29. února

Pojal jsem v nenávist všechno své klopotné pachtění pod sluncem, neboť jeho plody zanechám člověku, který bude po mně. (Kaz 2,18)

Nejmoudřejší z lidí, kteří kdy žili pod sluncem, Šalomoun, byl znechucen veškerým tím klopotným pachtěním sebe sama i všech dalších lidí. Tíha tělesnosti dopadala i na bedra tohoto starověkého mudrce. Nechtěl zde být ani chvíli déle, než je to naprosto nutné. Když poznáme nádheru věčného života, když zakusíme slastnou chuť toho, co nám Bůh ve své milosti a lásce připravil, když jsme osvíceni zábleskem budoucího požehnání, jehož se nám dostane, až opustíme tělo propadlé smrti, v němž nyní musíme žít, všechny krásy a rozkoše tohoto světa se nám začínají hnusit. I to nejlepší, co je spojené s tímto světem, bude zanecháno těm, kdo přijdou po nás – a jenom duše odevzdaná do Ježíšových rukou, se bude radovat z toho, co pro ni Pán připravil.