Církev a stát (3): Cesta k oddělení: Američtí puritáni a independenti

• Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest. (Ř 13,1–7)

Nyní musíme pokračovat v našem historickém přehledu, protože, jak jsem se snažil ukázat, tyto historické události a myšlenky jsou pro nás důležité i dnes. Ať už se nám to líbí, nebo ne, jako křesťané jsme do nich zapojeni. Myslím, že jedním z největších hříchů, zejména evangelikálů, je říci: „Tohle mě nezajímá, nemám čas se tím otravovat. Dokud můžeme v naší místní církvi dál evangelizovat a mít společenství, proč bychom se tím měli zabývat?“

A odpověď na tuto otázku zní: Pokud máte pocit, že na tom nezáleží, brzy se ocitnete v římské církvi a pak se budete divit, jak jste se tam vůbec dostali. Odpověď bude znít, že to bylo kvůli vaší nevšímavosti, protože jste říkali, že vás tyto věci nezajímají. Ale jsou tu jiní, kteří se tomu věnují, kteří jsou v současné době velmi aktivní a kteří jednají ve prospěch církví. Proto je na místě, abychom si ve všech těchto otázkách udělali jasno.

A nejen to, chtěl bych navrhnout další velmi praktický důvod pro studium těchto otázek. Domnívám se, že zmatek ve vztahu mezi církví a státem byl a stále je jednou z největších překážek skutečné evangelizace, jak vám doufám ukážu. Historicky zjistíte, že například ve Velké Británii právě toto státně-církevní pojetí obecně bránilo opravdovému probuzení a úsilí nejvýznamnějších evangelistů, které Bůh dal křesťanské církvi. Je tedy velmi důležité, abychom pokračovali ve studiu této historie.

V tomto historickém přehledu se proto dále budu zabývat příběhem Otců poutníků a amerických kolonistů, a to pokud možno v chronologickém pořadí. Od samého počátku protestantské reformace, jak jsme již uvedli, byli v anglikánské církvi lidé, kteří nebyli spokojeni s tím, čeho bylo dosaženo. Měli pocit, že se reformace zastavila příliš brzy, že se sice vyřešily a napravily záležitosti učení, zejména učení o spáse, ale že se nepodařilo principy reformace dotáhnout do věcí obřadů, rituálů, správy církve atd. Tito muži se stali známými jako puritáni, protože se domnívali, že církev musí být skrz naskrz očištěna. Postupem času se pak rozdělili do různých skupin.[1]

Puritáni v Anglii byli stále více nespokojeni s alžbětinským zřízením a anglikánskou církví, ale když se ozvali, byli pronásledováni a vězněni, mnozí byli dokonce popraveni. Jiní dočasně uprchli do Holandska, kde byli přijati a získali azyl, a kde založili církve. Výsledkem tohoto pronásledování bylo, že otcové poutníci v roce 1620 na lodi Mayflower přepluli Atlantik.

Byl to obrovský nový kontinent, který v roce 1492 objevil Kolumbus. Zde se jim otevírala velká příležitost a tito puritáni měli pocit, že kdyby se jim podařilo odjet do Ameriky, mohli by začít nový život a svobodně uctívat Boha způsobem, který považovali za správný a biblický. Právě takový duch oživoval Otce poutníky. Opustili Evropu a vydali se do této nové země nejen proto, aby založili nový stát, ale především proto, aby se osvobodili od církevní tyranie, pod kterou trpěli v Anglii. To byl hlavní motiv, který je vedl k tomu, aby sebe, své ženy a děti vystavili náročné plavbě přes Atlantik a nevýslovným útrapám. A přesto, a to je něco téměř neuvěřitelného, když dorazili a začali v této kolonii nový život, postupně dosáhli stejné situace, před kterou utíkali: sami se stali náboženskými a církevními tyrany. Tento příběh je samozřejmě fascinující a nanejvýš důležitý. Existuje velmi dobrá kniha s názvem Pilgrims and Strangers [Poutníci a cizinci], která vám přiblíží celý jejich příběh stejně jako životopisy jednotlivých mužů.

A právě takovou legislativu, před jakou utekli, Otcové poutníci přijali. V Massachusetts, kde došlo k prvnímu osídlení, bylo volební právo, tedy právo volit a podílet se na vládě, omezeno pouze na členy církve.

Navíc stejně jako Kalvín a Knox očekávali, že stát bude uplatňovat církevní kázeň. Jinými slovy, byli naprosto netolerantní.

Mezi prvními osadníky byly velké osobnosti. Jedním z nich byl muž jménem John Cotton, který byl anglikánským vikářem v Bostonu v hrabství Lincolnshire. Právě on dal jméno Bostonu v Massachusetts. Byla to jeho kniha, která z významného doktora Johna Owena, možná nejlepšího intelektuála mezi všemi puritány, udělala independenta (tzn. zastánce nezávislé církve). Pokud si však přečtete životní příběh Johna Cottona, zjistíte, že pro něj bylo velmi bolestným procesem přestat být anglikánem v jeho porozumění církevní kázně a stát se skutečným independentem.

Tito muži již nebyli anglikáni, byli nezávislí na anglikánství, a přesto vnucovali svůj systém všem svým lidem. Jinými slovy je lze označit za poloseparatisty. Oddělili se od myšlenky státní církve, ale jen do určité míry. Stále věřili, že je povinností a věcí státu, soudců a vládnoucí moci, aby jménem církve uplatňovali kázeň.

Podobní lidé byli i v Anglii. Muž, z jehož sboru odešli Otcové poutníci do Ameriky, slavný John Robinson, pronesl velké kázání na rozloučenou, které se stalo známým. John Robinson, který měl sám v úmyslu odjet do Ameriky, ale nikdy se mu to nepodařilo, byl poloseparatistou, který věřil, že církve mají být odděleny od zavedené anglikánské církve, ale stejně tak byl přesvědčen, že stát by měl být využíván k prosazování církevní kázně. Nevěřil v úplné oddělení od etablované církve a občas se přizpůsoboval.

Dalším poloseparatistou byl muž jménem Henry Jacob. Byl prvním kazatelem první skutečné stálé kongregační církve v Británii, která byla založena v roce 1616 v Southwarku v jižním Londýně. Sám Jacob sice nezacházel do takových extrémů jako John Cotton, přesto však věřil v zapojení státu do uplatňování kázně.

Shrňme si tedy, že jsme se zabývali Kalvínovým učením a praxí v Ženevě a před ním u Zwingliho, podívali jsme se na presbyteriánský postoj, který byl samozřejmě přijat ve Skotsku a také v reformovaných církvích na kontinentu, a nyní jsme se seznámili s postojem amerických kolonistů. Ti jsou obzvláště zajímaví, protože měli možnost, víceméně, dělat si, co chtěli – samozřejmě, že stále podléhali anglické vládě, nebyli ničím jiným než kolonií a půdu jim přidělila anglická vláda a král – ale tuto možnost měli. Přesto zůstávali i nadále poloseparatisty a vcelku se v celé této záležitosti řídili učením Belgického a Westminsterského vyznání víry.

Nyní se však věnujme druhé skupině, kterou bych zařadil pod pojem „představa svobodné církve“. To je velmi dobrý nadpis, protože se zabýváme otázkou spojení mezi církví a státem a samotný termín „svobodná církev“ vyjadřuje základní postoj. Jedná se o církev, která je zcela nezávislá na státu.

Dějiny svobodné církve jsou spojeny s lidmi známými jako „separatisté“, kteří se poprvé objevili v 80. letech 15. století za vlády královny Alžběty. Viděli jsme, jak se presbyteriáni kolem roku 1570 oddělili od puritánů díky učení a kázání profesora teologie v Cambridgi Thomase Cartwrighta [viz kapitola 7]. Objevila se zde však ještě jedna nová skupina, která se rovněž ohradila proti presbyteriánskému postoji. Protože zastávali názor, že mezi státem a církví by nemělo být vůbec žádné spojení, nazývají se tito lidé separatisté.

Je zde mnoho jmen a já se krátce podívám na některá důležitá. Prvním z nich byl muž jménem Robert Browne. Po dlouhou dobu byli v Anglii independenti nebo kongregacionisté známí jako „brownisté“, protože byli stoupenci učení Roberta Browna nebo z něj alespoň čerpali mnohé ze svých myšlenek. Byl to zvláštní člověk, který vydal knihu, jíž dal název A Treatise of Reformation Without Tarrying For Any [Pojednání o reformaci bez otálení], čímž chtěl říci, že byste neměli ztrácet čas čekáním, až výsledek vašeho učení udělá z vrchnosti zbožné lidi, kteří budou ochotni zaujmout biblický názor na tyto záležitosti. Ale poté, co to napsal, nakonec od toho všeho ustoupil a strávil mnoho let svého života jako velmi tichý, nenápadný, neznámý anglikánský vikář a jako takový v roce 1633 zemřel. Semínko však bylo zaseto.

Práce Roberta Browna se ujali tři úžasní muži – Henry Barrow, John Greenwood a John Penry. Myslím, že v celé církevní historii a v mnoha ohledech i v historii světské není nic hrdinštějšího než příběh těchto tří mužů. Byli pronásledováni a vězněni a nakonec byli v roce 1593 odsouzeni k smrti a zemřeli rádi. Poslední dopis, který John Penry napsal své ženě těsně před popravou, je jedním z nejdojemnějších dokumentů, jaké jsem kdy četl.

Tito separatisté tvrdili, že stát nesmí mít nic společného s církví a církev se státem. Tvrdili, že obojí je zcela oddělené a že nemáte žádat magistrát, aby jménem církve vykonával kázeň nebo cokoli jiného. Proti nim samozřejmě ostře vystupovali nejen anglikáni, ale stejně tak puritáni, což byli, jak si vzpomínáte, především lidé, kteří věřili v setrvání v anglikánské církvi, ale v její reformu. Proti separatistům se ostře stavěli také presbyteriáni. Všichni byli proti nim a velice ostře je odsuzovali.

Nicméně to bylo jejich svědectví - tvrdili, že mají naprostou svobodu vyznání, naprostou náboženskou svobodu a že církev je zcela oddělena od státu. Zpočátku to byli independenti nebo kongregacionalisté, ale v prvních letech sedmnáctého století někteří z nich začali zastávat názory, které dnes nazýváme baptistické, čímž bylo myšleno především to, že se nemají křtít děti, ale pouze dospělí na základě vyznání víry. Jejich vůdci byli dva muži, z nichž jeden se jmenoval John Smyth a druhý Thomas Helwys. Byli to skutečně zakladatelé baptistických směrů v této zemi a v roce 1611 vydali velkou deklaraci.

To sice nesouvisí s mým přímým tématem, ale možná nebudu mít příležitost říkat takové věci při výkladu Písma. Oba tito muži věřili ve křest nikoli ponořením, ale pokropením, a pokropili se navzájem. Většina lidí si tyto věci neuvědomuje, ale baptisté se zhruba od roku 1610 do roku 1640 vůbec neponořovali, ale věřili v pokropení, v polití - to je velmi zajímavá věc.

Až do roku 1640 a do začátku občanské války tedy existovaly dvě skupiny separatistů - independenti a baptisté. Bylo jich málo a jejich počet rostl velmi pomalu, ale jak uvidíme, občanská válka a období Commonwealthu jim samozřejmě výrazně pomohly. Hodně trpěli, ale drželi se svých zásad.

To mě přivádí k tomu, abych řekl pár slov o velkém Oliveru Cromwellovi, v mnoha ohledech jistě největším Angličanovi, který kdy žil, i jeho původ je zajímavý. Cromwell byl independent, a to velmi přesvědčený, ale přesto neměl v této otázce vztahu církve a státu jasno. Jak jsem říkal o ostatních, musím především o Cromwellovi říci, že musíme být opatrní, abychom tyto muže neodsuzovali; jejich situace byla téměř neřešitelná, zejména u Olivera Cromwella. Král byl sťat, což byla tak neznámá a zvláštní událost, a anglikánská církev, episkopální církev, byla v jistém smyslu zrušena. Co tedy měl dělat?

Cromwell byl koneckonců Lord Ochránce, měl za úkol vládnout a cítil, že je třeba něco udělat. Proto dal církevním záležitostem řád. Domníval se, že to musí udělat stát, a tak jmenoval „zkoušející“, aby zkoušeli kazatele, a jmenoval kazatele atd. V jistém smyslu pokračoval v naprosto stejném systému, který podporovala Alžběta a Stuartovci, jen měl samozřejmě jiné důvody; nebyl episkopální, byl skutečný independent. Přesto věřil ve státní církev, stejně jako jiní před ním.

Zde však musíme vzdát hold Cromwellovi. V praxi cítil, že musí jednat tak, jak jednal, jinak by nastal jen chaos. Navíc měl vždy po ruce argument, že většina anglikánského kléru je nejen negramotná, ale mnozí jsou také nemorální a zanedbávají své farnosti. Kazatelé tedy chyběli; bylo třeba je najít, pak vyškolit a nakonec je lidem takříkajíc vnutit. To byly Cromwellovy argumenty. Ale navzdory tomu všemu a navzdory určitým škraloupům, které se možná objevily na jeho skvělém kontě, zde byl muž, který měl velmi jasné představy o náboženské toleranci a svobodě vyznání. Byl například prvním mužem, který poskytl svobodu vyznání Židům.

Zatímco tedy Brownisté a Barrow, Greenwood a Penry zasévali semínko, ke skutečnému naplnění nebo alespoň k nejplnějšímu rozvoji tohoto semínka došlo až v době Olivera Cromwella a Commonwealthu.

A to mě přivádí k lidem, kteří jsou za myšlenku svobodné církve nejvíce zodpovědní. Ti ostatní jsou předchůdci, odhalují nám historické pozadí, ale směřují tímto způsobem k určitému bodu. Nejprve se budu zabývat Spojenými státy americkými. Zde se musím zmínit o velmi pozoruhodném muži, který se jmenoval Roger Williams. Hrál důležitou roli v dějinách náboženství, zejména náboženské tolerance, ale byl také klíčový v celých dějinách Spojených států amerických. V mnoha ohledech byl více než kterýkoli jiný muž zodpovědný za pohled Spojených států amerických na tyto záležitosti a je zajímavé, že ho američtí historici ve dvacátém století do značné míry ocenili.

Roger Williams byl v minulosti nejen opomíjen, ale také hanoben a nepochopen. To je ovšem osud většiny reformátorů a velkých lidí. Často jsou ve své době a generaci očerňováni a doceněni třeba až po staletích. To se samozřejmě stalo i Oliveru Cromwellovi. Po jeho smrti a restauraci Karla II. bylo Cromwellovo jméno hanobeno a jeho tělo bylo dokonce exhumováno a vystaveno veřejnému posměchu a opovržení. Bylo učiněno vše, co bylo možné udělat pro pošpinění jeho jména. Teprve když ve 30. letech 19. století začal Thomas Carlyle psát své knihy, začala si Británie znovu uvědomovat, jak velkým mužem Oliver Cromwell byl.

Něco podobného se přihodilo i Rogeru Williamsovi. Neřadím ho do stejné kategorie jako Olivera Cromwella, protože to byl duchovní, a ne státník, ale jako myslitele bych ho rozhodně zařadil do jedné roviny s Cromwellem, ba možná bych ho postavil i před něj. Co tedy o tomto muži víme? Narodil se v Británii v roce 1600 - vedou se spory o to, zda se narodil ve Walesu, nebo v Cornwallu, ale to je celkem jedno, obojí je keltské! Vzdělání získal, jako většina těchto lidí v té době, v Cambridgi a byl vysvěcen na anglikánského duchovního, ale od počátku byl v této funkci nešťastný. Výsledkem bylo, že v roce 1631 překročil Atlantik a odjel do Bostonu, kde se domníval, že najde svobodu a vlídné společenské poměry, po nichž toužil.

Když Williams dorazil do Bostonu, dočkal se velkolepého přijetí. Byl to velmi schopný muž a lidé viděli jeho kvality a chtěli ho jmenovat učitelem církví. On však byl stále velmi nešťastný. Zjistil, že ani zde těmto problémům nerozumějí. Osadníci sice vytvořili samostatné církve, ale nezřekli se pochybení anglikánské církve. Napsal toto: „Když jsem byl v Bostonu jednomyslně zvolen za učitele, tak jsem s čistým svědomím odmítl, protože jsem si nemohl dovolit sloužit lidem, kteří nejsou odděleni od světa, což jsem zjistil během zkoumání a rozhovorů.

Williams řekl, že odloučení nezachází dostatečně daleko. Chtěl, aby osadníci veřejně prohlásili, že litují toho, že v době, kdy žili v Anglii, měli společenství s tamními církvemi. To nikdy neudělali; buď o anglikánské církvi nic neříkali, nebo tvrdili, že je to vlastně pravá církev, ale oni že navrhují udělat něco jiného. Učil také, že vrchnost nemá právo trestat porušení sabatu nebo jakýkoli jiný přestupek kvůli tomu, že se jedná o porušení první desky Desatera.

V důsledku těchto neshod se Williams neusadil v Bostonu, ale odstěhoval se severněji do Salemu, slavného a velmi zajímavého místa v celé této historii. Měl jsem to potěšení navštívit ho v roce 1963 a vyprávět lidem, kteří tam žili, něco o tom všem, - nikdy předtím to neslyšeli!

Williams byl v Salemu opět jmenován pastorem, ale brzy se dostal do potíží, protože lidé v Bostonu měli jurisdikci nad celou oblastí. Přestěhoval se ze Salemu, odešel asi na dva roky do Plymouthu a pak se vrátil do Salemu. Kvůli jeho názorům však byl v roce 1636 vydán příkaz k jeho vyhoštění. Jednalo se o výnos soudu: „Pokud by jakákoli osoba nebo osoby v rámci této jurisdikce popíraly zákonné právo nebo pravomoc vrchnosti trestat vnější porušení první desky zákona, měla by být každá taková osoba nebo osoby odsouzeny k vyhnanství.“

Strážci zákona byli vysláni, aby Williamse zatkli a naložili na loď směřující do Anglie, ale on byl varován a včas uprchl. Odjel dále na jih a založil město, které se stalo známým jako Providence. Byl také zakladatelem státu Rhode Island.

Roger Williams to všechno dělal kvůli svým náboženským názorům. Věřil v naprostou svobodu vyznání a zastával názor, že stát nemá právo určovat náboženské vyznání. Pod vládou Massachusetts jste museli věřit převládajícímu názoru, jinak, jak jsme viděli, jste nemohli být ani občanem. Proti tomu všemu protestoval především z náboženských důvodů, ale rozvíjel také některé politické myšlenky a v mnoha ohledech je otcem americké demokracie.

V roce 1639 přijal Williams baptistické zásady. Do té doby byl nezávislý, separatista. Ale ani s baptisty nebyl spokojen.

Opět chci být spravedlivý ke všem stranám. Williams byl bezpochyby génius, ale jak už to u géniů bývá, občas to s ním bylo těžké – přinejmenším bylo těžké s ním žít. Byl osobním přítelem Olivera Cromwella, básníka Johna Miltona a dalších vůdců Anglie. Několikrát přijel do Anglie v souvislosti s podnikáním na Rhode Islandu a byl velmi uznáván. Dokonce i guvernéři Massachusetts, kteří ho z tohoto státu vyhnali, vzdávali co největší hold nejen jeho charakteru a zbožnosti, ale také jeho kazatelským a učitelským schopnostem. Byl to však člověk, který měl sklon tlačit na pilu ve své logice až příliš, takže se nakonec těžko s někým dohodl. Přesto je úplné oddělení církve od státu v Americe především zásluhou vlivu a učení Rogera Williamse.

To je tedy jedna z větví separatistů. V Anglii se v Cromwellově armádě, v jeho nové armádě (New Model Army), shromáždilo velké množství zbožných mužů, kteří věřili, že v boji proti Karlu I. a roajalistům bojují v bitvách Páně. Někteří z těchto mužů, kteří se stali známými jako sektáři, zastávali extrémní separatistické názory. Existovalo mezi nimi mnoho skupin, včetně lidí, kterým se říkalo „diggeři“. Další skupina dostala název „leveleři“, protože prosazovala rovnost všech lidí a svobodu náboženského vyznání.

Největším vůdcem mezi levelery byl muž jménem John Lilburne. Je opět pozoruhodné, jak jsou tito lidé opomíjeni. Dal jsem si tu práci a vyhledal jsem Schaff-Herzogův Slovník náboženského vědění (Dictionary of Religious Knowledge), abych zjistil, co se tam píše o levelerech a Johnu Lilburnovi, a zjistil jsem, že se tam o nich nepíše nic – ani slovo, což je neuvěřitelné.

O levelerech a Johnu Lilburnovi vyšla kniha H. N. Brailsforda, ale tragické je, že Brailsford byl ateista a takzvaný volnomyšlenkář. Nezajímalo ho náboženství těchto mužů, ale nesmírně ho zajímaly jejich politické myšlenky. Byli nepochybně průkopníky nejen v oblasti náboženství a svobody vyznání, ale také v oblasti vlády a rozvíjeli myšlenky, které se ukázaly být zárodkem myšlenek demokratického systému vlády, kterému se těšíme v současnosti. Většinu zákonů a reforem, které ve dvacátém století provedly liberální a labouristické vlády, předvídali právě tito leveleři. Trvalo tři sta let, než většina obyvatel této země pochopila věci, které viděli tito muži.

Dovolte mi, abych vám citoval jednoho moderního spisovatele: „Anglosaská demokracie se zrodila v červnu 1647, kdy se v Newmarketu a Tiplow Heath puritánská armáda dohodla, že se nerozpustí, dokud nebudou zajištěna jejich práva a svobody.“ To byl skutečný počátek demokracie v této zemi, jak ji známe dnes.

Říkám to z následujícího důvodu: Možná jste četli v novinách, že v Británii začínají být velmi aktivní takzvaní humanisté. Hodlají pořádat konference a nárokovat si vysílací čas v BBC. Mají také v úmyslu podat petici parlamentu, aby se zasadili o to, že všichni učitelé ve školách budou mít školení o myšlenkách humanismu. Stává se z nich aktivní a agresivní síla. Je nejen protikřesťanská, ale i protináboženská a věří pouze v člověka a jeho moc. Pravděpodobně velkým bojem, který budeme muset vést po mnoho příštích let, bude boj proti agresivnímu, vědeckému a klasickému humanismu.

Humanismus je ateistická filozofie, která se snaží zcela odstranit náboženství. Hodně mluví o svobodě – svobodě pro člověka, politické svobodě a tak dále -, ale jeho stoupenci nevědí, a je velmi důležité, abychom jim to řekli, že by nemohli dělat to, co dělají a co chtějí dělat, kdyby nebylo těchto náboženských mužů v sedmnáctém století. Ti humanisté a spisovatelé jako Brailsford, kteří se o tyto lidi zajímají, se o ně zajímají pouze z politického hlediska a neuvědomují si, že jejich politické názory vycházely z jejich náboženského přesvědčení. Právě jejich chápání pravdy o člověku, jak ji učí Bible, a biblického učení o vládě vedlo k jejich politickým myšlenkám.

Jak jsem řekl, ostatní lidé si levelerů a jim podobných všímají, zatímco křesťané na ně zapomněli. Nezkoumali jsme fakta. Byli jsme tak zaujati pěstováním svých duší, že jsme ignorovali vlastní historii. Jsme ochotni prodat tolik svých svobod jen proto, že jsme nevědomí; neuvědomujeme si cenu, kterou za ně zaplatili naši předkové, dokonce i cenu krve. Právě proto, že neznáme protestantské mučedníky, se usmíváme na Řím a jsme připraveni se na něj usmívat i nadále.

Proto si těchto věcí buďme vědomi, seznamme se s nimi a řekněme těmto humanistickým myslitelům, že všechny ty výhody, kterých si užívají a o kterých tolik mluví - a které staví proti křesťanské víře -, pocházejí z křesťanské víry. Často jsem z této kazatelny říkal, že nemocnice založili křesťané, stejně jako naše vzdělávací systémy, zákony o chudých a tak dále. A nyní dodávám, že dokonce i myšlenka politické demokracie pochází od lidí jako Roger Williams, John Lilbume a levelerů.

Tím se dostáváme do let 1660 a 1662. V roce 1660 došlo k návratu Karla II. a to je největší skvrna na erbu presbyteriánství, protože presbyteriáni byli skutečně zodpovědní za restauraci. Vím, že byli oklamáni; Karel II. byl lhář stejně jako jeho otec. Lhal jim a pak od svých slibů ustoupil. Nikdy mu však neměli věřit. Nicméně to udělali, aby, jak se domnívali, dosáhli svých vlastních cílů. Mysleli si, že se anglikánská církev změní v presbyteriánskou. Tato naděje však byla naprostým bláznovstvím a v roce 1662 Karel II. a jeho rádci ukázali svou tvář a vyhnali z anglikánské církve asi dva tisíce duchovních.

Poté nonkonformisté, lidé, kterým se říkalo puritáni, začali tyto věci vidět zcela jasně. Je tedy pravdou, že zhruba od roku 1662 se z kongregacionalistů nebo independentů, ať už jim říkáte jakkoli, a baptistů stali skuteční separatisté. Od té doby se všechny jejich představy o úplné odluce staly jasnými a takový je jejich postoj až do současnosti.

Jaký je tedy současný postoj k celé této otázce?[2] Je to zhruba takto. Římskokatolická církev, která by ráda ovládla všechny státy, toho samozřejmě již není schopna, a to ani v Itálii. To nejlepší, co nyní může dělat, je vytvářet se státníky to, čemu říká „konkordáty“. Tehdejší papež uzavřel konkordát s Mussolinim, jiný uzavřel konkordát s Hitlerem; to je jediné, co mohou dělat. Ale i když byli zbaveni svých pravomocí, nevzdali se této teorie, a jak jsem vám připomněl v naší poslední studii, Vatikán se stále považuje za stát a ostatní státy ho za něj považují. Proto se státníci a hlavy států obracejí na papeže. Nenavštěvují ho ani tak jako náboženského vůdce, jako spíše jako hlavu státu a jako člověka, který má stále velký vliv na státy po celém světě, protože tolik vládců a guvernérů a lidí na úřadech jsou římští katolíci. Ve skutečnosti však římskokatolická církev již nemá takovou moc a autoritu, jakou měla od dob Konstantina až po protestantskou reformaci a dokonce i o něco později.

Již jsem vám popsal situaci ve Spojených státech, kde existuje úplná odluka církve od státu. Američané věří v náboženskou svobodu, ale neexistuje nic takového jako státní církev a žádné přímé spojení mezi církví a státem.

A co Britské ostrovy? Nejprve Skotsko. Tam vidíme něco, co lze označit za modifikované zřízení. Církev a stát jsou zcela odděleny a stát nemůže zasahovat do duchovních záležitostí církve. Přesto se křesťané ve Skotsku drží myšlenky spolupráce se státem. Proto se zasedání valného shromáždění skotské církve vždy účastní lord vysoký komisař (Lord High Commissioner), který je jmenován královnou, aby ji zastupoval na jednáních tohoto shromáždění. Toto modifikované zřízení je ale vesměs něčím pouze formálním a ve skutečnosti nemá žádný praktický význam.

V případě Irska tam kdysi působila anglikánská církev, ale v 19. století byla její irská větev zrušena.

Ve Walesu byla anglikánská církev státní církví až do dvacátého století. Velšský zákon o odluce státu a církve, přijatý v roce 1914, byl pozastaven do konce první světové války a poté byl v roce 1920 uveden v platnost. Ve Walesu ani v Irsku tedy neexistuje žádná státní církev a ve Skotsku je to pouze ono modifikované zřízení.

V Anglii pak samozřejmě stále existuje státní církev a je na ní velmi zajímavá jedna věc – zmiňuji se o tom proto, abychom pak mohli tuto historickou úvahu zcela opustit. O zrušení anglikánské církve se hovoří poměrně často, ale je zajímavé, že to většinou přichází od samotných anglikánů. Největšími odpůrci oddělení státu a církve v Anglii byli vždy evangelikálové, a to platí i v současnosti.

Asi byste očekávali, že situace bude jiná, že? Ale tak to dopadá, když se začnete oddávat církevní politice a vycházet z lidské moudrosti. Anglo-katolíci[3] chtějí oddělení církve od státu, aby si jejich strana, která v současné době anglikánskou církev ovládá, mohla dělat, co se jí zlíbí. V současné době nemůže. Jak jsem již řekl, v roce 1928 anglo-katolíci vypracovali novou modlitební knihu, ale když byla předložena parlamentu, byla odmítnuta. Anglo-katolíci samozřejmě zuřili a tvrdili, že v duchovních záležitostech musí existovat svoboda; že není správné, aby byli takto omezováni státní mocí.

Anglo-katolíci, včetně současného canterburského arcibiskupa[4], jsou tedy zastánci odluky státu a církve, ale z tohoto důvodu. Stále chtějí pokračovat v církevním zaopatření státem, což znamená, že jsou placeni z peněz vyprodukovaných státem, ale nechtějí být kontrolováni parlamentem. Stále chtějí výsady státní církve, ale chtějí to, čemu říkají „duchovní svoboda“, a učinili v tomto směru mnoho kroků.

Můžete se mě tedy zeptat: „Proč se tedy evangelikálové, lidé, od kterých byste očekávali, že budou podporovat duchovní svobodu církve, staví proti tomu?

Přesně ze stejného důvodu - ale obráceně. Evangelikálové vědí, že kdybyste zrušili anglikánskou církev, moc by se dostala do rukou biskupů, a protože většina biskupů je v současné době svým učením anglo-katolíky, bylo by to pro evangelikály opravdu velmi špatné. Proto se proti tomu staví hlavně z tohoto pragmatického důvodu, že by je to dostalo do horšího postavení. Jak vidíte, za současného stavu věcí mají oprávněné naděje a očekávání, že až se anglo-katolíci a další pokusí předložit své novoty, parlament je odmítne. V tuto chvíli tedy evangelikálům vyhovuje bránit se snahám o zrušení anglikánské církve.

Tento postoj evangelikálů je založen na účelovosti a je otázkou, zda ho takto vůbec můžeme přijmout. Doufám tedy, dá-li Bůh, že budu moci pokračovat v úvahách o této otázce vztahu církve a státu, kterou jsme nyní sledovali v průběhu dějin – a jak obsáhlé dějiny to jsou! Zatím jsem vám je jen velmi stručně shrnul – a zhodnotil ve světle Písma. Položme si otázku: Jak je to všechno možné ve světle učení Bible?

Možná mi řeknete: „Co to má společného s námi? A odpověď zní, že tohle všechno jsou věci, které křesťané dělají, když se řídí spíše tradicí než učením Písma. Z toho plyne pro nás v naší době a generaci velké poučení.

[1] Další informace o tomto tématu naleznete v článku „Henry Jacobs and the First Congregational Church“ [Henry Jacobs a první kongregační společenství] od Dr. Martyna Lloyda-Jonese v knize The Puritans: Their Orgins and Successors [Puritáni: Jejich původ a následovníci], Banner of Truth, 1987.

[2] Toto kázání zaznělo v roce 1967.

[3] Tzv. „high church“ – část anglikánské církve, která se svým učením i praxí blíží římské církvi.

[4] Arcibiskup Michael Ramsey.

D. Martyn Lloyd-Jones, Romans, Exposition of Chapter 13 – Life in Two Kingdoms, The Banner of Truth Trust, 2019

Křesťan a stát (1): Všeobecné aplikace

Křesťan a stát (2): Křesťanský aktivismus

Křesťan a stát (3): Pacifismus

Církev a stát (1): Chybný pohled – Stát a církev jsou jedno

Církev a stát (2): Chybný pohled – Zwingli, Kalvín, puritáni

Církev a stát (3): Cesta k oddělení: Američtí puritáni a independenti 

Církev a stát (4): Shrnutí a důsledky