od zlého, nerozumí tomu, co je to hřích, nechce ho opustit a diví se, že jeho duše je hladová, je vyhublá k smrti a není v ní žádný život. Ale hřích není slučitelný s životem. Kde je život v hříchu, je zjevná absence moudrosti. Ale počátek moudrosti je bázeň před Hospodinem, která znamená nenávidět hřích a zlo. To je moudrost, která sytí duši chlebem života, která občerstvuje nitro Božího dítěte láskou k pravdě, spravedlností, milosrdenstvím a slitováním.

14. listopadu

Spravedlnost vyvyšuje pronárody, kdežto hřích je národům pro potupu. (Př 14,34)

Pravda, spravedlnost a právo jsou vždy pozitivní a Bohem chválenou hodnotou, a nezáleží na to, zda je to v životě jednotlivce, nebo v životě celého národa. Jestliže národ usiluje o spravedlnost, Bůh ho vyvýší, ale tam, kde vládne bezpráví, kde se vyzdvihuje hřích, bude to jenom k ponížení. Láska k hříchu znamená odpor vůči spravedlnosti, je důkazem nevěry a vzpoury proti Bohu, bez ohledu na to, zda se jedná o jednotlivce nebo o celý národ. Setrvání v hříchu ukazuje na zvrácenost a na Boží soud, kdy Bůh ponechává jednotlivce i pronárody napospas jejich vášním a žádostem, čímž je uvádí do hanby a pohrdání. Spravedlnost však souvisí s láskou k pravdě, s láskou k Bohu a jeho Slovu.

15. listopadu

Hospodin je daleko od svévolníků, kdežto modlitbu spravedlivých vyslýchá. (Př 15,29)

Bůh není daleko ve smyslu vzdálenosti – je všudypřítomný a jeho mocná přítomnost je tady neustále, ale jeho přízeň a jeho dobrota jsou daleko od těch, kteří se dopouštějí hříchu. Nedovolají se jeho pomoci a jeho rady, nevyslyší jejich nářek, nepotěší jejich srdce, jeho ruka se nepozdvihne k jejich ochraně, protože oni sami jsou daleko od jeho milosti, nedbají na jeho spravedlnost a právo, opovrhují pravdou Božího Slova, nezamilovali si Božího Syna a rouhají se Božímu Duchu. Ale modlitbu svých dětí vyslýchá. Modlitbu těch, kteří se v pokání a ve víře sklonili před Ježíšem a svými ústy vyznali, že je Pán, slyší a neváhá zasáhnout v jejich prospěch.

16. listopadu

Ten, kdo se plahočí, plahočí se pro sebe, popohánějí ho vlastní ústa. (Př 16,26)

Kdokoliv se lopotí a namáhá, kdo těžce pracuje, dělá pro sebe, aby se mohl najíst z výdělku práce svých rukou. Člověk byl stvořen k práci – měl pracovat ještě před pádem, v zahradě Edenu, kterou měl obdělávat a střežit. Práce dává člověku smysl, je jednou z věcí, v níž je člověk stvořený k Božímu obrazu, protože i Bůh pracuje bez ustání. A i když je práce kvůli pádu dotčena hříchem a prokletím, stále má své místo v životě člověka. Jindy velmi milosrdné Boží slovo říká, že kdo nechce pracovat, nemá jíst (2Te 3,10) – ať ho jeho ústa začnou pohánět, aby opustil svou lenost a pohodlnost a vrátil se k tomu, k čemu byl stvořen.

17. listopadu

Na tváři rozumného se zračí moudrost, ale oči hlupáka těkají po končinách země. (Př 17,24)

Rozumný má moudrost přímo před svýma očima, takže se doslova zrcadlí na jeho tváři. Je schopen ji nejenom vidět, ale také se podle ní zařídit, uvést ji do praxe. Hlupák vzhlíží daleko k obzorům, jestli se tam někde moudrost neobjeví, těká očima sem a tam, snaží dosáhnout moudrosti mnoha aktivitami, místo aby se zastavil a ztišil se před Pánem. Moudrost začíná u bázně, což znamená zastavit se a pohlédnout k Pánu, pokořit se před ním, padnout do prachu země, sklonit svou tvář, aby ji mohl pozvednout on sám a prozářit ji svou láskou, pravdou, milosrdenstvím a spravedlností. Moudrost není daleko – stačí volat k Pánu a on ji rád ochotně dá každému, kdo ho prosí s důvěrou a bez pochybování.

18. listopadu

V moci jazyka je život i smrt, kdo ho rád používá, nají se jeho plodů. (Př 18,21)

Hle, jak mocný nástroj nám Bůh svěřil! Svěřil ho všem lidem a každý z něj může mít užitek nebo ho může naopak používat ke zkáze své i druhých. Varování Písma zní: „Nezaplétej se tedy s mluvkou!“ (Př 20,19). Dobré slovo hojí rány, ale zlá nebo zákeřná slova nejenom, že ubližují, ale mohou dokonce přinést i smrt. Každý, kdo jazyk rád používá – a je jedno jestli dobře nebo špatně – bude jíst jeho plody, dopadnou na něj důsledky jeho slov: Požehnání nebo prokletí, život nebo smrt, láska nebo nenávist. Jazyk má schopnost prozradit moudrému, jak se věci mají, jak je na tom lidské srdce a čím vším přetéká. Jen srdce proměněné milostí Ježíše Krista přetéká dobrotou a jazyk pak přináší život.

19. listopadu

Lenoch sáhne rukou do mísy, ale k ústům už ji nevrátí. (Př 19,24)

Hloupost ochromuje člověka a vede ho k lenosti. Jeho hloupost se projevuje v jeho jednání, v jeho vůli. Jeho oči touží po tom, co je v míse, jeho chuťové buňky se na to skutečně těší, ale jeho hloupostí zchromlá vůle není schopná vrátit ruku z mísy zpátky k ústům. Vždycky dojde jenom na půl cesty. Nikdy nedojde až do cíle, nikdy nedokončí svěřený úkol – zdá se, že to je nad jeho síly. Vždycky se najde tolik důvodů, proč to není možné, vždycky je tolik lvů na ulicích (Př 22,13), že není možné vyjít ven a dojít do cíle. Lenost se neustále otáčí zpátky a hledá výmluvy, snaží se najít důvody proč to či ono nejde, proč není možné věci dokončit.

20. listopadu

Lidský duch je světlo od Hospodina; to propátrá všechny nejvnitřnější útroby. (Př 20,27)

Lidský duch, to je označení vnitřního člověka, živé duše, racionální vnitřní bytosti, která zahrnuje rozum, vůli i city a jejíž neoddělitelnou součástí je také svědomí. To je světlo, od Boha, to je nástroj Boží milosti, která jedná v člověku. Propátrá nejvnitřnější útroby – kam se nic jiného nedostane, do nejhlubšího, které Písmo nazývá srdcem, tam se dostane duch, který byl člověku daný. Lakmusovým papírkem svědomí zkoumá a rozlišuje, co je dobré a co je špatné, co je pravda a co je lež. Je světlem, které bloudící duši přivádí na cestu poznání Boha, které osvěcuje všechny zákruty a záhyby lidského smýšlení i jednání. Když Duch svatý toto světlo rozzáří, osvítí kříž Pána Ježíše Krista a vyvede hříšníka z hlubin stínu smrti.

21. listopadu

Žádná moudrost, žádná rozumnost, žádný úradek nic nesvedou proti Hospodinu. (Př 21,30)

Bůh je vládce, stvořitel, majitel, Pán! Je svrchovaný, takže jemu patří všechna vláda i moc. Bůh jedná podle toho, jak on sám chce. Není nikdo, kdo by mu mohl radit v tom, co má dělat, nebo jak to má dělat. Žádný anděl ani žádný člověk nemůže změnit to, co se Bůh rozhodl udělat. Žádná moudrost není tak vysoká, že by se jí Bůh musel řídit. Žádný názor není tak dobrý, že by na něj Bůh musel brát ohled. Žádná rada není tak hluboká, že by se k ní Bůh musel sklonit. Jenom jeho úradek obstojí. Plány svévolníků maří, jejich rady jsou mu k smíchu, jejich vzdor proti němu neobstojí. Není nikdo, kdo by se mohl stát rádcem Všemohoucího.

22. listopadu

Nepřátel se s hněvivým člověkem a s mužem vznětlivým se nestýkej, ať se nepřizpůsobíš jeho stezkám a nenastražíš léčku své duši. (Př 22,24–25)

Hle, jak snadno může člověk ohrozit svou vlastní duši! Stačí se jen přátelit s výbušným člověkem, stačí následovat jeho kroky, dívat se na jeho jednání, jak vybuchuje, jak se hněvá, jak ho sebemenší drobnost dokáže rozpálit do běla. Hřích je velmi nakažlivý a společenství s hříšníkem vede k přizpůsobení se jeho cestám a vůbec nezáleží na tom, zda je to hněv nebo něco jiného, hříchy jazyka (pomluvy, rozpory, rozkoly), hříchy srdce (závist, hrabivost, zlá touha) nebo hříchy těla (smilstvo, krádež nebo zloba). Tak snadno se necháme zlákat hříšným smýšlením, mluvením i jednáním. Proto se musíme přimknout k Pánu Ježíši Kristu, udělat z něj svého nejlepšího přítele a přizpůsobovat se jeho stezkám. Jen tak zachráníme svou duši.

23. listopadu

Otec spravedlivého velice jásá, zplodil moudrého a raduje se z něho. Ať se raduje tvůj otec i tvá matka, tvoje rodička ať jásá. (Př 23,24–25)

Každý otec i každá matka musí zbystřit, když čtou tato slova. Každý rodič se chce radovat ze svého dítěte a obvykle mu jeho dítě přináší mnoho radosti. Ale skutečně jásat může jen tehdy, když vidí své dítě ospravedlněné Boží milostí skrze víru v Pána Ježíše Krista, když je svědkem života ve spravedlnosti a pravdě. To je důkaz skutečné bázně před Bohem a ruku v ruce s ní jdoucí moudrosti. A je zodpovědností rodičů vést své děti do Božího slova, a svým vlastním životem jim vykreslovat před očima Pána Ježíše, jeho lásku, jeho milosrdenství i jeho spravedlnost a pravdu. On sám žil jako poslušný syn svého nebeského Otce a všechno dělal k jeho radosti a slávě.

24. listopadu

Zajisti své dílo venku, starej se o ně na svém poli a potom si postavíš i dům. (Př 24,27)

Tady začíná úvod do Boží ekonomie. Začni tím, co tě živí, nezačínej tím, co si budeš užívat. To je praktická rada Boží moudrosti. Nezačínej spotřebou, ale investuj do rozvoje. Ve výsledku to velmi jednoduše shrnuje Pán Ježíš Kristus, když říká, že člověk si nejdřív musí spočítat náklad a teprve potom by se měl rozhodovat, jestli se dá do stavby, do války nebo bude následovat Pána. Nejdřív je potřeba mít z čeho stavět, a teprve potom začít stavět. Opačný přístup vede ke zkáze, jakkoliv je to trend minimálně dnešní doby. Moudrý muž je dobrý manžel a dobrý správce všeho, co mu Bůh svěřil. Nejprve zajistí své vlastní dílo, aby měl z čeho žít, o měl se o co dělit s potřebnými.

25. listopadu

Není dobré jíst příliš mnoho medu a není slavné zkoumat slávu druhých. (Př 25,27)

Med je dobrý a Boží slovo ho doporučuje podobně jako moudrost. Ale na rozdíl od moudrosti, medem se dá přesytit a dokonce není ani dobré, ho jíst příliš mnoho. Právě tak není dobré zkoumat slávu – a zde nakonec nezáleží na tom, zda se jedná o slávu vlastní (jak to říkají některé překlady) nebo jde o slávu druhých. Snaha odhalovat, na čem skutečně stojí sláva druhých, stejně snaha o vlastní slávu nebo o její rozpitvání – to všechno vede nakonec na stejné místo, jako když se někdo přejídá medu: Pohled na něj nebude krásný a on sám bude slabý a nemohoucí. Jenom Bůh sám může člověka povýšit do slávy a dělá to jen tehdy, když člověk nade vše povýší slávu Boží.

26. listopadu

Řeči klevetníkovy jsou jak pamlsky, sestoupí až do nejvnitřnějších útrob. (Př 26,22)

Jedno z nemnoha přísloví, které Bohu stálo za to, aby nám ho dal hned dvakrát (viz také Př 18,8). Proč je to tak důležité? Co sestoupí do nejvnitřnějších útrob, toho se dá už jenom obtížně zbavit, ať již v tom fyzickém natož v tom duchovním slova smyslu. Boží slovo nabízí jenom jeden způsob, jak vyčistit nejvnitřnější útroby – a to jsou rány (Př 20,30). Řeči klevetníků je možné dostat z nitra toho, kdo se jimi nasytil, jen mocí přísné Boží výchovy. Oč radostnější je naplnit nitro pravdou Božího slova a láskou k Božímu synu. To není jako pamlsek, ale je to vydatný a hutný pokrm, který sytí duši, dává růst víře, posiluje ve spravedlnosti, dodává odvahu a naplňuje člověka radostí a pokojem.

27. listopadu

Kdybys pošetilce roztloukl v hmoždíři na padrť tloukem, pošetilost z něho nedostaneš. (Př 27,22)

Celá kniha Přísloví je jedním velkým varováním před hloupostí. A jakkoliv barvitě popisuje hlupáky a uvádí celou řadu příkladů hlouposti, přesto je nakonec možné hloupost charakterizovat nejlépe tím, že se jedná o nedostatek moudrosti. Je to označení nedostatku jiné, velmi zásadní a důležité kvality. Hloupost nemá své pozitivní vyjádření, nedá se nalézt, a i když může být v jednom člověku skutečně koncentrovaná, přesto ji nelze uchopit, natož ji z hlupáka vytlouct. Jediným lékem na ni je bázeň před Hospodinem, která je počátkem moudrosti. Znamená to pokořit se před Pánem Ježíšem Kristem, v němž jsou skryty všechny poklady moudrosti, začít kopat poklady, které jsou skryté v jeho Slově, v Bibli a podle Písma také jednat. Jiná medicína neexistuje!

28. listopadu

Kdo spoléhá na svůj rozum, je hlupák, ale kdo žije moudře, unikne zlému. (Př 28,26)

Pro mnohé to možná bude překvapením, ale moudrost není záležitostí lidského rozumu. Jedním dechem ovšem musíme dodat, že bez rozumu se moudrost neobejde. Spolehnout se na rozum, znamená spolehnout se na tělo, ale používat rozum jako nástroj k poznání Svatého znamená učit se moudrosti a žít v bázni před Pánem. Kdo žije moudře, má rozpoznání a dokáže rozlišovat, umí rozpoznat léčku pokušení a dokáže uniknout nástrahám hříchu. Jde po přímé cestě poznání Boha a jeho srdce je cele zaměřeno na Pána Ježíše Krista. Jde po úzké cestě následování, vchází těsnou branou, žije životem zapírání sebe sama nesením Kristova kříže. Tohle je jediná cesta, jak může člověk uniknout zlému, uniknout zkáze a věčné záhubě, do níž žene svět jeho zvrácená touha.

29. listopadu

Mnozí usilují naklonit si vladaře, ale soudcem všech je Hospodin. (Př 29,26)

Je to tak lákavé ocitnout v záři toho, kdo stojí v čele, a nezáleží na tom, zda se jedná o zemi, a tedy o vladaře, nebo o kohokoliv jiného, komu byla svěřená nějaká moc či autorita, ať už ve světě nebo v církvi. Často se tato snaha vyznačuje pochlebováním (Př 19,5) nebo dokonce nějakou formou úplatku. Ale jedná se jenom o pokřivenou touhu lidského srdce dostat se na výsluní, ohřívat se v přízni někoho jiného. Boží slovo nás varuje před takovými věcmi. Bůh bude zkoumat nejenom činy člověka, ale i každou pohnutku jeho srdce. On je Pán pánů a Král králů, je vládcem všeho stvoření, je Stvořitelem a hybatelem všeho. Proto je mnohem lepší hledat jeho přízeň než přízeň člověka.

30. listopadu

Jsi bloud, vynášíš-li se; máš-li nějaký záměr, ruku na ústa! (Př 30,32)

Hlupák, pošetilec nebo bloud je člověk, který se vynáší, který se chvástá tím, co ještě není, tím, co má v plánu, co si myslí, že by mohl udělat. Chvástá se tím, jako by to už bylo hotové, ale zatím je to jenom jeho záměr, jeho plán, jeho sen – tedy nic skutečného, nic opravdového. Jestli máš opravdu nějaký záměr, ruku na ústa – svěř to věrným rádcům, v jejichž slovech najdeš moudrost, ale nerozhlašuj to jako hlupák, jinak tvá slova přijdou vniveč – budou uznána za prázdná a falešná, pokud tvé záměry selžou a tvé plány nebudou v souladu s plány Nejvyššího. Jenom záměry Hospodinovy obstojí, proto se musíme dotazovat na jeho vůli a podle ní připravovat své plány k jeho slávě.

Prosinec

1. prosince

Ale kdo mě poslouchá, v bezpečí bude bydlet a žít klidně, beze strachu z něčeho zlého.“ (Př 1,33)

Slova Boží moudrosti, jak jí viděl král Šalomoun, jsou zjevným zaslíbením novozákonního ujištění, které je v Pánu Ježíši Kristu. Žít s Boží moudrostí, poslouchat ji a podřizovat se jí znamená totéž, co být v Kristu a milovat ho. Davidův syn, miláček Hospodinův (2S 12,25), tady svědčí o tom zaslíbeném Synu Davida, Synu Božím, Miláčkovi Božím, Pánu Ježíši Kristu. Nikoho z těch, kdo k němu přijde, nevyžene ven. Pokud jste v Kristu, jste v bezpečí. I kdyby kolem vás zuřila ta nejhorší bouře, budete žít klidně a beze strachu z něčeho zlého, protože víte, kdo vás vykoupil. V Kristu máme pokoj s Bohem, dokonalé bezpečí, jistotu i všechnu moudrost. Proto pojďte k němu a žijte ve víře v něj.

2. prosince

Neboť zemi budou obývat přímí a zůstanou v ní bezúhonní. Ale svévolníci budou ze země vyťati, věrolomní budou z ní vyrváni. (Př 2,21–22)

Je tady zjevný úděl dvou skupin lidí: ti, kdo žijí bezúhonně, dojdou života a budou obývat zemi, ale svévolníci, budou ze země vyťati, doslova z ní budou vyrváni. Budou smeteni Božím soudem a nezbyde po nich nic. Cesta přímých vede k životu, protože to je cesta darované moudrosti, darované spravedlnosti, darované svatosti, ale cesta svévolníků vede ke smrti. Pán Ježíš Kristus o tom mluví ještě jiným způsobem: „Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá“ (Mt 7,13–14). Vejdi úzkou branou, abys obýval zemi. Nechoď po široké cestě, abys nebyl ze země vyťat!

3. prosince

Hospodinovo prokletí spočívá na domě svévolníka, jeho požehnání na obydlí spravedlivých. (Př 3,33)

Nejenom, že Bůh volá svůj lid k rozlišování, také on sám rozlišuje. Nikdy neodsoudí spravedlivého společně se svévolníkem, jak se přesvědčil Abraham, když licitoval s Bohem ohledně Sodomy, resp. Lota (Gn 18). Bůh rozlišuje mezi spravedlivým a svévolníkem. Svévolník vždycky směřuje k záhubě, navzdory tomu, že se mu v tomto světě může dařit dobře, podobně jako boháčovi z Lukáše 16. Ale spravedliví budou zářit jako hvězdy (Da 12,3; Fp 2,15), budou zakoušet Boží blízkost a Boží požehnání, i když možná budou procházet soužením, budou pronásledováni, vydáváni soudům, nebo dokonce zabíjeni. Bůh sám je jejich potěšením, jejich jistotou a požehnáním. V něm mají všechno, co potřebují a co by si mohli přát. Zde na zemi jsou jenom hosté!

4. prosince

Odvracej svá ústa od falše a od svých rtů vzdal neupřímnost. (Př 4,24)

Šalomoun vyzývá svého syna, aby střežil své rty, aby dával pozor na své srdce, protože to je skutečným zdrojem toho, co vychází z úst člověka. Varuj se falše, nebuď pokrytec a lhář, který by něco jiného říkal a něco jiného dělal, který by se v nějakých situacích zachoval jako falešník, jako člověk, který má pro každou situaci jinou tvář. Vzdal od svých rtů neupřímnost, pokřivení, nepravdu, se kterou jde ruku v ruce neláska. Bůh nenávidí faleš, pokřivenost a pokrytectví a nezáleží na tom, zda se jedná o závaží na trhu nebo srdce a úlisné rty v kruhu přátel. Pokaždé se jedná o lež, která jasným důkazem Božího soudu nad těmi, kteří odporují pravdě, kteří se nechtějí sklonit před Pánem!

5. prosince

Nedbal na napomenutí, proto zemře; bloudí pro svou velkou pošetilost. (Př 5,23)

Hlupák! Viděl červenou na semaforu, přesto jel dál – zemře pro svou velkou pošetilost. Boží slovo je ohledně hlupáků velmi jasné, ostré a nekompromisní. Nedbal na napomenutí, proto zemře. Dělal, že nevidí a neslyší, proto ho jeho cesta zavede do druhé smrti v ohnivém jezeře – a je to cele jeho rozhodnutí, jeho vůle a jeho zodpovědnost. Nebloudí kvůli tomu, že by ho někdo svedl, ale kvůli své hlouposti. Není to žádný chudák, který by nevěděl, co dělá, ale je to člověk, který si sám vyhledal učitele, kteří lechtají jeho uši, rád je poslouchá a následuje – a proto bloudí. A jestli nebude činit pokání a hledat moudrost Boží v bázni před Hospodinem, jeho hloupost ho dovede k smrti.

6. prosince

Kdo s ženou cizoloží, nemá rozum, k vlastní zkáze to činí. (Př 6,32)

Cizoložník nemá rozum. Je horší než zloděj, o němž se mluví v předchozích verších, protože krade ženu svého bližního, ale nedělá to proto, že by měl hlad, nýbrž jen kvůli žádosti svého zvráceného srdce. Ničí svou vlastní duši i svůj život, převrací své svědomí a dopouští se mnoha dalších hříchů. Podle Mojžíšova zákona měl takový člověk zemřít (Lv 20,10), propadl smrti a neměl místo uprostřed společenství Božího lidu. Podobně každý, kdo není věrný Boží moudrosti, ale oddá se hlouposti jako cizoložné ženě, ničí své tělo i svou duši. Jedná jako ten, kdo je bez rozumu, vzpírá se pravdě a ukájí žádosti svého zvráceného srdce. Hledá učitele, kteří budou lechtat jeho uši, místo toho, aby se postavil na pravdu evangelia.

7. prosince

Její dům – toť cesty do podsvětí, vedoucí do komor smrti. (Př 7,27)

Kdokoliv by se chtěl zabydlet v domě cizoložné ženy, směřuje rychle do podsvětí – i ti nejzdatnější byli od ní zavražděni (Př 7,26). Právě tak je tomu s každým, kdo nachází útočiště u paní Hlouposti, v její náruči, v jejím domě. I ona láká jako cizoložná žena, zve ke lhostejné bezstarostnosti, k zaslepené lenosti, k naivnímu spoléhání se, k hostině na pokoutném chlebu a sladké kradené vodě (Př 9,17) – tím vším jsou naplněné její komory, ale jsou to komory smrti. Udržovat vztah s hloupostí je stejné, jako mít poměr s cizoložnou ženou. Jenom bázeň před Hospodinem může člověka odvrátit od takových vztahů, protože pomáhá uniknout léčkám smrti (Př 14,27), odvrací od zlého (Př 16,6) a vede k životu (Př 19,23).

8. prosince

Kdo hřeší proti mně, činí násilí své duši; všichni, kdo mě nenávidí, milují smrt. (Př 8,36)

Boží moudrost přináší svá varování. Moudrost je možné buď milovat, nebo nenávidět – je to úplně stejné, jako s Pánem Ježíšem Kristem, který se nám stal touto Boží moudrostí a jehož i v knize Přísloví můžeme rozpoznat v postavě Moudrosti (Př 8). Není žádná střední cesta – lhostejnost nebo netečnost vůči moudrosti znamená provinění se vůči ní, je to její odmítnutí a nejmírnější podoba nenávisti. Být lhostejný vůči Boží moudrosti znamená ignorovat toho, kdo ji dává, pohrdat jejím zdrojem, jímž je dobrotivý a laskavý Bůh. Takový člověk se dopouští násilí na své vlastní duši, které se mnohdy projevuje i na těle, takový člověk ve skutečnosti miluje Božího nepřítele, jímž je smrt, a to bez ohledu na to, co o tom sám říká.

9. prosince

Ale on neví, že je tam říše stínů a že v hlubinách podsvětí jsou ti, jež pozvala. (Př 9,18)

Hloupost přivede člověka do podsvětí. Kdo zareaguje na její pozvání, skončí v jámě, a nakonec v ohnivém jezeře. Člověk, který následuje hloupost, neví … Neví, kam jde, co je jeho cílem, neví, proč by se měl starat o takové věci, neřeší je a ani nechce. Hloupost něco nabízí a není to sebezapření, není to nesení kříže, není to poslušnost a poddanost, ale jsou to velké sliby, velká slova, ovšem bez obsahu. Hloupost nikdy neřekne, kde končí její cesta, ale Boží slovo nám to jasně odhaluje – hlubiny podsvětí, druhá smrt. Hloupost je hřích, který se staví proti poznání Pána Ježíše Krista. On je naší moudrostí, za ním musíme spěchat. Kdo odmítá moudrost, odmítá Krista, odmítá spasení v jeho jménu.

10. prosince

Rty spravedlivého vědí, v čem má Bůh zalíbení, kdežto ústa svévolníků znají jen proradnost. (Př 10,32)

Srdce svévolníků je proradné a podlé, nejsou přímí, upřímní ani čestní. A právě tak vypadá jejich mluva – znají jen proradnost, lež, klam, jsou záludní jako cizoložná žena. Ale zatímco do srdce vidí jenom Bůh, ovoce úst dříve či později ukáže, jaké srdce doopravdy je. I svévolník může mluvit přívětivě a zakrýt svou nenávist (Př 26,25–26), ale ve shromáždění bude jeho zloba odhalena, ukáže se, kým doopravdy je. Spravedliví však znají Boha. Jejich srdce bylo očištěno milostí skrze víru v Pána Ježíše Krista. Setkali se s Boží svatostí a byli přemoženi Boží dobrotou. Poznali, v čem má Bůh, který je světlo, zalíbení. A tak se mohou radostně sytit ovocem svých úst, které je k Boží chvále a k požehnání ostatních lidí.

11. prosince

Ovoce spravedlivého je jako strom života, a kdo se ujímá duší, je moudrý. (Př 11,30)

Moudrost se v životě člověka projevuje jak v slovech, tak v činech. Moudrost začíná u bázně před Hospodinem, tedy u ospravedlnění z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista, vede k proměně srdce a k nápravě mluvení. Srdce moudrého vynáší jen to nejlepší, jeho slova jsou balzámem na duši zkroušeného a přinášejí užitek, který přesahuje tento svět a vede až na věčnost. Ze srdce ospravedlněného se vylévá láska k Pánu, která se přetavuje do evangelia zvěstovaného ztraceným duším. Takto se naplňuje Boží vůle zvěstování evangelia všemu stvoření, což se stává lahodným pokrmem pro každého dělníka na Boží vinici. Jeden rozsévá, druhý zalévá a další žne a přináší úrodu, které Bůh dal vzrůst, do Boží sýpky.

12. prosince

Na stezce spravedlnosti je život, tato cesta nesměřuje k smrti. (Př 12,28)

Je jenom jedna cesta, na které je život, a to je cesta dokonalé spravedlnosti. Je to jediná cesta, která nesměřuje ke smrti. Všechny ostatní cesty splývají v jedinou širokou cestu, která vede skrze prostornou bránu přímo do záhuby. Pouze jediná cesta vede k Otci – a tou cestou je sám Pán Ježíš Kristus. Nikdo nepřichází k Otci než skrze něj (J 14,6). To je exkluzivní učení Ježíše samotného, které vylučuje všechny ostatní cesty, všechny ostatní způsoby, jak se dostat k Otci, jak získat věčný život. Jenom Ježíš sám je dokonalou spravedlností a cestou k životu. Proto hříšníci musí přijít k němu, činit pokání a vzývat jeho jméno, aby byli zachráněni, oblečeni do jeho spravedlnosti a jako synové přivedeni k Otci.

13. prosince

Hříšníky stíhá zlo, kdežto spravedlivým je odplatou dobro. (Př 13,21)

Cokoliv člověk zasívá, to také sklidí (Ga 6,7). Kdo žije hříšně, rozsévá zlo, proto zlo sklidí – dříve nebo později, nejpozději až Bůh bude soudit zemi při příchodu Pána Ježíše Krista, obvykle už nyní, v tomto čase. Tím zlem bude z hlediska daného hříšníka věčné odsouzení do ohnivého jezera. Ale z pohledu spravedlivého to bude jenom dobro a nic jiného, protože dojde k odstranění zla a jeho zavržení. Spravedlivým je odplatou dobro – jednají podle práva a spravedlnosti, tedy dobře a k Boží slávě, proto přijmou mnoho dobrého už nyní, v tomto světě, pokud ovšem nežijí v naprosto bezbožné a převrácené společnosti. Na konci věků je Bůh odmění korunou slávy a vavřínem spravedlnosti, budou oslaveni a proměněni do podoby Pána Ježíše Krista.

14. prosince

Král má zalíbení v prozíravém služebníku, kdežto jeho prchlivost dolehne na toho, kdo jedná ostudně. (Př 14,35)

Bůh ustanovil krále (vládce – v monarchii, demokracii i tyranii), aby chránil spravedlnost právo, aby trestal zlo a odměňoval dobro. Není to vládce, kdo určuje, co je dobré a zlé, ale dělá to Hospodin sám ve svém Slově, v Bibli. Vládce „jenom“ žije pod tímto standardem. Proto má zalíbení v prozíravém služebníkovi, proto se bude obklopovat moudrými a nikoliv svévolníky. Svévolný vladař takové porozumění nemá. Bude obklopen svévolníky a jeho zaslepená prchlivost bude doléhat na dobré i zlé  protože bude chtít být jako Bůh a sám určovat, co je dobré a zlé, co je ostudné a hodné chvály. Spravedlivý vládce nemusí být zbožný ani věřící, ale bude stanovovat to, co je ostudné podle Božího standardu na základě pravdy Božího slova.

15. prosince

Bázeň před Hospodinem napomíná k moudrosti, slávu předchází pokora. (Př 15,33)

Všechno v životě závisí na tom, aby se člověk bál Boha a zachovával jeho přikázání, protože všechno lidské dílo postaví Bůh před soud (Kaz 12,13–14). Bát se Boha je počátek moudrosti. Bát se Boha znamená porozumět tomu, kdo Bůh doopravdy je. Bázeň před Bohem vede ke svatosti a k odmítnutí hříchu, k oddělení se od zlého a k zakoušení pokoje. Bez bázně před Pánem nemůže být žádná moudrost, žádné poznání, žádná svatost ani žádná láska. Jenom v bázni před Hospodinem začíná skutečné uctívání, které je v Duchu a v pravdě, které vyvyšuje Božího syna, Pána Ježíše Krista, a učí člověka pokořit se před ním, vyznávat jeho jméno, zapírat sebe sama a oslavovat ho.

16. prosince

Los se vytahuje ze záňadří, ale každé rozhodnutí je od Hospodina. (Př 16,33)

Bůh je svrchovaný vládce – on řídí všechny okolnosti lidských životů, všechno dění v celém stvoření, naklání srdce králů, kam se mu zlíbí, určuje počet hvězd a ve své moudrosti a prozřetelnosti stojí za každým lidským rozhodnutím. Člověk rozhoduje podle své vůle a nese následky svých rozhodnutí, ale Bůh je ten, kdo naklání lidská srdce i lidskou vůli. V případě rozhodování mezi dvěma nebo více srovnatelnými možnostmi, může být překvapivě los dobrou a spravedlivou volbou, jak to jistě viděli i apoštolové, když vybírali náhradníka do počtu dvanácti místo zrádce Jidáše. Bůh vedl jejich kroky a ze dvou stejně kvalifikovaných bratrů vybral toho, kterého chtěl mít mezi Dvanácti. Boží rozhodnutí je vždy to nejlepší, nejmoudřejší a je naprosto spravedlivé.

17. prosince

Pokutovat spravedlivého není dobré, natož urozené bít pro přímost. (Př 17,26)

Moudrost jde vždycky ruku v ruce s přímostí, právem, pravdou a spravedlností. Moudrost od Boha je vždycky dobrá, zatímco každá nespravedlnost, bezpráví nebo křivda je zlá. Trestat  někoho za to, co je správné, pravdivé nebo přímé znamená převracet právo a dopouštět se svévole – bez ohledu na to, kdo takto jedná. Kdo takové věci činí, dělá to z pozice síly a moci, která mu buď byla svěřena Bohem, tedy zákonným způsobem nebo si ji sám uzurpoval násilím – v obou případech se bude Bohu zodpovídat a kdykoliv může očekávat, že Bůh se staví proti pyšným a pokořuje svévolníky. Bůh je ochráncem bezbranných, sirotků a vdov, všech, kdo jsou vydáni někomu napospas. Když u něho lidé hledají útočiště, ochraňuje, zachraňuje, vysvobozuje!

18. prosince

Přátelit se s kdekým je ke škodě; kdo však miluje, přilne víc než bratr. (Př 18,24)

Přátelství je a musí být vždy oboustranná záležitost. Je sice možné se přátelit s kdekým, ale není to k užitku, protože to není skutečné přátelství. Je to jen snaha naklonit si kdekoho a z nějakého důvodu s ním být zadobře. Ale skutečné přátelství je něco úplně jiného! Opravdový přítel miluje – je to láska, která se vydává tomu druhému s důvěrou, že nebude zklamaná, že nebude zrazená, že ten druhý je skutečným přítelem. Přítel přilne víc než bratr a je sladší než chtění vlastní duše (Př 27,9). Miluje čistou láskou, která raději položí za toho druhého svůj život, než aby mu uškodila. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele – Ježíš ho za nás položil.

19. prosince

Přestaneš-li, synu, poslouchat kárání, od výroků poznání zbloudíš. (Př 19,27)

Pohleďte, jak jednoduchá je cesta hlouposti, a jak je snadná. Stačí přestat, nedělat nic, nedělat to, co by člověk dělat měl. K tomu není zapotřebí žádná námaha, žádné sebezapření, není třeba kopat nějak hluboko a hledat skryté poklady – jediné, co je zapotřebí, je vypnout uši, přestat poslouchat kárání, nevšímat si napomínání a rad. Je to tak lákavě pohodlné pokušení. Napomínání je cestou k poznání, je to způsob, jak si osvojit moudrost, spravedlnost, právo i přímost. Bez poznání nemůže být nikdo dobrý ani moudrý, bez poznání není možné následovat Pána Ježíše Krista. Bez naslouchání nakonec nemůže být ani žádná víra, protože víra je ze slyšení (Ř 10,17) a kdo odmítá slyšet, je odsouzen k bloudění.

20. prosince

Jizvy a modřiny vydrhnou špatnost a rány pročistí nejvnitřnější útroby. (Př 20,30)

Špatnosti ani zkažených útrob, zkaženého nitra se nelze jen tak lehce zbavit. Když se pošetilost a zlo usídlí v nitru člověka, cesta k uzdravení je pomalá a bolestivá – doprovázejí ji rány a zůstávají po ní jizvy a modřiny. Není jiná cesta. Ale dokonce to ani není jistá cesta, protože Šalomoun také říká, že z některých pošetilců nelze hloupost dostat, i kdyby se rozdrtili v hmoždíři tloukem na padrť (Př 27,22)! Často i Boží dítě musí projít touto bolestivou Boží výchovou, aby z jeho nitra bylo odstraněno to, co tam nepatří. Proto se učíme žít v bázni před Bohem, která nás odvrací od zlého a vede nás hluboko do Božího slova, které proměňuje naši mysl a zaměřuje nás na Pána Ježíše Krista.

21. prosince

Kůň je strojen pro den boje, ale vítězství je u Hospodina. (Př 21,31)

Lidská zodpovědnost a Boží svrchovanost v jednom verši. Člověk strojí koně do boje, ale sebelépe vystrojený válečný kůň nemůže zajistit vítězství – to je jenom u Hospodina. Má tedy vůbec nějaký smysl strojit koně? Samozřejmě! Není-li kůň připravený do bitvy, jak by v ní mohl obstát? Žádnému opovážlivci, lehkomyslnému člověku nebo dokonce lenochovi Bůh nikdy nebude žehnat a nepovede ho k vítězství. Je správné a moudré, aby člověk udělal všechno, co je v jeho silách k tomu, aby dosáhl svého cíle. A je naprosto nezbytné, aby všechny své cíle vložil do Božích rukou, protože jenom Bůh může zajistit vítězství, jenom Bůh může učinit, aby lidské plány došly svého naplnění. Bůh dokončí zápas těch, kteří k němu volají (Ž 57,3).

22. prosince

Viděls muže, který je zběhlý v svém díle? Před králi bude stávat; nebude stávat před bezvýznamnými. (Př 22,29)

Moudrost není jenom o rozpoznání pravdy a lži, ale je to aplikace tohoto duchovního rozlišování do každodenního praktického života. Moudrost se ukáže na díle rukou, na praktických věcech, na tom, zda jen někdo zběhlý ve svém díle. Kdo věci odbývá nebo je povrchní či lhostejný, prokazuje svou pošetilost. Kdo jde do hloubky a rozumí svému dílu – v praktické i duchovní rovině, je zjevně moudrý. Takový člověk nebude stávat před hlupáky ani před těmi, kteří by jeho dílo znevažovali, ale Bůh ho postaví před zbožné vládce, kteří ocení dobré dílo lidských rukou, rozpoznají spravedlivý soud a moudrou radu. Svévolník takových věcí není schopen. Je pokřivený svým hříchem, je daleko od spravedlnosti, práva i moudrosti.

23. prosince

Můj synu, dej mi své srdce, ať si tvé oči oblíbí mé cesty. (Př 23,26)

Jak si člověk může oblíbit cesty Páně? Šalomoun to (neúspěšně) učil svého syna. A začínal srdcem. Ta výzva je jak výzvou otcovou, tak výzvou Boží. Dát srdce svému zbožnému otci a nechat se vést jeho dobrými radami je samo o sobě darem a požehnáním od Hospodina. Dát své srdce Bohu a nechat se vést jeho moudrostí znamená vstoupit na cestu nového života, na cestu lásky, radosti a pokoje. Srdce, které je poslušné, otevírá oči, takže člověk vidí, co dříve neviděl – před ním se otevírají cesty, které tam nikdy dříve nebyly a najednou má sílu i touhu vstoupit na úzkou cestu následování Pána Ježíše Krista a jít za ním. Dej Bohu své srdce, otevře tvé oči a napřímí tvé stezky!

24. prosince

Trochu si pospíš, trochu zdřímneš, trochu složíš ruce v klín a poležíš si a tvá chudoba přijde jak pobuda a tvá nouze jako ozbrojenec. (Př 24,33–34)

Jak málo stačí! Jen trochu … Není potřeba dělat veliké věci, dopouštět se velikých hříchů, které vypadají, jako kdyby se jich nikdo jiný nemohl dopustit. Stačí jen málo! Maličko spánku, maličko pohodlí, maličko nerozlišování, maličko lenosti a pohodlnosti … hned je tu naše staré „já“! „Trochu“ – maličké slovo s mnoha dalekosáhlými důsledky. Lenost je tak lákavá a svůdná! Tak jednoduchá a uklidňující – stačí prostě nedělat nic! Stačí si „odpočinout“ od svého díla, odvrátit se od toho, co Bůh řekl, že mám dělat, stačí jen maličko si pospat, a hned jsou tu důsledky hrozivé jako ozbrojenec a nebezpečné jako pobuda – chudoba a nouze, které ničí jak fyzický tak duchovní život každého, kdo jim jen trochu otevře dveře.

25. prosince

Město se strženými hradbami je muž, který se neovládá. (Př 25,28)

Město bez hradeb bylo nechráněné město, otevřené pro kohokoliv. Jak nepřítel, tak podlý člověk se mohli nepozorovaně vloudit do takového města. Nejinak je na tom muž, který se neovládá. Je vydaný napospas všem žádostem a touhám, není schopen nijak vzdorovat zlu ani se bránit tomu, co by ho mohlo zničit. V životě křesťana patří sebeovládání k tomu, co v něm působí Duch svatý svou mocí a je protikladem k tělesnosti. Zemřeli jsme spolu s Kristem starému člověku a on sám v nás nyní žije svým životem. Svým Duchem svatým v nás pracuje tak, že jsme schopni vzdorovat hříchu, odmítnout ho a zvítězit nad ním. Stačí se spoléhat na Pána Ježíše Krista a hledat sílu v jeho veliké moci.

26. prosince

Stříbrná poleva na hliněném střepu jsou planoucí rty, ale zlé srdce. (Př 26,23)

Kdo by dával stříbrnou polevu na hliněný střep? Jedině ten, kdo chce bezcennou hlínu vydávat za kus ryzího stříbra. Kdo by skrýval zlé srdce za planoucí rty? Jedině hlupák, který si myslí, že smýšlení jeho srdce zůstane skryto! Srdce a ústa jsou spojené nádoby, a i když je možné nějaký čas svými ústy klamat, pravda nakonec vždycky vyjde najevo. Jenom když mlčí, může být hlupák nějakou dobu pokládán za moudrého (Př 17,28), dokonce se může na okamžik schovat za planoucí rty a silná slova, ale prázdnotu srdce nelze skrýt na dlouho. Prozradí ji ústa i život, slova i skutky. Čím srdce přetéká, to ústa mluví, špatný strom nemůže nést dobré ovoce a hořký pramen nevydá sladkou vodu.

27. prosince

Dobře si všímej, jak vypadá tvůj brav, starej se pečlivě o svá stáda. (Př 27,23)

Hle, jak praktické je Boží slovo! Jak důležité je, aby otec učil svého syna takovým „drobnostem“ jako je pozornost, všímavost, pečlivost v práci. Je to přesný opak lhostejnosti, která je vlastní hlupákům, a která je nakonec dovede do záhuby (Př 1,32). A jako ve všem v knize Přísloví, i tato slova můžeme a máme aplikovat nejenom v tom, co nám přináší živobytí, ale také v otázkách našeho duchovního života. Jak důležitá je přesnost při výkladu Božího slova, pečlivost při jeho studiu a pozornost při našem chození s Bohem! Nemůžeme si dovolit minout cíl a převracet Boží slovo, být lhostejní v tom, co po nás Bůh chce nebo dokonce kvůli své nepozornosti strkat hlavu do lví jámy a vystavovat se pokušením či hříchu.

28. prosince

Když se pozdvihují svévolníci, člověk se skrývá, když však mizí, rozhojní se spravedliví. (Př 28,28)

Jestliže ten, kdo stojí v nějaké autoritě, věnuje pozornost lži, pomluvám, křivému slovu nebo jakémukoliv bezpráví, potom ti, kdo ho následují, propadnou svévoli (Př 29,12). A z druhé strany viděno: Kdykoliv se pozdvihují svévolníci, znamená to úpadek práva, spravedlnosti a pravdy ve společnosti. Tehdy se lidé skrývají, protože platí jen právo silnějšího a „každý dělá to, co uzná za správné“ (Sd 21,25). Ale tam, kde se dostává ke slovu pravda, tam se ujímá vlády spravedlnost a právo, což znamená, že svévole a svévolníci spolu s ní, musí pryč. Tehdy rozkvétají spravedliví, člověk už se nemusí skrývat, „ano“ znamená „ano“ a „ne“ znamená „ne“, mezi lidmi je bázeň Boží a jméno Pána Ježíše Krista bývá ve veliké úctě (Sk 19,17).

29. prosince

Spravedlivým se hnusí podlý člověk, svévolníkovi se hnusí, kdo jde přímou cestou. (Př 29,27)

Jedno naše staré přísloví říká, že „vrána k vráně sedá“ -  to je přesná charakteristika Šalomounova textu. Spravedlivý bude jen těžko hledat něco chvályhodného na podlém člověku – není na něm ani v něm samotném nic, čeho je možné si vážit. Jeho nitro je převrácené, zkažené, je nečestný, nejedná na rovinu, ale vždycky sleduje ještě nějaké další zájmy. A totéž platí i z druhé strany – všechny cesty spravedlnosti se svévolníkovi zdají zlé a nepříjemné. Proto nechce mít nic společného s těmi, kdo jdou po úzké cestě následování Pána Ježíše Krista, a dokonce se jim takoví lidé hnusí. Přímá cesta pro ně není přitažlivá, mnohem raději jdou po cestě široké a pohodlné, která však vede přímo do záhuby.

30. prosince

Stloukáním smetany vznikne máslo, tlak na nos přivodí krvácení, tlak hněvu vyvolá spor. (Př 30,33)

Tlak vždycky vyvolá nějakou změnu. Může být pozitivní i negativní. Ze smetany vytvoří máslo, z uhlíku udělá diamant, z dobrého charakteru vytvoří zlatou nádobu v Hospodinově domě. Přirozené tlaky vyvolají přirozené věci, podobně jako tlak na nos vyvolá krvácení, zatímco negativní tlaky, jako je tlak hněvu, vyvolají negativní věci – v tomto případě spor. Bůh tvoří všechny tlaky a nás staví do jejich středu. Boží děti jsou těmito tlaky formovány do stále větší podoby Pána Ježíše Krista, ale ti, kdo Pána nenásledují, jsou uprostřed těchto tlakových zkoušek odhalováni jako lživí svědkové, kteří mají vnější podobu, formu zbožnosti, ale nemají její moc (2Tm 3,5). Bůh staví své děti do nejrůznějších tlaků, aby z nich vytvořil to nejkrásnější umělecké dílo – Kristovu nevěstu!

31. prosince

Dejte jí z ovoce jejích rukou, ať ji chválí v branách její činy! (Př 31,31)

Starý židovský komentář k tomuto verši říká, že se jedná o slova otce určená dětem na adresu jejich matky, jeho manželky, ženy popsané v předchozích verších. Takto by to nepochybně mělo být. Tou nejlepší ženou v knize Přísloví je ale paní Moudrost, která bude chválena svými dětmi a každým, kdo se jí oddá stejně věrně, jako své manželce. Moudrost se bude vždycky sytit ovocem svých rukou a její činy budou vždy hodné chvály. Ovšem ve světě, kde vládne paní Hloupost, kde se rozmáhají svévolníci a který celý leží ve zlém, nebude mít nikdy Moudrost na růžích ustláno. Proto jsou tato slova příkazem pro všechny, kdo se s moudrostí setkali, kdo vstoupili na cestu následování Pána Ježíše Krista.