Editorial č. 72

• Tvá svědectví jsou divuplná, proto je má duše zachovává. (Ž 119,129)

Radost z Božích svědectví naplňuje žalmistovo srdce. Je to srdce člověka, který se setkal s Bohem a poznal jeho milosrdenství a dobrotu, který byl zachráněn jeho milostí a láskou. Pánova svědectví zahrnují všechno, co Bůh dělá. Nejsou to jenom jeho skutky, která nám předkládá v Písmu, ale je to úplně všechno, co se o Bohu dozvídáme, včetně jeho přikázání, každé slovo, které vychází z jeho úst. A to znal žalmista oproti nám jen zlomek toho všeho, díval se vpřed a upínal se s vírou k událostem, které byly teprve před ním. My jsme jejich svědkové, protože se tyto události staly skutečností. Jeho svědectví o tom, jak se Slovo stalo tělem, jak na sebe Pán vzal naše hříchy, jak z nás učinil chrám Ducha svatého, jsou skutečně divuplná.

K výše uvedeným úvahám se vztahuje obsah tohoto čísla časopisu Soli Deo Gloria. Začíná u jednoho významného, i když dnes v podstatě neznámého, představitele české reformace, Havla Žalanského. Jeho jméno, stejně jako jména mnohých dalších, se jezuitům podařilo vymazat z paměti našeho národa. Přesto se nepodařilo spálit všechno. V tomto čísle je úvodní kapitola z jeho knihy o modlitbě, jejíž podtitul zní: O poctě Boží a oběti Bohu nejvděčnější a nejvydatnější. K tomu připojujeme krátký medailonek autorova života. 

Samozřejmě nechybí ani další pokračování ze série přednášek Sharon Jamesové o přínosu křesťanství pro současnou civilizaci. Tato je o důstojnosti žen a dobře zapadá do kontextu ostatních článků, které se v nějakém smyslu týkají manželství, ať již jde o kvalifikaci starších nebo o řešení manželských konfliktů z křesťanského pohledu, kde pokračujeme v sérii další stranou trojúhelníku, jíž je pokora.

Časopis uzavírá článek, který považuji za nejdůležitější, a týká se špatné praxe vyznávání hříchů, která vede k zákonictví a skutkaření. Chtěl bych vás požádat, abyste tomuto článku věnovali opravdu maximální pozornost, protože jde o naši svobodu v Kristu. Jedině Bohu buď sláva!