Ekumenický vs. evangelikální

Jedním z nejničivějších útoků na život a zdraví církve v celé její historii bylo něco, co známe pod názvem „ekumenické hnutí“ – šlo o bagatelizaci učení ve snaze podpořit partnerství ve službě mezi (a) skutečnými křesťany a (b) lidmi, kteří byli ochotní se nazývat křesťany, ale odmítali základní křesťanské doktríny.

Teologický liberalismus ve druhé polovině 19. století redefinoval, co znamená být křesťanem. Jeho zastánci tvrdili, že křesťanství nijak nesouvisí s vírou v konkrétní učení. Nezáleželo na tom, jestli věříte v bezchybnou a neomylnou Bibli; bádání té doby ji odromantizovala a zbavila pozlátka! Nezáleželo na tom, jestli věříte v Kristovo božství a Jeho narození z panny; moderní věda je vyvrátila! Nezáleželo na tom, jestli věříte v zástupnou, usmiřující oběť; krvavá oběť a hněvivý Bůh jsou prostě primitivní a obscénní koncepty; a, kromě toho, člověk není ve své přirozenosti hříšný, ale je v zásadě dobrý! To, na čem záleželo, byl osobní prožitek Krista a to, jestli žijeme jako Kristus. „A na to nepotřebujeme doktríny!“ říkali. „Doktrína rozděluje!“ Iain Murray o tomto postoji napsal: „Jejich pokřikem bylo ‚Křesťanství je život, ne učení.‘ Slibovali, že jestliže křesťanství už nebude spoutáno trváním na doktrínách a ortodoxních přesvědčeních, bude se jedinečným způsobem šířit“ („Divisive Unity“ [„Rozdělující jednota“], s. 233).

Vznik sociálního evangelia

Výsledkem tohoto druhu uvažování bylo sociální evangelium počátku 20. století. Jestli křesťanství nemá skoro nic společného s vyznáními, ale všechno záleží jen na skutcích, z člověka dělá křesťana to, jestli usiluje o zlepšení společnosti – jestli krmí hladové, poskytuje přístřeší bezdomovcům, pracuje pro spravedlnost a tak dále. A tak se vyznávající „křesťané“ napříč denominacemi scházeli, aby podporovali a šířili jednotu okolo společného poslání, i když nesdíleli společnou víru. V roce 1908 více než 30 denominací, které představovaly více než 18 milionů amerických protestantů, odložilo své doktrinální rozdíly a setkaly se ve Filadelfii, aby zformovaly organizaci, kterou nazvaly Federální rada církví. Jejich ústředním zájmem nebylo evangelium, ale to, jak řešit sociální otázky té doby: vztahy mezi rasami, mezinárodní spravedlnost, omezování zbrojení, vzdělávání a snižování spotřeby alkoholu. To byl začátek moderního ekumenického hnutí.

Je pravda, že v každé z těchto denominací byli i věrní křesťané, kteří si uvědomovali, že ačkoliv na sociálních problémech záleží, Kristovo tělo není v tom nejhlubším smyslu definováno společnou sociální agendou, ale společným vyznáním víry v Krista Písma. Tito věrní muži, které vedl, mimo jiné, presbyteriánský profesor J. Gresham Machen, chápali, že existují některé konkrétní, základní pravdy, které nemůže popírat nikdo, kdo o sobě tvrdí, že je křesťanem. Kristus, který není plně Bohem, je fundamentálně jiným Kristem, než ten, který plně Bohem je. Spása, kterou je více méně možné si zasloužit díky dostatečně dobré morálce a dobrým skutkům, je fundamentálně jinou spásou než je ta, kterou na kříži vykoupil náš Zástupce, který nesl Boží hněv místo nás. Náboženství založené na autoritě lidských nápadů je fundamentálně jiné náboženství než to, které stojí na Boží autoritě tak, jak je zjevená v Písmu. A tak tito muži – pejorativně nálepkovaní jako fundamentalisté – trvali na tom, že tyto  fundamentální, nejzákladnější doktríny křesťanské víry jsou něčím, o čem není možné vyjednávat, a že pokud jsou opuštěny, nezáleží na tom, kolik lidí-kteří-se-nazývají-křesťany, se dokáže shromáždit na jednom místě: není tam žádná skutečná jednota.

Síla v počtech?

Konflikt mezi liberály a takzvanými fundamentalisty zuřil řadu dalších let. V roce 1948 se v Amsterodamu sešla Světová rada církví a přijala jako křesťana každého, kdo pouze řekl, že Ježíš Kristus je Bůh a Spasitel. Vyslanci ze 147 církví spojili protestanty, anglikány a východní pravoslavné věřící z celého světa. A znovu, cílem bylo ukázat sílu spočívající v počtu – ukázat světu, že „křesťanství“ je viditelně sjednocenou, kulturní silou – dát dohromady podporu pro celosvětovou misii a sociální spravedlnost. Tato hnutí a tyto rady pokaždé bědovaly nad rozdělením kvůli doktrinálním a denominačním hranicím a argumentovaly, že jestliže má křesťanství mít skutečný vliv ve světě, musíme být velcí. A proto se musíme spojit. Říkali, že rozdělení církve je hříchem proti Bohu a způsobuje její neschopnost a bezmocnost ve světě.

V 50. letech se tažení Billyho Grahama stala evangelikálním fenoménem. Desítky tisíc si proudily poslechnout tohoto evangelistu a tisíce vyznávaly víru v Krista. To přilákalo pozornost liberálních ekumenistů, protože Graham věřil všem těm základním doktrínám, které oni odmítali. Věřil v hříšnost člověka, v to, že lidé potřebují duchovního Spasitele, aby je vysvobodil z hříchu, a volal po obrácení. A přece přitahoval obrovské davy! Když Graham v roce 1954 začal své první tažení v Británii, liberální anglikáni ho odsuzovali. Než však toto tažení o několik měsíců později skončilo, seděli na pódiu po jeho boku. Arcibiskup z Canterbury dokonce na posledním setkání dával závěrečné požehnání.

A tohle vše bylo – jako vždycky – poháněno počty a statistikami. Jeden z těchto anglikánských liberálů o spojení se s Grahamem řekl: „Co záleží na fundamentalistické teologii, když se můžeme setkat s lidmi, které jsme doteď všichni míjeli?“ Jinými slovy, komu sejde na teologii? Jen dostaňte ty lidi do sedadel! A je smutné, že neukřižované bažení po vlivu šlo oběma směry. Iain Murray píše:

„Pravdou však je, že [Graham] chtěl s těmito muži spolupracovat kvůli tomu, že jejich reputace mohla pomoci jeho práci a mohla mu zajistit podporu ze strany více denominací. Hlavním cílem zůstávalo získat si hlavní denominace, což však nebylo možné bez dobré vůle ze strany jejich vedoucích. Obě strany tedy byly poháněny postranní úmysly. Grahamovou motivací bylo získat více posluchačů pro evangelium. Aby toho však docílil, přijal vůči falešným učitelům přístup, který není v souladu s Novým zákonem“ („Divisive Unity“, s. 240).

Dobré mravy nenapravují špatnou společnost

A ačkoliv motivace lidí jsou prakticky vždycky čisté – je jimi snaha ovlivnit nepřátele evangelia, ať opustí své názory a evangelium přijmou – když začnete rozmazávat hranici mezi vírou a nevírou, výsledek je vždycky opačný. V 1. Korintským 15,33 se píše: „Neklamte se: ‚Špatná společnost kazí dobré mravy.‘“ Možná si pomyslíte, „Já se k nim přidružuji jen proto, abych jim mohl sloužit, aby tak mohli být spaseni!“ Ale Pavel říká: „Ne, neklamte se! Dobré mravy nenapravují špatnou společnost; špatná společnost kazí dobré mravy.“

A, žel, právě to se stalo Billymu Grahamovi. Grahamův životopisec William Martin zaznamenává jeho slova: „Ekumenické hnutí mi rozšířilo mé názory.“ „Nemyslím si, že by tyto rozdíly [mezi evangelikalismem a římským katolicismem] byly tak důležité, že by v nich šlo o osobní spásu.“ A „Cítím, že patřím do všech církví. Jsem stejně doma v anglikánském, baptistickém i bratrském shromáždění jako v římskokatolickém kostele“ („Divisive Unity“, s. 243). V roce 1997 Graham v (dnes dobře známém) rozhovoru s Robertem Schullerem ukázal, kam ekumenismus nevyhnutelně vede. Řekl:

„Myslím, že každý, kdo miluje nebo zná Krista, ať už je si toho vědom nebo ne, je součástí těla Kristova… Dost možná, že neznají Ježíšovo jméno, ale vědí ve svých srdcích, že potřebují něco, co nemají, a obracejí se k tomu jedinému světlu, které mají, a já si myslím, že jsou spasení a budou s námi v nebi“ (tamtéž, s. 243).

V 60. letech byla cítit síla ekumenických bitev, zvláště pak v kontextu zvětšující se propasti mezi anglikanismem a britským evangelikalismem. Martyn Lloyd-Jones neustále vybízel britské evangelikály, ať se oddělí od anglikánské církve, která byla zabředlá v kompromisu s liberalismem a římským katolicismem, a ať místo toho zformují unii evangelikálních církví. Napsal: „Před očima máme důkaz, že naše zůstávání mezi [neevangelikály] je, jak se zdá, neobrací k našemu úhlu pohledu, ale spíše snižuje duchovní teplotu těch, kdo mezi nimi zůstávají, a zvyšuje tendence k přizpůsobení učení a kompromisům“ (tamtéž, s. 242). A, jak jsem už řekl, právě to se stává vždycky, jelikož špatná společnost kazí dobré mravy.

V polovině 60. let římskokatolická církev svolala Druhý vatikánský koncil; a dopady ekumenického hnutí na něm byly rozhodně znát. Vatikán II byl do velké míry pokusem zlehčit a liberalizovat katolická dogmata. A jak šel čas, anglikánství se stávalo více a více znečištěným teologickým kompromisem, a to ve směru liberalismu i ve směru římského katolicismu.

Boj za ukončení reformace

Ale tím celý příběh nekončí. V březnu 1994 byl do ekumenického hnutí vdechnut nový život, když 30 známých evangelikálů a vlivných římských katolíků vydalo dokument s názvem „Evangelikálové a katolíci společně“ (ECT). A přesně v tom stejném duchu jako původní nositelé kompromisu okolo sociálního evangelia, autoři a signatáři tohoto dokumentu zcela bagatelizovali a minimalizovali základní doktrinální rozdíly, které rozdělují evangelikály a římské katolíky, abychom mohli stát „sjednocení“ a podporovat a šířit „křesťanský“ pohled na společenské a společenské otázky.

Řím neustoupil ze svého důrazu na to, že nechybující autoritou církve je římskokatolické magisterium, ne Písmo samotné. Neodvolal žádnou z anathem Tridentského koncilu, který odsoudil do pekla všechny, kdo věří, že člověk je ospravedlněn jedině skrze samotnou víru, bez skutků. A přece, ve jménu „správného uspořádání společnosti“ a tvrzení, že „politika, zákon a kultura musí být upevněny na morální pravdě“ byly opominuty tyto kardinální doktríny křesťanské víry, jako by nebyly pro spásu naprosto zásadní. A můžeme se jen rmoutit nad tím, že k tomuto dokumentu připojila své podpisy řada předních evangelikálů.

Náboženská svoboda, otázka potratů, volba rodičů v oblasti vzdělávání, ekonomika svobodných trhů, legislativa podporující rodiny a zodpovědná zahraniční politika jsou všechno dobré věci. Ale nebyly a nejsou nejdůležitější. Ale tito muži je postavili na první místo. Spojit se v těchto otázkách se pro ně stalo důležitějším než evangelium. Důležitější než pravda, že jsme ospravedlněni jedině samotnou milostí jedině skrze samotnou víru jedině v samotného Krista. Než skutečnost, že Hlavou církve je jedině Kristus sám, že On je jediným Prostředníkem mezi Bohem a člověkem. Že oběť, kterou přinesl jako nás Velekněz, je tak dostatečná a mocná, že se nemusí každý týden opakovat na víně a oplatkách.

O 15 let později, na konci roku 2009, byl pod názvem „Manhattanská deklarace“ vydán dokument, který byl jakýmsi „ECT II“. Tato deklarace se soustředí na vnímanou potřebu bojovat bok po boku ve společenských otázkách, jako jsou náboženská svoboda a právo na život, a začíná slovy: „My, jakožto pravoslavní, katoličtí a evangelikální křesťané jsme se shromáždili … abychom přednesli následující deklaraci.“ Autoři Manhattanské deklarace tedy hned první větou popírají, že by víra nebo nevíra v samé srdce evangelia dělala někoho křesťanem. Můžete být „[východní] pravoslavný křesťan“ a věřit, že jste spaseni křtem; můžete být „katolickým křesťanem“ a věřit, že Kristova jednou provždy dokonaná obětní smrti nestačí na to, aby zajistila vaši spásu. Nemusíte být evangelikální – to znamená, že nepotřebujete evangelium – abyste byli křesťanem!

Deklarace pokračuje: „Jednáme společně v poslušnosti vůči jedinému pravému Bohu...“ a přece, je naprosto absurdní naznačovat, že je možné být poslušný vůči jedinému pravému Bohu a zároveň odmítat jediné pravé evangelium. Pavel říká, že i kdyby on sám, nebo dokonce i anděl z nebe – bez ohledu na to, jestli se nazývá křesťanem – kázal evangelium, které se liší od evangelia, které je kázáno v Písmu, „ať je proklet“ (Ga 1,8).

Ekumenický nebo evangelikální?

A tak, příběh ekumenického hnutí je naprosto stejný. Od Federální rady církví v roce 1908 po Manhattanskou deklaraci v naší době, je to pořád ten samý příběh: Redefinujte křesťanství, aby víra v Krista Písma a/nebo evangelium Písma nebyly nutné, abyste se tak mohli spojit s nepřáteli evangelia, kteří se nazývají křesťany, abyste mohli zformovat velkou skupinu a chopit se vlivu v kultuře. Ale Francis Schaeffer dobře zachytil zásadní selhání ekumenického hnutí, když napsal: „K čemu je, že se zdá, že se evangelikalismus zvětšuje a zvětšuje, když se velké počty lidí, kteří se honosí označením evangelikál, už nedrží toho, co dělá evangelikalismus evangelikálním?“ („Divisive Unity“, s. 243).

Jestli ztratíte evangelium, nemáte žádnou skutečnou jednotu, protože posláním Kristovy církve není vládnout nad společností a kulturou, ale kázat evangelium každému stvoření – kázat evangelium pokání k odpuštění hříchů jedině skrze samotnou víru jedině v samotného Krista – abychom hříšné muže a ženy, kteří jsou odsouzení ke spravedlivému trestu za své hříchy, osvobodili od věčného utrpení. Pokaždé v historii, když na to vyznávající církev zapomněla – i když byly její motivy sebelepší – dělala ve službě kompromisy a spojovala se s těmi, kdo s ní nesdíleli víru v jediné pravé evangelium Ježíše Krista – přestala být církví a vysloužila si Boží soud, ne Jeho požehnání.

Skotský kazatel Horatius Bonar, který žil v 19. století, se nedožil ekumenismu poloviny 20. století, ale přesto to chápal. Napsal: „Společenství mezi vírou a nevírou musí, dříve nebo později, víru zabít.“ Iain Murray tento fakt komentuje těmito slovy:

„Je tomu tak ne proto, že blud je mocnější než pravda, ale proto, že jestliže se spřátelíte s obhájci bludu, budete připraveni o pomoc Ducha pravdy. Jestli si neudržíme ortodoxii Slova, jistě ztratíme jeho moc. Špatné učení o Kristu a evangeliu je podle Písma smrtelně nebezpečné. Můžeme se z dobrých motivů snažit získat vliv a prostor pro evangelium mezi těmi, kdo nejsou jeho přáteli, ale když to děláme na úkor pravdy, nebude se nám před Boží tváří dařit“ (tamtéž, s. 244).

Kristovo tělo, které bylo spaseno evangeliem, se nemůže ve službě spojit s nepřáteli evangelia. Bez ohledu na to, na kolika jiných dobrých věcech se shodnete, jestli nemáte evangelium, nemáte Ježíše. A jestli nemáte Ježíše, jednoduše se nemůžete spojit s těmi, kdo ano.

A právě přesně tohle je Pavlovou pointou v 2. Korintským 6,14 - 7,1 – tedy v pasáži, které v budoucích týdnech věnujeme několik příspěvků.