Dohlížení

• Věrohodné [je to] slovo: Jestliže se kdo po dohlížení vztahuje, po krásné práci touží. Proto musí být dohlížitel … (1Tm 3,1–2)

Máme tady slovo, které bychom mohli přeložit také jako pověření, ale v kontextu následujícího verše, kde se mluví o dohlížiteli, je mnohem lepší vztáhnout toto slovo právě k dohlížiteli a nikoliv k pověření. Slovo episkopos (je ve druhém verši) znamená dohlížitel nebo strážce. Jedná se o člověka, který se stará, který je zainteresovaný v životě druhého člověka. To slovo zdůrazňuje některé stránky práce starších v církvi. 

Na prvním místě jsou starší správci (viz Tt 1,7). Starají se o to, co jim bylo svěřeno. Každý křesťan je správce – nikdo z nás nemá nic, co by mu Bůh nedal. Bůh nám svěřil všechno, co máme, ale i všechno, co jsme, co umíme, v čem vynikáme. A my máme být dobrými správci těchto hřiven, které Bůh dal každému – i tomu nejmenšímu z nás. Ovšem starším bylo svěřeno ještě něco vzácnějšího – podívejte se se mnou do Skutků 20. Zde je jeden text, který je velmi zajímavý a také velmi důležitý a nyní z něj chci zdůraznit hodnotu, kterou Bůh svěřil starším:

• Dávejte pozor na sebe i na celé stádo, ve kterém si vás Duch svatý ustanovil za strážce [episkopos], abyste byli pastýři Boží církve, kterou si Bůh získal krví vlastního Syna. (Sk 20,28)

Starším byla svěřena Kristova církev, Pánovi beránci. Kristova nevěsta. Hodnotu toho, co Bůh svěřil starším, vidíme v závěru toho verše – Bůh si církev získal krví vlastního Syna. Mimochodem v originále je řečeno, že Bůh získal církev „vlastní krví“ (ČSP, B21, KRAL), a protože jediná vykupující krev, která byla prolitá za Boží lid, byla krev Božího syna, mluví tento verš velmi jasně o Kristově Božství. Kristova krev je cenou, která byla zaplacena za nevěstu Beránkovu. To nám ukazuje, jak se Bůh dívá na církev, jak vzácná je pro Boha církev. Není nic, vůbec nic, co by bylo Bohu tak vzácné, jako církev – lid vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležící Bohu (1Pt 2,9). Z toho bychom měli také vidět, jak se máme na církev dívat my. Skutečná Kristova církev – a tady musíme rozumět tomu, že ne všechno, co se nazývá církví, církví skutečně je, stejně jako ne každý, kdo se nazývá křesťanem, jím opravdu je – má cenu krve Božího Syna. Proto také Písmo říká, že nepatříme sami sobě, ale bylo za nás zaplaceno výkupné. 

Náš život nám nepatří. Nejsme tady kvůli sobě, ale kvůli Pánu. A starším byla svěřena péče o toto vykoupené Kristovo tělo – jsou správci, kteří se starají o církev, což je jeden z aspektů slova dohlížitel. Co mají dělat dále?

Slovo dohlížitel dobře ukazuje na další aspekt práce starších – nejenom, že se jako dobří správci starají o církev, ale dohlížejí na ni. Na co přesně dohlížejí? Židům 13,17 říká, že bdí nad vašimi dušemi – slovo duše se někdy dá přeložit jako člověk, takže ekumenický překlad zde říká, že „bdí nad vámi“, ale v originálním textu je slovo duše a na tomto místě má myslím to slovo své opodstatnění, protože ukazuje na vnitřní rozměr našich životů. Je tam sloveso bdít, tedy být vzhůru, být na stráži, střežit, což je další rozměr slova episkopos – strážce (Sk 20,28 – ustanovil vás za strážce). 

Starší bdí nad duchovním životem těch, kdo jsou mu svěřeni. Když jeden autor popisoval církev a mluvil o všeobecném kněžství věřících, krásně napsal, že úspěšná práce starších by v ideálním případě byla taková, že sbor dojde do bodu, kdy starší už nebudou potřeba, protože všichni budou vybudování do zralé podoby lidství podle míry plnosti Ježíše Krista. Jednoho dne k tomu skutečně dojde, ale nebude to v tomto těle. Existuje mnoho falešných učitelů, mnoho duchovních nástrah, na začátku svého duchovního života jsou křesťané jako novorozenci a mnozí jsou duchovně velmi slabí a nerostou – a to jsou důvody, proč v tomto těle vždycky budeme potřebovat zbožné bratry, kteří nad námi budou bdít. Kteří budou dávat pozor, jestli nějaká ovečka neodchází od Boha, jestli neschází na scestí, jestli se nesytí odpadky někde na internetu, nebo jestli svou duši nepoddává hříšným žádostem. Proto práce starších – dokud budeme v těle – nikdy neskončí. 

A znovu je zde něco, co se potřebujeme všichni učit, protože všichni jsme královským kněžstvem. Žádný křesťan by neměl mít postoj Kaina, který, když se ho Bůh ptal na jeho bratra Ábela, odpověděl: „Copak jsem strážce svého bratra?“ Křesťané, Bůh vás postavil do církve, Bůh z vás Kristovou krví udělal církev, učinil z nás společenství Božího lidu, nejsme anonymní skupinou lidí, kteří se sešli, protože máme něco společného, ale jsme církví! Máte bratry a sestry, k nimž nemůžeme být lhostejní! Ať je nám vzdálena lhostejnost Kaina! Musíme porozumět, co to znamená královské kněžstvo, a co to znamená církev jako společenství Božího lidu. V tomto smyslu jsme všichni povoláni k tomu, abychom bděli, abychom byli na stráži. Pro každého z nás v nějaké míře platí to, co řekl Bůh Ezechielovi:

• Řeknu-li o svévolníkovi: »Zemřeš«, a ty bys nepromluvil a svévolníka nevaroval před jeho svévolnou cestou, abys ho přivedl k životu, ten svévolník zemře za svou nepravost, ale za jeho krev budu volat k odpovědnosti tebe. Jestliže budeš svévolníka varovat, ale on se od své svévole a své svévolné cesty neodvrátí, zemře pro svou nepravost, ale ty jsi svou duši vysvobodil. (Ez 3,18–19)

Toto je úkol, který Bůh svěřil své církvi – dostali jsme evangelium, abychom ho šířili. Každý podle svých schopností a možností, nicméně každý. Každý z nás musí jít a mluvit s lidmi a zvát je k tomu, aby opustili cestu svévole a bezbožnosti, činili pokání a věřili v Ježíše Krista. Pokud to neudělají, zemřou na věky, budou odsouzeni k věčnému zahynutí. A úplně stejně se jako církev, jako společenství Božího lidu, jako bratři a sestry v Kristu, máme navzájem povzbuzovat k tomu, abychom žili svatě a dělali Bohu čest svým životem.

• Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům. Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův. (Žd 10,24–25)

A kdyby toto ještě nestačilo, tak se podívejme ještě na jeden text, který nám ukazuje, že je to skutečně úkol každého jednotlivého křesťana starat se o druhé, bdít a být na stráži. Pavel napsal křesťanům do Říma (a nepsal vedoucím, ani starším sboru, ale psal svatým, „všem v Římě, kdo jsou Bohem milováni a povoláni ke svatosti“ – viz Ř 1,7):

• Jsem přesvědčen také já o vás, bratří moji, že i vy jste plni dobroty, naplněni veškerým poznáním, takže sami můžete ukazovat cestu jeden druhému. (Ř 15,14)

A tady potom hraje svou roli míra zodpovědnosti, kterou Bůh každému určil. Ty verše, které jsem nyní četl, ukazují, že žádný křesťan není bez odpovědnosti v oblasti hlásání evangelia a péče o bratry a sestry, ale je-li někdo ustanoven jako dohlížitel, je to jeho primární zodpovědnost, je to jeho hlavní úkol. Všichni vedoucí budou Bohu vydávat počet ze své služby (Žd 13,17). Jakub varuje křesťany, aby se nehrnuli do toho, aby vyučovali druhé:

• Nechtějte všichni učit druhé, moji bratří: vždyť víte, že my, kteří učíme, budeme souzeni s větší přísností. (Jk 3,1)

A Ježíš, když mluví o správcích, říká:

• Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více. (Lk 12,48)

Proto náš text mluví o práci – nemluví o pozici, nemluví o úřadu, nemluví o poctách ani nějakém vyvýšeném postavení, ale mluví o úkolu. O úkolu, který je krásný, který je ale také těžký. Nicméně ke každému úkolu Bůh dává sílu těm, které k danému úkolu povolává – jsme přece jeho dílo, stvořeni k tomu, abychom konali skutky, které nám Bůh připravil (Ef 2,10). Proto jsme mluvili také o vnitřním povolání, o touze, kterou Bůh dává mužům, jež povolává k tomu, aby byli pastýři Božího lidu. Proto Skutky 20,28 mluví o tom, že to je Duch svatý, který ustanovuje starší, což jde ruku v ruce s vnitřním povoláním, které se bude projevovat službou a také charakterem, který bude vidět. Pokud jsou tyto věci v souladu, nic nebrání tomu, aby takový bratr byl veřejně ustanoven jako starší církve – a potom skutečně můžeme mít velikou důvěru a velkou míru jistoty, že to byl Duch svatý, kdo ho ustanovil.