Cesta k jednotě: milost k vnitřní, opravdové zbožnosti

První cestou k jednotě je milost vnitřní, opravdové zbožnosti. V kom bude Duch Boží, ten se nepochybně těmito důvody a prosbami Ducha Božího pohne a svou mysl k jednotě skloní. Jaká je však k tomu cesta? Zastaralé nemoci se hojí nesnadno. 

Odpověď: Rozdělovaly nás tři věci: sektářství, rozdílné názory na některé články víry a rozdílnost církevních řádů. Pokud se podaří stranám v těchto třech bodech porozumět, ukáže se snadná cesta k jednotě. Než k tomu přikročím, ukážu nejprve z Písma, že naše lidská dokonalost před Bohem záleží více v prostotě a upřímnosti prostého srdce než v nějaké bystré obratnosti mozku. Prosím každého, kdo miluje svou spásu, ať to bedlivě čte, rozvažuje a vzývá Boha o pomoc k pochopení toho, co se zde z Písma svatého vede. 

Prvním zákonem, který lidem Bůh v ráji dal, bylo přikázání, jímž Bůh člověku zakázal jíst ze stromu poznání dobrého a zlého, aby ho udržel v poslušnosti. To je velké tajemství. Bůh si přeje, aby člověk užíval rajských rozkoší, pokoje a dobrého svědomí, ale varuje ho, aby nesahal na strom poznání dobrého a zlého, nechce-li na sebe přivolat smrt. Tím dala Boží moudrost celému lidskému pokolení varování, že chtivost vyzvídat mnohé věci pro ně bude nebezpečná, zatímco prosté zachovávání Božích přikázání bude jejich životem. Kdyby byl Adam na to dbal, nebyl by zavedl sebe ani nás všechny. 

Když Pán Bůh odděloval Abrahama od ostatních, nezavedl ho do žádného mudrování ani řečnění, ale řekl: „Choď stále přede mnou, buď bezúhonný.“ Svému lidu izraelskému se vysvětlil takto: „Hleď, učil jsem vás nařízením a právům, abyste je dodržovali. To bude vaše moudrost a rozumnost před zraky lidských pokolení.“ Mojžíš to opakuje těmito slovy: „Skryté věci patří Hospodinu, našemu Bohu, zjevné však patří navěky nám a našim synům, abychom dodržovali všechna slova tohoto zákona.“ Skrze Micheáše Bůh říká: „Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.“ 

Když Job hledal, kde by se dala najít moudrost a jaké by bylo místo rozumnosti, praví, že je to skryto před očima veškerého živého; o tom neví ani smrt, ani zahynutí, ani propast. Rozumí jí jen Pán Bůh, jen on zná její místo. On ji připravil a vystihl, člověku pak řekl: „Začátek moudrosti je bázeň před Hospodinem a poznat Svatého je rozumnost.“ Šalomoun praví: „Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo. Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí.“ A opět v knize Job: „Znamená před Bohem něco muž? Věru, prozíravý dbá na svoje činy.“ Zvykni si raději chodit s ním a žít pokojně, to přinese mnoho dobrého. 

Suma sumárum: Pán Bůh ve Starém zákoně neslibuje nic těm, kdo zákonu rozumí, ale těm, kdo zákon plní; nehrozí ničím těm, kdo něčemu v zákoně nerozumí, ale těm, kdo zákon ruší. Podobně David v Žalmu 119, který složil záměrně o zákonu a moudrosti Boží, připisuje dokonalost a blaženost jen těm, kdo žijí ctnostně, chodí v zákoně Páně a zachovávají ho celým srdcem. 

Proto svatý Pavel, když oslavoval svaté Boží ve Starém zákoně, praví, že všichni dosáhli od Boha velkého svědectví pro svou víru. Ale jakou víru? Uvádí četné příklady, že jejich víra spočívala v tomto: 1. horlivě obětovali Bohu oběti; 2. chodili v upřímnosti před Bohem; 3. báli se Boha a jeho hněvu; 4. na Boží rozkaz opouštěli vlast i vše milé, věřili Bohu i proti rozumu a na jeho slovo se odvažovali všeho; 5. budoucí Bohem ohlášené věci přijímali jako přítomné a těšili se v nich; 6. pro lásku k Bohu odmítali svět a všechny jeho rozkoše, za největší poklady pokládali Kristovo pohanění. Suma sumárum: „Vírou dobývali království, uskutečňovali Boží spravedlnost, dosáhli toho, co jim bylo zaslíbeno; zavírali tlamy lvům, krotili plameny ohně, unikali ostří meče.“ 

Hle, toto je víra dřívějších svatých, spočívající v moci, nikoli v prázdných slovech. Proč tedy my nyní zakládáme víru na jemných spekulacích, hlubokých otázkách, důmyslných odpovědích a slibných řečech lidské moudrosti? Bylo snad v Novém zákoně vydáno nějaké chytřejší učení? Ó nikoli! Kristus, vůdce pravé dokonalosti, když nám předkládal, v čem spočívá podstata blaženosti, se ani v nejmenším nedotkl nějakého hlubokého umění či rozumu, nýbrž velebil pouze ctnosti. Poté, co vysvětlil Boží zákon, jak má být křesťany pilněji střežen než povrchními svatoušky, dodal: „A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále.“ Podobně u svatého Jana říká: „Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte.“ A u svatého Matouše osvědčil, nač se bude ptát, až přijde soudit: ne na to, co kdo na světě uměl nebo čemu rozuměl (to ať posoudí všichni lidé!), nýbrž na to, kdo co činil – zda sytil hladové, dával pít žíznivým, přijímal hosty, odíval nahé a navštěvoval nemocné.

Proto svatý Pavel Korintským, kteří se pyšnili rozdílnými dary jeden proti druhému, ukázal cestu lepší – cestu lásky. Dokázal, že láska je lidem užitečnější a Bohu milejší než veškerá andělská i lidská moudrost, a velmi vhodně přirovnal naši tehdejší teologii k dětství. „Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář.“ Buďme však alespoň dětmi v pokoře a prostotě, neboť Kristus říká: „Jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.“ Apoštol sice říká, abychom ve svém myšlení nebyli jako děti, ale zároveň dodává, že „ve zlém máme být jako nemluvňata“ – tedy nemít jízlivost, ale být smířliví a ustupovat jeden druhému. Tentýž apoštol píše, abychom se nenechali zmítat každým závanem lidského učení; nezavrhuje tedy prostotu dětí Božích, ale zapovídá vrtkavost a nerozumnost.

Efezské apoštol prosí, aby žili tak, jak se sluší na jejich povolání: „Vždy skromní tiší a trpěliví. Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech.“ Prvotní církev po Kristu má svědectví, že zatímco se zaměřovala k vnitřní zbožnosti, zachovávala navenek lásku. Jednomyslně zůstávali v apoštolském učení, po domech lámali chléb, dělili se o pokrm s potěšením a prostotou srdce, chválili Boha a měli milost u veškerého lidu. Pán každý den přidával ty, kteří měli být spaseni, neboť svatá prostota a upřímnost se Bohu nade vše líbí. Naproti tomu touha po vysokém umění je nebezpečným osidlem lidské mysli, do kterého se zapletl již první člověk, když zatoužil jíst ze stromu poznání dobrého a zlého. Mnozí dnes stále dychtivě sahají k tomuto stromu a zapomínají na strom života, jímž je bázeň Boží a vzájemná láska.

Výsledkem jejich snažení je, že zatímco hledají moudrost, stávají se pošetilými a podle slov apoštola se jejich srdce zatmívá. Jak říká Šalomoun, tam, „kde je mnoho moudrosti, ji i mnoho hoře, a čím víc vědění, tím víc bolesti.“ Všechny roztržky v církvi vždy povstávají skrze takové na „liteře“ (tj. doslovnosti) založených moudrých lidech. Kristus o farizejích svědčil, že si přivlastnili klíč poznání, sami však nevcházejí a těm, kteří chtějí, brání. Pán Bůh jim říká: „Jak můžete říkat: ‚Jsme moudří, my máme Hospodinův zákon‘? Ano, jenže jej falšuje falešné rydlo písařů. Stud polil moudré, zachvátil je děs, jsou polapeni. Hle, odvrhli Hospodinovo slovo.“

Proto, zbožní křesťané, pochopme, že nejlepší moudrostí je bázeň Páně, neboť Bůh si libuje ve věrnosti a tichosti. Kdyby každý s Davidem říkal: „Bezúhonnost a přímost mě chrání, svou naději skládám v tebe“ a „Nauč mě plnit tvou vůli, vždyť jsi můj Bůh. Kéž mě tvůj dobrotivý duch vede po rovné zemi!“, potom by každý raději tiše sloužil Bohu celým srdcem, než aby se přel o otázky, obřady či jména sekt (tj. denominací a teologií). Přestali by tupit ostatní služebníky s vědomím toho, co říká Boží Duch, že každý se bude sám za sebe zodpovídat před Bohem a každý z nich stojí či padá před svým Pánem.