Kristova vznešenost

• Vzhled má jak Libanón, je ztepilý jak cedr. Patro jeho úst je přesladké, on sám je přežádoucí skvost. (Pís 5,15–16)

Představte si, milí přátelé v Kristu, že vidíte Pána Ježíše, toho nebeského Pána, který svým slovem zformoval všechno. Představte si, že Pána Ježíše v duchu vidí Šalomoun, ten vydařený člověk, o němž Písmo praví: „Šalomoun miloval Hospodina a Hospodin miloval jeho.“ On vám toho, kterého tak miluje, vypisuje, jak nejlépe umí. Co říká? „Vzhled má jak Libanón, je ztepilý jak cedr. Patro jeho úst je přesladké, on sám je přežádoucí skvost.“ A pravděpodobně by dodal: „To všechno je málo!“ On je daleko vznešenější, ale lépe to vyjádřit nedovedu. Libanón, to je česky „Bílá hora“. Šalomoun se v létě, když bylo horko, stěhoval k Libanónu a vídal ty bílé vrcholky. To je vznešené, to vám dává pocítit, jak malí jste. Kdyby Šalomoun znal Alpy, řekl by: „Jeho tvář je jako Alpy, jako Mont Blanc!“ Člověk se před ním ztrácí jako červíček, jako nepatrná tečka! Teď se podívejte na ten cedr, zelený strom! Nejenže je nesmírně veliký, ale to dřevo voní a má takovou hustotu a trvanlivost, že to, co vypravují znalci, zní jako pohádka. Znáte Nebúkadnesara? Ten v letech 586–588 před narozením Pána Ježíše dobyl Jeruzalém a v Babylonii si vystavěl nádherný palác. Ten leží dávno v troskách, ale jeden znalec začal kopat a mimo jiné vykopal kus cedrového trámu. Bylo patrné, že je na něm nápis. Badatel začal nápis studovat a viděl: písmo je klínové. Co je tu vyryto? „Já jsem vyrostl na Libanónu a byl jsem přestěhovat sem, abych zdobil Nebúkadnesarův palác.“ To bylo šest set let před narozením Pána Ježíše, takže trám je nejméně 2500 let starý. Takový je cedr, taková je jeho tvář a takový je on skrz naskrz. Když promluví, všechno je přesladké a on sám je nanejvýš žádoucí.

Celá Píseň Šalomounova vám tak vypisuje to nejvzácnější, čeho může člověk na světě dosáhnout – takový přesladký vztah k onomu nebeskému Pánu a takovou radost z tohoto vztahu. A to vše vypisuje Šalomoun, ale nejen on; to platilo již 3000 let před ním, jak uvidíte. To je dílo Boží.

Rád bych předložil čtvero věcí.

I. Zní to pěkně, ale my to nevidíme

To první si řeknete sami: Zní to pěkně, ale my to ve vašem textu nevidíme. „Vzhled má jak Libanón, je ztepilý jak cedr. Patro jeho úst je přesladké, on sám je přežádoucí skvost.“ „My to nevidíme.“ Dobře, přistupuji na vaši řeč. Předkládám vám tu věc bez tohoto textu. Já jsem to také dlouho neviděl. Neboj se být poctivým: když nevidíš, neříkej, že vidíš! Z toho ještě něco může vzejít. Buď opatrný. Když už něco vidím, je to hrozně málo. Podívejte se, prosím, do 1. Korintským 13,12: „Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.“ Když mnoho vím a umím, je to hrozně málo. Když vidíš, měj to na mysli, a když nevidíš, neříkej: „Protože já nevidím, není to!“ To je nevědecké, nerozumné, je to logická nevyškolenost. Představte si, že jste účastníky hvězdářské karavany. O půlnoci si prohlížejí hvězdy. Mají s sebou arabské mistry. „Jsou tam!“ ukazují hvězdy, které znají, a k tomu ještě další. A vy říkáte: „My nic nevidíme, kde je máte?“ „Pánové, podívejte se dalekohledem!“ A pánové si vyndají dalekohled a vidí, že je to správné. Tak bystrý zrak má ten syn pouště! Z toho, že vy nevidíte, nevyplývá, že to, co vidí Arab, není pravda. Vyplývá z toho, že váš zrak je horší. Proto vždy přicházím k tomu, abych se s vámi nikdy nepřel o Boží věci, které já vidím. Raduji se z toho, že hvězdy vidím. Nikdy vám to nebudu vnucovat. Žádné polemiky v duchovních věcech. Ale až přijdete a řeknete: „Copak vidíš?“, já vám to řeknu.

Když to nevidíte v tom textu, přistupuji na to. Není to tak, že to povídá text, ale text to povídá proto, že to takové je. Ta věc tu byla tři tisíce let předtím, od počátku světa. Byl tu Henoch a Noe, kteří stále chodili s Bohem. „Co vy vidíte na Pánu Bohu?“ – Totéž co povídá text: „Vzhled má jak Libanón, je ztepilý jak cedr. Patro jeho úst je přesladké, on sám je přežádoucí skvost.“ „To je vznešenost, to je jadrné, jeho Slovo je nám čím dál sladší a celý je nám žádoucí.“ Tak to je s textem, tak to je s celým Písmem. Když to nevidíte v Písmu, dobře, ustupuji od Písma a předkládám vám to bez něj. Byla to doba milosti, když byli lidé bez zákona a zakoušeli to všechno. Podívejte se do epištoly ke Galatským 3,24. Co tam čteme? „Zákon byl tedy naším dozorcem až do příchodu Kristova, až do ospravedlnění z víry.“ Zákon vám má být vychovatelem, má posloužit ke Kristu! Pak nedopusťte, aby vám zákon překážel! Nech zákon stranou! Ale věci se mají stejně. Není to takové proto, že to Písmo povídá, ale proto to Písmo povídá, že to takové je. To je zjevení, aby vám bylo poslouženo. Když to nevidíte, předkládám to bez textu.

II. Bůh je přežádoucí skvost pro věřící

Pán Bůh je takový, že jeho tvář je jako Libanón, skvostná jako cedry, jeho ústa jsou přesladká a on sám je nanejvýš žádoucí, ale ne každému; ne lidem, jakými jsme přirozeně všichni – tělesným a hříšným.

Takový vám být nemůže, protože vy jste takoví. Představte si, že byste skutečně viděli Pána Ježíše, byli do něho zamilovaní a přáli si ho oslavovat a vyvyšovat. To je váš podíl, ať už dbáte, nebo nedbáte; vždycky ho oslavujete! Nikdy se nemusíme bát superlativů. V textu sice nejsou, ale podle smyslu tam patří. Když mluvím o Bohu, není možné užít příliš vysoký superlativ, ale z toho nikdy nevyplývá, že se takto stane žádoucím těm, kteří to poslouchají a zatím jsou takoví, jací jsou. To prostě nejde. Můžete popisovat vznešenost přírody – to ano, ale to je něco jiného! Pokud jste básníci a malíři, vystihnete vznešenost Alp, neobsáhlost moře, vznešenost bouřky. To vám lidé pochválí. To všechno je jeho. Ale jakmile jim začnete vypisovat osobního Boha, se kterým musejí mít osobní vztah, ať chtějí nebo nechtějí – že přišel za námi na svět, že za nás trpěl, mlčel, trpěl a trpěl, až všechno zahladil, a že volá všechny k sobě, aby se smiloval – to jim nevyprávějte, to si všechno pokazíte. Tělo se pídí po tělesných věcech, ale jakmile začnete mluvit o Božích věcech, je konec. Protože jsem jen červ; červu je vznešený i prach! Aby ho bylo víc! „Tělesný člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha.“ Můžete se se mnou dostat do rozporu a dovolávat se Písma. Otevřete si prosím Deuteronomium 6, verše 4–5: „Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.“ A vy řeknete: „Tak mluví Písmo. Jak bychom k tomu nebyli schopni? Jaký by to mělo smysl, aby to přikazoval, když podle tvého kázání k tomu ani nejsme uzpůsobeni?“ Ale já namítám to, co řekl Pán Ježíš v Janovi 3: „Co se narodilo z těla, je tělo. Musíte se znovu narodit.“ Jinak na to nedojde. Myslíte si, že když se tu dvě slova rozcházejí, má pravdu ten Boží služebník Mojžíš, a Pán Ježíš nemá pravdu? „Jak se ti to srovnává?“ Tak, že on vás k tomu uschopní. Nikdy to jinak nešlo. „Však já si vás k tomu připravím!“ To mne vede k třetímu bodu.

III. Bůh se dává poznat, kterým chce

Pán Bůh sám si obrátí své lidi a každému ukáže takovou vznešenost, jadrnost, věrnost a každé slovo tak přesladké, že žasnete. On nás však musí obrátit, jinak nejste obrácení a nic nevidíte. Pokud řeknete: „My se můžeme obrátit,“ jste na omylu. Tu a tam jste možná něco ze svého života vynechali, ale všechno ostatní zůstává takové, jaké bylo. To je vaše obrácení, nikoli Boží. Srdce je staré. Je to samý omyl. Co nás obrátí? On sám. Jak? Pošle něco absolutně nového, co tu nebylo. To je jeho Duch svatý. „Slýchali jsme, že Duch svatý přijde!“ Jistěže. Ale teď abyste okusili, jak to chodí, když on pošle svého Ducha svatého! To je on sám. On má své plány, má všechno hotové ve své radě. Než začne, pošle Ducha svatého na něco, ne na nic. Ukáže se vaše obrácení. Otevřou se vám oči a uvidíte svou tělesnost, uvidíte, že sami si vychvalujete jen prach, že se pídíte jen po tělesných věcech. To je vaše „nebe“. Nyní se vám Pán Bůh ukazuje jinak, než jak jste ho viděli dříve. To je vznešenost, když ležíte před Bohem a řvete nad sebou. Otevřete si prosím Římanům 7, 24: „Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?“ To je něco – kde se to vzalo? Žádný člověk ti to nedá. To je z Ducha svatého. Jste na té nejlepší cestě k vystižení Boží vznešenosti. On přišel na svět za tebou. S nikým se nedomlouval, ale zve: „Pojďte ke mně!“ Jeho krev očišťuje od každého hříchu. A vy to blaženě zakoušíte. On je takový, jakého jste ho nikdy předtím neviděli. Když to zakoušíte, utvoříte si systém, v němž se vám to srovnává, nebo systém nevytvoříte a žijete jako svatí bez systému. Když to zakoušíte, otevřou se vám oči. Vidím, že on je vznešený, vznešenější než Alpy! On je věčná láska, přeje mi tak, že v mém těle všechno na sebe vzal a všechno uvedl do pořádku. Tak se věci mají.

Nyní čtvrté.

IV. Čím jste menší, tím je vznešenější

Čím je on vám vznešenější, tím jste vy menší, a čím jste menší, tím vznešenější a žádoucnější je on, a vy máte radost. Když přijde Duch svatý, každého člověka učiní krotkým. To snadno poznáte. Bylo mi to dávno jasné: když vidím svou porušenost – a pořád ji vidím lépe – zkrotnu. Ale ta milost je jen počátek. To není všechno. On vám dává pokoru ne proto, abyste viděli jen hřích, ale abyste měli radost. Pán Ježíš řekl: „Pojďte ke mně, neboť jsem tichý a pokorného srdce.“ Pán Ježíš je svatý, a přece je tak „maličký“. Ne že by byl hříšný, to je milost, když je někdo maličký ve vlastních očích. Co to přináší? Přináší to, že stále krásněji vidíte Boží vznešenost: On je to věčné Slovo, které slovem zformovalo všechno. Veškerá ta vznešenost je jeho! Ale to nejvznešenější je něco jiného: On přišel za mnou na svět, trpěl a mlčel, až vytrpěl všechno, a tak mě miluje. Když to chápete a díváte se do jeho Slova, je vám žádoucí a sladké. Tak je to s každým Božím člověkem. Nuže, pak na tebe na světě nemůže čekat doba neštěstí! Když jsi stále menší a vidíš ho vznešenějšího, čekají na tebe nejlepší časy. Když jste mladí, vidíte na světě mnoho půvabů, ale ty se vám neúprosně ztratí. Všechen ten přirozený půvab se vám musí ztratit. To je rada Boží, to je Boží utvrzení. Přirozený půvab se vám vytratí, a pokud jste neobrácení, jste v koncích. Vaše poslední věci budou horší než první. Ale když vás obrátí, vzchází vám půvab, který zde vypisuji.

Vznešený, sladký a tak žádoucí, a on mě takovým milováním miluje! Tak se věci s tebou mají, takového máš Pomocníka a Spasitele na světě! Pán Ježíš káže v Nazaretě a oni se diví těm libým slovům vycházejícím z jeho úst. Na jiném místě čtete, že Pán Ježíš kázal a jedna matka se nemohla udržet a skočila mu do řeči: „Blahoslavená matka, která tě nosila.“ A jinde ho mají služebníci nejvyššího kněze zatknout, ale nezatknou ho, protože „tak člověk nikdy nemluvil“. To je půvab i pro neobrácené lidi. A teď si představte, že je to váš Spasitel. Ó, pak se mají věci vzácněji, než to dovede Šalomoun vyjádřit. „Vzhled má jak Libanón, je ztepilý jak cedr. Patro jeho úst je přesladké, on sám je přežádoucí skvost.“ Amen.

Kázáno 13. listopadu 1910.