Jak člověk svým vlastním zrakem škodí sám sobě

Každému údu církve má být známo, že Bůh od něho žádá, aby ho miloval nade vše. To znamená, že o něm má stále přemýšlet, jej i jeho dobrodiní čím dál více poznávat, a tak se v milování k němu rozpalovat. Měl by v něm nalézat největší zalíbení, v něm mít dokonalé a nejhlubší potěšení a hledět si ho zachovat nade vše stvoření. Měl by znát jeho milostivost k sobě a pokládat ji za největší bohatství a nejdražší poklad. Měl by ztrátu jeho a jeho milosti považovat za tu nejbídnější chudobu a z toho všeho by měla vyvěrat ustavičná péče o něj, dnem i nocí.

K tomu, aby člověk takto jednal, měl by mu pomáhat zrak. Když vidí ušlechtilost stvořených věcí, měl by se hned obracet ke Stvořiteli, podobně jako vystřelená střela touží zasáhnout cíl. Také sluneční paprsky jsou mnohem silnější, když mají oporu. Člověk by tedy neměl ustrnout a zůstávat u krásy stvoření, ale odtud se silněji a s větší horlivostí vracet k Bohu.

Co se však děje? Každý z nás, když to sám na sobě zakouší, musí potvrdit, že mysl, i když se namáhá, jen nepevně stojí při Bohu a rozvažuje o jeho věcech. Jakmile jsou oči obráceny sem či tam, mysl je hned vyrušena a náhle obrácena k něčemu jinému, marnému. Je to právě tak, jako když soudce či správce, který chce řešit důležité záležitosti, dostane nějakou novinu – nebo několik novin najednou – a to ho vyvede z míry natolik, že zapomene na soud, o kterém právě přemýšlel. Tak i oko je ustavičným a žvanivým poslem, který stále ve všem překáží a odvádí od mnoha dobrých věcí. Je to ještě horší: soudce může neochotným pohledem posla zahanbit a zprávu nepřijmout, ale těkavost zraku, spojená s libostí a lahodou, se dá zapudit jen stěží. Člověk se za tím táhne dál, ledaže by nad sebou vedl veliký boj a měl na pomoc Ducha Kristova i mnohá jiná přisluhování. I tehdy však dokáže s tím vším jen velmi málo.

Jeden dobrý člověk se měl modlit v kostele, zbožně pozdvihl oči vzhůru, a hle, v tom okamžiku uviděl u stropu dřevo přibité k druhému hrubým dřevěným hřebíkem. Okamžitě nechal modlitby a začal se zabývat otázkou, jak je možné, že se čtyřhranný hřebík trefí do kulaté díry. Není třeba tuto věc déle dokazovat příklady a jinými důvody; každý má doma své vlastní příklady. Jak dlouho, prosím, stojíš při Bohu, když se občas přistihneš, že přemýšlíš o něčem jiném, třeba právě při modlitbě? Jak snadno tě zrak zavede tam, že najednou nevíš, co děláš – klečíš a někdo by se mohl ptát: „Co je to modlitba?“ anebo: „Modlí se každý, kdo klečí?“

Nedomnívej se, že to vše není proti Božímu přikázání, které říká: „Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem“ (Dt 6,5). Kdy je jediná půlhodina, kdy bychom se tímto hříchem neposkvrnili? Viděl to i Šalamoun, když řekl: „Není na zemi člověka spravedlivého, aby konal dobro a nehřešil“ (Kaz 7,20). A co byl onen osten, kvůli němuž si svatý Pavel stýskal (2K 12,7), a co nás k tomu často svádí a jímá mysl jako ptáčník ptáka, ne-li náš zrak? Tomu pomáhají i ostatní smysly a jejich orgány; spřáhly se, jako by chtěly ubohou duši neustále hubit. Rozuměli tomu i pohanští mudrci: jakkoli chválili oči za poznání pravdy, zároveň tvrdili, že jsou příčinou roztěkanosti mysli a překážkou v dosažení hlubokých znalostí o nejvyšší moudrosti. Odtud pochází báseň o onom slepém starci, kterému Jupiter dal po ztrátě zraku znalost hlubokých a budoucích věcí. Chtěli tím vyjádřit, že ostrost lidského rozumu se všetečností oka tupí jako ostří meče o kámen. Ale kdyby z oka nepocházelo žádné větší zlo, bylo by to ještě snesitelné.

Již bylo ukázáno, že hleděním na hříšné či zapovězené věci a odvracením se od Boha člověk hřeší. Jakým zlem pak nazveme, když je zrak počátkem a příčinou nezřízené a nepravé žádosti u člověka nakloněného k nešlechetnosti? Svět přijal přísloví: „Sejde z očí, sejde z mysli.“ Ó, kdyby se tak dobře rozumělo tomu, jak je to pravdivě řečeno! Ach, mnohé ušlechtilé a významné lidi to přivedlo k přehrozným Božím trestům, ačkoli by se do nich za jiných okolností nikdy nedostali. Člověku byl dán soud, aby předčil všechny své skutky i řeči, aby nemusel jednat potmě, nevěda, je-li to dobře či zle. Má rozum, ostrost vtipu, paměť na Boží soudy a spravedlnost, i vůli, aby přijal to, co uznal za správné, ovládal své údy a schopnosti, předem vše rozvážil, usměrňoval své konání, činil dobře, vyhýbal se zlému a v pravém úsudku se nemýlil.

Zrak však, když vidí věci zapovězené, jejich ušlechtilost, spanilost a krásu, soudí, že jsou dobré, aniž vidí (nebo vidět nechce) to zlé, co je pod tím skryto. K tomu se hned připojí vzpomínka na tělesnou libost a potěšení, které by z té věci mohlo vzejít. Když se obojí spojí, žádost těla se rozhoří, oko věc velmi chválí a vydává ji za předobrou, tělo po ní ustavičně touží a žádostivost v něm stále více plápolá. Svědomí volá a křičí, že se mýlíš, že to není dobré, co následuješ, ale že je to zlé, že tam je jáma pekelná, že utoneš, spálíš se a zahyneš! Člověk se však k té schválené věci, kterou je již jako v síti uvězněn a v žádosti roznícen, přikloní a cele se jí oddá, že pak nedbá ani neslyší, co mu svědomí říká. Ubohé duši se pak přihodí totéž co ovci, kterou vlci doženou do lesa, aby ji sežrali; pastýř volá, křičí, naříká, ale už je to všechno marné. Je to jasně napsáno v Knize přísloví 7. kapitole, kde se o mládenci, který šel k jejímu domu, praví: „Hned šel za ní jako vůl na porážku, jako pošetilec v poutech k potrestání, než mu šíp rozetne játra; spěchá do osidla jako ptáče, neví, že mu jde o život.“ (Př 7,22–23). Staří ty věci správně přirovnávali k lodi bloudící na moři: kdo má zrak, viz.

Posuď také, kdo chceš, jak padl ten veliký rek, král David; je psáno, že se procházel po paláci. Člověk zbožný jistě nemyslil, když se vydal na procházku, že bude pást své oči; spíše hledal něco jiného, třeba osvěžení mysli nebo příčinu k přemýšlení o Boží dobrotě tak široce vylité na jeho lid. A co se stalo, když spatřil krásnou ženu? Jak náhle upadl do tak veliké slepoty, že se několik dní nemohl vzpamatovat! Poručil ženu zavolat, žil s ní v hříchu a jejího dobrého, zbožného muže, který byl k němu laskavý, lstivě připravil o život. I když hostil proroka Božího a mluvil s ním, neviděl, co učinil, a nechápal ani podobenství, které mu prorok vyprávěl. Byl dobré mysli, jako by nikdy nic zlého neudělal, dokud mu prorok neřekl pravdu přímo. Teprve pak se pokořil před Pánem Bohem, což ho naučilo říci v žalmu 119, v. 37: „Odvracej mé oči, ať nehledí na šalebnost, na své cestě mi zachovej život.“

Poznal pozdě, že ani to sám učinit nemůže. To je důvod, proč mnozí zbožní lidé žili na poušti – vidouce svou velikou křehkost a jak jsou mdlí v panování nad sebou, a jak svět má mnoho lepivého a vábivého (věcí krásných a libých), jimiž číhá jako ptáčník na sojky či holuby – raději se chtěli odcizit veškerému lidskému společenství, aby tak unikli příčinám vedoucím k hříchu. Ale protože ďábel je i na poušti a tělo zůstává tělem, kdekoli je (jako kavka zůstane kavkou, i když se vyválí ve sněhu), ani tam nemohli najít to, co hledali.

Pohleďme také, prosím, jak ten bídný zrak vedl mnohé mladé lidi do zřejmého nebezpečí; kroniky o tom vydávají svědectví. Nechci se zabývat mnoha příklady, připomenu však, co se stalo Jásonovi. Kdo přivedl dceru krále Médea Velikého k tomu, aby cizinci zjevila tajemství svého otce? Ani noční strach, ani množství strážných nebránilo tomu, aby Jásonovi nevydala vše, co měla nejvzácnějšího a největšího. Kdo naučil bázlivé panenské srdce tak zoufalému předsevzetí, aby si mohla poskvrnit ruce krví nejmilejších přátel a odejít přes moře jako nějaký lupič s tím, kdo zradil jejího otce a ji samu připravil o nejdražší klenot, velký poklad panenství?

Zdali toho všeho nebylo příčinou oko? Neboť jakmile ho za stolem svého otce spatřila, okamžitě cítila, jak je její srdce probodeno jako ostrým mečem. I Vergilius, onen slavný básník, píše o královně Dídó, paní velikého města Kartága: jakmile její oko spatřilo Enéa Trójského, okamžitě ji zapálilo, což ji později přivedlo k hroznému nářku, a dokonce i k tomu, aby se po jeho odchodu zabila jeho mečem. Kdo by spočetl mnohé jiné, o nichž se píše tak široce! Vizme, jak špatný pohled bývá příčinou velikého stromu hříchů. Hádejme, není-li zrak příčinou všeho toho nevýslovného zla v lidském pokolení. Co říká Písmo o jablku? Bylo prý pěkné na pohled, a proto se Evě zalíbilo. K čemu se má tedy bohumyslný člověk obrátit? Jistě nechybí nářek: Ach, přenešťastný zraku i s nástrojem svým! Byl jsi dán pro ozdobu a velikou potřebu duše i těla, a jakou příčinou nevýslovného zla býváš! Není to jen příčina hříchu, ale sám o sobě je často velkým hříchem, neboť hrozné Kristovo varování (Mt 5,28) proti němu volá: „Každý, kdo hledí na ženu chtivě [a stejně tak dívka na mládence], již s ní zcizoložil ve svém srdci.“ Pochlub se tedy někdo a vystup jako hrdina, a řekni, že jsi prost těchto chyb, a budeš hoden chvály.