Vliv křesťanství na svobodu a spravedlnost
Tento článek je prvním z pěti příspěvků v rámci série s názvem „Jak křesťanství změnilo svět“. Vycházejí z řady přednášek, které autorka přednesla v dubnu 2019 v rámci akce Word Alive. Autorka nám udělila svolení k publikování všech pěti příspěvků v tomto i následujících číslech Bulletinu.
Mnozí dnes tvrdí, že křesťanství změnilo svět k horšímu. „Noví ateisté“ nepovažují křesťanství pouze za mylné, ale za zlé. Věří, že se musíme osvobodit od zastaralých představ o morálních absolutních hodnotách a zbavit se „pověr“. Naše problémy může vyřešit věda (nikoli náboženství). Historie je někdy prezentována tak, že osvícený Řím (pohanský) se zhroutil; poté nastalo temné středověké období (náboženská pověrčivost); ale během renesance a osvícenství zvítězil lidský rozum nad náboženstvím. Lidstvo vstoupilo na výšiny vědeckého pokroku, aniž by mu v tom bránila víra. Lidská ctnost (bez Boha) mohla dosáhnout lidských práv, svobody a prosperity.
Tento zjednodušující výklad byl vyvrácen. Ve skutečnosti historické důkazy poukazují na převážně pozitivní vliv, jaký mělo biblické křesťanství v průběhu staletí. Svět se díky životu a svědectví Kristových následovníků nezměrně změnil k lepšímu.
Název této krátké série je převzat z knihy Alvina Schmidta Jak křesťanství změnilo svět. V předmluvě se uvádí, že křesťanství je:
… nejmocnější síla, která po dva tisíce let mění společnost k lepšímu… Žádné jiné náboženství, filozofie, učení, národ, hnutí – ať už cokoli – nezměnilo svět k lepšímu tak, jako křesťanství.
Jde samozřejmě o velmi rozsáhlé téma. Křesťanství je dnes prvním skutečně globálním náboženstvím: třetina světové populace se hlásí ke křesťanství. Celkový dopad křesťanství nelze nijak změřit. A nemůžeme popřít, že v minulosti byly ve jménu Krista neprávem páchány nespravedlnosti. Musíme rozlišovat mezi institucionálním náboženstvím a skutečným živým křesťanstvím. A nikdy bychom neměli tvrdit, že křesťané mají monopol na ctnost a soucit. Bible učí, že Bůh vložil svůj morální zákon do srdcí všech lidí stvořených k jeho obrazu; dal nám všem svědomí. Často tedy vidíme odraz Boží laskavosti v štědrých a altruistických činech lidí, kteří v něj ani nevěří.
Od samého vzniku křesťanské církve o Letnicích se však Ježíšovi následovníci snažili milovat svého bližního a odrážet Boží morální povahu. Můžeme vysledovat alespoň některé z pozitivních a rozsáhlých dopadů, které to mělo. V tomto prvním článku se budeme zabývat tématy svobody a spravedlnosti, přičemž konkrétní otázku náboženské svobody ponecháme na příští článek. Třetí článek se bude zabývat ochranou života a důstojností žen; čtvrtý článek se zaměří na filantropii a zdravotní péči; a poslední článek bude pojednávat o dopadu křesťanství na poskytování vzdělání.
Křesťanství a svoboda
Mnoho lidí se domnívá, že svoboda a spravedlnost, které dnes považujeme za samozřejmost, jsou výsledkem sekulárního myšlení.
Ve skutečnosti jsou svobody a práva, kterých si ve svobodných společnostech ceníme, do značné míry výsledkem vlivu křesťanství. Vycházejí z přesvědčení, že všichni lidé, stvoření k Božímu obrazu, mají stejnou důstojnost (Genesis 1,26–27).
V roce 2016 vydalo nakladatelství Cambridge University Press obsáhlou dvoudílnou publikaci Christianity and Freedom, která shrnuje výsledky dlouholetého výzkumu týmu mezinárodních odborníků. Celkový závěr zněl:
… svobodné instituce se téměř nikdy nevyvinuly v oblastech, které nebyly ovlivněny židovskými a křesťanskými myšlenkami. Mimo židovsko-křesťanskou tradici se jen zřídka vyskytovali myslitelé, kteří by předpokládali, že nás Bůh obdařil vlastní přirozeností a že svoboda je součástí této přirozenosti.
Myšlenka „lidských práv“ vychází z pojetí osoby, které se opírá o biblický názor, že všichni lidé jsou stvořeni k obrazu Božímu. Právě to zaručuje každému jednotlivci stejnou důstojnost. A Kristovo vtělení potvrzuje význam lidské existence. Křesťanství je v tomto ohledu jedinečné. Lidé jsou stvořeni k Božímu obrazu; skutečnost, že Bůh přijal lidskou podobu, však ještě více podtrhuje důstojnost lidské osoby.
Historická skutečnost je taková, že režimy, které popíraly existenci Boha a řídily se ateistickou či „tvrdě sekulární“ politickou filozofií, nejméně respektovaly lidská práva. Tam, kde není uznáván žádný Bůh, se stát může až příliš snadno „stát Bohem“, což má děsivé následky. Pod komunistickými vládami považuje takzvaný „osvícenský ateismus“ náboženství za „falešné vědomí“, které by mělo být odstraněno prostřednictvím propagandy a „převýchovy“. Militantní ateismus považuje náboženství za protirevoluční společenskou sílu, která musí být potlačena politickými opatřeními.
Reakce na otroctví
Sociolog Rodney Stark píše:
Ze všech světových náboženství, včetně tří velkých monoteistických náboženství, se pouze v křesťanství zrodila myšlenka, že otroctví je hřích a musí být zrušeno... Otroctví bylo kdysi téměř všudypřítomné ve všech společnostech, které si ho mohly dovolit... Pouze na Západě se zrodil významný morální odpor, který vedl k jeho zrušení.
Křesťanské přesvědčení, že každý člověk je stvořen k obrazu Božímu, bylo v ostrém kontrastu s kulturou antického světa, která byla založena na krutém otroctví.
Velký řecký filozof Aristoteles učil, že bez otroků, kteří by vykonávali práci, by osvícení lidé neměli energii a volný čas k hledání moudrosti a ctnosti. Aristotela nikdy nenapadlo, že by otrok mohl mít právo hledat moudrost a ctnost! Filozof Platón věřil, že otroci nemají duši, a proto nemají lidská práva; páni s nimi mohli zacházet, jak se jim zachtělo. Ve starověké kultuře neexistoval pojem univerzální lidské důstojnosti.
Z přibližně sedmdesáti milionů obyvatel Římské říše mohlo být v daném okamžiku asi sedmina, tedy deset milionů, otroky. Pro svobodné muže bylo společensky přijatelné využívat ženy, mladé muže, děti a otroky k vlastnímu sexuálnímu uspokojení. „Čiré násilí, ať už institucionální, nebo osobní, bylo nedílnou součástí antické sexuální kultury.“
V této souvislosti bylo apoštolské svědectví, že „v Kristu jsme všichni jedno, ať už otroci, či svobodní“ (Galatským 3,28), revoluční. Neexistovaly žádné pohanské kulty, k nimž by otroci i svobodní mohli patřit na rovnocenném základě. To, že církve přijímaly svobodné i otroky jako rovnocenné členy, bylo bezprecedentní. A raná církev na tomto radikálním učení stavěla.
Na počátku 4. století Lactantius ve svém díle Božské instituce uvedl, že v Božích očích neexistují žádní otroci. Zlatoústý, rovněž ve 4. století, prohlásil, že Kristus svým příchodem otroctví zrušil. Bohatým členům svého sboru radil, aby si koupili otroky, naučili je řemeslu a poté je propustili na svobodu.
Kappadocký otec Řehoř z Nyssy (335–395 n. l.) kritizoval otroctví za jeho naprostou aroganci a porušování svobodné přirozenosti lidských bytostí stvořených k Božímu obrazu. „Odsuzujete k otroctví člověka, jehož přirozenost je svobodná a autonomní?“ zeptal se Řehoř.
Kolik stojí racionalita? Kolik obolů za Boží obraz?... Neboť ten, kdo poznal lidskou přirozenost, řekl, že celý vesmír není hoden toho, aby byl vyměněn za duši člověka.
V západním světě trvalo dlouho, než se podařilo otroctví vymýtit. Avšak to, že se s otroky zacházelo s úctou jako s křesťanskými bratry a sestrami, že byli přijímáni do rodiny církve a že jim bylo umožněno přijímání, to vše připravilo půdu pro argument, že jelikož otroci byli součástí Kristova těla, měli by být osvobozeni. V průběhu staletí docházelo k čím dál častějšímu propouštění otroků na svobodu a také k rostoucímu počtu sňatků mezi otroky a svobodnými lidmi. Jedno takové manželství uzavřel v roce 649 Clovis II., král Franků, se svou otrokyní Bathildou. Ta nakonec zorganizovala kampaň za zastavení obchodu s otroky a za osvobození těch, kteří byli v otroctví. Během 8. století se proti otroctví postavil císař Karel Veliký; v 11. století byly poslední zbytky otroctví v křesťanském světě zrušeny.
Transatlantický obchod s otroky přinesl tuto hrůzu zpět v mnohem širším a strašlivějším měřítku. Když byla královna Alžběta I. informována o prvních pokusech o převoz otroků z Afriky do Ameriky, byla pobouřena a varovala, že obchod s otroky přivolá pomstu nebes. Ovšem obchodní zájmy zvítězily; mezi vládou Alžběty I. a koncem 18. století bylo do Ameriky odvezeno na nucené práce asi deset milionů afrických otroků (a to byli ti, kteří na cestě nezemřeli). Šokující je, že v 18. století převládal v Anglii právní i veřejný názor, že otroctví je přijatelné. Mnoho lidí věřilo, že bez obchodu s otroky by bohatství a moc Británie zkolabovaly.
Tehdy, stejně jako dnes, lidé tvrdili, že pokud je něco legální, je to přijatelné. Evangelista John Wesley s tím nesouhlasil a ptal se:
Může lidský zákon proměnit světlo v temnotu nebo zlo v dobro? I kdyby existovalo deset tisíc zákonů, správné zůstává správným a špatné špatným!
Jak je známo, Wesley podporoval a povzbuzoval Williama Wilberforcea (1759–1833), nejznámějšího bojovníka proti otroctví. Na smrtelné posteli napsal Wesley Wilberforceovi:
„Pokud tě Bůh nepovolal právě k tomuto úkolu, vyčerpá tě odpor lidí i ďáblů; ale je-li Bůh s tebou, kdo může být proti tobě?“
Wilberforce takové povzbuzení často potřeboval! 12. května 1789 vstal v Dolní sněmovně a přednesl výmluvný, vášnivý a důkladně připravený projev, který trval tři hodiny. Jaká byla reakce? „Potřebujeme více důkazů.“ Tato zdržovací taktika se měla používat dalších 18 let. Rok co rok Wilberforce předkládal návrh zákona na zákaz obchodu s otroky. Rok co rok establishment záležitost odkládal.
Mnozí ho označovali za vlastizrádce. Anglický vojenský hrdina lord Nelson hovořil o „prokletém Wilberforcovi a jeho pokryteckých spojencích“. Někdy mu k úspěchu chybělo jen málo. V roce 1796 byl jeho návrh zákona zamítnut poměrem hlasů 74 ku 70, tedy o pouhé čtyři hlasy. Návrh neprošel, protože asi tucet poslanců, kteří slíbili podporu, se ani neobtěžovalo dostavit: šli do opery nebo odjeli na venkov.
Nakonec byl v roce 1807 návrh zákona o zrušení obchodu s otroky přijat drtivou většinou 283 hlasů pro a 16 proti. Wilberforce se rozplakal, když mu přeplněná Dolní sněmovna věnovala bouřlivé ovace vestoje. O dvacet šest let později, těsně před svou smrtí, 26. července 1833, se Wilberforce dozvěděl, že parlament schválil zákon o zrušení otroctví, čímž osvobodil 700 000 otroků a souhlasil s vyplacením dvou milionů liber jako odškodnění majitelům.
Wilberforce byl jen jedním z mnoha oddaných aktivistů. Mezi často opomíjené vůdčí osobnosti patřil Zachary Macaulay (1768–1838). Byl to výzkumník působící v zákulisí, statistik, který neúnavně pracoval po 18 hodin denně, aby shromáždil podložená fakta. Během svého dlouhého boje proti nespravedlnosti byl neustále hanoben, pomlouván a napadán, ale nevzdal se. Dalším zapomenutým hrdinou byl evangelikál Granville Sharp (1735–1813). Jako mladý muž byl silně dojat setkáním s mladým uprchlým otrokem v londýnských přístavních čtvrtích. Svůj život odhodlaně zasvětil boji za zrušení otroctví. V roce 1772 argumentoval, že anglické právo sahající až k Magně Chartě tuto praxi neospravedlňuje. Později pronesl památnou větu, že „žádná moc na zemi“ nemůže otroctví ospravedlnit. Ve slavném případu Somerset požádal Sharp o vydání příkazu habeas corpus k osvobození Jamese Somerseta s argumentem, že jelikož není majetkem svého pána, nemůže být násilím odvezen na Jamajku. Po případu Somerset anglické soudy důsledně hájily práva bývalých otroků proti jejich pánům.
V Americe otroctví přetrvávalo ještě dalších třicet let. Mnozí se mu však hrdinsky vzepřeli. Tisíce uprchlých otroků doprovázeli na sever a do Kanady k svobodě jak černí, tak bílí abolicionisté, kteří vybudovali síť tajných cest a úkrytů, známou jako Podzemní železnice. Jednou z největších hrdinek Podzemní železnice byla Harriet Tubmanová (1822–1913), bývalá otrokyně, která při četných cestách na Jih pomohla stovkám otroků uprchnout na svobodu. Nakonec v roce 1863 Abraham Lincoln otroctví v Americe ukončil vydáním Prohlášení o osvobození z roku 1863.
Příběh otroctví v Americe je hluboce znepokojující. Může se nám jen zvedat žaludek, když čteme svědectví jednoho křesťanského otroka, který vyprávěl, že mu jeho pán ráno podával večeři Páně a odpoledne ho pak zbil bičem za to, že přišel o pár minut později na směnu. Můžeme být jen zděšeni, když se dozvíme, že pouhé scházení se na tajných modlitebních setkáních mimo pracovní dobu mohlo být potrestáno brutálním bičováním. Na druhé straně však stojí nespočet inspirativních příběhů o odvaze a obětavosti. Důstojnost a duchovní síla křesťanského svědectví těch, kteří trpěli strašným týráním, byla později analyzována Martinem Lutherem Kingem (1929–1968), který na základě zkušeností černošských věřících trpících diskriminací vyvinul celou teologii utrpení. Známý je jeho výrok: „Jsme uvězněni v neproniknutelné síti vzájemnosti, spojeni jedinečným osudem.“ Jinými slovy, všichni pocházíme od stejných prvních rodičů, všichni jsme stvořeni k Božímu obrazu, všichni máme stejnou hodnotu a všichni neseme skutečnou odpovědnost jeden za druhého.
Šokující skutečností je, že na světě je dnes více otroků než kdykoli předtím.
Mezinárodní organizace práce uvádí, že na celém světě je 20,9 milionu obětí obchodování s lidmi. Křesťané opět stojí v čele boje proti otroctví a obchodování s lidmi. Mezinárodní mise pro spravedlnost (International Justice Mission) je významnou mezinárodní křesťanskou sítí bojující proti zneužívání, ale existují i další organizace. Globální pohromu obchodování s lidmi částečně živí vykořisťování žen a dětí v takzvaném „sexuálním průmyslu“, který zahrnuje nákup, prodej a zneužívání lidských bytostí. To bylo ještě zhoršeno sexuální revolucí. Požadavek na neomezenou sexuální „svobodu“ způsobil morální katastrofu. Nejvyšší cenu za to platí ti, kteří jsou uvězněni v otroctví. Existuje nespočet křesťanů, kteří se věnují záchraně a rehabilitaci těch, kteří jsou uvězněni v otroctví. Křesťané se staví proti pornografii a proti nákupu a prodeji sexu, což jsou hlavní faktory stojící za obrovským nárůstem obchodování s lidmi.
Křesťanství a spravedlnost
Náš trojjediný Bůh se vyznačuje dokonalou spravedlností. Je velkým zákonodárcem. Stvořitel vtiskl svůj morální zákon do srdcí a svědomí všech lidí, které stvořil (Římanům 2,15).
Každý se mu bude muset zodpovídat. Náš Bůh se vyznačuje spravedlností a očekává, že i vládci budou spravedliví:
- Nedopustíte se bezpráví při soudu. Nebudeš nadržovat nemajetnému ani brát ohled na mocného; budeš soudit svého bližního spravedlivě. (Lv 19,15)
- Prohlásit svévolníka za spravedlivého a spravedlivého za svévolníka, to obojí je Hospodinu ohavností. (Př 17,15)
- Toto praví Hospodin: Uplatňujte právo a spravedlnost, vysvobozujte oloupeného z rukou utiskovatele, netýrejte bezdomovce, sirotka a vdovu, nedopouštějte se násilí, neprolévejte na tomto místě nevinnou krev. (Jr 22,3)
Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy. (Iz 1,17)
V průběhu dějin byli vládci vždy v pokušení zneužít moc ve svůj prospěch. Ve Starém zákoně odsoudil Boží prorok Eliáš bezbožného krále Achaba, když ten násilím zabral Nábotovu vinici (1Kr 21).
V Novém zákoně Pavel učil, že všichni vládci jsou Božími „služebníky“ nebo „diákony“, kteří jsou dosazeni do společnosti, aby udržovali pořádek tím, že budou trestat zlo a odměňovat dobro (Ř 13,1–8). Vládci, stejně jako všichni lidé, mají Boží morální zákon vepsaný do svého svědomí. Každý z nich se bude v den soudu zodpovídat Bohu za to, jak splnil svěřenou úlohu.
Biblický základ Magny Charty (1215)
V roce 2015 se slavilo 800. výročí podpisu Magny Charty. Magna Carta Libertatum znamená ve středověké latině „Velká listina svobod“. Jednalo se o listinu práv, kterou 15. června 1215 v Runnymede nedaleko Windsoru podepsal anglický král Jan. Po více než osm století symbolizuje právo lidu omezovat moc vlády. Byla vypracována arcibiskupem Stephenem Langtonem a dalšími jako způsob, jak omezit tyranskou moc krále. Magna Carta jasně stanovila, že králova autorita není neomezená. Král si nemohl bezdůvodně přivlastňovat majetek svých poddaných, ani vytvářet zákony, které by vyhovovaly jeho vlastním cílům, ani zneužívat soudní systém k vlastnímu obohacování prostřednictvím přijímání úplatků. Stručně řečeno, listina stanovila zásadu, že nikdo, ani král, není nad zákonem. Od svého přijetí v roce 1215 slouží k ochraně života, svobody a majetku a jako základ ústavních práv a svobod po celém světě. To je něco, za co mohou křesťané děkovat Bohu.
Je pravda, že v té době se zákonná práva, o nichž hovořila Magna Charta, vztahovala pouze na svobodné občany. Vytvořila však základ pro to, aby se tyto svobody postupně rozšířily na všechny. Během staletí plných zvratů, s mnoha ústupky i pokroky, se tyto myšlenky staly dominantními v právním systému. Vliv Magny Charty se rozšířil do Spojených států a do většiny západních zemí.
Baronka Caroline Coxová je již mnoho let v čele humanitární práce v některých z nejnebezpečnějších míst na světě. Věří, že: Je pravda, že v té době se zákonná práva, o nichž hovořila Magna Charta, vztahovala pouze na svobodné občany. Vytvořila však základ pro to, aby se tyto svobody postupně rozšířily na všechny. Během staletí plných zvratů, s mnoha ústupky i pokroky, se tyto myšlenky staly dominantními v právním systému. Vliv Magny Charty se rozšířil do Spojených států a do většiny západních zemí.
Baronka Caroline Coxová je již mnoho let v čele humanitární práce v některých z nejnebezpečnějších míst na světě. Věří, že:
… právě židovsko-křesťanská tradice se svou přirozenou úctou k lidské osobnosti a svým důrazem na pojetí práv a svobod jednotlivce dala vzniknout a udržela ty nejhumanitárnější a nejlidštější mezinárodně uznávané zákony a politiky, jako je například zrušení otroctví a definice genocidy.
Caroline Coxová často navštěvuje Barmu, kde její projekt HART spolupracuje s místními partnery v oblastech, kde dochází k četnému porušování lidských práv. Ti dosvědčují, že barmská vláda nemá křesťanství v oblibě zejména proto, že „podporuje skutečnou demokracii tím, že vybízí jednotlivce k samostatnému myšlení“. To je působivá pocta biblickému křesťanství. Podobně jí při cestě do válkou zmítané oblasti Súdánu jeden z místních vůdců vyprávěl o velkém daru vzdělání, který jeho lidu poskytli britští misionáři. Vzdělání, jak řekl, dalo jeho lidu svobodu myslet samostatně: „Větší dar ani svobodu než tuto nelze nikomu dát.“
Dlouholetý výzkumný projekt Roberta D. Woodberryho ukázal, že tam, kde měla misijní činnost založená na víře v Bibli největší dopad, existují vlády, které nejvíce respektují lidská práva a právní stát a jsou nejméně náchylné k tyranii. Je historickým faktem, že svoboda a práva jednotlivce jsou nejrozšířenější tam, kde mělo křesťanství největší vliv.
Dnes se křesťané po celém světě v mnoha různých rolích a službách obětavě zasazují o spravedlnost. Například organizace International Justice Mission, zmíněná výše jako jedna z hlavních organizací bojujících proti modernímu otroctví, byla založena v 80. letech americkým právníkem Garym Hauganem. Byl pobouřen tím, že tolik dobře míněných pokusů pomoci chudým bylo horších než k ničemu, když chudí nemohli dosáhnout spravedlnosti. Základní příčinou chudoby je absence právního státu. Pokud někdo tvrdě pracuje, ale jeho zisky jsou mu ukradeny a neexistuje žádná možnost domoci se spravedlnosti, ničí to veškerou motivaci. Jaký má smysl poskytnout chudé vdově půjčku na rozjezd vlastního podnikání, když jí její zisk bude ukraden, jakmile ho vydělá, a ona se nemůže nijak bránit? Sociální a ekonomické spravedlnosti nikdy nedosáhnete, dokud nebude zajištěna právní spravedlnost, včetně vlastnických práv. Když jsou někteří vládní úředníci a jejich přátelé nad zákonem, znamená to, že to, na čem tvrdě pracujete, si mohou jednoduše přivlastnit mocní – nebo ti, kteří mají zbraně a prostředky k podplácení vyšších úředníků.
Křesťané dbají na spravedlnost, protože uctíváme Boha spravedlnosti. A on od nás očekává, že budeme spravedlnost také hájit. Prorok Izajáš předpověděl poslání Božího služebníka, Mesiáše:
Soud vyhlásí podle pravdy. Neochabne, nezlomí se, dokud na zemi soud nevykoná. (Iz 42,4)
Náš Bůh je Bohem spravedlnosti a jeho Slovo je zdrojem našich představ o svobodě, lidských právech a náboženské svobodě. Po celém světě jsou to dnes často právě křesťané, kdo se obětavě zasazují o svobodu pro ty, kdo jsou v otroctví, a o spravedlnost pro utlačované.
D. Bentley Hart, Atheist Delusions: The Christian Revolution and Its Fashionable Enemies (Ateistické bludy: Křesťanská revoluce a její módní nepřátelé), Yale University Press, 2010; V. Mangalwadi, The Book that Made your World: How the Bible Created the Soul of Western Civilisation (Kniha, která stvořila váš svět: Jak Bible vytvořila duši západní civilizace), Thomas Nelson, 2011; R. Stark, The Victory of Reason (Vítězství rozumu), Random House, 2006.
P. Maier, Předmluva ke knize A. J. Schmidt, How Christianity changed the World, Zondervan, 2004, s. 8–9.
L. Siedentop, Inventing the Individual: The Origins of Western Liberalism, Penguin, 2015; Tom Holland, Dominion, Little, Brown, 2019.
T. S. Shah and A. D. Hertzke, Christianity and Freedom, Volume 1, CUP, 2016, 29, cit. Remi Brague.
E. Matyjaszek, “Human Rights: The Rise of the All Powerful State”, 229–252, v L. Rose, ed., What are They Teaching the Children?, VFJ/Wilberforce Publications, 2016.
R. Stark, For the Glory of God: How Monotheism Led to Reformations, Science, Witch-Hunts, and the End of Slavery, Princeton University Press, 2004, s. 291.
K. Harper, v Christianity and Freedom, Volume 1, s. 134.
Cit. K. Harper, in Christianity and Freedom, Volume 1, s. 133–4.
John Wesley, Thoughts Upon Slavery, London 1774, https://docsouth.unc.edu/church/wesley/wesley.html, (23. prosince 2019), s. 34.
Cit. v J. Pollock, Wilberforce, Lion, 1977, s. 105.
F. Cooková, Zachary Macaulay, Evangelical Press, 2012.
M. L. King jr, Letter from a Birmingham Jail, 1963. https://www.africa.upenn.edu/Articles Gen/Letter Birmingham.html (23. prosince 2019) odst. 4.
C. Coxová, „Holding the Line“, v L. Rose, ed., What are they Teaching the Children? VFJ/Wilberforce Publications, 2016, s. 343.
Tamtéž, 342.
C. Coxová, „Holding the Line“, v L. Rose, ed., What are they Teaching the Children? VFJ/Wilberforce Publications, 2016, s. 343.
R. D. Woodberry, „Protestant Missionaries and the Centrality of Conversion Attempts for the Spread of Education, Printing, Colonial Reform, and Political Democracy“, v Christianity and Freedom, Volume 1, s. 367–390.
G. Haugen, Good News about Injustice, IVP, 2009; The Locust Effect: Why the End of Poverty Requires the End of Violence, Oxford University Press, 2015. See also W. Grudem and B. Asmus, The Poverty of Nations: A Sustainable Solution, Crossway, 2013.
Přidat komentář