Dohlížitel „musí být“

Než se dostaneme k oběma hlavním charakteristikám druhého verše třetí kapitoly 1. Timoteovi, musíme si znovu všimnout a zopakovat to, co zdůrazňuje a opakuje tento text – a to je naléhavost a vážnost povolání ke službě starších. První verš třetí kapitoly tuto závažnost vypíchl oním souslovím „věrohodné je to slovo“. Je to zdvižený prst, který říká, že teď musíte dávat dobrý pozor, teď přicházíme k životně důležitým věcem. A je to tak.

• Proto musí být dohlížitel bezúhonný jedné ženy muž, střídmý, uvážlivý, spořádaný, pohostinný… (1Tm 3,2)

Proto musí být! Je zajímavé, že většina českých překladů skutečně používá to sloveso, které tam je, ve významu „musí“ – což je jeho význam, jenom ekumenický překlad a studijní zjemňují ten důraz a říkají „má být“. Ale originální text říká, že musí být. To slovo se nejčastěji v Písmu překládá právě slovem „muset“, nebo „je nutné“, „je naprosto nezbytné“. Dobře je to vidět ve slovech Pána Ježíše určených Nikodémovi: 

• Musíte se znovu narodit. (J 3,7)

To není otázka volby, to není o našem rozhodnutí, není to o tom, že by to třeba šlo nějak jinak, a to i přes to, že to vždycky mnozí prohlašovali, tedy tím, že přece všechny cesty vedou nakonec k Bohu. Ono to tak nakonec je, ale záleží na tom, z které strany k Bohu dojdete, protože se všichni jednoho dne postavíme před Boží tvář – jedni jako Boží děti a druzí jako Boží nepřátelé. Proto Písmo říká, že se musíte znovu narodit – jinak nemůžete spatřit Boží království. A stejné slovo je také 1Tm 3,15 – abys věděl, jak je třeba, jak je nutné, jak je nezbytné, jak se musí uspořádat církev. To oslabení na tomto místě má stejně katastrofální důsledky, jako kdybychom oslabili význam Jana 3,7. 

Tento text mluví o starších, mluví o dohlížitelích, strážcích církve a říká, že muž, který touží po tomto krásném úkolu, musí kromě touhy splňovat ještě další předpoklady. Samotná touha nestačí. Jestliže zde není následná kvalifikace, ten člověk nesmí být starším. Náš text to vysloveně zakazuje – ten text je pozitivní a mluví o tom, jaký starší musí být, ale z toho vyplývá jediné – pokud takový není, starším být nesmí. Z Písma vidíme, že církev může fungovat i bez ustanovených starších. Takový stav není ideální a často je dokonce špatný (přečtěte si list Titovi, kde je dobře vidět, jak to vypadá, když chybí ustanovení kvalifikovaní starší), ale ještě důležitější než přítomnost starších je přítomnost Ducha svatého. Ovšem když jsou v církvi ustanoveni nekvalifikovaní starší, je to skutečně tragédie. Ustanovení nekvalifikovaných starších vede především ke dvěma věcem:

Podkopání autority Božího slova 

Boží slovo je znevažováno. Jak je znevažováno? Jestliže ustanovíme starší, kteří nemají biblickou kvalifikaci, říkáme tím, že Boží slovo není závazné, že se jím nemusíme řídit. Boží slovo sice něco říká… ALE my to vidíme jinak… Je mnohem nebezpečnější ustanovit starší neodpovídající Písmu, než nemít žádné! 

To vede k druhé věci:

Ustanovení vlků

Nekvalifikovaní starší jsou sice potenciálně, nikoliv nutně, přesto však velmi pravděpodobně vlci v rouše beránčím. Starší jsou ti, kdo vedou, ti, jimž byla svěřena autorita nad stádem. To je důvod, proč Ježíš říká, že kdo chce být velkým, musí být služebníkem všech (Mk 10,43). Muž, který nemá charakter předepsaný Písmem, nemůže a ani nesmí stát v takovém postavení. Dříve nebo později dojde k tomu, že své postavení zneužije. Manipulace s lidmi, duchovní zneužívání, sexuální hříchy, finanční machinace – to jsou nejčastější hříchy lidí v církvi, kteří vedou, ale jejichž charakter neodpovídá jejich postavení. 

Je lepší nemít starší, než mít špatné starší! 

Když v církvi nejsou starší, tak je v ní zmatek. Když jsou starší, kteří neodpovídají biblickým požadavkům, je v ní zmatek také a kromě toho dochází k daleko horším věcem. Vzpomeňte na Diotrefa ze 3. listu Janova (v. 9–10) – pyšného člověka, který vylučoval bratry, jednal tvrdě, zle, nespravedlivě a chtěl se vyvyšovat nad ostatní. A v jeho případě mluvíme nejspíš o člověku, který byl ustanoven řádně a na první pohled (ani na ten další) mu nebylo co vytknout. Ale příležitost nakonec prověřila jeho charakter tak, jak to lidé udělat nemohli. Oč zrádnější je to v případě, kdy tam ten charakter není!

Dohlížitel musí mít Písmem předepsaný charakter. Neznamená to, že bude dokonalý. Ale pozitivní charakterové vlastnosti, o kterých mluví náš text a další míst a Písmu, u něj musí být ve zjevné, nikoliv v potenciální míře. A negativní vlastnosti by naopak měli být pouze v potenciální a nikoliv ve zjevné míře. A samozřejmě že ona zjevná míra bude vždy nějak korespondovat se zralostí konkrétního společenství, které je zodpovědné za ustanovení svých starších. Nikdy však nemůže být vynechán tento imperativ: musí být!